Perro de Presa Mallorquin – Ca de Bou

Možná ho znáte spíše jako Perro Dogo Mallorquin, Mallorskou dogu či Buldoka z Mallorky. V zemi původu mu říkají také Ca de Bou – „byčí pes“. Pes střední velikosti, mírně delšího formátu, silné a mohutné stavby těla. Pes imponujícího vzhledu, budící přirozený respekt. Pod maskou bezkonfliktního kliďasa skrývá bezmeznou odvahu, statečnost a oddanost své rodině. 

Původ plemene

Stejně jako mnoho dalších molosoidních plemen se i Mallorské dogy vyvíjely po dlouhá staletí. Jejich základem byly dogy Ibérského poloostrova, které Španělé chovali na svou ochranu, pro boj s býky, psí zápasy, ale také jako psy lovecké a strážní. Přibližně ve 13. století se v průběhu bojovných tažení dostal také na Baleáry. Poté, co v 17. století toto území spadlo do nadvlády Anglie, dostali se sem i angličtí hlídací a zápasničtí psi. Jelikož byly zápasy v 18. století velmi oblíbené, hledali také zdejší obyvatelé psa, který by jednak vítězil v arénách, ale také bezmezně chránil svého pána a jeho majetek. Jediným kritériem pro chov byly pracovní kvality. Se psy se nikdo „nemazlil“, žili v tvrdých podmínkách, přežívali jen ti nejsilnější jedinci. Pokud nebyl pes vhodný do arény, mohl se stát ochráncem stád. Vždy musel projevovat absolutní oddanost a poslušnost svému pánovi. Den, kdy Mallorquin ukázal agresivitu vůči majiteli, byl jeho posledním. Postupným křížením výše zmiňovaných psů na Mallorce vznikl Ca de Bou neboli byčí pes, který je dnes španělským národním plemenem.
Poprvé byly Mallorské dogy představeny na výstavách v Barceloně v letech 1926–1929. Ve stejné době byly zakázány psí zápasy. Současně s tímto zákazem skončilo i šlechtění jedinců pro tyto účely. Jejich další využití bylo směřováno na ochranu pána, jeho majetku, stád apod. Jelikož další účast mallorských dog na výstavách ve Španělsku nebyla tehdy žádoucí a o jejich čistokrevný chov či registraci se nikdo nestaral, postupně téměř vymřely. Volně se křížily s jinými, zejména pasteveckými psy. Zůstalo jen málo španělských nadšenců, kteří udržovali pravé Ca de Bou při životě.
Na Baleárách žije mimo jiné i Ca de Bestiar, tzv. „dobytkářský pes“, asi o 10 cm vyšší než Mallorquin, který je jedinečný tím, že dokáže současně nahánět i ochraňovat stádo. Kolem znovuvzkříšení plemene Dogo Mallorquin existují tajemství a jedním z nich je bezpochyby i možný podíl právě zmiňovaných Ca de Bestiar či anglického buldoka. Občas se tak vyskytuje mezi narozenými štěňaty Mallorquinů černý jedinec, potomek Ca de Bestiar. Přikřížená plemena mají za následek i současný rozdíl v rozměrech psů, nižší po buldocích, vyšší po Bestiarech.
V ČR, stejně jako v celé Evropě, mnoho zástupců plemene Dogo Mallorquin nenajdete. K dnešnímu dni je jich u nás přibližně 150.

Výchova a výcvik

Co se týče výchovy a výcviku, Mallorquina není těžké naučit poslušnosti a zvládne to každý. Snadno se socializuje a dobře se učí, snadno se cvičí. Rád si hraje s dětmi. Říká se, že žádné dítě se nemusí bát zůstat samo doma, když je s ním mallorská doga. (Tohle tvrzení je však nutné brát s rezervou, neboť není dobré nechávat samotné dítě se zvířetem. Nejen psi, ale hlavně děti jsou nepředvídatelné.) Ca de Bou si moc rád hraje, má rád vodu i sníh, tahá sáně, plave, takže vaše děti budou skutečně nadšené. Je velmi vázaný na svého pána a pokud je k tomu odmalička veden, na slovo poslechne. Vždy rozezná, jaká nálada zrovna panuje v rodině a dokáže vše prožívat s vámi, ať už radost či smutek. Velmi těžce nese ztrátu či změnu majitele, ale výjimky potvrzují pravidlo: „Naši druhou mallorskou slečnu jsme získali v roce 1997. Byly jí dva roky a její tehdejší majitel, policejní strážník, ji dobře vycvičil. Když jsme si pro ni jeli, měli jsme strach, že s námi nebude chtít odjet. K našemu údivu nám sama skočila do auta a nechtěla ven. Asi jsme se jí hodně zalíbili,“ říká paní Mazáková. „Taky jsme kupovali staršího psa, ale to bylo trochu jiné. Byl nemocný a museli jsme absolvovat léčení. Když byl u nás asi tři dny, šla jsem s ním na procházku po vesnici a potkali jsme známého opilce. Ten mě začal zdravit a chovat se dotěrně. Mallorquin pochopil situaci, cítil, že mi to není milé, zbystřel a zlobným vrčením opilce varoval. Dost mě to udivilo a samozřejmě potěšilo, myslela jsem, že bude nějakou dobu trvat, než nás příjme ‚za své'.“ Mallorka má ochranářský instinkt vrozený a není ho nutné pro tento účel cvičit. V případě nutnosti se z něj stává nekompromisní ochránce. Na rozdíl od jiných plemen si však hlídá především svého pána a jeho rodinu a to skutečně stále. „Když jdeme na procházku s Mallorquinem, vezmu s sebou ještě třeba staforda či Amerického buldoka. Když je kousek za vesnicí pustím na volno a pak je přivolávám, vždy je u mě první právě Mallorka. Ostatní přijdou taky, ale mají přitom ještě spoustu „práce“. Z chování Mallorquinů přímo cítíte nadšení poslechnout svého pána. Taky když potkáme cizího psa či jiné zvíře, stačí zavolat a pes přiběhne a cizince si nevšímá. Jsou skutečně snadno zvladatelní,“ popisují plemeno manželé Mazákovi.

Povaha

Jeho původní bojovná povaha není dnes nijak na obtíž. Tito psi jsou při běžných situacích zcela klidní, vyrovnaní a ovladatelní. Je zapotřebí připomenout, že nebyli nikdy používání proti lidem. Bezdůvodně nikoho nenapadají, nejsou výbušní ani si nepotřebují nic dokazovat. Nevyvolávají rvačky. Při konfliktu s jiným psem útočníka zneškodní, ale neusmrtí. Dva „rváče“ není nutné od sebe odtrhávat, stačí dát rázný povel. „Když přijde návštěva a domácí ji mile vítají, je i Mallorquin v pohodě. Pokud ho chce někdo hladit, strpí to, ale nevyžaduje. Když necháte hosta samotného v místnosti, začne být ostražitý, v klidu sleduje, zda je všechno skutečně v pořádku. Jeho ostražitost a připravenost k „útoku“ poznáte podle vysoko neseného ocasu, tzv. šavlového postoje, ale vždy čeká na příkaz. Pokud by se z hosta vyklubal nepřítel, např. zloděj či násilník, nenechal by ho pes odejít,“ vypráví pan Mazák. Svou agresivitu projevuje jen v případě, kdy hrozí někomu z jeho rodiny skutečné nebezpečí. V takových situacích vás bude chránit i za cenu svého života. „Chování Mallorquina se odvíjí především od výchovy, která je mu dána. Jednou k nám přivezli ke krytí fenu a pět lidí mělo co dělat při tomto aktu, aby nedošlo ke konfliktu.Tuto fenu učili na aktivní obranu a ostrahu objektu, jejím úkolem bylo při ochraně majetku narušitele skutečně zneškodnit.“ Obecně se říká, že není dobré u plemen jako jsou např. středoasiati, kavkazi, kanárské dogy, bullteriéři, brazilské fily a další, umocňovat jejich zlobnost, dráždit je a cvičit s nimi obranu. To též platí i o Mallorquinech. Ochranářský a hlídací pud mají v sobě od narození zakódovaný. Nesprávným zacházením se z nich může stát nebezpečný jedinec, který bez košíku nesmí na krok. Správně vedená Mallorka musí na sebe nechat sáhnout, třeba na výstavě.
„Měli jsme štěňátka Mallorquinů současně s americkými buldoky. Zatímco se buldoci plně oddávali hrám, stejně staří Mallorquinci i při hře hlídali a ihned reagovali na kdejaké‚ šustnutí. Jsou skvělými hlídači skutečně odmalička. Pokud k nám přichází někdo cizí a pes je puštěný na dvorku, vyštěká ho a nepustí dál, dokud nepřijdeme. Pro hlídání se snaží najít vyvýšené místo, tam si zalehne a sleduje okolí. Je rád, když má vše pod kontrolou.“
S výškou 52 až 58 cm a váhou od 30 do 38 kg se Mallorquin vyznačuje velkou pohyblivostí a vytrvalostí. Co se týče jeho síly, je srovnatelná i s tzv. „bojovými“ plemeny. Dobře vyvinuté čelisti s předkusem mají smrtící stisk a naopak masivní šíje a plece skvěle chrání před kousnutím. To vše využíval při své práci v zemi původu. „Mallorquini mají svérázný způsob shánění neposlušných kusů dobytka. Každý z honců na koni má svého psa, který se u něj drží. Ten se v případě potřeby, díky své tělesné konstituci a předkusu, dokáže vymrštit a velmi dobře zakousnout do krku zvířete a tak ho postupně nasměrovat zpět ke stádu. Kousne a zase pustí, nezůstane viset jako třeba pitbul,“ vysvětluje pan Mazák, dlouholetý chovatel psů.

Péče

Díky jejich vitalitě, nenáročnosti na jídlo, klidné vyrovnané povaze, schopnosti snadno se adaptovat libovolným životním podmínkám a čistotnosti jsou ideálním partnerem do bytu i rodinného domu. Hodí se i do města, neboť na rozdíl od teriérů mají klidnou povahu a oproti jiným molosoidním plemenům nejsou až tak velcí. Vždy tiše leží a čeká na svého pána, nic nekouše, zbytečně neštěká. Jelikož je silně fixovaný na svého pána, nemá tendenci utíkat.
Mallorquin dobře snáší pobyt venku. Jeho srst je krátká a na omak vcelku drsná, žíhané, žluté nebo černé barvy. Na předních tlapách, hrudi a tlamě může mít bílé skvrny, povolená je i černá maska. Srst vytváří kvalitní podrost a díky výborné termoregulaci Ca de Bou bez problémů zvládá horko i zimu. Samozřejmostí je zateplená bouda.

Mallorská doga není jen pes, ale je to především přítel, kterému se dá plně důvěřovat. Je to plemeno i pro začátečníky, kteří jsou ochotní respektovat rady zkušených chovatelů. Důležité je nepoužívat při výchově násilí. Pokud si chcete pořídit štěně a doma máte už jiného psa, musíte počítat s dominancí Mallorquina, která bude s přibývajícím věkem sílet.

Více informací o plemeni Dogo Mallorquin můžete získat např. u manželů Mazákových v chovatelské stanici SNUG, na www.snug.wz.cz nebo na tel. 603 313 250.