Sdílet:
Tibetský španěl
Kdo je tu déle? Tibetský španěl patří bezesporu k nejstarším plemenům. Ovšem jak dlouho na této zemi je, těžko říci. Psi podobní dnešnímu tibetsk...
Kdo je tu déle?
Tibetský španěl patří bezesporu k nejstarším plemenům. Ovšem jak dlouho na této zemi je, těžko říci. Psi podobní dnešnímu tibetskému španělovi se vyskytovali podle vyobrazení již v 7. století. Ovšem zda se nejedná o ještě nepříliš osrstěného pekingského palácového psíka, nikdo s jistotou zatím neurčí. Co se týče historie tibetského španěla, nejsou odborníci zajedno. Jedni zastávají názor, že se jedná o blízkého příbuzného pekinéze. Tedy lépe řečeno jedni tvrdí, že tibetský španěl vzešel z pekingského palácového psíka ve spojení s jiným neznámým malým psem z Tibetu. Nevylučují ani přikřížení Mopse. Druhou teorií o vzniku tohoto plemene je, že se jedná o původní plemeno, které právě naopak ovlivnilo vývoj a vzhled pekinéze a dalších plemen. Právě podobnost, ale zčásti i povahové rysy tibetského španěla a pekinéze jsou téměř zárukou, že část historie mají tato dvě plemena společnou. Tibetský španěl v klášteře
V každém případě za zmínku stojí hypotéza, že tibetský španěl vznikl z tibetské dogy nebo je s ní alespoň úzce spřízněn. Tomu, komu by se zdála tato domněnka přinejmenším nadsazená je nutné připomenout, že jsou známy četné mutace genů u různých plemen. Navíc jsou jistě nezanedbatelné důležité znaky (nasazení ocasu, uší, struktura srsti…), které mají tibetský španěl a Tibetská doga společné. Mimoto v klášterech žil tibetský španěl po boku právě s tibetskými dogami. Tibetští španělé upozorňovali štěkotem na nebezpečí a k samotnému případnému zásahu byly využívány právě tibetské dogy.
Jen ty nejkrásnější “chlupaté exempláře” mohly pracovat v klášteře. Tibetský španěl byl chován také venkovským lidem. Kromě hlídání sloužili i jako “živé teplo” - zahřívali. V klášterech však měl ještě jedno poslání, a to v lámaistickém náboženství. Byl totiž využíván k pohánění modlitebních mlýnků. Jednalo se o jakýsi válec rotující kolem své osy, na kterém byly napsány různé modlitební texty. Psíci k této službě byli cíleně cvičeni, neboť se tento živý motorek musel umět náležitě chovat. Za nejcennější byli považováni ti nejmenší jedinci. Jak je to s názvem
O jeho pomýlený název - “tibetský španěl” se postarali Angličané. I když má v názvu “španěl”, se španěli nemá nic společného. Španělé byli v Anglii velmi oblíbeni, a protože jistá podobnost s malými španěli je nepopiratelná (např. s kavalír king charles španělem), s vymýšlením názvu se asi příliš dlouho netrápili. Přesto ho Angličané v jednu dobu také nazývali “prayer dog”, tedy “modlitební pes”. Počátky chovu ve světě
Přestože byli nezřídka darováni do Číny, získat tibetského španěla a dovést do Evropy bylo téměř nemožné. Koupit se nedal, protože nejen mniši, ale i další obyvatelé Tibetu věřili, že nosí štěstí. Byl tedy darováván, a to jen ve výjimečných případech. Přesto se tibetský španěl na přelomu 19. a 20. století dostal do Evropy. Tibby (neboli tibetský španěl) si pozvolna získával srdce nejen Angličanů. I když jeho zemí původu je Tibet, patronát nad tímto plemenem a zásluhu na počátečním prošlechtění oficiálně vznikajícího plemene má Velká Británie.
Protože byl v mnoha zemích ještě před rozšířením tibetského španěla již hojně rozšířen Pekingský palácový psík, veřejnost se na tibetského španěla (díky jejich podobnosti) dívala s nedůvěrou. Možná právě tato podobnost byla důvodem, proč se hojně nikdy nikde nechoval. Patří mezi celosvětově málopočetná plemena.
Ve většině sáhodlouhých rodokmenů figurují vždy dvě jména - červený pes Garpon a fena černá s červenými znaky Potala. Garpon a Potala se do Anglie dostali díky poručíkovi Hawkinsovi. Tito dva španělé dali základ modernímu chovu, společně se zlatočervenou Dolmou, kterou přivezl sir Edward Wakefield v roce 1947.
Britský klub vznikl v roce 1957. Zde je doposud chován pravděpodobně v největším počtu. Mezinárodního uznání FCI se dočkal 22. 8. 1961. Do Švýcarska se první tibby dostal již v roce 1969. Zde se první vrh narodil v roce 1973. V osmdesátých letech se dostal do Francie, Holandska, Dánska, v roce 1991 do Německa. V polovině devadesátých let do Rakouska a k nám. V roce 1999 vznikl v České republice samostatný Klub chovatelů tibetských španělů. Americká AKC jej uznala až v roce 1983. Posílení chovu na počátku 21.století
V roce 2001 byla v Římě objevena dá se říci rarita - černě zbarvený tibetský španěl jménem Leo. Jednalo se o devítiletého psa, kterého majitelé zakoupili na hranicích Kirgizie a Bisheku. Nejednalo se však o psa s průkazem původu. Proto pro radost chovatelů, ale ne příliš velké nadšení majitelů, (kteří nejsou chovateli, mají psíka pouze pro potěšení), nastala velká akce. Pověření veterinární lékaři a mezinárodní rozhodčí pro exteriér posuzovali, zda se jedná o čistokrevného tibeťáčka či nikoliv. Konečný verdikt zněl ve prospěch chovatelů tibetských španělů, tedy, že se jedná o typického představitele plemene. Posílení chovu již bylo velmi zapotřebí. Nastala nevídaná spolupráce chovatelů z České republiky, Slovinska, Finska a Švédska. První a zatím jediná fenka, která tímto psem byla nakryta se jmenuje Dragonsong Worldclass a je právě z naši republiky. Jedná se o fenu v barvě black and tan, importovanou z USA, jejíž majitelkou je Marta Dlabolová z Prahy. Z tohoto spojení se narodilo 5 štěňat nejrůznějších barev, vždy s kombinací s černou. Již před narozením bylo jasné, že ani jediné štěně z takového raritního vrhu nepadne do rukou kohokoliv. Nakonec každé štěně putovalo do jiné země: Finska, Švédska, Slovinska, Německa a jen jediné zůstalo v České republice. V České republice zůstala černá fena jménem Waling Modrá písnička a tím šťastným majitelem se stal MVDr. Lešek Król. Pro koho se hodí?
Tibetský španěl představuje ve svém vzhledu i povaze původní, chovatelstvím téměř nezměněné plemeno. Naštěstí zůstal jaksi “přírodní”, bez přehnaných extrémů. Právě tento nepřemrštěný vzhled z něj dělá ideálního společníka, který je nadšen jak z lenošení, tak z dlouhých výletů. Navíc se jedná o zdravé plemeno, u kterého se téměř nevyskytují žádné vrozené exteriérové defekty. Možná právě pro svou zdravou obyčejnost se nestal módním plemenem. Jeho nekonfliktní povaha, roztomilý vzhled a snadná údržba jistě potěší každého, kdo hledá přizpůsobivého a nenáročného psího společníka. Je vhodný jako společník pro samotáře, stejně tak do početné rodiny… Uvítá i hodně sportovně založenou rodinu. Není choulostivý a nevadí mu žádné počasí. Výchova
Svou rodinu miluje nadevše a má k ní velmi silnou citovou vazbu. Je velmi vnímavý na náladu svého pána a rychle se jí přizpůsobí. Je velice společenský a touží být neustále se svou rodinou. Neznamená to sice, že musí mít neustále společnost, ale uvítá jakoukoliv rodinnou aktivitu.
Potřebuje usměrnění trpělivou výchovou. Někdy má svůj vlastní názor, tedy ne každý příkaz bere na vědomí. Avšak nepořídíte s ním nic po zlém. Naopak. Nesnáší křivdu. Je čistou individualitou. Na straně druhé je pozorným a neúnavným žákem. Je pro něj typická orientální nezávislost. Výchova tibetského španěla není příliš těžká. Nutná je však důslednost, protože má někdy “svoji hlavu”. Samostatnost mu rozhodně není cizí. Je velice chytrý, což dokazuje i skutečnost, že jeden z českých tibetských španělů je cvičen na záchranářského psa, jiný úspěšně složil všestranné služební zkoušky pro malá plemena. Je možné s ním dělat i agility (mini). Ve světě je velmi úspěšně využíván pro canisterapii. Každopádně je tibetský španěl hlavně milým společníkem pro člověka, psem vhodným i pro začátečníka.
Soužití v domě
Kdysi byli určeni k hlídání. Dnes je jeho úloha čistě společenská, i když sklony k hlídání si uchoval dodnes. V bytě potřebuje mít své místo, kde si může nerušeně odpočnout, kdykoliv bude chtít. Zajímavostí je, že většinou spí jako kočka. Tedy s předními tlapkami podsunutými pod sebe. Rád se dívá z okna na ulici a sleduje, co se venku děje. Na cokoliv podezřelého reaguje štěkotem. Přesto není zbytečně uštěkaný. Je odvážný až sebevědomý, ale je obezřetný a poněkud zdrženlivý vůči cizím. Hned tak se ničeho nezalekne. Neznámou návštěvu si nejdříve hodnou chvíli zdálky prohlíží a zvažuje její úmysly.
Exteriér
Formát těla tibetského španěla je obdélníkovitý.Výška se pohybuje těsně kolem 25,4 cm. Hmotnost 4,1 - 6,8 kg. Jeho hlava je v poměru k tělu malá, široká, hrdě nesená. Je mírně klenutá, s jasně patrným čelním sklonem. Spodní čelist mezi špičáky je široká, morda středně dlouhá, bez záhybů a vrásek. Je požadován lehký předkus a plnochrupost. Při zavřené mordě nesmí být vidět zuby, ani jazyk. Upřednostňuje se černě zbarvená nosní houba. Oči jsou oválné, výrazné, směřují dopředu, tmavě hnědé, středně velké a výrazné, poměrně daleko od sebe položené. Vždy s černě pigmentovanými víčky. Uši jsou poměrně vysoko nasazené, zavěšené, středně velké, u dospělých psů dobře osrstěné. Je žádoucí, aby po stranách hlavy byly neseny poněkud zvednuté, avšak ne odstávající. Krk je spíše krátký, silný, s hřívou, případně tzv.šálou, která je u psů výraznější než u fen. Hřbet rovný. Hrudní končetiny jsou poněkud zahnuté. Pánevní končetiny jsou jen mírně zaúhlené, hlezna hluboko sahající a zadní strana stehen je bohatě osrstěna. Tlapky jsou tvaru tzv. zaječího. Vždy velmi dobře osrstěný ocas je vysoko nasazený, nošen položený přes hřbet, při pohybu nesen stočený nad hřbetem. Pakliže je v klidu ocas svěšený, nesmí být penalizován. Hedvábná srst je v obličeji a na přední straně končetin velmi krátká a přiléhající. Na těle je středně dlouhá, a také poměrně přiléhající. Podsada je hustá a jemná. Všechny barvy a barevné kombinace jsou povoleny, přesto jistá pravidla existují. Například vzácné zbarvení black and tan (černá s pálením) má povolenou bílou skvrnu na hrudi. Ojedinělé je také zbarvení tricolorní. Je-li srst čistě bílá, je nutná dobrá pigmentace. Tibby se však vyskytuje nejčastěji v barvě sobolí. Toto označení vystihuje mnoho barev a odstínů. Přestože do průkazů původu se oficiálně píše barva sobolí, dále se hovoří o různých odstínech barvy zlaté, rezavé, béžové, červené, bouřkového mraku, a to i v možné kombinaci s bílými znaky či s černou maskou.
Chov, zdraví, péče
Je zapotřebí čas od času zkontrolovat, zda řasy nerostou nepravidelně. Mohly by dráždit oči. Oči některých jedinců jsou citlivější, mají sklony k slzení, a proto je zapotřebí je vhodně ošetřovat. Jako u desítek dalších plemen je i u tibbyho zaznamenán výskyt onemocnění očí, známé pod zkratkou PRA. V mnoha zemích ( i u nás) je již toto onemocnění povinně sledováno a do chovu se samozřejmě pouští jen nepostižení jedinci. V České republice se dosud nevyskytl ani jeden případ postižení PRA (díky pečlivému výběru importovaných jedinců) za což sklízejí naši chovatelé mezinárodní obdiv.
Koupání se doporučuje cca co 2 měsíce, kartáčování a česání postačí jednou týdně až čtrnáct dnů. Během období línání samozřejmě častěji. Jiná složitější péče není zapotřebí.
Feny hárají zpravidla jen jednou do roka. Zajímavostí je, že psi se většinou zajímají jen o feny stejného plemene.
Děkuji Martě Dlabolové, Budčická 397, 190 16 Praha 9 - Újezd nad Lesy, e-mail: [email protected], (ch.s.”Modrá písnička”) za informace o tibetském španělovi.
Tibetský španěl patří bezesporu k nejstarším plemenům. Ovšem jak dlouho na této zemi je, těžko říci. Psi podobní dnešnímu tibetskému španělovi se vyskytovali podle vyobrazení již v 7. století. Ovšem zda se nejedná o ještě nepříliš osrstěného pekingského palácového psíka, nikdo s jistotou zatím neurčí. Co se týče historie tibetského španěla, nejsou odborníci zajedno. Jedni zastávají názor, že se jedná o blízkého příbuzného pekinéze. Tedy lépe řečeno jedni tvrdí, že tibetský španěl vzešel z pekingského palácového psíka ve spojení s jiným neznámým malým psem z Tibetu. Nevylučují ani přikřížení Mopse. Druhou teorií o vzniku tohoto plemene je, že se jedná o původní plemeno, které právě naopak ovlivnilo vývoj a vzhled pekinéze a dalších plemen. Právě podobnost, ale zčásti i povahové rysy tibetského španěla a pekinéze jsou téměř zárukou, že část historie mají tato dvě plemena společnou. Tibetský španěl v klášteře
V každém případě za zmínku stojí hypotéza, že tibetský španěl vznikl z tibetské dogy nebo je s ní alespoň úzce spřízněn. Tomu, komu by se zdála tato domněnka přinejmenším nadsazená je nutné připomenout, že jsou známy četné mutace genů u různých plemen. Navíc jsou jistě nezanedbatelné důležité znaky (nasazení ocasu, uší, struktura srsti…), které mají tibetský španěl a Tibetská doga společné. Mimoto v klášterech žil tibetský španěl po boku právě s tibetskými dogami. Tibetští španělé upozorňovali štěkotem na nebezpečí a k samotnému případnému zásahu byly využívány právě tibetské dogy.
Jen ty nejkrásnější “chlupaté exempláře” mohly pracovat v klášteře. Tibetský španěl byl chován také venkovským lidem. Kromě hlídání sloužili i jako “živé teplo” - zahřívali. V klášterech však měl ještě jedno poslání, a to v lámaistickém náboženství. Byl totiž využíván k pohánění modlitebních mlýnků. Jednalo se o jakýsi válec rotující kolem své osy, na kterém byly napsány různé modlitební texty. Psíci k této službě byli cíleně cvičeni, neboť se tento živý motorek musel umět náležitě chovat. Za nejcennější byli považováni ti nejmenší jedinci. Jak je to s názvem
O jeho pomýlený název - “tibetský španěl” se postarali Angličané. I když má v názvu “španěl”, se španěli nemá nic společného. Španělé byli v Anglii velmi oblíbeni, a protože jistá podobnost s malými španěli je nepopiratelná (např. s kavalír king charles španělem), s vymýšlením názvu se asi příliš dlouho netrápili. Přesto ho Angličané v jednu dobu také nazývali “prayer dog”, tedy “modlitební pes”. Počátky chovu ve světě
Přestože byli nezřídka darováni do Číny, získat tibetského španěla a dovést do Evropy bylo téměř nemožné. Koupit se nedal, protože nejen mniši, ale i další obyvatelé Tibetu věřili, že nosí štěstí. Byl tedy darováván, a to jen ve výjimečných případech. Přesto se tibetský španěl na přelomu 19. a 20. století dostal do Evropy. Tibby (neboli tibetský španěl) si pozvolna získával srdce nejen Angličanů. I když jeho zemí původu je Tibet, patronát nad tímto plemenem a zásluhu na počátečním prošlechtění oficiálně vznikajícího plemene má Velká Británie.
Protože byl v mnoha zemích ještě před rozšířením tibetského španěla již hojně rozšířen Pekingský palácový psík, veřejnost se na tibetského španěla (díky jejich podobnosti) dívala s nedůvěrou. Možná právě tato podobnost byla důvodem, proč se hojně nikdy nikde nechoval. Patří mezi celosvětově málopočetná plemena.
Ve většině sáhodlouhých rodokmenů figurují vždy dvě jména - červený pes Garpon a fena černá s červenými znaky Potala. Garpon a Potala se do Anglie dostali díky poručíkovi Hawkinsovi. Tito dva španělé dali základ modernímu chovu, společně se zlatočervenou Dolmou, kterou přivezl sir Edward Wakefield v roce 1947.
Britský klub vznikl v roce 1957. Zde je doposud chován pravděpodobně v největším počtu. Mezinárodního uznání FCI se dočkal 22. 8. 1961. Do Švýcarska se první tibby dostal již v roce 1969. Zde se první vrh narodil v roce 1973. V osmdesátých letech se dostal do Francie, Holandska, Dánska, v roce 1991 do Německa. V polovině devadesátých let do Rakouska a k nám. V roce 1999 vznikl v České republice samostatný Klub chovatelů tibetských španělů. Americká AKC jej uznala až v roce 1983. Posílení chovu na počátku 21.století
V roce 2001 byla v Římě objevena dá se říci rarita - černě zbarvený tibetský španěl jménem Leo. Jednalo se o devítiletého psa, kterého majitelé zakoupili na hranicích Kirgizie a Bisheku. Nejednalo se však o psa s průkazem původu. Proto pro radost chovatelů, ale ne příliš velké nadšení majitelů, (kteří nejsou chovateli, mají psíka pouze pro potěšení), nastala velká akce. Pověření veterinární lékaři a mezinárodní rozhodčí pro exteriér posuzovali, zda se jedná o čistokrevného tibeťáčka či nikoliv. Konečný verdikt zněl ve prospěch chovatelů tibetských španělů, tedy, že se jedná o typického představitele plemene. Posílení chovu již bylo velmi zapotřebí. Nastala nevídaná spolupráce chovatelů z České republiky, Slovinska, Finska a Švédska. První a zatím jediná fenka, která tímto psem byla nakryta se jmenuje Dragonsong Worldclass a je právě z naši republiky. Jedná se o fenu v barvě black and tan, importovanou z USA, jejíž majitelkou je Marta Dlabolová z Prahy. Z tohoto spojení se narodilo 5 štěňat nejrůznějších barev, vždy s kombinací s černou. Již před narozením bylo jasné, že ani jediné štěně z takového raritního vrhu nepadne do rukou kohokoliv. Nakonec každé štěně putovalo do jiné země: Finska, Švédska, Slovinska, Německa a jen jediné zůstalo v České republice. V České republice zůstala černá fena jménem Waling Modrá písnička a tím šťastným majitelem se stal MVDr. Lešek Król. Pro koho se hodí?
Tibetský španěl představuje ve svém vzhledu i povaze původní, chovatelstvím téměř nezměněné plemeno. Naštěstí zůstal jaksi “přírodní”, bez přehnaných extrémů. Právě tento nepřemrštěný vzhled z něj dělá ideálního společníka, který je nadšen jak z lenošení, tak z dlouhých výletů. Navíc se jedná o zdravé plemeno, u kterého se téměř nevyskytují žádné vrozené exteriérové defekty. Možná právě pro svou zdravou obyčejnost se nestal módním plemenem. Jeho nekonfliktní povaha, roztomilý vzhled a snadná údržba jistě potěší každého, kdo hledá přizpůsobivého a nenáročného psího společníka. Je vhodný jako společník pro samotáře, stejně tak do početné rodiny… Uvítá i hodně sportovně založenou rodinu. Není choulostivý a nevadí mu žádné počasí. Výchova
Svou rodinu miluje nadevše a má k ní velmi silnou citovou vazbu. Je velmi vnímavý na náladu svého pána a rychle se jí přizpůsobí. Je velice společenský a touží být neustále se svou rodinou. Neznamená to sice, že musí mít neustále společnost, ale uvítá jakoukoliv rodinnou aktivitu.
Potřebuje usměrnění trpělivou výchovou. Někdy má svůj vlastní názor, tedy ne každý příkaz bere na vědomí. Avšak nepořídíte s ním nic po zlém. Naopak. Nesnáší křivdu. Je čistou individualitou. Na straně druhé je pozorným a neúnavným žákem. Je pro něj typická orientální nezávislost. Výchova tibetského španěla není příliš těžká. Nutná je však důslednost, protože má někdy “svoji hlavu”. Samostatnost mu rozhodně není cizí. Je velice chytrý, což dokazuje i skutečnost, že jeden z českých tibetských španělů je cvičen na záchranářského psa, jiný úspěšně složil všestranné služební zkoušky pro malá plemena. Je možné s ním dělat i agility (mini). Ve světě je velmi úspěšně využíván pro canisterapii. Každopádně je tibetský španěl hlavně milým společníkem pro člověka, psem vhodným i pro začátečníka.
Soužití v domě
Kdysi byli určeni k hlídání. Dnes je jeho úloha čistě společenská, i když sklony k hlídání si uchoval dodnes. V bytě potřebuje mít své místo, kde si může nerušeně odpočnout, kdykoliv bude chtít. Zajímavostí je, že většinou spí jako kočka. Tedy s předními tlapkami podsunutými pod sebe. Rád se dívá z okna na ulici a sleduje, co se venku děje. Na cokoliv podezřelého reaguje štěkotem. Přesto není zbytečně uštěkaný. Je odvážný až sebevědomý, ale je obezřetný a poněkud zdrženlivý vůči cizím. Hned tak se ničeho nezalekne. Neznámou návštěvu si nejdříve hodnou chvíli zdálky prohlíží a zvažuje její úmysly.
Exteriér
Formát těla tibetského španěla je obdélníkovitý.Výška se pohybuje těsně kolem 25,4 cm. Hmotnost 4,1 - 6,8 kg. Jeho hlava je v poměru k tělu malá, široká, hrdě nesená. Je mírně klenutá, s jasně patrným čelním sklonem. Spodní čelist mezi špičáky je široká, morda středně dlouhá, bez záhybů a vrásek. Je požadován lehký předkus a plnochrupost. Při zavřené mordě nesmí být vidět zuby, ani jazyk. Upřednostňuje se černě zbarvená nosní houba. Oči jsou oválné, výrazné, směřují dopředu, tmavě hnědé, středně velké a výrazné, poměrně daleko od sebe položené. Vždy s černě pigmentovanými víčky. Uši jsou poměrně vysoko nasazené, zavěšené, středně velké, u dospělých psů dobře osrstěné. Je žádoucí, aby po stranách hlavy byly neseny poněkud zvednuté, avšak ne odstávající. Krk je spíše krátký, silný, s hřívou, případně tzv.šálou, která je u psů výraznější než u fen. Hřbet rovný. Hrudní končetiny jsou poněkud zahnuté. Pánevní končetiny jsou jen mírně zaúhlené, hlezna hluboko sahající a zadní strana stehen je bohatě osrstěna. Tlapky jsou tvaru tzv. zaječího. Vždy velmi dobře osrstěný ocas je vysoko nasazený, nošen položený přes hřbet, při pohybu nesen stočený nad hřbetem. Pakliže je v klidu ocas svěšený, nesmí být penalizován. Hedvábná srst je v obličeji a na přední straně končetin velmi krátká a přiléhající. Na těle je středně dlouhá, a také poměrně přiléhající. Podsada je hustá a jemná. Všechny barvy a barevné kombinace jsou povoleny, přesto jistá pravidla existují. Například vzácné zbarvení black and tan (černá s pálením) má povolenou bílou skvrnu na hrudi. Ojedinělé je také zbarvení tricolorní. Je-li srst čistě bílá, je nutná dobrá pigmentace. Tibby se však vyskytuje nejčastěji v barvě sobolí. Toto označení vystihuje mnoho barev a odstínů. Přestože do průkazů původu se oficiálně píše barva sobolí, dále se hovoří o různých odstínech barvy zlaté, rezavé, béžové, červené, bouřkového mraku, a to i v možné kombinaci s bílými znaky či s černou maskou.
Chov, zdraví, péče
Je zapotřebí čas od času zkontrolovat, zda řasy nerostou nepravidelně. Mohly by dráždit oči. Oči některých jedinců jsou citlivější, mají sklony k slzení, a proto je zapotřebí je vhodně ošetřovat. Jako u desítek dalších plemen je i u tibbyho zaznamenán výskyt onemocnění očí, známé pod zkratkou PRA. V mnoha zemích ( i u nás) je již toto onemocnění povinně sledováno a do chovu se samozřejmě pouští jen nepostižení jedinci. V České republice se dosud nevyskytl ani jeden případ postižení PRA (díky pečlivému výběru importovaných jedinců) za což sklízejí naši chovatelé mezinárodní obdiv.
Koupání se doporučuje cca co 2 měsíce, kartáčování a česání postačí jednou týdně až čtrnáct dnů. Během období línání samozřejmě častěji. Jiná složitější péče není zapotřebí.
Feny hárají zpravidla jen jednou do roka. Zajímavostí je, že psi se většinou zajímají jen o feny stejného plemene.
Děkuji Martě Dlabolové, Budčická 397, 190 16 Praha 9 - Újezd nad Lesy, e-mail: [email protected], (ch.s.”Modrá písnička”) za informace o tibetském španělovi.
Autor textu: Eva Nohelová
Autor fotografií zdroj: archiv Marty Dlabolové
