Baraberuska

XXX.XXX.50.130
Dobrý den
Na dotaz ohledně toho že si děti přejí psa je tady toho spousta. Můj vzkaz nebude o ničem jiném. Začneme tím už od malička si přeji psa a je mi 12 roků. Určitě budete psát takové ty věci pes není hračka jo že mají důvod proč ti to nechtějí dovolit. A já samozřejmě rodiče chápu jsou mnohem zkušenější a mají mnohem více materiálu které můžou použít. Máme hodně ale překážek takže já se vás nechci ptát na to Jak přemluvit rodiče ale chci se vás zeptat jestli ty problémy jdu nějak vyřešit. Zaprvé můj taťka má alergii co si myslíte o hypoalergický plemenech?? Samozřejmě pokud by taťka měl tu alergii silnou a nešlo by to nějak vymyslet tak bych psa určitě nechtěla. Za druhé bydlím v bytě ale ani netrvám na velkém psovi trvám na menšímu který by se hodil do bytu. Čas ano rodiče pracuji a já chodím do školy kroužky mám minimálně už jsem udělala seznam kdyby chodila venčit vím že je to spoustu zodpovědnosti. Předem děkuji za odpověď
Uživatel s deaktivovaným účtem

Musíš to řešit s rodiči. Jedna věc je, jestli ty “problémy”, jak je nazýváš, objektivně mají řešení, druhá věc je, jestli je Tvoji rodiče (vy)řešit vůbec chtějí. Oni musejí mít poslední slovo, protože za psa by byli zodpovědní oni, a nejde jen o čas, nebo o to, kde bydlíš, ale také o finance, zajištění výchovy, výcviku. Samostatně pejska zatím 100% neobstaráš (a to je v pořádku, jen to konstatuji), byla bys na nich z velké části závislá.
Alergie mohou být různé, nelze se jednoznačně vyjádřit - někomu vadí srst (nebo roztoči, šupinky kůže), někomu sliny… U žádného plemena nebudeš dopředu s jistotou vědět, jak se ta alergie projeví, reakce se může lišit jedinec od jedince. Důležité je uvědomit si, že pes není zvíře “na zkoušku”, kterého prostě pošleš dál, když to s tou alergií nevyjde.
Buď trpělivá - i kdyby to teď nevyšlo, koupíš si pejska, pokud po něm budeš stále toužit, až budeš dospělá.
Baraberuska
napsal(a):
Dobrý den
Na dotaz ohledně toho že si děti přejí psa je tady toho spousta. Můj vzkaz nebude o ničem jiném. Začneme tím už od malička si přeji psa a je mi 12 roků. Určitě budete psát takové ty věci pes není hračka jo že mají důvod proč ti to nechtějí dovolit. A já samozřejmě rodiče chápu jsou mnohem zkušenější a mají mnohem více materiálu které můžou použít. Máme hodně ale překážek takže já se vás nechci ptát na to Jak přemluvit rodiče ale chci se vás zeptat jestli ty problémy jdu nějak vyřešit. Zaprvé můj taťka má alergii co si myslíte o hypoalergický plemenech?? Samozřejmě pokud by taťka měl tu alergii silnou a nešlo by to nějak vymyslet tak bych psa určitě nechtěla. Za druhé bydlím v bytě ale ani netrvám na velkém psovi trvám na menšímu který by se hodil do bytu. Čas ano rodiče pracuji a já chodím do školy kroužky mám minimálně už jsem udělala seznam kdyby chodila venčit vím že je to spoustu zodpovědnosti. Předem děkuji za odpověď
Pokud rodiče nesouhlasí, přesto nejede vlak. Protože chca nechca se občas o něj budou muset starat. Vlasntí zkušenost.
- chodím do školy kroužky mám minimálně
už jsem udělala seznam kdyby chodila venčit
Venčit?
Jednalo by se o mládě.
To chce a potřebuje žít.
Bavit se a sportovat.
Jako ty.
Nemůže celý den ležet a čekat
až někomu vyjde čas na nějaké
vyvenčení.
Pes se nezabaví telefonem, televizí, knížkou, s kámošem ve škole,
jako ty.
Chtěla bys tak žít a pořád čekat?
Tak čekej,
Jednou se dočkáš. Většinou jsme všechny toužily po psovi
od dětství. Někdo měl štěstí a se psem mohl žít .
Někdo čekal roky dokud neměl pro psa i pro sebe
vhodné podmínky.
Vydrž!
Uživatel s deaktivovaným účtem

Už jsem psala několikrát. Držím! A plánuji psa na důchod. Protože vím, že je to velká zodpovědnost a že bych na něj teď neměla dost času. Proto mám kocoury a jednoho koně. O kterého se stará kamarádka. Nicméně chápu, že ve 12letech to vidí člověk jinak.
Taky jsem hrozně chtěla psa, od dětství, rodiče nechtěli, že jsme furt někde v pryč. Měli pravdu, jednou za měsíc skautská výprava, přes týden kroužky (skauti, plavání, hudebka, výtvarka...), občas víkend někde u známých, kam by pes nemohl, o prázdninách tábor, tu a tam s rodiči větší dovolená, moře... Pes se s tím životním stylem neslučoval. Vždy mi rodiče říkali, že psa ať si pořídím ve chvíli, kdy se o něj budu schopna sama postarat. A to přišlo v 18. Jasně, chodila jsem do školy, ale koníčky jsem už neprovozovala organizovaně nebo jsem kvůli psovi omezila, na víkendy k rodinným známým jsem už nejezdila, moře jsem oželela a byla se psem doma. Pak následovala vysoká škola, kvůli psovi jsem vybírala v místě bydliště, abych nemusela na kolej, když jsem se stěhovala od rodičů, tak se psem. Ano, na psa mi rodiče prvních pár let přispívali finančně, na tom jsme se domluvili. A taky občas vyvenčili, když jsem tu a tam někam jela bez psa, třeba hudební festival jednou za rok.
Ze zpětného pohledu, měli pravdu, o psa bych se nepostarala v 6 letech, kdy jsem o něj prosila, ani v 10, 12 či 14. Pokud do toho má táta alergii, zdá se to skoro jako neprůchodné. Teď mám už třetího psa (za sebou, ne najednou) a jsem psí člověk, vždycky budu mít psa. Ale taky vím, že mi nic neuteklo, když mám psy až jako velká holka a ne jako dítě. Třeba proto, že teď si se psem žiji po svém, vychovávám po svém, cvičím po svém, je to na mou zodpovědnost a mám svého psa, ne rodinného. Takže buď trpělivá, tvůj psí čas přijde, nemusí to být teď hned ani za rok a stejně to bude bezva, vlastně to pak bude daleko lepší, než by to bylo teď, kdy ti je 12 :)
Uživatel s deaktivovaným účtem

Psa jsem si přála od té doby, kdy jsem z toho začala mít trochu rozum...resp. vlastně, co si pamatuju. Když mi doma řekli, že přijede na návštěvu teta, tak se přiznám, že moje těšení neznalo hranic, protože teta přijela se psem.
Strašně jsem si přála psa...a teda i koně, ale tam bylo jasný, že koně mít v bytě nemůžeme, i když tak nějak jsem si myslela, že teoreticky poník by se mi do pokojíčku vešel.
Nikdy jsem psa nedostala, protože maminka měla rozum. Ona pracovala na směny na dráze, já chodila do školy, jezdila jsem do školy v přírodě. Prostě to nešlo a vlastně dneska zpětně mě moc mrzí, jak jsem pořád se psem otravovala a mojí zlatou maminku moc mrzelo, že mi ho nemůže pořídit. Zpětně vidím, že jsem si to představovala jak Hurvínek válku.
No tak jsem půjčovala na venčení psy od sousedů a pak jsem začala chodit do jezdeckého oddílu.
Takže to tak asi mělo být....několik let jsem trávila denně u koní, no a teď už mám přes 30 let psy.
Ale jako dítě jsem byla hodně smutná, že se mi to moje přání nesplnilo.
Rodiče - pokud nesouhlasí, není možné si psa domů přivést. Potřebuješ nejen, aby rodiče psa tolerovali, ale taky aby ti s ním pomáhali; budou za něj platit veškeré výdaje, budou jezdit po veterinách, zařizovat převozy, zaštiťovat psa po právní stránce. Když budeš nemocná, budou tě zastupovat, když budeš mít školní výlet, budou tě zastupovat, když se budeš chtít jednou měsíčně pobavit s kamarády, budou tě zastupovat; a potřebuješ, aby tě zastupovali rádi, aby psa doma netrpěli, ale aby z něj měli sami radost. Pes potřebuje hodiny péče denně. Takže potřebuješ nejen souhlas s tím, aby sis pořídila psa, ale taky příslib náklonnosti, pomoci a asistence.
Táta a alergie - je to individuální. Někomu alergie na vlastního psa zmizí, někomu pomůže hypoalergenní plemeno, někomu se alergie naopak začne rozvíjet; je třeba mít plán B, kdyby to náhodou neklaplo.
Pes do bytu - při správném přístupu to není problém.
Čas a vycházky - to je veliká otázka, viz výše. Ale s trochou snahy to jde.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Poptej se po okolí a půjčuj si psa na venčení - někteří lidé budou vděční. "Psí" šaty si nechávej někde ve sklepě třeba a nebo doma v igelitovém pytli na balkoně, aby táta neměl problémy. A zkus chodit na jedno venčení každý den. I když prší, i když jsi unavená, i když jsi se zrovna vrátila z výletu se školou. A uvidíš, jestli bys to zvládla. Ona to není taková bžunda, jak to vypadá, když o tom člověk jen přemýšlí. Si to nejprv vyzkoušej. Možná budeš vděčná, že je pes někoho jiného a ty si ho můžeš půjčovat jen když chceš.
Už jsme to jednou říkaly, že pokud je v rodině alergik je zvíře velký problém! Alergik trpí i v případě, že je pes v jiné místnosti.
Jinak napíšu svou zkušenost.
Měla jsem psa RTW když mi bylo 14let, přišla jsem k němu jak slepej k houslím ( donesl jsi ho bratr a nestaral se ). Máme RD takže pes byl venku. Neměla jsem žádné kroužky takže po příchodu ze školy, hned se psem ven. Vyvenčit, potrenovat. O víkendu jsem vstávala abych s ním mohla jít na místní cvičák, kam jsem chodila 3km pěšky. Pokud nebyl školní výlet jednodenní, tak jsem nejezdila aby se měl kdo starat. Střední jsem musela vybrat takovou, abych mohla být denně doma. V pozdějším věku nehrozilo jet s partnerem na dovolenou či se přestěhovat. Pokud by pes nemohl jít se mnou, což v mnoha věcech vážně nešlo. Celých 14let co se pes dožil, jsem se musela přizpůsobit tomu, že jej mám. Nešlo říct "starejte se" někdo jinej. Pes není hračka a nejde odložit. Je to závazek na Xlet.
Pokud rodiče psa nechtějí, určitě by byli na nervy ze štěněte, které kaká, čůrá, ničí, kouše všechny, neposlouchá.
Možná by to bylo rozčarování i pro tebe, že to aspoň rok nebude ideální parťák, ale malý dareba, který je občas na zabití.
Pokud maminka lpi na vypulírovaném bytě, pak roztrhaný kobereček nebude to, co uvítá.
Znám případy, kdy takto pořízený pes končí v kleci, nebo na předsíni, kde si ho nikdo nevšímá.
Těžko soudit, jaká situace by nastala, ale vzhledem k tomu, že rodiče psa nechtějí a otec je navíc alergik, tak bych psa odložila na dobu samostatnosti.
Taky jsem toužila po psovi celé dětství a dostala ho přesně v okamžiku, kdy jsem ho chtít přestala, bylo mi 22 let. Tedy můj táta ho dostal od bráchy k svátku. Údajně německý ovčák, vyrostl z něj jezevčík, co vypadal jako německý ovčák. Byl nakonec hlavně můj, ale o jeho péči jsme se dělili 4 lidi a pak to byla pohoda. Mamka ho nechtěla, buď prý ona nebo pes, ale za prvé neměla to srdce ho vrazit do útulku, bylo to totiž odložené slepé štěně u školy a za druhé, tenhle pes měl dar získat si lidi. Co chci ale říct, že já jsem třeba vedla ráda různorodý společenský život a i když jsem brala psa hodně sebou, tak třeba na hudební festivaly ne, to hlídali naši. Když jsme jeli s našima na dovolenou, hlídal psa brácha. Tím, že nás bylo na toho psa hodně, neměli jsme žádná omezení. Pokud je na něj člověk sám, musí s omezením počítat. I teď je na mou fenku lidí dost a hlavně manžel psa taky chtěl, tak mu nevadí se s ní "otravovat" i někde na návštěvě.
Pokud ale zadavatelčini rodiče psa nechtějí, nemá smysl je přesvědčovat a hlavně ta alergie fakt může být velký problém. Pokud se to tomu tátovi rozjede až na okamžik, kdy bude muset jeden z nich z domu, tedy pes nebo táta, tak táta asi v útulku neskončí a zadavatelka není dost stará na to, aby si připadně našla samostatné bydlení.
Jestli ta touha na psa je tak velká, opravdu udělat to, co už bylo navrženo, sehnat někoho, kdo ti půjčí psa na venčení.
Já bych ještě dodala, chce se to porozhlédnout po okolí, kdo venčit potřebuje. Já třeba chtěla psa od útlého dětství, máma byla rezolutně proti, táta by i souhlasil. Psa jsem si mohla pořídit za své ve 13 letech. Ale když mi bylo osm, ukázalo se, že v sousedním baráku ( tedy činžáku, pocházím z Prahy), bydlí tátův kamarád s rodiči, který někde dostal štěně a tak ho vrazil rodičům, protože byl pořád na cestách. Pes měl podle atlasu vizáž i parametry slovenského kopova, jen měl kdovíproč do poloviny useklý ocas. No a ti lidé byli rádi, že ho nemusí nejen venčit, ale později s námi jezdil i na víkendy a prázdniny na chatu. Byl to naprosto úžasný pes, který se mnou a partou dětí všude chodil a nikdy nic neprovedl. I díky němu, když se jeho pán přestal toulat a nemohla jsem tedy s ním být pořád, máma povolila a mohla jsem mít vlastního psa 🙂.
Uživatel s deaktivovaným účtem

To venčení cizích psů je hezký nápad, ale reálně… opravdu byste někdo půjčil svého psa cizímu dvanáctiletému dítěti? Obzvlášť v dnešní době, kdy je všude psů jako… psů.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
To venčení cizích psů je hezký nápad, ale reálně… opravdu byste někdo půjčil svého psa cizímu dvanáctiletému dítěti? Obzvlášť v dnešní době, kdy je všude psů jako… psů.
Ne... a to i když já jsem od dvanácti chodila ven s NO dědečkova kamaráda. Jenže to se dalo jít kolem řeky kde nebyl nikdo... Dnes je z té cesty cyklostezka kombinovaná pro cyklisty, inlajnisty a chodce, a jít se tam nedá. A i všechna tehdy odlehlá a liduprázdná místa v okolí jsou plná lidí, psů, kol, atd.
Tehdy tomu, že jsem mohla se psem chodit sama, předcházely dva roky, kdy jsem chodila venčit s tím dědečkovým kamarádem a byla na vrcholu blaha, když jsem psa mohla chvíli vést na vodítku.
A ještě jeden aspekt - já bych svého psa nesvěřila ani všem z rodiny, natož cizímu děcku.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
To venčení cizích psů je hezký nápad, ale reálně… opravdu byste někdo půjčil svého psa cizímu dvanáctiletému dítěti? Obzvlášť v dnešní době, kdy je všude psů jako… psů.
Ne. Ani dospělýmu ne.
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
To venčení cizích psů je hezký nápad, ale reálně… opravdu byste někdo půjčil svého psa cizímu dvanáctiletému dítěti? Obzvlášť v dnešní době, kdy je všude psů jako… psů.
No kamarádka takhle psa venčila a já toho prvního takhle půjčila sousedovic dětem dokonce na Kopu. Hlavně jsem jim nedokázala říct ne, když přijde malá blonďatá holčička se starší sestrou, upřou se na vás ty modré oči a poprosí, jestli bych jim nepůjčila psa na dálkový pochod, nedokázala jsem odepřít, ale pak mi to vrtalo hlavou. Pes, ale byl velmi kontaktní a přátelský a hlavně žádná reaktivita na vodítku. Děti sice moc rád neměl, ale tyhle dvě jo. Od těch se nechal hladit i u baráku. Ta starší si pak v dospělosti i nějakého psa pořídila, ta "malá" ještě studuje, tak jsem zvědavá, jestli si někdy pořídí psa. Jo a psa vlastně měli, jen velkýho, ten náš měl pro ně velikost tak akorát. Malinu bych ale nepůjčila, je to ještě divoký štěně. Pod mým dohledem pomazlit, pohladit, pohrát si třeba a i s tím hraním se zatím bojím, že Malina nezná míru a začne mi ty děti okusovat.
Edit: ono půjčit vůbec psa, který se teprve vychovává je problém, když chodí Malina jen se mnou, tak mi přijde, že se její poslušnost lepší, ale stačí pár venčení od bráchy a od manžela a vůbec jí nepoznávám,
Uživatel s deaktivovaným účtem
napsal(a):
Už jsem psala několikrát. Držím! A plánuji psa na důchod. Protože vím, že je to velká zodpovědnost a že bych na něj teď neměla dost času. Proto mám kocoury a jednoho koně. O kterého se stará kamarádka. Nicméně chápu, že ve 12letech to vidí člověk jinak.
Mám to úplně stejně jako Vy, tedy vyjma toho koně...