Anglický mastif

Velké dogovité psy vlastnilo mnoho národů a prošli či propluli velkou částí světa. Měli je jak Keltové, Římané, tak Anglosasové i mnozí další. A protože mastifové byli psi válečníků, různě po světě se nejen přemísťovali, ale i křížili. Proto se zřejmě nikdy nepodaří najít opravdový původ dnešního anglického mastifa.

Kam až sahá jeho dlouhá historie

Důkazy o existenci podobného typu psů pocházejí z dob Babyloňanů. V době přibližně 2000 let př. n. l. se mastifové objevovali napříč 40 staletími, což dokazují nejrůznější malby, sošky či písemné záznamy po celou tu dlouhou dobu. Tento typ psů je například zvěčněn na míse z Armathu (období asi 800–700 př. n. l.). Samozřejmě se nejednalo o mastify, jaké známe dnes, ale o jejich předchůdce, prapředky. Psi přes 100 kg vážící, většinou nebezpeční a velmi odvážní se nacházeli v teplých částech Evropy a částečně v Asii. Existují záznamy popisující jejich výskyt nejen ve Velké Británii, v Evropě, ale také v Indii, a to již v dobách před naším letopočtem.

Velcí mastifové jsou popsáni Juliem Caesarem, který je spatřil po boku bojovníků v 55. roce př. n. l., na území bránících se Britů. Tudíž v tu dobu se ve Velké Británii již nacházeli. Půjdeme-li dál do minulosti, najdeme důkaz o existenci mastifů v básních římského básníka Grattia, jenž se zmiňuje o fénických obchodnících, kteří při plavbě na britské ostrovy ze Střední Asie na svých lodích přivezli obrovské psy. Kdy přesněji k tomu docházelo, však nelze zjistit. Na druhou stranu to nemusí znamenat, že na území Velké Británie již předtím žádní velcí váleční psi typu mastifa neexistovali. Kolonizace Středomoří fénickými obchodníky započala na začátku 1. tisíciletí př. n. l., kdy v roce 814 př. n. l. založili přístav Kartágo (bylo zničeno římskými vojsky v roce 146 př. n. l.). V tu dobu byli vyhlášenými a zároveň největšími obchodníky a mořeplavci. Jejich trasa se táhla od Asie k Velké Británii a podle Hérodota nejednou obepluli celou Afriku. Z toho důvodu lze předpokládat, že se do Velké Británie přece jen velcí molosoidní psi dostali z některé části Asie. Následně zde významně ovlivnili chov místních psů nebo se přímo stali původními prapředky dnešního anglického mastifa.

Další, kdo mohl ovlivnit povahu a vzhled původních anglických mastifů, byl Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.). Vlastnil početnou smečku válečných mastifů, kteří jej doprovázeli ve všech bojích. Údajně je dostal od svého strýce, krále Molossie.

Válečný bojovník, pes do arény, nebo lovec?

Občas se uvádí, že byl loveckým plemenem. Není to však pravda. Nikdy nebyl loveckým plemenem, nýbrž psem, který pomáhal lovci. Pomáhal ho bránit před velkými šelmami, pomáhal skolit nebezpečné medvědy, vlky, divočáky a podobná člověku nebezpečná zvířata. Ale nikdy nebylo jeho úkolem zvěř vystopovat a ulovit. V mnoha spisech a zákonech starých několik staletí najdeme nejčastěji rozdělení psů na domácí psy, lovecké psy a mastify. Přitom ve stejných dílech můžeme objevit zmínku, že mastif pomáhal lovci při lovu.

Hlavním posláním mastifů bylo bojování s nepřítelem. Používali se k hlídání majetku a osob, v období válek o území, kdy starořímské legie napadaly vše, co se dalo i nedalo uchvátit, stáli po boku bojovníků coby jejich udatní váleční psi. Mnoho národů podobné psy vlastnilo, samozřejmě i starořímští bojovníci používali velké psy k obraně a k útoku. Když však napadli Velkou Británii, překvapila Starořímany v boji velikost a urputnost anglických psů – mastifů. Nebyli sice příliš rychlí, ale jejich těžkopádnost a velká váha jim přidala na síle. Rychlost v přímém boji však nebyla potřeba. Důležitá byla síla v zákusu, ostrost a bojechtivost. A to angličtí mastifové měli. Velcí britští váleční psi udělali na Římany takový dojem, že všechny, co byli schopni ještě dobře bojovat a bylo možné je odvézt, vzali s sebou do Říma. V tu dobu již byly velmi oblíbené boje zvířat v arénách a Římané chtěli gladiátorství těchto anglických psů využít pro své pobavení.

Jejich síla a duše bojovníka byly proslulé. Ničeho se nezalekli. Zvládli boj s vlkem, medvědem či rozzuřeným býkem. Ve dvou či třech byli posíláni do boje se lvem. Římané mastify v arénách nechávali občas bojovat i proti lidem. Tehdejší doba byla nakloněna takovým krvelačným „hrám“.

Rozmach psích soubojů v arénách s nejrůznějšími protivníky nebyl však pouze zábavou Římanů. Rozšířily se na nejrůznější místa Evropy a Asie. Velké obliby se boj zvířat v arénách dočkal za vlády Eduarda III. (1042–1066), a zejména za panování Jakuba I. (1603–1625). Ke krátkodobému přerušení těchto barbarských praktik došlo v době Cromwellovy republiky v roce 1653, kdy zápasy psů se zvířaty zakázal parlament. Po změně vlády se však rozmar v podobě zápasů psů v arénách zase vrátil do starých kolejí. Legálním zápasům udělala nadobro přítrž až královna Viktorie (1837–1901).

Po celou dobu se však, kdykoli bylo potřeba, mastifové postavili do řady vedle koní, vojáků, rytířů a lučištníků, aby bojovali proti nepříteli. Často putovali v počtu několika desítek až stovek jedinců jako dary od krále ke králi, neboť byli ceněnými hlídacími a vojenskými psy.

Označení „mastiff“ údajně vzniklo ze slova „mansuetinus“, což znamenalo „ochočený“. Vysvětlení se nabízí dvojí: jeden výklad může poukazovat na fakt, že mastif byl jediným ochočeným zvířetem v aréně a bojoval proti divokým zvířatům. Druhým vysvětlením byla jeho popularita, kdy bylo poctou majitele, že byl schopen ochočit a zvládnout takového agresora. Mastifové vždy platili za výborné hlídače a strážce, a tak není divu, že často byli nepřehlédnutelnou a neodmyslitelnou součástí panství, pevností a panovníků. Původ slova však může být i zcela jiný, neboť v době jeho vzniku existovaly nejrůznější jazyky, které nám dnes již nejsou známy. Dnes je správné označení tohoto psa pouze „mastiff“, ovšem je zcela běžné, že k tomuto slovu je přiřazováno slovo „anglický“, aby hned bylo jasno.

Začátky chovu mastifů

Chovatel mastifů v 15. století, sir Peers of Lyme Hall, koupil fenu z bitevního pole, která se následně měla stát zakladatelkou chovu „čistokrevných mastifů“. Psi pocházející z tohoto chovu nesli označení Lyme Hall Mastiff. Čistokrevný chov, zřejmě první svého druhu v takovém rozsahu, se předával z pokolení na pokolení a v rodině Leghových přetrval po 300 let. Tato průkopnická chovatelská stanice se věnovala pouze jednobarevným jedincům. Vícebarevní a žíhaní jedinci zde nebyli přípustní. Bohužel se do 20. století nedochovaly žádné dokumenty přímo z chovu mastifů v Lyme Hall, proto se můžeme jen domnívat a spekulovat, jak takový chov probíhal. Snahy o čistokrevný chov mastifů se prokazatelně objevovaly na řadě dalších míst od 17. století.

Kdy se mastif začal výrazně podobat dnešnímu mastifovi, nevíme. Dlouho byli tito psi popisováni jako „psi se špičatým čumákem“, což rozhodně dnešní mastif nemá. Až později začali být označováni za „širocetlamé“.

Když byly v době propuknutí cholery (1835) zakázány boje psů proti dalším zvířatům, v ústraní se konaly zápasy psů mezi sebou. K tomu se však hodil úplně jiný typ psů, a tak zájem o chov mastifů v době hladu velmi rychle uhasínal a jejich početnost se drasticky zmenšovala. Nikdo však v tu dobu ještě netušil, jak moc.

Evidovaný chov mastifů v Anglii sahá daleko. Již z 20. let 19. století pochází doložitelné materiály prokazující existenci první feny anglického mastifa žíhané barvy, ve vlastnictví T. Luckeyho. Ta byla připuštěna šedým psem s černou maskou jménem Turk (maj. lord Waldegrave). Z tohoto spojení se narodila dvě žíhaná štěňata, která byla později připuštěna psem jménem Pluto (maj. Markz z Hertfordu). Všichni tito jedinci dali vznik novodobému chovu. Jejich kohoutková výška v tu dobu přesahovala 70 cm.

V roce 1872 byl založen první „Mastiff klub“ a na výstavě v Londýně se představilo 81 mastifů. V roce 1890, kdy se konala první specializovaná výstava mastifů, se však dostavilo jen 51 psů. Ze stejného roku pochází vyobrazení mastifa J. Bungartze. Jeho podobnost s dnešními jedinci je velmi velká.

Přestože o chov mastifa se neustále někdo snažil, mastif se na přelomu 19. a 20. století díky svému malému počtu neubránil přikřížení jiného plemene. Přikřížený byl krátkosrstý Bernardýn. To však nebyl konec přikřížení jiných plemen. První světová válka zdecimovala chov anglických mastifů a druhá světová válka zničila i to málo, co původně zbylo. Během válek snad nikdo nebyl schopen uživit a postarat se o tak velké psy. Vypadalo to, že Anglický mastif je nadobro pryč.

Ukázalo se však, že na začátku století se dostalo několik anglických mastifů do Ameriky, kde někteří z nich přežili a také dali potomky. Naštěstí se chovu mastifů začal věnovat C. W. Dickinson z Toronta, který mastify zachránil úzkou příbuzenskou plemenitbou. V roce 1929 byl založen Mastiff Club of America, který postupně velkou měrou přispěl k jeho záchraně. Byl poskládán chovatelský základ na osmi psech a jedné feně jménem Sally of Coldblow. Této skupině se říkalo „devítka originálů“. K dobrému chovu to však bylo málo, a tak rozhodli o dalším přikřížení jiných plemen, jakým byl např. Bulmastif. Chovatelé, kteří se nejvíce zasloužili o vzkříšení mastifů, byli manželé Taylorovi a Lindleyovi.

V počátcích chovu mastifů se s průkazem původu na místě „majitele“ objevovalo OEMC (Old English Mastiff Club). Ano, vlastníkem obnoveného chovu mastifů byl klub chovatelů. Byla to skutečnost, která se v Anglii stala poprvé a již nikdy se neopakovala.

Přikřížením dalších plemen, i změnou životního stylu a sociálních zásad, postupně došlo ke změně povahy tohoto jednoho z největších plemen. Z původně psího aligátora se za několik staletí stal přátelský, nekonfliktní pes.

Ze zcela nepochopitelných důvodů se na přelomu 20. a 21. století mastif v některých evropských zemích dostal na seznam „bojových plemen“, což mu velmi uškodilo. Jeho chov tak nebyl jen náročný na finance, ale držení „bojového plemene“ s sebou neslo nemalé těžkosti a zájemců o ně opět zcela nespravedlivě ubylo. Přitom anglický mastif je velký dobrák jak k lidem, tak ke psům i všem ostatním zvířatům!

Prvním a dlouho jediným zástupcem mastifů byla na našem území fena Fiona v. Ircomara Libora a Jany Peškových z Prahy, kterou v 70. letech 20. století importovali z Nizozemska.

Výborný rodinný pes, jen trochu větší, než je obvyklé

Při pohledu do dávné minulosti se ani nechce věřit, že ze srdnatého, až agresivního bojovníka je dnes srdečný, milý a hodný dobrák, nadevše milující celou svou rodinu. Je to tak. Na prvním místě je to skvělý kamarád a výborný rodinný pes. Má snad všechny potřebné atributy. Je citlivý, klidný, hodný, laskavý a není vyloženě psem jednoho pána. Ne nadarmo se mu říká „obr s něžným srdcem“. Chce být neustále po boku své rodiny, má rád její přítomnost, blízkost.

Rád si přijde pro pohlazení, přitulí se, chce kontakt s člověkem. Rád si i vynucuje hlazení a drbání, ale je citlivý na situace a nálady. Pozná, kdy potřebuje jeho dvounohý přítel klid. Je přemýšlivý, někdy i zdrženlivý, ale hlavně trpělivý a nad věcí. Má vysoký práh bolesti, a proto i zranění či onemocnění mastifa si člověk často ani nevšimne. Bolest jen tak nedá znát, ale křivdu snáší velmi špatně. Je pro něj utrpení, když se s ním jeho člověk z jakéhokoliv důvodu nebaví a dlouhodobě si ho nevšímá.

Je velmi tolerantní k dětem, rodiče však toho nikdy nesmí zneužívat. Mastif není hračka ani koník na vození malých dětí! Rodiče by rozhodně měli respektovat důstojnost a přírodní myšlení psů, tedy i mastifů. To, že takové praktiky snese, ještě neznamená, že je dělá rád. I velký hodný pes je pes, přítel a člen rodiny. S dětmi bude rád komunikovat, ale je zapotřebí již v mladém věku ho učit tomu, jak je s nimi možné komunikovat.

Mastif má děti moc rád a je ochotný pro ně protrpět kde co. A třebaže je to dobrák od kosti a nechce nikomu ublížit, při jeho velikosti je to nesnadné. Když se takový velký pes otáčí, a co hůř, když běží a do cesty mu na poslední chvíli nečekaně vběhne malé dítě, jejich střetu není v mastifových možnostech zabránit. A že až stokilový chlapík snadno, třebaže nechtěně, porazí dítě, s tím se tak trochu musí počítat. Také silný a vcelku dlouhý ocas, ve kterém má pes nekontrolovatelnou sílu, snadno ve velké radosti smete hrnečky ze stolu, uhodí dítě i rozbije květináč na stojánku. Natožpak mladí psí puberťáci, které ještě baví skotačit, legračně poskakovat a přitom jejich hmotnost mnohonásobně překračuje hmotnost menších dětí. V dospělosti, která přichází kolem 2,5–3 let věku, se zcela uklidní, zpomalí, také mávání ocasem se zpomalí. Jejich pohyb je klidný, rozvážný, a i když si v přírodě občas rádi zaběhají, zpravidla se chovají důstojně či ležérně.

Do bytu, nebo na zahradu?

Je ideálním psem pro toho, kdo má rád velká plemena, chce rodinného klidného psa a má dostatek financí i prostoru v domě. Na co však majitel mastifa nesmí zapomínat, že když pije, voda je všude. Běžně mu po napití ještě trochu vody vyteče z tlamy. Také poměrně hodně slintá, a proto je vhodné mít po ruce ručník a dle potřeby přebytečné sliny občas utřít.

Nejspokojenější bude při kombinovaném ubytování. Nemá rád horko ani velkou zimu. Když bude mít dle svých potřeb a vůle každodenně na výběr zahradu a dům, bude nejspokojenější. V domě zabere poměrně hodně místa, proto se do malého bytu rozhodně nehodí. Ale myslet si, že bude spokojený venku na zahradě, to je chybné uvažování. Mastif je velmi nerad sám. Chce být pořád a všude se svým člověkem, se svou rodinou. Těžko snáší osamocení. Je rád tam, kde je jeho rodina. I když je jeho nejčastější činností polehávání a lenošení, rozhodně mu není jedno, kde to je. Když je venku, rád leží na místě s výhledem a jen tak pozoruje děj v okolí. Štěká málo, rozhodně nikdy ne zbytečně.

Je to plemeno neagresivní a přátelské. I když zaštěkat umí a je velký a mohutný, bezesporu i velmi silný, za hlídače se příliš nehodí. S každým chce být zadobře a je málo podezřívavý. Je dobromyslný a nemá nejmenší snahu ublížit – lidem ani zvířatům. Není útočný, naopak někteří jedinci mohou být zpočátku nedůvěřiví. Plachost je však u tohoto plemene nepřijatelná.

Určitě nebude běhat kolem plotu, aby pronásledoval cyklisty nebo auta. Ani nebude energicky až hystericky vyskakovat na plot ve snaze se dostat k člověku stojícímu za ním. Na cizí osobu sice často upozorní, ale u toho také zůstane. Nemá potřebu pokousat každého, koho nezná.

Nemá chuť zkoušet pevnost plotu, ani jestli je jeho výška dostatečná. Uznává hranice své zahrady, teritoria, které se většina mastifů snaží dle svých možností a představ ohlídat. Rozhodně nemá sklon k toulání.

I když nepatří k prvotřídním hlídačům, jeho velikost, přemýšlivý pohled a jasná majestátnost nedovolí cizím lidem, aby majiteli nebo majetku jeho majitele nějak škodili. Natožpak když se jedná o dvojici, nebo rovnou o celou smečku mastifů…

Mastif a ostatní tvorové zvířecí říše

Je to zcela nekonfliktní plemeno. Ve smečce psů jakýchkoliv dalších plemen není potřeba řešit spory. I k cizím psům je zpravidla velmi tolerantní, až laxní. S některými z nich, které zná, si občas rád pohraje a proběhne se. Nevyvolává mezi psy rvačky, je kamarádský nebo neutrálně nad věcí. Malých štěkajících psů si nevšímá.

I vůči všem ostatním zvířatům je při dobré socializaci velmi dobromyslný a nechce dělat problémy. Zcela bez problémů i bez dozoru může žít po boku jakéhokoliv zvířete. Někdy je naopak potřeba dohlédnout na to, aby jiná zvířata nezačala provokativně či z neodůvodněného strachu ubližovat hodnému mastifovi.

Nemá téměř žádný lovecký a kořistnický pud, a tak ani ovladatelnost v lese a na louce není žádným velkým problémem. Přesto cizí kočku prožene rád, pokud mu to jeho člověk dovolí. Opět záleží jen na socializaci, výchově a benevolentnosti jeho člověka.

Pohyb potřebuje

Rozhodně není líný, pokud nechcete, aby byl líný. Ne že by vyhledával podněty pro to, aby běhal a skotačil. To rozhodně ne. Ale pokud se mu majitel věnuje víc než jen dobrým krmením a častým hlazením, mastif se bude rád hýbat. Má rád procházky, poznávání různých míst, je skvělým partnerem na běžných výletech. Aby se zchladil za horkých letních dnů, rád vleze i do vody. Ale jen málo mastifů bude ochotno plavat.

Nejsou tak pomalí a neochotní běhat, jak by se možná na první pohled mohlo zdát. Při správné výchově jsou pozitivní, pohodoví a za všech okolností bezproblémově vyrovnaní. Rozumné dávkování pohybu s ohledem na věk je stejně důležitou a neodmyslitelnou součástí života mastifa jako jeho správné krmení. Potřebuje rozumně dlouhé procházky, aby nebyl přetěžován, ale aby mu měla šanci narůst svalová hmota. Jinou míru pohybu potřebuje ve štěněcím věku, v dospívajícím věku a v dospělosti.

Když zleniví, je flegmatický až smutný. Proto je zapotřebí se starat i o jeho duševní zdraví a kondici, aby byl stále v dobré náladě. Na pozitivně naladěné mastify je rozhodně hezký pohled. O nasvalení a pohyb je potřeba pečovat procházkami dle kondice a věku psa. Určitě nemůže běhat vedle kola, běžkaře, jezdce na koni a podobně.

Výchova a výcvik mastifa

Některá štěňata jsou nesmělá a rozvážná. Ta pak potřebují o to více povzbuzovat a socializace musí být obsáhlá a rozmyšlená předem. Běžnější jsou však vyrovnané povahy od štěněcího věku. Ovšem rozhodně ani tato sebevědomá štěňata nesmí být při socializaci ani v nejmenším ošizena. Mastif je dobrák, který je i při své hmotnosti dobře zvladatelný a vychovatelný, pokud se mu člověk věnuje.

K dobré výchově a chování v jeho životě postačí důsledná socializace a mírná výchova s pochopením. Tento psí obr totiž nutně potřebuje mírné, trpělivé, klidné, a pokud možno důsledné vedení a vychovávání. Křik, tresty a násilí ničí mastifovu jinak nekonfliktní, vyrovnanou a dobráckou povahu. Špatná a velmi tvrdá výchova z mastifa udělá nevyzpytatelného nebo plachého psa. Má dobrou paměť. Pamatuje si jak to dobré, tak to zlé.

Jeho výchova je přitom tak snadná. Již zvýšení hlasu bere jako trest a velmi dobře vnímá a reaguje na gestikulaci, či dokonce mimiku svého člověka. Nesnese tvrdé zacházení nebo náznak drilu. Všechno je potřeba řešit s klidnou hlavou. Mastif tomu chce porozumět a chce vyhovět. Jen mu někdy dlouho trvá, než na to přijde a všechno správně pochopí. Tyto jeho stavy někdy hraničí s tvrdohlavostí nebo jsou za ni neprávem zaměňovány. Přitom mastif nechce dělat potíže a být zdrojem špatné nálady. Ale vyzkoušet pevnost nervů svého člověka opravdu umí. Jeho výrazná obličejová mimika však dovede člověka snadno obměkčit.

Neodmyslitelnou součástí výchovy mastifa je chůze na prověšeném vodítku, tedy bez tahání a přivolání. Naučí-li se mastif v mládí tahat na procházkách za vodítko, s ohledem na jeho sílu a váhu se to již brzy stane až neřešitelným problémem.

Ani když se naučí chodit správně na vodítku, nedoporučuje se, aby člověk vedl více než jednoho mastifa. Pokud se totiž dva rozhodnou rozběhnout se k zajímavému cíli, neudrží je ani silově zdatný muž.

I když je schopen se naučit několika povelům i se dobře vychovává, celkově chápe pomaleji a potřebuje na všechno více času. I mezi mastify se sice najdou výjimky a také psi vhodní pro canisterapii, ale celkově není vhodným plemenem výcviku ani na sportování. Většinou nemá rád aportování ani podobné hry. Motivace k poslechnutí tak musí být jen souhra s jeho člověkem, při výchově či výcviku doplněná o nějaký chutný pamlsek.

Samozřejmě i toto dobračisko mezi 7–15 měsícem věku prochází pubertou, která může být různě výrazná. Může se u něj projevit výrazná tvrdohlavost, zkoušení hranic, přestane poslouchat a někteří jedinci mohou projevit lehkou dominanci. Postačí však jen zachovat klid, důslednost a trpělivost a tyto náročné měsíce projít s nadhledem.

Péče, chov a krmení

Základní péče o mastifa je snadná. Srst stačí občas prokartáčovat. Čím častěji, tím méně chlupů se bude nacházet v domě. Pes tuto péči zpravidla má rád. Protože má většinou méně pohybu, než se stačí drápy samy přirozeně obrušovat, je potřeba je dle potřeby zkracovat mechanicky. Také pravidelná očista očí, zejména u psů s povolenými víčky, je nezřídka nutností. V neposlední řadě se nesmí zapomínat na kontrolu zvukovodů a čistit je dle potřeby, aby se předešlo zánětům.

Vedle správně pochopené a aplikované míry pohybu mastifa je druhým složitým aspektem krmení. A to nejen kvalita, ale i množství. Mastif nesmí rychle vyrůst do výšky, jinak hrozí velké a nenávratné zdravotní problémy (růstové poruchy). Hlavně pozor na velké dávky proteinů – bílkovin. Je nutné se držet doporučení chovatele, čím a jak moc krmit. To rozhodně není dobré podceňovat. To, že člověk chce, aby jeho mastif měl jen to nejlepší a byl co největší, neznamená, že ho bude překrmovat a předávkovávat látkami podporujícími růst. Nadměrný růst totiž snadno a nenávratně může poškodit jeho šlachy a klouby. Krmit se musí s rozumem. Potřebuje maximální možnou kvalitu a přiměřené množství krmiva. Mohutnost se dotváří až mezi druhým a třetím rokem jeho života, zdravým životním stylem.

Jeho váha je v dospělosti obvykle 75–100 kg, výška kolem 70–80 cm. Standard však vůbec neuvádí váhu ani výšku. Automaticky se předpokládá, že všeho bude co nejvíc, a zároveň nechce podněcovat k tomu, aby chovatelé usilovali o gigantičnost na úkor souměrnosti a zdraví.

Někdy jsou problémy při porodu mastifů, a proto je potřeba počítat s asistencí veterináře. Některé feny mají malou snahu štěně vytlačit z porodních cest, proto nejsou výjimkou ani mrtvá štěňata. Štěňata se rodí tmavá, až skoro černá a váží téměř 1 kg. Při jejich hmotnosti se nezřídka stane, že feny zalehnou štěně, a tím i nechtěně zabijí svého potomka. Chovu mastifů by se tak neměl věnovat kynologický začátečník.

Zdravotní stav je velmi důležitý a dá se v mnohém ovlivnit…

S ohledem na jeho velikost a široký hrudník se dají očekávat, stejně jako u ostatních velkých plemen, predispozice k torzi žaludku. Ta se rozhodně nemusí vyhnout ani odrostlejším štěňatům a mladým psům. Proto se velmi doporučuje celoživotně krmit dospělé jedince 2× denně a štěňata čím častěji, tím lépe (6–3× denně), neboť u nich se klid po krmení ordinuje ještě obtížněji. Pes by měl po krmení minimálně hodinu odpočívat a mít klid. Žádné procházky, žádné běhání. Také je důležité dohlédnout na to, aby měl stálý přístup k čisté vodě, kterou je zapotřebí častěji měnit kvůli většímu množství slin ve vodě. Pokud by se měl napít většího množství vody najednou, taktéž hrozí torze žaludku, a proto platí stejná pravidla jako po podávání krmiva.

Protože je to velmi těžké plemeno, díky přílišnému namáhání kloubů se objevuje růstový problém „bursitida“ – zánět tíhového váčku. K obdobným problémům lze zařadit již zmiňované růstové poruchy, slabší vazy, přetrhnutí kolenních vazů, ale také karcinom dlouhých kostí a dysplazie kyčelních a loketních kloubů. Z toho jasně vyplývá, jak důležité je správně rozvrhnout vhodný pohyb, aby byly šetřeny, ale zároveň i vhodně posilovány šlachy, vazy a klouby v každém věku. Není výjimkou, když starý, osmi až desetiletý mastif má problémy s pohybovým aparátem a trpí uskřinutím páteřního kanálku.

Nutně potřebuje ležet na měkkém. Má tendenci k tvorbě otlaků. Ty se poměrně rychle mohou vytvořit na kloubech, především loktech a hleznech. Pokud jsou otlaky velké, potřebují také pravidelnou péči ze strany člověka.

Patří k plemenům, která může trápit špatná funkčnost štítné žlázy, nevyhýbají se mu ani běžná onemocnění očí. K těm mimo jiné patří výraznější genetické dispozice k entropiu a ektropiu. To zapříčiňuje volná kůže na hlavě, která v některých případech může škodit i v podobě kožních problémů v záhybech. Proto je nutná zvýšená péče o kůži v místech záhybů, kde musí být čisto a sucho.

Toto plemeno patří na seznam řady plemen, která špatně snášejí určitý typ narkózy. Toho si musí být vědom jak veterinář, tak majitel.

Jak by měl mastif vypadat?

Od mastifa se vyžaduje absolutně bezproblémový a harmonický pohyb. Je považován za zásadní. Tendence k mimochodu je nežádoucí. Proto mastif musí při předvádění na výstavě či bonitaci běhat čile, ne těžkopádně a pomalu. Jeho pohyb tak má být mocný, lehce prodloužený, vycházející z pánevních končetin, plynulý, očividně zdravý, prostorný a bez námahy. Při pohybu je horní linie udržována v rovině.

Hlava, v obecných rysech, dává čtvercový vzhled z jakéhokoliv úhlu. Lebka je široká mezi ušima a čelo je ploché. Jakmile je vzbuzena pozornost, je čelo vrásčité. U zralých dospělých jedinců je jakékoliv přehnané vrásnění či nadbytek kůže nepřijatelný, pokud je jedinec v klidu. Stop mezi očima je dobře znatelný, ale nepříliš příkrý. Čenich je vždy černý, široký, plochý, ne špičatý nebo vytočený nahoru. Tlama je krátká, pod očima široká a téměř stejně široká zůstává až ke špičce čenichu, tj. tupá a kolmo zkosená. Pysky kopírují tupý úhel s přepážkou a jsou mírně visící tak, aby tvořily čtvercový profil. Spodní čelist je široká až do konce. Zuby zdravé; silné a široce od sebe posazené. Řezáky v rovině (klešťový skus, ostří na ostří) nebo dolní vyčnívající před horní (obrácený nůžkový skus), ale nikdy natolik, aby byly viditelné při zavřené tlamě. Oči jsou střední velikosti, daleko od sebe. Barva očí je oříškově hnědá, přičemž čím tmavší, tím lepší. Spojivky nemají být vidět. Uvolněná víčka jsou vysoce nežádoucí. Uši má malé, tenké na dotek, daleko od sebe, usazené na nejvyšších místech po stranách lebky tak, aby linie pokračovala přes nejvyšší bod lebky, a ležící na plocho a v klidu přilehající k lícím.

Krk je mírně klenutý, středně dlouhý, velmi svalnatý a jeho obvod o 2,5–5 cm menší než obvod lebky před ušima. Trup je široký, hluboký, dlouhý, mohutně stavěný, na pevných nohou daleko od sebe. Svaly zřetelně vyrýsované. Jeho postava je masivní, mohutná, kompaktně souměrná, lehce prodloužená, nikoli čtvercového formátu. Hřbetní linie je rovná, hrudník široký, hluboký, hloubka slabin je velká. Ocas je nasazen vysoko a dosahuje až k hleznům nebo trochu pod ně. Lehce širší u kořene a zužující se ke konci. V klidu visí rovně dolů, ale u konce tvoří oblouk směrující vzhůru. Ne však příliš, aby se při vzruchu dostával nad hřbetní linii. Končetiny jsou rovné, silné a posazené daleko od sebe. Tlapy jsou velké, oblé a uzavřené. Prsty správně klenuté, drápy černé. Srst je krátká a přiléhající, na krku a ramenou však hrubá. Zbarvení je meruňkové, plavé nebo žíhané. V každém případě tlama, uši a čenich by měly být černé, s černým zbarvením kolem očních víček, sahajícím nahoru mezi ně. Nadměrně světlá srst na trupu, hrudi nebo nohách je nepřijatelná.

Velká velikost je žádoucí, ale pouze v kombinaci s kvalitou a jen když není ohrožováno zdraví jedince. Výška a mohutnost jsou důležité, ale pouze jsou-li oba parametry v souladu. Standard hmotnost ani kohoutkovou výšku kupodivu neuvádí.