Dobrý den, potřebuju poradit, mám 2 pejsky a na jednoho z nich jsem prostě závislá, asi jako mámy na své děti. Hlídám ho jak jen můžu, když mám jít na 8 hodin do práce tak jsem na prášky že tam musí být sám. Furt za ním běhám jak idiot a hlídám ho aby se .u nic nestalo. Dnes se stalo že na schodech špatně šlápnul a začal kulhat, když jsem to viděla myslela jsem si že mě trefí, srdce se mi rozbušilo tak jak nikdy po chvilce byl pejsek v pořádku a chodil normálně. V noci nemůžu skoro spát protože jsem nervózní aby mu nic nebylo. Když mu dám najíst a sní toho méně než den předtím hned šílím že mu něco je. Nevíte prosím co mám dělat a jak si mám pomoc sama? Děkuji za odpovědi.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Rozdělte svou péči rovnoměrně mezi oba pejsky.
zvonickovak@email.cz
napsal(a):
Dobrý den, potřebuju poradit, mám 2 pejsky a na jednoho z nich jsem prostě závislá, asi jako mámy na své děti. Hlídám ho jak jen můžu, když mám jít na 8 hodin do práce tak jsem na prášky že tam musí být sám. Furt za ním běhám jak idiot a hlídám ho aby se .u nic nestalo. Dnes se stalo že na schodech špatně šlápnul a začal kulhat, když jsem to viděla myslela jsem si že mě trefí, srdce se mi rozbušilo tak jak nikdy po chvilce byl pejsek v pořádku a chodil normálně. V noci nemůžu skoro spát protože jsem nervózní aby mu nic nebylo. Když mu dám najíst a sní toho méně než den předtím hned šílím že mu něco je. Nevíte prosím co mám dělat a jak si mám pomoc sama? Děkuji za odpovědi.
Neumím si takovou situaci představit, tak těžko radit, ale - je důležitá jedna věc - uvědomit si, že tímhle svým chováním tak trošku tomu psovi, když ne vyloženě ubližuju, ale rozhodně mu nepomáhám. Psi jsou velice vnímavá stvoření a přenést na ně svoje záležitosti jde v podstatě velmi snadno. Třeba by vám pomohlo uvědomit si, že chcete mít ščastlivý psí stvoření, které by mělo být především tím psem, aby bylo spokojené. Ne, něčím co k sobě takhle moc připoutáváme a způsobuje mu to třeba stres. Určitě Vám na Vašem hafanovi moc záleží, tak to celé postavit právě na tom, že musím být velkošéfem smečky, který je silný, statečný a ví co má a nemá dělat. třeba je to blbost, ale napadlo mě to jako takový berlička o kterou byste se mohla zkusit opřít. Pro psy jsou naše úzkosti začasto zátěž, protože by nám třeba rádi pomohli, ale nemají jak. Tak si zkuste třebas říct: Když miluješ, není co řešit. Pochlapte se.
Snad to nezní nějak blbě, co jsem napsala, myslím to v dobrém. Když to chcete nejprve zkusit sama se z toho vykutat.
zvonickovak@email.cz
napsal(a):
Děkuji vám všem za rady, budu se opravdu snažit s tím něco udělat, protože si chci pomoc sama ale v hlavě mi to něco nedovolí. Opravdu se budu snažit a ještě jednou děkuji ❤️
Tak zkuste přesvědčit hlavu, že musíte být OK pro svého psa, třebas by to mohlo jako motivace pomoci. Ale nemám tucha, je to jen nápad. Každopádně psi si zaslouží žít jako psi, skuteční psi, pak jsou spokojení.
zvonickovak@email.cz
napsal(a):
Děkuji vám všem za rady, budu se opravdu snažit s tím něco udělat, protože si chci pomoc sama ale v hlavě mi to něco nedovolí. Opravdu se budu snažit a ještě jednou děkuji ❤️
Právě proto, že vám to "něco" nedovolí je na místě odborná pomoc, která v tom umí chodit a ví, jak vám pomoci a poradit. Ono totiž jak ve svém příspěvku zmiňujete "jako mámy na své děti", není rozhodně normální, aby takto úzkostlivá byla normální matka. I u ní už to značí, že jí začíná hrabat.
Nepodceňujte péči o svou psychickou pohodu. Tyhle stavy, kdy sledujete každý krok, každý snědený sousto a nejste schopná úzkostí spát, nejsou v pořádku.
Zrzavci
napsal(a):
Tak zkuste přesvědčit hlavu, že musíte být OK pro svého psa, třebas by to mohlo jako motivace pomoci. Ale nemám tucha, je to jen nápad. Každopádně psi si zaslouží žít jako psi, skuteční psi, pak jsou spokojení.
Moje babička mívá úzkostné stavy a za sebou i pár atak...a mám známou s klinickou depresí. Jestli je zadavatelka podobný případ, tak hlavu nepřesvědčí, ani kdyby se na ni stavěla. Je to situace bezvýchodná, se kterou si člověk běžně sám není schopen poradit a většinou se to časem zhoršuje, částečně i tím, jak ho postupně deptá ještě to, že si není schopen sám poradit. Dostává se do kruhu, který je čím dál menší a nepříjemnější.
edit: Z pohledu člověka, který takové problémy nemá se to zdá občas jako blbost... I mně to jako psychicky zdravé osobě někdy nejde do hlavy. Jak jako nemůže, vždyť stačí pořádně chtít a nějak se to dá... Tak si přece řeknu, tak se přemůžu. Ale toho právě lidi s psychickými problémy nejsou schopni, téhle vůle a "kousnutí se"
Souhlasím s Atheirou i se Zrzavci. Říct si o pomoc není žádná ostuda, ale vím, že to není jednoduché. A chápu i to, že to člověk chce zkusit nejdřív sám. Mě ještě napadá zkusit pracovat s pejsky pod vedením trenéra. Možná kdybyste viděla, jak vlastně dokážou fungovat, jak jim budovat zdravý sebevědomi, ( teď to napíšu asi blbě ) nakopne to třeba i vás, protože práce se psem, je v první řadě práce se sebou, na sobě, dozvěděla byste se kdy, co a jak....ale je to jen návrh. A myslím, že toho psychologa/terapeuta nezavrhujte ( vím, nepíšete o tom ).
Atheira
napsal(a):
Moje babička mívá úzkostné stavy a za sebou i pár atak...a mám známou s klinickou depresí. Jestli je zadavatelka podobný případ, tak hlavu nepřesvědčí, ani kdyby se na ni stavěla. Je to situace bezvýchodná, se kterou si člověk běžně sám není schopen poradit a většinou se to časem zhoršuje, částečně i tím, jak ho postupně deptá ještě to, že si není schopen sám poradit. Dostává se do kruhu, který je čím dál menší a nepříjemnější.
edit: Z pohledu člověka, který takové problémy nemá se to zdá občas jako blbost... I mně to jako psychicky zdravé osobě někdy nejde do hlavy. Jak jako nemůže, vždyť stačí pořádně chtít a nějak se to dá... Tak si přece řeknu, tak se přemůžu. Ale toho právě lidi s psychickými problémy nejsou schopni, téhle vůle a "kousnutí se"
Nenene, rozhodně ne jako blbost, to vůbec. Nejsem z těch, kdo by tohle podceňoval, nebo si říkal, že někdo něco moc prožívá, to ne-ne-ne. Nikdo nejsme v kůži toho druhého.Naprosto souhlasím s tím, že se má člověk starat o svou psychickou pohodu. Jen jsem to psala na to konto, že to chce zadavatelka asi nejdřív zkusit sama, tak mě napadlo tohle jako "berlička" , že by to třeba mohlo někomu pomoci mít tu motivaci to aspoň zkusit.
Každopádně přeju zadavatelce, aby se jí zadařilo s tím jakkoliv zabojovat. Myslím, že je moc dobře, že si to sama uvědomuje, že to už je první krok správným směrem. Mohla by si třeba dát limit časový? Že když do nějaké doby se nezvládne sama nějak posunout, vydá se pro pomoc jinam? Vím o možnosti konzultací s dobrou a kvalitní psycholožkou prozatím přes telefon - to by mohl být další z kroků, začít to řešit ne tak natěsnačku, ale s odborníkem (paní psycholožka je odzkoušená) a ona by ji potom mohla nasměrovat dál, jako toho člověka, který už ji ke své spokojenosti odzkoušel.
Já si umím představit, že je to těžký udělat, ale dejte na to, co vám píší ostatní, a obraťte se na odbornou pomoc. Fakt to pomůže. A jestli vám dělá problém udělat to jakože pro sebe, zkuste to udělat pro toho psa. Jestli na něm takhle hrozně visíte, tak mu strašně nakládáte, oni psi snesou hodně, ale nejsou dělaní na to, aby na nich ležela tíha celého lidského bytí. Vy máte být jeho opora a jistota, ale když jste v takovémhle stavu, tak on to z vás cítí, nejen že jeho opora a jistota nejste, ale vlastně to chcete po něm. A i když cítí, že je něco hodně špatně, ale bohužel jako pes to opravit nemůže.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Mě by zajímalo, proč jste tolik upnutá jen na jednoho psa, když máte dva?
Atheira
napsal(a):
Moje babička mívá úzkostné stavy a za sebou i pár atak...a mám známou s klinickou depresí. Jestli je zadavatelka podobný případ, tak hlavu nepřesvědčí, ani kdyby se na ni stavěla. Je to situace bezvýchodná, se kterou si člověk běžně sám není schopen poradit a většinou se to časem zhoršuje, částečně i tím, jak ho postupně deptá ještě to, že si není schopen sám poradit. Dostává se do kruhu, který je čím dál menší a nepříjemnější.
edit: Z pohledu člověka, který takové problémy nemá se to zdá občas jako blbost... I mně to jako psychicky zdravé osobě někdy nejde do hlavy. Jak jako nemůže, vždyť stačí pořádně chtít a nějak se to dá... Tak si přece řeknu, tak se přemůžu. Ale toho právě lidi s psychickými problémy nejsou schopni, téhle vůle a "kousnutí se"
"...hlavu nepřesvědčí, ani kdyby se na ni stavěla."
Přesně tak! Jen dodám, a píšu to bez jakékoli pejorativnosti, popisovaný stav je možná spíše indikací pro návštěvu psychiatra (a třeba až posléze psychologa)... Zadavatelko, ani v nejmenším Vás nechci tímto urazit.
Uživatel s deaktivovaným účtem

Radí vám tu dobře,to není normální závislost,to je stav úzkosti.To nemají ani mámy o své děti.Vím o čem píšu ,jsem nejenom máma,ale i babička a takovéto stavy neznám.Máme ale v práci kolegyni která je takto úzkostná na svého 17ti letého syna a aby tyto ataky zvládala chodí k psychiatrovi,má léky.
Uživatel s deaktivovaným účtem

fikovnice
napsal(a):
Mně se něco plete, že tento nick/mail jsem tu už v minulosti zahlédla...
Jinak ano, popis splňuje kritéria přinejmenším úzkostné poruchy.
Ano, paní už tady byla a je opravdu až přepečlivá. Pamatuji se, že hledala problémy tam, kde nejsou. Čímž se jí nechci nijak dotknout.
Ejin

XXX.XXX.173.34
Dobrý večer,
napadlo mne, že je možné zapřemýšlet, z čeho a kdy Vaše závislost vznikla. Zda to takto bylo vždycky už od toho, kdy byl pejsek malý, nebo to bylo po nějaké události, která by mohla problém vyvolat (mohlo to být něco, co jste si dosud se strachem o pejska nespojila - podvědomí je prevít). A potom si tu situaci v hlavě pořádně probrat. Říct si, že není v silách člověka zabránit všemu zlému, co ho v životě potká. Uvědomit si, jak jste spolu šťastní. To ještě ke všem předchozím radám, se kterými souhlasím.
Ejin
napsal(a):
Dobrý večer,
napadlo mne, že je možné zapřemýšlet, z čeho a kdy Vaše závislost vznikla. Zda to takto bylo vždycky už od toho, kdy byl pejsek malý, nebo to bylo po nějaké události, která by mohla problém vyvolat (mohlo to být něco, co jste si dosud se strachem o pejska nespojila - podvědomí je prevít). A potom si tu situaci v hlavě pořádně probrat. Říct si, že není v silách člověka zabránit všemu zlému, co ho v životě potká. Uvědomit si, jak jste spolu šťastní. To ještě ke všem předchozím radám, se kterými souhlasím.
"A potom si tu situaci v hlavě pořádně probrat. Říct si, že není v silách člověka zabránit všemu zlému, co ho v životě potká."
Víte, u úporných a těžkých úzkostných poruch (např. GAD) nebo u deprese toto fakt nepomůže... Úzkostní pacienti při takovém "rozjímání" si MOHOU přivodit ještě větší úzkost - tím, že si představí, co zlého jej v životě může potkat... No a u velmi těžkých stavů (kdy je přítomna třeba i psychotická komponenta) existuje i tzv. mikromanický blud - dotyčný se sebeobviňuje - a může za vše zlé, nejen co se děje jemu, ale i za události, které absolutně nemohl ovlivnit a které s ním - jakožto konkrétní osobou - vůbec nijak nesouvisí (třeba za zahraničně-politickou situaci ).
Opravit patologicky úzkostnou nebo depresivní duši je skutečně vhodné s pomocí odborníka. Stran psycholog. pomoci spíše než tzv. KBT může pomoct i třeba hlubinná psychoterapie...
A "Kometa" mi potvrdila, že paní odtud znám . Mám pocit, že tehdy zde něco také úporně a zdlouhavě řešila. Opět zadavatelce zdůrazňuji, že se jí nechci dotknout či ji urazit.
I já souhlasím...
Vím co je úzkost za potvoru z vlastní zkušenosti. Vypěstovala jsem si ji, z dlouhodobého strachu a stresu ,když se moji mamce vracela opakovaně rakovina...
Opravdu poradit si s tím sám nelze! Nejde to. Člověk ze začátku ani neví, že jede ve svém strachu už přes čáru. Přeci strach o mamku je normální, u vás strach o pejska ... ale.... ono je to normální, ale jen do určité míry!
Pak když si to už uvědomíte, protože vas to obtěžuje a ubližuje vám to sice problém vidíte, ale sama s ním nehnete. opravdu ani kdyby jste se na hlavu stavěla! Časem se ta úzkost prohlubuje, že pak už nemyslíte na nic jiného, jen ten svůj problém a přidružují se fyzické nemoci
Mě psycholog opravdu pomohl , otevře vám neuvěřitelně oči, najednou člověk prozře a vidi souvislosti, příčiny a postupně se úzkosti zbavuje svoji změnou chování, myšlení... ,je to neuveritelne ulevne , jako znovuzrození