Pes s úsměvem – samojed

Nudíte se? Pořiďte si samojeda! Dovolila jsem si lehce parafrázovat slavné rčení Hrabalova strýce Pepina, které však nejlépe vystihuje mnohaleté soužití naší rodiny s jedním a posléze dvěma samojedy v paneláku.

Jak se kupuje samojed

Doma jsme měli vždycky psa – nejprve pekinéze, pak středního pudla a když umřel, mamka se zařekla, že už žádného dalšího psa nechce. Jenomže stále víc jsme pociťovali nepřítomnost psího kamaráda. Pak vyšla Velká kniha o psech Davida Taylora, kterou jsem přinesla domů, a se sestrou a otcem jsme v ní začali listovat a rozplývat se nad krásnými fotkami. Najednou táta píchnul prstem na jednu dvojstránku a řekl: „Tohohle psa chci!“ Se sestrou jsme se naklonily ke knize a zjistily jsme, že se díváme na krásného sněhobílého psa s úsměvem – samojeda. Mamka však rezolutně prohlásila: „Žádný pes nebude a vůbec, koukněte, jak je velký! Kam byste ho asi v paneláku dali?! A ten kožich!“ A tím debatu ukončila. Ale my jsme se nadchli a začala sháňka po chovatelích. Šťastnou náhodou táta vypátral, že chovná stanice je nedaleko Hradce Králové, kde jsem v té době studovala. Odvoz z koleje jsme tedy spojili s návštěvou chovatelů. Ti nás vzali na dvorek a pak z kotce vypustili cosi, co se zpočátku dalo jen těžko identifikovat! Kolem nás totiž v šíleném tempu pobíhaly dvě bílé kuličky a teprve když se unavily, mohli jsme si je prohlédnout. Byly to dvě samojedí slečny, jejichž roztomilým čumáčkům jsme ihned podlehli. Na tátovi pak zbyl úkol nejtěžší – přemluvit mamku k návštěvě chovatelů. Jak se mu to podařilo, nevím, ale když jsme odjížděli z druhé výpravy, vezli jsme si domů fenečku Bessarion Bílý soutok, zkrátka Bessinku. Tím začalo naše „samojedí postižení“.

Veselá a hravá

Jako štěně s námi žila v bytě, ale protože jsme se dočetli, že se samojedům líbí lehávat na vyvýšených místech, postavil jí táta na balkóně boudu. Bessinka se tam ihned nastěhovala a skutečně ráda lehávala na střeše, občas poštěkáváním reagovala na psy, ale rozhodně nebyla nijak hlučná. Hlídání bychom se od ní ale opravdu nedočkali, z legrace jsme říkali, že by případného zloděje nejspíš ulízala k smrti – toto plemeno je především vynikajícím společníkem a kamarádem pro děti! Brzy se ale ukázalo, že je také hravá a vymýšlí různé „vypečené“ hry. Mezi nejoblíbenější patřilo stahování ponožek. Stačilo, aby se člověk usadil a už se k němu hnala, nešla si však pro pohlazení, ale ihned čumákem zamířila k ponožce, jemným stiskem, který jsme ani necítili, sevřela v zubech ponožku a dobře nacvičeným jediným trhnutím hlavy ji strhla z nohy a prchala! Což o to, pro nás to bylo zábavné, ale občas bylo zajímavé sledovat reakce návštěv! Naštěstí z toho po čase vyrostla … Dalším poněkud záporným rysem byla její lovecká vášeň (Ačkoli se ve standardu plemene uvádí, že lovecké pudy nejsou vyvinuty, my jsme zažili s oběma psy pravý opak!). Pokud chytala na louce myši, bylo to neškodné a taky zábavné. Lovila jako polární lišky – vysoko vyskočila do vzduchu a tlapami se snažila zasáhnout z výšky běžící myš. Ačkoli měla dobrého krmení vždycky dost, ulovená kořist byla obzvláštní ňamka a nikdy si ji nedala vzít, dokud ji nesežrala! (Bohužel se pokoušela ulovit i slepice, králíky i kočky nebo veverky …) S výcvikem to také nebylo úplně jednoduché, ale to byla spíš naše vina – základní povely sice uměla, ale občas se tvářila, že vůbec neslyší! Výchovný výprask však neměl téměř žádný účinek, spíš naopak. Byla velice chytrá a jakmile zjistila, že zvyšujeme hlas a zlobíme se, nemínila přijít na zavolání. Samojed rozhodně není pes, který by striktně poslouchal povely, má „svoji hlavu“ a příkaz nejdřív zváží, než se ho rozhodne splnit!

Ztracená v lese

Jednou odpoledne v zimě jsem ji vzala na dlouhou procházku do lesa a na zpáteční cestě v domnění, že je už dostatečně vyvenčená a uondaná, jsem ji pustila z vodítka. Jenže v lese se mihla srnka a Bessina mizela v dáli za ní. Volala jsem, pískala, zuřila, hledala stopy, ale padající sníh je pomalu zakrýval a večer byl na spadnutí. Nakonec jsem se rozzuřeně vydala na zpáteční cestu, neposlušného psa jsem proklínala a dusala ve sněhu k domovu. Občas jsem ještě naštvaně zakřičela: „Bessino, k noze!“ Posléze jsem cosi zaslechla – cinkání rolničky! Bylo mi to divné, Bessina nosila v zimě rolničku na obojku, ale nikde jsem ji nikde neviděla. Že by se už vracela? Opět jsem ušla pár kroků, rozhlížela jsem se, a opět jsem zaslechla cinkání. Přece nemám „slyšiny“?! Do třetice to zacinkalo a já se prudce otočila po zvuku. Ta potvůrka šla celou cestu v mých stopách (no šla, spíš se potichoučku plížila), protože moc dobře věděla, že má průšvih! Když jsem viděla její provinilý obličej, nevydržela jsem to a začala jsem se smát. Bessině ihned došlo, že jí odpouštím, přiběhla a nechala se připnout k vodítku. Zkrátka po zlém s ní člověk opravdu moc nezmohl!

Výstavní úspěchy

Bessinka však měla ještě jednu tvář – ta první hravá, lehce neposlušná, jako mávnutím kouzelného proutku mizela při výstavách. Tam se z ní stávala profesionálka a oslňovala tím nejen diváky, ale i posuzovatele. Nejprve jsme s ní jeli na svod, kde byla označena za velmi nadějnou a pak jsme začali jezdit i na výstavy. Měla výbornou povahu - při všem výstavním rumraji kolem dokázala zalehnout do klece zakryté dekou a prospat všechno nepodstatné. Jakmile však došlo na vystavování, rozehrála svůj šarm naplno a předváděla se. Dodnes zdobí ložnici rodičů desítky pohárů z výstav a kokard. Do narození štěňat v roce 1995 získala šestkrát CAC, pětkrát CACIB, dvakrát rezervní CACIB, čtyřikrát BOB, dvakrát rakouský CACA, jednou německý CAC, třikrát polský CWC, stala se národní vítězkou Rakouska, Polska a České republiky, třikrát klubovou vítězkou, získala titul šampióna ČR a Interšampióna. V roce 2004 se ve svých dvanácti letech stala dokonce klubovou vítězkou. Ve třídě veteránů vždy nesmírně ožila a s radostí si vykračovala po ringu. Došlo to dokonce tak daleko, že nemusela mít ani vodítko, protože Bessinka běhala jen na volno podle pokynů mamky – pokaždé to mělo obrovský úspěch.

Štěňata – demoliční četa

Po výstavních úspěších se rodiče rozhodli, že ji nechají nakrýt. Po dvou měsících se narodilo šest štěňat – tři psi a tři fenky. Bessince byla vyklizena částečně kuchyň a jejím přehrazením vznikl kotec. Štěňata dobře přibývala a za pár dní byli z bezmocných kuliček „lední medvídci“ (podobnost byla až neuvěřitelná) a ještě o něco později už to byla smečku malých chlupatých ďáblíků. To už jsem ale bydlela jinde a u rodičů jsem se jen občas stavovala. Jednoho dne, kdy rodiče ještě nebyli doma z práce, jsem se zašla podívat na štěňata – ta už kvíkala za dveřmi kuchyně, když mě uslyšela. Nedošlo mi, že musím udělat jistá opatření, abych uchránila byt od demolice – třeba pozavírat dveře do pokojů, dát vše roztrhatelné z jejich dosahu a vyzvednout květináče ze země … Zkrátka jsem dveře pootevřela … no, bylo to spíš jako otevření Pandořiny skříňky – ven se totiž okamžitě vyřítilo šest chlupatých koulí a rozprchly se po bytě. Bessinka na mě jen velmi vyčítavě hleděla z kotce, jakoby říkala: „Teď jsi tomu dala“ … Ďáblíci okamžitě započali demolici bytu – jedno štěně usilovně hrabalo v květináči fíkusu (matčině pýše), až hlína odletovala na koberec. Další dvě se prala o polštář, jiné právě vyrábělo loužičku v chodbě, přes kterou se přehnala v divoké honičce další dvě štěňata, jedno se pokoušelo strhnout ubrus ze stolu … Prostě v mžiku totální chaos! Popadla jsem první štěně, co mi vběhlo pod ruku, a zastrčila ho do kuchyně. Posléze jsem odlovila další dvě, ale jakmile jsem pootevřela dveře, vyběhlo to první! Abych to zkrátila – do tohoto šíleného zmatku se vrátila mamka, jediným pohledem zhodnotila katastrofickou situaci a šla sehnat své žáky, aby nám pomohli štěňata pochytat. V šesti lidech se nám to nakonec podařilo – absolutně šťastnou, ale už unavenou smečku psů jsme šoupli do kotce a zbytek odpoledne jsem se pokoušela uvést byt do původního stavu. Jakmile štěňata povyrostla, byla odsunuta na balkon, kde už neměla tolik příležitostí k demolici. Venčení štěňat venku však bylo také vyčerpávající záležitostí, naštěstí se vždy našly ochotné děti, které rády pomáhaly s odnášením a vynášením hafanů! Zkrátka štěňata nakonec byla zdárně odchována i v paneláku, ale byt pak musel projít kompletním výmalbou a tapetováním. K Bessinčině radosti ji už další štěňata nečekala. Do rodiny později přibyl její syn Assai, který také získal titul Interšampióna, ale to bylo zase na další povídání. Svůj život prožila obklopená milující rodinou, užívala si dlouhých procházek, oblíbeného cestování autem i hrátek s dětmi. Její životní cesta skončila po čtrnácti letech, ale zážitky s ní navždy zůstanou v našich srdcích.

Samojed v paneláku

Snad jediným negativem, se kterým jsou však všichni majitelé samojeda smířeni, jsou všudypřítomné chlupy – máte je k snídani, k obědu i k večeři, černé oblečení časem zcela vyřadíte ze šatníku, protože po většinu času z něj stejně jen čistíte dlouhé bílé chlupy! Samojed je původně saňový pes, a proto vyžaduje spoustu pohybu. Naši psi obvykle chodili na tři dlouhé procházky denně, a právě díky nim měla Bessinka i její syn Assai vynikající osvalení a kondici. Tito psi také milují kontakt s lidmi, proto nebudou šťastní zavření v kotci. Rádi se s vámi budou účastnit výletů pěšky i na kole, pozor je třeba dát jen v horkých dnech – hustá srst může snadno způsobit přehřátí a je třeba mu předcházet a omezit sportovní aktivity či pobyt na přímém slunci. (Bessina však velmi ráda a dobře plavala, takže i léto snášela dobře.) Co se týká údržby srsti, je to celkem bezproblémové – srst je velmi hustá a špína se k podsadě vůbec nedostane, proto postačí pravidelné vyčesávání. Před výstavou je však žádoucí psa vykoupat (a nesušit jej červeným ručníkem – můžete pak mít zajímavě růžového samojeda!) Na jaře a na podzim je pak vhodné umývat tlapy a břicho po vycházce, jinak se písek a špína z postupně usychající srsti sype na podlahu a nastává nekonečné uklízení. Rozhodně se tedy nemusí budoucí zájemci bát, že by toto plemeno nešlo chovat v paneláku – při troše dobré vůle je to bez problému. Odměnou vám bude milý samojedí úsměv!

Standard plemene

Země původu: Severní Rusko a Sibiř.
Využití: saňový a společenský pes.
Klasifikace FCI: skupina 5 špicové a primitivní plemena, sekce 1 severští saňoví psi, bez zkoušky z výkonu.
Celkový vzhled: elegantní bílý arktický špic střední velikosti. V celkovém vzhledu budí dojem síly, vytrvalosti, šarmu, poddajnosti, důstojnosti a sebevědomí. Typický výraz, nazývaný „úsměv samojeda“, je vytvářen kombinací tvaru a posazení oka a mírně zvednutých koutků tlamy. Pohlaví by mělo být zřetelně vyjádřené. Délka těla je zhruba o 5 % větší než výška v kohoutku. Hloubka těla je o málo menší než polovina kohoutkové výšky. Tlama je přibližně stejně dlouhá jako mozkovna.
Chování a povaha: přátelský, otevřený, pozorný a živý. Lovecký pud je velmi slabý. Nikdy není ani plachý ani agresivní. Je velmi společenský a nemůže být užíván jako hlídací pes.
Hlava: silná, klínovitého tvaru.
Lebka: při pohledu zpředu a z profilu jen lehce konvexní. Nejširší je mezi ušima. Mezi očima slabě viditelná rýha.
Stop: jasně zřetelný, ale ne příliš výrazný.
Nos: dobře vyvinutý, nejlépe černý. Během některých období roku může pigment na nose vyblednout do takzvaného „zimního nosu“; na okrajích nosu však musí vždy být tmavý pigment.
Tlama: silná a hluboká, přibližně stejně dlouhá jako lebka, postupně se zužující k nosu. Není ani příliš úzká, ani těžká a kvadratická. Nosní můstek je rovný.
Pysky: těsně přiléhající, černé a poměrně masité. Koutky úst jsou mírně zvednuté, čímž vytvářejí typický „úsměv samojeda“.
Čelisti a zuby: pravidelný a úplný nůžkový skus. Zuby a čelisti jsou silné. Chrup odpovídá normálnímu zubnímu vzorci.
Oči: tmavě hnědé, dobře posazené v jamkách, umístěné poměrně daleko od sebe, poněkud šikmé a mandlového tvaru. Výraz je pozorný a inteligentní. Oční víčka jsou černá.
Uši: vztyčené, poměrně malé, silné, trojúhelníkové, s mírně zaoblenými špičkami. Měly by být pohyblivé, vysoko nasazené; díky široké lebce daleko od sebe.
Krk: silný, střední délky, hrdě nesený.
Tělo: mírně delší než kohoutková výška, prostorný a kompaktní, ale pružný. Kohoutek: jasně zřetelný.
Hřbet: střední délky, osvalený a rovný; u fen mírně delší než u psů.
Bedra: krátká, velmi silná a zřetelně ohraničená.
Záď: plná, silná, osvalená a mírně spáditá.
Hrudník: široký, hluboký a dlouhý, dosahující téměř do úrovně loktů. Žebra jsou dobře klenutá. Spodní linie mírně vtažená k břichu.
Ocas: nasazen poměrně vysoko. V afektu a v pohybu je ocas nesen ohnutý od kořene dopředu přes hřbet nebo bok, ale v klidu může být svěšený – pak dosahuje k hleznům.
Hrudní končetiny: dobře posazené a osvalené, se silnou kostrou. Při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné.
Ramena: dlouhá, pevná a spáditá.
Nadloktí: šikmé a přiléhající k tělu. Přibližně stejně dlouhé jako ramenní lopatka.
Přední a zadní tlapky: oválné s dlouhými prsty, pružné a směřující přímo dopředu. Prsty jsou klenuté a ne příliš těsně spojené. Pružné polštářky. Paspárky mají být odstraněny.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné, s velmi silným osvalením.
Stehna: střední délky, poměrně široká a osvalená.
Kolena: dobře zaúhlená.
Hlezna: poměrně nízko, dobře zaúhlená.
Pohyb: plný síly, volný, neúnavný, s dlouhým krokem. Dobrý předkrok hrudních končetin a dobrý posun pánevních končetin.
Srst: bohatá, silná, pružná a hustá polární srst. Samojed má srst s podsadou, přičemž podsada je krátká, jemná a hustá, a krycí srst je delší, hrubší a rovná. Srst má vytvářet límec kolem krku a ramen, rámující hlavu, zvláště u psů (samců). Na hlavě a na přední straně končetin je srst krátká a hladká, na vnější straně uší je krátká, odstávající a hladká. Vnitřek ucha má být dobře osrstěný. Na zadní straně stehen vytváří srst „kalhoty“. Mezi prsty má růst ochranná srst. Ocas má být bohatě osrstěn. Srst feny je často kratší a s jemnější texturou než srst psa. Správná textura srsti má vždy mít zvláštní povrchový lesk.
Barva: čistě bílá, krémová nebo bílá se světle hnědou – základní barva je bílá s několika světle hnědými znaky. Srst nikdy nesmí vypadat světle hnědá po celém těle.
Výška v kohoutku: ideální výška – pes 57 cm s tolerancí ±3 cm, fena 53 cm s tolerancí ±3 cm.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni. Závažnou vadou jsou zjevně nepigmentované oblasti na očních víčkách nebo pyscích.
Vyřazující vady:
– modré nebo různobarevné oči,
– podkus nebo předkus,
– uši nejsou vztyčené,
– barva srsti jiná než povolená ve standardu,
– přílišná plachost nebo agresivita.
Poznámka: psi by měli vykazovat dvě zřetelně normální varlata, plně sestouplá do šourku.

Krátká historie

Název samojed je odvozen od jména kmenů Samojedů v severním Rusku a na Sibiři. V jižních částech této oblasti používali Samojedové bílé, černé a hnědé vícebarevné psy při pastvě sobů; v severních částech byli tito psi čistě bílí, s vlídnou povahou a byli užíváni jako lovečtí a saňoví psi. Psi samojedi žili v blízkosti svých majitelů, spali s nimi v jejich obydlích a pomáhali tato obydlí vyhřívat. Britský zoolog Ernest Kilburn Scott strávil v roce 1889 u samojedských kmenů tři měsíce. Při návratu do Anglie si s sebou přivezl hnědé štěně, psa se jménem „Sabarka“. Později si dovezl krémově zbarvenou fenu jménem „Whitey Pečora“ ze západní oblasti Uralu a sněhobílého psa „Musti“ ze Sibiře. Těchto několik psů a psi přivezení dalšími výzkumníky byli základem chovu západního typu samojeda. První standard byl sepsán v Anglii v roce 1909.