Uruguayský cimarron (Cimarrón Uruguayo)
Příroda určovala jeho vlastnosti
Je nesporné, že ještě před 16. stoletím v Uruguayi již žili s místními osadníky – indiány, nějací psi, a tudíž docházelo k přirozenému vzájemnému křížení. Psům se nikdo moc nevěnoval. Lidé měli hodně práce sami se sebou, neboť dlouhá desetiletí zde probíhaly boje mezi Španěly, Portugalci, Brity a samozřejmě místními indiány. Předpokládá se, že zbylí původní obyvatelé vymřeli v 19. století. Uruguayský cimarron nezapře ani určitou příbuznost s dnešními jihoamerickými molossy, jakými jsou například Brazilská fila či Argentinská doga.
Tehdy byli místní psi ponecháni vlastnímu rozhodování a samostatnému životu. Stali se nezávislými, divokými, bez potřeby lidského obydlí a lidské pomoci. Geometrickou řadou se velmi rychle rozmnožovali, a přestože přežili jen ti silní a zdraví, zanedlouho jich byly tisíce a dost pravděpodobně i desetitisíce. Protože se však museli něčím živit, začali lovit kromě divokých zvířat také zvířata hospodářská. To se samozřejmě nelíbilo jejich majitelům. Když jel jezuitský kněz, otec Gervasoni, v roce 1730 do Paraná Annuas, ze svých cest napsal dopis, kde se mimo jiné zmiňuje i o tak velkém počtu psů, jaký ještě nikdy nikde při svém cestování neviděl.
Na přelomu 18. a 19. století padla při místních bojích z úst generála Carlose Federica Lecora tato památná věta: „Vyřiď svému pánovi, že když má nedostatek mužů v boji, ať použije své divoké psy,“ která byla směrována k uším „uruguayského otce národa“ Josého Gervasia Artigase. Takový věhlas měli tito divocí psi.
Když už se množství uruguayských divokých psů stalo nesnesitelným a zároveň nezvladatelným, rozhodl markýz Loretose o zpřísnění pravidel držení psů. Od roku 1788 propukl doslova hon na zdejší divoké psy, a vlastně všechny psy celkově. Bylo povoleno držet v majetku maximálně 4 psy, ostatní museli být bez milosti utraceni. Dokonce údajně byla nutnost mít pracovní psy drženy na řetězu, aby nedocházelo ke škodám na majetku jiných osob. Ještě více nekompromisní krok učinil v roce 1795 primátor, který rozhodl o systematické likvidaci divokých psů. Mluvilo se o zabití až 300 000 jedinců. Přesto byla místa, kde několik nejchytřejších psů zbylo. Mluví se hlavně o hornaté části Rio Olimar, Sting a Long Hill a dále o oblasti zvané Cerro Largo. Když se vše trochu uklidnilo, lidé zjistili, že tito divocí psi se dají velmi dobře uplatnit na statku. Proto zbytek volně žijících psů postupně pochytali a většinu z nich ochočili. Tito psi, respektive hlavně jejich potomci, kteří jsou považováni za základ cimarronů, začali pomáhat lidem s dobytkem a hlídali jejich obydlí.
Slovo „cimarron“ znamená v Latinské Americe „divoký“, ať už se jedná o zvíře, nebo rostlinu. Ovšem pro cimarrona se používají i jiná označení, např. cimarron creole, Mariin hound, uruguayský gaucho pes či perro cimarron.
Řízený chov cimarrona
Již v roce 1938 byl založen uruguayský Kennel Club. Od této doby začala vzkvétat podpora chovu čistokrevných psů, ale bohužel ne dostatečně. Velmi dlouho nebylo o tomto plemeni mimo jeho zemi moc slyšet. Poprvé se objevilo na výstavě pořádané uruguayským Kennel Clubem až v roce 1969. Dál pokračovalo období, kdy se kolem vývoje plemene nic nedělo. Až do roku 1989. V tomto roce byl uruguayský cimarron uznán Uruguayskou asociací venkova (Aruba) a Kennel Clubem Uruguayo (KCU). Byl vytvořen směrodatný standard a všechna štěňata byla registrována v Kennel Club Uruguayo. Začalo docházet k jeho pozvolnému rozšiřování i za hranice země a dodnes je mimo svoji zemi nejčastěji k vidění v sousední Argentině a Brazílii. Je však i nemálo dalších zemí, kam byl tento pes exportován. 21. února 2006 se uruguayský cimarron dočkal kýženého uznání FCI a možnosti účasti na všech výstavách, které zastřešuje FCI. Dnes existuje kolem 5 000 jedinců tohoto zajímavého plemene. Klub se snaží plemeno propagovat a zkvalitňovat. Každoročně tvoří seznamy nejlepších jedinců, nabízí nezávislé povahové testy, a dokonce přistoupil na zajímavou nabídku jednoho výzkumného ústavu. DNA třiceti uruguayských cimarronů posloužila na začátku 21. století ve výzkumu především genetické variability a příbuznosti.
První chovatelskou stanicí uruguayského cimarrona v Evropě je Perro Caracteristico, její majitelkou je Jessica Snäcka. Jako první se do Evropy dostal pes multišampion Pancho de la Fogueria a ten také byl otcem prvních evropských štěňat tohoto plemene. Matkou prvních štěňat byla Faca de las Pitangas. Následovaly další dovozy cimarronů, přičemž mezi prvními se angažovali i chovatelé z České republiky Vladi Zahradník a Milena Kubešová. Přivezli psa jménem Tilo de las Pitangas a dvě feny Yasy de las Pitangas a Cimarra de las Pitangas. První česká štěňata se tak narodila v roce 2011 v chovatelské stanici Tino Aroha, která je zatím jedinou chovatelskou stanicí tohoto plemene v naší zemi. Všichni členové zakládajícího chovu v České republice byli importováni přímo z Uruguaye.
Např. v Německu se první štěňata narodila až v roce 2012 v chovatelské stanici CU Semper Fi, ale v mnohých evropských zemích se nenachází ani jeden zástupce tohoto plemene. Nyní je v Evropě přibližně 90 cimarronů.
Zajímavosti chovu
Dnes je uruguayský cimarron maskotem národní armády Uruguaye. Má své čestné místo v každoroční vojenské přehlídce, která se koná 18. července, a je veden vojákem z praporu Blandengues, stejně tak je v zástupu veden i kůň bez jezdce. Dodnes je tento pes symbolem boje za nezávislost.
Třebaže je u nás, podobně jako v mnohých evropských státech, kupírování uší psů zakázáno, tam, kde je to dovoleno, zejména v zemi původu, jsou jeho boltce upravovány na malé a kulaté tak, aby připomínaly uši pumy. Upravování uší na krátko má být pozůstatek z dob, kdy důkazem zabití divokého cimarrona byla čelist nebo obě uši.
Povaha cimarrona
Jedná se o rodinného psa, který však potřebuje nějaké zaměstnání. Není specialistou určitého zaměření, ale naopak psem poměrně všestranným. Zvládne práci s dobytkem, zejména hovězím, přičemž svou prací připomíná spíše psa honáckého nežli pasteveckého nebo ovčáckého, jak o něm někdy bývá zmiňováno. I přes svou velikost a mohutnost je obratný a pozorný na dráze agility, zvládne základní poslušnost, stejně tak cviky obedience. Má dobrý čich, a proto stopování lidského pachu pro něj může být další zajímavou náplní volného času. Zejména v zemi původu bývá používán i lovecky, především na divoká prasata. Je odvážný a ochotný spolupracovat. Patří k dobrým hlídačům, přestože zbytečně neštěká. Zpravidla štěká velmi málo. Výrazně teritoriální jsou zejména psi–samci. Není tak vyloučen ani výcvik obrany, zejména pro strážní službu a bezpečnostní agentury. V zemi původu se občas objevuje po boku policistů a vojáků.
Socializace ve štěněcím a mladém věku je zcela nezbytná. Ani bez základní poslušnosti se neobejde, má-li být v dospělosti bezproblémovým kamarádem. Na výcvik jsou jednodušší feny. Poslouchá rád, chce spolupracovat, samozřejmě umí využít nedůslednosti a chyb svého pána ve svůj prospěch. Je vnímavý a učí se poměrně dobře. Má smysl pro povinnost a také si rád hraje. Někdy má tendence vyžadovat si pozornost, protože to není pes, který by rád pořád jen polehával. Občas sám přijde s nápadem na povedenou hru. Je poměrně temperamentní, ovšem ne přehnaně, což se odráží i v jeho smyslu pro humor.
K cizím lidem se chová spíše podezřívavě, zejména pokud není v mladém věku zvykán na přítomnost a doteky cizích lidí nejrůznějšího věku v různém prostředí. Každopádně zdravá nedůvěra je pro toto plemeno typickým povahovým rysem. Má rád svou rodinu a jinou nechce.
Co by měl člověk o cimarronovi ještě vědět?
Dospívá mezi 2. a 3. rokem života. Jak psychicky, tak fyzicky. Protože má krátkou srst, nepotřebuje žádnou zvýšenou péči. Stačí občasné překartáčování, v době línání častější. Ani koupání není nutné často. Patří mezi zdravá plemena, problém může být pouze dysplazie kyčelních a loketních kloubů, stejně jako u všech ostatních plemen. V zemi původu je vyšetření dysplazie povinné před zařazením do chovu. Jinak se tento houževnatý pes dožívá poměrně vysokého věku, a to 11 až 14 let. Nejšťastnější bude v domě se zahradou nebo na venkově. I přes krátkou srst je poměrně otužilý.
Jak by měl vypadat ideální představitel plemene
Cimarron je středně velký pes, jehož kohoutková výška je rovná výšce v zádi. Je téměř čtvercového rámce (poměr výšky a délky je 10 : 11), na první pohled molossoidního typu, silný a kompaktní.
Šířka lebky je větší než délka, týlní hrbolek je jen lehce vyznačený a stop lze označit za střední. Nosní houba je zásadně černá, tlama mohutná, horní pysk zakrývá spodní pysk, ale není visící. Líce mají být výrazně vyvinuté, nikoliv však vypouklé, tudíž nemá tendence k přílišnému slintání. Skus je nůžkový a chrup úplný. Oči jsou mandlovitého tvaru. Zbarvení duhovky je hnědé, ale odstín je v souladu s barvou srsti. Každopádně platí, že čím tmavší, tím lépe. Oční víčka jsou dobře pigmentovaná. Trojúhelníkovité uši cimarrona jsou střední velikosti, středně vysoko nasazené, klopené, ale nejsou blízko lící.
Krk je silný, ne příliš dlouhý. Hřbetní linie je rovná nebo lehce sedlovitě prohnutá. Kohoutek je dobře vyznačený, záď široká, spadající pod úhlem 30° k horizontále. Hrudník dosahující nejméně k loktům je široký a dobře vyvinutý, hrudní koš je dobře klenutý, ale ne sudovitý, předhrudí dobře vyznačené. Ocas je středně vysoko nasazený a dosahuje k hleznům. V klidu je nesen nízko, v pohybu horizontálně nebo lehce vzhůru. Končetiny jsou rovné, nadprstí při pohledu ze strany lehce šikmé. Přední tlapky jsou oválného tvaru, zadní tzv. kočičí – kulaté, kompaktní, se silnými polštářky.
Srst je krátká, hladká, přiléhající k tělu, s podsadou. Dlouhá srst je vylučujícím znakem. Zbarvení může být žíhané nebo ve všech odstínech plavé barvy, s maskou nebo bez masky. Plaví jedinci mohou mít černé stínování. Zbarvení díky velkému množství odstínů může být velmi rozmanité. Bílé znaky jsou povoleny na následujících místech: spodní čelist, spodní část krku, předhrudí, břicho a spodní část končetin.
Výška psů v kohoutku je stanovena na 58–61 cm (2 cm tolerance) a fen na 55–58 cm (2 cm tolerance). Hmotnost se pohybuje u psů mezi 38 a 45 kg a u fen mezi 33 a 40 kg.
Za vylučující vady jsou považovány agresivita nebo přílišná plachost, dlouhá srst, jiná barva než uvedená ve standardu, předkus, podkus a samozřejmě zjevný nedostatek typu.
