Maďarský ohař

Jméno „vyžle“, „vyžlec“ neboli „vyžlík“, ovšem také „vyžel“, nacházíme v Čechách již v Klaretově Glossariu z časů krále Václava IV.: leporarirus byl pes slídný, čichem hledající zvěř, na rozdíl od chrta, jenž měl zvíře uhonit. Také náš Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1325–1400) uvádí „lov s krahujci, s ohaři, s chrty a vyžlaty.“ Přesto však tento pes zřejmě neměl kromě obdobně znějícího jména mnoho společného s pozdějším maďarským národním plemenem „Vizsla“, oficiálně magyar vizsla.

Původ

Maďarské prameny se při hledání původu svého národního ohaře odvolávají na odkaz G. Wenzela, podle nějž byla „Vizsla“ známa již v době vlády Arpádovců, tedy v období 11.–14. století při lovech se sítí, s přívlačí neboli tyrasem. Podle dopisu z roku 1510 byl tento typ loveckého psa používán v Uhrách jako všestranný lovecký pes. Pro minulost vizsly se zdá významné období turecké nadvlády v podunajské nížině během 16. a 17. století, kdy byli místní, blíže neurčení psi, kříženi se „žlutým loveckým psem“ Turků. Současná, moderní vižla se však reálně počíná formovat – podobně jako další plemena evropských kontinentálních ohařů – až koncem 18. a v průběhu 19. století. Na její podobu měl samozřejmě vliv evropský vývoj, zejména události roku 1879, kdy se v Hannoveru konala mezinárodní výstava psů, mezník v systematickém chovu kontinentálních ohařů. Krev maďarských ohařů byla postupně doplňována anglickým pointrem, na vzhledu, zvláště modelaci hlavy, je patrný vliv Německého krátkosrstého ohaře , přikřížen byl ale i foxhound. Největší vliv je pak připisován výmarskému ohaři, který je považován za nejbližšího příbuzného vižly.

Charakteristika

Posláním maďarské vižly byl vždy především lov, a to jak na zemi, tak ve vodě. Už v počátcích moderního chovu byla však zdůrazňována okolnost, že jde o psa vhodného – zvláště pro jeho radostný temperament a společenskou povahu – i do domu. Tato přednost vystupuje do popředí zvláště v poslední době, kdy valem ubývá loveckého využití a s přátelským maďarským ohařem se stále častěji setkáváme ve městě. Vyskytuje se ve dvou varietách srsti, které jsou registrovány jako samostatná plemena, a to krátkosrstá a drátosrstá.

Z popisu krátkosrsté vižly

Ideální kohoutková výška psa se pohybuje mezi 56–61 cm, u feny mezi 52–57 cm.
Zbarvení je žemlově žluté nebo v různých odstínech pískově žluté. Přípustné jsou i drobné bílé skvrny na hrudi a na tlapách. Hlava je suchá a ušlechtilá, proporční. Lebka je široká, lehce klenutá, týlní hrbol je výrazný, stop (čelní sklon) mírný. Nosní hřbet je rovný, čenichová partie dobře klenutá, nos dobře vyvinutý, s širokými nozdrami. Oči mají mírně oválný tvar, s živým a inteligentním výrazem, zbarvení očí odpovídá barvě srsti, ale žádoucí je tmavší barva. Uši jsou středně dlouhé, nasazené mírně vzadu, volně visí podél lící, ve tvaru písmene V. Skus nůžkový. Tělo je silné, vyvážené, hřbet krátký a rovný, bedra pevná. Hrudní končetiny jsou rovné, silných kostí, lokty přiléhají k tělu. Pánevní končetiny jsou dobře osvalené, hlezna nízká. Tlapy silné, oválné, s dobře klenutými prsty. Ocas je nasazený spíše níže, středně silný, kupíruje se zpravidla na 3 celkové délky, ale krátit jej není nutné.