Pro odlehčení - podle čeho jste vybírali prvního psa/plemeno?

No já si tak zpětně říkám, že kdyby třeba ten první golden byl pes s PP, opravdu s typickou povahou - tak bych možná už pak jiného psa nechtěla a dnes měla zase GR . Ale kdo ví, začalo mě to pak táhnout úplně jinam a dnes už bych retrívra nechtěla, protože jsem zvyklá na úplně něco jiného. Ale to vůbec nic proti nim .

Ještě než jsem měla toho svého retrívra, tak jsem chodila venčit do jedné chvoky u nás - labíky a goldeny, pak taky fousky, maďary a další ohaře. A tam právě byli ti typičtí retrívři a když pak přišel ten náš "retrívr", tak jsem myslela, že mě trefí .

Edit: jinak pak jak jsem na tom cvičáku poznávala další a další plemena, tak jsem se zamilovala do AST, protože ten byl alespoň "větší" , vždycky jsem chtěla velké psy. Pak jsem přivezla Coopra - xAST - ten mě prostě učaroval, ale počítala jsem s tím, že povaha nebude úplně taková jako u AST. No a s Cooprem jsme začali jezdit na závody pro bull plemena a poznávat další a další lidi a psy a já jsem to přehodnotila a místo AST jsem dalšího psa chtěla SBT - to byla prostě ta srdcovka, i přesto, že je malý (takový velký pes v malém těle). No nyní mám tedy už i SBT a další pes bude zase SBT. Ale jinak mám ještě v takovém dalším výběru argentinskou dogu, amerického buldoka, amerického bezsrstého teriéra a přítel by chtěl někdy ČSV . Ale kdo ví co bude. Mě nakonec ti menší psi začali i vyhovovat - člověk jich může mít víc, jsou skladnější, když se pes z venku jako prase tak ho prostě v náručí donesu do vany, zas na druhou stranu na gauči a v posteli se umí roztáhnout víc, jak 30 kg pes .

Tak to je dobrý, já jsem teda jinej příklad....když mi bylo šestnáct, tak mi chtěl můj přítel (současný manžel) udělat radost a že mi koupí štěně,......já celej svůj dosavadní život po psu toužila, takže mi bylo paradoxně úplně jedno jestli to bude pudl, jezevčík, velkej knírač, německá doga nebo obyčejnej voříšek.......prostě KONEČNĚ BUDU MÍT SVÝHO PSA.....no opravdu náhodou a shodou okolností, měli známí manželova tatínka štěňata německých ovčáků, sice bez PP, ale máma štěňat byla z docela vyhlášenýho chovu s pracovníma zkouškama, ale nebyla chovná, byla přerostlá, táta byl chovnej, ale v té době jsem si myslela přesně to samý, co je bohužel rozšířený i dneska, na co PP, když nechci chodit na výstavy a hlavně v tý době na tom NO nebyli tak jako dneska a skoro v každý zahradě byl "vlčák" a k baráku na hlídání ty papíry asi nějak moc lidí neřešilo
no prostě zbývala jedna volná holčička, když jsme si pro ní přijeli, tak nám otevřela paní a hned hlaholila, vy si jedete pro štěňátko že jo?? Mazlinko, pojď sem, no a vybatolila se naše Sárinka, poslední holčička z vrhu...a byla úžasná a dokonalá a hodně mě toho naučila a měla se mnou svatou trpělivost a odpustila mi moje chyby a byla prostě ta nej, kterou jsem mohla mít.

marcelaamax napsal(a):
No já si tak zpětně říkám, že kdyby třeba ten první golden byl pes s PP, opravdu s typickou povahou - tak bych možná už pak jiného psa nechtěla a dnes měla zase GR . Ale kdo ví, začalo mě to pak táhnout úplně jinam a dnes už bych retrívra nechtěla, protože jsem zvyklá na úplně něco jiného. Ale to vůbec nic proti nim .

Ještě než jsem měla toho svého retrívra, tak jsem chodila venčit do jedné chvoky u nás - labíky a goldeny, pak taky fousky, maďary a další ohaře. A tam právě byli ti typičtí retrívři a když pak přišel ten náš "retrívr", tak jsem myslela, že mě trefí .

Edit: jinak pak jak jsem na tom cvičáku poznávala další a další plemena, tak jsem se zamilovala do AST, protože ten byl alespoň "větší" , vždycky jsem chtěla velké psy. Pak jsem přivezla Coopra - xAST - ten mě prostě učaroval, ale počítala jsem s tím, že povaha nebude úplně taková jako u AST. No a s Cooprem jsme začali jezdit na závody pro bull plemena a poznávat další a další lidi a psy a já jsem to přehodnotila a místo AST jsem dalšího psa chtěla SBT - to byla prostě ta srdcovka, i přesto, že je malý (takový velký pes v malém těle). No nyní mám tedy už i SBT a další pes bude zase SBT. Ale jinak mám ještě v takovém dalším výběru argentinskou dogu, amerického buldoka, amerického bezsrstého teriéra a přítel by chtěl někdy ČSV . Ale kdo ví co bude. Mě nakonec ti menší psi začali i vyhovovat - člověk jich může mít víc, jsou skladnější, když se pes z venku jako prase tak ho prostě v náručí donesu do vany, zas na druhou stranu na gauči a v posteli se umí roztáhnout víc, jak 30 kg pes .

Jasně, každýmu vyhovuje něco jiného, jinak by byla na světě nuda. Já to beru už hodně vzhledem k věku. Psa chci, bez něho nebudu, ale zase už mám ráda svůj klid, i když každodenní procházky a blbnutí se psem miluju, to zas jo. A nemám malý děti a vnoučata zatím taky ne, takže času je fůra. Na cvičáku, kam chodíme, vidívám právě nejvíc ohařů a to teda bych fakt nedala, to jsou rakety. Ještě co se mi tak z lovečáků líbí, tak německý křepelák. A co jsem nevěděla...že dalmatin je taky lovecké plemeno :-)
A co mě v poslední době udivilo, vůbec jsem nevěděla, že takové plemeno existuje...malý vendéeský hrubosrstý baset. Jak tady kdosi v některém vlákně psal, že plemen je málo a někdo si nevybere, mně teda naopak přijde, že je jich strašně moc a vždycky objevím nějaké nové, o kterém jsem dosud nic nevěděla.

To my měli odjakživa vždycky "prostě-psy". Výběr těch prvních, co si pamatuju, jsem nezažila, prostě už tu byli, ale nás si vždycky spíš vybírali psi a nebo nám je vybírala situace...
Pro některé jsme zašli do útulku a vybrali na místě, ty nám sympatické nám pustili na dvorek a odjížděl s námi ten, co se k nám (k dětem) nejvíc měl. Taky se nám stalo, že děda přijel už se štěnětem, protože ho auto před ním vyhodilo ze dveří a ujelo, ze silnice jsme později měli i další štěně. Vždycky jsme měli současně alespoň dva, dříve byli někteří celoročně venku, pak jiní i doma... Většinou si spíš, opět, tak nějak vybrali oni. Někteří domů nechtěli.
Svého vlastního prvního psa jsem vybírala stejně a pochybuju, že někdy budu vybírat jinak. Prostě, když budu chtít psa, zajdu si do útulku. Když nepochodím tam, kouknu v jiném. Povaha? No, každý je nějaký, u dospěláků bych asi vybírala víc tak, aby mu vyhovoval můj životní styl a nebrala bych si schválně nějakého potížistu, ale štěňata jsou tvárná a takové ty základní věci a denní rytmus si je každý učíme sám. A pravda, nemůžu vědět, jaké bude mít takové ty neměnné povahové rysy, se kterými nehnu, ale já u psů tak nějak čekám mnoho. Nejsem ten typ, co si by objednával psa na míru, mám ráda psy obecně a nějak se prostě sžijem.

U nás vždycky platilo to, že pes se ze své podstaty hodí k dětem, ale záleží, jestli taky jsou k dispozici děti vhodné ke psu.

velice prostě - podle atlasu psů

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
velice prostě - podle atlasu psů

No když ono v tom atlasu jsou kolikrát takové kraviny - pamatuji si, že v encyklopedii, kterou mám doma je třeba to, že je AST dobrý hlídač a že při správném vedení nemá problém se psy. Že je dobře cvičitelný. A taky to, že potřebuje hodně pohybu - ale ve velké zahradě, kde si může hrát s míčkem a běhat, se zčásti postará o svůj pohyb sám .

Ale tak jasně no - když chce člověk "neznalý" najít vhodné plemeno tak kde jinde, než v atlasu by měl hledat....

Já jsem v atlasu nehledala nikdy, nikdy jsme doma ani žádný neměli :-)
Dnes se může hledat na internetu a informací je určitě víc jak v atlasu.

Pripojím sa tiež

Ako šesťročná som dostala kríženca jorka s jazvečíkom-vyzeral ako jork,len bol dlhý ako klobáska Bol to môj prvý psík a vyhovovalo mi,že bol malý-stále som ho nosila na rukách,zmestil sa do košíka na bicykli,vela nezožral, nič nezničil...Keď som mala 11,otec doniesol z práce anglického kokra(jeho kolegyni zostal ako posledný z vrhu) a mame tvrdil,že len u nás prečká zimu a na jar mu nájdeme milujúci domov. Bola som happy jak dva grepy,pretože šteniatko bolo nádherné a pomenovala som ho Frederik(lebo mamine sa to meno páčilo a chcela som sa jej nejako odvďačiť, že u nás môže byť). Našli sme mu milujúci a ten najlepší domov-zostal totiž u nás. Ked náhle zomrel na zlyhanie srdiečka,revali sme asi mesiac...Na 16. narodeniny som dostala zlatého retrievera. Bola to moja prvá fenka a prvý retriever. Vtedy to plemeno fičalo(je to 11 rokov späť),zohnať šteniatko nebol žiaden problém a priznávam,že vtedy som o problematike množenia atd. vedela houby. Šteniatko sa volalo Sawannah a prežili sme spolu nádherných 10 rokov. Bola to moja naj kamoška,parťáčka, môj tieň. Milovali ju všetci a ona milovala všetkých,len malých detí sa bála.Dodatočne sme zistili,že u ,,chovatela,, práve malé deti robili šteniatkam zle. Bohužiaľ mala najhorší stupeň DLK aj DBK,ale 8 rokov dávala 15 km túry,milovala les,vodu,bahno,proste vodný živel. Včera to bol rok,čo zomrela...a doteraz za ňou smoklím a stále na ňu spomínam. Chvalabohu už s úsmevom.

No a na konci apríla k nám prišla ďalšia goldenka Nefret (už s PP) a vyzerá to,že to s ňou bude riadna jazda! Páčil sa mi aj weimar,ale predsa je to polovný pes,ktorý potrebuje denne dlhé špacírky, výcvik,loviť...navyše som skôr na chlpaté plemená. Zvažovala som aj BSP,ale odradilo ma ich príšerné zdravie a veľmi skorá úmrtnosť.

Ešte sa mi páči nemecká doga,ale to vidím veľmi nereálne,proste je to len platonická láska. A pokukujem po čiernom labrošovi z útulku,ale mama by ma vyhodila aj vydedila Samozrejme žartujem!Takže Nefret bude asi jedináčik a príšerný rozmaznanec.

Inak super téma,rada si prečítam dalšie príspevky.

Tak já třeba psa nikdy nechtěla. Když jsem byla batole, tak po mě skočil u příbuzných ovčák ve hře a dost dlouho jsem se psů bála. A když jsem byla starší, tak jsem viděla tu práci kolem - venčení, atd. Takže, když bratr škemral o psa byla jsem dost zásadně proti. No a pak máma viděla u známé štěně jezevčíka a hned jela pro jeho bráchu. Byla to hurá akce. V rodině nikdy psi nebyli. Nikdo to s nimi neuměl. Až jsem se prostě sebrala a milého paličáka a sebe dotáhla na cvičák. Máme ho do teď, je z něj spolehlivej parťák i když se svéráznou náturou a skoro bych řekla smyslem pro humor. A je to zvláštní, ale už si domácnost bez tý palice dubový jezevčí nedokážu představit. Vždycky říkám, že jsem psí člověk z leknutí.

V rodině psi vždycky byli, zpočátku u babči teriéři, pak kříženka NO. Když rodiče postavili dům naproti, tak jsme měli krásného béžového křížence špice Ťapku. Po něm přišel další kříženec bílého špice Alf. Toho už jsem vychovala sama, bylo mi 20. Já na své psy čekala dlouho, až a jestli budu mít vyřešeno bydlení, do té doby jsem bydlela ve městech v bytech, tam byl pro mne pes nemyslitelný. Po zbudování domu, jsem po rozvahách dítě či pes, přišla k závěru, že lásky k dětem nemaje...bude pes. Muž chtěl ovšem berňušku. Já celá léta uvažovala o akitě, ale kdyby snad někdy ještě to dítě...akitu jsem zamítnula, ony zrovna děti nemusí. Otevřela jsem atlas, že snad najdu podobného, ale mírnějšího psa. Jakmile jsem uviděla samojeda, kterého jsem do té doby vůbec neznala, bylo rozhodnuto. Psi budou dva, berňák a samojed už proto, aby v zahradě nebyl sám, když třeba odjedem na dovču(nikdy už jsme už na ni neodjeli) V té době byl ještě starý Alfík, kterého jsem si od našich denně brala na prochajdy, pak chodil s náma a kluci ho se mnou doopatrovali. Umřel, jak jsem mockrát psala v 17. Po něm Berrynek. Jestli někdy budou psi, muž chce stejnou sestavu naivně si myslíc, že budou stejně skvělí, skvělí parťáci a ti nejhodnější psi v okolí. Já tak naivní nejsem, bojím se, že mnohé se nemusí povést, i Berrynkova povaha byla dokonalá, i oproti berňákům, se kterýma hodně kamarádíme. A ta obava o zdraví, které jsme ještě při pořizování Berryho vůbec neřešili(ještě to nebylo tak hrozné, jako dnes) mi v pořízení berňáka brání. Woruška...no tam to zdrhání za zvěří prostě, ale jinak absolutní zlatíčko, místo něho si jiného psa představit neumím, je mé druhé já.

vlastně nijak.

první pes byl pes, co byl jakože mojí sestry. hovawart, protože vypadá jako zlatý retrívr ale hlídá. výběru jsem se neúčastnila.

Po smrti dobrmana mého přítele zůstal dům prázdný, chyběl mi tady chlupatý kámoš lomeno vitac lomeno hlídač.
Slovo dalo slovo, začali jsme shánět, jakou rasu si pořídíme. Podmínky byly - celý rok venku, velký, hlídací, samostatný. Začala jsem číst, shánět informace u chovatelů, přidala se do několika skupin, vybrala chovatelku počkala si na štěňátko a máme doma pubertální tibetskou dogu😁

Nicmene pro mě bylo důležité, vybírat podle toho, co můžu nabídnout psovi já. Protože osobně by se mi moc líbil NO, ale exterieraka jsem nechtěla a na pracaka by nebylo tolik času ho "uspokojit" prací. Kdoví, třeba jednou, teď je pro mě tibetka top 😁

Koukám, že u většiny z vás to byl prostě účelový výběr s přemýšlením, nebo jste se ke psu dostali "náhodně". Tohle právě ve svém okolí moc neznám - tady fakt převažuje to, že se pes líbí vzhledově a nebo že takového mají známí a je super. Bez jakéhokoli dalšího zjišťování. Ale zas je pravda, že tihle lidi nejsou vyloženě pejskaři a mají psa prostě proto, že k baráku patří.

Na druhou stranu znám i případy, kdy si lidi pořídili pro ně absolutně nevhodné plemeno - chtěli klidného psa k baráku s občasnou procházkou a pořídili si aktivního blázna. Ze začátku byli nešťastní jak oni, tak pes. Ale díky tomu třeba i oni začali se psem cvičit, sportovat a chytlo je to tak, že nakonec jsou super dvojka a jiného psa už nechtějí.

marcelaamax napsal(a):
No když ono v tom atlasu jsou kolikrát takové kraviny - pamatuji si, že v encyklopedii, kterou mám doma je třeba to, že je AST dobrý hlídač a že při správném vedení nemá problém se psy. Že je dobře cvičitelný. A taky to, že potřebuje hodně pohybu - ale ve velké zahradě, kde si může hrát s míčkem a běhat, se zčásti postará o svůj pohyb sám .

Ale tak jasně no - když chce člověk "neznalý" najít vhodné plemeno tak kde jinde, než v atlasu by měl hledat....

No, mně to celkem na toho našeho AST sedí..

My si moc nevybírali - AST si vybral nás Hlídali jsme známému jeho pejska AST a natolik jsme si toto plemeno zamilovali, že jsme si ho po čase sami pořídili.

SimaH napsal(a):
No, mně to celkem na toho našeho AST sedí..

My si moc nevybírali - AST si vybral nás Hlídali jsme známému jeho pejska AST a natolik jsme si toto plemeno zamilovali, že jsme si ho po čase sami pořídili.

Tak mě teda absolutně nesedí na něho hlídač . Typický AST prostě hlídač není. Nebo pokud to berete tak, že za plotem občas štěkne, ale jinak by zloděje láskou ulízal, tak to pak jo . Že při správném vedení nemá problémy se psy - to je taky jak si to kdo vezme, jo dá se naučit aby je ignoroval, ale spousta AST prostě se stejným pohlavím kámošit nebude. A z tohoto popisu si klidně člověk může říct, že si ho může pořídit do smečky dalších x psů. No a to s tím pohybem - tak to je blbost obecně - žádný pes se na zahradě nepostará o svůj pohyb sám.

No a to s tím pohybem - tak to je blbost obecně - žádný pes se na zahradě nepostará o svůj pohyb sám.

Já jsem si naivně myslela, že už většina lidí své psy venčí, i když je má na zahradě. A včera jsem na FB četla dotaz: Jak často a jak dlouho venčíte? Nejvíc odpovědí bylo: Je na zahradě :-)

Jooo tak to u nás na vesnici znám jen dva lidi, kteří chodí se psem ven ( je to sice malá vesnička, ale psa tu má téměř každý). Ostatní je mají na zahradách, v kotcích a většina z nich ani neví, co je to vodítko. V rodné vesnici to bylo podobné. Mám i dost takových známých - že se třeba občas zeptám, jestli nechtějí jít s námi na procházku, nebo říkám, že musím na procházku se psema a oni "a proč? vždyť máš zahradu".....

marcelaamax napsal(a):
Jooo tak to u nás na vesnici znám jen dva lidi, kteří chodí se psem ven ( je to sice malá vesnička, ale psa tu má téměř každý). Ostatní je mají na zahradách, v kotcích a většina z nich ani neví, co je to vodítko. V rodné vesnici to bylo podobné. Mám i dost takových známých - že se třeba občas zeptám, jestli nechtějí jít s námi na procházku, nebo říkám, že musím na procházku se psema a oni "a proč? vždyť máš zahradu".....

Ja síce tiež bývam v rodinnom dome v malom meste, ale dvor máme veru malý a byť psom,tak by ma porazilo každý deň sa pohybovať len v ohraničenom,už známom priestore. Navyše okolo nášho mesta sa tiahne vojenský obvod,čiže nekonečné lesy,rybníky,polia,lesné cestičky...bol by hriech psíka o túto nádheru ukrátiť Odkedy mám Nefret,oveľa viac chodím a schudla som 3 kilá!

My máme zahradu sice ohromnou, ale pokud si tam se psy nehrajeme přímo my, nebo si nehrají mezi sebou (to je ale zas musím pak už krotit) tak se na té zahradě jen povalují. Joo je pravda, že kdy jim třeba zavěsím peška na strom, tak si ho tam budou tahat třeba dvě hodiny v kuse, i když je tam nechám samotné. Ale nemám ráda takové to tvrzení, že se psem nechodím na procházky, protože má zahradu.

Joo a hlavně ty procházky si užívám i já, příjemně se při nich odreaguji. A upřímně? Kdybych neměla psy, tak se každý den na procházku určitě nedokopu.

Joo a hlavně ty procházky si užívám i já, příjemně se při nich odreaguji. A upřímně? Kdybych neměla psy, tak se každý den na procházku určitě nedokopu.

Mně by snad bylo i blbý jít bez psa, já bych nevěděla, co s rukama

Když mi bylo náct, tak jsem konečně dostala dovolení pořídit si psa. Tak jsem se poptala, kde se štěňátka kupují. Většina lidí mi poradila, že v tržnici v Holešovicích (Praha). Tak jsem tam jela a hned na kraji se zrovna prodávali němečtí ovčáci. Tak jsem dala pětistovku a jednoho pejska si tramvají odvezla domů. Měla jsem ho 14 let a na veterinu jsme chodili jen na očkování a asi dvakrát poraněná packa

marcelaamax napsal(a):
Jooo tak to u nás na vesnici znám jen dva lidi, kteří chodí se psem ven ( je to sice malá vesnička, ale psa tu má téměř každý). Ostatní je mají na zahradách, v kotcích a většina z nich ani neví, co je to vodítko. V rodné vesnici to bylo podobné. Mám i dost takových známých - že se třeba občas zeptám, jestli nechtějí jít s námi na procházku, nebo říkám, že musím na procházku se psema a oni "a proč? vždyť máš zahradu".....

Stejně tak u nás. A ještě mám vypozorovaný takový trend, že se venčí štěňata. To se tak pořídí štěně, celá rodina nadšená, tahají ho ven x krát denně na střídačku, děti, babičky.... pak začne dospívat, tahá na vodítku, občas zdrhne, tak to už chodí ven jenom o neděli s tatínkem, pak doroste, má sílu, neposlouchá a tím se končí s venčením. Kotec na doživotí, nebo v lepším případě zahrada. A tak tu žijem, no....

U nás to byla vlastně taky náhoda.Známí měli štěňata NO, tak se jedno přivezlo. I když jsem původně chtěl něco menšího, byla to výborná volba. Jiný pes by mne nevyučil tak jak tato bláznivá feňula. Díky ní jsem šel na cvičák a přičichl blíž ke kynologickému sportu. Se společenskými plemeny se tenkrát na cvičák nechodilo, takže jen kvůli náhodnému výběru plemene jsem zůstal přes 30 let věrný cvičení a nasměrovalo to celý můj další život. Kdybych si koupil například kokra nebo pudla, necvičil bych, neseznámil bych se s mými prvními láskami a ani s tou svou nynější. Tedy seznámil, ale s jinými :-)

Já jsem zrovna nedávno ještě tak přemýšlela, co by by bylo, kdybych nikdy neměla psa, ani teď. Kdyby mě to prostě třeba netáhlo k nim, nebo kdybych se nedostala ke psům, které teď mám, ale měla "jen" nějakého doma. Protože ten první byl pořizován jen jako mazlíček, že spolu budeme lítat venku atd. - ale žádný cvičák v plánu nebyl - to až ten pes mě na cvičák donutil a tím pádem už to všechno jelo dál . A teď když si vezmu, že každý volný víkend už dopředu hledám, kde jsou nějaké závody, tréninky, akce, když nic tak přijedou kamarádi a potrénujeme u nás, nebo my u nich. Pořád nějaké výlety, cvičáky. Kdybych ty psy neměla, tak bych měla tooooolik volného času, ale absolutně nevím, co bych s ním dělala .

Já měla kritérií mraky.

- cca 10 kg, aby to nebyl křeček, ale v případě potřeby šel někam i delší trasu odnést, aby byl "skladný"
- musel mít nerad hnusné počasí
- doma gaučák, venku akční
- žádné čuně, ideálně nepáchnout a chlupy taky nebrat (černobílý kocour s delšími chlupy bylo peklo)
- neštěkat
- žádná psycho povaha jako bordera, pěkně pohoda, aby po mě pořád něco nechtěl
- aby nebyl ostrý na lidi (měla jsem jezevčíka drsoně, pořád se musel korigovat)

Takže ho mám. 12 kg. Když prší, nebo je zima, nemůžu ho doma ani najít. Pes postelový, venku drak. Nesnáší vodu, louže obchází obloukem, do rybníka neskočí ani za háravkou, př. v rámci lovu kachny třeba. Do bahna by nevlezl, je spíš "pes chodníčkový". Něco srsti z něj dvakrát za rok vyletí, v mezičase nepustí ani chlup. Po psím nepáchne, vůbec. Štěkat se naučil, ale občas venku jednou tak zvláštně blafne a ticho. Když potkáme dobré známé, nebo se vítáme se smečkou, to zas huláká jak na lesy - jódluje. Když pominu požadavky typu "podrž mi parůžek, petku s mlíkem, abych jí mohl vylízat, drbej minimálně hodinu, naval jídlo apod.", tak po mě vlastně nic nechce a ani se na nic neptá. Lidi má rád, čím víc drbačů, tím líp. Stane se, že se někoho bojí, ale to se radši klidí.

Moje cesta ke psu – ve dvou letech mě nějaký cizí NO nechtěně shodil do řeky. Bylo to na jaře, voda studená a já se od té doby psů bála. K mému dědečkovi, kde jsem jako holka bývala často, chodil jeho kamarád, který měl černého NO. Časem se mi pes a hlavně jeho poslušnost začala líbit a dopadlo to tak, že jsem cca od 10 - 11 let s tímto pánem a jeho psem chodila na vycházky. Nikdy se mnou ale pes nešel sám. Až jednou… bylo mi 12, psovi taky, už byl hluchý, a ten den pršelo. A přesto to byl jeden z nejhezčích dnů v mém životě, protože ten den se mnou šel pes poprvé v životě sám na procházku. Lítala jsem s ním v dešti snad dvě hodiny. Od té doby jsem s ním chodila téměř denně. Ale toužila jsem po svém psu, po psu, kterého bych mohla cvičit, protože tento byl sice vycvičen, ale už starý a hluchý. Pilně studovala inzeráty v časopisu Pes přítel člověka, hltala články a knihy o výcviku a etologii, a otravovala naše, že chci psa. Ne ledajakého – NO nebo boxera, prostě služební plemeno. Rodiče nevěřili, že mi zájem vydrží, a tak nechtěli investovat do štěněte s PP. Bylo mi 14, na brigádu jsem nemohla. Nakonec jsem dostala podmínku – psa ano, po dokončení základky, tedy osmé třídy. Ale jakého? Shodou okolností jsem přes spolužačku získala zadarmo ročního nalezence vzhledu něco mezi černým NO a BO groenendaelem. Byl to kříženec, ale to mi nevadilo. Byl to nejlepší pes, protože byl první a protože už jsem pak v životě nikdy neměla na psa tolik času, jako tenkrát. Cvičili jsme, ale na zkoušky to nebylo, kdoví co prožil, bál se rány. Nevadilo mi to, měla jsem psa.
Pak až v dospělosti přišla jiná plemena, boxer (úhyn na alergii na thiopenthal), střední černý knírač, samojed, černý ruský teriér, s našima chodský pes a kavkazan. Líbí se mi velká plemena, služební plemena, a naopak nemám vztah k malým a hlavně pidiplemenům. Zaváhala jsem osudově a nepořídila si NO v době, kdy to byl ještě silný pracovní pes bez rozlišení na pracovní a exteriérové linie.

Ale nikdy, vůbec nikdy, jsem se nikoho neptala, jakého si mám pořídit psa, jaké plemeno. Měla jsem jasno, co chci. Že to tak úplně nevyšlo je jiná věc.
Nepochopím tolik dotazů zde na ifauně právě na tohle – doporučte plemeno, jaké plemeno se ke mně hodí, atd. Když jsem si mohla já a všichni ostatní, najít dříve, když zdaleka nebyly informace tak dostupné jako dnes, vše o plemenech, která mne zajímala, vybrat vhodná a orientovat se v nich, nevím, proč to nemohou udělat lidi dnes. Podle mne je to jen lenost.

Neměla jsem žádná kritéria.
Vlastně jo, věděla jsem, že teriéra ne, toho že nedávám.
(jednoho jsme krátce měli)
Znala jsem (důvěrně) NO. Půjčovala jsem si je.
Ale měla jsem v ruce i vořecha z řetězu, vypadal jako
ti větší černí psi z útulků, půjčovala jsem si i bernardýna.
Všichni byli bezvadní.
Vybírám si svého psa jen srdcem. Prvního i posledního.
Nic není podmínkou.
Co po něm chci, cítím jen tak podvědomě, vím, co mu
mohu poskytnout, tudíž je mi jasné, jakého už ne.
Abych mohla být spokojená, musí být spokojená
i má zvířata.
Tak jsem skončila u milé čivavy.

Ještě dodám k tomu, jak Balu nechápe lidi,
co se tady ptají, jaký pes je pro ně ten pravý.
Absolutně to nepochopím. A myslím,
že to nebude jen o lenosti. . .
Dále nechápu, že lidi řeší přírůstek (dítě)
do rodiny a co na to pes. Absolutně přirozeně
bylo mimčo vždy bezvýhradně přijato a kočár s děckem
až ostře hlídán jako poklad. I další soužití v pohodě.
Samozřejmě je to náročné = soustavný dohled.
Naprosto nechápu "nutnost" socializace psa
v ZOO. Vždy jsem se psem šla, kam bylo třeba
a on POSLOUCHAL na slovo i bez "socializace" v ZOO
nebo hradů atd.

"Nepochopím tolik dotazů zde na ifauně právě na tohle – doporučte plemeno, jaké plemeno se ke mně hodí, atd. Když jsem si mohla já a všichni ostatní, najít dříve, když zdaleka nebyly informace tak dostupné jako dnes, vše o plemenech, která mne zajímala, vybrat vhodná a orientovat se v nich, nevím, proč to nemohou udělat lidi dnes. Podle mne je to jen lenost."

To si piště, že je to lenost. Celkově mi přijde, že lidi nejsou schopní v dnešní době vyhledávat informace...nebo možná nechtějí a čekají až jim je někdo naservíruje pod nos, protože je to jednodušší...Ale pokud nechtějí investovat čas do výběru psa a nechtějí si zjistit/načíst něco o výchově a výcviku, tak nechápu, jak chtějí potom investovat čas do toho samotného psa, kterého jim někdo doporučí v diskuzi, když nejsou schopní ten čas obětovat ani před pořízením.

Já teda psa ještě nemám, protože si ho nechci pořídit do nevhodných podmínek (centrum města - byt - spolubydlící). Pokud vůbec si ho pořídím :D ...je mi 25 a nedokážu si představit, že někdy dosáhnu na hypotéku , ale to je vedlejší.

Už jako malá jsem si z kapesného od rodičů kupovala každý měsíc pravidelně časopis "svět psů" a hltala články, inzerce, portréty plemen, jako kdyby to bylo to nejlepší čtení na světě. Dokonce jsem si z ušetřených peněz kupovala i knihy o výchově a výcviku...ačkoliv si nemyslím, že byly moc kvalitní ...prostě jsem tím žila, ale rodiče nechtěli žádné zvíře, natož psa...nakonec jsem je přemluvila alespoň na kočku , ale články o psech jsem hltala dál a chodila jsem ven s kamarády, kteří měli psa, nebo jsem se cpala na procházky ke strejdovi, který měl suprovýho NO. Byl to jeden z mála psů na vesnici, který byl poslušný, vycvičený a chodil ven na procházky...jinak byli psi klasicky jen na zahradě, nebo v kotci :( ...

Za ty roky mám tak nějak vybraných pár plemen, které se mi líbí jak vzhledově, tak povahově a dokonce mám vyhlédlé i nějaké chovatele, i když je ještě brzy...vzhledem k tomu, že mám raději větší psy, tak musím opravdu počkat až si zařídíme jiné bydlení...taková čivava by se v tom bytě ztratila, ale nějaký ovčák, už ne . Navíc veškerá příroda je minimálně půl hodiny daleko, to se mi taky nelíbí a v okolí ulice, kde bydlíme, není skoro jediný plácek trávy...pro psa nic moc...a přitom tam spousta lidí psy má a dokonce i velké...a to je vidím chodit vždycky akorát kolem bloku a většinou je jim zatěžko si i uklidit nadělení na chodníku po psu .

No co se těch dotazů na fauně ohledně výběru plemene týče, tak na jednu stranu mi to přijde zodpovědnější, protože je vidět, že ten dotyčný nevybírá jen podle vzhledu, ale snaží se najít psa, co bude vyhovovat i povahově.........jasně jsou i jiné možnosti, nejdřív třeba prolistovat atlas, vybrat si pár kandidátů, načíst si na internetu celkové info o plemeni a pak asi ideálně vyrazit někam na výstavu, kde si psy prohlédnu naživo a promluvím s majiteli........ale zase mi nepřijde mimo mísu zeptat se i tady, člověk tak nějak předpokládá, že zde budou lidi zkušenější než on sám a tak nějak zběhlejší v plemenech a mohli by přinejmenším dát nějaké návrhy.........co si budeme povídat, psích plemen je opravdu hafec a člověk neznalý....psím světem nepolíbený se v tom asi i špatně orientuje.
Nicméně někdy nestačím zírat, co pesovi tito lidé nabízejí......byť nemám ráda odpovědi typu "kupte si plyšovýho psa", tak ale někdy s tím musím skoro souhlasit.

Jinak výběry typu...jé ten pes se mi líbí, toho chci...znám i ze svého okolí, není to nic neobvyklého.

proč by se tady neměl někdo ptát na psa?!
vždyť od toho, mimo jiné, tady ty internetové drbárny jsou !

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
No co se těch dotazů na fauně ohledně výběru plemene týče, tak na jednu stranu mi to přijde zodpovědnější, protože je vidět, že ten dotyčný nevybírá jen podle vzhledu, ale snaží se najít psa, co bude vyhovovat i povahově.........jasně jsou i jiné možnosti, nejdřív třeba prolistovat atlas, vybrat si pár kandidátů, načíst si na internetu celkové info o plemeni a pak asi ideálně vyrazit někam na výstavu, kde si psy prohlédnu naživo a promluvím s majiteli........ale zase mi nepřijde mimo mísu zeptat se i tady, člověk tak nějak předpokládá, že zde budou lidi zkušenější než on sám a tak nějak zběhlejší v plemenech a mohli by přinejmenším dát nějaké návrhy.........co si budeme povídat, psích plemen je opravdu hafec a člověk neznalý....psím světem nepolíbený se v tom asi i špatně orientuje.
Nicméně někdy nestačím zírat, co pesovi tito lidé nabízejí......byť nemám ráda odpovědi typu "kupte si plyšovýho psa", tak ale někdy s tím musím skoro souhlasit.

Jinak výběry typu...jé ten pes se mi líbí, toho chci...znám i ze svého okolí, není to nic neobvyklého.

Já bych se neptala už z toho důvodu, že některý plemena se mi fakt nelíbí a nechtěla bych je, i kdyby mi je někdo sebevíc doporučoval. Na druhou stranu pořizovat si psa jen proto, že se mně líbí, asi taky není zrovna OK. Znám takových lidí několik a nebýt partnera nebo někoho jiného z rodiny, tak pes je celé dny jen zavřený v kotci a lidskou ruku by viděl, jen když by mu nesla misku se žradlem. Někteří lidi nikdy nesleví ze svých nároků, ani když jde o psa. 3x ročně dovolená, pes je v kotci a misku mu strčí 1x denně sousedka. Pro mě nemyslitelný. Buď jedu na dovolenou i se psem nebo jsem doma a nikam nejedu, stejně bych z té dovolené měla houby. Takže asi lepší, když se tu zeptaji, nastíni podmínky, které můžou nebo chtějí psu poskytnout a dostane se jim adekvátní rady.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
proč by se tady neměl někdo ptát na psa?!
vždyť od toho, mimo jiné, tady ty internetové drbárny jsou !

No já když vezmu, co se kde píše třeba o našem plemeni, tak z toho si člověk udělá představu často jen velmi omezenou, nebo spíš špatnou. Takže pokud je někde šance se zeptat a získat vícero osobních zkušeností a názorů, tak je to určitě lepší.

Já jsem se taky nikdy nikoho na plemeno ptát nemusela, prostě to přišlo a měla jsem jasno. Ale chápu a znám lidi, kteří se prostě nemohli rozhodnout. A většinou to byli právě ti "zodpovědní" , protože kdyby zodpovědní nebyli, tak si rovnou vezmou toho, který se jim líbí jen vzhledově. Osobně pokud bych nechtěla vyloženě určité plemeno, tak si asi vezmu křížence z útulku. Nicméně třeba kamarádka vybírala sportovního psa - už má RR, se kterým jezdí závodně na koloběžce a běhá canicross. Už dlouho. A chtěla dalšího psa na tyto sporty - ale víc akčního než RR, prostě vyloženě sporťáka. Taky se ptala na internetových diskuzích jaký je rozdíl mezi plemeny, které se na toto "používají" - i když samozřejmě se ptala už i lidí na závodech, ale čím více zkušeností, tím lépe. Takže co by ne.

Ono jde spíš o to, že ti lidi tady většinou tomu psu nic moc nenabízí - chci ho na zahradu a občas ho vezmu na procházku - poraďte mi plemeno, tak tohle je potom těžké. Na to bych pak řekla - vemte si staršího psa z útulku.

Jak to tak čtu tak celkem koukám, kolik lidí tu má či mělo NO. Musím říct, že NO je jeden z mála psů, který mi sympatický nikdy nebyl a není. Možná tam je nějaký blok z dětství, kdy u nás NO=zlý pes zavřený celé dny v kotci, který se v sobotu vytáhnul na cvičák, kde děsně řval a hnusně se řvalo na něj.
Co se týče lenosti u výběru psů...nejsem tak kritická. Za nás byl na výběr ten NO, nějaké teriéří mixy Dášenky, mixy špiců. Honora měla kokra, myslivci svá plemena, která si normální lidi nepořizovali. Společenská plemena na vesnici nebyla vůbec. Takže výběr byl poměrně jednoduchý. Teď otevřete atlas, případně NET a najdete x plemen. I když výběr něčím ostrouháte, pořád ještě zbyde plemen hodně. Poslední dobou, co tak koukám, nejde o to mít psa jako všichni, protože zlaťák je přece tak hodný, ale spíš najít psa, kterého ještě nemá nikdo! ;)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Já bych se neptala už z toho důvodu, že některý plemena se mi fakt nelíbí a nechtěla bych je, i kdyby mi je někdo sebevíc doporučoval. Na druhou stranu pořizovat si psa jen proto, že se mně líbí, asi taky není zrovna OK. Znám takových lidí několik a nebýt partnera nebo někoho jiného z rodiny, tak pes je celé dny jen zavřený v kotci a lidskou ruku by viděl, jen když by mu nesla misku se žradlem. Někteří lidi nikdy nesleví ze svých nároků, ani když jde o psa. 3x ročně dovolená, pes je v kotci a misku mu strčí 1x denně sousedka. Pro mě nemyslitelný. Buď jedu na dovolenou i se psem nebo jsem doma a nikam nejedu, stejně bych z té dovolené měla houby. Takže asi lepší, když se tu zeptaji, nastíni podmínky, které můžou nebo chtějí psu poskytnout a dostane se jim adekvátní rady.

Buď jedu na dovolenou i se psem nebo jsem doma a nikam nejedu, stejně bych z té dovolené měla houby.

Tak tohle mám naprosto stejně - od té doby co mám psa jezdíme na dovolenou po ČR (za rok se tedy chystáme Rakousko, Slovinsko a možná Itálie - ale se psema) a jednou za rok jedeme na víkend na festival, náš oblíbený. Dříve jsem jezdila vícekrát. Teď je to fakt jeden víkend v roce, kdy psy svěřím rodině a už když jim je předávám tak nevím, jestli se bude víc stýskat mě nebo psům . Na tohle jsem fakt hrozná.

Na to, co píše Sarah o dovolených: mám příbuzné, mladí lidi, kteří si nutně museli pořídit psa. Slečna je velká milovnice zvířat. Jenže vím, jak žijí. Jsou cestovatelé a to doslova. Hodně jsem jim to rozmlouvala, leč zbytečně. Není měsíce, kdy nejsou někde na dovolené. Alespoň jednou, ale spíše dvakrát, třikrát do roka, jezdí i na víc než měsíc. Ano, o psa se má kdo postarat, je u rodičů jednoho nebo druhého, ačkoliv ti o psa nestáli. Tak to bylo, už když byl štěně. Byla a jsem proto na ně naštvaná, protože mi je psa, kterému páníčci neustále mizí někam dopryč líto. Naštěstí s nima nejsem v úzkém kontaktu, mám ta infa jen zprostředkovaně. I tak mne to trápí, jen to slyším.

Lesnížínka: já musím říct, že se mi taky NO nikdy nějak nelíbili a ne že bych se jich bála, ale držela jsem si od nich odstup. Ale pak jsem poznala NO na cvičácích a trošku se mi začali i líbit, ale nijak zvlášť - nepořídila bych si ho. A co vím, tak spousta lidí ho má dodnes zafixovaného jako toho ostrého psa - mimo jiné i proto, jak někteří na vesnicích řvali v kotcích nebo za plotem. A znám dost lidí, které NO jako děti pokousal.

A ještě teda se mi dřív nikdy nelíbili bulteriéři - prostě ten jejich klabonos, ale jen do té doby, než jsem je začala vídat i na živo - pak se mi začali líbit. A takhle to mám s vícero psy, že na obrázcích se mi prostě zase až tak nelíbí, ale pak vidím nějakého na živo a říkám si, že je vlastně docela pěknej

Tak dříve jsme na dovolenou jezdili normálně...naproti nám bydleli manželovo rodiče, kteří se o psa, v té době afgána postarali, akorát chudáci museli lítat sem tam, protože chrťák chtěl bydlet prostě doma, k nim max odpoledne na návštěvu na zahradu a hurá zase domu.

Dneska je to dobrý v tom, že pokud bychom chtěli na dovolenou, tak jsou tady naše dospělé děti, které by se psů ujmuli, ale jako na dovolený už stejně nejezdíme, za prvé s manželem máme každej úplně jinou představu o ideální dovolený a za druhé si prostě dneska už neumím představit, že bych se někde válela 14 dní u moře, že bych 14 dní byla bez psů.....no jsem prostě divná, takže se raději válím na zahradě u bazénu, hlavně když jsem s nima doma.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak dříve jsme na dovolenou jezdili normálně...naproti nám bydleli manželovo rodiče, kteří se o psa, v té době afgána postarali, akorát chudáci museli lítat sem tam, protože chrťák chtěl bydlet prostě doma, k nim max odpoledne na návštěvu na zahradu a hurá zase domu.

Dneska je to dobrý v tom, že pokud bychom chtěli na dovolenou, tak jsou tady naše dospělé děti, které by se psů ujmuli, ale jako na dovolený už stejně nejezdíme, za prvé s manželem máme každej úplně jinou představu o ideální dovolený a za druhé si prostě dneska už neumím představit, že bych se někde válela 14 dní u moře, že bych 14 dní byla bez psů.....no jsem prostě divná, takže se raději válím na zahradě u bazénu, hlavně když jsem s nima doma.

Jo tak my bychom taky mohli jet v klidu na dovču - rodiče bydlí 10 km od nás, sousedi naproti jsou kamarádi, kteří by taky rádi pohlídali (mimo jiné v sobotu budu hlídat štěndo zase já jim), a další přátelé pejskaři jsou od nás taky kousek. Ale teda psa bych svěřila zatím jen otci - protože ten už ho prostě zná a ví co a jak. Ale kdyby bylo nejhůř - tak bych ho nedala někam do cizího prostředí, ale mohl by ho někdo hlídat tady u nás. Fenu bych mohla dát v podstatě komukoli, zrovna minulý víkend byla u babči, která si po smrti svého psa a kočky už další zvíře pořídit prostě nechce - tak byla nadšená, že tam má fenu aspoň na víkend.

Ale já bych z té dovolené vážně nic neměla, absolutně mě to neláká. To radši pojedu se psema na týden někam trénovat . Ne, za rok teda chceme to Rakousko, Slovinsko a Itálii - ale to chceme spíš tak nějak kvůli psům, aby se taky podívali na moře a rozhodně se nebudeme u moře válet, ale chceme tam hlavně chodit.

Sardullah - stejně tak. Teď odjezd nepřipadá v úvahu, mám trauma i z jednoho dne mimo domov, jestli ho najdu OK. Nedovedla jsem si představit, jak bych si mohla užít dovolenou s myšlenkama, co asi dělají chudáčci bez maminky. Když v polovině víkendu v Praze volali tcháni, že nežerou, okamžitě jsme jeli domů a hysterčil muž, ne já. Bylo jasné, že už neodjedem.

Tak u nás zase ten víkend tak dramaticky neprobíhal. V pátek přijel otec k nám domů odpoledne, psa vyzvednul a šli na dlouhou procházku. Přišli domů a hráli si chvíli na zahradě, pak spolu koukali na TV a šli spolu spát do postele . Druhý den převezl psa k nim a šel na procházku u nich, přes den byl venku v kotci a na noc zase domů. No a ráno ještě procházka a dopoledne už jsme přijeli my. Že by nějaký náš pes nežral se asi nestane nikdy . K mému překvapení to hůře snášela fena - kterou jsem hodila k babče - kde je zvyklá, jezdíme tam na návštěvy často. Asi hodinu po našem odjezdu zmateně pobíhala po baráku a kňučela, pak pořád jen polehávala. Ale na hru se přemluvit nechala, ven chodila, žrala. A druhý den už to bylo o něco lepší a když jsme pro ni přijeli - tak skákala metr vysoko, štěstím bez sebe, ale když jsem pak otevřela kufr, jakože ji naložíme a jedeme , tak víte co udělala? Podívala se na mě, otočila se a běžela zpátky k babče domů , ale pak si to rozmyslela.

Se psy jsem vyrůstala.První na kterého si pamatuji byl kříženec NO,kterého měl děda.
Říkal mu Azor.Aniž by ho děda nějak specificky cvičil,pes ho poslouchal na slovo,jen tak za pochodu se naučil řadu povelů,které byly potřeba v hospodářství.Věděl,že na "kšá"má jít zahnat slepice,na "krá" vyhnat vrány z pole,uměl zahnat kozy a ovce z pastvy,přihnat husy a krůty,jezdil na blatníku traktoru na pole.Prostě byl úžasný.Pak se vystřídalo pár voříšků, a pak dávali v telce Belu a Sebastiána .a mně učaroval ten velký bílý pes.Že je to pyreneják jsem tenkkrát něvěděla,nebyli u nás známí,a já si vyškemrala Slovenského čuvače s PP.Před takřka 50ti lety stál 700Kč a to bylo dost peněz a navíc jsme pro něj jeli 250km.
Veterinář,co chodil na kravím,říkal:holka nevím,co znám čuvače,jsou to kousavý potvory a dost jich majitelé nechali i utratit.Byl to MŮJ první pes a já se rozhodla ho vycvičit za každou cenu.Přivezli jsme si skoro 4 měsíční štěně s typickou čuvačí povahou,která se dnes už najde hodně těžko.Samostatný,nebojácný pes,který zrovna moc nechtěl respektovat 12ti letou velitelku.Učili jsme se oba,nadělali řadu chyb,3x mně pes kousl na šití,ale nevzdala jsem to.Jen rodiče nebyli moc nadšení,když museli u doktorů vysvětlovat,že o nic nejde,že ten pes,co mě kousl,je náš a ti se zase divili,že ho ještě máme.Trvalo to asi tři roky,ale nakonec mě pes přece uznal za hodnou vedoucí úlohy.Poslouchal mě na slovo,naučila jsem ho řadu cviků,mohla jsem s ním kamkoliv,dokonce se mnou chodil i na zábavy a naši věděli,že se na mě nikdo špatně ani nepodívá.Bránil mě proti všem i rodičům.
Od té doby je u nás jeden nebo více čuvačů neustále.Přesto,že jsme měli i jiná plemena psů,čuvač je pro mě stále jednička.Ikdyž nejlepší byl samozřejmě ten první.

Když jsem se odstěhovala od rodičů do Prahy a pořizovala si prvního vlastního psa, měla jsem jasná kritéria - lovecké plemeno (táta myslivec, vyrůstala jsem s jezevčíkama), větší, abych se nebála s ním po večerech courat po parkách a hlavně jsem chtěla plemeno, co nikdo nemá. A na základě článku ve Večerní Praze jsem se rozhodla pro psa, co tenkrát fakt nikdo neznal a lidé se ho i báli - černého labradorského retrívra😄 Bylo to před 30ti lety, černé labradory máme stále, ale původní požadavky už nějak nesplní 😄

K prvnimu psovi jsem se musela spolu se sestrou "probojovat" pres klasicke zkousky....
Myska, krecek, andulky... starejte se.
Pokud uvidime, zda to zvladate, tak mozna.... pes.....

Pes prisel. Ale asi hlavne proto, ze onoho leta matky znama mela stenata (resp. jeji fena), co museli udat....
Jezevcik :) = klasika pocatku 90.

Ja na "Maxe" vzpominam jen v dobrem.
Byl to sice klasickej jezevec, ale pro deti "zacatecniky" naprostej ideal.
Kamarad, klaun, hlidac, lovec, spolecnik... obcas tvrdohlavej, ale to jsou decka taky..., takze naprosto v poradku.

Po nem prisla ruzna psiska (nechtena dedictvi, utulky, ulice... - ale stene uz nebylo nikdy....).
Jak tu nekdo kdysi psal: "Kazdy ma takovoveho psa, jakeho si zaslouzi".
A to muzu podepsat.
V ruznych letech mi osud prihraval ruzne psy... a ja jen koukam, jaka teda jsem...a kde az jsou moje moznosti.... :)


...mimochodem - dovelena bez psu... Byvalo. Aktualne jedine s nima.
Jezdili jsme po svete a psi nechavali hlidat rodinou/znamymi..., ale stacilo. Bez nich si to clovek proste neuzije.

Já se tedy přiznám, že můj výběr byl také dost ovlivněn zkušeností z okolí... Ovčáky miluju od mala, měla ho babička s dědou, každopádně z NO jsem měla vždycky určitý respekt a sama jsem si netroufala.. A pak když si jednou brácha přivedl domů štěně švýcaráka, absolutně jsem se zamilovala (sám vybírali rasu, kterou měla jeho žena doma už jako malá a to plemeno zkrátka milovali oba). Líbila se mi povaha i vzhled... tak jsem si o rase začala zjišťovat a načítat, protože jsem zas nechtěla jednat uplně zbrkle jen podle vzhledu... a nakonec putovalo jedno štěňátko i k nám. No neměnila bych a obávám se, že od téhle rasy už nepůjdu, ani až (fuj, ani si to nechci představovat) Matty nebude.

Já svého psa dostala v podstatě „za vysvědčení“ k patnáctinám. Prakticky rozhodlo to, že strejda měl možnost dostat se zadarmo ke štěněti labradora bez PP. Máma si vzala do ruky atlas plemen, naznala, že může být, a bylo rozhodnuto.
Dožil se u nás bez měsíce třináct let prakticky v plném zdraví. Nejspíš mi ho vzala encefalitida.

My měli vždycky psa, prostě byl, ale na jeho výběr jsem vliv neměla. Teprve loni nastala ta chvíle, kdy jsem začala hledat psa pro sebe. Vzhledově se mi vždy líbili bearded kolie, ale kvůli srsti, na kterou bych neměla nervy jsem je (prozatím) zavrhla. Hledala jsem menší plemeno, protože jednoho psa už v bytě máme (GR). Chtěla jsem psa na sport, akčního, ale ne hyperaktivního magora, na vzhled jsem koukala až po povaze a zdraví plemene. V nejužším výběru nakonec zůstala šiperka, papillon a norwich terier. Zjišťovala jsem info a výběr padl na papillona. Pokud by to klaplo jak mělo, teď bych měla doma malé štěně.

Jenže se ke mě dostalo štěně vořecha, malá černá fena s pálením, její máma a dalších 80 psů bylo zabaveno z množírny, domov jí krachl týden před odběrem. A ona se rozhodla, že se mnou prostě odjede domů. :D

S odstupem času ale můžu říct, že lepšího psa jsem chtít nemohla. Je skvělá na sport, akční, skvělé velikosti, se správným typem srsti, který je "bezúdržbový". Teď bych mini papillona už nechtěla. Feňule má 10 kg a zjistila jsem, že to je takový ideál pro mě. Jinak do budoucna pokukuji po SBT, kvůli povaze a velikosti. Kdybych se měla řídit čistě vzhledem, mám doma malinu nebo kelpii. Ale jak se znám, bude to zase vořech. :D

No tak my psa nikdy neměli, já toužila po čemkoli, ale tatínek byl proti. Rybičky, ptáčky, křečíky, ale ne psa nebo kočku. S budoucím chotěm jsem se seznámila, když jsem končila veterinární techniku, to jsem mu rovnou řekla, že nehodlám žít ve městě ( já Pražačka Vltavou křtěná) a nebudu bez zvířat, ber nebo nech být. Prvního psa jsme měli před dětmi, to byl výběr bezmozek podle krásy, sousedi na chalupě měli velššpringšpanělku. Ale musím říct, že jsme se maximálně snažili, tedy mimo toho lovu. V té době byl můj muž přesvědčen, že pes patří na dvůr a já se ho snažila přesvědčit, že je to člen rodiny. Vyhráli jsme my. Bohužel jsme se museli stěhovat do bytu, kam tehdy zvířata nemohla a já jsem ho ani nechtěla stresovat bytem. Našli jsme mu fantastickou rodinu. Když jsme konečně zakotvili na vesnici, měli jsme ze stejného chovu znovu velše, se dvěma dětmi se vyřádil a bylo to docela snesitelné. Bohužel měl nemocnou štítnou žlázu a velmi brzy jsme o něj přišli. V té době dospěl můj muž k velkému psovi, já jsem odpovědně všechna jím vybraná plemena zkoumala a vyšel mi novofudland. No a s nimi žijeme pomalu třicet let. Dopracovali jsme se k medvědovi v posteli, plánování dovolené se odvíjí od potřeb psa, hlavně aby bylo maso pro zvířata, prostě trpělivost mého chotě dostává zabrat.

hlavně aby bylo maso pro zvířata, prostě trpělivost mého chotě dostává zabrat.

Předevčírem se mě manžel ptal, jestli by si mohl vzít ze zásob masa v mrazáku pro psy, jedny kuřecí žaludky....kupuju "v lidské kvalitě" a včera mlel něco o pečeném kuřeti...no je mi jasný proč.....dva šuplíky v mrazáku plné kuřecích stehen....tak jako, nevím, jestli mu podobné "krádeže" budu do budoucna tolerovat

Už jsem to tady jednou psala, můj muž není ideál, někdy mě pěkně štve (slušně řečeno), někdy je na pěst, okolo baráku neudělá skoro nic, nicméně má jedno obrovské plus, nechá mě rozmazlovat psy na max....i když někdy brblá, že to přehánim, ale spíš si mě tím dobírá......můžu mít psy v posteli, na gauči, prostě kolem sebe, neremcá kvůli chlupům, v tomhle je teda hodně tolerantní, obzvlášť v době línání a je na psy hodnej a hlavně nekecá mi do jejich výchovy, do režimu a tak.......
Ve své podstatě až když mi odrostly děti a jsem tedy úplně samostatná jednotka, tak si konečně ty psy můžu pořádně užívat, protože svůj volný čas můžu věnovat výhradně jim, někdo si možná řekne...ženská bláznivá, nemá jiný zájmy a koníčky než psy, ale já přesně po tomhle toužila už jako dítě, kdy jsem psa neměla a jsem ráda, že jsem se ve zdraví dožila toho, že se mi sen splnil.
Jediné, co mě děsí, až jednou nebudu fyzicky nebo finančně schopná psa mít....třeba budu bába v důchoďáku o dvou berlích, věčně po nemocnicích, s nějakým pidi důchodem....protože fakt nevím, co nakonec ta vláda vymyslí, až půjde do důchodu moje silná generace - Husákovi děti - bojím se, že v tu chvíli přijdu o smysl života. Brrrrr strašná představa.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
hlavně aby bylo maso pro zvířata, prostě trpělivost mého chotě dostává zabrat.

Předevčírem se mě manžel ptal, jestli by si mohl vzít ze zásob masa v mrazáku pro psy, jedny kuřecí žaludky....kupuju "v lidské kvalitě" a včera mlel něco o pečeném kuřeti...no je mi jasný proč.....dva šuplíky v mrazáku plné kuřecích stehen....tak jako, nevím, jestli mu podobné "krádeže" budu do budoucna tolerovat

Už jsem to tady jednou psala, můj muž není ideál, někdy mě pěkně štve (slušně řečeno), někdy je na pěst, okolo baráku neudělá skoro nic, nicméně má jedno obrovské plus, nechá mě rozmazlovat psy na max....i když někdy brblá, že to přehánim, ale spíš si mě tím dobírá......můžu mít psy v posteli, na gauči, prostě kolem sebe, neremcá kvůli chlupům, v tomhle je teda hodně tolerantní, obzvlášť v době línání a je na psy hodnej a hlavně nekecá mi do jejich výchovy, do režimu a tak.......
Ve své podstatě až když mi odrostly děti a jsem tedy úplně samostatná jednotka, tak si konečně ty psy můžu pořádně užívat, protože svůj volný čas můžu věnovat výhradně jim, někdo si možná řekne...ženská bláznivá, nemá jiný zájmy a koníčky než psy, ale já přesně po tomhle toužila už jako dítě, kdy jsem psa neměla a jsem ráda, že jsem se ve zdraví dožila toho, že se mi sen splnil.
Jediné, co mě děsí, až jednou nebudu fyzicky nebo finančně schopná psa mít....třeba budu bába v důchoďáku o dvou berlích, věčně po nemocnicích, s nějakým pidi důchodem....protože fakt nevím, co nakonec ta vláda vymyslí, až půjde do důchodu moje silná generace - Husákovi děti - bojím se, že v tu chvíli přijdu o smysl života. Brrrrr strašná představa.

Nemáme společného muže? Všechno sedí, až na to jídlo Můj by si z jídla pro psy nevzal nic, i když ho nakupuje on, v obchodě pro lidi (nějaký velkoobchod nebo co je to) Muž jí jen maso z farem(tedy já s ním, ale já bych snědla i normální ) Jednou za čas, ho ukecám na něco z kuřete(většinou křidýlka) mám k tomu i dvouhodinovou přednášku, jakový je to hnus, ale pak se mu dělají boule za ušima a vylizuje brutvan

první pes si našel nás, byl to nalezenec nádherný NO. Dožil se 17 aniž poznal granule a veterináře. Druhý pes byl poděděný a byl to kombinace NO a vlkodav. Dožil se 13,5.

Tak já se taky přidám...bylo nebylo umřel nám venkovní (upozorňují že venkovní z vlastní vůle,doma se mu nelíbilo) pes českého horského psa a já jako 8 letej parchant jsem otravoval tak dlouho že chci psa,až moji drahé máti praskly nervy a od nějaké své známé mi domů přinesla malou jezevčí kuličku.. takže jsem chtěla osa a dostala jezevčíka a musím uznat že to bylo něco neuvěřitelného...ten pes mě toho naučil víc než jsem si byla ochotná přiznat,umřela ve 13 letech,ale v srdci mi zůstane.Pak se ke mně dostala moje současná čuba což je BOM. Joo ta mě taky naučila hodně věcí třeba jako vidět dál a delat věci rychleji než je udělá ona... Nedam na ni dopustit a pokud bych se chtěla v budoucnu věnovat sportu tak malina bude jasná volba... Jsou to srdcari tělem i duší a za své panenky (čtěte bohy) položí i život.. Jenže já nejsem původní majitel a fena si toho opravdu hodně zažila a kdo maliny zná tak ví,že cokoliv se blbě preucuje zvlášť když se s tím poji hodně negativní věci jako napadení psy a podobně.. takže mám doma porouchanou malinkou Málinku která si s 99% psů nemá šanci sednout ale n lidí je milionová... A s partnerem jsme se shodli že máme společný sen.. Irského vlkodava. Mě učarovala jejich povaha i velikost.. jsou úžasní a jedineční a třeba to bude opravdu TEN pes.. Uvidíme..

Santinan napsal(a):
Tak já se taky přidám...bylo nebylo umřel nám venkovní (upozorňují že venkovní z vlastní vůle,doma se mu nelíbilo) pes českého horského psa a já jako 8 letej parchant jsem otravoval tak dlouho že chci psa,až moji drahé máti praskly nervy a od nějaké své známé mi domů přinesla malou jezevčí kuličku.. takže jsem chtěla osa a dostala jezevčíka a musím uznat že to bylo něco neuvěřitelného...ten pes mě toho naučil víc než jsem si byla ochotná přiznat,umřela ve 13 letech,ale v srdci mi zůstane.Pak se ke mně dostala moje současná čuba což je BOM. Joo ta mě taky naučila hodně věcí třeba jako vidět dál a delat věci rychleji než je udělá ona... Nedam na ni dopustit a pokud bych se chtěla v budoucnu věnovat sportu tak malina bude jasná volba... Jsou to srdcari tělem i duší a za své panenky (čtěte bohy) položí i život.. Jenže já nejsem původní majitel a fena si toho opravdu hodně zažila a kdo maliny zná tak ví,že cokoliv se blbě preucuje zvlášť když se s tím poji hodně negativní věci jako napadení psy a podobně.. takže mám doma porouchanou malinkou Málinku která si s 99% psů nemá šanci sednout ale n lidí je milionová... A s partnerem jsme se shodli že máme společný sen.. Irského vlkodava. Mě učarovala jejich povaha i velikost.. jsou úžasní a jedineční a třeba to bude opravdu TEN pes.. Uvidíme..

kdyby mi bylo o 40 méně malina by byla jasná volba i pro mne. Dnes už na to nemám. A vlkodav se mi líbí také ale vadí mi že neplave moc neštěká a hlavně - dožívá se strašně málo stejně jako doga která byla vždy mým snem. Když vidím kolik dog moje kamarádka v krátkém časovém úseku pohřbila...................to bych nedala.

GAELLE napsal(a):
kdyby mi bylo o 40 méně malina by byla jasná volba i pro mne. Dnes už na to nemám. A vlkodav se mi líbí také ale vadí mi že neplave moc neštěká a hlavně - dožívá se strašně málo stejně jako doga která byla vždy mým snem. Když vidím kolik dog moje kamarádka v krátkém časovém úseku pohřbila...................to bych nedala.

Joo to chapu,zas na druhou stranu každé to plemeno má něco.s krátkým dozitim jsme smireni a rádi bysme aby i když krátký byl ten život plný tak snad se nám to podaří až nastane ten čas na nového psa. My už si jen děláme srandu že s naším štěstím chytne malinu v těle vlkodava a to už by byl asi jinej mazec..

Vlkodav byla moje volba, ale pokud jsem chtěla ještě obříka, musel to být znovu fudlák - že bychom mohli mít dva obříky je černá můra mé lepší polovičky.
S tím masem je to zajímavé, většinu mají v lidské kvalitě, protože kusovky ve zvířecí kvalitě stojí stejně a přece se nám psí a naše maso nemíchá. Teda, nemíchá, zvířatům dám klidně naše, když to jejich dojde.

inusanka napsal(a):
Vlkodav byla moje volba, ale pokud jsem chtěla ještě obříka, musel to být znovu fudlák - že bychom mohli mít dva obříky je černá můra mé lepší polovičky.
S tím masem je to zajímavé, většinu mají v lidské kvalitě, protože kusovky ve zvířecí kvalitě stojí stejně a přece se nám psí a naše maso nemíchá. Teda, nemíchá, zvířatům dám klidně naše, když to jejich dojde.

No nám by se taky "lidské a psí" maso nemíchalo....poněvadž třeba ty kuřecí žaludky - nakupuju přímo u chovatele a zpracovatele a vyjdou o pomalu víc než 20,- Kč na kile levněji než krmné psí - takže žaludky doma fakt nikdo nežere, krom mého manžela, jinak kuřata neřešim, ty kupuju v globusu, takže když je potřeba klidně do "psích" zásob sáhnu........
Vlastně jediné krmné maso, co beru jsou hovězí srdce a hovězí plíce......

U nás je spíš jiný problém....tím, že u nás se maso nějak extrémě nejí a tudíž nekupuju do foroty, tak většinou je v mrazáku pro psy všechno......včetně kuřat, bůčku, hovězích masitých žeber, játra...... takže když teda nastane krize-nechce se mi do krámu, tak si od psů něco vezmu, ale nedělám to ráda, protože to mám většinou vykalkulovaný na měsíc a tím pádem musím psům stejně následně něco dokoupit.

Edit:
jo a momentálně máme plnou lednici mrkve, protože byla v akci.....takže když jí člověk otevře, tak vidí mrkev...mrkev...mrkev a pár ledových salátů, v šuplíku v lednici jablka, nějaká cuketa a tak, což by na první pohled mohlo vypadat, že jsme strašně zdravě žijící rodina vegetariánů, ale defakto je všechno psů, včetně hrnce s domácím jogurtem

Neberte to prosím jako kritiku či rýpání, ale já jsem ve fázi, kdy si nedovedu představit, že bych kupovala v krámě zeleninu. Až se zimou, to bude nějaký ten salát, banán či avokádo (a to už mi pak divné a hnusné nepřijde ) Ale v létě mám zelovoc vlastní, tak je to pro mne nemyslitelné, ačkoliv to tak dělá jistě 80% obyvatelstva

lesnížínka napsal(a):
Neberte to prosím jako kritiku či rýpání, ale já jsem ve fázi, kdy si nedovedu představit, že bych kupovala v krámě zeleninu. Až se zimou, to bude nějaký ten salát, banán či avokádo (a to už mi pak divné a hnusné nepřijde ) Ale v létě mám zelovoc vlastní, tak je to pro mne nemyslitelné, ačkoliv to tak dělá jistě 80% obyvatelstva

Tak on ne každý má zahradu a i když ji má, tak na ní třeba nemá všechno, co potřebuje. My zahradu máme a to, co na ní roste přes léto nekupujeme. Ale třeba kořenová zelenina nám nejde. Cibule a česneku nám narostlo pár, takže to sotva pokryje spotřebu. A třeba salát je jarní zelenina a přes léto už není. Takže, to co na zahradě není, se musí koupit. Na tom není nic k divení.

lesnížínka napsal(a):
Neberte to prosím jako kritiku či rýpání, ale já jsem ve fázi, kdy si nedovedu představit, že bych kupovala v krámě zeleninu. Až se zimou, to bude nějaký ten salát, banán či avokádo (a to už mi pak divné a hnusné nepřijde ) Ale v létě mám zelovoc vlastní, tak je to pro mne nemyslitelné, ačkoliv to tak dělá jistě 80% obyvatelstva

My třeba zahradu máme, ale z větší části ji mají k dispozici chlupáči a na nějaký obdělávání ani není čas a vlastně ani nálada. Já si toho třeba jako dítě užila dost, to jsem musela na zahradě dřít celý prázdniny, případně se zavařovalo, my děti museli přichystat ovoce do sklenic. Takže teď to prostě nedělám. Stromy teda máme, ale ovoce jen na konzumaci, nezavařuju. A každoročně slýchám sousedku, že se na to vykašle, protože to zase chytlo plíseň :-)

lesnížínka napsal(a):
Neberte to prosím jako kritiku či rýpání, ale já jsem ve fázi, kdy si nedovedu představit, že bych kupovala v krámě zeleninu. Až se zimou, to bude nějaký ten salát, banán či avokádo (a to už mi pak divné a hnusné nepřijde ) Ale v létě mám zelovoc vlastní, tak je to pro mne nemyslitelné, ačkoliv to tak dělá jistě 80% obyvatelstva

spousta lidí vůbec zahradu nemá. Třeba my. Takže kupujeme naprosto vše.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
My třeba zahradu máme, ale z větší části ji mají k dispozici chlupáči a na nějaký obdělávání ani není čas a vlastně ani nálada. Já si toho třeba jako dítě užila dost, to jsem musela na zahradě dřít celý prázdniny, případně se zavařovalo, my děti museli přichystat ovoce do sklenic. Takže teď to prostě nedělám. Stromy teda máme, ale ovoce jen na konzumaci, nezavařuju. A každoročně slýchám sousedku, že se na to vykašle, protože to zase chytlo plíseň :-)

Že se na zelovoc vykašlu...to je známá zahrádkářská hantýrka páč ač se snažíte, stejně je příroda proti Tudíž každý rok něco není. Vloni jsem všem roznášela dýně všeho druhu, letos nemám ani jednu. A jablka Letos budu 100% kupovat v sadech jablka Mám krásnou kořenovou zeleninu. To už pár let nebylo, byla taková všelijaká..ovšem mé nadšení z ní sdílejí i hraboši. No..ještě, že toho sadím vždycky do foroty, protože už dobrou třetinu sežrali Strkám k děrám hlavu kočce: hele Gucci myša, musíš ji chytit. A ona: hmm, jo vidím a jde a dvě hodiny chytá myš v kukuřici, kterou už jsme dávno snědli

Protože jsem přišla o skorojezevčíka- zakousl mi ho pes, tak jsem si řekla, že si koupím psa, kterého jen tak někdo nezbaví života.....v atlase jsem podle vzhledu vybrala erdela, krásných 14,5 let, a mohu říct, že nasadila oproti současnému psu laťku hodně vysoko....erdela byla můj pes, bulina má mě. Jo jasně , srovnávat se to nedá...měla jsem ráda minulou a mám ráda současnou a budu mít ráda i toho psa budoucího, každý bude jiný....

lesnížínka napsal(a):
Že se na zelovoc vykašlu...to je známá zahrádkářská hantýrka páč ač se snažíte, stejně je příroda proti Tudíž každý rok něco není. Vloni jsem všem roznášela dýně všeho druhu, letos nemám ani jednu. A jablka Letos budu 100% kupovat v sadech jablka Mám krásnou kořenovou zeleninu. To už pár let nebylo, byla taková všelijaká..ovšem mé nadšení z ní sdílejí i hraboši. No..ještě, že toho sadím vždycky do foroty, protože už dobrou třetinu sežrali Strkám k děrám hlavu kočce: hele Gucci myša, musíš ji chytit. A ona: hmm, jo vidím a jde a dvě hodiny chytá myš v kukuřici, kterou už jsme dávno snědli

No vidite. Nam letos staricka merunka dala tolik, co snad ani za poslednich pet let ne.
Co ja s tim?
Obchazela jsem sousedy a udavala kazdymu, kdo o ne stal.
Sezona merunek je pryc.
Ja se zaradovala, ze mame pro letosek upeceno, zavareno, zamrazeno a nic horsiho uz neprijde...
A ejhle.
Sousedi se zacali vracet s jabkama, okurkama, rajcatama, paprikama, dynema, cuketama... jako ze za ty merunky...
No - mile :)
Ale ja uz nemam kam to davat a ani nevim, kdo to bude jist....
Kdyz je to "v necem" na plotne ci v troube, tak to zmizi, ale z mrazaku ci ze sklepa?
Tam krom mne jidlo nikdy nikdo nehleda :(

Můj první pes byla fenka, její maminka byla hrubosrstý jezevčík a tatínek typický černobílý kříženec s delší srstí a vyššíma nohama. A moje fenka byla takový drsňák na vyšších nohou. Vždycky jsem všem říkala jezevčík do terénu. Byli mi tenkrát čtyři roky. Rodiče měli psa NO. Děda s tátou se mu docela věnovali, stopy, obrana. A já se konečně dočkala své malé fenky. Naučila jsem jí spát u mé postele v kolébce pro panenky, pak trochu vyrostla, takže to pod ní prasklo. Školku jsme měli ve vsi. A tak se mnou byla fenka skoro pořád, brala jsem si ji na zahradu do školky, věčně jsem s ní byla někde venku. Když jsem začala chodit do školy, tak mi chodila naproti k autobusu. Bohužel, mi jí v deseti letech srazilo auto. A já myslela že pro mě skončil svět. Dodnes na ní vzpomínám.

tetrivek napsal(a):
Můj první pes byla fenka, její maminka byla hrubosrstý jezevčík a tatínek typický černobílý kříženec s delší srstí a vyššíma nohama. A moje fenka byla takový drsňák na vyšších nohou. Vždycky jsem všem říkala jezevčík do terénu. Byli mi tenkrát čtyři roky. Rodiče měli psa NO. Děda s tátou se mu docela věnovali, stopy, obrana. A já se konečně dočkala své malé fenky. Naučila jsem jí spát u mé postele v kolébce pro panenky, pak trochu vyrostla, takže to pod ní prasklo. Školku jsme měli ve vsi. A tak se mnou byla fenka skoro pořád, brala jsem si ji na zahradu do školky, věčně jsem s ní byla někde venku. Když jsem začala chodit do školy, tak mi chodila naproti k autobusu. Bohužel, mi jí v deseti letech srazilo auto. A já myslela že pro mě skončil svět. Dodnes na ní vzpomínám.

No vidíte...do školky. Teď by nic takového neprošlo ne, že jen přes hygienu, ale ani přes učitelky, přes rodiče...tohle mi vadí nejvíc, že se ze všeho dělá strašná kovbojka. My v tom vyrůstali a všichni jsme přežili I když...tady v jedné naší školce mají ,,školkovou kočku" Má ji tam jedna z učitelek, co nad školkou bydlí

Možná to bylo tím, že ten pes se mnou žil. A všichni ho znali. Nikdy se nestalo že by na někoho jen zavrčel. Dodnes mě mrzí, že jsem o ní takhle přišla. Ale vrata i dvůr jsme museli mít bohužel pořád otevřené. A ani na mé naléhání mi táta kotec pro ni neudělal. Dneska už si to bez dobře oplocené zahrady, několika kotců. A výběhu pro psi nedokážu představit. Asi po půl roce jsem dostala dalšího křížence, pudla. Toho jsme museli nechat uspat v nedožitých sedmnácti letech. K němu jsem měla křížence NO s haskym. Ten umřel ve třinácti ve spánku.Nakonec jsem se dostala ke psům s PP, se kterými pracujeme, mají zkoušky, výstavy. Ale na ty mé voříšky nikdy nezapomenu. A teď lajku babičku, jezevčici babičku, čuvače, fousky,německé krátkosrsté ohaře, velkého munsterlandského ohaře. A nakonec jagdteriéra, který má před zkouškami z norování.

Zavřít galerii  

Zavřít galerii