9.3.2025 19:33
ANGLICKÝ KOKRSPANEL
22000 Kč
Prodám Anglického kokršpaněla - CejskaH. ST. nabízí štěnátka s PP zlatá, ho...
22000 KčLuckasro
XXX.XXX.28.217
Dobrý den,
v současné době řešíme s rodiči velké dilema. Máme zhruba třináctiletou fenečku anglického kokršpaněla (přesný věk nevíme, pejsek byl darován). Od malička trpí separační úzkostí, léčena léky proti úzkosti, následně došlo ke zlepšení stavu. Vše se ale rapidně zhoršilo, když psík začal stárnout, v současné době stoprocentní ztráta zraku, a co se sluchu týče, popsala bych to tak, že by nezaregistrovala ani válku. Na volání tedy nereaguje, občas zaznamenám, že pohne ušima při opravdu hlasitém zvuku (pro příklad když mi z ruky vypadl hrnec na podlahu). Je tedy dost dezorientovaná, po bytě je schopná se relativně bezpečně pohybovat, protože to tam zná, ale i tak se co druhý krok do něčeho řízne hlavou, v podstatě její pohyb spočívá v “odrážení se ode zdi ke zdi”. V noci klidně i několik hodin prochodí, naráží do nábytku, padá, motá se, píská a hledá nás (i když spíme pár kroků vedle), často se jí povede zalézt např. pod postel, odkud se není schopná vymotat, takže pískáním i několikrát za noc vzbudí celý byt, a někdo ji musí vysvobodit. Venku má strach, dřív jsme byly schopné ujít i kilometry (což ale samozřejmě od tak starého psa nelze čekat), teď ven chodí spíš z donucení, a to jen tak, že překročí práh, vykoná potřebu, a honem se tlačí s pískáním zpět do domu, pravděpodobně protože se bojí být tam, kde to nezná.
V poslední době vykonává potřebu čím dál častěji i doma - načetla jsem si pár odborných článků a mám podezření, že se jedná o poškození ledvin, protože teď o víkendu se byla schopná doma vyčurat třeba 5x za hodinu, a loužička byla pokaždé obrovská, skoro bych řekla, že “co vypije, to hned vyčurá”, následně když jsem ji vzala ven, tak se ještě 2-3x dlouho vyprazdňovala. Taky na ní byla vidět dehydratace, i když vypila několik misek vody (podstatně víc než běžně). Tohle se opakuje nárazově cca každých 14 dní poslední dva měsíce. Jinak si ale v mezidobí vždy o potrebu řekne jako je zvyklá.
Z důvodu ztráty smyslů je pravděpodobně ještě více úzkostná, než byla dřív, léky tomu moc nepomáhají, a pejsek v podstatě nonstop píská, a zoufale šmejdí po bytě a hledá nás, i když jsme kousek od ní, upokojí se až když narazí na někoho z rodiny, tomu se potom doslova přilepí k noze a všude ho “pronásleduje”. Jakmile se jí ztratíme z fyzického dosahu, opět začne naříkat. Dle veterinářky netrpí bolestmi, takže tento nářek přisuzujeme právě její úzkostné poruše.
Často ji najdu sedět jako “pecku” koukající do rohu místnosti, očividně vystresovanou (klepe se, svěšená hlava, naříká), neví kde je.
To všechno se snažíme eliminovat, když jsme doma (třeba když sedím u TV, přitáhnu si k sobě její pelech a položím na ni ruku, to je potom klid), ale problém je v tom, že mamince, která teď byla půl roku na nemocenské, teď neschopenka skončila, a pes je po dlouhé době sám doma a situaci absolutně nezvládá - 7 hodin vkuse píská, vyje, štěká, neudělá si přestávku ani na to aby se napila, takže ji potom většinou najdeme úplně hotovou. Sestra, která pracuje nejblíž si aspoň o obědové pauze sjede domů, aby ji trošku uklidnila a vyvenčila ji, ale i s touto pauzou je vidět, že psík opravdu doslova trpí naší nepřítomností. Bohužel nemáme nikoho, kdo by se o no přes den mohl starat, a taky si myslím, že by to ničemu neprospělo, protože přítomnost cizích nepomáhá - je fixovaná na nás.
Navíc jí teď odcházejí zadní tlapky, má problém se zvednout, vyhrabat se z pelechu, schody většinou nesejde ani nevyjde, takže ji nosíme, ale když už stojí, tak nemá problém chodit, jen se pohybuje trošku téžkopádněji, než dřív.
O víkendu se k nám má stavit veterinářka, aby zhodnotila to pomočování (resp. zda by se skutečně nemohlo jednat o ledviny), a rodiče se vyjádřili tak, že by možná bylo lepší nechat ji uspat, protože jediné chvilky, kdy očividně není ve stresu, jsou ty, kdy je někomu doslova nalepená na těle, a že se pejsek zbytečně trápí. Mně se to ale i přes vše uvedené stále trochu příčí, protože jinak je to zdravý pes, který chodí, pije, má výborný apetit, když má dobrý den, tak i zavrtí ocasem a třeba se překulí na záda a nechá si podrbat břicho, nebo mi oblízne obličej, když jí dávám pusu na hlavu. Je pravda, že za posledních pár měsíců hodně sešla, zešedivěla, obtížněji se pohybuje, ale i tak.. Asi by mi bylo přijatelnější, kdyby trpěla bolestmi, v takovém případě bych skutečně uznala, že injekce je nejlepší řešení, ale takhle opravdu nevím. Tak přemýšlíme, zvažujeme pro a proti.. Zajímaly by mě objektivní názory pejskařů, jestli jsem jen sobec, a prostě chci psíka “držet” při životě, i když se očividně trápí, nebo zda je i psychické utrpení důvodem pro “poslední injekci”..
Děkuji za názory.
XXX.XXX.58.41
Luckasro
napsal(a):
Dobrý den,
v současné době řešíme s rodiči velké dilema. Máme zhruba třináctiletou fenečku anglického kokršpaněla (přesný věk nevíme, pejsek byl darován). Od malička trpí separační úzkostí, léčena léky proti úzkosti, následně došlo ke zlepšení stavu. Vše se ale rapidně zhoršilo, když psík začal stárnout, v současné době stoprocentní ztráta zraku, a co se sluchu týče, popsala bych to tak, že by nezaregistrovala ani válku. Na volání tedy nereaguje, občas zaznamenám, že pohne ušima při opravdu hlasitém zvuku (pro příklad když mi z ruky vypadl hrnec na podlahu). Je tedy dost dezorientovaná, po bytě je schopná se relativně bezpečně pohybovat, protože to tam zná, ale i tak se co druhý krok do něčeho řízne hlavou, v podstatě její pohyb spočívá v “odrážení se ode zdi ke zdi”. V noci klidně i několik hodin prochodí, naráží do nábytku, padá, motá se, píská a hledá nás (i když spíme pár kroků vedle), často se jí povede zalézt např. pod postel, odkud se není schopná vymotat, takže pískáním i několikrát za noc vzbudí celý byt, a někdo ji musí vysvobodit. Venku má strach, dřív jsme byly schopné ujít i kilometry (což ale samozřejmě od tak starého psa nelze čekat), teď ven chodí spíš z donucení, a to jen tak, že překročí práh, vykoná potřebu, a honem se tlačí s pískáním zpět do domu, pravděpodobně protože se bojí být tam, kde to nezná.
V poslední době vykonává potřebu čím dál častěji i doma - načetla jsem si pár odborných článků a mám podezření, že se jedná o poškození ledvin, protože teď o víkendu se byla schopná doma vyčurat třeba 5x za hodinu, a loužička byla pokaždé obrovská, skoro bych řekla, že “co vypije, to hned vyčurá”, následně když jsem ji vzala ven, tak se ještě 2-3x dlouho vyprazdňovala. Taky na ní byla vidět dehydratace, i když vypila několik misek vody (podstatně víc než běžně). Tohle se opakuje nárazově cca každých 14 dní poslední dva měsíce. Jinak si ale v mezidobí vždy o potrebu řekne jako je zvyklá.
Z důvodu ztráty smyslů je pravděpodobně ještě více úzkostná, než byla dřív, léky tomu moc nepomáhají, a pejsek v podstatě nonstop píská, a zoufale šmejdí po bytě a hledá nás, i když jsme kousek od ní, upokojí se až když narazí na někoho z rodiny, tomu se potom doslova přilepí k noze a všude ho “pronásleduje”. Jakmile se jí ztratíme z fyzického dosahu, opět začne naříkat. Dle veterinářky netrpí bolestmi, takže tento nářek přisuzujeme právě její úzkostné poruše.
Často ji najdu sedět jako “pecku” koukající do rohu místnosti, očividně vystresovanou (klepe se, svěšená hlava, naříká), neví kde je.
To všechno se snažíme eliminovat, když jsme doma (třeba když sedím u TV, přitáhnu si k sobě její pelech a položím na ni ruku, to je potom klid), ale problém je v tom, že mamince, která teď byla půl roku na nemocenské, teď neschopenka skončila, a pes je po dlouhé době sám doma a situaci absolutně nezvládá - 7 hodin vkuse píská, vyje, štěká, neudělá si přestávku ani na to aby se napila, takže ji potom většinou najdeme úplně hotovou. Sestra, která pracuje nejblíž si aspoň o obědové pauze sjede domů, aby ji trošku uklidnila a vyvenčila ji, ale i s touto pauzou je vidět, že psík opravdu doslova trpí naší nepřítomností. Bohužel nemáme nikoho, kdo by se o no přes den mohl starat, a taky si myslím, že by to ničemu neprospělo, protože přítomnost cizích nepomáhá - je fixovaná na nás.
Navíc jí teď odcházejí zadní tlapky, má problém se zvednout, vyhrabat se z pelechu, schody většinou nesejde ani nevyjde, takže ji nosíme, ale když už stojí, tak nemá problém chodit, jen se pohybuje trošku téžkopádněji, než dřív.
O víkendu se k nám má stavit veterinářka, aby zhodnotila to pomočování (resp. zda by se skutečně nemohlo jednat o ledviny), a rodiče se vyjádřili tak, že by možná bylo lepší nechat ji uspat, protože jediné chvilky, kdy očividně není ve stresu, jsou ty, kdy je někomu doslova nalepená na těle, a že se pejsek zbytečně trápí. Mně se to ale i přes vše uvedené stále trochu příčí, protože jinak je to zdravý pes, který chodí, pije, má výborný apetit, když má dobrý den, tak i zavrtí ocasem a třeba se překulí na záda a nechá si podrbat břicho, nebo mi oblízne obličej, když jí dávám pusu na hlavu. Je pravda, že za posledních pár měsíců hodně sešla, zešedivěla, obtížněji se pohybuje, ale i tak.. Asi by mi bylo přijatelnější, kdyby trpěla bolestmi, v takovém případě bych skutečně uznala, že injekce je nejlepší řešení, ale takhle opravdu nevím. Tak přemýšlíme, zvažujeme pro a proti.. Zajímaly by mě objektivní názory pejskařů, jestli jsem jen sobec, a prostě chci psíka “držet” při životě, i když se očividně trápí, nebo zda je i psychické utrpení důvodem pro “poslední injekci”..
Děkuji za názory.
Tak my máme starého pejska, kterému bude 15 let. Je úplně hluchý a zřejmě stíny trochu vidí. Venku je puštěný (na louce atd), ale musíme ho hlídat. Jinak je v pohodě, veselý, běhá, orientuje se doma dobře, po ulici chodí u stěn. Je šťastný, když jde ven, kamkoli, i kde to nezná, důvěřuje nám, že ho dovedeme. Takže ztráta smyslů vůbec není důvodem k uspání. U vás se ale sešlo několik neduhů dohromady, musíte uznat Vy, zda už se fenečka opravdu trápí. Bohužel asi nebudete objektivní, vím to z vlastní zkušenosti. Uvidíte, co na to vetka.
XXX.XXX.55.67
to je vždy těžké rozhodnutí..........a je bohužel jen a jen na vás. Držím pěsti ať se rozhodnete dobře a včas.............
XXX.XXX.191.1
Tak,jak to píšete, to vypadá, že za den je jí dobře cca 2 hodiny? Jinak se trápí.
Počkala bych,zda vetka nespraví to pomočování a nevymyslí jiný lék na tu úzkost. Pokud ne, nechte ji odejít. Jinak byste jí nejspíš musela dávat prášky na spaní, když jste v práci a když jdete spát vy. A po zbytek doby ji nosit v šátku pro mimina.
To nezvládne ani fenka, ani vy.
Uživatel s deaktivovaným účtem
Zdravím, předem je mi líto Vaší fenečky, to poslední rozhodnutí je těžké. To co popisujete jsem měla s mým labradorem, on teda postupně začal slepnout v mladém věku a pak když už oslepl, tak také venku nechtěl chodit, byl hrozně vystresovaný a nepomáhalo nic. Potom už jsem s ním trávila čas jen na zahradě, kde byl v klidu. S nohama už měl potom také problém a řekla bych, že i vaše fenečka ty bolesti má. Pak přišlo to co popisujete, začal se ztrácet doma, dostal se do rohu místnosti a nemohl se vymotat, pod židli, za dveře, pláč a zoufalství. Ta období se střídala, pak se zvedl a byl dobrý a pak znovu. Já se rozhodovala dlouho, nechala jsem ho odejít ve čtrnácti letech, poslední bylo když se svalil na schodech, nic si neudělal, ale už jsem viděla, že to vzdal a ten den jsem pozvala veta. I když vím, že druhý den by mohl být třeba zas lepší, ale už nikdy dobrý, vzhledem k jeho věku a stavu. Nikdy jsem si neřekla, že jsem to udělala brzo, nebo pozdě. Vždy jsme měli víc zvířat, on byl můj vlastní první pes, byl úžasný a fungovali jsme spolu jen na myšlenku, je to pět let a nebylo dne abych na něj nemyslela, ale vím, že jsem nechtěla to dojít do fáze kdy se bude trápit, dělat pod sebe a já si pak řeknu, že jsem to měla udělat dřív. V tomhle se nedá radit, to rozhodnutí je nejtěžší a je jen na Vás jak se s tím poperete. Já toho svého nelituju, protože vím, že bylo dobré pro něj, nesnesitelné pro mě.
Uživatel s deaktivovaným účtem
Luckasro - nevím, nač čekáte. Já bych ji nechala odejít. Máte možnost to pro ni udělat a nenechat ji dál trápit. Protože to, co popisujete, není spokojený život. A už to bude jen horší. To, že je to některý den o fous lepší, neznamená zlepšení stavu a už vůbec ne trvalé.
Luckasro
XXX.XXX.172.144
Moc vám všem děkuju za reakce.. :)
Lenac
XXX.XXX.182.17
Dobrý den, v současné době jsem prožívala totéž s mým milovaným Welsch springeršpanielem Brixem. Bylo mu 16,5 roku. Teméř stejné potíže jako má Váš pejsek, Už neudržel moč ani stolici, Vstávál, jen když jsem mu pomohla, slepý a neslyšel. Ale pořád měl chuť k jídlu, a byl stále se mnou. U televize mě zahříval nohy. Začaly velké potíže s udržením hygieny, močil pořád. Jednou, když jsem si všimla, že už necítí ani svůj piškotek, a orientuje se tak, že tahá krk nahoru a snaží zachytit nějaký pach, pak se zahleděl prázdnýma očima.
Už jsem to nemohla vydržet. Můj veterinář mě portvrdil, že je čas. Je to 10 dní, co jsme ho pochovali na záhradce. Je to hrozně smutné, ale myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí. Netrápí se.
Vím, že se velmi těžko rozhoduje.
Lenac
Lenice67
XXX.XXX.28.103
Zdravím,toto je vždy nejtěžší období každého pejskaře. Před rokem jsme to proživali také,již po třetí. Vždy je to moc těžké rozhodnutí. Dnes již máme dalšího mazlíka,tedy spíš rozmazlíka a vím,jak to bude jednou těžké.,ale život s pejskem je báječný. Smutek přebolí a zbudou jen překrásné vzpomínky na tu spoutu lumpáren co jsme spolu zažili.
