Chování psa po pokusu zachránit cizí kočku

hmn_:
Ano, hárala poprvé, když měla 7,5 měsíce.

K bodu č. 2.: Ano, očividně to ona nevnímá stejně. Myslela jsem spíš tu ironii toho, že i když bych jí v životě neublížila, tak mi kolikrát připadá, že se cítí v mé přítomnosti nějak ohrožená. Spíš jsem zjevně vžycky byla ten hlavní káratel, když jsem se ji snažila něco odnaučit, zavřela ji k sobě za dveře, aby neskákala po lidech, kteří po ní pak jen křičí a jsou naštvaní, aj... Asi jsem zkrátka ta, co jí až moc "odebírá to dobré" a s tím si mě asociuje.

Nevím, co máte na mysli psychickými tresty, rozhodně se ji nesnažím za přešlapy nijak trápit a dávat jí něco sežrat, jen jí zkrátka nemohu dovolit vždy všude všechno, musím ji přeci nějak korigovat. Pokud jste měla na mysli neúmyslné psychické vlivy, tak v tom to být může a pravděpodobně je. Blbá nesrozumitelnost, jenže kde přesně a v čem konkrétně... Donedávna vše vypadalo ok a pokud nebylo, zkrátka jsem si toho nevšimla. Myslela jsem si, že můj pes je šťastný a nic mu nechybí.

Rovněž jsem si vzpomněla na předešlé rady lidí odtud, když jsem měla depky z toho, že se asi psovi nevěnuju dost, abych zvolnila a nehrotila to tolik. Když jsem se tedy z ní přestala posazovat na zadek, zase se objevilo něco nového a zjevně to taky ok není.

Přitom přítel je její oblíbenec, ten může být zavřený u sebe v pokoji od rána do večera a večer ji pouze vzít na jednu večerní procházku. Nekrmí ji, to je má práce, hraje si s ní tak 2x do týdne na pět minut, netráví s ní čas v bytě jako já, nepovídá si s ní jako já... A u něj jí nevadí, že se jí téměř nevěnuje, naopak je z něho na větvi, kdykoliv ho vidí, jelikož je jí vzácný.

Ale když já něco nedělám dle jejích představ, začne se vůči mně chovat takhle. To je potom těžké, když je složité odhadnout a pochopit, v čem přesně jí tak závažně křivdím.

?
netráví s ní čas v bytě jako já, nepovídá si s ní jako já...

https://www.facebook.com/watch?v=1468659456902020

a co falešná březost?? To bývají čubiny náladové a protivné... a přichází zhruba dva měsíce po hárání

A já si myslím, že to zbytečně hrotíte. Jste z toho úplně zbytečně ve stresu. Uvolněte se, neřeste a fenka bude v pohodě.

No jo... Asi bude nejlepší nechat to vyšumět, psovi se nelísat do přízně a respektovat to, že holt nemá zájem. Na tom, že ji mám ráda to nic nezmění, spíš ten čas navíc využiju pro něco užitečnějšího, než babrání se v tom proč, co a jak.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
a co falešná březost?? To bývají čubiny náladové a protivné... a přichází zhruba dva měsíce po hárání

Tak plyšáčky si k tomu sklepu nenosí, prakticky nic tam nedělá, jen leží a podřimuje. Ale náladová skutečně je. A veterinářka nic takového nenavrhovala. Asi spíš počkám trochu delší dobu, než z toho začnu vyvozovat nějaké závěry.

Spíš mi šlo o to, zda se ji mám pokoušet povzbudit k nějakým aktivitám, nebo jí naopak dát prostor, aby mě začala vyhledávat sama od sebe.

Aliza napsal(a):
Tak plyšáčky si k tomu sklepu nenosí, prakticky nic tam nedělá, jen leží a podřimuje. Ale náladová skutečně je. A veterinářka nic takového nenavrhovala. Asi spíš počkám trochu delší dobu, než z toho začnu vyvozovat nějaké závěry.

Spíš mi šlo o to, zda se ji mám pokoušet povzbudit k nějakým aktivitám, nebo jí naopak dát prostor, aby mě začala vyhledávat sama od sebe.

Já mám jen o měsíc starší fenku než vy. Mě sice vítá, ale jinak mám podobné problémy. Malina prostě celý dny jen spí, vůbec se necpe na procházky, vyrazí až v okamžiku, kdy jí vyzvu. Hraje si jen chvilku a když zkusím nějaké povely, pokud jsou jen tak, abychom si to procvičili, tak údělá sed, pak rovnou lehne a nezvedne jí ani ta nejlepší mlska na světě. Jak to byl vitální těžko utahatelný pes, tak teď je prostě totálně líná.

Nicméně nemyslím, že by vás přestala mít ráda. Je ale možné, že jí ta událost s kotětem rozhodla, i když nechápu, co přesně. Takhle se choval ke kámošce její bíg, když se ztratil v lese. Našla ho až druhý den a on s ní týden "nemluvil" . Dobrá zpráva je, že jí to "odpustil" a byli zas v pohodě.

Aliza napsal(a):
Tak plyšáčky si k tomu sklepu nenosí, prakticky nic tam nedělá, jen leží a podřimuje. Ale náladová skutečně je. A veterinářka nic takového nenavrhovala. Asi spíš počkám trochu delší dobu, než z toho začnu vyvozovat nějaké závěry.

Spíš mi šlo o to, zda se ji mám pokoušet povzbudit k nějakým aktivitám, nebo jí naopak dát prostor, aby mě začala vyhledávat sama od sebe.

Určitě to druhé. Čím víc se jí budete vnucovat (s pocitem křivdy), tím víc se bude od vás odtahovat.

Hoďte samu sebe do klidu. Vaše hodnota nespočívá v tom, jestli je z vás fena paf.

Ona to vycítí, čím víc v pohodě budete, tím víc o vás bude fena stát.

dospívá - už to nemusí být hravé štěně, ale dospělá fena, která má (navíc v létě) ráda svůj klid...

Faleška.. celkem typická podle popisu. Některé feny jsou fakt na zabití při falešce.. dva měsíce po hárání je to nejhorší, kolem 3 měsíců po hárání se pak vrací do normálu.

Já si všimla, že když nemám moc čas a nechám psa pár dní bez cvičení nebo nám odpadne cvičák, pes se s tím nějak smíří. Když potom ale jdeme cvičit, je na něm vidět větší nadšení.
Netlačila bych na pilu a dala jí pár dní oraz.

Trickyvoo napsal(a):
Já mám jen o měsíc starší fenku než vy. Mě sice vítá, ale jinak mám podobné problémy. Malina prostě celý dny jen spí, vůbec se necpe na procházky, vyrazí až v okamžiku, kdy jí vyzvu. Hraje si jen chvilku a když zkusím nějaké povely, pokud jsou jen tak, abychom si to procvičili, tak údělá sed, pak rovnou lehne a nezvedne jí ani ta nejlepší mlska na světě. Jak to byl vitální těžko utahatelný pes, tak teď je prostě totálně líná.

Nicméně nemyslím, že by vás přestala mít ráda. Je ale možné, že jí ta událost s kotětem rozhodla, i když nechápu, co přesně. Takhle se choval ke kámošce její bíg, když se ztratil v lese. Našla ho až druhý den a on s ní týden "nemluvil" . Dobrá zpráva je, že jí to "odpustil" a byli zas v pohodě.

To bych řekla, že téměř tutově je faleška.

I já hlasuju za falašku. Časově by to i odpovidalo a vůbec k tomu nemusí tahat hračky do pelechu..

Mockrát děkuji všem za odezvy.

Zkusila jsem si najít něco o falešné březosti a je to skutečně přesně ono. Jelikož jsem se o tohle téma nikdy dřív nezajímala a nenapadlo mě, že by naše štěně mohlo toto zažít, žila jsem v domnění, že jde o něco neobvyklého u fenek. Pamatuju si jen, jak se chovala naše fenečka z mého dětství - ta mi kradla mončičáky a hromadila si je v pelíšku.

Co ale nechápu je fakt, že když si člověk vyhledává symptomy, tak v žádných článcích není zmíněná tato varianta problému. Hodně majitelů fenek musí být deprimovaných s tím, že neví, co se děje a z těch textů nedostanou prakticky žádnou odpověď, která by jim doopravdy pomohla.

Opravdu ještě jednou díky!

Aliza napsal(a):
Mockrát děkuji všem za odezvy.

Zkusila jsem si najít něco o falešné březosti a je to skutečně přesně ono. Jelikož jsem se o tohle téma nikdy dřív nezajímala a nenapadlo mě, že by naše štěně mohlo toto zažít, žila jsem v domnění, že jde o něco neobvyklého u fenek. Pamatuju si jen, jak se chovala naše fenečka z mého dětství - ta mi kradla mončičáky a hromadila si je v pelíšku.

Co ale nechápu je fakt, že když si člověk vyhledává symptomy, tak v žádných článcích není zmíněná tato varianta problému. Hodně majitelů fenek musí být deprimovaných s tím, že neví, co se děje a z těch textů nedostanou prakticky žádnou odpověď, která by jim doopravdy pomohla.

Opravdu ještě jednou díky!

No, neobvyklého asi úplně ne...
Navíc, jak ze zdejších diskuzí vyplývá a moje zkušenosti potvrzují, když narazíte na správně hormonfenu, budete z ní buď deprimovaná polovinu roku nebo si na to prostě zvyknete.

Aliza napsal(a):
Rovněž jsem si vzpomněla na předešlé rady lidí odtud, když jsem měla depky z toho, že se asi psovi nevěnuju dost, abych zvolnila a nehrotila to tolik. Když jsem se tedy z ní přestala posazovat na zadek, zase se objevilo něco nového a zjevně to taky ok není.

Přitom přítel je její oblíbenec, ten může být zavřený u sebe v pokoji od rána do večera a večer ji pouze vzít na jednu večerní procházku. Nekrmí ji, to je má práce, hraje si s ní tak 2x do týdne na pět minut, netráví s ní čas v bytě jako já, nepovídá si s ní jako já... A u něj jí nevadí, že se jí téměř nevěnuje, naopak je z něho na větvi, kdykoliv ho vidí, jelikož je jí vzácný.

Ale když já něco nedělám dle jejích představ, začne se vůči mně chovat takhle. To je potom těžké, když je složité odhadnout a pochopit, v čem přesně jí tak závažně křivdím.

..no mně připadá že ji Váš přítel bere jako psa, Vy pak jako dítě a to velmi vědecky, vše máte nalajnováno, vše musí fungovat v určitý čas...v roli psa je s Vaším přítelem spokojená.....ale je to jen můj názor....

Aliza napsal(a):
Mockrát děkuji všem za odezvy.

Zkusila jsem si najít něco o falešné březosti a je to skutečně přesně ono. Jelikož jsem se o tohle téma nikdy dřív nezajímala a nenapadlo mě, že by naše štěně mohlo toto zažít, žila jsem v domnění, že jde o něco neobvyklého u fenek. Pamatuju si jen, jak se chovala naše fenečka z mého dětství - ta mi kradla mončičáky a hromadila si je v pelíšku.

Co ale nechápu je fakt, že když si člověk vyhledává symptomy, tak v žádných článcích není zmíněná tato varianta problému. Hodně majitelů fenek musí být deprimovaných s tím, že neví, co se děje a z těch textů nedostanou prakticky žádnou odpověď, která by jim doopravdy pomohla.

Opravdu ještě jednou díky!

Já osobně si myslím, že každá fena se po hárání trochu změní. Některá třeba tak zřetelně jako ta Vaše, některá tak nepatrně, že si toho páníček ani nevšimne.
Já mám sportovní (tažné) psy a když nám faleška vleze do závodního období, tak je to docela průšvih. Když by to byl asi jen "normální" parťák, tak bych tou některých fen ani nepostřehla, ale v období 1-3 měsíce od hárání všem mým fenám, co jsem kdy měla (celkem 6), výkon poklesl.. Některým markantně, některým jen trochu, ale vždy jsem pokles zaznamenala. To samé tvrdí většina musherů a i mezi chrťáky jsem podobné zkušenosti zaznamenala.
Takže faleška opravdu neobvyklá není, jen některé feny to prožívají více některé méně.

Mně ty popisy Vašeho vztahu s fenou vyznívají tak, jako byste od ní očekávala vděčnost za to, co všechno pro ni děláte (jak se pro ni obětujete) a trochu žárlila na přítele, který ji nepolidšťuje a prostě to bere, jak to je. Nechci se Vás samozřejmě dotknout, jen to na mě, z toho, jaká slova volíte, tak působí. Stejně jako ostatní bych se přikláněla s hormonálním příčinám, faleška zní pravděpodobně a jsou feny, se kterými to zamává. A pokud máte pocit, že si Vás fena asociuje s nepříjemnými vjemy, tak začněte generovat víc těch příjemných? :-) Ony ty vztahy obecně jsou jako příliv a odliv - člověk se k tomu druhému neustále přibližuje, a pak se zase oddaluje… Vztah je živý organismus.

Mně v období hárání přišla Malina tak v pohodě, že jsem si nepřipouštěla, že by se mohla nakonec takhle změnit. Vrátí se ten pes po falešce do normálu? Nebo prostě se feny takhle změní. Měla jsem dva psy a ti zůstali hraví jako štěňata celý život.

Trickyvoo napsal(a):
Mně v období hárání přišla Malina tak v pohodě, že jsem si nepřipouštěla, že by se mohla nakonec takhle změnit. Vrátí se ten pes po falešce do normálu? Nebo prostě se feny takhle změní. Měla jsem dva psy a ti zůstali hraví jako štěňata celý život.

Vrátí se do normálu :-) a pak zase hárání a faleška :-) Kolotoč..

Souhlasím z holkama, vypadá to opravdu na falešku.

Ale chtěla bych se ještě připojit k některým názorům výše. Vím, že vše děláte v dobré víře a s láskou k fence, ale že na oplátku očekáváte, že budete u ní ta NEJOBLÍBENĚJŠÍ, že vás bude mít nejvíc ráda a že jste obecně zklamaná, když to tak není.
Přijde mi obecně, že na to zbytečně tlačíte. Teď myslím hlavně na ten váš vzájemný vztah. Myslím, že už to asi bude o fous lepší než to bylo na začátku, ale stále z toho cítím....nevím jak to napsat....tu frustraci, že to nejde úplně tak, jak si představujete.
Snažte se ještě víc uvolnit a prostě to neřešit, nežárlit, nepřipadat si ublížená, ale prostě být na pohodičku.
Vím, že se to lehko řekne, ale hůř udělá... ale snažte se se tolik nesnažit.

Krome vseho ostatniho vyse popsaneho je mozne, ze se k tomu sklepu proste chodi jen ochladit? Je horko, tak se ji treba jen nechce dovadet, chce to jen nejak preckat na snesitelnem miste. V noci je to lepsi, tak asi doufala, ze odted zacnete s hranim a vychazkama ve tri rano :)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Krome vseho ostatniho vyse popsaneho je mozne, ze se k tomu sklepu proste chodi jen ochladit? Je horko, tak se ji treba jen nechce dovadet, chce to jen nejak preckat na snesitelnem miste. V noci je to lepsi, tak asi doufala, ze odted zacnete s hranim a vychazkama ve tri rano :)

Hraní a vycházky ve tři ráno...

fikovnice napsal(a):
Hraní a vycházky ve tři ráno...

😁

Nase Tapinka se na prelomu jara a leta zmenila na Dr. Jekkyll a pana Hyda. Jak se setmi, odmita jit ze zahrady domu a prestava reagovat na privolani. Sedi schovana nekde pod kerem a pozoruje me, jak ji lakam domu. Kdyz chci jit brzo spat, tak ji necham na zahrade, jenze ta potvora zacne kolem druhe stekat a rozsteka vsechny psy v ulici, tak ji musim jit pustit domu 🤨

Ale prisla jsem uz na dobry trik, pribehne vzdy spolehlive, kdyz slysi, ze jdu krmit kralicka. Chce ho oliznout a ceka na svou “kralici” granuli 😁

Psi jsou chytri, musi to byt win-win situace 😊

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
😁

Nase Tapinka se na prelomu jara a leta zmenila na Dr. Jekkyll a pana Hyda. Jak se setmi, odmita jit ze zahrady domu a prestava reagovat na privolani. Sedi schovana nekde pod kerem a pozoruje me, jak ji lakam domu. Kdyz chci jit brzo spat, tak ji necham na zahrade, jenze ta potvora zacne kolem druhe stekat a rozsteka vsechny psy v ulici, tak ji musim jit pustit domu 🤨

Ale prisla jsem uz na dobry trik, pribehne vzdy spolehlive, kdyz slysi, ze jdu krmit kralicka. Chce ho oliznout a ceka na svou “kralici” granuli 😁

Psi jsou chytri, musi to byt win-win situace 😊

No a to si představte, že kočky jsou vyloženě noční tvorové...a já mám 3!
Můj nejstarší chodí na noc ven. A pokud nevyskočím zavčas jako srnka s ním sjet výtahem dolů, začne mi drápat věci, které jsem neuklidila - naposledy písemky studentů (v minulosti mi zas rozdrápal recepty na léky)!
A bohužel ne, zatím mě k pořádkumilovnosti nevychoval!

Přidávám se, taky si myslím, že to souvisí s hormony po hárání. Plus fena prostě dospívá, je vedro...

Zkuste si to tak nebrat, a neřešit každou maličkost. Možná je feně fakt horko, do toho ty hormony, nic se jí nechce....

Běžte někam k vodě, vypněte, prostě si tam jen tak sedněte a nechte psa psem, vemte si sváču, podělte se o ní - když bude mít fena zájem...


Nejvíc se vyhýbá mně a je znát, že se v mé přítomnosti necítí dobře, je napjatá a nervózní

Nemůže tohle být Vámi? Že prostě fena cítí, že se vám něco nezdá, nejste v pohodě... Když nemám náladu a nejsem úplně v pohodě, tak to vidím i na psech, že se chovají jinak. Oni to vycítí.

Ono je to pak jedno s druhým, fakt je někdy lepší to tolik nehrotit. Sama vím, když se mi nějak nezdá pes, že je prostě divnej, smutnej atd., a čím víc ho pozoruju, tak tím víc to tak je.. nebo si to vsugerovávám, případně to na ty psy fakt přenáším už jen tím, že je zkoumám a jsem nervózní.

"faleška" to byť môže, ale ja by som sa prikláňala skôr názoru, že to moc riešite. Potrebujete s uvedomiť hlavne, že je to PES. Nepodriaďujte sa jej. Svojím spôsobom jej musíte byť vzácna - ako Vaša polovička. Aj keď sa jej venuje minimálne ten čas čo je s ňou si užívajú naplno - a to sa cení! Bu´dte s ňou fyzicky, ale nemusíte stále na ňu rozprávať, vymýšľať jej zábavu a pod. Naša psica kľudne a veľmi rada spí vedľa mňa v kuchyni ( vlastne to robili všetky psiská čo sme kedy mali) bez toho, aby som im venovala pozornosť. Keď idem plieť do záhrady príde si ľahnúť vedľa hriadky (obyčajne aj kocúr) a drieme tam kľudne pol dňa. V podstate si ju nevšímam - len sme tam spolu. No v momente keď vidí, že vezmem vodítko, loptičku alebo ju len vyzvem na šantenie ožije a je z nej treštidlo. A v tomto móde fungujú vlastne všetci z rodiny - ale víta nás všetkých, partnera má vyslovenie ako parťáka na blbnutie, syn je síce fyzicky s ňou najmenej ale toho poslúcha ako hodinky a ja som niekde medzi tým (proste cíti, že odo mňa jej toho do brucha príde najviac). A má 11 mesiacov - vidno aj to, že už to nie je úplné mimino no k dospelému rozumu nás ešte čaká dlhá cesta . A ešte tak mimochodom pes nevie spájať veci tak ako my - oni fungujú systémom tu a teraz. Teda nevadí ak ju umravníte (nemyslím bitkou) ale vždy a to podotýkam vždy to musí byť rovnaké, spravodlivé a hlavne pre psa čitateľné.

fikovnice napsal(a):
No a to si představte, že kočky jsou vyloženě noční tvorové...a já mám 3!
Můj nejstarší chodí na noc ven. A pokud nevyskočím zavčas jako srnka s ním sjet výtahem dolů, začne mi drápat věci, které jsem neuklidila - naposledy písemky studentů (v minulosti mi zas rozdrápal recepty na léky)!
A bohužel ne, zatím mě k pořádkumilovnosti nevychoval!

Rozdrapal pisemky studentu 😂😂😂

Je pekne, kdyz zviratka delaji majitelum radost - a je to podle me hlavne o spravnem nastaveni ocekavani. Ja cekam od Tapinky, za bude i nadale muj milacek a sasula 🥰 Je to voříšek a tak ji beru - chytra a zabavna 😊

A Vy zase necekate, ze kocky prestanou drapat pisemky 👍 😊

Rozhodně máte všichni pravdu v tom, že asi vnitřně očekávám pozitivní zpětnou vazbu a jakékoliv náznaky toho, že se mi daří činit ji šťastným psem. Když ale dostávám pomalu opačné signály, zatímco se vše snažím dělat "správně", je to matoucí a stresující. Jak už tu též padlo, lépe se to nehrocení radí než praktikuje a zvláště ze strany těch, kteří se svými psy tyhle problémy nezažili a domnívají se, že je to tím, že oni nic nehrotí a nejsou jako já. Někteří lidé zkrátka mohli mít štěstí na psa, který si oblíbil skutečně konkrétně je, nebo mají jinou povahu, atd.

Zase bych to neházela celé na svůj i přes veškerou snahu celkově blbý přístup asi ke všemu ohledně psa, o kterém je tu podle všeho více lidí přesvědčeno.

A ano, tu a tam mi stále připadá nefér, že přítel nemusí téměř hnout brvou a je z něj pos*aná, kdykoliv vyleze ze svého pokoje. Nenazývala bych to, co bych ráda od svého psa dostávala vděkem a rozhodně to takhle neberu rozumově, vždyť nejde o obchodní transakci, ale o vztah. Je to zkrátka něco, v čem si zatím nemůžu pomoct natolik, abych to přestala v sobě hrotit zcela.

Pokroky tu ale jsou, však jsem psala, že jsem nějakou dobu už brala jako běžnou věc, že ze mě není tolik odvařená, ale když to zdánlivě postoupilo na další level a ona se mi navíc začala vyhýbat a vrčet na mě, jakmile jsem se přiblížila ke sklepu, opět se ta "rána" otevřela, dotklo se mě to a snad pochopitelně mi z toho bylo smutno. A v sobě pocity stylu: ,,Ok, tak proč jsem zase ta špatná tentokrát?"

Vy zkušenější, co už máte za sebou více psů, si třeba ihned umíte v podobných situacích a obdobích říct, ať si tedy pes trhne nohou a neřešíte to, dokud se zkrátka sám zase nehodí do pohody. Pro mě je to ale stále v lecčem neprobádaná půda, nevím jak to chodí a že to tak má chodit, či to tak chodí normálně a musí to odeznít. Respektive je pak na pováženou, zda to má odeznít, já mám povolit, přestat hrotit a nechat psa "na pokoji", nebo kdy to už je o něčem, co je třeba řešit aktivně.

Ani ode mě nic ve zlém, ale jistě budete souhlasit, že je lepší se intuitivně nadmíru starat, jakmile se něco děje, než nad tím mávnout rukou a něco pak podcenit. :) Jen bych potřebovala nebýt z každé takové změny hned vynervovaná, to je fakt.

Aliza napsal(a):
Rozhodně máte všichni pravdu v tom, že asi vnitřně očekávám pozitivní zpětnou vazbu a jakékoliv náznaky toho, že se mi daří činit ji šťastným psem. Když ale dostávám pomalu opačné signály, zatímco se vše snažím dělat "správně", je to matoucí a stresující. Jak už tu též padlo, lépe se to nehrocení radí než praktikuje a zvláště ze strany těch, kteří se svými psy tyhle problémy nezažili a domnívají se, že je to tím, že oni nic nehrotí a nejsou jako já. Někteří lidé zkrátka mohli mít štěstí na psa, který si oblíbil skutečně konkrétně je, nebo mají jinou povahu, atd.

Zase bych to neházela celé na svůj i přes veškerou snahu celkově blbý přístup asi ke všemu ohledně psa, o kterém je tu podle všeho více lidí přesvědčeno.

A ano, tu a tam mi stále připadá nefér, že přítel nemusí téměř hnout brvou a je z něj pos*aná, kdykoliv vyleze ze svého pokoje. Nenazývala bych to, co bych ráda od svého psa dostávala vděkem a rozhodně to takhle neberu rozumově, vždyť nejde o obchodní transakci, ale o vztah. Je to zkrátka něco, v čem si zatím nemůžu pomoct natolik, abych to přestala v sobě hrotit zcela.

Pokroky tu ale jsou, však jsem psala, že jsem nějakou dobu už brala jako běžnou věc, že ze mě není tolik odvařená, ale když to zdánlivě postoupilo na další level a ona se mi navíc začala vyhýbat a vrčet na mě, jakmile jsem se přiblížila ke sklepu, opět se ta "rána" otevřela, dotklo se mě to a snad pochopitelně mi z toho bylo smutno. A v sobě pocity stylu: ,,Ok, tak proč jsem zase ta špatná tentokrát?"

Vy zkušenější, co už máte za sebou více psů, si třeba ihned umíte v podobných situacích a obdobích říct, ať si tedy pes trhne nohou a neřešíte to, dokud se zkrátka sám zase nehodí do pohody. Pro mě je to ale stále v lecčem neprobádaná půda, nevím jak to chodí a že to tak má chodit, či to tak chodí normálně a musí to odeznít. Respektive je pak na pováženou, zda to má odeznít, já mám povolit, přestat hrotit a nechat psa "na pokoji", nebo kdy to už je o něčem, co je třeba řešit aktivně.

Ani ode mě nic ve zlém, ale jistě budete souhlasit, že je lepší se intuitivně nadmíru starat, jakmile se něco děje, než nad tím mávnout rukou a něco pak podcenit. :) Jen bych potřebovala nebýt z každé takové změny hned vynervovaná, to je fakt.

Hele já to chápu, připomínáte mi sebe, když jsem měla jako dítě svého prvního psa. Prvního, který byl prostě jen můj. Zažívala jsem něco podobného jako vy, protože přesto, že o psa jsem se starala já, do posledního puntíku, tak pes více tíhnul k otci. A mně to bylo líto, mrzelo mě to, hrozně jsem si to brala. Snažila jsem se to napravit tím, že jsem vymýšlela víc a víc věcí, psovi podlejzala atd., a ono to bylo ještě horší a horší. Já si třeba se psem hrála, klapli dveře a vyšel táta - pes letěl k němu, vítal ho, jak kdyby ho sto let neviděl a nadšeně si chtěl hrát s ním, mě si už ani nevšiml. Takže si myslím, že se dokážu vžít i to té vaší situace. Nicméně až časem jsem pochopila, že na to musím jít úplně jinak, že taky musím nechat toho psa psem, a smířila jsem se s tím, že někdy si pes prostě vybere za pána toho druhého, než by člověk chtěl. No a ono se to s věkem psa začalo obracet a pes začal více tíhnout ke mně, ale tam možná hrál roli i věk (můj)... Ale až pak jsem přišla na to, jako je důležité se psem prostě "jen být"....

A znám dost případů, kdy si pár pořídil psa, jeden z nich ho chtěl, druhý nadšený nebyl. No a pes se navázal právě na toho, který psa pomalu ani nechtěl a nijak se aktivně nezapojoval. Tak to někdy prostě bývá, že si pes vybere toho druhého a my s tím nic neuděláme. I s tím je potřeba se smířit. Nebrat to jako něco špatného, nebrat to jako vaše selhání - oni si psi někdy vyberou za pána i úplně nepochopitelně člověka, který k nim třeba není ani vyloženě hodný...

Ono se i říká, že feny více tíhnou k mužům (u nás to teda neplatí).... Paradoxně u současných dvou psů jsem vůbec neřešila, ke komu budou tíhnout víc (u feny jsem trouchu i doufala, že k příteli, ale oba si vybrali mě. Mně by nevadilo, kdyby naši psi více tíhli k příteli, vždyť jsme pár, tak proč být špatná z toho, že si pes vybral toho druhého, kterého máme taky rádi? I když samozřejmě chápu, že pokud se vám fena vyloženě vyhýbá, nebo na vás vrčí, tak že to mrzí. Když jde ke sklepu přítel, tak na něho nevrčí?

Zase bych to neházela celé na svůj i přes veškerou snahu celkově blbý přístup asi ke všemu ohledně psa, o kterém je tu podle všeho více lidí přesvědčeno.

Však se tady skoro všichni shodli na tom, že roli v tom budou hrát i hormony ... Nicméně když nad tím teď ještě tak přemýšlím - feny chování se změnilo jen vůči Vám? Vůči příteli je pořád stejná? S tím si chce hrát? S ním chce jít na procházku? A to všechno se stalo v podstatě "přes noc"? Jak jste psala, že od rána máte jiného psa?

A ano, tu a tam mi stále připadá nefér, že přítel nemusí téměř hnout brvou a je z něj pos*aná, kdykoliv vyleze ze svého pokoje.

Ještě k tomuhle - ono takové to prvotní nadšení nemusí nic znamenat. Třeba moje fena vítá návštěvy mnohem intenzivněji než mě, ale neznamená to, že by je měla radši... Pokud je tu návštěva, tak fenu zajímá především ta, a chová se, jako kdyby ji doma nikdy nikdo nepohladil .

marcelaamax:
Nejdřív k tomu mému "celkově špatnému přístupu" - to bylo do éteru, v návaznosti na to, že v každém svém vláknu mi někteří zkušení pejskaři dávají najevo, že je blbě celý můj přístup a proto se těžko potýkám s problémy, které v rámci psa přijdou. A ne ve zlém, zkrátka prostě vidí to, co já ne. Vůbec se to netýkalo přímo toho problému s faleškou.

Míněno to bylo tak, že si opravdu myslím, že ačkoliv můj přístup by v lecčem potřeboval přenastavit, tak jsem k tomu všemu ještě opravdu mohla mít "kliku" na povahově náročného psa, kterému mohlo být předurčeno nemít mě ani nijak extra v lásce, a že se toto mohlo stát i těm, jejichž pejsci je bezmezně milují nehledě na to, jak moc jim podlejzají nebo nepodlejzají a jak moc se snaží či nesnaží je potěšit.

Já mám třeba v povaze, když jdu kolem milovaného zvířete, ho pohladit, nebo mucknout na hlavu, když je se mnou v místnosti a já něco dělám, tak "s ním mluvit", sdílet... Taková prostě jsem, to nedělám proto, že bych se chtěla psovi vtírat do přízně. A pokud mě můj pes takovou nebere a moje povaha a přirozenost mu vadí, měla jsem prostě smůlu... A že totéž se mohlo stát komukoliv. Snad mi rozumíte, co tím básník chtěl říct.

A k tomu zbytku: Tak vidíte, zjevně jsem v tomhle ohledu jako malé ublížené dítě, no. Jelikož jste popsala přesně mé pocity, jenže hůř jsem dospělá ženská.

Naučit se se psem "jen být", to je právě to, v čem stále ještě plavu. Všude se radí a doporučuje dělat se psem aktivity, věnovat se mu, vytvářet mezi vámi pouto, trénovat, blá blá... A já, ačkoliv ve spoustě případů bych ocenila právě to "jen být" a "každý si dělejme svoje, nebo nedělejme nic", asi žiju v nějakých obavách, že když ty věci dělat nebudu, to pouto se psem si nevytvořím a nebude to takové, jaké to mohlo být, kdybych se snažila víc. Chápete mě? Nevím, kde je v tom všem optimum.

To, že tíhne víc k příteli, však já už jsem byla ve fázi, kdy jsem si říkala, že jsem ráda, že ho má ráda, vždyť jsou oba moji. Jenže ty události posledních dní to zase rozhašily. A ano, změnilo se její nadšení vůči všemu a všem, ona od toho sklepa nevyleze ani když vstává dítě, ani když vstává přítel. Přes den tu a tam přijde a vrtí ocasem, když se třeba sejdeme v kuchyni, atd. Včera jsme si k večeru dokonce párkrát hrály (já Cressida, a nevlastní dcera), Cressi pak usnula v mém pokoji pod židlí. Vypadá to, že nějakou energii a chuť do aktivit získá až v druhé polovině dne, tu první je zalezlá a bez nálady. Přes noc mi přišlo, že se něco změnilo nejvíc rapidně, prostě ty dny předtím byla živější, nadšenější, jen třeba více unavená. Ale ne vyloženě zpruzelá... I dnes, když jsem po noci vylezla ze svého pokoje a šla na wc, ona seděla na chodbě na křesle a její výraz značil ignor. Sice naváže oční kontakt, ale jde znát, že nestojí o žádnou interakci - lépe to asi nepopíšu.

To vrčení, to se stalo jen jednou, ten první den, co byla zalezlá u sklepa a já jsem začala zametat na chodbě. Zkusila jsem tam později poslat jeho a na něj sice nevrčela, ale když sešel k ní dolů, aby tam sebral smetáček a lopatku, pro které jsem se já neodvažovala si tam dojít, tak na něj vyštěkla vysokým hlasem. Totéž i na mě předtím, ale ještě mi k tomu dala takové varovné chňapnutí do ruky (nebolelo to vůbec).

Co se návštěv týče, to jako byste opět popsala přesně totéž, jak je to u nás. To samé s tím, že přítel psa nechtěl, já jsem si ho vymrčela, ale modla je pro něj prostě páníček. Je ale faktem, že na ničí hlas Cressida nereaguje tak silně, jako na můj - vždy věnuje pozornost mým slovům, natáčí hlavu do stran, aj. Ostatní mohou používat stejná slova, ale u nich jako by jim nerozuměla stejně, je to zvláštní.

Naučit se se psem "jen být", to je právě to, v čem stále ještě plavu. Všude se radí a doporučuje dělat se psem aktivity, věnovat se mu, vytvářet mezi vámi pouto, trénovat, blá blá... A já, ačkoliv ve spoustě případů bych ocenila právě to "jen být" a "každý si dělejme svoje, nebo nedělejme nic", asi žiju v nějakých obavách, že když ty věci dělat nebudu, to pouto se psem si nevytvořím a nebude to takové, jaké to mohlo být, kdybych se snažila víc. Chápete mě? Nevím, kde je v tom všem optimum.

Ale ono to není jen černé nebo bíle. Ono to chce něco mezi. Samozřejmě, že je super se psovi aktivně věnovat, trénovat s ním, prostě dělat něco spolu - to taky hodně sbližuje, dělat nějaký sport, hrát si, cvičit. Tím se buduje to pouto, to máte pravdu. Ale taky to chce ten čas, kdy se psem "jen budete". Kdy po něm třeba na procházce nebudete nic chtít (krom nezbytné poslušnosti), kdy ho necháte dělat si venku "psí věci", nebudete ho pořád povelovat, komandovat... Nebo si fakt někde jen tak drcnete a budete pozorovat, odpočívat... Půjdete třeba na nějaký celodenní výlet, nebo trek, přespíte někde....Já asi úplně nevím jak správně to popsat. Není to myšleno tak, že byste se psovi měla přestat aktivně věnovat, cvičit s ním a podobně - to vůbec ne. Jen do toho programu zařaďte i takové ty "uvolněnější" věci....

Hele z toho posledního příspěvku mi to zase nepřijde jako taková hrůza. Pokud se její postoj změnil ke všem - tak to nebude Vámi, bude to s největší pravděpodobností těmi hormony, teplem, dospíváním...

Když vezmu situaci u nás - dneska psi celé dopoledne leží venku na sluníčku, já doma vařím, uklízím... Když vyjdu ven, tak na mě hodí očko, ale to je celé. Je prostě teplo, odpočívají. A vlastně ten odpočinek dopoledne mají tak nějak zažitý celoročně - po ranním vyvenčení a nakrmení se odpočívá. Většinou se snaží být poblíž mě, ale ne vždycky. Když jdu okolo, tak na ně taky většinou promluvím, pohladím, někdy zavrtí ocasem, zvednou hlavu, a zase lehnou... Já nevím, v tom bych problém fakt neviděla, normální stav.

Když má moje fena falešku, tak to na ní poznají i lidi, kteří ji vidí jednou za čas, a ptají se, co jí je. Ona má výraz největšího chudáka, nejutrápenější pes.... A pokud ji vyloženě "nevytáhnu", tak bude klidně taky celý den ležet a tvářit se hrozně, to samé během hárání a po něm.. U nás teda vždycky funguje to, že ji vytáhnu, venku je v pohodě, ale každá fena je jiná, a každá to prožívá jinak.

marcelaamax:
Rozumím, co máte na mysli s těmi volnočasovými aktivitami.

Ono vzhledem k tomu, že ta naše z toho huskyho evidentně moc nepobrala, tak je skutečně méně aktivní a preferuje třeba dvě hrací seance denně (přetahování nebo hra na honěnou s hračkami), dvě hodinové procházky, dopoledne max. hodinku se mnou na zahradě a jinak je spoko, když odpočívá, hryže si kost či klacek a to je celé. Přítel se dřív snažil tahat ji na večerních procházkách třeba na hoďku a půl, zkusil i navýšit kilometry, ale ji to zkrátka nebaví a ztrácí pak už z toho nadšení a tím spíš teď v létě. Čekala jsem nástup puberty a nějaké hrůzné změny v chování, ale s přibývajícím věkem se spíše víc vyklidňuje a urozumňuje. Krom těchhle aktuálních obtíží s tou faleškou je opravdu zlatá, žádné problémy s ní nejsou.

Máte pravdu, já si to od ní akorát nejvíc vyžírám právě proto, že se koolem ní pohybuju nejvíc, nic víc v tom nebude. Před chvílí jsem si chystala prádlo na vyprání a světe div se, ona přišla za mnou s vrtichvostem a vyzývavým pohledem. Tak jsem ji vzala s sebou na věšení prádla, pak jsme přišly domů, ona si zase zalezla a pohoda. Však to nějak zvládneme. Každopádně díky moc za Vaše vhledy a sdílení. :)

Jinak ta venkovní pohoda taky sedí. Ztrusená je zkrátka jen doma. Venku je asi moc zajímavých vjemů na to, aby se i sebeztrápenější pes poddával svým náladám.

Aliza napsal(a):
Rozhodně máte všichni pravdu v tom, že asi vnitřně očekávám pozitivní zpětnou vazbu a jakékoliv náznaky toho, že se mi daří činit ji šťastným psem. Když ale dostávám pomalu opačné signály, zatímco se vše snažím dělat "správně", je to matoucí a stresující. Jak už tu též padlo, lépe se to nehrocení radí než praktikuje a zvláště ze strany těch, kteří se svými psy tyhle problémy nezažili a domnívají se, že je to tím, že oni nic nehrotí a nejsou jako já. Někteří lidé zkrátka mohli mít štěstí na psa, který si oblíbil skutečně konkrétně je, nebo mají jinou povahu, atd.

Zase bych to neházela celé na svůj i přes veškerou snahu celkově blbý přístup asi ke všemu ohledně psa, o kterém je tu podle všeho více lidí přesvědčeno.

A ano, tu a tam mi stále připadá nefér, že přítel nemusí téměř hnout brvou a je z něj pos*aná, kdykoliv vyleze ze svého pokoje. Nenazývala bych to, co bych ráda od svého psa dostávala vděkem a rozhodně to takhle neberu rozumově, vždyť nejde o obchodní transakci, ale o vztah. Je to zkrátka něco, v čem si zatím nemůžu pomoct natolik, abych to přestala v sobě hrotit zcela.

Pokroky tu ale jsou, však jsem psala, že jsem nějakou dobu už brala jako běžnou věc, že ze mě není tolik odvařená, ale když to zdánlivě postoupilo na další level a ona se mi navíc začala vyhýbat a vrčet na mě, jakmile jsem se přiblížila ke sklepu, opět se ta "rána" otevřela, dotklo se mě to a snad pochopitelně mi z toho bylo smutno. A v sobě pocity stylu: ,,Ok, tak proč jsem zase ta špatná tentokrát?"

Vy zkušenější, co už máte za sebou více psů, si třeba ihned umíte v podobných situacích a obdobích říct, ať si tedy pes trhne nohou a neřešíte to, dokud se zkrátka sám zase nehodí do pohody. Pro mě je to ale stále v lecčem neprobádaná půda, nevím jak to chodí a že to tak má chodit, či to tak chodí normálně a musí to odeznít. Respektive je pak na pováženou, zda to má odeznít, já mám povolit, přestat hrotit a nechat psa "na pokoji", nebo kdy to už je o něčem, co je třeba řešit aktivně.

Ani ode mě nic ve zlém, ale jistě budete souhlasit, že je lepší se intuitivně nadmíru starat, jakmile se něco děje, než nad tím mávnout rukou a něco pak podcenit. :) Jen bych potřebovala nebýt z každé takové změny hned vynervovaná, to je fakt.

Mám pyrenejku....krmím (a to doslova, protože to je nežravka a maso kolikrát do ní cpu, jak kdybych vykrmovala husu), chodím s ní na prochajdy. Většinou když něco dělám, tak jí mám za zadelí....jdu uklízet ložnici, tak za chvíli hupky dupky, přikluše bílá krasavice, lehne si na postel a prostě je tam se mnou, jdu věšet prádlo...jde se mnou. Vařím, tak přijde minimálně zkontrolovat co. Koukám na televizi, tak se mnou leží na gauči. V noci se mnou spí v posteli. No a pak nesu synovi do pokoje večeři a když mi hvězda proklouzne, tak jí nemůžu odtamtud dostat...to ho objímá kolem krku, kňourá a drží se ho zuby nehty.
Nebo když přijde do obýváku, tak v tu ránu jsem vzduch a tradá k synovi.

V podstatě podobná situace jako u vás.

No a mám se z toho hroutit?? No rozhodně nebudu, ani jí nepolezu do zadele, ani jí nebudu uplácet. Víte já to spíš beru tak, že když si jí "chvíli vezme", no tak mám chvíli padla. Obzvlášť večer...to má takový lumpačivý čas, ale ...hrát si nechce, přetahovat se nechce, honit se nechce. Jako vidím, že mě vyzývá, ale dodnes vlastně nevím, co by si tak představovala. Resp. zatím vypadá nejpravděpodobněji, že chce, abych si s ní dřepla na zahradu.........jakmile si dřepnu ven, tak je spokojená. Nakonec si stejně lehne a čumí, ale jakmile zalezu ve smyslu "no to tady nemusím být, to tady můžeš ležet i sama", tak za chvíli dorazí a zase otravuje. No bohužel i ve chvíli, kdy se mi na tý zahradě sedět nechce. No a když přijde synátor, tak je středem zájmu a ona mi dá pokoj.

Taky spolu nemáme takový vztah, jak jsem si představovala a to přestože je ve své podstatě dokonalá a splnila očekávání, která jsem měla, když jsem se pro tohle plemeno rozhodla. Ale vím, že fyzicky s tím nic neudělám...že chyba bude hlavně ve mně.....takže spíš přemýšlím o sobě, jak sobě pomoci, abych si k ní tu cestu našla. Teda abych to uvedla na pravou míru...my se milujeme...čuba vyhledává mojí přítomnost, spí se mnou v posteli, ale tak nějak to prostě není ono. Naopak manžel je z ní naprosto nadšený.
Vím, že je těžké, ne-li nemožné si poručit, ale taky vím, že je prostě nemožné psa "dotlačit" k tomu, aby mě miloval nejvíc.
Takže co se na to prostě vykašlat a užívat si to, co život nabízí. Vždyť ještě není nic ztraceno, čubina dospívá, prostě jí milujte takovou jaká je. Mějte radost, že miluje vašeho přítele, to je totiž alfa a omega všeho, pokud psa chtěl hlavně z partnerů........když ho bude mít slečinka omotaného kolem pacinky, tak jí projde i vražda....to znamená, že když mu třeba nedopatřením rozhryže zánovní boty, tak se nebudete hádat o to, že vy jste si toho čokla pořídila a že ho máte nevychovanýho a máte si ho hlídat, ale naopak když vy budete fence spílat "ty zlobidlo, co jsi to udělala", tak naopak on ještě řekne "nech jí, ona nechtěla, viď zlatíčko...podívej jak kouká" a ještě půjde a bude jí utěšovat, protože chudinka malá dostala vyhudlíno a teď je smutná. A o to jde.......na takovou psí holku musí být každá panička náležitě pyšná, alespoň já jsme vždycky byla. Čím větší měla fena manipulační schopnosti na chlapy, tím jsem byla pyšnější.

sardullah:
Ta Vaše zní jako oddaná bobinka, podle popisu Vás má ráda a jste opravdu její panička Vy. :) Je to opravdu o tom vykašlat se na očekávání, bo stejně víme, že toho psa milovat budeme, ať bude jakýkoliv. A každý má svou unikátní osobnost.

A ano, je to podobné, jako u nás... Já se v domácnosti pohybuju nejvíc, chodím sem a tam... Některé činnosti ji zajímají, jiné ne. Když jdu mimo barák, taky musí jít se mnou a když ji nevezmu, tak kňauká. Jen to společné spaní nepřichází v úvahu, tohle jsme si naštěstí ujasnily už v jejím raném věku.

Co se té afektovanosti k ostatním týče...on jako že naprosto kdokoliv je zajímavější než já, ale největší psychózy Créssa chytá z babičky (86 let), u té vždycky zneužívá toho, že chodí o holích a když si babička sedne, tak ji může dusit pusinkama do obličeje dle libosti. Ani z přítele není tak nadšená. Psi asi holt mívají zkrátka jiný druh citu ke každému člověku v rodině. Jednou přijela na návštěvu příbuzná se třemi malými holčičkami a Créssa se mohla zbláznit nadšením, chtěla je poskákat a pomuckat, div se neuškrtila, opět totální šílenství (děti má obecně od pohledu ráda).

Každopádně ten Váš pohled na schopnost manipulovat chlapama zní skvěle.

“Já mám třeba v povaze, když jdu kolem milovaného zvířete, ho pohladit, nebo mucknout na hlavu, když je se mnou v místnosti a já něco dělám, tak "s ním mluvit", sdílet... Taková prostě jsem, to nedělám proto, že bych se chtěla psovi vtírat do přízně. A pokud mě můj pes takovou nebere a moje povaha a přirozenost mu vadí, měla jsem prostě smůlu... “

Vztah je prece o interakci - kdyz vidim, ze nekomu vadi muj projev, moje aktivita, tak v zajmu vylepseni vztahu mu to nebudu nadale vnucovat, ne? Povahu a prirozenost mame nejakou kazdy, ale pokud chceme vychazet s ostatnimi, tak se musime trochu prizpusobit, stahnout. Nepomuze se urazit a rikat si, ze mam smulu, ze me ostatni neberou. Od partnera muzete odejit a hledat do nekonecna idealni vztahy, ale psa jste si pripoutala k sobe Vy, tak ho berte takoveho, jaky je. Neni to stroj a nebude se chovat podle navodu v knizkach.

“ A já, ačkoliv ve spoustě případů bych ocenila právě to "jen být" a "každý si dělejme svoje, nebo nedělejme nic", asi žiju v nějakých obavách, že když ty věci dělat nebudu, to pouto se psem si nevytvořím a nebude to takové, jaké to mohlo být, kdybych se snažila víc. Chápete mě? Nevím, kde je v tom všem optimum.”

Optimum je tam, kde jste spokojena Vy. Ridte se vlastni intuici. Jake je vubec to Vase idealni pouto se psem? Co si pod tim muzeme predstavit?

Ťapinka:
Tady jde o to, že tyhle moje zvyky mohly způsobit to, že je pes odtažitý, nebo mě preferuje méně (a taky nemusely). Ta naše mi nikdy dřív nedala najevo, že by jí tohle vadilo, spíš vždy vypadala, že je jí to jedno a bere to tak, že to panička zkrátka dělá. A v aktuálním stavu by jí to mohlo vadit, tak se tváří a chová divně, aby to mně došlo, že ji mám nechat být.

Nicméně tohle jsou věci a myšlenky, ke kterým jsem si došla až včera/dneska, nevím tedy, jaké vnucování máte na mysli. Jasně že nebudu to samé, co psovi možná aktuálně vadí dělat i nadále a nejsem si ani vědoma, že bych někde zmínila, že to dělat hodlám. Tak jako tak jsou to celé dohady a možná je to jen v mé hlavě. Vaše zmínka o nějakém urážení se značí to, že jste to pochopila nějak po svém, ale nevadí. Zkusím to jinak:

To, že jsem měla smůlu na rezervovanějšího pejska, kterému povahově a svou přirozeností (potřeba doteků, mazlení, aj) moc nevyhovuju, je prostě možný fakt, který mě pouze mrzí. Avšak to, že mě to mrzí neznamená, že na všechno rezignuju, důležitě našpulím pusu a budu uražená drama královna. Znamená to, že z toho budu holt chvilku smutná a pak to vezmu tak, že se nedá nic dělat a musím si zkrátka ke zvířeti najít cestu jinak, aby ten vztah fungoval. Takhle už je to jasnější?

K těm aktivitám: Já jsem si nikdy nedělala obrázek o nějakém ideálním poutu, než jsem si pořídila psa, ergo nesrovnávám aktuální situaci s ničím, co bych si vysnila. Je pravdou to, že od začátku, co jsme štěně dovezli domů, jsem se snažila dělat vše dobře, správně, perfektně atd (což samozřejmě nešlo), s cílem, aby byl pejsek s námi šťastný, měl nás rád a chtěl s námi trávit čas, navázal se na nás. Chtěla jsem být původně ta "hlavní panička", které bude pes neustále za zadkem, bude nadšený z toho, že je s ní a bude jí dávat najevo svou lásku. Chtěla jsem zkrátka oddaného zvířecího parťáka, ke kterému se budu moct tulit, sdílet s ním život a který mi jako kočka jednoho dne neodejde z domu jako obvykle, aniž by se vícekrát vrátil.

Ono to nedopadlo natolik rozdílně až na to, co psala sardullah - připadá mi, že si s Cressidou leckdy úplně nerozumíme, nejsme prostě ten dokonale kompatibilní pár, který se hledal, až se našel - už jen proto, že si za toho oblíbenějšího páníčka nevybrala mě. Ona se mi třeba kolikrát snaží něco dávat najevo, třeba co chce dělat, a tak. A já prostě nevím, co se mi snaží sdělit. A mimo to mi chybí mazlení, protože ona zkrátka na doteky moc není, jen tu a tam vyvalí bříško a chce drbat.

Prostě člověk, který nikdy předtím svého vlastního psa neměl, si jeho pořízení, výchovu a život s ním předem představuje snazší a přímočařejší, než jaká je a nakonec i bude realita. Jsou tu ta nevyřčená očekávání, i když člověk nedumá nad žádnými specifiky, tak v něco doufá, něco si přeje podvědomě. Taky nutno dodat, že má očekávání asi silně ovlivnil fakt, že jsem celý dospělý život měla kočku, někdy i více koček naráz a to mazlení a interakce s nimi mi dávaly přesně to, co jsem potřebovala. S těmi jsem si vždy rozuměla perfektně a byly to zlatá zvířata.

Shledala jsem později, že s pejskem je to mnohem složitější a jak vidno, doteď jsem v tomhle ohledu neskutečně neohrabaná.

Aliza napsal(a):
sardullah:
Ta Vaše zní jako oddaná bobinka, podle popisu Vás má ráda a jste opravdu její panička Vy. :) Je to opravdu o tom vykašlat se na očekávání, bo stejně víme, že toho psa milovat budeme, ať bude jakýkoliv. A každý má svou unikátní osobnost.

A ano, je to podobné, jako u nás... Já se v domácnosti pohybuju nejvíc, chodím sem a tam... Některé činnosti ji zajímají, jiné ne. Když jdu mimo barák, taky musí jít se mnou a když ji nevezmu, tak kňauká. Jen to společné spaní nepřichází v úvahu, tohle jsme si naštěstí ujasnily už v jejím raném věku.

Co se té afektovanosti k ostatním týče...on jako že naprosto kdokoliv je zajímavější než já, ale největší psychózy Créssa chytá z babičky (86 let), u té vždycky zneužívá toho, že chodí o holích a když si babička sedne, tak ji může dusit pusinkama do obličeje dle libosti. Ani z přítele není tak nadšená. Psi asi holt mívají zkrátka jiný druh citu ke každému člověku v rodině. Jednou přijela na návštěvu příbuzná se třemi malými holčičkami a Créssa se mohla zbláznit nadšením, chtěla je poskákat a pomuckat, div se neuškrtila, opět totální šílenství (děti má obecně od pohledu ráda).

Každopádně ten Váš pohled na schopnost manipulovat chlapama zní skvěle.

Tak ale z toho, co popisujete mi to přijde jako naprostá pohoda. Vždyť je to ok a že má z někoho větší radost než z vás??
No to tak bývá i mezi lidmi. Představte si důchodkyni o kterou se stará její dcera...nakupuje, vaří, pere, uklízí, zařizuje doktory. No prostě komplet servis a pak jednou za rok dorazí druhá dcera, která bydlí daleko a babička se nemůže dočkat a má takovou radost, že jí vidí.....no taky by se ta první mohla cítit dotčeně.

Ta Vaše zní jako oddaná bobinka, podle popisu Vás má ráda a jste opravdu její panička Vy.

Jestli to tak vyznělo, tak nemám schopnost popsat situaci......potvora pastevecká si ve své podstatě dělá co chce a na některých věcech se spolu dohodneme. Třeba na netahání na vodítku jsme se dohadovaly docela dlouho a nakonec teda chodí povětšinou hezky, ale nemyslím si, že je to moje kynologická zásluha, spíš jak dospívá, tak asi dostává rozum.
Prostě s ní to není klasický vztah panička-pes, ale spíš, že já jsem v domácnosti nejakčnější, resp. dělám všechny domácí práce a madam v rámci zahnání nudy, raději volí jako zábavu pozorovat mě.

Prostě to, co popisujete je úplně normální a to přehnané nadšení může být ještě podtrženo tím mladým věkem. No a to ostatní jsou asi ty hormony. Holt holka, buď má před háráním nebo hárá a nebo po hárání a nebo faleška.......
Upřímně, kdyby na mě zavrčela moje fena, že kolem ní vytírám, tak prostě řeknu "no, aby ses nepokakala, vždyť si tě nikdo nevšímá ty blábolo jedna, jen vytírám" a čubky si nebudu všímat, když nemá náladu.

Alizo na mazlení jste si vybrala špatné plemeno. To je právě to, co mám na NO ráda, přijde si pro pohlazení, ale na nějaké extra mazlení není. Husky nevim. Já měla jako prvního psa křížence, co vypadal jako vyvařený NO na krátkých nožkách a povahu No prý měl. Stala jsem se jeho jedničkou až poté, co ho srazilo auto a já ho nosila ven čůrat, dávala mu pít po lžičkách a jíst taky. Když se z toho dostal, tak místo ven šel raději mně ležet k nohám. Do té doby spal s tátou v posteli u jeho nohou, táta chtěl, aby spal s hlavou na polštáři, ale to pes nechtěl. Poté nehodě za mnou přišel si lehnout a dal si hlavu na polštář. Skoro mi přišlo, že si byl vědom, že jsem pro něj udělala něco speciálního a odměňoval mě taky něčím speciálním, ale žádný velký mazel se z něj nestál. Stejně když to někdo přeháněl s mazlením, nerozpakoval se odfouknout a jít si lehnout pod gauč. Fungoval, ale pak na myšlenku. Druhý pes byl tátův, s tím chodil i na záchod a u Maliny se to ještě ukáže ke komu nejvíc přilne. Ta je teda extrémně mazlivá, to jsem u těch předešlých nezažila.

sardullah:
Aha, tak to jsme se nepochopily... Nicméně stále si stojím za svým, Vaše fenka Vás má ráda, ale dává to jen najevo rezervovaným způsobem a má svou hlavu. Chce s Vámi trávit čas, chce s Vámi spát. To není jen o ukrácení nudy, zrovna takový závěr bych viděla spíš na konstrukt lidského mozku.

Zmiňujete "klasický vztah panička a pes" - co to tedy má být? Možná, že z filmů a vyprávění a videí na internetu vypadají některá soužití lépe, než jaká jsou. A i kdyby ne, tak zjevně nějakou přehnanou snahou člověk stejně nedocílí toho, aby se z něj pes stavěl na hlavu, když mu holt ten dotyčný vnitřně nesedne.

Je ale pravda, že jsem i naživo viděla na cvičáku tehdá postarší paní s krásným křížencem (4 měsíce tehdá), a pejsek (samec, samozřejmě...), na ní mohl oči nechat, krásně se soustředil, snažil se, vnímal ji - tam bylo perfektně vidět to propojení. Zatímco ta naše akorát šílela ze psů okolo, nás s přítelem měla prakticky v paži a mohla se uškrtit, jak se snažila dostat k jiným psům (ale nebyla v tom jediná, naštěstí).

Trickyvoo:
To už se nedá nic dělat, maximálně třeba časem k psici pořídit zase ještě nějakou kočku. A Malina je teda co za plemeno? Pokud jste to zmiňovala, tak mi to uniklo.

Jinak je hezké vědět, že i pes nějak vnitřně vycítí, že pro něj jeho člověk vyvinul velké úsilí, aby mu pomohl. Ošklivá náhoda, pejsek potom k jednomu víc přilne, ale stejně už to není o tom jeho prvotním intuitivním a vnitřním rozhodnutí, té volbě "jeho" člověka, je to takové jiné.

Když nad tím tak přemýšlím, psi jsou v tomhle ohledu nevědomky celkem sadističtí - zkrátka si toho svého primárního páníčka vyberou, jako v regále se zbožím a určí, kdo je LEPŠÍ.

@Aliza

Je zvláštní, že jste schopná napsat, jak to mám já se svojí fenou...a teď to nemyslím ironicky, ale vážně...na jedné straně a nevidíte zatím dle mého neexistující problém na straně druhé...vaše soužití s vaší feňulí.

Aha, tak to jsme se nepochopily... Nicméně stále si stojím za svým, Vaše fenka Vás má ráda, ale dává to jen najevo rezervovaným způsobem a má svou hlavu. Chce s Vámi trávit čas, chce s Vámi spát. To není jen o ukrácení nudy, zrovna takový závěr bych viděla spíš na konstrukt lidského mozku.


Kdybychom se vsadily, tak byste prohrála.....žádný vztah panička pes...ráda bych řekla, že náš vztah je rovnocenné partnerství a ani nemůžu napsat, že mám právo veta. To, že fena se mnou funguje tak, jak funguje, to je prostý souboj vůlí...kdo z koho, kdo bude tvrdohlavější a umíněnější a kdo si bude stát za svým na věky věků ámen. No a tam, kde fungujeme to byla dřina být vytrvalejší a tvrdohlavější než umíněná pastevecká fena s vlastním názorem. No a tam, kde to alespoň trochu šlo..tzn. když jsme doma, tak tam kolikrát něco řeknu, Gina řekne "a just ne" a já řeknu "tak si škubni, mě je to taky jedno".

A s tím, že mám čubu povětšinou za zadelí......no protože koukat na páníčka, jak sedí hodiny u počítače holt není taková zábava. Kdybych třeba myla nádobí a páníček šel ven dělat něco na zahradě, tak půjde asistovat jemu.

Musíte vycházet z toho, že nemám "normálního" psa a že ve své podstatě žijeme bezpovelově. Vlastně jediný, co po feně opravdu vyžaduju je, aby mě nevláčela na vodítku.
A že mě má ráda...no tak to je její přirozenost, jsem její svěřenec a její životní náplní by mělo být střežit mě jako oko v hlavě, střežit celou rodinu.......ale na rovinu, kdybych byla ovečka, tak by se ke mě asi chovala se stejnou něžností a taky by u mě polehávala a pozorovala po očku, jestli se v klidu pasu.

sardullah:
Snad to neberete jako poučování, ono je zkrátka záludné usuzovat něco z pár vět a slov, když ta druhá strana nezná celý příběh a situaci...

Četla jsem teď článek o tom, jak si někteří psi vybírají páníčka, ale zároveň i oblíbenou osobu. Ono to bude asi celé složitější, nevím. Mně přijde, že ta naše nejvíc respektuje mně, nejvíc vnímá můj hlas, já s ní umím nejlépe pracovat a to mám potvrzeno i ze cvičáku. Ale mě má ona prostě aktuálně po krk.

Její oblíbená osoba, pokud vezmu v potaz poselství toho článku, je můj přítel. A napadlo mě, že to může být to samé u Vás, ale nevím. Můžete být oblíbená osoba, ale ne panička. Souboj vůlí - pes potřebuje někoho, kdo je konzistentní a když si pes řekne "just ne", tak je třeba ho přimět, aby cokoliv, co se řeklo udělal, i na sílu. To mi tady spousta lidí radila hned ze startu. Pokud jeden zaujme postoj "tak si škubni" a poleví, pes uvidí, že to prošlo.

Ta paličatost musí být hrozná, ještě že s tím se potýkat nemusím. Nedá se uplatit vůbec ničím, když po ní něco chcete? A co se té normálnosti týče, jak přesně to myslíte? Je to rasou či povahou fenky, nebo režimem a tak? My taky po té naší nechceme hory doly a nejsme žádní pejskaři, co by se chtěli předhánět s ostatními.

Jinak u nás to funguje tak, že kdokoliv z nás dvou jde ven z baráku, tak Cressida jde s tím, kdo odejde ven z domu. To jen k tomu srovnání, kdo co dělá a s kým bude pes raději. A když si přítel nechá otevřeno k sobě a ona zjistí, že rovněž jako u Vás on sedí jen u PC a pracuje, tak se otočí a jde sledovat situaci, ve které se toho děje víc... nu.

Aliza napsal(a):
sardullah:
Snad to neberete jako poučování, ono je zkrátka záludné usuzovat něco z pár vět a slov, když ta druhá strana nezná celý příběh a situaci...

Četla jsem teď článek o tom, jak si někteří psi vybírají páníčka, ale zároveň i oblíbenou osobu. Ono to bude asi celé složitější, nevím. Mně přijde, že ta naše nejvíc respektuje mně, nejvíc vnímá můj hlas, já s ní umím nejlépe pracovat a to mám potvrzeno i ze cvičáku. Ale mě má ona prostě aktuálně po krk.

Její oblíbená osoba, pokud vezmu v potaz poselství toho článku, je můj přítel. A napadlo mě, že to může být to samé u Vás, ale nevím. Můžete být oblíbená osoba, ale ne panička. Souboj vůlí - pes potřebuje někoho, kdo je konzistentní a když si pes řekne "just ne", tak je třeba ho přimět, aby cokoliv, co se řeklo udělal, i na sílu. To mi tady spousta lidí radila hned ze startu. Pokud jeden zaujme postoj "tak si škubni" a poleví, pes uvidí, že to prošlo.

Ta paličatost musí být hrozná, ještě že s tím se potýkat nemusím. Nedá se uplatit vůbec ničím, když po ní něco chcete? A co se té normálnosti týče, jak přesně to myslíte? Je to rasou či povahou fenky, nebo režimem a tak? My taky po té naší nechceme hory doly a nejsme žádní pejskaři, co by se chtěli předhánět s ostatními.

Jinak u nás to funguje tak, že kdokoliv z nás dvou jde ven z baráku, tak Cressida jde s tím, kdo odejde ven z domu. To jen k tomu srovnání, kdo co dělá a s kým bude pes raději. A když si přítel nechá otevřeno k sobě a ona zjistí, že rovněž jako u Vás on sedí jen u PC a pracuje, tak se otočí a jde sledovat situaci, ve které se toho děje víc... nu.

Ne...jen jsem prostě chtěla říct, že pokud máte odstup, nejedná se o vá s o vaší fenu, tak jste schopná říct...ano, tady je to v pořádku. Možná by to u vás chtělo taky takový odstup.
To, že po těch písmenkách to nejde zas až tak vysvětlit je spíš dáno specifikem plemene. Je to něco, co asi spíše pochopí majitelé pastevců, chrtů, některých přírodních plemen.
Člověk, který je zvyklý na "normální" psy, pro toho je často soužití s takovým stvořením nepředstavitelné.

Ano jsou plemena....psi tzv. jednoho pána. Mezi ně se určitě řadí pastevci. Proto se stane, že chlap jako hora, za mě určitě vyřazující autoritu a respekt si pořídí středoasiata a středoasiat si vybere za svého boha jeho padesátikilovou přítelkyni, která rozmazluje a oslovuje ho zdrobnělinkama a když po něm něco chce...po tom psovi, tak ho hezky s úsměvem poprosí. "Miláčku, prosím mohl bys jít na chvíli do kotce, já vyjedu autem".....

Ráda bych řekla, že já jsem autorita, že si mě fena vybrala za paničku, ale z mého pohledu ne. Ona se ke mě chová láskyplně a něžně a určitě by mě chránila s nasazením vlastního života, ale jak jsem psala, kdyby vyrostla se stádem oveček, tak by se stejně chovala k ovci.

Naopak mám doma osmiměsíční štěně berňáka...sluníčkový pejsek milující všechny členy rodiny, no a z toho se klube naopak mamáneček. Tam budu jako hlavní panička jasná. No prostě je to "normální" pes, kluk, já se starám nejvíc, je se mnou nejvíc zábavy, tak to je prostě jasná věc.

"Souboj vůlí - pes potřebuje někoho, kdo je konzistentní a když si pes řekne "just ne", tak je třeba ho přimět, aby cokoliv, co se řeklo udělal, i na sílu. To mi tady spousta lidí radila hned ze startu. Pokud jeden zaujme postoj "tak si škubni" a poleví, pes uvidí, že to prošlo."

no.........?

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Rozdrapal pisemky studentu 😂😂😂

Je pekne, kdyz zviratka delaji majitelum radost - a je to podle me hlavne o spravnem nastaveni ocekavani. Ja cekam od Tapinky, za bude i nadale muj milacek a sasula 🥰 Je to voříšek a tak ji beru - chytra a zabavna 😊

A Vy zase necekate, ze kocky prestanou drapat pisemky 👍 😊

Ne ne, drápání už bude napořád . Mmch. písemky rozhodně nebyly rozdrápány jen jednou...

Už si moc nepamatuji, nač jsem se studentům vymlouvala, asi, že mám doma jednoho divocha!

Vsuvka naprosto mimo téma v diskuzích:

Dostala jsem (ne)hezkou reakci od člověka z anglického fóra, kam jsem napsal o tomtéž problému. Je mi z toho mizerně především proto, že jsem celou dobu dělala věci, které bohužel NO rád nemá a pouze je toleruje, což se s přibývajícím věkem mění, takže pes se stává čím dál tím méně tolerantním.

Mám na mysli právě to náhodné hlazení, sem tam objímání, přehnaná pozornost vůči psovi, mluvení na něj souvislými větami o něčem, co není schopen pochopit (jen pro snahu komunikovat).

Vysvětluje to naprosto všechno. To, proč se pes chová ke mně divně už delší dobu a to, že se to kumulovalo natolik, že na mě až začala vrčet a pak chňapla. To, že preferuje přítele, který jí dá svatý pokoj a vidí ho jednou za uherský rok. A ty hormony to celé nejspíš jen umocnily. Zjevně mě můj pes musí mít opravdu hodně rád, když to v sobě celou dobu držela, ačkoliv ji vytáčela pomalu každá interakce se mnou, kterou musela podstupovat.

Jen se teď řečnicky ptám, proč o tomhle tématu není někde více informací a varování. V různých videích, popisů plemene, aj. Ne, všude prostě jen "NO je zlatý přátelský milující pes, vhodný do rodiny, k dětem, má rád kontakt"...

Co víc říct, než jen "ach jo". Pak se mám divit, že mě můj pes nemusí.

fikovnice napsal(a):
Ne ne, drápání už bude napořád . Mmch. písemky rozhodně nebyly rozdrápány jen jednou...

Už si moc nepamatuji, nač jsem se studentům vymlouvala, asi, že mám doma jednoho divocha!

Jo, a ptž si schovávám své recepty (lékařské), tak jsem s tím rozdrápaným jela za svým dr. znovu, aby viděl, že je důvod mi jej napsat znovu... Trochu se podivoval - na receptu čtyři škrábance/roztržení, resp. recept téměř na čtyři cáry, ale napsal jej znovu...

Ano ano, naše zvířátka nám dělají radost a HLAVNĚ: MOC DOBŘE, SETSAKRA DOBŘE, VÍ, JAK DOCÍLIT KÝŽENÉHO CHOVÁNÍ U MĚ!!!
Neb jak zaslechnu zvuk trhajícího se papíru, i kdybych měla půlnoc, i se zlomenou páteří, horečkou přes 40, třeštící čelistí a zubem, apod., vyskočím a co nejrychleji to jde, pádím posloužit Panu Kocourovi!

Aliza napsal(a):
Vsuvka naprosto mimo téma v diskuzích:

Dostala jsem (ne)hezkou reakci od člověka z anglického fóra, kam jsem napsal o tomtéž problému. Je mi z toho mizerně především proto, že jsem celou dobu dělala věci, které bohužel NO rád nemá a pouze je toleruje, což se s přibývajícím věkem mění, takže pes se stává čím dál tím méně tolerantním.

Mám na mysli právě to náhodné hlazení, sem tam objímání, přehnaná pozornost vůči psovi, mluvení na něj souvislými větami o něčem, co není schopen pochopit (jen pro snahu komunikovat).

Vysvětluje to naprosto všechno. To, proč se pes chová ke mně divně už delší dobu a to, že se to kumulovalo natolik, že na mě až začala vrčet a pak chňapla. To, že preferuje přítele, který jí dá svatý pokoj a vidí ho jednou za uherský rok. A ty hormony to celé nejspíš jen umocnily. Zjevně mě můj pes musí mít opravdu hodně rád, když to v sobě celou dobu držela, ačkoliv ji vytáčela pomalu každá interakce se mnou, kterou musela podstupovat.

Jen se teď řečnicky ptám, proč o tomhle tématu není někde více informací a varování. V různých videích, popisů plemene, aj. Ne, všude prostě jen "NO je zlatý přátelský milující pes, vhodný do rodiny, k dětem, má rád kontakt"...

Co víc říct, než jen "ach jo". Pak se mám divit, že mě můj pes nemusí.

"Je mi z toho mizerně..."

Já Vám tu plevelím vlákno, tak se omlouvám!

Ale asi se až příliš trápíte různými věcmi. Mně se to radí, když jsem zřejmě stejná jako Vy! Ale takto z odstupu to vidím na ubrání trochu těch emocí ve smyslu trápení se... Já vím, lehko se mi to píše...

Že NO nenávidí, když se na něj mluví celými větami… Že Vy se na to hledání mouder po všech čertech nevy💩. Bylo by Vám líp.

mám pocit, že pes, jako smečkové zvíře má kontakt a společnost rád. Pokud se to extrémně nepřehání... A souvislé mluvení na psa je spíš klad, než to, co by hroutilo vztah.
Nepodléhejte panice...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Že NO nenávidí, když se na něj mluví celými větami… Že Vy se na to hledání mouder po všech čertech nevy💩. Bylo by Vám líp.

No, napsala jsi expresivněji to, co já trochu diplomatičtěji...

fikovnice napsal(a):
No, napsala jsi expresivněji to, co já trochu diplomatičtěji...

Já se omlouvám, mně dneska nějak tečou nervy. Asi z toho horka. 🤷‍♀️ Mně to jenom připadá absurdní - nějaká trubka někam něco napíše (navíc nějakou generalizovanou blbost ve stylu “Rakušané nenávidí červenou barvu”), a u zadavatelky to zase způsobilo obrat o 180 stupňů, teď je všechno jasné a vysvětlené… Ach jo.

fikovnice:

Vždyť o nic nejde, neřešte. Díky za povzbuzení, níže jen drobná aktualita.

Byla jsem teď u přítele v pokoji, Cressi šla za mnou, hned se s ním šla pomazlit, zavalila ho na posteli. On byl spíš nasranej a chtěl, ať odejde, ona byla nadšená a lízala mu obličej, mazlíčkovala se. Já si sedla k nim na tu postel. Cressida se na mě podívala tím bočním pohledem.

Po chvilce, co ji hladil, jsem taky měla chuť ji pohladit, ale i když se dívala jinam, přesně poznala, že to není jeho ruka, takže se znovu podívala lehce bokem a olízla si čumák. Když jsem pak šla k sobě, ona šla za mnou a přinesla hračku na přetahování, v očekávání, že si budeme hrát...

No, necháme to radši na zítra, nejsem na to ve správném rozpoložení, bo jsem právě zjistila, že jsem si nechtěna zkur*ila vztah se svým psem, který dělá to, co schází mně s člověkem, který o to ani nestojí.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já se omlouvám, mně dneska nějak tečou nervy. Asi z toho horka. 🤷‍♀️ Mně to jenom připadá absurdní - nějaká trubka někam něco napíše (navíc nějakou generalizovanou blbost ve stylu “Rakušané nenávidí červenou barvu”), a u zadavatelky to zase způsobilo obrat o 180 stupňů, teď je všechno jasné a vysvětlené… Ach jo.

Ne, neomlouvej se.
I mně tečou nervy, mně tedy z toho zubu...
Já celé vlákno nečetla, jsou tam předlouhé příspěvky. Ale zadavatelka mi připadá jako velká cíťa, čímž se jí nechci ani náhodou dotknout (jsem stejná, ale asi ve vztahu ke zvířatům umím jednat racionálněji; horší je to s některými lidmi).

Aliza napsal(a):
fikovnice:

Vždyť o nic nejde, neřešte. Díky za povzbuzení, níže jen drobná aktualita.

Byla jsem teď u přítele v pokoji, Cressi šla za mnou, hned se s ním šla pomazlit, zavalila ho na posteli. On byl spíš nasranej a chtěl, ať odejde, ona byla nadšená a lízala mu obličej, mazlíčkovala se. Já si sedla k nim na tu postel. Cressida se na mě podívala tím bočním pohledem.

Po chvilce, co ji hladil, jsem taky měla chuť ji pohladit, ale i když se dívala jinam, přesně poznala, že to není jeho ruka, takže se znovu podívala lehce bokem a olízla si čumák. Když jsem pak šla k sobě, ona šla za mnou a přinesla hračku na přetahování, v očekávání, že si budeme hrát...

No, necháme to radši na zítra, nejsem na to ve správném rozpoložení, bo jsem právě zjistila, že jsem si nechtěna zkur*ila vztah se svým psem, který dělá to, co schází mně s člověkem, který o to ani nestojí.

Ne! Neříkejte si to! Že jste si zkur vila vztah se psem! Fakt se zbytečně týráte a sebeobviňujete!!! A myslím to dobře!

Aliza napsal(a):
fikovnice:

Vždyť o nic nejde, neřešte. Díky za povzbuzení, níže jen drobná aktualita.

Byla jsem teď u přítele v pokoji, Cressi šla za mnou, hned se s ním šla pomazlit, zavalila ho na posteli. On byl spíš nasranej a chtěl, ať odejde, ona byla nadšená a lízala mu obličej, mazlíčkovala se. Já si sedla k nim na tu postel. Cressida se na mě podívala tím bočním pohledem.

Po chvilce, co ji hladil, jsem taky měla chuť ji pohladit, ale i když se dívala jinam, přesně poznala, že to není jeho ruka, takže se znovu podívala lehce bokem a olízla si čumák. Když jsem pak šla k sobě, ona šla za mnou a přinesla hračku na přetahování, v očekávání, že si budeme hrát...

No, necháme to radši na zítra, nejsem na to ve správném rozpoložení, bo jsem právě zjistila, že jsem si nechtěna zkur*ila vztah se svým psem, který dělá to, co schází mně s člověkem, který o to ani nestojí.

A ještě, možná Vám to již někdo radil, já bych se asi víc řídila svojí intuicí. Nebrala bych dogmaticky, že někde je napsáno, že NO je takový a makový. Každé každičké zvíře je individualita (stejně jako my lidé).

fikovnice:
Děkuji... Já si nemyslím, že je to nevratné a trvalé, ale teď je to celé prostě v mnoha ohledech špatně. Nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem byla natolik hloupá, že jsem to nepodchytila včas a nedošlo mi, že mám prostě ubrat a některé věci nedělat vůbec.

To s tím mluvením jsem napsala špatně. Já vím, že ona ráda poslouchá můj hlas a to, jak komentuju každou blbost, když jdu něco udělat a ona jde se mnou, vždycky se na mě zvědavě dívá a natáčí hlavu. Myslela jsem ty signály, kdy nechápe, co se po ní chce, nebo kde, co a jak, což jsem taky někde nějak pohnojila. Nejvíc ale asi to mazlení, hlazení, objímání. Ona tohle ode mě prostě teď zjevně nechce a vytáčí ji to, ale opět páníček může vše, od toho je to super.

Bolí a bolet to bude, ale život jde dál, nějak se holt přizpůsobím.

Aliza napsal(a):
Vsuvka naprosto mimo téma v diskuzích:

Dostala jsem (ne)hezkou reakci od člověka z anglického fóra, kam jsem napsal o tomtéž problému. Je mi z toho mizerně především proto, že jsem celou dobu dělala věci, které bohužel NO rád nemá a pouze je toleruje, což se s přibývajícím věkem mění, takže pes se stává čím dál tím méně tolerantním.

Mám na mysli právě to náhodné hlazení, sem tam objímání, přehnaná pozornost vůči psovi, mluvení na něj souvislými větami o něčem, co není schopen pochopit (jen pro snahu komunikovat).

Vysvětluje to naprosto všechno. To, proč se pes chová ke mně divně už delší dobu a to, že se to kumulovalo natolik, že na mě až začala vrčet a pak chňapla. To, že preferuje přítele, který jí dá svatý pokoj a vidí ho jednou za uherský rok. A ty hormony to celé nejspíš jen umocnily. Zjevně mě můj pes musí mít opravdu hodně rád, když to v sobě celou dobu držela, ačkoliv ji vytáčela pomalu každá interakce se mnou, kterou musela podstupovat.

Jen se teď řečnicky ptám, proč o tomhle tématu není někde více informací a varování. V různých videích, popisů plemene, aj. Ne, všude prostě jen "NO je zlatý přátelský milující pes, vhodný do rodiny, k dětem, má rád kontakt"...

Co víc říct, než jen "ach jo". Pak se mám divit, že mě můj pes nemusí.

Upřímně, vás by asi nemusel jakýkoliv jiný pes jakéhokoliv plemene. Uberte na emocích a přestaňte se v tom pitvat. Rad tady padlo dost.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
"Souboj vůlí - pes potřebuje někoho, kdo je konzistentní a když si pes řekne "just ne", tak je třeba ho přimět, aby cokoliv, co se řeklo udělal, i na sílu. To mi tady spousta lidí radila hned ze startu. Pokud jeden zaujme postoj "tak si škubni" a poleví, pes uvidí, že to prošlo."

no.........?

Za mě je NO...nebo alespoň býval..naprosto univerzální pes.
Měla jsem čubu a byla úžasná. Jako žádnej velkej mazel to nebyl, ale přišla se třeba sama "nechat pohladit", když někoho odchytla, aby jí drbal bříško, tak to bylo nej. Jinak nějak extrémně fyzicky kontaktní nebyla. Nicméně u nás se praktikuje takové to pohlazení, když jdu okolo nebo promluvení na psa, když jdu okolo. Povídání se psem u nějaké činnosti. A že by to mojí čubině vadilo? No tak to říct nemůžu.
Tohle nevadilo ani mému afgánovi, který byl extrémě nekontaktní a to až tak, že třeba po 3-5 pohlazeních odcházel.

Myslím, že pokud to není extrém, pokud člověk za psem neustále nelozí a neotravuje ho neustálou snahou o mazlení, tak to není nic, proč by měl mít na páníčka a na takové chování averzi.

Něco jiného je objímání, to opravdu ne každý pes zbožňuje. Můj Jack to třeba naopak vyžadoval, ale jen ode mne, na ostatní členy rodiny při pokusu o objetí ale vrčel.

NO k dětem.....?? Já jsem měla za psí chůvu ovčandu mojí tety. No a moje děti zase měly za psí chůvu mojí ovčandu. Ale nějaký přehnaný zájem o nějaké hraní, interakci, to tam nebylo. Spíš jen "lehnu si tady opodál a budu na "svoje dítě" dávat pozor." Taky, když třeba můj syn začal chodit, tak jsem viděla, že ovčanda kolikrát po zahradě chodí vedle něj a syn se jí někdy i přidržoval.

Já jsem typ člověka, co venku teda poslušnost vyžaduje, v rámci možností plemene, a naopak doma a na zahradě to máme takový volnější, povel padne opravdu málokdy. Spíš je to o tom, že se pes naučí nějaký stereotyp, rituály a na základě toho pak v rámci rodiny funguje.

Aliza napsal(a):
fikovnice:
Děkuji... Já si nemyslím, že je to nevratné a trvalé, ale teď je to celé prostě v mnoha ohledech špatně. Nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem byla natolik hloupá, že jsem to nepodchytila včas a nedošlo mi, že mám prostě ubrat a některé věci nedělat vůbec.

To s tím mluvením jsem napsala špatně. Já vím, že ona ráda poslouchá můj hlas a to, jak komentuju každou blbost, když jdu něco udělat a ona jde se mnou, vždycky se na mě zvědavě dívá a natáčí hlavu. Myslela jsem ty signály, kdy nechápe, co se po ní chce, nebo kde, co a jak, což jsem taky někde nějak pohnojila. Nejvíc ale asi to mazlení, hlazení, objímání. Ona tohle ode mě prostě teď zjevně nechce a vytáčí ji to, ale opět páníček může vše, od toho je to super.

Bolí a bolet to bude, ale život jde dál, nějak se holt přizpůsobím.

Zkuste nějak zapracovat na sobě.
Předpokládám, že jsme úplně jiné věkové kategorie (já výrazně starší).
Hypersenzitivita je na prd, něco o tom vím. Ale dá se s tím pracovat... Já na sobě makám dobrých 20 let...a stejně to občas ještě drhne (stálí přispěvatelé zde ví, že mám především na mysli moji (pseudo)rodinu).

Ale třeba vztah s mými 3 kočkami určitě neřeším tak jako Vy. Mám svého TOP kocoura, ale neupřednostňuji jej (jen vím, resp. CÍTÍM, že je mezi námi hlubší pouto). Lásku a péči ode mě dostávají všichni stejnou (i přes ty rozdrápané písemky ).

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Upřímně, vás by asi nemusel jakýkoliv jiný pes jakéhokoliv plemene. Uberte na emocích a přestaňte se v tom pitvat. Rad tady padlo dost.

.....a tak, já bych se zde přimluvila za zadavatelku . Předpokládám, že to vše CHCE řešit (respektive řešit jen do určité míry, a něco naopak neřešit) a jak píšete, rad je tu dost - tak já věřím, že padnou na úrodnou půdu.

fikovnice napsal(a):
.....a tak, já bych se zde přimluvila za zadavatelku . Předpokládám, že to vše CHCE řešit (respektive řešit jen do určité míry, a něco naopak neřešit) a jak píšete, rad je tu dost - tak já věřím, že padnou na úrodnou půdu.

A tak já proti zadavatelce nic nemám. Ale někdy méně je více.

Trochu mi to připomíná vztah mezi mužem a ženou, kdy ona chce být ta nejlepší a nejdokonalejší, čte mu přání z očí, aby je mohla splnit dřív, než je vysloví. A chlap se začne dusit a stane se protivným a otráveným.

fikovnice:
Já si kolikrát přijdu jak z jiné planety a nemyslete si, že mě nese*e to, jak jsem někdy přecitlivělá, když jde o věci, na kterých mi záleží. Možná i proto si radši od sebe držím lidi dál. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mě může tak deprimovat téma nějakého mého zvířete. Vždycky jsem si myslela, že si mohu perfektně rozumět s každým zvířetem, a pak mě překvapí to, jakej pařez jsem ohledně vlastního psa.

A kočky... Na těch za mě není co řešit, s těmi mám odjakživa přirozený konsenzus.

A díky, zapracovat na sobě, vím - ono to zní ode mě teď tady všechno hodně dramaticky, ale vždycky se taky rychle oklepu. Zkrátka se zaměřím na něco jiného, zítra už to zase bude cajk. Pes bude rád, že ho konečně neprudím, já budu ráda, že mám zase něco vysvětlené a vyřešené, podle mě se celkově pročistí vzduch tady.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
A tak já proti zadavatelce nic nemám. Ale někdy méně je více.

Trochu mi to připomíná vztah mezi mužem a ženou, kdy ona chce být ta nejlepší a nejdokonalejší, čte mu přání z očí, aby je mohla splnit dřív, než je vysloví. A chlap se začne dusit a stane se protivným a otráveným.

Máte nevybíravé způsoby, jak mi sdělit to, co chcete sdělit, což ale zároveň neznamená, že to nemá pointu a není na tom něco pravdy. Já rozumím tomu, co mi radíte.

Ano, mám v sobě žel tyhle vlohy a věřte, že s tím spokojená nejsem a ráda bych uměla být tak rezervovaná, jako Vy, kometo. Ale je taky fajn si uvědomit, že radou "uberte na emocích" člověku v ten moment nepomůžete. Pokud je někdo od přírody emotivní, není takový proto, že by si to vybral. Někdy je to prokletí a on s tím musí žít, zatímco vidí, že kvůli tomu zvládá určité věci obtížněji, než jiní.

Aliza napsal(a):
fikovnice:
Já si kolikrát přijdu jak z jiné planety a nemyslete si, že mě nese*e to, jak jsem někdy přecitlivělá, když jde o věci, na kterých mi záleží. Možná i proto si radši od sebe držím lidi dál. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mě může tak deprimovat téma nějakého mého zvířete. Vždycky jsem si myslela, že si mohu perfektně rozumět s každým zvířetem, a pak mě překvapí to, jakej pařez jsem ohledně vlastního psa.

A kočky... Na těch za mě není co řešit, s těmi mám odjakživa přirozený konsenzus.

A díky, zapracovat na sobě, vím - ono to zní ode mě teď tady všechno hodně dramaticky, ale vždycky se taky rychle oklepu. Zkrátka se zaměřím na něco jiného, zítra už to zase bude cajk. Pes bude rád, že ho konečně neprudím, já budu ráda, že mám zase něco vysvětlené a vyřešené, podle mě se celkově pročistí vzduch tady.

Poslední odstavec: SUPER!!!

Aliza napsal(a):
Máte nevybíravé způsoby, jak mi sdělit to, co chcete sdělit, což ale zároveň neznamená, že to nemá pointu a není na tom něco pravdy. Já rozumím tomu, co mi radíte.

Ano, mám v sobě žel tyhle vlohy a věřte, že s tím spokojená nejsem a ráda bych uměla být tak rezervovaná, jako Vy, kometo. Ale je taky fajn si uvědomit, že radou "uberte na emocích" člověku v ten moment nepomůžete. Pokud je někdo od přírody emotivní, není takový proto, že by si to vybral. Někdy je to prokletí a on s tím musí žít, zatímco vidí, že kvůli tomu zvládá určité věci obtížněji, než jiní.

Ano, souhlasím, že mít přespříliš emocí je prokletí!
Není ostudou třeba na jejich zvládání vyhledat i vhodného terapeuta (a opravdu Vás nechci nikterak urazit).

fikovnice napsal(a):
.....a tak, já bych se zde přimluvila za zadavatelku . Předpokládám, že to vše CHCE řešit (respektive řešit jen do určité míry, a něco naopak neřešit) a jak píšete, rad je tu dost - tak já věřím, že padnou na úrodnou půdu.

Já si myslím, že ví...ve své podstatě vidí, že píšeme, aby tak netlačila na pilu. Ale to "srovnání v hlavě", prostě aby to tak neřešila, tak to už je na ní, v tom už jí nepomůžeme. A hlavně sama vím, že přepnout si něco v palici není jednoduché a to i když si člověk říká "musím to mít v hlavě nastavené tak a ne onak", že to prostě není tak jednoduchý, jak se to řekne.

Obecně si teda myslím, že se to dost zlepšilo a že tam nějaký zásaqdní problém není, že to stačí jen trochu změnit přístup a že to je všechno více méně na pohodu.
A když vezmu v potaz to, co už tady holky zmiňovaly výše...dospívání, faleška, do toho ty horka.......když si představím, že mám PMS a do toho takovej hic a já se někde uvelebím a chci mít klid a manžel by kolem mě začal šmrdlat s mopem, tak na něj budu taky vrčet a dle intenzity otravování by možná i na nějaké kousnutí došlo.

Však ono to půjde a bude to dobrý a věřím tomu, že za nějaký čas...za rok, za dva, za tři tady zadavatelka bude básnit, že má tu nej psí holku na celém světě. ...ale báječný psí holky se tak většinou nerodí...to si člověk nejdřív projde obdobím "jsem agresivní štěně", pak "jsem umíněný a tvrdohlavý psí pubescent, co v životě neslyšel žádný povel a člověk je často na mrtvici a na prášky a nejradši by tu potvoru psí "zabil" a ta potvora na vás kouká s výsměchem v očích (možná, že polidšťuju, ale jinak to pojmenovat nemůžu)......mo a pak najednou přijde den, kdy se ráno vzbudíte a najednou je vedle vás slečna dokonalá a vám se chce říct "hej, kdo jsi a co jsi udělala s tou mojí zlobivou potvorou".
Moje psí holky tohle potkává cca po dvou letech věku. No a z těch nervů, co pes páníčkovi připravil se stává veselá historka z natáření.

Prostě všechno chce čas a při selském rozumu, empatii, lásce a respektu k pejskovi, se dílo přeci musí podařit.

Tady se toho napsalo! Kdyby mi chutnal popcorn, tak jsi ho snad jdu udelat 😎

“ Znamená to, že z toho budu holt chvilku smutná a pak to vezmu tak, že se nedá nic dělat a musím si zkrátka ke zvířeti najít cestu jinak, aby ten vztah fungoval. Takhle už je to jasnější?”
Alizo, dekuji za obsahle vysvetleni, nebylo to treba. Ja jsem zamerne sva tvrzeni prehnala, tak jako Vy prehanite ta Vase 😜 Nezlobte se na me, vim, ze mate svou fenku rada. Jen vsechno MOC resite. Aspon z meho pohledu.

“ Prostě člověk, který nikdy předtím svého vlastního psa neměl, si jeho pořízení, výchovu a život s ním předem představuje snazší a přímočařejší, než jaká je a nakonec i bude realita. Jsou tu ta nevyřčená očekávání, i když člověk nedumá nad žádnými specifiky, tak v něco doufá, něco si přeje podvědomě. Taky nutno dodat, že má očekávání asi silně ovlivnil fakt, že jsem celý dospělý život měla kočku, někdy i více koček naráz a to mazlení a interakce s nimi mi dávaly přesně to, co jsem potřebovala. S těmi jsem si vždy rozuměla perfektně a byly to zlatá zvířata.

Shledala jsem později, že s pejskem je to mnohem složitější a jak vidno, doteď jsem v tomhle ohledu neskutečně neohrabaná.”

Taky jsem nikdy psa nemela a Ťapinka je muj prvni pejsek. Mne naopak pripada, ze je vsechno mnohem jednodussi, nez jsem si predstavovala. Vsechno jde samo (ted nemyslim povely, ale nase souziti). Ja jsem se starala roky o toulave kocky a trapilo me, ze se nenechaji pohladit. Tak ted jsem v sedmem nebi, ze mam konecne mazlicka, co mi sam skoci do naruce 🥰 btw uz se zase ztratila v zahrade a stmiva se…

Pisete, ze jste chtela delat vsechno spravne. Ale to, co je spravne, si kazdy z nas urcuje sam. Nevim, jestli to dobre vysvetluji - pokud chcete mit svuj zivot ve svych rukach, musite to byt Vy, kdo na zaklade dostupnych informaci urc, co je spravne. Takze si stujte za tim, co delate a nepiste, ze jste si zkur** psa nebo vztah s nim. Nikdy by me nenapadlo neco takoveho si myslet o svem psovi.

Delate vsechno tak, jak nejlip umite. Tak se prestante trapit.

Aliza napsal(a):
Máte nevybíravé způsoby, jak mi sdělit to, co chcete sdělit, což ale zároveň neznamená, že to nemá pointu a není na tom něco pravdy. Já rozumím tomu, co mi radíte.

Ano, mám v sobě žel tyhle vlohy a věřte, že s tím spokojená nejsem a ráda bych uměla být tak rezervovaná, jako Vy, kometo. Ale je taky fajn si uvědomit, že radou "uberte na emocích" člověku v ten moment nepomůžete. Pokud je někdo od přírody emotivní, není takový proto, že by si to vybral. Někdy je to prokletí a on s tím musí žít, zatímco vidí, že kvůli tomu zvládá určité věci obtížněji, než jiní.

"Alizo", a co to vzít jako úkol - trénink pro dnešek (zítřek, další dny)...?
I jako potvrzení toho, co jsem psala - že KAŽDÝ jeden z nás je individualita. Ano, myslím teď zdejší diskutér(k)y. Neexistují zde dva totožní lidé - co do způsobu myšlení, emočního vybavení, způsobu vyjadřování, atd. atd.
Já mám naprostou většinu zdejšího osazenstva moc ráda - mnohokrát mi pomohli!
A zároveň už přesně vím, od koho mohu jakou reakci očekávat...a věřím, že i když forma může být různá, všichni se vždy snaží poradit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdo to třeba umí obratněji, ale i to je individuální - protože každému sedí něco jiného.

Mám pocit, že nic se neděje náhodně... :-) .
Právě na mě vykoukl film Ani málo, ani moc s mojí oblíbenou Vilmou Cibulkovou.
Jdu koukat...

//když si představím, že mám PMS a do toho takovej hic a já se někde uvelebím a chci mít klid a manžel by kolem mě začal šmrdlat s mopem, tak na něj budu taky vrčet a dle intenzity otravování by možná i na nějaké kousnutí došlo.// sardullah Děkuju!

Je to fakt, i pes má mít nárok na to mít hodně blbou náladu a být protivný. Jako u sebe sleduju takovou obavu z toho, že když je něco v jeden moment špatně a já to nezvládnu ukočírovat, tak že je to už rozbité. Nemám ráda ten pocit bezmoci, když nevím co dělat a v takových případech pak hodně hrotím. Hodně těžko se mi nechává něco otevřené s tím, že ráno moudřejší večera. Jen s lidmi je to jednodušší, bo zpravidla umí alespoň přibližně říct, co mají za problém. Pejsek je fakt pro mě stále neprobádaná půda a já nenesu dobře nic z toho, co ohledně něj zjevně není ok.

fikovnice:
Však já jsem si náhodou opravdu po přečtení příspěvku od komety sypala popel na hlavu, jelikož byl trefný a skutečně poukazuje na můj primární problém. Člověk si v ten moment maximálně řekne, že se zkusí trošku otužit a obrnit a zkusit třeba ty emoce líp zvládat a nepodléhat jim? Emoce nelze ovládnout v tu chvíli, kdy je cítíme, ale i to uvědomění, kdy jsme emotivní a nechceme být k něčemu pomáhá. Ono je to co k čemu, ale na to musí ta druhá strana nejprve vychladnout a vyklidnit se. Holt není to, co jeden ocení v momentě, když přes slzy nevidí.

A taky někdy je lepší dostat trochu profackováno, než slyšet samé ťuťu, ňuňu. Já jsem dneska především ráda, že tady se mnou o tom všichni diskutovali, jelikož mi nejvíc ze všeho pomáhá se z těch věcí zkrátka vypovídat. A pak se cítím hned o deset kilo starostí lehčí. :)

Ťapinka:
No jo, aspoň tu nemáte díky mně čas od času nudu. Tak jsem nepochopila, že to byl řečnický dotaz, ale nevadí - i tak jsme se jakž takž pochopily.

//le to, co je spravne, si kazdy z nas urcuje sam. Nevim, jestli to dobre vysvetluji - pokud chcete mit svuj zivot ve svych rukach, musite to byt Vy, kdo na zaklade dostupnych informaci urc, co je spravne. // Chcete mi říct, že nemám zpochybňovat svá rozhodnutí, věřit sobě a svému úsudku a neponižovat se, když přijdou nějaké komplikace... To bych si asi měla zarámovat.

“ Já jsem dneska především ráda, že tady se mnou o tom všichni diskutovali, jelikož mi nejvíc ze všeho pomáhá se z těch věcí zkrátka vypovídat. A pak se cítím hned o deset kilo starostí lehčí. :) ”

Myslim, ze vetsina to tu i tak bere, ze Vam pomaha se z toho vypsat 👍 Nekdy je ale dobre zvazit, co se hodi na net a co spise do supliku (nemyslim to zle).

Věřte svému úsudku, kazdy mame svuj vlastni vesmir 🌺

Alizo mám vestaje, tedy matka byla kříženec labradora a NO a otec neznámý.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

Alizo, běžte se pocicmat k nějakým známým s kočkou nebo pejskem. A pokaždé, když budete chtít. A nechte čubu v klidu, však ona přijde sama, až bude chtít.

Jak řečeno, mluvit na ni klidně můžete do aleluja. Já taky kocoura nevnímám, když vidím, že mi neříká nic důležitého. A naopak on dává ostentativně najevo, že mu jsou ukradené moje zážitky ze zaměstnání a od koní.

Jak se na vás vlastně tváří psina na procházkách? Chodí ven ráda? To přeci musí být zábava, ne?
Můžete vyrazit někam, kde to nezná. Aby se k vám trochu přimknula. Když ji "zachráníte" před pár stresíčky (cizí pes, autobus, parta dětí) někde na prochajdě, hned máte body do plusu. Ale furt puberta a PMS a je třeba počítat s tím, že doma po ní máte "hodit čokoládu a vyklidit pole" :-)

Aliza,

určite ste super človiečik - a aj emotívnosť je veľmi pozitívna vec pomáha to empatii a vidieť, že aj keď veci silne riešite snažíte sa to zvládnuť a pochopiť. V´daka empatii ste už určite pochopila a vycítila, že sa niekedy treba v prejavoch emócií "krotiť". A že viem ako ťažké to niekedy je . Tak pri silnej potrebe pohladkať - pohladkajte, ale psa určite nie po hlave! Poškrabkajte za uškom alebo potľapkajte po boku Alebo pohladkajte priateľa Pri hre pustite emócie z uzdy a jašte sa - skáčte radujte sa tlieskajte behajte - psica bude chvíľu zírať ako na zjavenie, ale keď pochopí, že to je zábava možno sa aj pridá - mne to takto miliónovo zabralo - moje emócie sa vybili, pes sa zabavil a aj moja potreba mojkania akoby bola uspokojená. Tiež mám teraz psa čo veľmi nemusí mojkanie a hlavne nie vtedy keď ja chcem. Úplne som vycítila, že jej sa nesiaha na hlavu - doslovne to len strpí keď mi občas vypne rozum a ruka zašmátra na hlave. Ale zadok si príde dať pohladkať hocikedy aj sama. A Aliza ak je to váš prvý pes - neriešte že nie je všetko dokonalé - lebo to nemôže byť (hlavne na prvý raz) Všetci sa celý život učíme. A moja rokmi overená skúsenosť je, že každý pár prvých psov "pokazí" - ja sama som takto "pokazila" asi štyroch kým som sa naučila ako tak v nich čítať. A to nepočítam vlastné deti - ktorých výchova bola tiež zážitok - niekedy som nevedela či vychovávam ja ich alebo oni mňa - hlavne prvorodená bola prípad absolútne nemojkavého a samostatného jedinca doslovne od jej prvej minúty - nehladkať, nerozprávať na ňu ak nechcela lebo spustila rev že to počuli aj susedia Takže som sa vychovávala spolu s ňou aj ja - a to máme pekný, vzájomne sa rešpektujúci úprimný vzťah. Takže buďte rada, že ste citlivá osôbka len sa učte emócie spracovávať a presmerovávať tak, že bude aj vlk sýty a aj baran celý.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Aliza,

určite ste super človiečik - a aj emotívnosť je veľmi pozitívna vec pomáha to empatii a vidieť, že aj keď veci silne riešite snažíte sa to zvládnuť a pochopiť. V´daka empatii ste už určite pochopila a vycítila, že sa niekedy treba v prejavoch emócií "krotiť". A že viem ako ťažké to niekedy je . Tak pri silnej potrebe pohladkať - pohladkajte, ale psa určite nie po hlave! Poškrabkajte za uškom alebo potľapkajte po boku Alebo pohladkajte priateľa Pri hre pustite emócie z uzdy a jašte sa - skáčte radujte sa tlieskajte behajte - psica bude chvíľu zírať ako na zjavenie, ale keď pochopí, že to je zábava možno sa aj pridá - mne to takto miliónovo zabralo - moje emócie sa vybili, pes sa zabavil a aj moja potreba mojkania akoby bola uspokojená. Tiež mám teraz psa čo veľmi nemusí mojkanie a hlavne nie vtedy keď ja chcem. Úplne som vycítila, že jej sa nesiaha na hlavu - doslovne to len strpí keď mi občas vypne rozum a ruka zašmátra na hlave. Ale zadok si príde dať pohladkať hocikedy aj sama. A Aliza ak je to váš prvý pes - neriešte že nie je všetko dokonalé - lebo to nemôže byť (hlavne na prvý raz) Všetci sa celý život učíme. A moja rokmi overená skúsenosť je, že každý pár prvých psov "pokazí" - ja sama som takto "pokazila" asi štyroch kým som sa naučila ako tak v nich čítať. A to nepočítam vlastné deti - ktorých výchova bola tiež zážitok - niekedy som nevedela či vychovávam ja ich alebo oni mňa - hlavne prvorodená bola prípad absolútne nemojkavého a samostatného jedinca doslovne od jej prvej minúty - nehladkať, nerozprávať na ňu ak nechcela lebo spustila rev že to počuli aj susedia Takže som sa vychovávala spolu s ňou aj ja - a to máme pekný, vzájomne sa rešpektujúci úprimný vzťah. Takže buďte rada, že ste citlivá osôbka len sa učte emócie spracovávať a presmerovávať tak, že bude aj vlk sýty a aj baran celý.

Proč nehladit psa po hlavě??
Náš pes to miloval a znám mnoho psů, kteří to mají rádi. Stejně tak moje kočky.

Trickyvoo napsal(a):
Alizo mám vestaje, tedy matka byla kříženec labradora a NO a otec neznámý.

Ty fousy potřebujeme my

Zavřít galerii  

Zavřít galerii  

fikovnice napsal(a):
Proč nehladit psa po hlavě??
Náš pes to miloval a znám mnoho psů, kteří to mají rádi. Stejně tak moje kočky.

áno je veľa psov ktoré to majú radi, ale aj veľa takých, ktorí to neznášajú - neviem či si to nespájajú s ponížením alebo také niečo. A keď sa na to pozriem (trochu pritiahnuté za vlasy uznávam) mne by sa tiež extrémne nepáčilo keby ma hladkali po hlavičke Chrbátik mi už ale hladkať môžu - to mám rada. No aj ja nášho kocúra hladkám po hlave ten to vyžaduje, keď sa príde mojkať. Chce to jednoducho iba individuálne vycítiť - komu je čo príjemné resp. nepríjemné. A niekedy iba takáto maličkosť môže zmeniť veci od základu.

Aliza napsal(a):
Máte nevybíravé způsoby, jak mi sdělit to, co chcete sdělit, což ale zároveň neznamená, že to nemá pointu a není na tom něco pravdy. Já rozumím tomu, co mi radíte.

Ano, mám v sobě žel tyhle vlohy a věřte, že s tím spokojená nejsem a ráda bych uměla být tak rezervovaná, jako Vy, kometo. Ale je taky fajn si uvědomit, že radou "uberte na emocích" člověku v ten moment nepomůžete. Pokud je někdo od přírody emotivní, není takový proto, že by si to vybral. Někdy je to prokletí a on s tím musí žít, zatímco vidí, že kvůli tomu zvládá určité věci obtížněji, než jiní.

Tak jinak.

Dlouhá léta jsem chtěla, aby mě měli všichni okolo rádi. A tak jsem se snažila vždycky a všem vyhovět a zavděčit se. V osobním i pracovním životě. Až na stará kolena jsem se naučila slušně a asertivně říkat NE, nechci. A stejně tak přijmout tuhle odpověď od ostatních.

Je to VELMI úlevné a osvobozující, věřte mi.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak jinak.

Dlouhá léta jsem chtěla, aby mě měli všichni okolo rádi. A tak jsem se snažila vždycky a všem vyhovět a zavděčit se. V osobním i pracovním životě. Až na stará kolena jsem se naučila slušně a asertivně říkat NE, nechci. A stejně tak přijmout tuhle odpověď od ostatních.

Je to VELMI úlevné a osvobozující, věřte mi.

No mám podobný problém....říct NE, takže samozřejmě řeknu jo a pak jsem vlastně naštvaná.
Jako pracuju na tom, ale přiznám se, že z podstaty mojí povahy mi to moc nejde .

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak jinak.

Dlouhá léta jsem chtěla, aby mě měli všichni okolo rádi. A tak jsem se snažila vždycky a všem vyhovět a zavděčit se. V osobním i pracovním životě. Až na stará kolena jsem se naučila slušně a asertivně říkat NE, nechci. A stejně tak přijmout tuhle odpověď od ostatních.

Je to VELMI úlevné a osvobozující, věřte mi.

Ono máte jistě pravdu...

Ale dovedu zase pochopit, že v určitý moment mohou slova ublížit. Na druhou stranu na netové diskuzi by s tím aktivní diskutér měl počítat.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
áno je veľa psov ktoré to majú radi, ale aj veľa takých, ktorí to neznášajú - neviem či si to nespájajú s ponížením alebo také niečo. A keď sa na to pozriem (trochu pritiahnuté za vlasy uznávam) mne by sa tiež extrémne nepáčilo keby ma hladkali po hlavičke Chrbátik mi už ale hladkať môžu - to mám rada. No aj ja nášho kocúra hladkám po hlave ten to vyžaduje, keď sa príde mojkať. Chce to jednoducho iba individuálne vycítiť - komu je čo príjemné resp. nepríjemné. A niekedy iba takáto maličkosť môže zmeniť veci od základu.

No máte pravdu, že mám nyní mazlícího psa, ale to hlazení po hlavě taky vidím, že někdy jí to není příjemné. Bříško, záda, to se nastavuje, ale u hlazení přímo na hlavě někdy uhne.

JInak pokaždé, když jdu večer do kuchyně nebo v noci na záchod, žene se pro pohlazení, přímo skočí šipku nebo dělá něco jako kotoul, tak jí pokaždé pohladím. Když je v pelíšku, tak jí pohladit nejdu,ale pak vyjdu ze záchoda a pomalu o toho psa zakopnu. Prostě je hodně mazlící, pes číslo jedna na to nebyl a aby si lehnul na zem a nastavil bříško, to nedělal ani jeden. Po dvou psech jsme prostě překvapení, jak moc může být pes mazlící. Pes číslo dvě sice hlazení vyloženě nevyhledával, ale třeba mému dítěti ho nejdřiv trpěl, ale poslední rok si k dceři i sám vylezl na gauč a nechal se od ní hladit. Jednička, ten vyvařený NO, ten si pro pohlazení taky přišel, ale prostě na to moc nebyl, když se to přehánělo, byl taky schopný zavrčet a když brácha přišel z hospody a doslova se mu vnucoval, tak ho nakonec kousnul do nosu. Od té doby neměl rád lidi, ze kterých táhnul alkohol. Když jsem byla na večírku a taky jsem si něco dala, tak jsem psa mohla pohladit jen krátce, jak jsem jen mírně skonila k němu hlavu, tak přestal vrtět ocáskem a taky začal vrčet.

Jinak vyvařený NO byl něco jako žárlivý. Jednou kámoška přišla na návštěvu s novým štěňátkem, tak jsem si jí mazlila a náš pes na ní jen štěknul, když se hnala k němu. Štěňátku jsem půjčila hračky našeho psa, náš pes zalezl do jiné mísnosti a jen to sledoval. Když kamarádka odešla, tak si všechny hračky natahal pod gauč, zalezl tam a byl tam několik hodin. Když jsem se tam podívala, co tam dělá, zalezl ještě hloub. Dalo by se říct, že s námi "nemluvil". To štěně pak neměl moc rád, až když umírala, tak na ní poprvé zavrtěl ocáskem a jen se jí obloukem vyhnul.

Alizo kámoška měla třeba taky bígla a ten byl teda extrémně mazlící. Pokaždé se mi cpal na klín, když jsem k nim přišla a když jsem se nad ním slitovala, tak pak dělal zvuky, jako když kočka přede akorát v jeho podání to bylo spíš chrochtání a ještě mi mačkal hlavu na hlavu. No hrozný mazel, tak jsem byla ráda, že nemá kámoška většího psa, kdyby měla takhle mazlící dogu, co by se mi cpala na klín, tak nevím teda .

To je jak já a náš současný pes

Jako dítě jsem vyrůstala mezi NO. Milovala je, oni milovali mě. Povaha ovčouna je moje krevní skupina.

Teď máme zlatého retrívra. Ze začátku mi lezl na nervy tím, že se ke každému hrne. Miluje VŠECHNY lidi. Hodně jsem to v sobě musela zpracovat, že tak to u něj má být.

Z dávných dob naučeno....chceš vztah se psem? Buduj ho venku...na procházce/túře to jde samo. Ten pes mě venku ignoruje. Následuje mě, protože mám klíče od baráku a tam jsou granule. Interakce proběhne jen, když ho oslovím nebo dám povel. Jinak nezájem. Kde jsou ty časy, kdy jsem chodila s ovčáky, oni ucho otočené směrem ke mně, chápavě se při mém žvanění občas shovívavě podívali a potvrdili mi, že mám fakt život na houby

Každého vítá víc než mě. I úplně cizího člověka. Kupuji mu hračky, žrádlo, pamlsky, chodím na túry většinou sama, věnuji se mu z 90% jen já. Nejspíš mě má občas plné zuby

Ale víte co? Mám tři kocoury, dvě děti, dva hady a manžela. Chvíli trvalo si připustit, že když jsem hvězda nepostradatelná pro všechny výše zmíněné (no, dobře....hadům jsem ukradená úplně), tak to neznamená, že mě bude zbožňovat i pes.

Naučila jsem se nehledat v něm ovčáka, protože tím on nikdy být nemůže a skvěle si to sedlo. U nás to bylo ještě trochu jiné, že k nám přišel jako téměř dvouletý.

Zdravím ženské, mám takový zčistajasna dotaz, než se vyjádřím ke zbytku... Může na psa mít v tomto ohledu vliv změna makeupu? Já jen že chodím většinou stále silně nalíčená (černé linky, řasenka) a posledních pár dní bývám doma nenalíčená.

Falešná březost tu již byla zmíněná.

Jinak si obecně myslím, že jste na psa moc komplikovaná. Všechno moc řešíte. Zvířata jsou přímočará, jednají průhledně, věcně, jasně. Vy jí prostě máte jako miminko, a to není dobře - především pro Vás. Nedivte se, že pes pak jde více za přítelem, pravděpodobně je pro něj lépe čitelnější.

Aliza napsal(a):
Zdravím ženské, mám takový zčistajasna dotaz, než se vyjádřím ke zbytku... Může na psa mít v tomto ohledu vliv změna makeupu? Já jen že chodím většinou stále silně nalíčená (černé linky, řasenka) a posledních pár dní bývám doma nenalíčená.

Zatím s tím ani jeden z mých psů neměl problém....pes není pitomej. Jo kdybyste si na obličej nasadila masku gorily...třeba, tak to už by nějaká reakce být mohla

Když si vezmete jiné oblečení, tak se pes asi taky jinak nechová :-) mejkap asi skutečně řešit nebude. Ale nakonec každej je nějakej - se pro psinu naličte a hned uhlídáte Kdyby šlo všechno ověřit tak snadno...

Aliza napsal(a):
Zdravím ženské, mám takový zčistajasna dotaz, než se vyjádřím ke zbytku... Může na psa mít v tomto ohledu vliv změna makeupu? Já jen že chodím většinou stále silně nalíčená (černé linky, řasenka) a posledních pár dní bývám doma nenalíčená.

Ještě bych dodala, že pes je naopak naprosto úžasnej tvor. Pokud vás miluje, tak je mu jedno, jestli jste mladá a nebo stará, krásná a nebo šereda, hubená nebo tlustá. Jestli se oblékáte dle poslední módy a nebo nosíte oblečení, co už není IN. Jestli máte na nose obří bradavici a nemáte zuby, je mu jedno, jestli jsem mladá dlouhonohá blondýna a nebo pomenší starší přitloustlá brunetka .......nikdy se mi nestalo, že bych šla se svým psem a on by se mi ohlížel za jinýma ženskýma

Jako kolikrát se mi za mlada stalo, že jsme se někam chystali a manžel se mě zeptal "to jako jdeš v tomhle ??"...tak to se mi u psa nestane, jak vezmu do ruky vodítko, tak klidně si na sebe můžu hodit pytel na brambory nebo klaunský kostým, je to fuk, jdeme na procházku.
A teda musím říct, že hlavně moje podzimní a zimní procházkové modely stojí za to...no myslím, že chlap by s takhle oblečenou manželkou na špacír nevyrazil, ale když to na sebe navlíknu, tak pejsové už se usmívají od ucha k uchu, protože ví.

Prostě pes je láska naprosto nekomplikovaná a čistá... když se milujete, tak není co řešit.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak jinak.

Dlouhá léta jsem chtěla, aby mě měli všichni okolo rádi. A tak jsem se snažila vždycky a všem vyhovět a zavděčit se. V osobním i pracovním životě. Až na stará kolena jsem se naučila slušně a asertivně říkat NE, nechci. A stejně tak přijmout tuhle odpověď od ostatních.

Je to VELMI úlevné a osvobozující, věřte mi.

Blahoželám! Mám úplne podobnú skúsenosť.

Zadavateľke prajem, aby dala na slová Komety vo všetkom, čo v tejto téme poradila.
Aliza, držím palce.

JanaJanaJanaJana napsal(a):
Falešná březost tu již byla zmíněná.

Jinak si obecně myslím, že jste na psa moc komplikovaná. Všechno moc řešíte. Zvířata jsou přímočará, jednají průhledně, věcně, jasně. Vy jí prostě máte jako miminko, a to není dobře - především pro Vás. Nedivte se, že pes pak jde více za přítelem, pravděpodobně je pro něj lépe čitelnější.

Jak píše Sardullah make up pes neřeší. Chlap by z toho teda být smutný mohl, u psa jsem to nepozorovala nikdy. Jen Malina, když vidí, že se maluji, tak zbystří, jestli se někam nepůjde, ale dokáže se mnou jít ven, i když jsem nenamalovaná a myslím, že jí ani nemate, že někdy mám brýle a někdy čočky.

Trickyvoo napsal(a):
Alizo mám vestaje, tedy matka byla kříženec labradora a NO a otec neznámý.

Trickyvoo:
Je krásná a zvláštní, má originální vzhled Akorát jsem si na první pohled myslela, že je v tom i ždibec knírače, nebo něčeho podobného.

No jinak k tomu zbytku:

Ťapinka:
Jo, já vím že jsem glosařka, však kdo to číst nechce, ten se na to vykvákne. A co do obsahu - no tak se tady občas projevím jako ubulenec, zase nevidím důvod se za to stydět nebo to skrývat. Stejně jako za fakt, že když jde o něco pro mě hodně podstatného, opravdu cíťa jsem. A přitom mě prakticky každý, kdo mě zná považuje za pragmatika a racionálního člověka, který je vždy nad věcí... A přitom vždy opravdu ne.


fikovnice:
Jinak to, že je pes individuál vím celou dobu - ten člověk na tom anglickém fóru mi napsal to rozřešení díky tomu, že jsem tam popsala její chování a přístup ke mně. Díky tomu to vystihl perfektně a mně došlo, že ty věci opravdu budou důvodem, proč svému psovi lezu na nervy jen já a nikdo jiný. Psal, že slyšel o spoustě případů, kdy se NO takhle odcizil majiteli, jelikož dotyčný svému psovi nerozuměl a nečetl správně jeho signály. Já jsem holt tohle všechno začala zjišťovat až teď, když fena dospívá a ztrácí už trpělivost a toleranci toho, co jí ode mě vadilo vždycky.

Ohledně vztahu ke kočkám, na tom není co řešit, pokud je člověk zvířomil - kočky jsou nádherně čitelné. Vždy jsem s nimi měla dokonalý soulad.

kometa:
Já vím přesně, jak jste to myslela a díky. Máte pravdu a já samozřejmě tohle vím už léta letoucí. Dřív jsem řešila neustále, co si o mě kde kdo myslí, atd. Bylo to ještě mnohem horší. Ale tohle není věc, která se vyřeší přes noc a jen tím, že si člověk uvědomí, že by se v tom měl změnit. Je to postupné, akorát je potřeba to mít stále na vědomí.

sardullah:
Nemyslím si, že bych za ní lezla neustále, ale i tak to bylo evidentně vždycky moc, mimo její komfortní zónu. Vzpomněla jsem si, že se skutečně někdy tvářila jinak, když jsem ji mazlila - přimhouřené oči, lehce stažené uši, uvolněné tělo... A jindy pohledy bokem, olizování čenichu a prostě takovej ten útrpnej postoj stylu "nemám náladu, ale posluž si, když musíš". Vždycky šlo třeba cca o jen 20 sekund, nikdy jsem ji nemuchlovala nějak násilím delší dobu.

Buggyra:
Procházky má ráda, nejvíc miluje známé kamarádské psy u plotů, u těch ji vždycky nechám si poběhat, poňuchat se. z těch je u vytržení, hvízdá a je nadšená. Máme spoustu tras, kudy chodíme, snažím se to obměňovat. Ale rozesmálo mě to zachraňování od dětí nebo cizích psů, jelikož ona miluje každého kolemjdoucího, se všemi se hned kamarádí.

Venku i na zahradě je naprosto ok, to její odmítavé a divné chování vůči mně se projevuje výlučně doma.

eena:
Moc děkuju za povzbuzující textík. Jinak teď se snažím nedotýkat se jí vůbec, nemá to smysl. Počkám si, až když a jestli bude chtít jednou sama. A další pejsky... nevím, spíš to vidím tak, že toto bylo ponaučení, že pejsek možná není to pravé pro mě. Ale to si fakt povíme za pár let.

odberryho:
No vidíte... Tak Váš retrívr se ke mně chová prakticky stejně, jako můj NO. Též jsem jen jedinej, kdo si s ním přes den hraje, tzn. na ukrácení nudy a ten, kdo vyvenčí a dá nažrat. Nicméně teď si ode mě ani to jídlo moc brát nechce. :) Já mít taky víc možností na výběr, tak se na psa vykváknu, a ať si trojčí z ostatních, a my dvě se tady holt budeme jen tolerovat. Ale já jiné zvíře nemám, děti taky ne, proto je to pro mě možná těžší.

Jana:
Jo, to je pravděpodobné, že se pes ve mně nevyzná kvůli mé povaze. To o tom miminku tady už zmiňovali jiní, ale stále nevím pořádně, co je tím přesně myšleno. Jaký je rozdíl v tom mít psa rád jako psa a mít psa rád jako mimino? Nemohu porovnat, děti nemám a ani nechci.

sardullah:
Věřím, že to musí být fajn... A Vy máte kliku, že Vás pejsek miluje. Zvířata zkrátka nejsou povrchní a když milují, tak nezištně.

A teď k tomu čistšímu vzduchu doma... A k aktualitám.

Uvědomit si to a začít na tom makat je určitě dobrej začátek, ale ono to tak rychle nepůjde. Asi to pár dní až týdnů potrvá, než se v tom všem nějak zajedu. Zatím přiznávám, že se u sebe doma necítím v některých chvílích dobře, jsem napjatá a nejistá. Mám obavy z každého úkonu a kroku, který nějak zahrnuje psa, abych zase něco nepodělala, protože když jsem dřív byla sama sebou, tak jsem si ten vztah s ní postupně kazila.

Když se snažím si jí nevšímat, stejně ji mám neustále za zadkem a třeba dnes v kuchyni, když mi bylo zrovna hůř, na mě celou dobu divně civěla, vyloženě sledovala každej můj krok, i když jsem si hleděla svého, tak kdykoliv jsem se při něčem otočila směrem k ní, snížila hlavu... Tak jsem si říkala "do háje já už vím, že jsem ti nedělala dobře a už se to opakovat nebude, ale nechtěj po mně, ať to v sobě mám hned vyřešené a dej mi sakra pokoj". A věřte mi, že poznám, že to nebyl pohled stylu "jsem jen zvědavá, co děláš a chci být s tebou".

Hůř, že ona to fakt pozná, to mé aktuální napětí a pak mě její reakce ještě víc znervózňují. Teď si zas spousta z vás řekne, že jsem kráva a že hrotím. Nicméně psi často takhle sledují, plíží se a chovají se divně, když tomu dotyčnému nevěří a jsou z něj nejistí, zkrátka jsou na pozoru.

Je to fakt nepříjemné, zvlášť když pak vidím to nadšení a štěstí, když dneska viděla babičku, dcerku nebo přítele a dokonce i tetu. Všechny nadšeně přivítala, všechny opusinkovala. Když dnes viděla mě, nehla absolutně ničím. Skoro to působí, že mě prostě nevidí ráda a nechce mě tu, ale ví, že mě musí respektovat. Když za námi dnes přišel do kuchyně přítel, šla se s ním přivítat a když ji mazlil, ostražitě se ohlídla stranou na mě, jako by zas kontrolovala, zda ji nějak neohrožuju, nebo co já vím.

Když se snažím si jí nevšímat, stejně ji mám neustále za zadkem a třeba dnes v kuchyni, když mi bylo zrovna hůř, na mě celou dobu divně civěla, vyloženě sledovala každej můj krok, i když jsem si hleděla svého, tak kdykoliv jsem se při něčem otočila směrem k ní, snížila hlavu...

No já osobně, pokud je čuba alespoň trochu na jídlo, tak bych jí něco nabídla.
Já třeba když krájím maso, tak si dají nástup oba psi nebo minimálně Mates a dělali to i hafani předchozí. Protože ví, že z masa budou odřezky a ty jim nabídnu nebo jim dám vylízat mísu po tvarohu do buchty.

Pokud zrovna neděláte takovou činnost, tak bych si do misky připravila něco, co má omega ráda, i kdyby to mělo být nezdravé...třeba kousky opečeného párku...a jen tak mimochodem bych jí sem tam nabídla, jakože "chceš??"...když si dojde a vezme super, když ne, tak bych to hodila směrem k ní na zem "Na, ochutnej...". Ale jinak bez zájmu, tak max "Chutná?? Spapalas to?? Chceš ještě??"

Prostě jestli je na jídlo, tak by ta láska mohla začít procházet žaludkem.

Jestli jí máte v kuchyni doslova za zadkem a moc se v téhle situaci necítíte, tak jí tam vyčleňte místo a prostě když bude chtít být s vámi v kuchyni, tak si lehni na místo a je to.

Když za námi dnes přišel do kuchyně přítel, šla se s ním přivítat a když ji mazlil, ostražitě se ohlídla stranou na mě, jako by zas kontrolovala, zda ji nějak neohrožuju, nebo co já vím.

Jako takhle po písmenkách mi to připadá, že jste moc nervózní, i když se snažíte a z pohledu psa se chováte divně a proto je z toho ve střehu i čuba........možná, že se pletu, ale něco podobného jsem zažila a vím, že někteří psi jsou na to citlivý.
A pořád se vracíme k tomu, že momentálně je vaše slečna asi hormon na pochodu.

sardullah:
Není na jídlo vůbec, ani na pamlsky skoro. Jak říkám, posledních x dní žere špatně, asi i kvůli těm hormonálním změnám, pamlsky nechce vůbec. Pro ni je největší odměna provaz na tahání/hraní si, na všechno ostatní kašle.

A tohle nemůže být jen o pohybech mého těla. Teď je pro ni možná divné, že se jí vůbec nedotýkám, ale rozhodně musí cítit i moje rozpoložení, nějak. A jako takhle divně na mě civěla jen v té kuchyni a v ten moment, kdy jsem se cítila pod psa. Byl to stejnej druh chování a civění, jako když na mě tehdá vycenila zuby kvůli té krabičce od paštiky.

A je celkem na houby cítit se jako vetřelec ve vlastním baráku jen proto, že nejsem dokonalá a mám emoce, které se psovi nelíbí. Nevím, přijde mi to jako ironie, já jsem nejistá z ní a ona zjevně ze mě. Párkrát jsme si ale dnes hrály, pak mi dělala společnost i jinde a už se nechovala tak divně. Nicméně stále mám v hlavě to, co jste psala Vy - jsem jen zpestření času, když lidi, které má ráda nejsou nablízku.

A i když má hormony na pochodu, proč ze všeho evidentně viní mě? Jak kdybych za to já mohla. Jak už tu někdo psal, pejsek se ztratil a pak týden nemluvil s majitelem, jako by za to mohl on. Nechce se mi ale věřit, že by psi přemýšleli tak komplexně, aby někomu dávali něco naschvál sežrat.

Aliza napsal(a):
sardullah:
Není na jídlo vůbec, ani na pamlsky skoro. Jak říkám, posledních x dní žere špatně, asi i kvůli těm hormonálním změnám, pamlsky nechce vůbec. Pro ni je největší odměna provaz na tahání/hraní si, na všechno ostatní kašle.

A tohle nemůže být jen o pohybech mého těla. Teď je pro ni možná divné, že se jí vůbec nedotýkám, ale rozhodně musí cítit i moje rozpoložení, nějak. A jako takhle divně na mě civěla jen v té kuchyni a v ten moment, kdy jsem se cítila pod psa. Byl to stejnej druh chování a civění, jako když na mě tehdá vycenila zuby kvůli té krabičce od paštiky.

A je celkem na houby cítit se jako vetřelec ve vlastním baráku jen proto, že nejsem dokonalá a mám emoce, které se psovi nelíbí. Nevím, přijde mi to jako ironie, já jsem nejistá z ní a ona zjevně ze mě. Párkrát jsme si ale dnes hrály, pak mi dělala společnost i jinde a už se nechovala tak divně. Nicméně stále mám v hlavě to, co jste psala Vy - jsem jen zpestření času, když lidi, které má ráda nejsou nablízku.

A i když má hormony na pochodu, proč ze všeho evidentně viní mě? Jak kdybych za to já mohla. Jak už tu někdo psal, pejsek se ztratil a pak týden nemluvil s majitelem, jako by za to mohl on. Nechce se mi ale věřit, že by psi přemýšleli tak komplexně, aby někomu dávali něco naschvál sežrat.

Hele já nechci být za chytrou, ale opravdu vlastní z vlastní zkušenosti vím, že může být diametrální rozdíl mezi: říkat si, že jsem klidná a uvolněná a taková skutečně být.

Třeba když jsem měla problém s mojí reaktivní fenou, tak opravdu byl rozdíl, když jsem zahlédla psa v tom, že mi blesklo hlavou "ježišmarjá pes" v očekávání problémů a mezi "hmm pes, no a co".
Kolikrát jsem zkraje, když jsem věděla, že moje reakce na psa bylo...no prostě, že ve mně instinktivně hrklo...že jsem zastavila ...nádech, výdech, nádech, výdech...zvládnu všechno a pak jsem se teprve dala do pohybu, protože už jsem přepla do režimu "machr mezi nebem a zemí".

Dost se mi to vymstilo u kavkazandy...protože tam jsem nebyla schopná se hodit v určitých situacích úplně do klidu, přestože jsem se snažila, tak úzkost byla obrovská a i když to nesouviselo přímo s ní, tak tam ta změna chování byla okamžitě "panička se bojí?!" ale čeho, no tak prostě budu dávat pozor a budu připravená původce strachu zlikvidovat, byla ve střehu. Ale pokud jsem byla opravdu v klidu, tak byla v klidu i čubina.

Víte ono nejde ani tak o to na čubu nemluvit, nevšímat si jí...spíš o to jakože o nic nejde. Prostě, že vám je to defakto jedno.

Já naprosto chápu, že člověku je líto, když mu připadá, že JEHO pes má rád všechny ostatní a jeho ne.....upřímně taky by mě to hodně mrzelo. A všechny rady a "kecy" co tady my fauňačky vyprodukujeme to zklamání nevymažou.

Ale vy to dáte, věřím vám.

sardullah:
Díky moc za povzbuzení. :)

Ono to zkrátka chce čas. Akorát si nemyslím, že by ta naše byla připravená zlikvidovat něco, čeho se bojím já, jako spíš bránit sebe s obavami, že já jsem hrozba pro ni, nebo její jakékoliv zdroje. Jak říkám, stejný scénář, jako s tou paštikou... Nedůvěra a špatné asociace.

Jinak ono to dnes šlo celkem dobře, dokud jsem nezačala zase cítit nepohodu, že se musím chovat uměle, než si zvyknu na to, že je teď všechno jinak. Ty pocity, že jsem nevítaná tam, kde se mám cítit dobře a ještě mě zevrubně pozoruje pes, kolem kterého musím našlapovat po špičkách (vím, že nemusím, ale zatím je to prostě divné). Potřebuju zjistit, jak udělat, aby všechny strany byly ok, a aby to nebylo jen o ustrašeném podřizování se nerudné chlupaté milostpaní.

Aliza napsal(a):
sardullah:
Není na jídlo vůbec, ani na pamlsky skoro. Jak říkám, posledních x dní žere špatně, asi i kvůli těm hormonálním změnám, pamlsky nechce vůbec. Pro ni je největší odměna provaz na tahání/hraní si, na všechno ostatní kašle.

A tohle nemůže být jen o pohybech mého těla. Teď je pro ni možná divné, že se jí vůbec nedotýkám, ale rozhodně musí cítit i moje rozpoložení, nějak. A jako takhle divně na mě civěla jen v té kuchyni a v ten moment, kdy jsem se cítila pod psa. Byl to stejnej druh chování a civění, jako když na mě tehdá vycenila zuby kvůli té krabičce od paštiky.

A je celkem na houby cítit se jako vetřelec ve vlastním baráku jen proto, že nejsem dokonalá a mám emoce, které se psovi nelíbí. Nevím, přijde mi to jako ironie, já jsem nejistá z ní a ona zjevně ze mě. Párkrát jsme si ale dnes hrály, pak mi dělala společnost i jinde a už se nechovala tak divně. Nicméně stále mám v hlavě to, co jste psala Vy - jsem jen zpestření času, když lidi, které má ráda nejsou nablízku.

A i když má hormony na pochodu, proč ze všeho evidentně viní mě? Jak kdybych za to já mohla. Jak už tu někdo psal, pejsek se ztratil a pak týden nemluvil s majitelem, jako by za to mohl on. Nechce se mi ale věřit, že by psi přemýšleli tak komplexně, aby někomu dávali něco naschvál sežrat.

On totiž bígl by se ani ztratit neměl, zaběhne se a vrátí se do místa, kde buď ztratil pána a nebo sám domů. V tomhle konkrétním případě jsme byli na výletě autem a spěchali někam dál. Takže kámoška nakonec nechala v nejbližší chalupě číslo, aby jí zavolali. Druhý den jí skutečně zavolali a psa našli tam, kde jsme parkovali. Čekal v podstatě u auta. Lidi si ho vzali na noc domů a dopoledne si pro něj kámoška už přijela. Zajímavé bylo, že se k ní vůbec neměl, ale ke kámoščině sestře jo, ta na tom výletě nebyla, ta ho v lese nenechala. No a pak teda s kámoškou týden "nemluvil".
Jinak vaše pocity rozčarování, že jsem si vybrala složitého psa, jsem zažívala s Malinou na začátku. Byla paličatá a pořád jsme musela vymýšlet opičky, aby dělala, co potřebuji. Po dvou psech jsem na něco takového nebyla připravena. Musela jsem změnit přístup a pořád jsou věci, které nechápu, proč to dělá. Holt ženský, takhle se cítí asi kolikrát chlapi, když není naše chování pro ně čitelné .
Třeba dneska jsem něco dělala před barákem a Malina tam ležela a pak najednou vyběhla sprdnout souseda, na ke mně žádná reakce. Nebo jí chci dát kousek šunky u vaření a místo otočka, si lehne na zem a na sedni se otočí na záda. Je na tom hůř jako tříměsíční štěně, nyní zapomněla naprosto všechno.

Jinak ke vzhledu Maliny, veterináři a i paní s dočasky mi taky říkali, že to bude kříženec knírače. Moc mi nepřijde. Možná i ty fousy má jiné než knírač.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Zatím s tím ani jeden z mých psů neměl problém....pes není pitomej. Jo kdybyste si na obličej nasadila masku gorily...třeba, tak to už by nějaká reakce být mohla

Ale tak pořád má nos...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Ale tak pořád má nos...

Tak to určitě, ale myslím, že když se jedná fakty o překvápko, tak někteří psi se leknou a čuchem to snad ani nezkoumaj...no a pak jsou naopak takoví, co řeknou "no dobrý, tak si sundej tu masku a přestaň blbnout"

fikovnice napsal(a):
Proč nehladit psa po hlavě??
Náš pes to miloval a znám mnoho psů, kteří to mají rádi. Stejně tak moje kočky.

Spíš bych řekla, že hodně psů to prostě strpí, takže nepoznáte, že by se bez toho obešli.
A pak jsou tací, co si nic nenechají pro sebe a tou hlavou uhejbají a couvají, například moje Vikina. Sahání na hlavu je pro ni trest. Pokud už musí být nějakej dotek, tak u kořene ocasu na zadku, na trupu a když uzná za vhodný, tak i na břiše.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak to určitě, ale myslím, že když se jedná fakty o překvápko, tak někteří psi se leknou a čuchem to snad ani nezkoumaj...no a pak jsou naopak takoví, co řeknou "no dobrý, tak si sundej tu masku a přestaň blbnout"

Já teda nejsem pes, ale všude se píše, že je pro ně hlavním smyslem čich.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já teda nejsem pes, ale všude se píše, že je pro ně hlavním smyslem čich.

možná se to píše - ale ne vždy si vzpomenou, že nos mají a na co ho mají

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já teda nejsem pes, ale všude se píše, že je pro ně hlavním smyslem čich.

JE.

No, jako miminko.....
Vysvětlím Vám to z jiné stránky. A to tak, že v jednoduchosti je krása. Když si koupíte křečka, tak řešíte v zásadě toto: aby měl čistý pelíšek, aby měl vodu, aby měl domeček a aby nebyl hladový, případně, aby strava byla pestrá. Občas si ho poňuňáte...a víc ho neřešíte. No a se psem je to do jisté míry podobné, akorát že je daleko náročnější na péči, jelikož je k jeho pohodlnému chovu potřeba i výchova. Ale pořád je k němu potřeba přistupovat jako ke zvířeti, to znamená zařídit mu kvalitní welfare, pohyb, smečku, ale jinak ho nechat žít si svůj život. Neanalyzovat ho. Dát mu jeho prostor. Neřešit každý prd - jasně, když teče krev, bolí zub, nežere, bolí ho břicho, tak to samozřejmě zájem vyžaduje, ale jinak se zbytečně nestresovat. Pes když bude chtít pozornost, přijde sám (někteří psi opravdu moc kontaktní nejsou a třeba to je právě ten Váš). A hlavně pochopit, že lásku si nevymůžete, i když se budete snažit sebevíc - nefunguje to u lidí a u zvířat tuplem ne. Ty se neumí přetvařovat a rozhodují se dle vlastního rozumového uvážení.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já teda nejsem pes, ale všude se píše, že je pro ně hlavním smyslem čich.

No já to vezmu z mého lidského pohledu....když si můj manžel nasadí masku, počká až vylezu ze záchodu a bafne na mě, tak taky budu vědět, že to není bubák, protože bubáci nejsou, samozřejmě, že hned budu vědět, že je to manžel....no tak ale v první chvíli se teda pořádně leknu a pak budu ječet na manžela, že jsem mohla mít infarkt.

A viděla jsem fůru videí, kde se lidi navlíknou do kostýmu nějakého plyšového zvířete a psi reagují strachově nebo minimálně nejistě, popř. na "vetřelce" útočí.

No a s tím čichem?? Jo mělo by to tak být, pro psa je čich velmi důležitým smyslem a proto, když se kdysi známý vracel přes humna v noci domů, tak ho drapnul jeho tibeťák.....jako brzy si svůj "omyl" uvědomil, ale těžko říct, jestli to spíš nebylo řevem oběti "ty vole, to jsem já"...skončilo to šitím ruky.
Přitom z logiky věci by pes vůbec zaútočit neměl, protože pokud by jako první smysl k identifikaci osoby, co se mu v noci courá po pozemku, použil čich, tak by měl páníčka identifikovat na první dobrou a ne ho zařadit do kategorie anonymní temná postava, kterou je potřeba zlikvidovat.

No prostě si myslím, že pes ne vždy použije čich jako první volbu.

Já jsem už několikrát začala psát a pak to smázla,ale teď už prostě musím

Zadavatelko - neberte nic z toho co napíšu, jako navážení se, rýpání, dělání že bych byla chytrá, ale........ hrozně v tom lítáte.Od zdi ke zdi, to psa prostě rozhodí, nemůže vám důvěřovat, když jste takhle rozkolísaná. On neví, co od vás má čekat.

To ,že mu obratem upíráte pozornost - to je pro psa trest. Je, odepření pozornosti, je také formou trestu a ten pes vůbec nechápe, co se děje. Proč ho trestáte. Proto se i on chová takhle zmateně.

Pokud se nehodíte opravdu do klidu - a to co popisujete, je emoční gejzír, tak to prostě nebude fungovat. S přítelem pes ví, na čem je, přítel nic neřeší, netlačí na psa, prostě s ním jen je, nic víc. Proto mu je bližší. Musíte, opravdu musíte si říct, že na to pečete - ne, že pečete na psa, ale na to jak se pes chová, nebo nechová. Příteli je to fučík, jestli mu pes věnuje 0 nebo 5 nebo 30 min. pozornosti, kdyby se mu pes nevěnoval vůbec, bude mu to jedno - jenže vy pořád něco s tím psem řešíte, kašlete na to a udělejte si pohodičku, nehlídejte sebe, svoje interakce se psem, jestli jich je moc, nebo málo nebo takový, nebo onaký. Pak to bude o něčem jiným.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
možná se to píše - ale ne vždy si vzpomenou, že nos mají a na co ho mají

Já myslím, že si nemusí vzpomínat, že ho prostě mají. A my, co se řídíme hlavně očima, si jejich svět neumíme představit. Teda já rozhodně ne.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No já to vezmu z mého lidského pohledu....když si můj manžel nasadí masku, počká až vylezu ze záchodu a bafne na mě, tak taky budu vědět, že to není bubák, protože bubáci nejsou, samozřejmě, že hned budu vědět, že je to manžel....no tak ale v první chvíli se teda pořádně leknu a pak budu ječet na manžela, že jsem mohla mít infarkt.

A viděla jsem fůru videí, kde se lidi navlíknou do kostýmu nějakého plyšového zvířete a psi reagují strachově nebo minimálně nejistě, popř. na "vetřelce" útočí.

No a s tím čichem?? Jo mělo by to tak být, pro psa je čich velmi důležitým smyslem a proto, když se kdysi známý vracel přes humna v noci domů, tak ho drapnul jeho tibeťák.....jako brzy si svůj "omyl" uvědomil, ale těžko říct, jestli to spíš nebylo řevem oběti "ty vole, to jsem já"...skončilo to šitím ruky.
Přitom z logiky věci by pes vůbec zaútočit neměl, protože pokud by jako první smysl k identifikaci osoby, co se mu v noci courá po pozemku, použil čich, tak by měl páníčka identifikovat na první dobrou a ne ho zařadit do kategorie anonymní temná postava, kterou je potřeba zlikvidovat.

No prostě si myslím, že pes ne vždy použije čich jako první volbu.

Tak v kostýmu mám jiný pach. A ten známý - nebyl pod vlivem? Jen se ptám.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak v kostýmu mám jiný pach. A ten známý - nebyl pod vlivem? Jen se ptám.

No jako ne ožralej, měl v sobě asi tři piva....ale zase nic na co by pes nebyl zvyklý, jako ne že by byl v hospodě nonstop, ale zase běžná věc, že šel večer do hospody na pivo.
Rozdíl byl v tom, že normálně přicházel předem bránou a tady se vracel od kamaráda a šel "zadem" brankou na konci zahrady.

No, mimochodem, když je pes proti větru, tak mu je nos také na dvě věci. A pak se musí samozřejmě spolehnout na ostatní smysly. Jestli to nebyl náhodou ten případ.

Pes versus čich nebo zrak. Zrovna jsem zapomněla tu konkrétní příhodu, ale není to tak dlouho, co jsme si říkali, že se naše fena řídí hlavně zrakem. I jsem si říkala, jestli nevidí nějak líp než mí předešlí psi, jestli jsou taková plemena.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No, mimochodem, když je pes proti větru, tak mu je nos také na dvě věci. A pak se musí samozřejmě spolehnout na ostatní smysly. Jestli to nebyl náhodou ten případ.

Tak všechno je možný....no v každém případě, pak už si dával pozor a když se vracel domů za tmy, tak se nejdřív ujistil, že pes ví, že jde dom páníček

Terven napsal(a):
Spíš bych řekla, že hodně psů to prostě strpí, takže nepoznáte, že by se bez toho obešli.
A pak jsou tací, co si nic nenechají pro sebe a tou hlavou uhejbají a couvají, například moje Vikina. Sahání na hlavu je pro ni trest. Pokud už musí být nějakej dotek, tak u kořene ocasu na zadku, na trupu a když uzná za vhodný, tak i na břiše.

No já na hlavě nejen hladím, ale i drbu... Třeba i Dráčka od "Sarah". Tam mi zlaťáci pořád nabízeli své velké palice.
Nevím, zda je to u koček jiné, ale moje kočky mají drbání na hlavě rády, to vím. Já je drbkám nehty, a jemně škrábu...teda krom hlazení.

Trickyvoo napsal(a):
Pes versus čich nebo zrak. Zrovna jsem zapomněla tu konkrétní příhodu, ale není to tak dlouho, co jsme si říkali, že se naše fena řídí hlavně zrakem. I jsem si říkala, jestli nevidí nějak líp než mí předešlí psi, jestli jsou taková plemena.

Říká se to o chrtech, že loví očima. Což má logiku, v pouštích nebo polopouštích.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Říká se to o chrtech, že loví očima. Což má logiku, v pouštích nebo polopouštích.

Potvrzuji......nevětří, hledají očima něco, co se pohybuje.