menďelev

XXX.XXX.251.3
Zdravím, nedávno se stalo, že si náš pes udělal něco s ťapkou a začal okamžitě vřískat, kňíkat... Přítelkyně hned běžela, hladila atd... Hodili jsme debatu, že by se pes neměl utěšovat v případě lehkého úrazu. Nedospěli jsme ke stejnému názoru, co si o tom myslíte vy?
Uživatel s deaktivovaným účtem

Jaký to má mít důvod? V případě zlomené nohy utěšovat budete?
Jsem ráda, že mi pes řekne, že má bebínko. Naposledy po 4 hodinách, co jsme přišly z vycházky, megýnka rozmazlená přišla, zvedla tlapu a povídá "jsem si pořezala polštářek, ten největší!" Takto "rozmazlený" pes není pes, co mě nerespektuje a neposlouchá.
Často si ubližuje :-) a já neúnavně utěšuji. My se máme rády.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Jsem ženská a mám psy....měla jsem i psy drsoně a pokud se pes třeba jen nechtěně praští o linku, tak už k němu pádím a hladkám a říkám "ty jsi se uhodil, ty moje zlatíčko, ukaž maminka pofouká:. Akorát z toho nedělat nějaký hysterický divadlo.
Věřte, že ani tu nej radikální psí drsňačku pod sluncem to psychicky nepoznamenalo.
Na rovinu...zkusil by mi manžel říct, že nemám jít utěšovat psa, co si udělal bebíčko, tak by viděl, jakej jsem drsňák a ještě by byl nakonec rád, kdyby ho někdo utěšil
Miriam33

XXX.XXX.210.31
Pes na eskalátoru, kvikl, já : No jo, něco sis skřípla, to je dobrý, honem, jdeme. Pes mlčí, jsem šťastná, že jsme se tam dostaly. Několik zastávek, odcházíme. Po psovi zůstala kalužka krve. Doma jsem zjistila, že si na tom eskalátoru strhla celý drápek. Packa se jí při prohlížení třásla. Ano, pes umí být statečný, umí i tu bolest přihrát (a mistrně) ale je podle mne lepší, když si postěžuje a řeší se problémek v začátku, než až když přeroste u statečného psa v problém.
Úplně vidím našeho psa po operaci s vyholeným bokem a babičku, jak na něj volá: "Ale ty chudinko, copak ti to udělali...".pes, sklopenou hlavu, sklopené uši, kňučící v posledním tažení se pomalinku šourá k ní. "Pojď, já ti něco dám..." A pejsek najednou s kusem masa v tlamce se narovná, vrtí celým tělem a radostně odběhne.
I tím politováním se buduje vztah.
Politujem, packu důkladně zkontrolujem kaminek, bodlák, trn a jdeme dál. Hysterii (například před očkováním) bych nepodporovala, ale ukázat, že vím, že se psovi něco nepříjemného stalo a že mu pomůžu si myslím není od věci.
Uživatel s deaktivovaným účtem

je to jako s dětma. ženy utěšují a muži se s nimi o tom neshodnou.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Politujem, packu důkladně zkontrolujem kaminek, bodlák, trn a jdeme dál. Hysterii (například před očkováním) bych nepodporovala, ale ukázat, že vím, že se psovi něco nepříjemného stalo a že mu pomůžu si myslím není od věci.
Jo o tom to je..když se nic neděje a pes hysterčí, tak je naopak žádoucí nelitovat, ale být prostě klidný "hele kámo, uklidni se, nic se neděje"
Jedině, kde bych si u psa na utěšování dávala pozor, jsou psi, u kterých tím utěšováním spustím tu reakci ještě horší a začnou ze sebe schválně dělat chudinky.
Čím větší drsňák pes, tak si můžu dovolit být při utěšování víc infantilní....čím větší hysterka, tak tím míň infantility do toho zapojím a tím klidnější u toho budu.
začal okamžitě vřískat, kňíkat... Přítelkyně hned běžela, hladila atd.
Vříská mi pes?? Všeho nechám, hned tam spěchám a zjišťuju, co se stalo a samozřejmě hladím.
Teda jestli tohle byl reálný dotaz, tak mi to přijde fakt vtipný, chlap je ten první, kterej když si udělá bebíčko, tak čeká, že ho partnerka náležitě polituje.....a on samozřejmě bude dělat tvrďáka jako, že to nic není, ale myslím, že se to od nás žen tak nějak očekává. Že nechce slyšet "no bóže, tak sis ufiknul prst, tak si to zafačuj a nedělej z toho kovbojku, to se ti zahojí"
A nemluvíme o tom, jak se mnozí pánové tvorstva rádi nechají obskakovat, když na ně skočí rýmečka. Tam to nevadí, když ženská okolo skáče a říká "ty můj chudáčku, je ti blbě viď, já ti uvařím čajíček a vem si prášeček a co by sis dal k papáníčku, na co máš chuť. Na nic?? No tak já udělám silnou kuřecí polívku a alespoň trochu musíš sníst, to tě postaví na nohy." ....muž zakašle..."jé tak ty máš i kašlík, tak šup lžíci jitrocelového sirupu.....že je to hnusný?...ale pomůže ti to....no vidíš, jak si šikovnej"
Takže to asi k tématu, jak a koho utěšovat.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Chybí Vám tam "to není obyčejná rýma, umírám, okamžitě mi zavolej sanitku!"
Jako nepodporovat hysterický chování ok... ale když ten pes poukáže na to, že mu něco je a vy ho poplácáte a řeknete - no jo, chuděrka malinká, co si udělala? Kouknete. Vyhodnotíte, když dobrý, řeknete, že dobrý a jde se dál...
Zjistila jsem, že na moji fenu tohle funguje mnohem víc než tvrďácký ignorování "nic se nestalo, seš jenom citlivka". Všimla jsem si, že když si třeba zapíchne trn do tlapy nebo špatně šlápne, sama mi nastaví nohu a tváří se jako "koukej, něco se mi stalo" já zkontroluju, ošetřím, poňuchlám, někdy si i zašišlám, jaký zlý věci se to Larunce dějou. A ona hned nahodí úsměv a zase vystřelí jako by se nic nestalo.
Dokud jsem se pokoušela jet striktně neutěšovacím způsobem, dělala i z trnu v tlapě pomalu stav po amputaci nohy a nebylo s ní vůbec nic.
Asi je to hodně individuální a je potřeba k tomu přistupovat pes od psa. Ta moje viditelně asi chce politovat a vnímat, že její problém neignorujete, aby tu věc pak už vůbec neřešila.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Já neutěšuju, přistupuju k tomu věcně: ukaž, co tam máš, no, vypadá to buď ok, neošetřuju a nebo když to krvácí, tak jen vydesinfikuju. Pes je hrozný bolestín a dělá občas ofuky i u stříhání drápků, takže to zásadně nepodporuju, řeknu mu: seš chlap, tak to vydržíš. A když je dobrá reakce, t. zn. že drží a nijak nereaguje, tak pak je obrovská pochvala, jak je úplně ten nejlepší a nejšikovnější pes.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
je to jako s dětma. ženy utěšují a muži se s nimi o tom neshodnou.
dokonale vystiženo.
Nicméně pro zadavatele - jak to tady už zaznělo - i to, že psovu bolest zaregistruju a nějak na ni empaticky zareaguju, patří k tomu vzájemnýmu vztahu.
U nás je vždycky "po zásahu" (trn, naražení atd) velká radost, když po kontrole pravíme ohaříkovi, že je výbornej, že tu náročnou operaci přežil, jak von byl šikovnej, že to vydrží, ponivadž, tudlencto by žádnej jinej nedokázal přežít a bez anestézie už vůbec ne :D .
Když si pes jednu migne do makovice o nábytek, přijde mi taky normoš, ho "politovat" s tím, že je ťuňťa bláznivej a tu hlavu mu pomudlat, pohladit. Nedělat z ničeho drámo, to ne, ale prostě být empatický, páč on ten pes není stroj, kterýho vůůůbec nic nebolí. Je to můj přítel. A když půjdu s kámošem po chodníku a on si nedopatřením narazí hlavu třeba o lampu, taky se ho zeptám, ešivá je v pořádku a nebolí ho to moc. A neřeknu mu, ať nedělá hysterku.
Miriam33
napsal(a):
Pes na eskalátoru, kvikl, já : No jo, něco sis skřípla, to je dobrý, honem, jdeme. Pes mlčí, jsem šťastná, že jsme se tam dostaly. Několik zastávek, odcházíme. Po psovi zůstala kalužka krve. Doma jsem zjistila, že si na tom eskalátoru strhla celý drápek. Packa se jí při prohlížení třásla. Ano, pes umí být statečný, umí i tu bolest přihrát (a mistrně) ale je podle mne lepší, když si postěžuje a řeší se problémek v začátku, než až když přeroste u statečného psa v problém.
Úplně vidím našeho psa po operaci s vyholeným bokem a babičku, jak na něj volá: "Ale ty chudinko, copak ti to udělali...".pes, sklopenou hlavu, sklopené uši, kňučící v posledním tažení se pomalinku šourá k ní. "Pojď, já ti něco dám..." A pejsek najednou s kusem masa v tlamce se narovná, vrtí celým tělem a radostně odběhne.
I tím politováním se buduje vztah.
Politujem, packu důkladně zkontrolujem kaminek, bodlák, trn a jdeme dál. Hysterii (například před očkováním) bych nepodporovala, ale ukázat, že vím, že se psovi něco nepříjemného stalo a že mu pomůžu si myslím není od věci.
Babičky jsou nejlepšíííííí! :-D . Výborná scénka, výborná.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Nejsem pro utěšování a litování. Ale prohlídnout, co psovi je (a často zjistit, že žádné poškození nenacházím), pomazlit, povzbudit, to ano. Brala jsem to i jako rozptýlení pozornosti pro toho psa, aby přišel na jinou myšlenku, což mi na tom přišlo právě to důležité.
Stříhání drápků nebo kapání do ucha patřilo do kategorie "chceš mě zabít, umřu za tři, dva, jedna... ", tam šel jakýkoliv rozum stranou.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Nesmíte jim dávat bolestné.
Terven
napsal(a):
Utěšuju podle situace- když je mi jich hodně líto, tak nemám problém ňuňat a foukat jako o život.
Myslím si, že to nemá na ně žádnej negativní vliv, ještě jsem si nevšimla, že by něco simulovaly, hrály divadlo apod., přestože se běžně tvrdí, že to psi dělají.
Dělají :-) Naše útulková Bubi, když si pořídila úraz nohy, tak pak se mnou už nějakou dobu normálně fungovala a na mou drahou polovinu dělala šméčko, že nemůže. Ne, že bych já na ní byla nějakej tvrďák, naopak, bylo to její rozhodnutí, já bych jí klidně tahala v náručí, ale ona že už není zapotřebí, páč je přece cajk. Ale u páníka ona chtěla, aby on jí dělal toho prince na bílým koni . A teď ani v nejmenším nepolidšťuju, i kdyby mě z toho chtěl někdo 400x nařknout. Protože to byste Bubrdlínu museli znát.
Každopádně jsem s ní držela basu a ničehož jsem neprozradila, páč ona byla ščastná, že ji chová a nosí. Bylo to naše malý tajemství.
Zrzavci
napsal(a):
Dělají :-) Naše útulková Bubi, když si pořídila úraz nohy, tak pak se mnou už nějakou dobu normálně fungovala a na mou drahou polovinu dělala šméčko, že nemůže. Ne, že bych já na ní byla nějakej tvrďák, naopak, bylo to její rozhodnutí, já bych jí klidně tahala v náručí, ale ona že už není zapotřebí, páč je přece cajk. Ale u páníka ona chtěla, aby on jí dělal toho prince na bílým koni . A teď ani v nejmenším nepolidšťuju, i kdyby mě z toho chtěl někdo 400x nařknout. Protože to byste Bubrdlínu museli znát.
Každopádně jsem s ní držela basu a ničehož jsem neprozradila, páč ona byla ščastná, že ji chová a nosí. Bylo to naše malý tajemství.
Nebude to váš případ, ale dost často bývá příčinou adrenalin, kterej potlačuje bolest, únavu apod.
Tzn. že pes se vleče či kulhá jako by měl umřít, pak vyběhne kočka anebo naopak něco honí jeho a pes vyrazí jako splašenej, po kulhání ani stopy. A lidi pak říkají "koukejte na ní, na hérečku..."
To samé se někdy děje v čekárně na veterině - psi přestávají mít potíže, ožívají...je to tím adrenalinem. Adrenalin způsobí, že i polomrtvá kořist je schopna utíkat
Možná - a opakuju, nebude to asi váš případ - důvod, proč s někým pes kulhá a s jiným ne může být i v tom, že s někým je v úplně happy rozpoložení a s někým víc napjatej.
Terven
napsal(a):
Nebude to váš případ, ale dost často bývá příčinou adrenalin, kterej potlačuje bolest, únavu apod.
Tzn. že pes se vleče či kulhá jako by měl umřít, pak vyběhne kočka anebo naopak něco honí jeho a pes vyrazí jako splašenej, po kulhání ani stopy. A lidi pak říkají "koukejte na ní, na hérečku..."
To samé se někdy děje v čekárně na veterině - psi přestávají mít potíže, ožívají...je to tím adrenalinem. Adrenalin způsobí, že i polomrtvá kořist je schopna utíkat
Možná - a opakuju, nebude to asi váš případ - důvod, proč s někým pes kulhá a s jiným ne může být i v tom, že s někým je v úplně happy rozpoložení a s někým víc napjatej.
Jojo, souhlasím s tím adrenalinem, tohle předvedla kamarádky feňule po operaci, pořád po třech, pořád po třech, jen do tý doby, než zaregistrovala holuba
Ale tohle bylo trošek jiný, ona Bubi moc stála o to, aby ji páníček zbožňoval, tak jako ona jeho. Jen on není tak úplně psí duše. Psi má moc rád, postará se o ně, ale nakouknout do tý duše úplně neumí. A Bubi byla takovej hodně výjimečnej jedinec. Mně milovala nadevše, byla jsem její alfou a omegou, dělala všechno pro mě, když ji šel venčit sám, vzala mu za mnou kramle, ale prostě chtěla, aby ji ten chlap mudlal, choval /zapomínala, že je ohař a to se pak chová trošku hůř / aby ji prostě víc vnímal, nebo jak bych to řekla. Musel by člověk vidět ten její nádhernej výraz, když k tomu došlo. A tady si to prostě vymyslela takhle a bylo skvělý ji pozorovat. Byla to stará zkušená pardálice, co si věci uměla zařídit
Uživatel s deaktivovaným účtem

Zrzavci
napsal(a):
Babičky jsou nejlepšíííííí! :-D . Výborná scénka, výborná.
Do jisté míry je to legrace, ale když jsem měla fenku ( předchozí) po těžké, životohrožující operaci, tak jsem musela svému starému otci zakázat, za ní chodit. Ona z jeho slzení a litování byla tak vyděšená, že by snad nepřežila. Přežila a pak spolu kámošili mnoho dalších let.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Do jisté míry je to legrace, ale když jsem měla fenku ( předchozí) po těžké, životohrožující operaci, tak jsem musela svému starému otci zakázat, za ní chodit. Ona z jeho slzení a litování byla tak vyděšená, že by snad nepřežila. Přežila a pak spolu kámošili mnoho dalších let.
Jojo tomu věřím, chudera nebohá. Tak tohle už je pochopitelně moc. I když on to nemyslel zle, což je jasný. Ešče, že poslechl - rodiče jsou někdy těžko vychovatelní Ono, když nad tím tak přemýšlím, tohle by asi udolalo i lidskýho pacienta, člověk by nechtěl, aby mu někdo slzel u postele, když vstává hrobníkovi z lopaty.
Každopádně tu scénku s babičkou jsem viděla v jasných detailech a bylo to moc milý a úsměvný.
Zrzavci
napsal(a):
Jojo, souhlasím s tím adrenalinem, tohle předvedla kamarádky feňule po operaci, pořád po třech, pořád po třech, jen do tý doby, než zaregistrovala holuba
Ale tohle bylo trošek jiný, ona Bubi moc stála o to, aby ji páníček zbožňoval, tak jako ona jeho. Jen on není tak úplně psí duše. Psi má moc rád, postará se o ně, ale nakouknout do tý duše úplně neumí. A Bubi byla takovej hodně výjimečnej jedinec. Mně milovala nadevše, byla jsem její alfou a omegou, dělala všechno pro mě, když ji šel venčit sám, vzala mu za mnou kramle, ale prostě chtěla, aby ji ten chlap mudlal, choval /zapomínala, že je ohař a to se pak chová trošku hůř / aby ji prostě víc vnímal, nebo jak bych to řekla. Musel by člověk vidět ten její nádhernej výraz, když k tomu došlo. A tady si to prostě vymyslela takhle a bylo skvělý ji pozorovat. Byla to stará zkušená pardálice, co si věci uměla zařídit
mám tam hrubku - nejde to bohužel nějak opravit, fuj a ble.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Do jisté míry je to legrace, ale když jsem měla fenku ( předchozí) po těžké, životohrožující operaci, tak jsem musela svému starému otci zakázat, za ní chodit. Ona z jeho slzení a litování byla tak vyděšená, že by snad nepřežila. Přežila a pak spolu kámošili mnoho dalších let.
Asi jako když jsme parkrát nechali psa na hlídání u tchýně, třeba jen na jeden den. Když jsme se vrátili, našli jsme tchýni i psa v hluboké depresi.
Aneb když sečteme psův základní životní výraz je "já ubohý týraný" + domněnku tchýně, že naším odchodem a opuštěním psa byl tento nanejvýš týrán....
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Asi jako když jsme parkrát nechali psa na hlídání u tchýně, třeba jen na jeden den. Když jsme se vrátili, našli jsme tchýni i psa v hluboké depresi.
Aneb když sečteme psův základní životní výraz je "já ubohý týraný" + domněnku tchýně, že naším odchodem a opuštěním psa byl tento nanejvýš týrán....
ono se to umí sejít. Náš první ohař byl totálně zvyklý na to, že ho hlídá moje máma. Od štěnda, kdy za ním přes den chodila, aby ho vzala ven atd. Jako dospělec naprosto zvyklý na to, že máma přijde, my odjedeme - třebas přes noc na koncert, nebo tak, jinak všude jezdil s námi a v průběhu dalšího dne se vrátíme. Žádná trága se nikdy nekonala. Ale jednou si jí vychutnal. Což jsem teda tipovala už při odjezdu, kdy začal předstírat, že je uvadající tulipán . Nevím proč, překvapilo mě to. A přesně pak po příjezdu z koncíku máma vyprávěla, že byl celou dobu děsně marnej - přesně seděl výraz uvadajícího tulipánu. Ničehož se mu nechtělo, svět se mu zhroutil. Odmítl s mámou hrát i žravou dámu (piškoty rozloženy na šachovnici z dlažby v předsíni, kdy na povel vezmi vyrazil a všechny je vdechnul, jejich oblíbená hra od štěňátka) . Ani nějak véču nechtěl.... zkrátka tragédie. Máma mu na to naštěstí neskočila. Po návratu z večerního venčení ovšem někde asi po schodech došlo k výměně tulipánu za našeho ohaříka a jak dorazili do bytu, už jí rval krysu Vasilisu že bude boj. To už ho poslala do háje zelenýho, deprézi naštěstí ona nepropadla.
Uživatel s deaktivovaným účtem

"Každopádně tu scénku s babičkou jsem viděla v jasných detailech a bylo to moc milý a úsměvný".
Ano, dobrý. Psi ( a feny zvlášť ) umí být pěkné herečky o tom žádná diskuze.
Tak já taky utěšuji, ale ne nějak přehnaně a záleží na situaci. Když měl třeba pes stržený polštářek, tak jsem na to prostě mrkla, konstatovala, že má "bebí" chudinka, ošetřila, pochválila a konec. Dál sem to neřešila a neřešil to ani pes. V případě kdy si třeba hrajou a praští se o stůl, narazí do stromu, do sebe a podobně, tak tam nijak neutěšuji, oni to ani nepostřehnou, neřeší.. No ale třeba když měla fena opařená ta záda, tak to bylo docela těžký, protože to ji opravdu litoval každý, kdo ji viděl. Já jsem se musela držet, snažila jsem se dělat jakože nic, ale ono to tak úplně nešlo. Ale třeba ošetřování těch zad bylo v pohodě, já vzala mastičky, fena už automaticky hupsla do křesla, ošetřili jsme to, u toho jsem jí nelitovala ale spíš mluvila povzbudivým veselým hlasem, jak je šikovná, že to vydrží, a že se jí to brzo zahojí. Pes to sledoval z dálky, abych ho náhodou taky nemázla mastí a když bylo hotovo, tak přišel a feně olízal čumák, hlavu... Asi za statečnost . Ale v tom nejhorším období jsem měla prostě dny, kdy jsem se na fenu podívala a začala jsem brečet..To se mi povedlo i na veterině, když mi řekli, že si jí tam musí nechat na kapačkách, tak to jsem se tam totálně rozeřvala, vím, že jsem tím feně moc nepomohla, ale někdy to člověk fakt neovlivní.
Ale v případě, že pes vyloženě kvýkne bolestí (což u nás je fakt výjimečně), tak teda jdu a podívám se, co se stalo.