Jak jste se vyrovnali se smrti pejska

Přidejte téma
Přidejte téma
Otočit řazení příspěvků Otočit řazení příspěvků
22.8.2016 23:32
Victoria

XXX.XXX.210.193

Jak jste se vyrovnali se smrti pejska?

...dost osobni tema..., ale myslim, ze diskuze muze pomoci...
Jak jste bojovali Vy?
Co pomohlo?

Napr. ja se jako s poslednim pejskem loucila s fenkou (krizenec maltezacka... ci tak neco...).
Kamarad mi zavolal, ze jeho babicka dostala mrtvici a je v nemocnici. O vse v byte a kolem nej (...jiste chapete...) se pribuzni dokazi "postarat", ovsem fenecku co mela babi, nikdo nechtel (nemuzou...protoze...bla bla bla...).
Fenecka (cca 14 let) byla ve straslivem stavu (obezni, ustrasena, rozmazlena az beda... proste gaucakova lady se vsim vsudy ) - nicmene jsem se ji ujala.

Z dvou tydnu hlidani se staly skoro tri super roky.
Z obezniho gaucaka prima spolecnice.
Kdyz nemohla, sla do baglu a na vrchol se dostala vzdycky. Tam se smala jako blazen.
Jeji radosti ze zivota byla neuveritelna a nakazliva.
Jako by konecne (po tech letech duchod. zivota) zacala opravdu zit.
Chodila se mnou do prace, uzivala si obdiv a zajem lidi kolem. Poslusna. Chytra jako opicak.

Bohuzel ji v celem tele rostly nadory, ktere vzhledem k jejimu veku neslo operovat.
Kdyz uz nemohla ani dost dobre chodit (bylo ji kolem 17 let!) jeste jsem ji par mesicu vynasela na zahradu, nechavala ji tam lezet (jist a pit chtela porad...), aby koukala na kejkle kocek, ptaky atd..

Loucit se sni bylo opravdu tezke, ale bylo jasne, ze je cas...

...nicmene veterina super pristup. Zavolala jsem predem. Hned po prijezdu se na ni koukli a dali pigarko. Pritom plna cekarna lidi... Nechtela jsem tam bulet, abych nestresovala ostatni, ale slo to zvladat jen tezko...

Btw. na uslzenou cestu domu mi hrala z radia tahle pisen...asi znameni :) Pokazdy kdyz to slysim, je mi ouzko a vesele zaroven...
https://www.youtube.com/watch?v=tsv7USKmhXA

Jak u Vas?

e

23.8.2016 12:39
e

XXX.XXX.213.70

Nevyrovnala, je to víc jak dva roky. S odchodem životního psa se asi smířit nejde... Dodnes si strašně vyčítám, že jsem jí neuměla pomoct, i když to asi ani nešlo...

23.8.2016 13:38
lesnížínka

XXX.XXX.240.228

e napsal(a):
Nevyrovnala, je to víc jak dva roky. S odchodem životního psa se asi smířit nejde... Dodnes si strašně vyčítám, že jsem jí neuměla pomoct, i když to asi ani nešlo...

Máme to podobně, je to třičtvrtě roku a jediné co pomáhá, že zůstal druhý pes, kterému jsme to museli také, co nejvíc ulehčit. Někdy to na mne ale těžce dopadne..

babča2

23.8.2016 15:11
babča2

XXX.XXX.156.2

Taky nevyrovnala, bulím pořád, všude ho vidím, už se to podepisuje i na mém zdraví, kdo to nezažil nikdy pochopí. Je to necelých 6 měsíců, okolí už si klepe na čelo. Sice s tím nikoho neotravuju, ale vysvětlujte proč nemáte náladu a chodíte uřvaná. Asi pomůže nové štěně, ale jednou přijde čas a bude se to opakovat a to už asi nedám.

23.8.2016 15:18
conty

XXX.XXX.103.249

U nás to bylo před třemi týdny jako blesk z čistého nebe, moc mi chybí. Bylo jej všude plno...

23.8.2016 15:23
Gabriela95

XXX.XXX.141.158

Je to rok a půl co nám odešel kavalír Max. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tu není s námi. Bylo mi dvanáct, když ho naši pořizovali, byl bez PP, absolutně neodpovídal standardu. Naučil nás, už nikdy psa bez pp, jedině z útulku, křížence, nebo papíráka. Za celý jeho život jsme na veterině nechali tolik peněz, že by jsme mohli mít nové luxusní auto. Bylo mu osm let, problémy se srdcem, nedalo se to vyléčit...jen jsme mohli jeho odchod oddálit pomocí prášků. I tak to ale byl můj první pes. Nezapomenutelný a svůj. Jeho odchod jsem nesnášela dobře.
Vzhledem k tomu, že žiju s rodiči ale pořízení nového psa nebylo jednoduché. Máma o novém psu nechtěla ani slyšet. No já jsem se dostávala ze zdravotních problémů a chtěla jsem psa se kterým bych mohla být venku.
Po nějaké době napsal bratranec, že si pořídil z útulku fenu a jak je úžasná. O další dva týdny později psal znovu, že mu Agátka nečekaně porodila šest štěňat. Pět holek a jednoho kluka. Brala jsem to jako jakési znamení nebo co. Věděla jsem, že jedna ta feňule musí být moje.
Doma jsem pořád naznačovala, ale máma pořád odmítala. Potom jsem mluvila s tátou. Je to ten typ chlapa od kterého nečekáte city a přesto to byl on, kdo se mnou souhlasil, že naše domácnost není bez psa úplná.
Nakonec jsme tedy společně konfrontovali hlavu rodiny (rozuměj mámu). O novém psu nechtěla pořád ani slyšet. No nakonec jsem tátu poslala čekat do druhé místnosti. Taky že čekal. S mámou jsem měla rozhovor jako snad nikdy, myslela jsem si, že jsem věděla co pro ni Max znamenal, no i tak mi vyrazila dech. Nakonec s novým přírůstkem souhlasila, pod podmínkou, že se štěnětem nebude mít nic společného. Já samozřejmě přikývla.
O dva týdny později, den před tím než naši měli jet na dvoutýdenní dovolenou, jsme jeli pro štěně (na které jsem se jezdila dívat párkrát do týdne). Máma se na první pohled zamilovala, že ani potom nechtěla odjet na chatu. Ta malá čupakabra dostala jméno Jackie, odvozeno od jména Jack s významem silný, zdravý, plný energie. Sedí to na ní přesně. Dneska je z ní puberťák, kterého já cvičím a venčím, tátu má kdo vítat a s mámou psice spí v posteli Nebýt ji, tak jsme se do teď s odchodem Maxe nevyrovnali. Ona je naší terapií. Ani nevím co by jsme si bez ní počali.
Omlouvám se za dlouhé psaní, ale snad chápete.
Mimochodem taky mám s odchodem Maxe spojenou skladbu (https://www.youtube.com/watch?v=smoQkJF26C0)
Pokaždé když ji slyším, tak se mi ten náš nekavalírský kavalír vybaví :).

babča2

23.8.2016 22:01
babča2

XXX.XXX.211.92

No tak to je přesně můj příběh, kavalír trikolor Čárlík,8 let, bez pp, ale u nás to byla rakovina sleziny a jater a na vet. do poslední chvíle nic nezjistili.11.3.2016..

24.8.2016 05:07
fikovnice

XXX.XXX.30.49

Gabriela95 napsal(a):
Je to rok a půl co nám odešel kavalír Max. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tu není s námi. Bylo mi dvanáct, když ho naši pořizovali, byl bez PP, absolutně neodpovídal standardu. Naučil nás, už nikdy psa bez pp, jedině z útulku, křížence, nebo papíráka. Za celý jeho život jsme na veterině nechali tolik peněz, že by jsme mohli mít nové luxusní auto. Bylo mu osm let, problémy se srdcem, nedalo se to vyléčit...jen jsme mohli jeho odchod oddálit pomocí prášků. I tak to ale byl můj první pes. Nezapomenutelný a svůj. Jeho odchod jsem nesnášela dobře.
Vzhledem k tomu, že žiju s rodiči ale pořízení nového psa nebylo jednoduché. Máma o novém psu nechtěla ani slyšet. No já jsem se dostávala ze zdravotních problémů a chtěla jsem psa se kterým bych mohla být venku.
Po nějaké době napsal bratranec, že si pořídil z útulku fenu a jak je úžasná. O další dva týdny později psal znovu, že mu Agátka nečekaně porodila šest štěňat. Pět holek a jednoho kluka. Brala jsem to jako jakési znamení nebo co. Věděla jsem, že jedna ta feňule musí být moje.
Doma jsem pořád naznačovala, ale máma pořád odmítala. Potom jsem mluvila s tátou. Je to ten typ chlapa od kterého nečekáte city a přesto to byl on, kdo se mnou souhlasil, že naše domácnost není bez psa úplná.
Nakonec jsme tedy společně konfrontovali hlavu rodiny (rozuměj mámu). O novém psu nechtěla pořád ani slyšet. No nakonec jsem tátu poslala čekat do druhé místnosti. Taky že čekal. S mámou jsem měla rozhovor jako snad nikdy, myslela jsem si, že jsem věděla co pro ni Max znamenal, no i tak mi vyrazila dech. Nakonec s novým přírůstkem souhlasila, pod podmínkou, že se štěnětem nebude mít nic společného. Já samozřejmě přikývla.
O dva týdny později, den před tím než naši měli jet na dvoutýdenní dovolenou, jsme jeli pro štěně (na které jsem se jezdila dívat párkrát do týdne). Máma se na první pohled zamilovala, že ani potom nechtěla odjet na chatu. Ta malá čupakabra dostala jméno Jackie, odvozeno od jména Jack s významem silný, zdravý, plný energie. Sedí to na ní přesně. Dneska je z ní puberťák, kterého já cvičím a venčím, tátu má kdo vítat a s mámou psice spí v posteli Nebýt ji, tak jsme se do teď s odchodem Maxe nevyrovnali. Ona je naší terapií. Ani nevím co by jsme si bez ní počali.
Omlouvám se za dlouhé psaní, ale snad chápete.
Mimochodem taky mám s odchodem Maxe spojenou skladbu (https://www.youtube.com/watch?v=smoQkJF26C0)
Pokaždé když ji slyším, tak se mi ten náš nekavalírský kavalír vybaví :).

24.8.2016 07:05
sardullah

XXX.XXX.221.238

Já se se smrtí psa vyrovnávám nejlépe, když mám vůči němu "čisté svědomí"...čím víc momentů kterých lituji, kdy jsem se na psu provinila nebo byla nespravedlivá apod, prostě něco z čeho si děláte výčitky, tím je to horší...ale věkem to piluji, takže momentálně máme sedm let a jsem bez ztráty kytičky ...a pak samozřejmě okamžitě nový pes...

Neregistrovaný uživatel

24.8.2016 09:34
Neregistrovaný uživatel

XXX.XXX.60.1

Smutek zažene nejlépe štěně... Se štěnětem se přijde velmi rychle na nové myšlenky a konec stávajícího psa je tímpádem lehčí...
Možná je to hnusný, ale když už vidím na psovi, že chřadne, už vybírám, kdo ho zastoupí...
Na své zesnulé psy ráda vzpomínám... Z paměti a ani ze srdce nejodejdou

24.8.2016 15:43
conty

XXX.XXX.103.249

Pravda, je taky lepší, když jich máte víc. Pokud je jeden, tak je po něm prázdno...A v tom případě je nejlepší pořídit ihned štěně.

24.8.2016 17:59
Andryseeek3

XXX.XXX.216.170

Ach jo, to ani nemůžu číst.
Mám vymodleneho psa, jako malá jsem psa mít nemohla, tak jsem se před rokem odstěhovala a psa si koupila..No jen to pomyšlení mi žene slzy do očí. Přítel říká, že to jednou nepřežiju. Už po tom roce jsem na něm tak fixovaná a on na mě, že si to nedokážu představit.

24.8.2016 18:09
ketlin

XXX.XXX.204.32

Měla jsem vymodleného pejska...Vyprosila jsem si jej na rodičích, pravidelně chodila venčit pejsky ze sídliště. Nakonec jsem jej dostala na Vánoce a zatím tedy lepší dárek nebyl..
Zažil se mnou mnohé-dělala jsem y něj saňového psa, oblékala jej do panenkovských oblečků, zažíval mé první kynologické pokusy :)
Byl skvělý, jedinečný jezevčičí kluk :)
Zemřel před 6 lety a i když po něm přišla moje milovaná dalmatinská holčička, stále na něj vzpomínám a nikdy nepřestanu...Teď už jen s úsměvem na tváři, ale chce to čas :).

24.8.2016 18:19
Andryseeek3

XXX.XXX.216.170

ketlin napsal(a):
Měla jsem vymodleného pejska...Vyprosila jsem si jej na rodičích, pravidelně chodila venčit pejsky ze sídliště. Nakonec jsem jej dostala na Vánoce a zatím tedy lepší dárek nebyl..
Zažil se mnou mnohé-dělala jsem y něj saňového psa, oblékala jej do panenkovských oblečků, zažíval mé první kynologické pokusy :)
Byl skvělý, jedinečný jezevčičí kluk :)
Zemřel před 6 lety a i když po něm přišla moje milovaná dalmatinská holčička, stále na něj vzpomínám a nikdy nepřestanu...Teď už jen s úsměvem na tváři, ale chce to čas :).

Uvažujeme do budoucna k našemu o dalším psovi a mezi vybranými je i dalmatin, někde jsem to tu už řešila, napsala by jste mi třeba do zprávy (až budete mít čas) něco o vaší fence? Je to velký favorit, ale jsme udivení, že vlastně téměř nikde nejsou, zajímal by mě hodně lovecký pud a celková náročnost. Samozřejmě je to třeba za 2-3 roky, navštívila bych nejdřív vystavy, chovatele atd.. ale jen tak předběžně.Děkuju vám.

24.8.2016 18:28
Evv

XXX.XXX.116.3

Měli jsme pejska dlouho nemocného a v podstatě poslední půlrok už to bylo že jsem to čekala každy den. Na jednu stranu jsem byla zničena ale na druhou ze mě odpadl ten strach, chybí mi, ale lepší než aby se trápil.
Doma jsem řekla ať si psa koupi ale ať s moji pomoci nepočítají. Vydrželo mi to asi týden teď jsem s tou malou bestií pořád venku.

24.8.2016 18:36
ketlin

XXX.XXX.204.32

Andryseeek3 napsal(a):
Uvažujeme do budoucna k našemu o dalším psovi a mezi vybranými je i dalmatin, někde jsem to tu už řešila, napsala by jste mi třeba do zprávy (až budete mít čas) něco o vaší fence? Je to velký favorit, ale jsme udivení, že vlastně téměř nikde nejsou, zajímal by mě hodně lovecký pud a celková náročnost. Samozřejmě je to třeba za 2-3 roky, navštívila bych nejdřív vystavy, chovatele atd.. ale jen tak předběžně.Děkuju vám.

Už to píšu

25.8.2016 07:35
fikovnice

XXX.XXX.30.49

Andryseeek3 napsal(a):
Uvažujeme do budoucna k našemu o dalším psovi a mezi vybranými je i dalmatin, někde jsem to tu už řešila, napsala by jste mi třeba do zprávy (až budete mít čas) něco o vaší fence? Je to velký favorit, ale jsme udivení, že vlastně téměř nikde nejsou, zajímal by mě hodně lovecký pud a celková náročnost. Samozřejmě je to třeba za 2-3 roky, navštívila bych nejdřív vystavy, chovatele atd.. ale jen tak předběžně.Děkuju vám.

Dalmatinové jaksi vymizeli...
Ale pamatuji si, že u nás ve velkém městě v řadovém malém RD měli staří manželé dlooouho dalmatina - vždy mi dovolili se s ním mazlit, byl přátelský, k dospělým, k dětem, a vypadal, že mu nic nechybí, resp. že mu stačí i to celkem malé vyžití co měl u těch již starších lidí. A byl to takový svým způsobem vznešený pan pes, ráda na něj vzpomínám...

25.8.2016 11:35
amiš

XXX.XXX.11.167

Evv napsal(a):
Měli jsme pejska dlouho nemocného a v podstatě poslední půlrok už to bylo že jsem to čekala každy den. Na jednu stranu jsem byla zničena ale na druhou ze mě odpadl ten strach, chybí mi, ale lepší než aby se trápil.
Doma jsem řekla ať si psa koupi ale ať s moji pomoci nepočítají. Vydrželo mi to asi týden teď jsem s tou malou bestií pořád venku.

Ano, chápu váš pocit. Měla jsem srdeční fenku, nebyla první, ale to byli psi, když jsem bydlila u rodičů, tuhle jsem si vzala z útulku v jejích necelých 4 měsících, když jsem se odstěhovala do vlastního.. Byla úplně nej, poslušná, hodná, rozumněli jsme si na myšlenku. Konec byl celkem rychlý-během jednoho měsíce byla pryč. Byla jsem moc, moc nešťastná, když jsme viděla jak schází, léky nezabraly, věděla jsem, že je konec. Nakonec jí přijel veterinář uspat. Ale na druhou stranu, byla to i úleva, protože už jí nic nebolelo a já mohla konečně myslet na něco jiného. Velkou roli hrálo i to, že jí bylo 13 a půl a byl to velký pes - vážila kolem 30 kg. Přesto na ní nikdy nezapomenu.
Nicméně, když mi odcházela, mě hodně pomohlo i to, že jsem si vybírala nové štěndo. Ačkoli jsem si říkala, že jako ona už žádný pes nebude. Ale moje současná fenka je povahově její skorokopie, bohužel, už i jí bylo 9 let. Před měsícem u nás byl kamarád, který ji přes rok neviděl a řekl mi, že se mu zdá, že hodně zestárla. A já se už začínám klepat, ty roky utekly tak nějak moc rychle .

11.9.2016 18:55
babča2

XXX.XXX.168.67

Dneska je to půl roku co mi odešel pejsek mého života v necelých 8 letech, od rána nestojím za nic, kdy tohle alespoň tochu přebolí.

11.9.2016 19:08
sardullah

XXX.XXX.33.1

babča2 napsal(a):
Dneska je to půl roku co mi odešel pejsek mého života v necelých 8 letech, od rána nestojím za nic, kdy tohle alespoň tochu přebolí.

Nepřebolí, bolest jen časem otupí, alespoň u mě
...mě pomáhá okamžitě pořídit psa nového, při výchově štěněte, při tom, jak musíte novému štěňátku dát veškerou lásku co můžete, po té co každé dvě hodiny lítáte se štěňátkem ven, aby se vyvenčilo a naučilo venčit venku, co mu skládáte jídelníček, který mu bude nejvíc vyhovovat, když se mu co nejvíc snažíte usnadnit odchod od maminky a sourozenců, aby malýmu štucovi nebylo smutno, aby neplakal, aby byl šťastnej, vám nezbude tolik času na to se ve svém smutku tolik utápět...

11.9.2016 20:29
babča2

XXX.XXX.168.67

sardullah napsal(a):
Nepřebolí, bolest jen časem otupí, alespoň u mě
...mě pomáhá okamžitě pořídit psa nového, při výchově štěněte, při tom, jak musíte novému štěňátku dát veškerou lásku co můžete, po té co každé dvě hodiny lítáte se štěňátkem ven, aby se vyvenčilo a naučilo venčit venku, co mu skládáte jídelníček, který mu bude nejvíc vyhovovat, když se mu co nejvíc snažíte usnadnit odchod od maminky a sourozenců, aby malýmu štucovi nebylo smutno, aby neplakal, aby byl šťastnej, vám nezbude tolik času na to se ve svém smutku tolik utápět...

To já vím, už mám štěndo zamluvené, k obdběru bude začátkem listopadu, tak snad to pomůže. Jen z toho mám takovej divnej pocit, že ho budu mít jako náplast, já vím blbej názor.Každý z nás má neúžasnějšího psa a pro mne byl ten můj opravdu nej, nej. Mě se strašně stýská, fakt přežívám.

11.9.2016 21:37
conie

XXX.XXX.206.202

Vždy jsem měla, mám a budu mít moc ráda všechny své psí dámy. Už po dlouhou řadu let se u nás vyskytují ve smečce - zjistili jsme, že 1 pes je málo, tak byly holky 2. Povyrostl jeden syn, chtěl svého psa, byly holky 3, povyrostl druhý kluk, byly holky 4 - malé, vychované, v paneláku. Odchod každé byl těžký, ale vždy jsem to musela být já, kdo byl oporou synům i manželovi. Nyní už bydlíme dávno v rodinném domě, smečka je početnější, taky je nás více dospěláků na péči. Když to přijde, je to smutné, my, lidé, jsme nešťastní. Ale je to prostě běh času, pejskům je přáno být s námi kratší dobu než trvá náš život. Zase ale máme možnost dát láskyplný domov více jedincům, poznat i jejich rozmanitost, specifické vlastnosti. Beru život s každým pejskem jako jedinečnou možnost obohacení, poznání a možnost vlastního růstu. S odchodem kamaráda samozřejmě souvisí smutek, vzpomínání, ale patří to k životu a potřeba s tím počítat. Někdy mám dojem, v současné době to někteří pejskaři prostě přehánějí a z úmrtí pejsků dělají tragédii na mnoho dalších let. Musela jsem se v průběhu času rozloučit se 7 svými vlastními fenkami, vím, o čem píšu.

11.9.2016 23:34
burunduk

XXX.XXX.124.17

Vzhledem k tomu, jak odešli/umřeli, tak nijak.
(
Ale to je život, bere i dává.
Někdy to na mě padne.

12.9.2016 07:14
sardullah

XXX.XXX.221.238

babča2 napsal(a):
To já vím, už mám štěndo zamluvené, k obdběru bude začátkem listopadu, tak snad to pomůže. Jen z toho mám takovej divnej pocit, že ho budu mít jako náplast, já vím blbej názor.Každý z nás má neúžasnějšího psa a pro mne byl ten můj opravdu nej, nej. Mě se strašně stýská, fakt přežívám.

Ten pocit, že další pes je "náplast" u nás nehrozí...v naší rodině prostě pes být musí a protože pes není tak dlouhověký, bylo a doufám ještě bude v mém životě psů několik...

Ale být ve vaší situaci, být takhle dlouho bez psa, to bych asi žalem umřela...nejsem člověk, co si musí pejska, který umřel pořádně odsmutnit, protože odchod psa mě bolí tak, že se ani nemůžu pořádně nadechnout a mám pocit, že s jeho srdcem se zastaví i to moje, takže okamžitě potřebuju nového...aby mělo moje srdce pro koho bít...

12.9.2016 08:14
Fine

XXX.XXX.129.20

Štěnátko není náplast, je to chlupatý "psychický terapeut", který vám zmírní bolest po předchozím pejskovi a zase ve vašem životě rozsvítí žár slunce.
I když nikdy nezapomenete..., bude tu někdo, kdo se bude těšit z vaší společnosti a rozdávat radost každý den. Bude vás opět zahrnovat bezmeznou láskou a vy budete pro něj středobod vesmíru
Začne vám nová (snad ) šťastnější etapa života

blbounek

14.9.2016 21:00
blbounek

XXX.XXX.191.11

Jsou to tři roky a nepomohlo mi nic. Mám nového psa, je úžasný, miluju ho nadevše a kdyby mi umřel, asi bych to nepřežila... A stejně mám pořád slzy v očích, když si vzpomenu na toho minulého. Máte to stejně?:(.

14.9.2016 21:28
sardullah

XXX.XXX.221.238

blbounek napsal(a):
Jsou to tři roky a nepomohlo mi nic. Mám nového psa, je úžasný, miluju ho nadevše a kdyby mi umřel, asi bych to nepřežila... A stejně mám pořád slzy v očích, když si vzpomenu na toho minulého. Máte to stejně?:(.

Mám to stejně, ještě dnes se mi zalévají oči slzami, když svým "sedmiletým štěňatům" vyprávím, jaký byl jejich předchůdce, afgánek? úžasnej pes...

14.9.2016 22:02
babča2

XXX.XXX.168.67

blbounek napsal(a):
Jsou to tři roky a nepomohlo mi nic. Mám nového psa, je úžasný, miluju ho nadevše a kdyby mi umřel, asi bych to nepřežila... A stejně mám pořád slzy v očích, když si vzpomenu na toho minulého. Máte to stejně?:(.

No a to je přesně vyjádřeno, určitě nový pejsek bude zase náš miláček, ale ten pocit, že Čárlík tu mohl být ještě nějaký ten rok je bolestivý. Nechci z toho dělat tragedii, je to život, jen máme každý jinou povahu a každý to jinak snáší. A za svoje slzy a smutek se nestydím, on si to zaslouží.

15.9.2016 05:40
koňadra

XXX.XXX.128.31

conie napsal(a):
Vždy jsem měla, mám a budu mít moc ráda všechny své psí dámy. Už po dlouhou řadu let se u nás vyskytují ve smečce - zjistili jsme, že 1 pes je málo, tak byly holky 2. Povyrostl jeden syn, chtěl svého psa, byly holky 3, povyrostl druhý kluk, byly holky 4 - malé, vychované, v paneláku. Odchod každé byl těžký, ale vždy jsem to musela být já, kdo byl oporou synům i manželovi. Nyní už bydlíme dávno v rodinném domě, smečka je početnější, taky je nás více dospěláků na péči. Když to přijde, je to smutné, my, lidé, jsme nešťastní. Ale je to prostě běh času, pejskům je přáno být s námi kratší dobu než trvá náš život. Zase ale máme možnost dát láskyplný domov více jedincům, poznat i jejich rozmanitost, specifické vlastnosti. Beru život s každým pejskem jako jedinečnou možnost obohacení, poznání a možnost vlastního růstu. S odchodem kamaráda samozřejmě souvisí smutek, vzpomínání, ale patří to k životu a potřeba s tím počítat. Někdy mám dojem, v současné době to někteří pejskaři prostě přehánějí a z úmrtí pejsků dělají tragédii na mnoho dalších let. Musela jsem se v průběhu času rozloučit se 7 svými vlastními fenkami, vím, o čem píšu.

Mám to podobně. Stále máme několik psů, když nějaký odejde, je to chvíli smutek, ale zase ne tragédie. Dost dobře nechápu lidi, co z toho mají opravdu tragédii, vystrojují pohřby, platí pohřební obřad a místo na psím hřbitově. A píší, že smutní několik let, nebo, že smrt svého psa nepřežijí - to je ale hloupost. Ještě jsem neslyšela o nikom, že by se šel zabít (nebo zemřel žalem) kvůli tomu, že mu uhynul pes. Přece horší je, když umře nejbližší člověk, ne? Je přece zřejmé, že žádný pes tady s námi nemůže být 60 let. A smrt psa může nastat každou chvíli, kolik jen psů např. přejede auto! Nedávno nám uhynula 4 letá fena ze dne na den - večer nic a ráno byla mrtvá. To byl opravdu šok, dodnes je mě smutno, když si na ni vzpomenu, ale nehroutím se z toho. Přece i na smrt člověka (natož zvířete) člověk musí být alespoň trochu připraven, smrt přece patří k životu. Nejlepší náplast na odchod psa je pořídit si jiného.

15.9.2016 10:33
Zrzavci

XXX.XXX.1.249

koňadra napsal(a):
Mám to podobně. Stále máme několik psů, když nějaký odejde, je to chvíli smutek, ale zase ne tragédie. Dost dobře nechápu lidi, co z toho mají opravdu tragédii, vystrojují pohřby, platí pohřební obřad a místo na psím hřbitově. A píší, že smutní několik let, nebo, že smrt svého psa nepřežijí - to je ale hloupost. Ještě jsem neslyšela o nikom, že by se šel zabít (nebo zemřel žalem) kvůli tomu, že mu uhynul pes. Přece horší je, když umře nejbližší člověk, ne? Je přece zřejmé, že žádný pes tady s námi nemůže být 60 let. A smrt psa může nastat každou chvíli, kolik jen psů např. přejede auto! Nedávno nám uhynula 4 letá fena ze dne na den - večer nic a ráno byla mrtvá. To byl opravdu šok, dodnes je mě smutno, když si na ni vzpomenu, ale nehroutím se z toho. Přece i na smrt člověka (natož zvířete) člověk musí být alespoň trochu připraven, smrt přece patří k životu. Nejlepší náplast na odchod psa je pořídit si jiného.

Píšete to z pozice člověka, který už se psy žije mnoho let, prošlo mu jich rukama spousta. Pokud má člověk svého prvního a vymodleného psa, je to pro něj dost často šok. Zvlášť, když to třeba přijde nečekaně. Každý jsme jiný a každý máme jiné emoce. Jsou taky lidi, kterým pes pomohl v těžkých životních situacích, byl jim oporou. Když pak odejde, je to pro toho člověka prostě rána do vazu. Každý prostě vnímáme věci jinak.

15.9.2016 10:41
sardullah

XXX.XXX.33.1

koňadra napsal(a):
Mám to podobně. Stále máme několik psů, když nějaký odejde, je to chvíli smutek, ale zase ne tragédie. Dost dobře nechápu lidi, co z toho mají opravdu tragédii, vystrojují pohřby, platí pohřební obřad a místo na psím hřbitově. A píší, že smutní několik let, nebo, že smrt svého psa nepřežijí - to je ale hloupost. Ještě jsem neslyšela o nikom, že by se šel zabít (nebo zemřel žalem) kvůli tomu, že mu uhynul pes. Přece horší je, když umře nejbližší člověk, ne? Je přece zřejmé, že žádný pes tady s námi nemůže být 60 let. A smrt psa může nastat každou chvíli, kolik jen psů např. přejede auto! Nedávno nám uhynula 4 letá fena ze dne na den - večer nic a ráno byla mrtvá. To byl opravdu šok, dodnes je mě smutno, když si na ni vzpomenu, ale nehroutím se z toho. Přece i na smrt člověka (natož zvířete) člověk musí být alespoň trochu připraven, smrt přece patří k životu. Nejlepší náplast na odchod psa je pořídit si jiného.

No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

15.9.2016 10:46
Fine

XXX.XXX.129.20

sardullah napsal(a):
No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

Krásně napsané...

15.9.2016 13:54
Markéta80

XXX.XXX.176.2

Nám vždy pes umřel když jsem byla těhotná , první pes čivava ani mu nebylo moc- 5 let, manžel odešel do práce, pes už od rána byl divný, cenil zuby a vrčel, ani maso nechtěl zalezl pod gauč, já byla ve 20tt a měla víceméně klid na lůžku, párkrát jsem se snažila ho nalákat ale vždy vycenil zuby a lézt pod gauč nešlo. manžel pak došel večer domů a pes mrtvý , pak jsme psa nekupovali, řekla jsem že uvidíme až malej bude na světě, nakonec jsme koupili kavalírku když malej měl 2r, druhé těhotenství fena přežila, měla kolem 2 let, jen morče před manželem prostě umřelo, manžel říkal že ještě že jsme měli morče a nezařval pes a když jsme byla těhotná potřetí tak fena umřela, dle veta nejspíš selhání srdce . hned dalšího psa jsme nechtěla, vše jme vyhodili a že psa už nikdy a cca za 2,5 roku jsem přišla že ten pes prostě chybí, manžel říkal že čekal až s tim dojdu já a tenhle pes teda fena přežije, další těhotenství už nebude . je jí 1,5 roku a manžel nadhodil kamarádku , tak nějak jsem chtěla taky ale myslela jsem stejnou rasu a manžel že jemu se líbí jiná tak zjištuji jak by se nová fena snesla s naší. jen teda nikde nemají k odběru štěnata, stejně bych chtěl až na jaře ale prostě sehnat fenku bude asi náročné asi bez psa nikdy nebudeme. Švagr měl fenu jezevčíka, umřela mladá teda museli jí uspat po úraze a tchán jim během pár dní donesl dalšího jezevčíka a manžel do teď říká že to byla blbost, měl to nechat na tchýni a bráchovi. Tchýně k němu má vztah chladnější a její fenu jí žádný pes už nenahradí a švagr říká že až tenhle pes umře, už je mu 14 let že dalšího nechce. já po úmrtí psa nikdy hned štěně nechtěla, brala bych to jako rychlou náhradu a navíc bych srovnávala, proto jsme do teď měli vždy jiné plemeno a to srovnávat nemůžu. ale říkam si že když budou 2 tak i kdyby pak jedna umřela tak furt tady jedna bude smutné to je když je pes člen domácnosti a najednou před ledničkou nikdo sedět nebude

15.9.2016 13:58
fikovnice

XXX.XXX.30.49

sardullah napsal(a):
No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

"...na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka."

Jsem cvok do zvířat od útlého dětství. Téměř na všech fotkách z dětství dlachním nějakou kočku či psa. Zvířata mě životem provázejí. Přesto mě ta Tvoje věta, kterou jsem vykopírovala, zarazila. Se vším ostatním můžu souhlasit. Ale smrt zvíře vs. člověk máme jinak. Bohužel v relativně krátkém časovém období jsem přišla o ty úplně nejbližší lidi, a mezitím mi odešli i někteří zvířecí parťáci. Naposledy jsem 31.8. musela nechat uspat mého kocoura - byly mu jen dva roky. Je mi po něm smutno. Ty dny kolem jeho smrti jsem probrečela. Pořád na něj myslím...ale např. je to nesrovnatelné se smrtí maminky - ta bolest byla a je šílená. Umřela mi v roce 2014 a ta díra v mém srdci, která po ní zůstala, se ne a ne zahojit.

15.9.2016 14:09
marcelaamax

XXX.XXX.140.201

Markéta80 napsal(a):
Nám vždy pes umřel když jsem byla těhotná , první pes čivava ani mu nebylo moc- 5 let, manžel odešel do práce, pes už od rána byl divný, cenil zuby a vrčel, ani maso nechtěl zalezl pod gauč, já byla ve 20tt a měla víceméně klid na lůžku, párkrát jsem se snažila ho nalákat ale vždy vycenil zuby a lézt pod gauč nešlo. manžel pak došel večer domů a pes mrtvý , pak jsme psa nekupovali, řekla jsem že uvidíme až malej bude na světě, nakonec jsme koupili kavalírku když malej měl 2r, druhé těhotenství fena přežila, měla kolem 2 let, jen morče před manželem prostě umřelo, manžel říkal že ještě že jsme měli morče a nezařval pes a když jsme byla těhotná potřetí tak fena umřela, dle veta nejspíš selhání srdce . hned dalšího psa jsme nechtěla, vše jme vyhodili a že psa už nikdy a cca za 2,5 roku jsem přišla že ten pes prostě chybí, manžel říkal že čekal až s tim dojdu já a tenhle pes teda fena přežije, další těhotenství už nebude . je jí 1,5 roku a manžel nadhodil kamarádku , tak nějak jsem chtěla taky ale myslela jsem stejnou rasu a manžel že jemu se líbí jiná tak zjištuji jak by se nová fena snesla s naší. jen teda nikde nemají k odběru štěnata, stejně bych chtěl až na jaře ale prostě sehnat fenku bude asi náročné asi bez psa nikdy nebudeme. Švagr měl fenu jezevčíka, umřela mladá teda museli jí uspat po úraze a tchán jim během pár dní donesl dalšího jezevčíka a manžel do teď říká že to byla blbost, měl to nechat na tchýni a bráchovi. Tchýně k němu má vztah chladnější a její fenu jí žádný pes už nenahradí a švagr říká že až tenhle pes umře, už je mu 14 let že dalšího nechce. já po úmrtí psa nikdy hned štěně nechtěla, brala bych to jako rychlou náhradu a navíc bych srovnávala, proto jsme do teď měli vždy jiné plemeno a to srovnávat nemůžu. ale říkam si že když budou 2 tak i kdyby pak jedna umřela tak furt tady jedna bude smutné to je když je pes člen domácnosti a najednou před ledničkou nikdo sedět nebude

Asi to má každý jinak. Já třeba když už byl můj retrívr starší a měl nějaké problémy, tak jsem se začala poohlížet po štěněti, ale u mě to bylo spíše proto, že jsem se psem chtěla cvičit, chodit na procházky a to už starší pes nezvládal. A také hlavně proto, že jsem doufala, že to i staršímu psovi pomůže.. Nakonec mě jedno štěně okouzlilo a tak bylo hned jasno. A myslím, že to štěně našemu staršímu psovi o pár měsíců fakt prodloužilo život. Už na tom byl fakt špatně, byl takový smutný a jak přišlo štěně tak ožil a i se po zdravotní stránce zlepšil. Oto těžší to pak bylo pro štěně, když odešel. Byli na sebe zvyklí, a mladší pes dost dlouho strádal. Ještě teď když vidí podobného retrívra tak se celý rozvrtí a má radost, a to jinak psy nemusí. Ale řekla jsem si, že další pes nebude, dokud tento nebude vychovaný a to zatím není.

Myslím, že to pak pro mě bylo jednodušší tím, že jsem měla štěně, které potřebovalo péči, procházky a zaměstnávat. Že jsem prostě neseděla doma a nebylo tolik času smutnit. Je to pár měsíců, občas si pobrečím - byl to můj první pes - ale nadruhou stranu si říkám, že se dožil celkem pěkného věku, měl se dobře a teď už ho nic netrápí. Asi to bude znít divně, ale vzhledem k tomu jaké měl pak už problémy, tak to bylo vysvobození jak pro něho, tak pro nás.

Říkala jsem si, že nikdy nebudu psy srovnávat, a navíc úplně odlišná plemena. Ale občas se přistihnu, že prostě srovnávám, ale spíš jen tak z legrace.

A mohu se zeptat, o jakém plemeni uvažujete?

15.9.2016 14:23
Atheira

XXX.XXX.240.43

fikovnice napsal(a):
"...na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka."

Jsem cvok do zvířat od útlého dětství. Téměř na všech fotkách z dětství dlachním nějakou kočku či psa. Zvířata mě životem provázejí. Přesto mě ta Tvoje věta, kterou jsem vykopírovala, zarazila. Se vším ostatním můžu souhlasit. Ale smrt zvíře vs. člověk máme jinak. Bohužel v relativně krátkém časovém období jsem přišla o ty úplně nejbližší lidi, a mezitím mi odešli i někteří zvířecí parťáci. Naposledy jsem 31.8. musela nechat uspat mého kocoura - byly mu jen dva roky. Je mi po něm smutno. Ty dny kolem jeho smrti jsem probrečela. Pořád na něj myslím...ale např. je to nesrovnatelné se smrtí maminky - ta bolest byla a je šílená. Umřela mi v roce 2014 a ta díra v mém srdci, která po ní zůstala, se ne a ne zahojit.

Maminka je jen jedna, tu nenahradí vůbec nic a těžko srovnávat... Ale já osobně beru své zvířecí parťáky srovnatelně s lidskými přáteli. Respektive - o zvířata se sice starám, celkově k nim mám vztah jinačí, protože potřebují moji péči a sama se o sebe nepostarají. Kdyby po mě někdo z přátel chtěl, ať mu vyvářím a uklízím, pošlu ho do pr, že to zvládne sám , ale jejich ztráta je pro mě srovnatelná se ztrátou blízkého přítele, ať už je jakéhokoli živočišného druhu.
Spíš bych řekla, že tím, jak moc upřímně dovedou zvířata mít ráda, mám k nim často i blíž, než k mým opravdu blízkým přátelům. (A že mám sice pár, ale opravdických přátel, rozhodně nejsem chudinka, co by měla jen zvířata) Nikoho si zvířaty nenahrazuju, prostě nemám ten pocit, že bych chtěla mít zvíře proto, že mi někde v mezilidských vztazích něco chybí. Mám prostě zvířata ráda. Ale beru je prostě tak. Když umře pes, umře přítel. A smrt přítele zasáhne, strašně moc. Není ale možné to porovnávat s odchodem rodičů.

Taky si navíc myslím, že člověk, který má psů celou smečku, třeba sedmihlavou, je sice může mít nade všechno rád, ale to skutečné pouto a přátelství jde navázat jen s jedním dvěma. Čím víc jich je, tím víc to vzájemné pouto postrádá hloubku.

A klidně si můžete myslet, že jsem blbá, ale já to takhle prostě vnímám.

15.9.2016 14:31
marcelaamax

XXX.XXX.140.201

Atheira napsal(a):
Maminka je jen jedna, tu nenahradí vůbec nic a těžko srovnávat... Ale já osobně beru své zvířecí parťáky srovnatelně s lidskými přáteli. Respektive - o zvířata se sice starám, celkově k nim mám vztah jinačí, protože potřebují moji péči a sama se o sebe nepostarají. Kdyby po mě někdo z přátel chtěl, ať mu vyvářím a uklízím, pošlu ho do pr, že to zvládne sám , ale jejich ztráta je pro mě srovnatelná se ztrátou blízkého přítele, ať už je jakéhokoli živočišného druhu.
Spíš bych řekla, že tím, jak moc upřímně dovedou zvířata mít ráda, mám k nim často i blíž, než k mým opravdu blízkým přátelům. (A že mám sice pár, ale opravdických přátel, rozhodně nejsem chudinka, co by měla jen zvířata) Nikoho si zvířaty nenahrazuju, prostě nemám ten pocit, že bych chtěla mít zvíře proto, že mi někde v mezilidských vztazích něco chybí. Mám prostě zvířata ráda. Ale beru je prostě tak. Když umře pes, umře přítel. A smrt přítele zasáhne, strašně moc. Není ale možné to porovnávat s odchodem rodičů.

Taky si navíc myslím, že člověk, který má psů celou smečku, třeba sedmihlavou, je sice může mít nade všechno rád, ale to skutečné pouto a přátelství jde navázat jen s jedním dvěma. Čím víc jich je, tím víc to vzájemné pouto postrádá hloubku.

A klidně si můžete myslet, že jsem blbá, ale já to takhle prostě vnímám.

Taky si navíc myslím, že člověk, který má psů celou smečku, třeba sedmihlavou, je sice může mít nade všechno rád, ale to skutečné pouto a přátelství jde navázat jen s jedním dvěma. Čím víc jich je, tím víc to vzájemné pouto postrádá hloubku.


Nemyslím si, že skutečné pouto by šlo navázat jen s jedním nebo dvěma psy ze smečky, nevím, tolik psů jsem nikdy neměla a mít nebudu. Ale myslím, že je to spíš tak, že když člověk ty psy chová, a měl už jich hodně, tak je na to tak nějak více připravený.

A také je asi velký rozdíl v tom, v jakém věku pes zemře. Největší rána to je u mladého psa, kde to přijde nečekaně. Kamarádce nedávno umřel 5ti letý, do té doby naprosto zdravý pes, odešla do práce, vrátila se a psa našla mrtvého. To musí být hrozné. Ale jak jsem psala třeba já, Maxovi bylo necelých 12 let, což si myslím, je na velkého psa slušný věk. Poslední rok měl zdravotní problémy, trošku se to zlepšilo s příchodem štěněte. Pak jsme ale viděli, jak zase chřadne. A pak už se začínal trápit a bylo jasno. Takže pak na to člověk nějakým způsobem je připravený a bere to jako vysvobození. Ale samozřejmě to také bolí.

15.9.2016 16:28
Markéta80

XXX.XXX.176.2

marcelaamax napsal(a):
Asi to má každý jinak. Já třeba když už byl můj retrívr starší a měl nějaké problémy, tak jsem se začala poohlížet po štěněti, ale u mě to bylo spíše proto, že jsem se psem chtěla cvičit, chodit na procházky a to už starší pes nezvládal. A také hlavně proto, že jsem doufala, že to i staršímu psovi pomůže.. Nakonec mě jedno štěně okouzlilo a tak bylo hned jasno. A myslím, že to štěně našemu staršímu psovi o pár měsíců fakt prodloužilo život. Už na tom byl fakt špatně, byl takový smutný a jak přišlo štěně tak ožil a i se po zdravotní stránce zlepšil. Oto těžší to pak bylo pro štěně, když odešel. Byli na sebe zvyklí, a mladší pes dost dlouho strádal. Ještě teď když vidí podobného retrívra tak se celý rozvrtí a má radost, a to jinak psy nemusí. Ale řekla jsem si, že další pes nebude, dokud tento nebude vychovaný a to zatím není.

Myslím, že to pak pro mě bylo jednodušší tím, že jsem měla štěně, které potřebovalo péči, procházky a zaměstnávat. Že jsem prostě neseděla doma a nebylo tolik času smutnit. Je to pár měsíců, občas si pobrečím - byl to můj první pes - ale nadruhou stranu si říkám, že se dožil celkem pěkného věku, měl se dobře a teď už ho nic netrápí. Asi to bude znít divně, ale vzhledem k tomu jaké měl pak už problémy, tak to bylo vysvobození jak pro něho, tak pro nás.

Říkala jsem si, že nikdy nebudu psy srovnávat, a navíc úplně odlišná plemena. Ale občas se přistihnu, že prostě srovnávám, ale spíš jen tak z legrace.

A mohu se zeptat, o jakém plemeni uvažujete?

Já vim že právě hodně lidí co nejdřív chce další štěně, je to fakt o lidech. já bych tohle nedokázala, sotva co vychladne pelech už tam mít dalšího... proto jsem zatim měla vždy jinou rasu, jediné co vim že vždy to bude fena . My jsme se o druhém bavili že nechci jí pořídit štěně až bude stará takže jsme si říkala ideálně věkový rozdíl 2-3 roky a počítala jsme že to bude zase jork a manžel že se mu už několik let líbí grifonek , nevim proč to neřekl když jsme vybírali, ale velikostně k jorkovi by to asi i šlo jen musim zjistit jestli by se s naší snesla a pokud ano tak pohledat chovné stanice, ideálně něco v blízkosti by jsme nejeli přes celou republiku a cenu jsem zatim taky nikde nenašla. manžel teda mu říká brabantík ale ten je krátkosrstý a on chce hrubosrstého a jelikož on říká černého a mě se ještě víc líbí černý s pálenim tak musíme sehnat belgického grifonka a co jsme koukala tak nabídka štěnat minimální a vidim že to ve výsledku nechá na mě protože řekne že on tomu nerozumí

15.9.2016 16:38
fikovnice

XXX.XXX.30.49

Atheira napsal(a):
Maminka je jen jedna, tu nenahradí vůbec nic a těžko srovnávat... Ale já osobně beru své zvířecí parťáky srovnatelně s lidskými přáteli. Respektive - o zvířata se sice starám, celkově k nim mám vztah jinačí, protože potřebují moji péči a sama se o sebe nepostarají. Kdyby po mě někdo z přátel chtěl, ať mu vyvářím a uklízím, pošlu ho do pr, že to zvládne sám , ale jejich ztráta je pro mě srovnatelná se ztrátou blízkého přítele, ať už je jakéhokoli živočišného druhu.
Spíš bych řekla, že tím, jak moc upřímně dovedou zvířata mít ráda, mám k nim často i blíž, než k mým opravdu blízkým přátelům. (A že mám sice pár, ale opravdických přátel, rozhodně nejsem chudinka, co by měla jen zvířata) Nikoho si zvířaty nenahrazuju, prostě nemám ten pocit, že bych chtěla mít zvíře proto, že mi někde v mezilidských vztazích něco chybí. Mám prostě zvířata ráda. Ale beru je prostě tak. Když umře pes, umře přítel. A smrt přítele zasáhne, strašně moc. Není ale možné to porovnávat s odchodem rodičů.

Taky si navíc myslím, že člověk, který má psů celou smečku, třeba sedmihlavou, je sice může mít nade všechno rád, ale to skutečné pouto a přátelství jde navázat jen s jedním dvěma. Čím víc jich je, tím víc to vzájemné pouto postrádá hloubku.

A klidně si můžete myslet, že jsem blbá, ale já to takhle prostě vnímám.

...já ale nemám důvod si o Vás myslet, že jste blbá. Miluju zvířata, ale smrt mých nejbližších lidí je pro mě větší rána než smrt mých zvířat. A i když bych ráda, tak žádnou smečku nemám. Momentálně - co je moje úplně vlastní - tak to jsou dva kocouři. Pes je víkenďák.
A je to určitě o rozdílném vnímání života, smrti, atd. Ale to neznamená, že je někdo horší nebo někdo lepší, prostě to máme jinak.

15.9.2016 16:40
fikovnice

XXX.XXX.30.49

marcelaamax napsal(a):
Taky si navíc myslím, že člověk, který má psů celou smečku, třeba sedmihlavou, je sice může mít nade všechno rád, ale to skutečné pouto a přátelství jde navázat jen s jedním dvěma. Čím víc jich je, tím víc to vzájemné pouto postrádá hloubku.


Nemyslím si, že skutečné pouto by šlo navázat jen s jedním nebo dvěma psy ze smečky, nevím, tolik psů jsem nikdy neměla a mít nebudu. Ale myslím, že je to spíš tak, že když člověk ty psy chová, a měl už jich hodně, tak je na to tak nějak více připravený.

A také je asi velký rozdíl v tom, v jakém věku pes zemře. Největší rána to je u mladého psa, kde to přijde nečekaně. Kamarádce nedávno umřel 5ti letý, do té doby naprosto zdravý pes, odešla do práce, vrátila se a psa našla mrtvého. To musí být hrozné. Ale jak jsem psala třeba já, Maxovi bylo necelých 12 let, což si myslím, je na velkého psa slušný věk. Poslední rok měl zdravotní problémy, trošku se to zlepšilo s příchodem štěněte. Pak jsme ale viděli, jak zase chřadne. A pak už se začínal trápit a bylo jasno. Takže pak na to člověk nějakým způsobem je připravený a bere to jako vysvobození. Ale samozřejmě to také bolí.

Asi máte pravdu, že když je to zvíře nemocné, tak se člověk má čas připravit. Já třeba bojovala o život mého kocoura celé léto - plné dva měsíce. Pak, když to přišlo, tak jsem stejně jen brečela a brečela. Ale je to vše aspoň s pocitem, že už se netrápí...

15.9.2016 17:08
koňadra

XXX.XXX.128.31

fikovnice napsal(a):
Asi máte pravdu, že když je to zvíře nemocné, tak se člověk má čas připravit. Já třeba bojovala o život mého kocoura celé léto - plné dva měsíce. Pak, když to přišlo, tak jsem stejně jen brečela a brečela. Ale je to vše aspoň s pocitem, že už se netrápí...

A o tom to asi také je: smrt - ať už člověka, nebo zvířete - nás zasáhne daleko víc, když je nečekaná, náhlá. Pokud je zvíře / člověk již dlouhodobě nemocen a život pro něj ztrácí smysl, tak ti okolo mají čas se na smrt připravit, útěchou je jim i to, že pro toho tvora je smrt už vysvobozením.

15.9.2016 17:19
babča2

XXX.XXX.168.67

sardullah napsal(a):
No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

Lépe to nelze vystihnout, dík za nás všechny co to takto máme.

15.9.2016 18:05
Andryseeek3

XXX.XXX.44.20

Tak já mám svého vymodleneho prvního psa a už teď vím, že to absolutně nezvládnu. Přítel říká, že to nepřežiju, nee že bych se kvůli tomu zabila atd..to fakt ne. Ale sama vím, že to bude hrozný, ani nad tím nechci přemýšlet, jen když čtu, jak jiným umřel pejsek, tak řvu. Nikdy mi vlastně nikdo neumřel, prababička,.Ale to jsem byla ještě malá a nějak to ještě nechápala. Ale jsem dost cíťa a fakt mě děsí, jak čas letí. Chtěla bych k Barnymu, tak za cca dva roky pořídit parťáka, a pak už bych chtěla mít vždy dva psy, třeba to pak už nebude tak hrozné. Nevím. A určitě bych neřekla, jak je možné, že to někdo tak prožívá, každý jsme jinak citově založený, kamarádka se hroutila, když ji umřelo morče, prostě ho milovala, v životě by mi to nepřišlo divné.

15.9.2016 18:47
sardullah

XXX.XXX.33.1

fikovnice napsal(a):
"...na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka."

Jsem cvok do zvířat od útlého dětství. Téměř na všech fotkách z dětství dlachním nějakou kočku či psa. Zvířata mě životem provázejí. Přesto mě ta Tvoje věta, kterou jsem vykopírovala, zarazila. Se vším ostatním můžu souhlasit. Ale smrt zvíře vs. člověk máme jinak. Bohužel v relativně krátkém časovém období jsem přišla o ty úplně nejbližší lidi, a mezitím mi odešli i někteří zvířecí parťáci. Naposledy jsem 31.8. musela nechat uspat mého kocoura - byly mu jen dva roky. Je mi po něm smutno. Ty dny kolem jeho smrti jsem probrečela. Pořád na něj myslím...ale např. je to nesrovnatelné se smrtí maminky - ta bolest byla a je šílená. Umřela mi v roce 2014 a ta díra v mém srdci, která po ní zůstala, se ne a ne zahojit.

Maminku srovnat s ničím nemohu, protože moje maminka je anděl, ale opravdickej...každému člověku na světě bych přála hodnou a milující maminku...víte mojí mamince už táhne na osmdesát, zatím v rámci možností soběstačná ženská, ale vím, že tu nebude navždy a tak s ní trávím, co nejvíc času mohu...a až mi "odejde" tak potom o to víc budu potřebovat mít vedle sebe silnou fenu, ochotnou rvát se za mě s celým světem (to už bude muset zastat tuto práci i za mojí mamku)...protože novou maminku si koupit nemůžu...

15.9.2016 18:48
sardullah

XXX.XXX.33.1

A holky nechte toho...teď jste rozplakaly i takovýho tvrďáka jako jsem já a kvůli vám mi fena hned olízla půlku ksichtu ...protože mě přeci nenechá utrápenou

15.9.2016 18:58
Atheira

XXX.XXX.50.119

Andryseeek3 napsal(a):
Tak já mám svého vymodleneho prvního psa a už teď vím, že to absolutně nezvládnu. Přítel říká, že to nepřežiju, nee že bych se kvůli tomu zabila atd..to fakt ne. Ale sama vím, že to bude hrozný, ani nad tím nechci přemýšlet, jen když čtu, jak jiným umřel pejsek, tak řvu. Nikdy mi vlastně nikdo neumřel, prababička,.Ale to jsem byla ještě malá a nějak to ještě nechápala. Ale jsem dost cíťa a fakt mě děsí, jak čas letí. Chtěla bych k Barnymu, tak za cca dva roky pořídit parťáka, a pak už bych chtěla mít vždy dva psy, třeba to pak už nebude tak hrozné. Nevím. A určitě bych neřekla, jak je možné, že to někdo tak prožívá, každý jsme jinak citově založený, kamarádka se hroutila, když ji umřelo morče, prostě ho milovala, v životě by mi to nepřišlo divné.

Úplně vás chápu. Taky mám svého prvního vlastního a vymodleného psa. Do té doby byli vždycky přítomní jen takoví ti "rodinní", jaksi všech a venkovní čuňátka, co viděla jako své lidi všechny a nikoho zároveň.
Od dětství jsem toužila po psovi, bylo to takovej můj životní sen, "až budu velká, pořídím si psa" a najednou ho mám, zatím ještě mimčo, ale jen myšlenka na to, že ani to nebude věčné, už teď mě jímá hrůza, co si jednou počnu. Normálně na to teda nemyslím, to bych byla blázen, ale tahle diskuze k tomu úplně navádí.

Ať morče nebo pes... Já měla potkana. Jednoho, netušila jsem, že jich má být víc. Tak moc se mi za ty dva roky vedral do srdce, že si ho kus ten den, kdy umřel, odnesl s sebou. Časem vůči tomu člověk otupí, ale když začnu nějak víc vzpomínat, stejně bych řvala a rozhodně to nebolí míň, než ten den. Jen ten život jde dál a myšlenky na to, že už tu není, pomalu ustupují do pozadí. Ale když se u nich náhodou pozastavím, je to pořád stejný.

15.9.2016 19:06
sardullah

XXX.XXX.33.1

Časem vůči tomu člověk otupí, ale když začnu nějak víc vzpomínat, stejně bych řvala a rozhodně to nebolí míň, než ten den. Jen ten život jde dál a myšlenky na to, že už tu není, pomalu ustupují do pozadí. Ale když se u nich náhodou pozastavím, je to pořád stejný.

to je přesný...

15.9.2016 19:22
Andryseeek3

XXX.XXX.44.20

Atheira napsal(a):
Úplně vás chápu. Taky mám svého prvního vlastního a vymodleného psa. Do té doby byli vždycky přítomní jen takoví ti "rodinní", jaksi všech a venkovní čuňátka, co viděla jako své lidi všechny a nikoho zároveň.
Od dětství jsem toužila po psovi, bylo to takovej můj životní sen, "až budu velká, pořídím si psa" a najednou ho mám, zatím ještě mimčo, ale jen myšlenka na to, že ani to nebude věčné, už teď mě jímá hrůza, co si jednou počnu. Normálně na to teda nemyslím, to bych byla blázen, ale tahle diskuze k tomu úplně navádí.

Ať morče nebo pes... Já měla potkana. Jednoho, netušila jsem, že jich má být víc. Tak moc se mi za ty dva roky vedral do srdce, že si ho kus ten den, kdy umřel, odnesl s sebou. Časem vůči tomu člověk otupí, ale když začnu nějak víc vzpomínat, stejně bych řvala a rozhodně to nebolí míň, než ten den. Jen ten život jde dál a myšlenky na to, že už tu není, pomalu ustupují do pozadí. Ale když se u nich náhodou pozastavím, je to pořád stejný.

My nikdy psa neměli, Mamka je proti zvířectvu obecně, Barnyho teda miluje Ale měla jsem křečka a pak myš. Když umřeli, necítila jsem vůbec nic, bylo mi to líto, ale nebrečela jsem, bylo trochu v pokoji prázdno, ale opravdu mě to nijak nezasáhlo, žili 1-2 roky, Barnyho mám taky rok a vím, že by mě jeho smrt zevnitř rozervala. Teď jsme byli u babičky na zahradě a přijeli naši, zaparkovali na druhé straně silnice. Barney šel k brance s mým bratrem a sestřenici, nikdy by mě to nenapadlo, ale otevřeli branku, můj pes moje rodiče zbožňuje, takže kdyby si jich opravdu všiml letí za nimi, a byl by okamžitě pod autem, naštěstí si jich nijak nevšiml, já na to koukala z dálky, histericky zařvala na bráchu ať zavře branku a na psa at běží ke mně, pes nevyběhnul. Ale ten strach, bušilo mi srdce, málem jsem brečela, když jsem si představila co by se mohlo stát.

15.9.2016 19:30
sardullah

XXX.XXX.33.1

Andryseeek3 napsal(a):
My nikdy psa neměli, Mamka je proti zvířectvu obecně, Barnyho teda miluje Ale měla jsem křečka a pak myš. Když umřeli, necítila jsem vůbec nic, bylo mi to líto, ale nebrečela jsem, bylo trochu v pokoji prázdno, ale opravdu mě to nijak nezasáhlo, žili 1-2 roky, Barnyho mám taky rok a vím, že by mě jeho smrt zevnitř rozervala. Teď jsme byli u babičky na zahradě a přijeli naši, zaparkovali na druhé straně silnice. Barney šel k brance s mým bratrem a sestřenici, nikdy by mě to nenapadlo, ale otevřeli branku, můj pes moje rodiče zbožňuje, takže kdyby si jich opravdu všiml letí za nimi, a byl by okamžitě pod autem, naštěstí si jich nijak nevšiml, já na to koukala z dálky, histericky zařvala na bráchu ať zavře branku a na psa at běží ke mně, pes nevyběhnul. Ale ten strach, bušilo mi srdce, málem jsem brečela, když jsem si představila co by se mohlo stát.

No umím si to živě představit...

15.9.2016 19:44
Atheira

XXX.XXX.50.119

Andryseeek3 napsal(a):
My nikdy psa neměli, Mamka je proti zvířectvu obecně, Barnyho teda miluje Ale měla jsem křečka a pak myš. Když umřeli, necítila jsem vůbec nic, bylo mi to líto, ale nebrečela jsem, bylo trochu v pokoji prázdno, ale opravdu mě to nijak nezasáhlo, žili 1-2 roky, Barnyho mám taky rok a vím, že by mě jeho smrt zevnitř rozervala. Teď jsme byli u babičky na zahradě a přijeli naši, zaparkovali na druhé straně silnice. Barney šel k brance s mým bratrem a sestřenici, nikdy by mě to nenapadlo, ale otevřeli branku, můj pes moje rodiče zbožňuje, takže kdyby si jich opravdu všiml letí za nimi, a byl by okamžitě pod autem, naštěstí si jich nijak nevšiml, já na to koukala z dálky, histericky zařvala na bráchu ať zavře branku a na psa at běží ke mně, pes nevyběhnul. Ale ten strach, bušilo mi srdce, málem jsem brečela, když jsem si představila co by se mohlo stát.

Já taky měla křečky a myši... ale tohle bylo jiný. On byl vážně jako pejsek. Ani v kleci nebydlel, měl jen v růžku místnosti záchod, jako kočka. Poslouchal na jméno, rozuměl jednoduchým povelům, spal v posteli na rohu polštáře. Vždycky, když jsem se vrátila domů, běžel vítat.
Když mi umřel křeček nebo nějaká myška, taky mi to bylo líto, ale necítila jsem nic, s čím bych se nějak moc musela vyrovnávat.

15.9.2016 19:47
babča2

XXX.XXX.168.67

sardullah napsal(a):
A holky nechte toho...teď jste rozplakaly i takovýho tvrďáka jako jsem já a kvůli vám mi fena hned olízla půlku ksichtu ...protože mě přeci nenechá utrápenou

Víte, mám už něco za sebou, když mi bylo 20 let zemřel mi tatínek, když mi bylo 30 let zemřel mi brácha, když mi bylo 45 let zemřel mi druhý brácha a když mi bylo 48 zemřela mi maminka.Nikdo mi je nenahradí. Mám svou rodinu, ale najednou jsem zůstala tak nějak sama. Tak jsem si konečně pořídila vysněného kavalírka, čekala jsem na to možná 20 let. Nedivte se, pomohl mi to všechno přežít.Teď odešel, měl ještě čas, proto je to pro mne strašně těžké.

15.9.2016 20:19
sardullah

XXX.XXX.33.1

babča2 napsal(a):
Víte, mám už něco za sebou, když mi bylo 20 let zemřel mi tatínek, když mi bylo 30 let zemřel mi brácha, když mi bylo 45 let zemřel mi druhý brácha a když mi bylo 48 zemřela mi maminka.Nikdo mi je nenahradí. Mám svou rodinu, ale najednou jsem zůstala tak nějak sama. Tak jsem si konečně pořídila vysněného kavalírka, čekala jsem na to možná 20 let. Nedivte se, pomohl mi to všechno přežít.Teď odešel, měl ještě čas, proto je to pro mne strašně těžké.

Je to vždycky těžké...já se snažím nějak psychicky na odchod mých psů připravit, ale až to přijde a je jedno jestli za rok, za dva, za šest, tak to bude stejně masakr...navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě sice milují, ale vztah s mými psy nechápou, mají to jinak, takže ani nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...snad jen děti a maminka mi rozumí, ale těm zase nechci způsobovat bolest já svým žalem...

15.9.2016 21:02
babča2

XXX.XXX.168.67

sardullah napsal(a):
Je to vždycky těžké...já se snažím nějak psychicky na odchod mých psů připravit, ale až to přijde a je jedno jestli za rok, za dva, za šest, tak to bude stejně masakr...navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě sice milují, ale vztah s mými psy nechápou, mají to jinak, takže ani nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...snad jen děti a maminka mi rozumí, ale těm zase nechci způsobovat bolest já svým žalem...

...nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...

a právě proto i tato diskuze může pomoci, vždycky se najde někdo, kdo neodsoudí a pochopí.

16.9.2016 01:11
fikovnice

XXX.XXX.30.49

koňadra napsal(a):
A o tom to asi také je: smrt - ať už člověka, nebo zvířete - nás zasáhne daleko víc, když je nečekaná, náhlá. Pokud je zvíře / člověk již dlouhodobě nemocen a život pro něj ztrácí smysl, tak ti okolo mají čas se na smrt připravit, útěchou je jim i to, že pro toho tvora je smrt už vysvobozením.

Ano, proto tady už mnohokrát padla v diskuzi ta výhoda zvířecí eutanázie oproti tak legislativně a eticky komplikované eutanázii lidské.

16.9.2016 01:20
fikovnice

XXX.XXX.30.49

sardullah napsal(a):
Maminku srovnat s ničím nemohu, protože moje maminka je anděl, ale opravdickej...každému člověku na světě bych přála hodnou a milující maminku...víte mojí mamince už táhne na osmdesát, zatím v rámci možností soběstačná ženská, ale vím, že tu nebude navždy a tak s ní trávím, co nejvíc času mohu...a až mi "odejde" tak potom o to víc budu potřebovat mít vedle sebe silnou fenu, ochotnou rvát se za mě s celým světem (to už bude muset zastat tuto práci i za mojí mamku)...protože novou maminku si koupit nemůžu...

Přesně tak, s tím naprosto souhlasím.

Také jsem po úmrtí mého kocourka psala, že si můžu koupit jiného, ale mámu ne...

16.9.2016 01:31
fikovnice

XXX.XXX.30.49

Andryseeek3 napsal(a):
My nikdy psa neměli, Mamka je proti zvířectvu obecně, Barnyho teda miluje Ale měla jsem křečka a pak myš. Když umřeli, necítila jsem vůbec nic, bylo mi to líto, ale nebrečela jsem, bylo trochu v pokoji prázdno, ale opravdu mě to nijak nezasáhlo, žili 1-2 roky, Barnyho mám taky rok a vím, že by mě jeho smrt zevnitř rozervala. Teď jsme byli u babičky na zahradě a přijeli naši, zaparkovali na druhé straně silnice. Barney šel k brance s mým bratrem a sestřenici, nikdy by mě to nenapadlo, ale otevřeli branku, můj pes moje rodiče zbožňuje, takže kdyby si jich opravdu všiml letí za nimi, a byl by okamžitě pod autem, naštěstí si jich nijak nevšiml, já na to koukala z dálky, histericky zařvala na bráchu ať zavře branku a na psa at běží ke mně, pes nevyběhnul. Ale ten strach, bušilo mi srdce, málem jsem brečela, když jsem si představila co by se mohlo stát.

Máte moc ráda zvířata, a to je dobře. Však jste mi také pomohla teď úplně nedávno při odchodu mého kocourka.
Určitě bych na Vašem místě, pokud na to máte podmínky a plánujete to, časem pořídila ještě druhý psisko... Když umřel mladší kocour, byl tu ještě ten starší kocour a já věděla, že aspoň kvůli němu musím nějak fungovat - pečovat o něj, krmit jej, čistit mu záchod a hlavně věnovat mu svoji lásku. Vždy je to snazší, když jsou ta zvířata dvě...
Jinak já se tady nechci hádat, zvířata opravdu miluju až nenormálně , ale mám to jinak, co se týká úmrtí těch mých úplně nejbližších lidí - asi proto, že už všichni odešli a já vím, co mi to způsobilo, jak strašně bolavé to je.

16.9.2016 01:36
fikovnice

XXX.XXX.30.49

sardullah napsal(a):
Je to vždycky těžké...já se snažím nějak psychicky na odchod mých psů připravit, ale až to přijde a je jedno jestli za rok, za dva, za šest, tak to bude stejně masakr...navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě sice milují, ale vztah s mými psy nechápou, mají to jinak, takže ani nemám komu tu svojí velkou bolest sdělit, nikdo to nepochopí...snad jen děti a maminka mi rozumí, ale těm zase nechci způsobovat bolest já svým žalem...

"...navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě sice milují, ale vztah s mými psy nechápou..."

Já už nemám rodinu, jen tu vzdálenou. A ti právě nechápou můj vztah ke zvířatům. To, jak jsem oplakávala kocoura, pak jej jela pohřbít na chalupu v jeho oblíbené dece, to, že jsem investovala tolik peněz do jeho léčby...štve mě, že část této mé vzdálenější rodiny má vyloženě negativní vztah ke zvířatům. Bohužel s tím nic nenadělám, a předpokládám, že si o sobě vzájemně myslíme, že jsme podivíni.

16.9.2016 01:38
fikovnice

XXX.XXX.30.49

sardullah napsal(a):
Maminku srovnat s ničím nemohu, protože moje maminka je anděl, ale opravdickej...každému člověku na světě bych přála hodnou a milující maminku...víte mojí mamince už táhne na osmdesát, zatím v rámci možností soběstačná ženská, ale vím, že tu nebude navždy a tak s ní trávím, co nejvíc času mohu...a až mi "odejde" tak potom o to víc budu potřebovat mít vedle sebe silnou fenu, ochotnou rvát se za mě s celým světem (to už bude muset zastat tuto práci i za mojí mamku)...protože novou maminku si koupit nemůžu...

Jo a jednu věc teda ještě musím na sebe přiznat: pokud je někde v médiích týrané zvíře, tak na to nemám sílu se dívat, protože bych se rozbrečela. Kdežto násilí jednoho člověka na druhém se mě až tak hluboce nedotkne - tedy pokud nejde o dítě. Možná je to psychopatický rys, kdoví...

16.9.2016 17:00
babča2

XXX.XXX.168.67

To není psychopatický rys, to je normální reakce normálního člověka na násilí vůči bezbrannému a to děti a zvířátka jsou. Jsem na tom stejně, nemůžu to vidět a pak na to dost dlouho myslím. Tomu kdo dokáže uvázat psa v lese a nechat ho napospas bych udělala to samé. A tomu kdo hodí koťata nebo štěňata do popelnice, tak to ani nedokážu popsat. Za děti bych zavedla trest smrti.

16.9.2016 19:24
Lexaurin

XXX.XXX.190.215

sardullah napsal(a):
No určitě bych se kvůli smrti psa nešla sebevraždit, ale to ani kvůli smrti blízkého člověka, ale na druhou stranu mě smrt mého psa zasáhne podstatně víc než smrt blízkého člověka. "moje" lidi samozřejmě miluju, dýchala bych za ně, ale díky mojí povaze jsem schopná přijmout jejich odchod velmi racionálně, ale pes je pro mě něco jiného, je to moje takový soukromý štěstí, pes mi dává to, co já u žádného člověka nenajdu...jsem velký sobec, vím, že pro psa jsem jeho celý svět, že mě nikdy nezradí, že jsem pro něj středobod vesmíru...samozřejmě se nezhroutím z toho, že mi umře pes, ale bolest, kterou cítím po jeho odchodu, je opravdu veliká a i když jsem obklopena svou rodinou a přáteli, tak najednou mám pocit, že jsem zůstala na celém světě sama...prostě já a pes jsme jedno a když odejde, tak mě zbude půl...pro mě je pes jistota...manžel si může najít jinou ženskou, děti budou mít svůj život, ale pro psa budu já pořád číslo jedna a není pro mě lepší pocit, než být milována velkým psem...
Možná jsem divná...asi jo...pes pro mě není JEN PES, ani mi nenahrazuje člověka, rodinu, partnera, děti, přátele...pes mě drží v pocitu permanentního štěstí, pes mě drží v klidu, zvyšuje mi sebevědomí až na půdu a tím nemyslím, jen když ho mám po boku, stačí to vědomí, že ho mám...takže asi tak, prostě každý to máme jinak...

Cetla jsem celou diskuzi po tomto prispevku, ale vracim se k tomuto-diky za nej, mluvi mi z duse.
Kdyz jsem mela jen jednoho-sveho prvniho psa a umrel deda. Babicka byla u nas a propukla v neutisitelny zalostny plac. Pes, ktery se normalne na klin nikdy necpal, si na babicku vylezl a celou ji zacal olizovat. Ja nevim, ale bylo to tak krasne spontanni gesto, plne lasky a touhy udelat babicku stastnou, neco takoveho jsem u cloveka nikdy nezazila. Jo, to je pro me laska,.

12.11.2018 16:58
Andulanda

XXX.XXX.105.96

Nám umřel pejsek kříženec Rex letos v květnu. Bohužel když syn s ním šel loni na vet. do Liliové ul. v Praze 1, tak mu údajně na sdělení synovo že hodně pije a čůrá řekla, Dr. Novozámská,cituji : no jo no, to je takovej pořez. Ale v pití ho neomezujte. Krev mu nevzala .To se synovi moc nelíbilo a časem jsme začali chodit ( hlavně syn ) na vet. na Hrádku, Praha 2. Loni syn říkal Dr. Brunclíkovi, že je pejskovi hodně cítit z tlamičky. Doktor se podíval a prý řekl, cituji: chce to dent. hyg. + má zkažený zub. Zub mu vytrhnul a šlo se domů.Ani tento odborník, nevzal pejskovi krev. Později se syn dověděl od zase jiného vet., že nadměrné pití a močení + zápach z tlamičky signalizuje memocné ledviny. Bohužel jsme na tuto vet. k opravdovému odborníkovi přijeli pozdě. Pejsem už měl prý ze 75% selhání ledvin. I když uplynulo půl roku, stále schází. Syn není tak tvrdý jak si myslel, a denně pro něj truchlí. Ale stala se neuvěřitelná věc.Nemusíte mi to věřit, ale syn nechtěně ( nebotˇ to nebyl jeho záměr když na kameru natáčel svůj pokoj ),natočil ducha našeho pejska + několikrát orby. Jestli víte o čem píši. Je to tak. Myslete si co chcete, ale je to tak. Snad to pomůže i dalším zde, kteří též truchlí pro své miláčky, že po fyzické smrti je něco dál. Opravdu to existuje. Asi i ten duhový most. Pokud to sem nepatří, tak atˇ to admin. vymaže.

12.11.2018 18:40
VENULEE

XXX.XXX.191.113

Když jsme přišli o prvního pejska tak to bylo v jeho osmi letech. Chronický utekar jednou utekl a už se nevrátím. Nebyla to taká rána protože jsme hledali hledali... A nic. Nebylo to jakože je mrtvý, ale že ho někdo má doma atd. Pak přišel maminky milovaný Berticek. Když to píšu tak se mi zase rozbusi srdce a chce se mi brečet. V pěti letech... Zakousl ho cizí pes. A to je největší bolest. Byl to člen rodiny maminky třetí dítě. Jen promluvit. A člověk si nemůže nijak ulevit.. Nemůže si říct, že umřel stářím, nebo že mu ulevil od bolesti, nebo se na to nějak připravit... Nejde to. A věřte, že jsme měli o maminku strach... Nepochopí nikdo kdo nezazije takový vztah se psem...ted máme dva pejsky a doufám že až je budeme muset někdy vyprovodit.. Tak stářím. Tohle zažít nechci. Když vás uziraji výčitky.. Co jste mohli udělat jinak aby se to nestalo... Pardon za takový citový výlev.

12.11.2018 23:01
lesnížínka

XXX.XXX.148.5

Andulanda napsal(a):
Nám umřel pejsek kříženec Rex letos v květnu. Bohužel když syn s ním šel loni na vet. do Liliové ul. v Praze 1, tak mu údajně na sdělení synovo že hodně pije a čůrá řekla, Dr. Novozámská,cituji : no jo no, to je takovej pořez. Ale v pití ho neomezujte. Krev mu nevzala .To se synovi moc nelíbilo a časem jsme začali chodit ( hlavně syn ) na vet. na Hrádku, Praha 2. Loni syn říkal Dr. Brunclíkovi, že je pejskovi hodně cítit z tlamičky. Doktor se podíval a prý řekl, cituji: chce to dent. hyg. + má zkažený zub. Zub mu vytrhnul a šlo se domů.Ani tento odborník, nevzal pejskovi krev. Později se syn dověděl od zase jiného vet., že nadměrné pití a močení + zápach z tlamičky signalizuje memocné ledviny. Bohužel jsme na tuto vet. k opravdovému odborníkovi přijeli pozdě. Pejsem už měl prý ze 75% selhání ledvin. I když uplynulo půl roku, stále schází. Syn není tak tvrdý jak si myslel, a denně pro něj truchlí. Ale stala se neuvěřitelná věc.Nemusíte mi to věřit, ale syn nechtěně ( nebotˇ to nebyl jeho záměr když na kameru natáčel svůj pokoj ),natočil ducha našeho pejska + několikrát orby. Jestli víte o čem píši. Je to tak. Myslete si co chcete, ale je to tak. Snad to pomůže i dalším zde, kteří též truchlí pro své miláčky, že po fyzické smrti je něco dál. Opravdu to existuje. Asi i ten duhový most. Pokud to sem nepatří, tak atˇ to admin. vymaže.

Promiňte, že se asi blbě ptám, ale: kde má být ten duch? Ten pejsek na posteli, tam jako nebyl? Ale vždyť je vidět i v zrcadle, to by duch asi nebyl, i když tedy odbornice na duchy úplně nejsem.

13.11.2018 15:14
Andulanda

XXX.XXX.105.38

lesnížínka napsal(a):
Promiňte, že se asi blbě ptám, ale: kde má být ten duch? Ten pejsek na posteli, tam jako nebyl? Ale vždyť je vidět i v zrcadle, to by duch asi nebyl, i když tedy odbornice na duchy úplně nejsem.

Ano máte pravdu, skutečně na této fofo není. Syn ho má jak na videu, tak i na foto. Jelikož se o tyto paranormální věci nějakou dobu zabývá, tak mu odborníky ( kteří se též o to zajímají a mnohem déle než můj syn ), řekli, že to není klam, ale opravdu duch i orby pejska. Jinak po světě je již takovýchto jevů spousta vyfocených.....Takže syn nejprve tomu nemohl uvěřit ( že se to stalo ), potom to bral jako senzaci, ale v dobrém slova smyslu i jako důkaz že po smrti něco dále existuje. Někteří mu nevěřili, a asi si málem klepali na čelo, tak jim to ukázal. Potom mi říká, cituji : tos měla vidět mami jak jim sklaplo. Pomalu s otevřenou hubou :) na to i na mě potom koukali.

13.11.2018 17:08
sardullah

XXX.XXX.189.104

Andulanda napsal(a):
Ano máte pravdu, skutečně na této fofo není. Syn ho má jak na videu, tak i na foto. Jelikož se o tyto paranormální věci nějakou dobu zabývá, tak mu odborníky ( kteří se též o to zajímají a mnohem déle než můj syn ), řekli, že to není klam, ale opravdu duch i orby pejska. Jinak po světě je již takovýchto jevů spousta vyfocených.....Takže syn nejprve tomu nemohl uvěřit ( že se to stalo ), potom to bral jako senzaci, ale v dobrém slova smyslu i jako důkaz že po smrti něco dále existuje. Někteří mu nevěřili, a asi si málem klepali na čelo, tak jim to ukázal. Potom mi říká, cituji : tos měla vidět mami jak jim sklaplo. Pomalu s otevřenou hubou :) na to i na mě potom koukali.

Tak já teda osobně doufám, že nic takového neexistuje a že se duchové, ať už zvířat nebo lidí nemusí nadále plahočit na tomto světě......u nás v rodině už by teda bylo za ty léta předuchováno.........nebo holt nejsem dostatečnej empatik, abych duchy viděla....

13.11.2018 17:59
bodlinka

XXX.XXX.237.163

Jo, u nás kdyby měla všechna zvířata, co jsou zakopaná na zahradě, strašit v domě, tak by se tady nedalo žít. Asi jsem se dobře starala a odchody proběhly bez výčitek, že jsou všechny duše pryč.

13.11.2018 18:17
chameleonHugo

XXX.XXX.138.228

bodlinka napsal(a):
Jo, u nás kdyby měla všechna zvířata, co jsou zakopaná na zahradě, strašit v domě, tak by se tady nedalo žít. Asi jsem se dobře starala a odchody proběhly bez výčitek, že jsou všechny duše pryč.

15.11.2018 00:45
litanie

XXX.XXX.167.88

Andulanda napsal(a):
Nám umřel pejsek kříženec Rex letos v květnu. Bohužel když syn s ním šel loni na vet. do Liliové ul. v Praze 1, tak mu údajně na sdělení synovo že hodně pije a čůrá řekla, Dr. Novozámská,cituji : no jo no, to je takovej pořez. Ale v pití ho neomezujte. Krev mu nevzala .To se synovi moc nelíbilo a časem jsme začali chodit ( hlavně syn ) na vet. na Hrádku, Praha 2. Loni syn říkal Dr. Brunclíkovi, že je pejskovi hodně cítit z tlamičky. Doktor se podíval a prý řekl, cituji: chce to dent. hyg. + má zkažený zub. Zub mu vytrhnul a šlo se domů.Ani tento odborník, nevzal pejskovi krev. Později se syn dověděl od zase jiného vet., že nadměrné pití a močení + zápach z tlamičky signalizuje memocné ledviny. Bohužel jsme na tuto vet. k opravdovému odborníkovi přijeli pozdě. Pejsem už měl prý ze 75% selhání ledvin. I když uplynulo půl roku, stále schází. Syn není tak tvrdý jak si myslel, a denně pro něj truchlí. Ale stala se neuvěřitelná věc.Nemusíte mi to věřit, ale syn nechtěně ( nebotˇ to nebyl jeho záměr když na kameru natáčel svůj pokoj ),natočil ducha našeho pejska + několikrát orby. Jestli víte o čem píši. Je to tak. Myslete si co chcete, ale je to tak. Snad to pomůže i dalším zde, kteří též truchlí pro své miláčky, že po fyzické smrti je něco dál. Opravdu to existuje. Asi i ten duhový most. Pokud to sem nepatří, tak atˇ to admin. vymaže.

Píšete,že pejsek zemřel v květnu .Foto a jak píšete i video, bylo pořízeno po jeho smrti.můžete nějak doložit pořízení data této fotky nebo fragment z videa s datem pořízení ? Jinak lze těžko tomu věřit.

15.11.2018 10:35
Estrella

XXX.XXX.225.251

babča2 napsal(a):
To není psychopatický rys, to je normální reakce normálního člověka na násilí vůči bezbrannému a to děti a zvířátka jsou. Jsem na tom stejně, nemůžu to vidět a pak na to dost dlouho myslím. Tomu kdo dokáže uvázat psa v lese a nechat ho napospas bych udělala to samé. A tomu kdo hodí koťata nebo štěňata do popelnice, tak to ani nedokážu popsat. Za děti bych zavedla trest smrti.

Mám to taky tak. Vidět to vůbec nemůžu, to pak bulim jak blbá a je mi z toho až fyzicky špatně, no vždycky raději všechno přepínám a snažím se podobným zprávám, obrázkům a čemukoliv dalšímu vyhýbat.

Jinak když jsem ještě bydlela s rodiči, měli jsme úúúúžasnou fenku, kterou jsem absolutně milovala. S její smrtí jsem se moc nevyrovnala dodnes, pořád to hrozně bolí, je to prostě ztráta člena rodiny a nejlepší kámošky v jednom. A to si už vůbec neumím představit, co budu jednou dělat, až mi odejde Angie..

29.11.2018 20:06
Andulanda

XXX.XXX.105.191

Jste si tím jistá ? A ještě k tomu strašit ? Kdyby se vám čistě náhodou a nějakým způsobem zjevila, vy by jste to považovala za strašení? A proč by vás tedy strašili ? měli by snad k tomu důvod ?

Přidejte reakci

Přidat smajlík