Americký kokršpaněl

I když asi poprvé slovo „španěl“ coby rozlišení určitého typu psa zaznělo v roce 914 (někdy je uváděn rok 948) ve velšském zákoníku krále Howella Dda, zvaného Dobrý, kokršpanělé jako takoví ještě dlouho neexistovali. O mnoho let později již existovali pod označením „ptačí psi“. Jednalo se o exteriérově rozmanitou směsici psů vhodných k lovu pernaté zvěře.

Ještě ptačí pes, nebo už kokršpaněl?

Až do 16. století se pouze upevňovaly jejich vlohy bez ohledu na exteriér a jakékoliv plemenné rozdělení. V 16. století byli často ve Španělsku a Francii k vidění při lovu se sokolníky a jejich dravými lovecky vycvičenými ptáky. Následně se rozšířili dál za hranice a byli velmi populární také ve Velké Británii. Dlouho pracovali „pod sítí“ a s příchodem zbraní „pod puškou“. Vynikali v lovu pernaté zvěře, respektive v jejím „zvedání“ ze země, stromů i hladin a následně v jejím aportování.

Tito tzv. ptačí psi se časem začali dělit na slídiče a setry. Kokři připadli ke skupině slídičů. Brzy se však kokršpanělé začali specializovat na lov sluk. Následovalo dělení slídičů dle místa jejich práce. Kokršpanělé patřili k těm nejmenším a začalo se jim říkat „polní kokršpanělé“. Vyskytovali se zejména v černé barvě srsti. Španělům pracujícím především ve vodě se říkalo jednoduše „vodní španělé“. Až téměř do konce 19. století existoval kokršpaněl společně s anglickým špringršpanělem jako jedno plemeno. Odděleni od sebe byli až v roce 1892. Hlavním dělicím měřítkem byla jejich výška. K dalšímu a zároveň poslednímu dělení na anglického a amerického kokršpaněla došlo až ve třicátých letech 20. století.

U tohoto plemene je možné při pátrání v historii dojít velice daleko. Samozřejmě že čím starší je historie, tím více je odhadů, domněnek a názorů, ale přesto alespoň zrnko pravdy o příbuznosti s dnešními americkými kokršpaněly bychom všude najít mohli. Když nám bude stačit jen obrazová podobnost psa se svěšenýma ušima s jistou podobou všech dnešních španělů, tak nepochybně dojdeme až do 4. století před naším letopočtem. Už i ve středověku byli známi slídiči, kteří pomáhali s lovem, stejně tak byli známi v dobách vlády Filipa II. (otce Alexandra Velikého), který nechal razit mince s vyobrazením prapředka dnešního kokršpaněla.

První zmínka v literatuře připisovaná občas i kokršpanělovi pochází z 12. století. Kokršpaněl je zde popisován takto: „Malý sportovní pes s výbornými pracovními schopnostmi zvláště při lovu ptáků, ale též jako dobrý společník.“ Také zmínku snad patřící kokršpanělovi objevíme v knize Englishe Dogges z roku 1570 od dr. Caiuse, lékaře královny Alžběty I. Popsal zde dvě plemena španělů: loveckého psa, poněkud silněji stavěného, a malého, zároveň milého španěla „utěšitele“, jak byl nazván pes, jenž léčil svého majitele jen tím, že s ním byl v těsném kontaktu. Zda je toto důkaz existence kokršpanělů, těžko říci …

K opravdovému cílenému šlechtění kokršpaněla začalo docházet až od poloviny 19. století. Přesně se tento počátek datuje na rok 1879, kdy se narodil zakladatel moderního typu kokršpanělů, černý pes Obo. Podle vyobrazení velmi připomíná susex španěla. Dokonce se i někteří odborníci domnívají, že field španěl a susex španěl stáli na začátku šlechtění kokršpaněla a že zástupci těchto dvou plemen jsou rodiči polního španěla Oba. Ano, polního španěla, tak byl Obo prezentován na každé výstavě.

Problém však byl v tom, že Evropa a Amerika měly dost výrazně odlišnou představu o tom, jakým směrem se bude ubírat využití i exteriér jejich kokršpanělů. A protože si šli chovatelé různých světadílů různými cestami, dnes na tohoto psa pohlížíme jako na dvě různá a samostatná plemena.

Kokršpaněl v Americe

Když se začal psát rok 1879, byl do Ameriky dovezen první kokršpaněl, hnědobílý pes Captain. Existuje i jiná verze, která říká, že kokršpaněl byl dovezen do Spojených států již s prvními anglickými vystěhovalci v roce 1620 po soudu „Mayflower“. Tak či tak, historie kokršpanělů v USA se začala rozvíjet v roce 1881, kdy založili nadšenci v USA chovatelský klub sdružující chovatele kokršpanělů, a následně v roce 1882 dovezl F. F. Pitcher do USA z tzv. Nové Anglie psem Obem nakrytou fenu jménem Chloe II. Šampion Obo během přibližně 8 let, kdy se účastnil mnoha výstav, nebyl na výstavním poli nikdy poražen. Tento pes a jeho potomci, zejména Obo II., v následujících dvaceti letech geneticky ovlivnili větší polovinu všech kokršpanělů, přičemž mnoho z nich stálo u zrodu chovu kokršpanělů v Americe. V roce 1883 byl na výstavě v Manchesteru ve státě New Hemcher vystaven kokršpaněl, údajně pod označením Americký kokršpaněl.

Milý vzhled a dobrá povaha z něj v Americe rychle udělaly výborného domácího společníka a krásného výstavního psa. Mnozí ho přestali využívat lovecky a začala se snižovat jeho výška. V roce 1892 byl kokršpaněl uznán English Kennel Clubem za samostatné plemeno.

Za chovatele zakladatele amerických kokrů je považován Herman Mellenthin, který vlastnil psa jménem Red Brucie. Ten byl ve 20. letech 20. století stěžejním krycím psem k vytvoření „nového“ kokršpaněla – amerického. Mellenthin dokázal svým snažením vytvořit silnou chovatelskou základnu nově se vytvářejícího amerického kokršpaněla. Ve 30. letech 20. století byly rozdíly mezi americkým a anglickým kokršpanělem už jasně patrné, a tak se chov kokršpanělů definitivně rozdělil na klasické anglické kokry a tzv. New Look, tedy americké, kteří měli trochu jiné parametry.

Jejich popularita v USA neznala hranic, a přesto bylo i mnoho těch, kterým vadilo, že přestávají být lovecky upotřebitelní. A tak se stalo nevyhnutelné – jedno plemeno se roztříštilo na dvě: zejména pracovní typ – anglický, a výstavní typ – americký. Už v roce 1902 v prvním americkém standardu zaznělo „čtvercová stavba těla“. Různé nesrovnalosti od přelomu 19. a 20. století v cíli chovu kokršpaněla dávaly tušit, že jeho chov nebude probíhat hladce.

V roce 1935 vznikl klub pro pracovně vedené kokršpaněly, který nedovoloval křížení výstavních a pracovních (lovecky vedených) kokrů. Zároveň se také zasazoval o osamostatnění amerického kokršpaněla. V roce 1940 byl vypracován první standard amerického kokršpaněla. O pár let později, přesněji v roce 1946, AKC uznala dvě samostatná plemena kokršpanělů i přes výrazné protesty anglických chovatelů a vlastně téměř všech chovatelů typicky anglických kokršpanělů. Jako poslední amerického kokršpaněla uznala FCI, a to v roce 1951.

Existuje domněnka, že do chovu amerického kokra zasáhlo ve 20. století přikřížení kavalír King charles španěla, ale není ničím podložená. Mnozí jsou přesvědčeni, že k americkému kokršpanělovi, jak ho známe dnes, se došlo selektivním výběrem. Avšak otázkou zůstává, jak přišel k tak osrstěným končetinám. Zajímavostí také je, že doposud je považován za nejmenšího loveckého kokršpaněla, přitom již není pro svou dlouhou srst a náročnou údržbu srsti lovecky využíván. Ozývají se sice jednotlivé hlasy, že „jednou jeden ano“, ovšem amerického kokršpaněla prakticky řadíme mezi typicky společenská plemena.

Proč zrovna „Cocker spaniel“?

Když rozložíme slovo kokršpaněl, můžeme rozborem mnohé zjistit. Slovo kokr, tedy „cocker“, má dvě možná vyložení, obojí však vystihuje lesní pernatou zvěř. Anglické Woodcock znamená sluka lesní. Ovšem jak uvedl James Watson v Knize o psech, která byla vydána v roce 1906, jeho název stejně tak mohl vzniknout z „cock shooting“, což je ve volném překladu začátek lovu pernaté zvěře.

Druhá část slova, tedy „spaniel“ má opodstatnění hned troje. Výraz „span“ je v mnoha jazycích označení pro králíka, kterých bylo v místě největšího výskytu kokrů mnoho. Avšak protože se kokršpanělové pro lov králíků příliš nepoužívali, i když se jim říkalo „polní“, více se nabízí vyložení slova „spaniel“ jako spojitost se Španělskem coby zemí. A tou poslední teorií o původu je již zmíněné používání slova „spaniel“ waleským králem Howellem, který takto, již v roce 945, označoval určité lovecké psy.

Bohužel i dnes se v Americe převážně vyskytuje americký kokršpaněl pod čistým označením „Cocker Spaniel“, (bez přívlastku „americký“), což snadno vnáší zmatek při rozdělení / rozlišení anglického a amerického kokršpaněla na celém světě.

Počátek českého chovu

Na území České republiky se americký kokršpaněl dostal o poznání později než Anglický kokršpaněl. Když tehdy byli první jedinci dovezeni z Německa, psal se rok 1977 a poměrně brzy co do popularity dohnal, ba přímo předehnal anglického kokršpaněla. Jako první byl dovezen pes, respektive ještě štěně, zlatobílé barvy jménem Arco von Kurfürsten Quell, narozený 28. 11. 1976, po rodičích BeGay's Phillip S. Hershey a Cleavean's Golden Zomby. První fena amerického kokršpaněla, které se narodila 27. 2. 1980 čtyři štěňata, byla černé barvy a jmenovala se Assi von Grüner Born.

Zajímavostí jistě je, že po zaregistrování Arca v české plemenné knize a jeho zařazení do Klubu chovatelů loveckých slídičů byly stanoveny podmínky k uchovnění jedinců tohoto plemene. Zde jistě stojí za zmínku, mimo jiné, požadovaná plnochrupost, feně do chovu postačila i známka z výstavy „dobrá“ a lovecké zkoušky nebyly povinné. Ovšem to vše mělo platit až do počtu deseti chovných psů a deseti chovných fen existujících na našem území. K tomuto počtu se došlo u fen až v roce 1985 a u psů o dva roky později. Nově byly podmínky pro uchovnění pozměněny a zpřísněny k 1. 1. 1988. Přibyla i povinnost splnění jakékoliv zkoušky z loveckého výkonu. Tato nová pravidla platila do roku 1990, kdy byla zkouška z výkonu jako jedna z podmínek chovnosti zrušena (z celkem pochopitelných důvodů). V roce 1991 přišly další radikální změny, co se požadavků pro uchovnění psa či feny týče.

Výchova a výcvik

Popsat výstižně povahu amerického kokršpaněla není vůbec jednoduché. Na jedné straně je to pes vhodný i pro absolutní začátečníky, na druhé straně není jeho lovecká povaha snadná. Na jedné straně je poslušný, na straně druhé je nezřídka umíněný. Lehce se vychovává i cvičí, ale ne vždy je jeho poslušnost stoprocentní. Jeho tvrdohlavost tak někdy válcuje jeho úžasné vnímání svého pána.

Potřebuje důslednost a zároveň spravedlivost. Je citlivý na nálady členů rodiny v domě, ve kterém s nimi bydlí, a je velice vnímavý na tón hlasu svého pána. Je přizpůsobivý a tvárný vzhledem k dané situaci.

Je schopen se naučit spoustu cviků a nejrůznějších povelů a zároveň má vynikající paměť. Zpravidla velice rád cokoli aportuje a také rád využívá své čichové buňky. Je tak vhodným psem na obedienci, nejrůznější soutěže poslušnosti, na agility a také hry, kde může uplatnit svůj skvělý nos a chuť všude slídit. Je však nutné připomenout jeho občasnou tvrdohlavost, a tedy i nestabilní výkony na poli poslušnosti. Protože však velmi rád jí, velice dobře se ho motivuje k výkonům. Je to rychlý, mrštný, vytrvalý a zároveň elegantní sportovec. Ovšem pokud se jeho pohybu věnuje málo pozornosti, rychle se z něj stane líný pecivál.

Samozřejmě jde o loveckého psa, a tedy rozhodně ani práce v lese mu není cizí. Na stopě je hlasitý a pracuje s nadšením. Miluje vodu, plavání a dlouhé procházky. Bohužel ve všem mu tak trochu brání jeho dlouhá a hustá srst, která je při pobytu v přírodě velice pracná na údržbu. Proto skloubit práci či hru v terénu s výstavní kariérou je u tohoto plemene nadlidský výkon.

Kokršpaněl je pozoruhodně vynalézavý pes a velmi často se s úspěchem snaží obalamutit svého pána. Mnozí kokršpanělé rádi přebírají iniciativu, vymýšlejí své hry, svá pravidla, a to jak venku, tak doma. Jsou to velice hraví psi. Každopádně v obecné rovině jsou američtí kokršpanělé poslušnější než angličtí.

Tento kokršpaněl je typickým prototypem společenského a výstavního psa. Výtečně se hodí pro junior handling (vystavování psa dítětem). Co do soužití a poslušnosti jsou údajně nejjednodušší vícebarevní kokršpanělé.

Jaký vlastně je?

Je to dobromyslný, něžný, jemný a přítulný pes. Má rád rozmazlování, tulení, ale i dovádění. Je poměrně temperamentní, ale když má dostatek pohybu, například delší procházku nebo zaběhání si agility, chová se doma vzorně. Kokr je nekomplikovaný, veselý, vyrovnaný a milý pes, který oslní svým půvabem.

Na svém pánovi je citově závislý. Je velice společenský a je rád se svou rodinou a jejími přáteli. Přesto je naprosto oddaný svému pánovi. Povětšinou spíše feny mají sklony k občasnému úzkostnému štěkání.

S dětmi bez okolků dovádí, ale nehodí se k velmi malým dětem, kterým se těžko vysvětluje, jak se ke psu mají chovat. Zpravidla si od dětí nenechá všechno líbit, a i když je jim dobrým kamarádem, děti musí vědět, jak se psem zacházet. Na nevychovanost a rošťáctví si kokršpaněl moc nepotrpí. K cizím dětem se často chová nedůvěřivě.

Běžně je to pes kamarádský, bezproblémový k dalším zvířatům, avšak lovecké pudy ho zcela neopustily. Vždy je nutné být v přírodě v pozoru, není-li kokr na vodítku. Snadno se rozpomene na své původní lovecké poslání a zmizí v houštinách.

S ostatními psy vychází většinou dobře, i když ne s každým je ochotný si kdykoli hrát. Je to stále veselý optimista, který je zrcadlem svého pána. Zbožňuje překotné vítání. Je velice nerad sám doma.

K cizím lidem se chová většinou přívětivě a mile. Je odvážný, jakoukoliv návštěvu zpravidla oznámí štěkotem, ale následuje její radostné uvítání a vrtění ocásku. Ale tím to obvykle končí. Agresivní chování při hlídání je u amerických kokršpanělů opravdovou výjimkou.

Je oblíbeným výstavním psem a v Americe je jedním z nejoblíbenějších psů vůbec. U nás je také poměrně výrazně zastoupen, i když doba velké popularity je už pryč.

Úprava srsti je neodmyslitelná

Americký kokršpaněl má výbornou povahu i nádherný vzhled, ovšem za tím vším se schovává i velká a náročná péče o srst, a to každodenní, neboť srst má být ozdobou tohoto psa. Protože srst je při zemi velmi hustá, donese vždy domů nečistoty v podobě prachu, písku, větviček či listí. Nemalým problémem je i sníh. Rozhodně však nestačí srst jen denně pročesávat. Několikrát ročně musí americký kokršpaněl navštívit psí salon a podrobit se kompletní úpravě srsti, aby vypadal, jak má. Srst se upravuje střihem jednou za 4 až 7 týdnů. Péče o srst se tak stává celkem finančně náročnou, pokud se nerozhodnete pro úpravu vlastními silami a umem.

K úpravě srsti je zapotřebí elektrický strojek, nůžky, efilační nůžky, jemný trimovací nůž a samozřejmě hřeben a kartáč. Před samotnou úpravou je nezbytné vedle pořádného rozčesání srsti i vykoupání psa v kvalitním šamponu.

S úpravou se zpravidla začíná od hlavy, přesněji od uší. Ty se vyholují kolem místa zavěšení ucha až do jedné třetiny, a to zevnitř i zvenku. Následuje zbytek hlavy. Srst se zde stříhá na 1 až 2 mm. Přechod krátké a dlouhé srsti na krku a hřbetu musí být co nejméně esteticky násilný. Hřbet by se měl trimovat, případně stříhat efilačními nůžkami, nikoli holit strojkem. Mimo jiné je třeba věnovat zvýšenou pozornost úpravě ocasu. Totiž hlava, ocas a načesaná srst upoutají pozornost na prvním místě. Chlupy se pořádně vystříhávají i zespoda tlapek a mezi prsty. Některé zde utvořené chuchvalce totiž mohou psa nepříjemně tlačit. Celkově se nohy upravují tak nějak oproti jiným plemenům neobvykle a celá úprava amerického kokra vyžaduje značný cit pro estetično a ladnost. Na kokrovi se upravuje vše, jak místa, která jsou pokryta přirozeně krátkou srstí, tak místa kde je vyžadována srst co nejdelší.

Úprava by měla v den výstavy vypadat přirozeně, jako by tak srst rostla bez upravování. Srst, která neobsahuje černou barvu, se upravuje 5 až 7 dní před výstavou, naopak srst obsahující černou pouze tři dny před výstavou. Srst na hřbetě je u světle zbarvených kokršpanělů (bez černé barvy) často problematická. Je dá se říci nekvalitní, nechce ležet, je měkká a špatně se upravuje. Tmavší psi mají srst celkově hustší a na úpravu jednodušší. Strakáči a psi trikolorní zpravidla mají směs husté a jemné srsti. Každopádně bez česání srsti alespoň třikrát až čtyřikrát týdně se neobejde žádný krásně vypadající americký kokr.

Chov kokršpanělů a jejich zdraví

Kokršpanělé nemívají problémy s plodností ani s porody. Štěňat je ve vrhu poměrně hodně, není zvláštností ani sedm štěňat. Feny bývají výbornými matkami.

Nejpočetnější skupinu tvoří černě a světle (tedy „blond“) zbarvení kokři. Připouštění jedinců hnědé a světlé barvy společně je výrazně nevhodné a následnému chovu škodí. Hnědá barva je co do genetiky a následné kvality odchovu asi nejsložitější. A to se nemusí dotýkat jen hnědě zbarvených jedinců, ale i takových, kterým se v rodokmenu vyskytuje hnědé zbarvení nějakého předka s nevhodně zvoleným psím partnerem.

Co se týče péče o psa, tak kromě obstarání dostatečného množství pohybu, kvalitního krmení, česání a střihové úpravy je nutné dohlídnout i na další drobné úkony. Jedním z nich je kontrola a ošetřování očí. S přibývajícím věkem mnozí kokršpanělé začnou mít pokleslá spodní víčka, což následně způsobuje usazování drobných nečistot v oku a jeho slzení. Pak se každý den musí oči ošetřovat jemným hadříkem a vhodným roztokem. Další pozornost je zapotřebí věnovat převislým pyskům a záhybům kolem mordy a na krku. Zejména po krmení je nutné tato místa zkontrolovat, očistit a udržovat v čistotě a suchu, aby se předešlo možným infekcím. Také uši je nutné kontrolovat a podle potřeby ošetřit. Kokršpanělé mají sklony k nadměrné tvorbě mazu a následně i zánětů, které se při nevhodném ošetření mohou stát až chronickými.

Jelikož toto plemeno bylo v jednu dobu velice populární a i dodnes je chováno ve větším počtu, dá se předpokládat, že paleta možných genetických zdravotních problémů je široká i poměrně rozšířená. Přestože se zodpovědní chovatelé snaží takové problémy z chovu vymýtit, stále se může čas od času najít jedinec s genetickou poruchou. Ke zdravotním problémům, které jsou více či méně genetického založení, patří zejména oční problémy, které jsou zastoupeny progresivní atropií sítnice – PRA, ektropiem a šedým či zeleným zákalem, dále se v chovech může vyskytnout epilepsie, rakovina, kožní alergické problémy, dysplazie kyčelních kloubů, v menším měřítku ledvinové onemocnění, entropium, zánět mandlí, luxace čéšky a onemocnění srdce. Jistě stojí za zmínku, že k možným kožním problémům paří choroba zvaná seborrhea. Jedná se o kožní onemocnění, při kterém kožní žlázy produkují nadměrné množství výměšků, což způsobuje páchnutí kůže, které lze potlačit pouze častým koupáním ve vhodném šamponu.

Snad každý americký kokršpaněl má nekonečný apetit a rád bude svého pána doprovázet zejména v kuchyni. Je velice těžké odolat jeho „hladovému“ pohledu. Přesto by se to jeho pán měl naučit, neboť američtí kokršpanělé mají velké sklony k tloustnutí. Je vhodné ho naučit brát jídlo jen z misky, čímž se mimo jiné omezí kradení jídla ze stolu. Když dostává krmení v misce, někteří chovatelé mu dávají na uši gumičku – spojí je spolu a dozadu, aby mu nepadaly do misky. Pro kokršpaněla jsou vhodné přiměřeně úzké, ale vysoké misky.

Jak má vypadat krásný američan?

Americký kokršpaněl má robustní a kompaktní stavbu těla, přičemž linie hřbetu lehce klesá k pánevním končetinám. Vzdálenost od vrcholu hrudní kosti k sedacímu hrbolu je mírně delší než vzdálenost od nejvyššího bodu kohoutku k zemi. Na krku a hrdle by neměla být volná kůže. Na pánevních končetinách mohou být paspárky, které je možné, ale ne nutné nechat odstranit. Tlapky jsou kulaté a velké. Ocas bývá kupírovaný nebo i nekupírovaný a ponechaný v přirozené délce. Je nasazen a nesen v prodloužení horní linie hřbetu nebo mírně výše. Nikdy není vztyčen anebo naopak nesen tak nízko, aby to naznačovalo bázlivost. V pohybu je akce ocasu veselá.

Hlava je bez sklonu k plochosti, nadočnicové oblouky jsou výrazně patrné, stejně jako stop. Nosní houba je černé barvy u černých, černých s pálením a černobílých jedinců; u ostatních barev může být hnědá, játrová nebo černá. Čím tmavší, tím lépe. Barva nosní houby ladí s barvou okraje očního víčka. Skus je vždy nůžkový. Oči jsou kulaté, plné a hledí přímo kupředu. Tvar očních víček dodává očím lehce mandlový vzhled. Nejsou uloženy ani příliš hluboko, ani nevystupují. Barva oční duhovky je tmavě hnědá a obecně platí, že mají být co možná nejtmavší. Uši jsou svěšené, dlouhé, s jemnou kůží, hustě osrstěné, nasazené ne výše, než je spodní linie oka.

Srst na hlavě je krátká a jemná, na trupu střední délky s dostatečnou podsadou na ochranu. Na uších, hrudi, břiše a zadní straně končetin je srst dlouhá, ne však natolik, aby zakrývala skutečné linie kokršpaněla; nesmí překážet při pohybu ani ovlivňovat vzhled a funkci přiměřeně osrstěného loveckého psa. Nejdůležitější je struktura srsti. Srst je hedvábná, hladká nebo mírně zvlněná a je takové struktury, která umožňuje snadnou údržbu. Nadměrně bohatou nebo zvlněnou či vatovitou srst je třeba přísně penalizovat.

Barevné možnosti amerického kokršpaněla jsou opravdu velké. I při posuzování na výstavách se dělí podle typu zbarvení srsti. Tu rozdělujeme na: černou variantu, ostatní jednobarevné kokry kromě černých a vícebarevnou variantu. K jednobarevné černé je přiřazena i černá s tříslovými odznaky. Černá musí být uhlová a lesklá. Je u jednobarevnách psů dominantní. Hnědé nebo játrové odstíny srsti jsou nežádoucí. Trochá bílé na hrudi anebo na hrdle je přípustná. Bílá kdekoliv jinde je diskvalifikující. Ostatní jednobarevní kromě černých a černých s tříslovou značí jakoukoliv jinou plnou barvu, počínaje nejsvětlejší krémovou po nejtmavší červenou, včetně hnědých a hnědých s tříslovými odznaky. Čokoládové zbarvení je nejnovější. Barva musí mít jednotný odstín, avšak světlejší odstín dlouhé srsti je přípustný. Trocha bílé na hrudi anebo na hrdle je přípustná, ale opět bílá kdekoliv jinde je diskvalifikující. Vícebarevná varieta je označení pro dvě nebo více jasných navzájem zřetelně od sebe oddělených barev, z nichž jedna musí být bílá. Jsou to jedinci černobílí, červenobílí (červená může být od nejsvětlejší krémové až po nejtmavší červenou), hnědobílí a bělouši, včetně všech těchto barevných kombinací s tříslovými odznaky. Přednost se dává stejnému rozložení tříslových odznaků jako u černé variety a ostatních jednobarevných (Ascob). Bělouši jsou klasifikováni jako vícebarevní (Parti–Colour) a mohou mít libovolný z obvyklých vzorů běloušů. Jsou-li ve zbarvení srsti tříslové odznaky, barva tříslových odznaků může dosahovat od nejsvětlejší krémové až po nejtmavší červenou a je omezena na deset nebo méně procent barvy jedince. Tříslové odznaky překračující tento rozsah jsou diskvalifikující. V případě tříslových odznaků u černé variety a ostatních jednobarevných se odznaky nacházejí na spodní straně uší, na všech tlapách anebo končetinách, po stranách čenichu a na lících, pod ocasem, na hrudi (volitelně): přítomnost nebo nepřítomnost se nepenalizuje a zřetelný tříslový bod je ještě nad každým okem. Tříslové odznaky, které nejsou zřetelně viditelné jsou patrné jen stopově, je třeba penalizovat. Tříslová barva na tlamě rozšiřující se nahoru a dokola tak, až se spojuje, se rovněž penalizuje. Nepřítomnost tříslových odznaků u variety černé a ostatních jednobarevných na kterémkoliv z uvedených míst u psa, který jinak vykazuje tříslové odznaky, se diskvalifikuje.

Ideální výška v kohoutku u psa je 38,1 cm a u feny 35,6 cm. Výška se může odchylovat o 1,3 cm od tohoto ideálu oběma směry. Psi a feny, jejichž výška přesahuje maximální výšku, se diskvalifikují. Dospělí psi s výškou menší než 36,8 cm nebo feny, jejichž výška nedosahuje 34,3 cm, se penalizují.