AMERICKÝ KOKRŠPANĚL

Francouzský hrabě Gaston de Foix vyjádřil už v roce 1378 názor, že zemí původu loveckých psů, zvaných „spaniels“, je – jak jinak – Španělsko. Tito psi byli již tehdy dobře známí na jeho panstvích, ležících v blízkosti francouzsko – španělských hranic. Také často citovaný „kynologický expert“, Edward, Druhý vévoda z Yorku, potvrzuje v díle The Master of Game (Lovec, 1406 – 1413), že pes používaný při lovu se sokolem pochází ze Španěl. Lovečtí psi typu španěla byli doloženě známí i na britských ostrovech již v 10. století.

Původ slídičů, jakožto loveckých specialistů pracujících hlavně nosem v těžko přístupném, silně zarostlém, křovinatém terénu, v houštinách, nízkých krytinách a také ve vodě, je odvozován od nejstarších loveckých psů Evropy – od keltských honičů.
Nejznámějším a nejrozšířenějším, nikoli však nejstarším a tedy nejpůvodnějším španělem je Anglický kokršpaněl. S výjimkou Velššpringršpaněla se však až do poloviny 19. století nedá příliš hovořit o jednotlivých plemenech španělů. Existovala zde spíše skupina slídičů, majících na mnoha místech kontinentu i Británie řadu společných znaků, a to jak ve vzhledu, tak zejména ve způsobu práce, lovu.
Po staletí bylo při jejich rozlišování uplatňováno pouze hledisko, objevující se v literatuře poprvé v roce 1386, podle nějž byli španělé nejprve v Anglii a později i jinde rozdělováni na vodní a polní (ve významu „zemní“ neboli „land“, nikoli „filed“). Na jejich další rozvoj a diferenciaci měl jako u většiny ostatních loveckých plemen rozhodující podíl způsob lovu. V jejich případě zejména rozvoj honby na drobnou zvěř, umožněný zdokonalením palných zbraní.
Odtud se také odvozuje jméno „cocker“, česky „kokr“, pro dva z nich, anglického a amerického. James Watson vyjádřil v Knize o psech z roku 1906 názor, že jméno kokršpaněl není odvozeno – jak se obecně soudí – od sluky lesní (woodcock), k jejímuž lovu byli malí lovečtí slídiči používáni v Anglii, ale že pochází z termínu „cook shooting“, značícího lov pernaté obecně.

Americký kokršpaněl je v podstatě moderní, zámořskou obdobou a následníkem kokršpaněla anglického, původně „polního a malého“ slídiče: pod tímto jménem byl totiž vystavován ještě v roce 1874!
Angličtí kokršpanělé se dostali do Spojených států v roce 1879. Známe i jméno prvního z nich: byl to hnědobíle zbarvený pes Capitain. V roce 1883 zde již ale byl založen The American Spaniel Club, ve skutečnosti klub chovatelů anglických kokršpanělů v Americe.
Od 20. let dvacátého století začínali španělé – do té doby v Americe dost nejednotného vzhledu, spíše nižší a těžší – působit odlehčenějším dojmem. Od 30. let se dokonce začíná prosazovat tzv. New Look, nový vzhled. Šlo o typ výrazně vyšší, kratší a kompaktnější. Mírně se mění zaúhlení pánevních končetin, hlava je okrouhlejší a zvýrazňuje se čelní sklon (stop).
Nová podoba získává za oceánem stále více příznivců, Anglie ovšem protestuje. Američané ale zdůvodnili a nakonec i obhájili tyto změny ve vzhledu a částečně i ve stavbě „svého“ kokršpaněla potřebou psa, který by si sice uchoval ověřené a osvědčené lovecké schopnosti kokršpaněla ze Starého světa, ale který by byl zároveň lépe přizpůsoben odlišným klimatickým podmínkám, zvláště v zimě.

Současný americký kokršpaněl, již jako samostatné plemeno, si sice do značné míry své lovecké předpoklady a schopnosti udržel, ale jako mnoho dalších původně loveckých plemen nedostává mnoho příležitostí k jejich využití nebo rozvíjení ani za oceánem, ani v Evropě. Větší důraz se nyní klade na stav a úpravu jeho jemné, dlouhé až splývavé srsti, která už výchozí plemeno, anglického kokra, připomíná jen vzdáleně. Za podpory účinných doplňků výživy se zvláště svou délkou začíná v mnoha případech vzdalovat i od praktičtěji zaměřeného standardu.
Svou přátelskou, milou až něžnou povahou se tento veselý pes nevelkého vzrůstu stal oblíbeným společníkem, který dnes více než v lesních houštinách a na loveckých zkouškách slídí po městských parcích a předvádí se na výstavách.
 

text: Michal Císařovský, foto: CANIS–Media