Border teriér
Částečně spřízněn je border teriér nejen s dandie dinmont teriérem, ale také s bedlington teriérem. Je to dáno společným místem jejich vzniku, které se nachází mezi jižní Anglií a severním Skotskem. Border teriér pochází z oblasti známé jako Pomezí, v originálním jazyce z Borderlandu. Jedná se zejména o oblast Northumberlandu a Cheviotského pohoří.
Původ plemene
Ještě nedávno se mělo za to, že border teriér je výsledkem zkřížením bedlington teriéra a dandie dinmont teriéra. I když je to domněnka mylná, pravdou zůstává, že jmenovaná plemena měla s border teriérem některé společné předky. Společnými předky rozhodně byli hrubosrstí staroangličtí teriéři s černo–tříslovou nebo grizzly srstí, a velmi pravděpodobně také lakeland teriér a tehdy známý lowtherterrier. Do jeho povahy a vzhledu zasáhlo také přikřížení větších plemen, jako je Otterhounds (vydrař) a foxhoundi z oblasti Borderlandu. Za přímé předky jsou považováni Elterwater Terrier, Reedwater Terrier, Ullswater Terriér, Liddesdale Terrier, Nort Tyne Terrier, Coquetdale Terrier … S ohledem na dobu jejich výskytu je však nelze považovat za plemena, která byla k vyšlechtění border teriéra použita, ale za určité formy border teriéra, protože na různých panstvích se stejné „plemeno“ vyvíjelo k trochu jinému exteriéru, přičemž se stále jednalo o stejnou původní krev. Proto tolik názvů pro jedno plemeno. Spousta názvů = spousta chovů na různých hrabstvích. Tím posléze byla zaručena i nepříbuznost a zdravý následný chov tohoto plemene. Zbarvení bylo různé, od bílé až po černou s tříslovými znaky, často se vyskytovali játrově či masově zbarvené nosní houby. Tedy po této stránce border teriér rozhodně nebyl ustáleným plemenem. Jednou z nejvýraznějších a nejtypičtějších zakladatelek chovu moderního typu border teriéra na počátku 20. století byla fena jménem North Tyne Gyp. První klubová výstava, lépe řečeno přehlídka border teriérů, se uskutečnila v roce 1921 a přilákala na 103 psů tohoto plemene. Že plemeno i přes svou dlouholetou existenci bylo uznáno tak pozdě se přisuzuje tomu, že chovatelé se báli, že výstavní kariérou psa zničí v povahových vlastnostech. Na jeho vzhled se v počátcích vůbec nehledělo. Prvotní byly lovecké vlastnosti, velikost a přizpůsobivost. Původně se používal pro lov ve smečkách, kde se netrpěli časté šarvátky a očekávala se pracovitost. Jeho název je dáván jak do spojitosti s místem jeho výskytu, tak s faktem, že v tu dobu existoval také borderfoxhaund. První zmínky o tomto stále málo známém plemeni pocházejí již z konce 17. století. V roce 1800 napsal James Davidson: “Koupil jsem dva červené ďábelské teriéry, kteří mají tvrdou kudrnatou srst a vrhají se na vše, co se pohne“. Nepochybně se jednalo právě o border teriéry. Od té doby se postupně formoval a až na počátku 20. století ustal do dnešní podoby. V roce 1920 byl uznán coby oficiální plemeno a zároveň vznikl největší klub pro chovatele border teriéra, který v témže roce vytvořil a schválil standard plemene. Vystaven byl zřejmě poprvé v roce 1890 v „netříděné“ třídě loveckých plemen. I když byl v roce 1913 poprvé zapsán do plemenné knihy Anglickým Kennel Clubem, pod dnešním názvem se objevil poprvé až v roce 1920. Tedy i když existuje bezmála 300 let a většinou nenápadně zasáhl do vzniku spoustu dalších, dnes více známých plemen, do oficiálního podvědomí se dostal teprve před sto lety. O to zvláštnější je, že ještě na začátku 20. století jej přehlížejí nebo dokonce ani neznají takoví kynologové, jakými byli Strebel, Fehlinger či Beckmann. Byl využíván jako norník, ale také k lovu lišek při parforsních honech, pro aportování drobné zvěře a pernaté, k lovu krys a také dokonce k vyhledávání ztracených jehňat.
Border teriér v lese
Je to pes velmi vytrvalý, odolný a přizpůsobivý. Do lesa či na sportování jako stvořený. Je výborným partnerem myslivce. Práci, pro kterou byl po staletí šlechtěn, má velmi rád. Je pracovitý a ochotný. Při práci se zvěří (lišky, jezevci, vydry, tchoři …) se chová ostře, odhodlaně, neústupně a jen tak se nevzdává. Border patří mezi norníky a stále se při výkonu práva myslivosti používá, a to v širokém uplatnění. Je samostatný, což se v lese cení, nebojácný a neúnavný. I když patří k nejoblíbenějším loveckým teriérům ve Velké Britanii, u nás není příliš využíván.
Pro koho se hodí a jaký vlastně je
Protože se jedná o velmi tvárné a přizpůsobivé plemeno, je vhodný téměř pro každého. S ohledem na jeho chuť něco dělat a být často v pohybu, lze jej doporučit zejména do aktivních rodin, či majiteli, který s border teriérem zamýšlí jakékoliv sportování či psí aktivity. Kromě zmiňovaného loveckého výcviku je tento hravý, rychlý, temperamentní a neúnavný pes vhodný na agility, flyball či výcvik poslušnosti – obedienci. Výborně se hodí jako společník k jezdcům na koni, k bruslařům či běžcům. Rád plave, tedy pobyt u vody je pro něj vhodnou změnou nebo krásným vyžitím. Vypořádá se s různými klimatickými výkyvy a stejně jako velké teplo, tak ani zima mu příliš nevadí. Jeho srst snadno odvádí vodu, zimu a chlad. Je houževnatý a velmi nenáročný, tedy na příliš velké ohledy není třeba neustále myslet. Jeho vyrovnaný temperament jej předurčuje k běžnému rodinnému životu, kdy není každý den čas na několikahodinové túry a najdou se tedy dny, kdy musí prosedět v klidu doma u televize či v kuchyni u sporáku. Má velmi příjemnou povahu, je učenlivý a i přes občasnou tvrdohlavost je chytrý, dobře se vychovává a snadno učí. Je tedy vhodný i pro začátečníky, dokonce i pro starší děti, které akceptuje. Je zpravidla hodný i k malým dětem a dokonce i ke zvířatům, jako jsou kočky. Jen je potřeba je od štěněčího věku na sebe zvykat. Přeci jen je to plemeno lovecké. Není pro ně vhodná tvrdá výchova, ani stále se opakující stejné cviky. Má rád rozmanitost, kde může zapojit i svou inteligenci a své nápady. Jen je třeba se od štěněčího věku zaměřit na přivolání a to v každém prostředí, tedy i na poli a v lese. S ostatními psy se snáší velmi dobře, nepatří k plemenům, která by vyhledávala šarvátky. Naopak je hravý a vždy naladěný do jakékoliv aktivity a to i po boku dalších psů. Rád bývá s rodinou, má rád výlety a různé úkoly. Je přátelský, společenský, neublíží, je vhodný jak na zahradu, tak do malého městského bytu. Ovšem stále platí, že je nutné se postarat o jako dostatečný pohyb a zaměstnání, alespoň několik dní v týdnu. Hned tak ho nikdo nezastraší. I když hlídá tak, že zaštěká, není pravým hlídačem a zpravidla pak každou návštěvu rád uvítá. Objevuje se i v řadách canisterapeutických psů. Je to nenápadný pes, známý jako pes s hlavou připomínající vydru.
Úskalí se srstí
Pro někoho výhoda, pro někoho nevýhoda. Příjemný vzhled border teriéra dělá dobrá úprava srsti. Kvalitní srst přináší spoustu výhod, ale bohužel i tu nevýhodu, že je potřeba několikrát ročně jí věnovat více pozornosti, než-li dvouminutové pročesání srsti. Srst je až pozoruhodně tvrdá, nepromokavá, a až na úpravu trimováním velmi snadná na údržbu, protože na ní tolik neulpívají nečistoty. Někdo zvládne úpravu sám, jiný psa svěří profesionálům. Nejlepší je se domluvit s chovatelem, od kterého psa máte. Způsob línání a výměny srsti je u drsnosrstých teriérů trochu odlišný oproti většině jiných plemen. To také vyžaduje jiný způsob úpravy srsti, kterému se říká trimování. Trimování je jiným slovem vyškubávání (vytahování) odumřelé srsti, která na kůži drží jen velmi slabě. Jejím odstraněním se tak udělá místo na novou srst.
Trimování u drsnosrstých psů je nutné, protože jestliže se pes pouze stříhá, kvalita a délka srsti se změní. Již jedno ostříhání celého psa holícím strojkem se odrazí na kvalitě srsti a často znemožňuje další obvyklou úpravu trimováním. Zpravidla stačí celého psa trimovat dvakrát až třikrát ročně, ale psi navštěvující výstavy se upravují mnohem častěji, zpravidla každých osm až dvanáct týdnů. Po trimování se pes doupravuje efilačními nůžkami a celkový vzhled se tak zformuje k rošťácky vyhlížejícímu elegánovi. Vous se nenechává příliš dlouhý, rozhodně nesmí připomínat hlavu knírače, a srst na uších se udržuje krátká.
Chovné podmínky
Pes i fena musí mít do chovu jakoukoli absolvovanou výstavu s oceněním minimálně „velmi dobrá“ a úspěšně absolvovanou loveckou zkoušku (včetně zkoušek vloh). Působit v chovu mohou pouze zvířata plnochrupá, max. s absencí obou zubů M3. Majitel jedince žádajícího o chovnost musí být členem Klubu chovatelů teriérů, který chov plemene zastřešuje.
Standard
Země původu: Velká Británie
Hlava a lebka: hlava se podobá vydře, s mírně širokou lebkou a krátkým a silným čenichem. Dává se přednost černému nosu, ale játrově nebo masově zbarvený nos není vážnou vadou.
Oči: tmavé s bystrým výrazem.
Uši: malé, tvaru „V“, přiměřené tloušťky a spadající kupředu po lících.
Tlama: nůžkový skus, tj. horní zuby těsně překrývají zuby spodní a kolmo zapadají do čelistí. Klešťový skus je přípustný. Předkus a podkus jsou hrubou vadou a jsou vysoce nežádoucí.
Krk: střední délky.
Hrudní končetiny: rovné, ne příliš kostnaté.
Trup / tělo: trup hluboký, úzký, dostatečně dlouhý. Žebra náležitě dozadu položená, ne příliš klenutá. Teriéra by mělo být možno obepnout oběma rukama za lopatkami. Silná bedra.
Pánevní končetiny: typické.
Tlapky: malé, kulaté, se silnými polštářky.
Ocas: krátký, silný u kořene, potom se zužující. Vysoko nasazený, vesele nesený, ale nepřetočený nad hřbet.
Chůze / pohyb: rychlý, vytrvalý, je schopen sledovat koně.
Osrstění: tvrdé a husté, s hustou podsadou. Kůže musí být silná.
Barva: červená, pšeničná, šedá a tříslová nebo modrá a tříslová.
Velikost: psi: 5,9 kg–7,l kg, feny 5,l–6,4 kg.
Vady: jakoukoliv odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu, přičemž její závažnost je přímo úměrná stupni odchylky a jejímu vlivu na pracovní schopnost border teriéra.
Poznámka: psi musí mít zjevně normální varlata plně sestouplá do šourku.
Schváleno generálním zasedáním FCI v Jerusalemu 23. a 24. června 1987.
