Americký buldok

Buldoci vzešli z mastifů používaných při lovu a později v psích zápasech, které se v Anglii začaly objevovat snad již před třemi tisíci lety. Bíle zbarvení silní psi typu mastifa a pozvolna buldoka se objevovali na území Anglie přibližně kolem 4.–5. století. Do té doby byli tito psi především v tmavých barvách srsti. Všichni vynikali silným a neoblomným zákusem a pomáhali při usměrňování stád dobytka.

Středověká i starší historie

Nejdříve byli velcí buldoci používáni jako dobří pomocníci farmářů a řezníků. Nejenže byli dobrými hlídači, ale hlavně uměli chytit a znehybnit velkého býka, aniž by ho smrtelně zranili. Jedna pověst praví: buldok byl tak silný, že dokázal zabít celou smečku toulavých psů, která napadla stádo.

Až později začali lidé v umění buldoků vidět i zábavu a rájem pro sázkaře se stal souboj buldoků s nejrůznějšími zvířaty. A protože dobří pracovní psi byli ceněni, byli ceněni také jejich potomci. A protože každý chtěl mít právě takového „dobrého psa“, vyhledáváni byli i psi jednotného typu. Samozřejmě ti nejžádanější psi byli nejdražší… A tady se zrodilo chovatelství psů a chov psů na určitý typ.

Selekce každopádně byla neúprosná, protože různá zranění byla na skoro denním pořádku. Přežili jen psi pracovití, silní, zdraví a ti, kteří se ze šrámů a zranění dokázali dostat sami. Nikdo se nestaral o nějakou veterinární péči a krmení nebylo zrovna nutričně hodnotné, vyvážené či pestré. A takoví psi dali základ dalšímu chovu. Silní fyzicky, psychicky i po zdravotní stránce.

Bohatí lidé si mohli dovolit držet psy jen pro zábavu či na mazlení, ale chudý lid, především řezníci či farmáři, chtěl psa, který mu bude k užitku. Musel si své jídlo a střechu nad hlavou odpracovat. Pakliže povaha psa nevyhovovala anebo jeho zdraví nedovolovalo naplno pomáhat s dobytkem, byli tito jedinci nemilosrdně utraceni. I to bylo nejlepší, třebaže krutou selekcí ke zdravému, silnému a pracovitému plemeni.

V tu dobu bylo i u buldoků běžné kupírování ušních boltců, čímž se alespoň částečně eliminovala možná zranění při práci či v souboji. Navíc uši jsou velmi citlivým místem pro psa, a pokud je za ně chytil jejich nepřítel, jako například pes v boji proti psu, bylo to pro něj natolik bolestivé, že snadno podlehl.

Ve středověku psi typu bull, k nimž patří i dnešní americký buldok, byli nejčastěji k vidění v arénách při krvavých bojích s převážně divokými nebo zlostnými hospodářskými zvířaty. Jejich výška se postupně snižovala a psi se začali chovat v určitých typech, podle zaměření, ke kterému měli být využíváni. Tím je myšleno i zaměření na konkrétní druh zvířat v aréně. V tu dobu lidé nebyli zrovna mírumilovní a už vůbec jim nezáleželo na pocitech psů. Na prvním místě pes musel být k užitku nebo umět vydělávat peníze. Původní buldoci, nejčastěji se vyskytující v bílé barvě, se brzy ukázali pro boj s jinými psy v aréně příliš velcí. Proto začalo docházet ke křížení buldoků s teriéry. Tím se nejen zmenšovala jejich velikost, ale podpořila se i dravost. Původní buldok si tak šel dál svou cestou a částečně se vrátil ke své původní práci – pomocníka farmářů a řezníků. Původní, nekřížení buldoci se následně v arénách objevovali spíše ojediněle.

Ovšem v 19. století byly v Anglii oficiálně zakázány zápasy zvířat a celkový zájem o buldoky výrazně klesal. K tomu se přidala móda mezinárodního uznávání různých plemen, která následně kupci upřednostňovali, a tehdejší buldok začal upadat v zapomnění.

O jak staré plemeno jde?

Existují dvě teorie o původu dnešního amerického buldoka. Jedna říká, že je přímým potomkem původních, ještě poměrně velkých bílých buldoků, ale druhá to popírá s odůvodněním, že na přelomu 19. a 20. století vyhynul. O původu amerických buldoků ze starých pracovních buldoků jsou skálopevně přesvědčeni zejména američtí chovatelé. Podle druhé teorie vznikl americký buldok až někdy v polovině 20. století zkřížením amerických stafordšírských teriérů (pitbulteriérů), stafordšírských bulteriérů, bulmastifů a moderního typu anglického buldoka. Může se však ze zkřížení čtyř plemen vytvořit přesný obraz buldoka 18. a 19. století? Chovatelé dosvědčí, že je to málo pravděpodobné. Přesto ne nemožné. Samozřejmě existuje i třetí možnost a tou je možné křížení některých ze jmenovaných plemen s několika málo jedinci, které se podařilo dohledat Johnovi D. Johnsonovi.

Třebaže je americký buldok „americký“, jedná se o plemeno pocházející z Anglie. Do Ameriky, především do jižní části Severní Ameriky, se velcí angličtí buldoci údajně dostali s anglickými přistěhovalci, někdy kolem 18. století. Centrum jejich chovu se nacházelo především v okolí Alabamy a Georgie. Nelze však tvrdit, že šlo o první buldoky v Americe. Údajně existují záznamy dokazující jejich existenci na tomto světadíle už v 16. století.

Mezitím se v Anglii přeživší buldoci začali měnit dle představ širší veřejnosti. Ta chtěla psa menšího, exotičtějšího a s mírnou povahou. Tak vznikl anglický buldok, ale zároveň se ve své zemi původu vytratil starý typ velkého pracovního buldoka. Je tedy jisté, že pokud dnešní americký buldok má kořeny v Anglii, je jeho potomkem dnes všem dobře známý anglický buldok.

Ztracený anglický Američan

J. D. Johnson se snažil najít typické představitele tohoto plemene od 30. let 20. století. Až v 60. letech se k němu přidal s podobnou vervou A. Scott. Přesto dostat se k mezinárodnímu uznání plemene a k organizovanému chovu amerického buldoka byl i pro dva nadšence nadlidský výkon. Chyběla jim mohutnější podpora dalších chovatelů.

Více se o americkém buldokovi začalo mluvit až v 80. letech 20. století, tedy poměrně pozdě na to, aby byl hned plemenem uznávaným velkými kynologickými organizacemi. I přesto, že existují záznamy, že se tu a tam nějaký jedinec objevil během celého 20. století, je na něj často pohlíženo jako na nové plemeno. Ale není se čemu divit. Vždyť dodnes není mezinárodně uznán mnohými kynologickými organizacemi. Tudíž je často i mezi kynologickou veřejností velkou neznámou.

Jeho název dlouho nebyl ustálený a říkalo se mu různě. Zřejmě nejčastěji se objevovalo označení American Pit Bull Dog. To však bylo velmi zavádějící a snadno zaměnitelné s americkým pitbulteriérem. Padl i návrh, aby dostal pojmenování po svém zachránci Johnovi D. Johnsonovi. Vždyť to byl on, kdo se společně s Allenem Scottem v poválečném období několik desetiletí nevzdával při hledání typických představitelů plemene a snažil se o založení organizovaného chovu. Přesto nakonec bylo rozhodnuto, že ponese oficiální název americký buldok. To se psal rok 1984.

Chovatelé si od počátku zakládají na tom, že toto plemeno nikdy nemělo sloužit k výstavním účelům, ale že vždy byl pes pro plné pracovní využití. Zároveň však v Americe šlechtili a šlechtí další „původní“ buldoky. Dvě asi nejznámější novodobá plemena jsou Alapaha Blue Blood Bulldog a Renesance Bulldogge. Byli vyšlechtěni na základě amerického buldoka a jistě je zajímavé zmínit, že právě například Renesance Bulldogge prý byl vytvořen až v roce 1990 s tím, že chovatel Chadde Jolicoeur z Minnesoty údajně použil nejmenovaných pět plemen psů včetně amerického buldoka, k moderní reinterpretaci původního Bulldogge z poloviny 19. století. Na stejném místě, jako vznikal americký buldok, byl šlechtěn Alapaha Blue Blood Bulldog. Typově odpovídá americkému buldokovi, avšak velikost a zbarvení jsou obvykle jiné.

UKC byl americký buldok uznán v roce 1999, ale mnohými dalšími velkými kynologickými organizacemi včetně americké AKC nebyl doposud uznán. U FCI patří do skupiny tzv. neuznaných plemen, ale je možné ho spatřit na mnohých výstavách, třebaže nemohou získat např. ocenění CACIB.

Český chov

První americký buldok se na naše území dostal v roce 1994, kdy byl importován z Vancouveru za pomoci D. Kvicaly do chovatelské stanice Red Cock chovatele Karla Hahna z Kravař. Jednalo se o fenu Crieries Vebe po Rider?s Bulldog Mo a Crieriess Gal. Vebe měla výbornou povahu a K. Hahn s ní rád cvičil. Náš chov začal na velmi kvalitních jedincích. Důležité je nikdy nezapomenout na psa jménem Rocky Dangerfield Fingertail a fenu Arisu White Power Tenesco od manželů Hudcových z Libiše.

První vrh amerických buldoků byl do české plemenné knihy zapsán v roce 1996. Od počátku chovu amerických buldoků někteří chovatelé dávají vystavit americké průkazy původu svým odchovům, což je pro majitele štěňat následně nepříjemné zjištění, neboť nemohou u nás svého psa vystavovat. Tuto informaci by měl mít každý potenciální kupec tohoto jistě zajímavého plemene.

Co je také potřeba vědět

Je to výtečný obranář, opravdu budící velký respekt. Je neohrožený, tvrdý, sebevědomý a nebojácný, aniž by jevil známky zbytečného nepřátelství, nebo dokonce přehnané agresivity. To z něj dělá dobrého hlídače, který zbytečně neštěká, dostatečně razantně umí odradit zloděje a násilníky a zároveň není okolí v běžných situacích nebezpečný či jinak na obtíž.

Je opravdu velmi silný pes a i přes svou značnou muskulaturu je velmi obratný a rychlý. Jeho temperament lze označit za ohnivý, třebaže doma – v bytě – se chová klidně a rád lenoší a využívá pohodlí. Rozhodně potřebuje zaměstnání, aby se předcházelo zničení domácího zařízení nebo devastování zahrady. Není psem pro pecivály. Potřebuje spíše sportovně zaměřeného pána anebo alespoň takového člověka, který má dostatek času na dlouhé procházky s obveselením v podobě házení aportíků či provozování jiných zajímavých her. Potřebuje opravdu hodně pohybu, aby byl spokojený a bezproblémový.

Rozhodně není psem pro každého. Není psem pro začátečníky a nerozhodné slabé povahy. Potřebuje člověka s přirozenou autoritou a vcelku výraznou osobností. Zejména psi–samci nejistého postavení v rodině mohou snadno zneužít. Potřebují jasné vedení a pravidla, potřebují vědět nejen, co se od nich očekává, ale i kde je jejich místo v žebříčku hierarchie rodiny. V nesprávných rukou se mnohé jeho jinak dobré vlastnosti zkazí nebo vůbec nerozvinou. Na svého pána klade velké nároky. Ne každý člověk to s ním umí. Při jeho výchově je potřeba myslet dopředu, nenechat se zviklat prvními nezdary a náročností při hledání cesty k vhodnému typu výcviku. S americkým buldokem se nevyjednává ani nesmlouvá. Člověk, se kterým žije, musí mít jasno, co od takového psa očekává a čeho je také schopen. Tomu se přizpůsobuje styl výchovy, aby se z něj stal příjemný psí kamarád, který je dobrým psem pro celou rodinu.

Všestranný sportovec

Oproti svému nejbližšímu příbuznému anglickému buldokovi je podstatně vyšší, hbitější a výrazně pohyblivější. Je zvědavý a jde do všeho. Protože je zároveň učenlivý, je dobrým adeptem na cvičení nejrůznějších cviků poslušnosti, ale nejen to. Zvládne i základy stopování či obranu praktikovanou v psích školách (na kynologických cvičištích). Dobře se cvičí, je-li člověk připraven na velkou sílu spojenou se značným temperamentem. Není však nejvhodnějším plemenem pro vysoký sport (účast na soutěžích vyšší úrovně). Má i některé nedostatky, jež výcvik komplikují. Především umí být značně tvrdohlavý a má tendence prosazovat svůj pohled na situaci. Některé cviky si chce cvičit po svém a spolupráci při cvičení chce občas vést na bázi kompromisů. Ke všemu umí být urážlivý, přičemž svůj postoj v tomto stavu umí značně dávat najevo.

Je horlivý a střemhlav, často bez rozmyslu, jde do všeho. Rád rozhoduje sám, a tudíž samostatná práce pro něj není problém. Umí dobře využít svých zděděných instinktů. V chování je poměrně výrazný rozdíl mezi psem a fenou. Proto kdo si není zcela jist, že zvládne tohoto hodného a láskyplného, ale zároveň i trochu složitého psa, měl by se rozhodnout pro fenu.

Americký buldok potřebuje dobrou socializaci, která se bude prolínat s výchovou a základním výcvikem poslušnosti. Je potřeba se zaměřit na chování k nejrůznějším zvířatům včetně psů, ale také k lidem. Důležitá je důsledná, rozhodná a snadno pochopitelná výchova. I výcvik musí být velmi důsledný, ale zároveň laskavý a ne příliš tvrdý. Jinak se jeho dobrý charakter snadno zkazí. Stejně tak přílišná shovívavost a rozmazlování k tomuto plemeni rozhodně nepatří. Nutně se musí naučit chodit na vodítku již od štěněčího věku, protože se tento cvik v jeho dospělosti s ohledem na hmotnost těla učí opravdu velmi těžce. Většinou velmi rád aportuje a je nadšený ze všech aportovacích her. I přes svou váhu mu bude dělat velkou radost frisbee a za pomoci míčku bude ochoten přistoupit na výcvik jakéhokoliv žánru.

Každopádně má rád zábavu a hry a velmi nerad se nudí. Ze sportů jsou pro něj vhodné všechny, které prověřují sílu psa. Tu má totiž americký buldok monstrózní. A na rozdávání. Jeho síla je v Americe považována za legendární. Dokonce se stal maskotem amerického námořnictva. Nelze nezmínit také amerického buldoka jménem Bam Bam, který se proslavil tím, že na mezinárodních závodech v pullingu utáhl třicetinásobek své hmotnosti.

Třebaže se v Americe používá toto plemeno poněkud všestranně, nejčastěji je vidět jako rodinný pes anebo jako pomocník na farmách. Jeho hlavními úkoly jsou práce se stádem dobytka (krávy a býci), hlídat často rozlehlou usedlost a nezřídka i pomáhat při lovu divočáků. Dokonce dobře zastane práci pasteveckého psa, který hlídá stádo před dravou zvěří a před zloději. Nesporně je houževnatý, pracovitý, oddaný a vytrvalý.

Americký buldok v rodině

Svou rodinu má rád a není rád sám. Vyhledává společnost. Dřímá v něm srdce velkého dobráka, který by se pro svou rodinu rozdal. Velkou předností je jeho vztah k dětem. Zejména feny jsou plné pochopení a opečovávání. Americký buldok se k dětem chová dobromyslně, je tolerantní a většinou naladěný na jejich bláznivé hry. Přesto, stejně jako u všech jiných plemen, je nutný alespoň povrchní dohled rodičů. Přece jen dětské hry umějí být někdy velmi tvrdé. Protože je americký buldok těžký a temperamentní, hodí se spíše k větším dětem. Nerozpakuje se do nikoho žduchnout a ještě z toho mít legraci. Každopádně je to činorodý pes, trochu neohrabaně bezohledný, ale však bez úmyslu ublížit.

Může žít v domě, bytě nebo celoročně venku, ale je zapotřebí myslet na jeho krátkou srst. Při pobytu venku je bezpodmínečně nutná dobře zateplená bouda – – ještě lepší kombinace je, když alespoň v zimních měsících může být doma s rodinou. Vždyť právě v zimě je brzy tma a málokdo má náladu věnovat psovi venku svou přítomnost a energii. Každopádně americký buldok není psem do velkých mrazů ani do velkých veder.

Mezi zvířaty

Do smečky psů to zpravidla není zrovna nejvhodnější plemeno. Často se chová dominantně, a pokud je v domácnosti s jiným dominantním psem, zřejmě budou i velmi tvrdé psí rozepře na denním pořádku. Potřebuje, aby se mu ostatní psi podřídili, proto je podle toho potřeba vybírat vhodné plemeno a vhodného jedince z vrhu. Nejmenší problémy dvou amerických buldoků jsou v kombinaci fena a pes. Někdy jsou menší problémy s psími rodiči a jejich potomky, protože spolu vyrůstají.

Běžně především psi–samci mají problémy při styku s jinými/cizími psy. Proto by s nimi měli být v co nejčastějším kontaktu během štěněčího věku a mládí, aby se zvýšila šance k jejich snášenlivému chování. S jinými zvířaty, ať už hospodářskými, domácími nebo i malými domácími mazlíčky, nemívá problém, pokud s nimi vyrůstá a je na jejich přítomnost a chování zvyklý. Záleží na tom, jak je vedený.

Pes tohoto plemene ztvárnil jednu ze tří hlavních rolí ve filmu Neuvěřitelná cesta. Vystupoval zde společně se zlatým retrívrem a kočkou, přičemž tvůrci filmu nejen poutavě rozkreslili nástrahy putování zvířat, ale i výborně vystihli povahu amerického buldoka v mládí.

Chov, péče a zdraví

V typu ještě nejsou všichni američtí buldoci zcela jednotní, zástupců plemene není mnoho a někteří posuzující ještě stále tápou, jak má vypadat ideální představitel plemene, třebaže standard existuje. Ponechává však v některých ohledech značnou benevolenci, a tak je na posuzujícím, který typ psa upřednostní.

U některých amerických buldoků se někdy mohou objevit různě barevné duhovky, což je známo pod označením heterochromie.

Feny rodí bez problémů a zpravidla mají početné vrhy. Někteří jedinci se dožívají i velmi vysokého věku, například 16 let. Ovšem rozhodně to není většina. Věkový průměr délky života tohoto plemene je 10–11 let.

Péče o amerického buldoka je kromě duševního zdraví velmi jednoduchá. Stačí čas od času překartáčovat srst, pohlídat, aby drápky byly na všech prstech a končetinách krátké a ušní boltce čisté. Koupat by se neměl příliš často, jednou za dva měsíce je plně dostačující. Při častějším koupání by mohlo hrozit propuknutí kožní alergie nebo jiných problémů s kůží či srstí.

Všechna plemena jsou v určitém procentu postižena genetickými nemocemi. Nejinak je tomu u amerického buldoka. U tohoto plemene se můžeme setkat např. s poruchami ledvin a štítné žlázy, s entropiem a ektropiem, s očními problémy, s rakovinou kostí, ale také u laické veřejnosti méně známými nuronal ceroid lipofuscinosis (NCL) a ichthyosis. Na poslední dvě jmenovaná onemocnění se např. v Americe již běžně dělají testy DNA, aby se tato nemoc z chovu eliminovala. Poměrně typické pro takové těžké plemeno je i postižení zvané dysplazie kyčelních kloubů a lokte. V chovu se vyskytuje větší procento postižených chovných jedinců s dysplazií. U bíle zbarvených jedinců je nutné vyšetření sluchu, neboť se může vyskytovat vrozená jednostranná nebo oboustranná hluchota. Vzácné nejsou ani případy s různě rozsáhlými alergiemi.

A jak by měl vypadat ideální americký buldok?

Je to silný, atletický a mohutný pes, jehož pohyb je lehký, dynamický a účelný. Působí dojmem rychlosti, síly a hbitosti. Americký buldok by se měl pohybovat rychle, hbitě a působit dojmem síly. Krok by měl být pružný. Pánevní končetiny by měly mít výrazný posun vpřed a poskytovat pohybu psa dynamiku. Neměly by jen následovat tělo psa. Akce pánevních končetin by měla být výrazná. Všechny končetiny by se měly pohybovat souběžně se směrem pohybu psa. Je-li pes v pohybu, neměly by se hrudní končetiny křížit ani vyhazovat. Pánevní končetiny by se neměly pohybovat obloukem, ale přímo ve směru pohybu psa.

Linie hlavy jsou pravoúhlé. Lebka by měla být široká a čtvercová. Temeno je ploché, ale opatřené silnými svaly. Mezi očima nechybí zřetelná čelní rýha. Dominantní je i hluboký a výrazný stop. Tlama rovněž čtvercová a pravoúhle řezaná, široká a silná. Žádoucí je lehký předkus, přičemž by neměly být při zavřené tlamě vidět zuby. Oči jsou kulaté a široko posazené, v barvě hnědé. Uši mohou být neseny složené dozadu nebo překlopené, žádnému z uvedených způsobů se nedává přednost. Uši mohou být neseny i napůl vztyčené. Nosní houba je široká a černá. Růžové nebo skvrnité nosní houbě se nesmí dávat přednost. Trup amerického buldoka je robustní a silný. Celkově se jedná o mohutného, širokého psa, avšak šířka by neměla být přehnaná a pes by neměl působit sudovitě. Hrudník má hluboký, hřbet poměrně krátký a velmi silný. Bedra navazují ve velmi lehkém oblouku, což umožňuje pružný přenos síly pánevních končetin. Rovný hřbet je přípustný, avšak nedává se mu přednost. Břicho poněkud vtažené. Krk by měl odpovídat tělu. Měl by být silný, mohutný a poměrně krátký, ale ne příliš. Hrudní i pánevní končetiny by se měly posuzovat jako celek, protože musejí být vyvážené. Pánevní končetiny amerického buldoka by měly být výborně osvalené, avšak nejsou tak široké jako jeho plece. Pánevní končetiny přiměřeně úhlené a jejich postoj musí být rovnoběžný. Hrudní končetiny mají být rovné a velmi svalnaté. Ocas je tak dlouhý, že dosahuje k hleznům, nebo i delší. Středně silný a jako prodloužení páteře by měl být robustní. Při pohybu nebo při vzrušení je často nesen nad hřbetem. Na konci by měl být lehce zatočený do půlkruhu. Za chybu je považován krátký nebo rovný ocas nebo naopak příliš zatočený. Ocas nesmí být kupírován. Srst je krátká, tvrdá a lesklá. Přednost se dává barvě s alespoň 50 % bílých ploch. Přípustný je i zcela bílý pes, avšak je třeba se přesvědčit, že bílí psi nemají problémy se sluchem. Barevné skvrny mohou být libovolného odstínu žíhání nebo libovolného odstínu hnědé (pálená, červená, žlutá, plavá atd.). Přednost se dává bílým psům s barevnými skvrnami. Na další stupeň v pořadí žádoucích barev patří barevní psi s bílými skvrnami a nakonec psi barevní s odznaky. Plavá je přípustná pouze bez masky.

Kohoutková výška psů může sahat od 56 do 71 cm a u fen je rozpětí 43–66 cm. Psi by měli vážit 41–61 kg a feny 30–50 kg. Váha by měla odpovídat výšce. Uvedené váhy platí pro dobře osvalené psy v dobré kondici. Pokud jsou splněny všechny uvedené podmínky, dává se přednost mohutnějšímu harmonickému psovi. Psům, kteří jsou podobni teriérům, je třeba se důsledně vyhýbat.