Sdílet:
Původ a domestikace psa
Zařazení psa domácího v zoologickém systému: •třída savci (Mammalia) •řád šelmy (Carnivora) •čeleď psovití (Canidae) •rod pes (Canis) •dru...
Zařazení psa domácího v zoologickém systému:
•třída savci (Mammalia)
•řád šelmy (Carnivora)
•čeleď psovití (Canidae)
•rod pes (Canis)
•druhy Pes domácí (Canis familiaris)
Vlk obecný (Canis lupus)
Pes dingo (dnes považovaný za samostatný druh)
Před 30–40 mil. let se z rodu Miacis vyvinula psovitá šelma Cynodictis, která již trávila většinu času na zemi. Byla to první skutečná psovitá šelma, ze které se vyvinul předek vlků (měl již stejný počet zubů jako vlk), psů a lišek Tomarctus. Tento prapředek psa se nejvíce podobal některým dnešním ovčákům. Tím, že žil již pouze na zemi, se mu končetiny lépe přizpůsobily běhu a začaly se prodlužovat. Chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začaly přibližovat vlkům. Tomarctus – žil přibližně před 20 miliony lety, byl veliký asi jako liška. Na základě archeologických kosterních nálezů je považován za nejstaršího „prapsa“.
Psi se poprvé objevili před 12–14 tisíci lety v Eurasii. Jde o dobu kamennou, kdy lidé žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem V této době začalo pravděpodobně docházet ke sbližování člověka se psem. O tom vypovídají také archeologické nálezy, podle nichž lze s určitostí potvrdit přítomnost psa v blízkosti lidských příbytků.
Z tohoto období se našlo při archeologických vykopávkách velké množství zachovalých koster různých druhů psů. Z toho lze odvozovat původ dnešních plemen.
Evropští psi jižní jsou jiného původu než psi severní a obě skupiny zřejmě nepocházejí z Evropy. Podle vykopávek některých částí kostí se ukazuje, že v době kamenné – bronzové bylo v Evropě šest typů psů :
Canis familiaris palustris rutimer – pes bažinný (rašelinný)
Kosterní zbytky tohoto psa byly nalezeny v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku a v oblasti táhnoucí se od Baltu po Itálii. Společným znakem těchto psů byla menší kulatá hlava, výrazný stop, špičatý nos, menší až střední velikost (40–45 cm) Připisuje se mu vysoký temperament a přirozená ostrost. Žil v období přibližně 10 000 let př. n. l. a je považován na prapředka teriérů, pinčů, kníračů, grifonků, špiců, čivav, severských psů, mexických naháčů. Za největšího z potomků psa bažinného jsou považována i plemena, která vznikala v 19. století, a to Dobrman, erdelteriér a velký knírač Canis familiaris intermedires – pes popelištní
Žil na našem území, jeho kosterní pozůstatky byly nalezeny v Bavorsku, ve Švýcarsku i u nás. Vznikl buď pozitivním výběrem jedinců k hlídání stád a sídlišť, nebo připářením mohutnějších jedinců z okrajů regionu, kteří žili divokým způsobem. Byl to středně velký pes, měl široké čelo s kratší, stejně širokou nosní partií. Popelištní pes je považován za prapředka dnešních ras: bladhoundů, honičů, jezevčíků, španělů, retrievrů, ohařů, setrů, beaglů, foxhoundů, pudlů, pekinézů a maltézských psíků.
Kosterní pozůstatky tohoto psa nalezl při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera ruský badatel Inostranzew. Vyskytoval se hlavně ve střední a severní Evropě. Tento pes měl mohutnou hlavu a v kostře byl mohutnější než pes bažinný. Je pravděpodobně potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Potomky tohoto psa jsou severští tažní psi husky, severská lovecká plemena psů – grónský pes, norský losí pes, keeshound, všechny lajky, eskymáčtí psi a samojedi, buldoci, buldočci, boxeři, novofundlandi, leonbergři, bernardýni a salašničtí psi.
Je to předek dnešních molosoidních plemen, z nichž se některá dochovala v téměř nezměněné podobě od dob antiky. Měl robustní tělesnou stavbu a považuje se za předka dnešních dog.
Je považován za prapředka chrtů a je identifikován jako pes mladší doby kamenné. Původ chrtů je dosud velkou neznámou a existují tři teorie. Chrti stavbou lebky (poměr čenichové partie a poměr mozkovny, která je menší, než mají ostatní psí plemena) se jako jediní nepodobají vlku, ale připomínají spíše šakala. Druhá teorie vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích. Stepní vlci, stejně jako chrti, loví kořist především pomocí zraku. Třetí teorie připouští překřížení stepního vlka šakalem. Potomky tohoto psa jsou chrt staroegyptský, afgánský chrt, barzoj, saluka, sluga, irský vlkodav, deerhound, greyhound a vipet.
Canis familiaris matris optimae – pes bronzový
Je vývojově nejmladším prapředkem. Objevil se v oblasti střední Evropy 4–5 tisíc let př. n. l.. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem a špičatým nosem. Je považován za praotce ovčáckých psů, mezi něž patří Německý ovčák, belgický ovčák, skotský ovčák (kolie), čuvač, komodor, bobtail, puli, briard, velškorgi, šeltie. Je řazen i na počátek některých honičů. Do Evropy se dostal z východu spolu s karavanami.
Nejpravděpodobnějším prapředkem velké většiny psů je vlk, který se vyskytuje v mnoha barevných rázech i velikostech, a který předal z 95 % genetickou informaci našemu psovi. V některých zeměpisných polohách nelze vyloučit podíl šakala, a to především šakala severoafrického (Canis lupaster). Ostatní afričtí šakalové tvoří více přechod k lišce a stejně jako liška nepřicházejí v úvahu. Na severoamerickém kontinentě se uvažuje i o kojotech jako o předcích psa domácího, to je však nálezy vyvraceno.
Psovité šelmy,které mohou nést podíl na vzniku psa
• Vlk habešský – Canis lupus simensis – má výrazně protáhlou hlavu, takže se mohl stát předchůdcem chrtů.
• Vlk indický – Canis lupus pallipes – tvar lebky tohoto vlka se blíží tvaru lebky psů ovčáckých.
• Vlk tibetský – Canis lupus laniger – je pravděpodobným předkem mohutných psů molosoidních – dogovitých.
• Vlk severoamerický – Canis lupus occidentalis.
• Šakal severoafrický – Canis lupaster.
• Šakal obecný – Canis aureus.
• Kojot severoamerický – Canis latrane.
Domestikační změny
1. Odlišnosti mezi psem a vlkem
• Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku. Snížení hmotnosti nesouvisí a nemá vliv na inteligencí psa, ale je zapříčiněno dlouhodobým soužitím s člověkem. Změna hmotnosti nastala v důsledku závislosti psa na člověku a zhoršování jeho samostatnosti. U psa tak došlo ke zmenšování smyslových center.
• Pes je oproti vlkovi všežravec. Vlk je pouze masožravec, takže jeho trávicí trakt je kratší než u psa. Vlk má velký žaludek a dovede sežrat najednou až 8 kg. masa.
• Většina plemen psů má skus nůžkový a většina vlků má skus klešťový.
• Pes má vyšší plodnost v porovnání s vlkem. Fena hárá obvykle dvakrát do roka a má větší počet štěňat v jednom vrhu. U velkých plemen není výjimkou 12 štěňat. Vlčice hárá jedenkrát ročně a rodí menší počet mláďat.
• Psi nemají ocasní pachovou žlázu.
• Hlasový projev psa jako dorozumívací prostředek s lidmi je štěkání. Vlci neštěkají, pouze kňučí a vyjí.
• Pes nosí většinou ocas zdvižený, často také zakroucený, vlk nosí ocas svěšený volně dolů.
• Pes má na rozdíl od vlka různou strukturu a délku srsti u jednotlivých plemen (krátkosrstí, dlouhosrstí, hrubosrstí, naháči…).
• Čenich většiny psů je kratší než čenich vlků.
• Pes má na rozdíl od vlka jiný způsob pohybu, je těžkopádnější.
• Stopa vlka je delší a užší, než stopa stejně velkého psa.
• Typické pro některá plemena psů jsou svislé ušní boltce.
• Psi nemají tak kompletní repertoár vizuálních signálů jako vlci.
• Na rozdíl od vlků používají častěji hlasové signály.
• Spolupráci při lovu velké kořisti lze pozorovat jen u vlků.
• Na rozdíl od psů se vlci společně podílí na péči o mláďata.
2. Podobnosti v chování při komunikaci psů a vlků
• Podobně jako vlci umí identifikovat jednotlivce a tvořit pevné vztahy.
• Spolu s jedinci téhož druhu tvoří smečky, sdílí s nimi potravu a místo pro odpočinek.
• Hierarchie ve smečce a soutěž o zdroje jako je potrava, místa pro odpočinek.
• Možnosti rozmnožování představují klíčové stránky sociálního chování.
Postavení psů v různých kulturách
Egypt
Psi i jiná zvířata v Egyptě byla mnohdy stavěna i na úroveň bohů. Egypťané psa uctívali jako strážce podsvětí a průvodce do království smrti. Proto se také často setkáváme s vyobrazením faraonského psa právě v hrobkách faraonů. Nejstarším psem v Egyptě je „Cheopsův pes“, objevený v hrobce krále Cheopse, který žil kolem roku 3730 př. n. l. Jeho osobní pes Akbar je vždy zobrazován přivázaný nakrátko k trůnu svého pána. Egypťané povyšovali kult smrti nade vše, a žili vlastně jen pro smrt. Egyptský bůh Anubis, tj. bůh podsvětí měl lidské tělo s hlavou faraonského psa. Centrem kultury boha Anubise bylo město Cynopolis, kde byli psi uctíváni a chráněni. Uhynul-li v Egyptě pes, drželi lidé dlouhé období smutku, pán domu si trhal vlasy, nebo si lidé hlavy oholili a nahlas naříkali. Tělo uhynulého zvířete bylo nabalzamováno a uloženo na pohřebišti do hrobky určené pouze pro psy. Každé město mělo pohřební pozemek jen pro psy.
Etiopie
I zde prokazovali psům zvláštní úctu. Poradcem náčelníka zde byl pes, který byl korunován na psího krále.
Mezopotámie, Irák, Irán
V těchto zemích byl kult uctívání psa podobný jako ve starém Egyptě. Bohové se psí hlavou, podobně jako egyptský bůh Anubius, chránili království mrtvých.V Mezopotámii ochraňoval občany čtyřoký pes až do doby, než jejich duše přešla most do země mrtvých. S obrazem tohoto psa je spojován i tříhlavý pes Cerberus.
Řecko
Řekové si psy velmi cenili. Ve svatyních boha Asklepia chovali posvátné jedince, kteří měli údajnou schopnost uzdravovat. Po jednom ze psů lovce Oriona je pojmenována nejjasnější hvězda – Sírius. Tříhlavý pes je znám i z řeckých legend, kde údajně chrání Hádesovu bránu do podsvětí. Psí věrnost je poprvé v literatuře velmi pěkně popsaná v Homérově Odysee. Když se Odyseus vrátil z cest na svoji rodnou Ithaku po dlouhých letech, poznal jej pouze jeho věrný pes Argus. V armádě Alexandra Makedonského bojovali v útvaru po boku svých pánů a měli svoje postavení bojoví psi, kteří byli nebojácní, útoční a velmi mohutní. I lovecká plemena zde byla velmi ceněna o čemž svědčí pojmenování souhvězdí - Loveckých honících psů.
Řím
V Říme vystupovali bojoví psi jako gladiátoři. Utkávali se s býky, medvědy a lvy. Mezi bohatými ženami byl veliký zájem o malého bílého psíka, který může být předchůdcem dnešního Bišonka. Tito malí mazlíčci byli stavěni i nad úroveň dětí. Rčení: „Čím více znám lidi, tím více se mi líbí psi“, údajně prohlásil sám Julius Caesar. Lovečtí psi doprovázeli římskou Dianu. I Ovidius se zmiňuje o řadě psů, kteří ho doprovázeli. V Pompejích bylo při vykopávkách pod vrstvou popela nalezeno tělo velikého psa, které přikrývalo dítě, jako by je chtělo ochránit.
Čína a Japonsko
Psi v dobách minulých zde hráli především roli v mytologii a náboženství. Černí psi byli považování za zlověstné zástupce zlých sil. V Japonsku psa uctívali především pro jeho spojení s bohem Omisotem. Je zajímavé, že v Japonsku byli psi pohřbíváni ve stoje, s hlavou nad zemí a několik dnů po smrti před ně lidé chodili pokládat potravu.
Některé národy psa uctívali a prokazovali jim úctu v nejrůznějších podobách. Jiné národy naopak považovali psa za zdroj zlých sil, hanili jej a považovali psa za zvíře nečisté.
V Evropě v době vzniku křesťanství sehrál pes rozporuplnou roli a dostávalo se mu spíše pohrdavého chování. Bible hovoří o psu hanlivě, pes prý nebude přijat do ráje. Starý zákon popisuje třicet příběhů, v nichž hrají roli psi, a z toho je jich dvacet osm negativních. Černému psovi, stejně jako kočce, byla přiřknuta role pomocníka ďáblova.
I v islámu je pes bytostí nečistou a přezíranou. Je to smutné, ale v některých zemích jihovýchodní Asie je pes vyhledávanou kulinářskou pochoutkou.
Novodobá historie
Plemena psů vznikala dlouho spontánně, ať přičiněním člověka nebo samovolně. Skutečná plemena s vypracovaným standardem a řízeným chovem vznikala nejprve v Číně a Japonsku, kde byly chovatelské záznamy vedeny po staletí, většinou podle pokynů vládců.
Cílené chovatelství se v evropských zemích začalo rozvíjet až v 17. stolení. Kolébkou chovatelství se stala především Anglie. V tomto období se objevují malá módní plemena, která získávají stále více na oblibě, tak zvaní pokojoví psíčci. V 18. století dochází k rozmachu výcviku služebních psů. Pes se postupně stává nepostradatelným pomocníkem a především přítelem člověka.
Chovatelské organizace se v Evropě vytvářeli až v 19. století, kdy začaly vznikat první plemenné standardy. Prvním chovatelským klubem byl britský Kennel Club, který uznává pouhých 189 plemen, převážně britského původu a řadí je do sedmi skupin podle použití (neshoduje se to s jinými organizacemi, především FCI).
Na evropském kontinentě a ve většině zemích světa má dominantní postavení Mezinárodní kynologická federace (FCI), k níž patří i české kynologické organizace. Uznává 300 plemen, které dělí do 10 skupin nejen podle pracovního zaměření, ale i podle původu a genetických znaků. Její řazení se ve většině případů s britským neshoduje a standardy jednotlivých plemen se také mírně liší.
Rozdělení do skupin a plemen dle FCI
Všechna plemena psů jsou rozdělena do 4 kategorií:
1. psi ovčáčtí, služební, hlídací
2. psi lovečtí
3. psi společenští
4. chrti
Dále pak jednotlivá plemena do 10. skupin:
1. psi ovčáčtí, pastevečtí, kromě švýcarských salašnických psů
2. pinčové, kníračí, dogovití psi a švýcarští salašničtí psi
3. teriéři
4. jezevčíci
5. špici a primitivní plemena
6. honiči a barváři
7. ohaři
8. retrívři, slídiči a vodní psi
9. společenští a doprovodní psi
10. chrti a příbuzná plemena
•třída savci (Mammalia)
•řád šelmy (Carnivora)
•čeleď psovití (Canidae)
•rod pes (Canis)
•druhy Pes domácí (Canis familiaris)
Vlk obecný (Canis lupus)
Pes dingo (dnes považovaný za samostatný druh)
Miacid
Před 30–40 mil. let se z rodu Miacis vyvinula psovitá šelma Cynodictis, která již trávila většinu času na zemi. Byla to první skutečná psovitá šelma, ze které se vyvinul předek vlků (měl již stejný počet zubů jako vlk), psů a lišek Tomarctus. Tento prapředek psa se nejvíce podobal některým dnešním ovčákům. Tím, že žil již pouze na zemi, se mu končetiny lépe přizpůsobily běhu a začaly se prodlužovat. Chodidla se také prodlužovala a stala se kompaktnějšími. Pátý prst začal být nepotřebný a postupně zakrňoval. Ocas se začal zkracovat a celkové proporce se začaly přibližovat vlkům. Tomarctus – žil přibližně před 20 miliony lety, byl veliký asi jako liška. Na základě archeologických kosterních nálezů je považován za nejstaršího „prapsa“.
Psi se poprvé objevili před 12–14 tisíci lety v Eurasii. Jde o dobu kamennou, kdy lidé žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem V této době začalo pravděpodobně docházet ke sbližování člověka se psem. O tom vypovídají také archeologické nálezy, podle nichž lze s určitostí potvrdit přítomnost psa v blízkosti lidských příbytků.
Z tohoto období se našlo při archeologických vykopávkách velké množství zachovalých koster různých druhů psů. Z toho lze odvozovat původ dnešních plemen.
Evropští psi jižní jsou jiného původu než psi severní a obě skupiny zřejmě nepocházejí z Evropy. Podle vykopávek některých částí kostí se ukazuje, že v době kamenné – bronzové bylo v Evropě šest typů psů :
Cynodictis
Canis familiaris palustris rutimer – pes bažinný (rašelinný)
Kosterní zbytky tohoto psa byly nalezeny v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku a v oblasti táhnoucí se od Baltu po Itálii. Společným znakem těchto psů byla menší kulatá hlava, výrazný stop, špičatý nos, menší až střední velikost (40–45 cm) Připisuje se mu vysoký temperament a přirozená ostrost. Žil v období přibližně 10 000 let př. n. l. a je považován na prapředka teriérů, pinčů, kníračů, grifonků, špiců, čivav, severských psů, mexických naháčů. Za největšího z potomků psa bažinného jsou považována i plemena, která vznikala v 19. století, a to Dobrman, erdelteriér a velký knírač Canis familiaris intermedires – pes popelištní
Žil na našem území, jeho kosterní pozůstatky byly nalezeny v Bavorsku, ve Švýcarsku i u nás. Vznikl buď pozitivním výběrem jedinců k hlídání stád a sídlišť, nebo připářením mohutnějších jedinců z okrajů regionu, kteří žili divokým způsobem. Byl to středně velký pes, měl široké čelo s kratší, stejně širokou nosní partií. Popelištní pes je považován za prapředka dnešních ras: bladhoundů, honičů, jezevčíků, španělů, retrievrů, ohařů, setrů, beaglů, foxhoundů, pudlů, pekinézů a maltézských psíků.
Canis aureus
Kosterní pozůstatky tohoto psa nalezl při vykopávkách v oblasti Ladožského jezera ruský badatel Inostranzew. Vyskytoval se hlavně ve střední a severní Evropě. Tento pes měl mohutnou hlavu a v kostře byl mohutnější než pes bažinný. Je pravděpodobně potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Potomky tohoto psa jsou severští tažní psi husky, severská lovecká plemena psů – grónský pes, norský losí pes, keeshound, všechny lajky, eskymáčtí psi a samojedi, buldoci, buldočci, boxeři, novofundlandi, leonbergři, bernardýni a salašničtí psi.
Coyote Canis latrans
Je to předek dnešních molosoidních plemen, z nichž se některá dochovala v téměř nezměněné podobě od dob antiky. Měl robustní tělesnou stavbu a považuje se za předka dnešních dog.
Egyptský bůh Anubius s hlavou šakala.
Je považován za prapředka chrtů a je identifikován jako pes mladší doby kamenné. Původ chrtů je dosud velkou neznámou a existují tři teorie. Chrti stavbou lebky (poměr čenichové partie a poměr mozkovny, která je menší, než mají ostatní psí plemena) se jako jediní nepodobají vlku, ale připomínají spíše šakala. Druhá teorie vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích. Stepní vlci, stejně jako chrti, loví kořist především pomocí zraku. Třetí teorie připouští překřížení stepního vlka šakalem. Potomky tohoto psa jsou chrt staroegyptský, afgánský chrt, barzoj, saluka, sluga, irský vlkodav, deerhound, greyhound a vipet.
Canis familiaris matris optimae – pes bronzový
Je vývojově nejmladším prapředkem. Objevil se v oblasti střední Evropy 4–5 tisíc let př. n. l.. Byl středně velký, měl nízkou lebku s plochým čelem a špičatým nosem. Je považován za praotce ovčáckých psů, mezi něž patří Německý ovčák, belgický ovčák, skotský ovčák (kolie), čuvač, komodor, bobtail, puli, briard, velškorgi, šeltie. Je řazen i na počátek některých honičů. Do Evropy se dostal z východu spolu s karavanami.
Římská bohyně lovu Diana se svým psím průvodcem.
Nejpravděpodobnějším prapředkem velké většiny psů je vlk, který se vyskytuje v mnoha barevných rázech i velikostech, a který předal z 95 % genetickou informaci našemu psovi. V některých zeměpisných polohách nelze vyloučit podíl šakala, a to především šakala severoafrického (Canis lupaster). Ostatní afričtí šakalové tvoří více přechod k lišce a stejně jako liška nepřicházejí v úvahu. Na severoamerickém kontinentě se uvažuje i o kojotech jako o předcích psa domácího, to je však nálezy vyvraceno.
Psovité šelmy,které mohou nést podíl na vzniku psa
• Vlk habešský – Canis lupus simensis – má výrazně protáhlou hlavu, takže se mohl stát předchůdcem chrtů.
• Vlk indický – Canis lupus pallipes – tvar lebky tohoto vlka se blíží tvaru lebky psů ovčáckých.
• Vlk tibetský – Canis lupus laniger – je pravděpodobným předkem mohutných psů molosoidních – dogovitých.
• Vlk severoamerický – Canis lupus occidentalis.
• Šakal severoafrický – Canis lupaster.
• Šakal obecný – Canis aureus.
• Kojot severoamerický – Canis latrane.
Domestikační změny
1. Odlišnosti mezi psem a vlkem
• Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku. Snížení hmotnosti nesouvisí a nemá vliv na inteligencí psa, ale je zapříčiněno dlouhodobým soužitím s člověkem. Změna hmotnosti nastala v důsledku závislosti psa na člověku a zhoršování jeho samostatnosti. U psa tak došlo ke zmenšování smyslových center.
• Pes je oproti vlkovi všežravec. Vlk je pouze masožravec, takže jeho trávicí trakt je kratší než u psa. Vlk má velký žaludek a dovede sežrat najednou až 8 kg. masa.
• Většina plemen psů má skus nůžkový a většina vlků má skus klešťový.
• Pes má vyšší plodnost v porovnání s vlkem. Fena hárá obvykle dvakrát do roka a má větší počet štěňat v jednom vrhu. U velkých plemen není výjimkou 12 štěňat. Vlčice hárá jedenkrát ročně a rodí menší počet mláďat.
• Psi nemají ocasní pachovou žlázu.
• Hlasový projev psa jako dorozumívací prostředek s lidmi je štěkání. Vlci neštěkají, pouze kňučí a vyjí.
• Pes nosí většinou ocas zdvižený, často také zakroucený, vlk nosí ocas svěšený volně dolů.
• Pes má na rozdíl od vlka různou strukturu a délku srsti u jednotlivých plemen (krátkosrstí, dlouhosrstí, hrubosrstí, naháči…).
• Čenich většiny psů je kratší než čenich vlků.
• Pes má na rozdíl od vlka jiný způsob pohybu, je těžkopádnější.
• Stopa vlka je delší a užší, než stopa stejně velkého psa.
• Typické pro některá plemena psů jsou svislé ušní boltce.
• Psi nemají tak kompletní repertoár vizuálních signálů jako vlci.
• Na rozdíl od vlků používají častěji hlasové signály.
• Spolupráci při lovu velké kořisti lze pozorovat jen u vlků.
• Na rozdíl od psů se vlci společně podílí na péči o mláďata.
2. Podobnosti v chování při komunikaci psů a vlků
• Podobně jako vlci umí identifikovat jednotlivce a tvořit pevné vztahy.
• Spolu s jedinci téhož druhu tvoří smečky, sdílí s nimi potravu a místo pro odpočinek.
• Hierarchie ve smečce a soutěž o zdroje jako je potrava, místa pro odpočinek.
• Možnosti rozmnožování představují klíčové stránky sociálního chování.
Postavení psů v různých kulturách
Egypt
Psi i jiná zvířata v Egyptě byla mnohdy stavěna i na úroveň bohů. Egypťané psa uctívali jako strážce podsvětí a průvodce do království smrti. Proto se také často setkáváme s vyobrazením faraonského psa právě v hrobkách faraonů. Nejstarším psem v Egyptě je „Cheopsův pes“, objevený v hrobce krále Cheopse, který žil kolem roku 3730 př. n. l. Jeho osobní pes Akbar je vždy zobrazován přivázaný nakrátko k trůnu svého pána. Egypťané povyšovali kult smrti nade vše, a žili vlastně jen pro smrt. Egyptský bůh Anubis, tj. bůh podsvětí měl lidské tělo s hlavou faraonského psa. Centrem kultury boha Anubise bylo město Cynopolis, kde byli psi uctíváni a chráněni. Uhynul-li v Egyptě pes, drželi lidé dlouhé období smutku, pán domu si trhal vlasy, nebo si lidé hlavy oholili a nahlas naříkali. Tělo uhynulého zvířete bylo nabalzamováno a uloženo na pohřebišti do hrobky určené pouze pro psy. Každé město mělo pohřební pozemek jen pro psy.
Etiopie
I zde prokazovali psům zvláštní úctu. Poradcem náčelníka zde byl pes, který byl korunován na psího krále.
Mezopotámie, Irák, Irán
V těchto zemích byl kult uctívání psa podobný jako ve starém Egyptě. Bohové se psí hlavou, podobně jako egyptský bůh Anubius, chránili království mrtvých.V Mezopotámii ochraňoval občany čtyřoký pes až do doby, než jejich duše přešla most do země mrtvých. S obrazem tohoto psa je spojován i tříhlavý pes Cerberus.
Řecko
Řekové si psy velmi cenili. Ve svatyních boha Asklepia chovali posvátné jedince, kteří měli údajnou schopnost uzdravovat. Po jednom ze psů lovce Oriona je pojmenována nejjasnější hvězda – Sírius. Tříhlavý pes je znám i z řeckých legend, kde údajně chrání Hádesovu bránu do podsvětí. Psí věrnost je poprvé v literatuře velmi pěkně popsaná v Homérově Odysee. Když se Odyseus vrátil z cest na svoji rodnou Ithaku po dlouhých letech, poznal jej pouze jeho věrný pes Argus. V armádě Alexandra Makedonského bojovali v útvaru po boku svých pánů a měli svoje postavení bojoví psi, kteří byli nebojácní, útoční a velmi mohutní. I lovecká plemena zde byla velmi ceněna o čemž svědčí pojmenování souhvězdí - Loveckých honících psů.
Řím
V Říme vystupovali bojoví psi jako gladiátoři. Utkávali se s býky, medvědy a lvy. Mezi bohatými ženami byl veliký zájem o malého bílého psíka, který může být předchůdcem dnešního Bišonka. Tito malí mazlíčci byli stavěni i nad úroveň dětí. Rčení: „Čím více znám lidi, tím více se mi líbí psi“, údajně prohlásil sám Julius Caesar. Lovečtí psi doprovázeli římskou Dianu. I Ovidius se zmiňuje o řadě psů, kteří ho doprovázeli. V Pompejích bylo při vykopávkách pod vrstvou popela nalezeno tělo velikého psa, které přikrývalo dítě, jako by je chtělo ochránit.
Čína a Japonsko
Psi v dobách minulých zde hráli především roli v mytologii a náboženství. Černí psi byli považování za zlověstné zástupce zlých sil. V Japonsku psa uctívali především pro jeho spojení s bohem Omisotem. Je zajímavé, že v Japonsku byli psi pohřbíváni ve stoje, s hlavou nad zemí a několik dnů po smrti před ně lidé chodili pokládat potravu.
Některé národy psa uctívali a prokazovali jim úctu v nejrůznějších podobách. Jiné národy naopak považovali psa za zdroj zlých sil, hanili jej a považovali psa za zvíře nečisté.
V Evropě v době vzniku křesťanství sehrál pes rozporuplnou roli a dostávalo se mu spíše pohrdavého chování. Bible hovoří o psu hanlivě, pes prý nebude přijat do ráje. Starý zákon popisuje třicet příběhů, v nichž hrají roli psi, a z toho je jich dvacet osm negativních. Černému psovi, stejně jako kočce, byla přiřknuta role pomocníka ďáblova.
I v islámu je pes bytostí nečistou a přezíranou. Je to smutné, ale v některých zemích jihovýchodní Asie je pes vyhledávanou kulinářskou pochoutkou.
Novodobá historie
Plemena psů vznikala dlouho spontánně, ať přičiněním člověka nebo samovolně. Skutečná plemena s vypracovaným standardem a řízeným chovem vznikala nejprve v Číně a Japonsku, kde byly chovatelské záznamy vedeny po staletí, většinou podle pokynů vládců.
Cílené chovatelství se v evropských zemích začalo rozvíjet až v 17. stolení. Kolébkou chovatelství se stala především Anglie. V tomto období se objevují malá módní plemena, která získávají stále více na oblibě, tak zvaní pokojoví psíčci. V 18. století dochází k rozmachu výcviku služebních psů. Pes se postupně stává nepostradatelným pomocníkem a především přítelem člověka.
Chovatelské organizace se v Evropě vytvářeli až v 19. století, kdy začaly vznikat první plemenné standardy. Prvním chovatelským klubem byl britský Kennel Club, který uznává pouhých 189 plemen, převážně britského původu a řadí je do sedmi skupin podle použití (neshoduje se to s jinými organizacemi, především FCI).
Na evropském kontinentě a ve většině zemích světa má dominantní postavení Mezinárodní kynologická federace (FCI), k níž patří i české kynologické organizace. Uznává 300 plemen, které dělí do 10 skupin nejen podle pracovního zaměření, ale i podle původu a genetických znaků. Její řazení se ve většině případů s britským neshoduje a standardy jednotlivých plemen se také mírně liší.
Rozdělení do skupin a plemen dle FCI
Všechna plemena psů jsou rozdělena do 4 kategorií:
1. psi ovčáčtí, služební, hlídací
2. psi lovečtí
3. psi společenští
4. chrti
Dále pak jednotlivá plemena do 10. skupin:
1. psi ovčáčtí, pastevečtí, kromě švýcarských salašnických psů
2. pinčové, kníračí, dogovití psi a švýcarští salašničtí psi
3. teriéři
4. jezevčíci
5. špici a primitivní plemena
6. honiči a barváři
7. ohaři
8. retrívři, slídiči a vodní psi
9. společenští a doprovodní psi
10. chrti a příbuzná plemena
Autor textu: Jarmila Pokorná
Autor fotografií zdroj: Jarmila Pokorná
