Pes "pro zotavení"

se mámě objevila alergická reakce.

máme tři morčátka

sice bez čísla, ale jen další sloh a troll

lupus4 napsal(a):
se mámě objevila alergická reakce.

máme tři morčátka

sice bez čísla, ale jen další sloh a troll

Tak alergie na prach a psa nevylučuje chov morčat, jako starej alergik o tom něco vím, navíc tipuju taky takové to rodičovské ne ve stylu Psa mít nemůžeme, mám alergii.
No ale trolla nevylučuju, uvidíme.

Bellumi napsal(a):
Dobrý den, je mi sedmnáct let a již pár roků trpím hraniční poruchou osobnosti. V posledních měsících se mi to dost vyhrotilo a buď spím, mluvím o sebevraždě, nebo pláču.
Tak teď ale proč sem píšu.
Od doby, co jsem malá, tak si přeji psa.
Vím, že si asi říkáte, že to každej :D .

Já jsem nad pořízením tohoto tvora několikrát přemýšlela, dokonce v dubnu, když jsem měla jít poprvé za psychiatrem, mi máma řekla, že uvažuje nad tím, zda by mi pes pomohl, že pak bych možná ani psychiatra nepotřebovala. Plánovali jsme pořízení bišonka, jenže pak se mámě objevila alergická reakce. (Máma tvrdila, že to je z toho psa, já zase, že to bylo z toho prostředí; majitel byl totiž tátův kamarád, doma rekonstruoval= bylo tam spoustu prachu (na ten jsem já, i máma alergické) a svoje pejsky snad nikdy nekoupal (sám řekl)). Takže nakonec žádný bišonek nebyl.
Teď o pár měsíců později o pořízení psa znovu uvažujeme, ale s tím rozdílem, že by byl ,ubytovaný, u babičky (babička bydlí asi 500 metrů od nás) a já bych tam za ním chodila a starala bych se o něj.
Teď ale řešíme rasu. Babička by chtěla ,,nějakou malou panenku" jako třeba yorkshira. Já vím, že bych měla být vděčná za všechno a prosím nemějte mi to za zlé, ale já bych byla nejšťastnější s nějakým středně velkým psem. Jako je například australský ovčák. Když jsem byla malá, přála jsem si border kolii. Co jsem teď četla, tyto dvě plemena jsou si tak trochu podobná (myslím, co se týče výcviku a povahy).

1. Chtěla bych se o něm zmínit babičce, ale mám strach. Proč?
Moji prarodiče jsou takoví trochu, že si myslí, že ví vše. Samozřejmě, už jsem přečetla asi 10 článků o tomto plemeni, ale víte jak, když člověk nenadhodí nějakej fakt silnej argument, tak co zmůže.

2. Můj strýc měl bígla/beagla (jmenoval se happy), bohužel ten tři měsíce zpět zemřel ve věku 14 let. Zde nastupuje můj dědeček. Kdybyste si měli představit dominujícího člověka, co si myslí, že má ve všem pravdu, poněvadž si právě přečetl odstavec z lidových novin, pravděpodobně byste si představili jeho. Ne abyste mi neporozuměli, moji prarodiče jsou úžasní lidé, co by pro svou rodinu udělali první poslední. Každopádně k happymu; když strýc s jeho rodinou jeli někam na dovolenou, dávali ho k dědovi a k babičce na hlídání. A tady je ten problém; děda byl totiž trochu hrubý - happyho bil vodítkem (nebo jakože ho s ním vždy švihl, když HO neposlechl), křičel na něj, po procházce mu hrozně hrubě utíral tlapky, až kňučel, atd... Prostě i když už byl happy starý, stále ho děda měl potřebu "vychovávat".
Nadával mu, jak je hloupý. Já vím, že pes má mít disciplínu, ale u něj to už hraničilo s týráním. Pes má být nejlepším přítelem člověka, ne vaším otrokem.
Mám prostě hrozný strach, že pokud bych měla mít psa u prarodičů, děda by mu dělal to stejné.

3. Proč aussík? Protože, co jsem se zatím dočetla, potřebuje hodně, hodně pohybu. A já bych chtěla přejít nějak tohle svoje temné období, přála bych si aby mě někdo vytáhl z té černé díry. Chtěla bych chodit ven a zapomenout na to, co mě trápí. Taky, je mi to takový blbý říct, že zrovna tohle beru jako dobrou vlastnost, ale co jsem se tak dozvěděla, hodně údajně lpí na svém majiteli. Představit si někoho, kdo je rád pokaždé, co mě vidí, tak nějak nepotřebuje nikoho jiného, aby byl spokojen, to by pro mě byl strašně krásný pocit.
A samozřejmě spoustu dalších věcí se mi na této rase líbí.

4. ,,Ale to není jen zábava, musíš toho psa taky venčit ráno, odpoledne a večer" Přísahám, že tuto větu jsem od svých cca 10 let slyšela už asi 27904659037×. Myslím, že tak špatný člověk nejsem, abych něco chtěla, a nevěděla co to obnáší, nebo to nechtěla vykonávat. Ano, přiznávám se, máme tři morčátka a občas se mi vskutku nechce, je jít třeba vyčistit a tak. A vím, že to bude znít hloupě, a tak jakože sliby-chyby atd..
Ale pejskovi bych se ze sebe snažila dát všechno.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám děkuji a nějak se pokusím to shrnout do otázek;

1. Jak přesvědčit prarodiče o této rase?
2. Mám doufat, že se děda nezachová jako maniak, nebo se ho mám pokusit trochu převychovat a vybudovat mu nějaké pouto k pejskům? (Například podle metod Victorie Stilwell,...)
Nebo mám rok počkat až mi bude 18 a doufat že se stane zázrak (mám namysli dnešní ceny bytů a domů) a já budu moct bydlet sama a koupit si pejska?
3. Myslíte, že aussík bude dobrá volba?
(Z toho, co jsem tu řekla) jinak vím, že existuje mini a toy "verze", jenže v česku vím jen o jedné chs, ale tam mi paní ještě neodpověděla na mail a jinak se prý ještě toy a mini aussíci až tak moc nerozšířili.

Snad jsem na nic nezapoměla :D.
Děkuju moc za přečtení a předem za odpovědi :) ♡♡♡

Ahoj!
Hele, trochu se v tom vyznám a HPO je fakt diagnóza na ho..o! Nevím, zda jsem to v Tvém příspěvku nepřehlédla, ale úplně nejvíc by Ti, aspoň podle mě, pomohlo si najít opravdu dobrého terapeuta/terapeutku a pomaličku se snažit společně rozplétat, proč se Ti stalo, co se Ti stalo, ale hlavně se s tím nějak naučit žít. Jak známo, poruchy osobnosti nelze léčit. V toho terapeuta/terapeutku musíš mít absolutní důvěru a je to mnohdy o dlouhém hledání. Ale je to opravdu asi jediná osvědčená léčba HPO. A bohužel, na veeelmi dlouhou dobu...
Držím Ti pěsti!

fikovnice napsal(a):
Ahoj!
Hele, trochu se v tom vyznám a HPO je fakt diagnóza na ho..o! Nevím, zda jsem to v Tvém příspěvku nepřehlédla, ale úplně nejvíc by Ti, aspoň podle mě, pomohlo si najít opravdu dobrého terapeuta/terapeutku a pomaličku se snažit společně rozplétat, proč se Ti stalo, co se Ti stalo, ale hlavně se s tím nějak naučit žít. Jak známo, poruchy osobnosti nelze léčit. V toho terapeuta/terapeutku musíš mít absolutní důvěru a je to mnohdy o dlouhém hledání. Ale je to opravdu asi jediná osvědčená léčba HPO. A bohužel, na veeelmi dlouhou dobu...
Držím Ti pěsti!

Opravuju sama sebe: Poruchy osobnosti nelze léčit nějakými patáky, třeba antidepresivy (i když je mnohdy psychiatři do těchto lidí cpou), ale lze dosáhnout velkého pokroku právě tou systematickou prací sama na sobě, ale za pomoci KVALITNÍHO terapeuta/-tky.

Nemyslím si, že máte na psa vhodné podmínky. Na Vašem místě bych ho nepořídila. A už vůbec ne aussíka.
Dědečka bych do toho vůbec netahala, pokud pes nemůže k Vám, tak ho zkrátka nepořizujte.
Z mé nepříliš bohaté zkušenosti mají na lidi s poruchou osobnosti lepší vliv kočky než psi. Čímž Vám kočku nevnucuju, jen ji uvádím jako příklad.
Jako jistý kompromis bych uvážila pravidelné navštěvování kvalitního útulku nebo kamarádku či souseda se psem, kdy byste mohli něco podnikat spolu všichni tři, případně by Vám psa půjčovali na venčení.
Vlastní pes je příliš velká zodpovědnost a potřebuje zázemí. Kdyby se cokoli stalo, někdo z rodiny by měl být schopen se o něj postarat. To u Vás (mylím) nehrozí.
(A teď píšu z vlastní zkušenosti - blbý zlatý stafylokok, týden v nemocnici a další tři týdny doma - nemít rodiče, na které se můžu skutečně spolehnout, bylo by to fakt na pendrek. Aussíka bych prarodičům na krk nehodila ani omylem, leda by byli hodně mladí a psa by si sami přáli, matka je alergická, možná strýc? A byl by schopen se o něj starat případně dlouhodoběji po dobu několika měsíců např. v případě zlomené nohy?)

Bellumi napsal(a):
Dobrý den, je mi sedmnáct let a již pár roků trpím hraniční poruchou osobnosti. V posledních měsících se mi to dost vyhrotilo a buď spím, mluvím o sebevraždě, nebo pláču.
Tak teď ale proč sem píšu.
Od doby, co jsem malá, tak si přeji psa.
Vím, že si asi říkáte, že to každej :D .

Já jsem nad pořízením tohoto tvora několikrát přemýšlela, dokonce v dubnu, když jsem měla jít poprvé za psychiatrem, mi máma řekla, že uvažuje nad tím, zda by mi pes pomohl, že pak bych možná ani psychiatra nepotřebovala. Plánovali jsme pořízení bišonka, jenže pak se mámě objevila alergická reakce. (Máma tvrdila, že to je z toho psa, já zase, že to bylo z toho prostředí; majitel byl totiž tátův kamarád, doma rekonstruoval= bylo tam spoustu prachu (na ten jsem já, i máma alergické) a svoje pejsky snad nikdy nekoupal (sám řekl)). Takže nakonec žádný bišonek nebyl.
Teď o pár měsíců později o pořízení psa znovu uvažujeme, ale s tím rozdílem, že by byl ,ubytovaný, u babičky (babička bydlí asi 500 metrů od nás) a já bych tam za ním chodila a starala bych se o něj.
Teď ale řešíme rasu. Babička by chtěla ,,nějakou malou panenku" jako třeba yorkshira. Já vím, že bych měla být vděčná za všechno a prosím nemějte mi to za zlé, ale já bych byla nejšťastnější s nějakým středně velkým psem. Jako je například australský ovčák. Když jsem byla malá, přála jsem si border kolii. Co jsem teď četla, tyto dvě plemena jsou si tak trochu podobná (myslím, co se týče výcviku a povahy).

1. Chtěla bych se o něm zmínit babičce, ale mám strach. Proč?
Moji prarodiče jsou takoví trochu, že si myslí, že ví vše. Samozřejmě, už jsem přečetla asi 10 článků o tomto plemeni, ale víte jak, když člověk nenadhodí nějakej fakt silnej argument, tak co zmůže.

2. Můj strýc měl bígla/beagla (jmenoval se happy), bohužel ten tři měsíce zpět zemřel ve věku 14 let. Zde nastupuje můj dědeček. Kdybyste si měli představit dominujícího člověka, co si myslí, že má ve všem pravdu, poněvadž si právě přečetl odstavec z lidových novin, pravděpodobně byste si představili jeho. Ne abyste mi neporozuměli, moji prarodiče jsou úžasní lidé, co by pro svou rodinu udělali první poslední. Každopádně k happymu; když strýc s jeho rodinou jeli někam na dovolenou, dávali ho k dědovi a k babičce na hlídání. A tady je ten problém; děda byl totiž trochu hrubý - happyho bil vodítkem (nebo jakože ho s ním vždy švihl, když HO neposlechl), křičel na něj, po procházce mu hrozně hrubě utíral tlapky, až kňučel, atd... Prostě i když už byl happy starý, stále ho děda měl potřebu "vychovávat".
Nadával mu, jak je hloupý. Já vím, že pes má mít disciplínu, ale u něj to už hraničilo s týráním. Pes má být nejlepším přítelem člověka, ne vaším otrokem.
Mám prostě hrozný strach, že pokud bych měla mít psa u prarodičů, děda by mu dělal to stejné.

3. Proč aussík? Protože, co jsem se zatím dočetla, potřebuje hodně, hodně pohybu. A já bych chtěla přejít nějak tohle svoje temné období, přála bych si aby mě někdo vytáhl z té černé díry. Chtěla bych chodit ven a zapomenout na to, co mě trápí. Taky, je mi to takový blbý říct, že zrovna tohle beru jako dobrou vlastnost, ale co jsem se tak dozvěděla, hodně údajně lpí na svém majiteli. Představit si někoho, kdo je rád pokaždé, co mě vidí, tak nějak nepotřebuje nikoho jiného, aby byl spokojen, to by pro mě byl strašně krásný pocit.
A samozřejmě spoustu dalších věcí se mi na této rase líbí.

4. ,,Ale to není jen zábava, musíš toho psa taky venčit ráno, odpoledne a večer" Přísahám, že tuto větu jsem od svých cca 10 let slyšela už asi 27904659037×. Myslím, že tak špatný člověk nejsem, abych něco chtěla, a nevěděla co to obnáší, nebo to nechtěla vykonávat. Ano, přiznávám se, máme tři morčátka a občas se mi vskutku nechce, je jít třeba vyčistit a tak. A vím, že to bude znít hloupě, a tak jakože sliby-chyby atd..
Ale pejskovi bych se ze sebe snažila dát všechno.

Jestli jste to dočetli až sem, tak vám děkuji a nějak se pokusím to shrnout do otázek;

1. Jak přesvědčit prarodiče o této rase?
2. Mám doufat, že se děda nezachová jako maniak, nebo se ho mám pokusit trochu převychovat a vybudovat mu nějaké pouto k pejskům? (Například podle metod Victorie Stilwell,...)
Nebo mám rok počkat až mi bude 18 a doufat že se stane zázrak (mám namysli dnešní ceny bytů a domů) a já budu moct bydlet sama a koupit si pejska?
3. Myslíte, že aussík bude dobrá volba?
(Z toho, co jsem tu řekla) jinak vím, že existuje mini a toy "verze", jenže v česku vím jen o jedné chs, ale tam mi paní ještě neodpověděla na mail a jinak se prý ještě toy a mini aussíci až tak moc nerozšířili.

Snad jsem na nic nezapoměla :D.
Děkuju moc za přečtení a předem za odpovědi :) ♡♡♡

Btw, už jen to, že jsi našla odvahu sem napsat svoji diagnózu, která je fakt na prd, tak za to klobouk dolů!
Možná bych Ti měla vykat, snad promineš , ale jsem ve věku Tvé mámy, předpokládám...

fikovnice napsal(a):
Btw, už jen to, že jsi našla odvahu sem napsat svoji diagnózu, která je fakt na prd, tak za to klobouk dolů!
Možná bych Ti měla vykat, snad promineš , ale jsem ve věku Tvé mámy, předpokládám...

Ježkovy voči, teď to počítám, a kdybych třeba patřila do jisté menšiny, tak jsem možná už ve věku potenciální babičky zakladatelky... Tak a teď mám depinu já...

fikovnice napsal(a):
Ježkovy voči, teď to počítám, a kdybych třeba patřila do jisté menšiny, tak jsem možná už ve věku potenciální babičky zakladatelky... Tak a teď mám depinu já...

Tak si kup psa
(Pardon za tykání)

Mousinka napsal(a):
Tak si kup psa
(Pardon za tykání)

A nějaká věcná rada by nebyla?
Mám na mysli pro zakladatelku; věřte, že já si se svojí depkou poradím.

já si nemyslím, že je to dobrý nápad.

na psa nejsou podmínky a pes není nějaký rozený terapeut, ale taky velká zodpovědnost. psa je potřeba vychovat a aby se to dobře povedlo, musí být vůdce opravdu vůdcem, ne troska.

a navíc ausík nebo borderka, to můžou být pořádně labilní zvířátka, která potřebují o to lepší to vedení. aby to prostě nedopadlo úplně jinak, než si o tom sníte.

za rok 18
na pudly alergie nejsou, nebo jo?
ani na ty bišony, jsem myslela.. a já bych malinkého psa taky nechtěla, není to úplně ono.. ale lepší než nic
tady budou rozhodovat rodiče, takže .. ten útulek je super nápad, oni budou rádi, psi také a za rok za dva hurá můj vlastní pes

Na rozdíl od Fíkovnice o diagnoze nevím nic. Nemyslím si, že když je zadavatelka schopná napsat sem dlouhý souvislý článek, že by nebyla schopná ( jo, špatné srovnání ) starat se o psa. Dokonce by pes mohl pomoci. Ale : ne pes u dědečka, byť blízko. Jednak, dědovi by do ruky nepatřil žádný pes, a pak dědovo chování by zadavatelku ještě víc stresovalo. Co se plemen týče, tak z borderky by vychoval magora ( jsou hodně citlivé ) a AUO by ho pravděpodobně sežral.
Ale to jen tak mimochodem. Dědovi žádného psa!
Ani pro zadavatelku není AUO ani bordera vhodná. Jednak jsou často přecitlivělé a pak - je z nich neustále tolik chlupů, že je to neúnosné - zvlášť jestli matka jeví známky alergie.
Doporučím středního kudrnatého pudla- nebo i královského. O tomto plemeni se říká, že pro alergiky snesitelné. Navíc pohybu vyžadují stejně hodně, jsou chytří, zvládají triky, jsou milí a veselí společníci. A i když se to nezdá, jsou to náramně sportovní psíci. Na výchovu méně nároční než bordera nebo auo.
Ale domů, s tím, že matka pomůže.

Je to celý nějaký divný a žádného psa nedoporučuji.

Je to divné, možná, že se pes nebude mít královsky, ale to se mnozí asistenční psi také nemají a posláním psa přece je, aby pomáhal. A tady si myslím, že by pomoci mohl.
Mám někde knížku, takovou americkou, o tom jak pes ( pitbul ) pomáhal fyzicky i psychicky postiženým vojákům z vietnamské (asi - oni válčí furt někde ) války.

já si vůbec nedokážu představit, že by mi nějaký člověk pomohl víc jak pes
lidé tohle neumí
navíc život dostane takové jiné zaměstnání, hrozně pevný režim, smysl úplně jiného rozměru
možná lépe pochopitelné u seniorů .. proč chodí ven?
mají psa

klidně půjčím svého psa

Já asi taky nejsem úplně psychicky v pohodě (úzkost) a pes - australák mi pomáhá - už jen tím že jsem za něj zodpovědná, že s ním musím fungovat venku a hlavně - a to si myslím že je specialita AUO jsou neskutečně pozitivní (aspoň ta moje). Pro mě je můj pes určitě terapie.

Ale upřímně na vašem místě bych si psa a už vubec ne AUO nepořizovala, nebude to váš pes ale babičky, a popravdě mě by asi odvezli do blázince kdyby mi vychovávali psa prarodiče- stačilo když si pudla na týden odvezla matka a měsíce práce a pravidel fuč.
Fakt se vyplatí počkat.
(A já bych do pudla nešla.)

"já si vůbec nedokážu představit, že by mi nějaký člověk pomohl víc jak pes"

Tak jak psáno !

Nejsem nemocná, ale pesani mi psychicky hodně pomáhají, pomohli mi naučit se řešit všechno v klidu, když přijdu urvaná z práce a ty potvory ke mě naskáčou na gauč a děláme tuli-tuli, tak je celý "den blbec" v práci zapomenutý, v lese na prochajdě si krásně vyčistím hlavu....sama bez psa bych určitě nevstávala v pět ráno, abych šla trajdat po lese, naučili mě...teda fena mě naučila... umět se prát sama za sebe, ale i za jiné.............to všechno je úžasné, ale tak nějak si neumím představit, že by to fungovalo, kdyby moji psi bydleli jinde.....to už pak prostě není můj pes, navíc bych psa určitě nenechala nikde, kde bydlí někdo, kdo by vychovával a zacházel se psem jako dědeček zadavatelky.

Řeknu to asi takhle, když jsme se ze společné domácnosti, kterou jsme sdíleli s manželovými rodiči, takže když jsme konečně dali dohromady barák a nastal čas se odstěhovat....podotýkám, že barák jsme měli naproti přes silnici.....tak už na rodičích bylo vidět, jak náš odchod přežijou...však jsme naproti, ale problém byl s ovčandou, neuměli si představit, že zůstanou sami bez psa......takže to bylo nenápadné....."Sárinko, ty se budeš stěhovat...nám se bude stejskat, musíš chodit na návštěvy".........no prostě nakonec jsme ovčandu nechali bydlet u rodičů, nebyl to pes jednoho pána, takže to bylo v poho.......a pak už bylo plat prtný, že to je můj pes, jak bydlela jinde, tak tam prostě chyběli ty chvíle, kdy si člověk povídá se psem když v kuchyni vaří, najednou si k němu nikdo nelehne na gauč k televizi......a je jedno, že dopoledne fenu vezmu a jdeme na prochajdu, že odpoledne fenu vezmu a jdeme na prochajdu, že jsme u rodičů stejně pečení vaření, takže s fenou kontakt mám, že pořád nejvíc poslouchá mě. Když jsem přišla s tím, že si pořizuji štěně-chrta, tak byli rodiče takoví rozpačití...jako proč, když mám ovčandu....ne ovčandu už jsem opravdu neměla, ta už byla rodičů, prostě proto, že s nima bydlela.
Někdo možná namítne, že by to neudělal, že by spíš rodičům pořídil jiného psa, ale.....oni milovali právě tuto fenu, jiného psa by nechtěli a já věděla, že jim nechávám naprosto dokonalou bytost, která rozhodně nebude trpět tím, že já se jí odstěhuju, protože doma byla dědův ocásek, protože děda furt něco kutil na zahradě a v dílně.....a k svačině si společně dají syrečky.

Jeeje, Sardullah, ted jste me ale straaasne rozbulela, tim povidanim u vareni a gaucem..a to jsem si zrovna rikala, jak to docela zvladam :,-) Pred dvema tydny mi necekane odesel pejsek na druhou stranu duhy, a tyhle momenty mi chybi uplne nejvic. A taky usi ve zpetnym zrcatku, mam od ty doby dost problem ridit...omlouvam se za OT.

Jinak zadavatelce: diagnozu znam celkem dobre, vas ale ne, takze psa bych doporucila jen v pripade, ze ma kdo pomoct. Mamka? Ja mam tedy diagnozu jinou (boha to ale zni!), ovsem taky se stalo, ze jsem vazne zvazovala, kam se pejskem a konickem, jestli je radeji neprodat, kdyz jsem pred dvema lety mela nekolik mesicu stav, ve kterem jsem temer nebyla schopna opustit roh mistnosti/postel. Tak aby v tom pejsek taky nebyl sam, kdyz vy treba nebudete moct. A domu, urcite, k prarodicum vubec. Kdyz pominu vsechno ostatni, tak jen z predstavy toho bezmocnyho vzteku, ze nekdo muze bejt hrubej na mojeho pejska, mi jde mraz po zadech. A dedu fakt neprevychovate. Pudl mi prijde jako dobra volba, slycham na ne samou chvalu, u borderky ci AUO bych se obavala, ze nezvladnete jejich potrebu psychickeho i fyzickeho zamestnani. Hlavne drzim palce, at sezenete dobreho terapeuta, a nebojte se pripadne i zmeny, pokud vam nebude vyhovovat..

A jeste dotaz do plena, vy, co mate zkusenost. Da se na psisku nejak odhadnout, jak se bude hodit pro nejak "naruseneho" cloveka? Ptam se proto, ze treba muj kun to vyslovene nenavidi, kdyz za nim prijedu v takzvane rozlozenem rozpolozeni. :-) Fakt vubec nechce byt s necim takovym konfrontovan, jinym je to zas jedno, znam i kobylu "terapeutku"...u pesanu ale nevim, ten muj byl zboznujici v kazdem momente, a pri porizovani me vlastne ani nenapadlo to nejak resit, byla jsem o deset let mladsi a blbsi. :-)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Na rozdíl od Fíkovnice o diagnoze nevím nic. Nemyslím si, že když je zadavatelka schopná napsat sem dlouhý souvislý článek, že by nebyla schopná ( jo, špatné srovnání ) starat se o psa. Dokonce by pes mohl pomoci. Ale : ne pes u dědečka, byť blízko. Jednak, dědovi by do ruky nepatřil žádný pes, a pak dědovo chování by zadavatelku ještě víc stresovalo. Co se plemen týče, tak z borderky by vychoval magora ( jsou hodně citlivé ) a AUO by ho pravděpodobně sežral.
Ale to jen tak mimochodem. Dědovi žádného psa!
Ani pro zadavatelku není AUO ani bordera vhodná. Jednak jsou často přecitlivělé a pak - je z nich neustále tolik chlupů, že je to neúnosné - zvlášť jestli matka jeví známky alergie.
Doporučím středního kudrnatého pudla- nebo i královského. O tomto plemeni se říká, že pro alergiky snesitelné. Navíc pohybu vyžadují stejně hodně, jsou chytří, zvládají triky, jsou milí a veselí společníci. A i když se to nezdá, jsou to náramně sportovní psíci. Na výchovu méně nároční než bordera nebo auo.
Ale domů, s tím, že matka pomůže.

Dříve hnusně por. osobnosti nazývány psychopatiemi. Termín psychopat, aspoň podle mě, by měl být zachován pro takové ty sociopatické osobnosti s agresivním chováním, ale ne pro ostatní druhy PO. Pro tuto dg. jsou charakteristické deprese (nebo spíš nenálada, nenaplnění životem), sklon k závislostem, sebepoškozování, ti lidé si mnohdy neví rady, co se životem, mohou být i sexuálně nevyhranění. Tím ani náhodou nechci popisovat zadavatelku. Ono totiž, co je na HPO úplně nejjasnější je nestabilita, nevyrovnanosti, lítají (třeba v náladách) od pangejtu k pangejtu. A protože to bylo dáno do vínku osobnostní výbavy, tak s tím prostě léky nejde nic moc dělat. Jen se snažit naučit s tím žít, a aspoň trochu kvalitně. Jo, a zapomněla jsem - tito lidé se mnohdy nemají rádi, a tím, že neumí prožívat mnohdy nic, tak se sebepoškozují (pořezané ruce např.), aby aspoň něco pocítili...

fikovnice napsal(a):
Dříve hnusně por. osobnosti nazývány psychopatiemi. Termín psychopat, aspoň podle mě, by měl být zachován pro takové ty sociopatické osobnosti s agresivním chováním, ale ne pro ostatní druhy PO. Pro tuto dg. jsou charakteristické deprese (nebo spíš nenálada, nenaplnění životem), sklon k závislostem, sebepoškozování, ti lidé si mnohdy neví rady, co se životem, mohou být i sexuálně nevyhranění. Tím ani náhodou nechci popisovat zadavatelku. Ono totiž, co je na HPO úplně nejjasnější je nestabilita, nevyrovnanosti, lítají (třeba v náladách) od pangejtu k pangejtu. A protože to bylo dáno do vínku osobnostní výbavy, tak s tím prostě léky nejde nic moc dělat. Jen se snažit naučit s tím žít, a aspoň trochu kvalitně. Jo, a zapomněla jsem - tito lidé se mnohdy nemají rádi, a tím, že neumí prožívat mnohdy nic, tak se sebepoškozují (pořezané ruce např.), aby aspoň něco pocítili...

V takovém případě věřím, že by pes mohl být dobrým terapeutem. Ať jste jaká jste, pro psa budete tou nejlepší bytostí - a to určitě pomáhá.
Ale podpora matky bude nutná a na prarodiče zapomenout - pochopitelně ne doslova, ale co se psa týče.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
V takovém případě věřím, že by pes mohl být dobrým terapeutem. Ať jste jaká jste, pro psa budete tou nejlepší bytostí - a to určitě pomáhá.
Ale podpora matky bude nutná a na prarodiče zapomenout - pochopitelně ne doslova, ale co se psa týče.

No, to jsem psala já po Vaší reakci, že nevíte oč jde, ale chápu....je to vzkaz pro zadavatelku.
Trochu bych se bála jedné věci - oni mají tito lidé i sklon k suicidálnímu jednání (což ostatně zadavatelka popisuje) a mnohdy se o sebevraždu pokusí (někdo úspěšně, někdo neúspěšně). Když už jsem to sem tedy začala psát, tak to dopíšu všechno. O HPO se prognosticky ví, že cca třetina pacientů právě mnohaletou prací na sobě se začlení do normálního života (i když třeba s výkyvy nálad je nutno počítat), druhé třetině se to nepovede a jelikož je sklon k závislostem, tak skončí mnohdy depravací někde na ulici, no a třetí třetině se podaří to suicidium. Takže je potřeba vzít v potaz i časté pobyty na psychiatrii, apod.
I proto jsem hlavně zdůrazňovala zadavatelce najít si OPRAVDU DOBRÉHO terapeuta a makat na sobě (a počítat, že to bude i bolet).
Ale ze srdce jí přeji, aby se zařadila právě do té první třetiny těchto lidí (pacient ani není vhodné slovo).

nechte toho
tohle bylo hodně práce! a komu to nedošlo a doporučuje "vzdejte to", toho bych za terapeuta teda fakt nechtěla
se psem zmizí 70% blbých myšlenek, protože je to zaměstnání, zodpovědnost a ona vážně přijde
víte že hladit psí kožíšek léčí? proč chcou lidé krmit všecka zvířátka?
člověk má být rád, že o něco ještě zájem má, však i dojít do této fáze muselo něco stát
ono to hrabání listí v oploceném prostoru je super, pletení také boží, ale jedna blbá procházka se psem a těšíte se na další ráno, protože se jde se psem ven

nemůžu si teď dovolit zimní depresi, protože o mého psa se nikdo nepostará
takže nemůžu ani brečet, že nikoho nemám, kdo by se mi postaral o psa, protože pak budu smutná a nevylezu a kdo se mi postará o psa :-)

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
já si nemyslím, že je to dobrý nápad.

na psa nejsou podmínky a pes není nějaký rozený terapeut, ale taky velká zodpovědnost. psa je potřeba vychovat a aby se to dobře povedlo, musí být vůdce opravdu vůdcem, ne troska.

a navíc ausík nebo borderka, to můžou být pořádně labilní zvířátka, která potřebují o to lepší to vedení. aby to prostě nedopadlo úplně jinak, než si o tom sníte.

11 lidí, spolu s "Bodlinkou" tedy 12, zastává tento názor (citace), a to včetně zadavatelky.
Já sama nevím, ale:
Pro Megí: "...jedna blbá procházka se psem a těšíte se na další ráno, protože se jde se psem ven..." Bylo by naprosto super, kdyby toto opravdu u skutečně těžké deprese fungovalo. Nefunguje a je to ověřeno mnoha zkušenostmi mnoha lidí.

Co ale vím jistě, že jsou i jiná zvířata, která přece jen více prominou paniččin event. zdravotní výpadek.

kupte si naháče a nechte si ho u sebe.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
nechte toho
tohle bylo hodně práce! a komu to nedošlo a doporučuje "vzdejte to", toho bych za terapeuta teda fakt nechtěla
se psem zmizí 70% blbých myšlenek, protože je to zaměstnání, zodpovědnost a ona vážně přijde
víte že hladit psí kožíšek léčí? proč chcou lidé krmit všecka zvířátka?
člověk má být rád, že o něco ještě zájem má, však i dojít do této fáze muselo něco stát
ono to hrabání listí v oploceném prostoru je super, pletení také boží, ale jedna blbá procházka se psem a těšíte se na další ráno, protože se jde se psem ven

nemůžu si teď dovolit zimní depresi, protože o mého psa se nikdo nepostará
takže nemůžu ani brečet, že nikoho nemám, kdo by se mi postaral o psa, protože pak budu smutná a nevylezu a kdo se mi postará o psa :-)

...ach jo Megí, ne všemu rozumíte a umíte pochopit.........chodila sem kdysi jedna neuvěřitelně šikovná dívenka, a ta se psy uměla neuvěřitelné věci a přesto jí neodvrátili z odchodu ze života......sama kdesi psala, že když byla ve stavu hluboké deprese, že se jí její vlastní psi až báli......a ještě poznámka, když je člověk občas ve stavu opravdu hluboké deprese, leží někde zakután sám do sebe a ani pes ani nikdo jiný ho nedokáže donutit vstát a fungovat, takže tady pak musí nastoupit zbytek rodiny a o toho psa se postarat.......ono něco jiného je mít psa jako terapeuta, kterého vám přivede na chvíli pro radost jeho majitel a mít psa na trvalo doma, kdy se mu musí neustále poskytovat veškerá péče........

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...ach jo Megí, ne všemu rozumíte a umíte pochopit.........chodila sem kdysi jedna neuvěřitelně šikovná dívenka, a ta se psy uměla neuvěřitelné věci a přesto jí neodvrátili z odchodu ze života......sama kdesi psala, že když byla ve stavu hluboké deprese, že se jí její vlastní psi až báli......a ještě poznámka, když je člověk občas ve stavu opravdu hluboké deprese, leží někde zakután sám do sebe a ani pes ani nikdo jiný ho nedokáže donutit vstát a fungovat, takže tady pak musí nastoupit zbytek rodiny a o toho psa se postarat.......ono něco jiného je mít psa jako terapeuta, kterého vám přivede na chvíli pro radost jeho majitel a mít psa na trvalo doma, kdy se mu musí neustále poskytovat veškerá péče........

Co víme o duševním stavu ostatních diskutujících?
Tento člověk má rodiče.
Vlastně na názory zdejších diskutérů už ani nemám slov a mám chuť svého psa vrátit.

Dle mého laického názoru by pes by mohl pomoct - ono ačkoli se to nezdá, tak taková procházka se psem je opravdu tak trochu terapie. A pak taky takové to, že prostě se psem musím ven, musím se mu věnovat, o někoho se starám, někdo je na mě zcela závislý atd... Ale samozřejmě neznám tu diagnózu a nevím, jak ty stavy probíhají. Asi bych se poradila s doktorem nebo terapeutem, který mě léčí. Pokud jde o stavy, kde by člověk na toho psa mohl být i agresivní - tak bych do toho nešla.

A ještě teda dodám, že bych do toho šla jen a pouze za podpory rodičů a předpokladu, že psa budu mít doma a ne u prarodičů. Pokud rodiče počítají s tím, že se občas budou muset postarat oni, nebo dokonce i že pes pak zůstane na krku jen jim, tak proč ne. Ale volila bych méně aktivní plemeno, spíše společenské...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Co víme o duševním stavu ostatních diskutujících?
Tento člověk má rodiče.
Vlastně na názory zdejších diskutérů už ani nemám slov a mám chuť svého psa vrátit.

...tak ho vraťte......

marcelaamax napsal(a):
Dle mého laického názoru by pes by mohl pomoct - ono ačkoli se to nezdá, tak taková procházka se psem je opravdu tak trochu terapie. A pak taky takové to, že prostě se psem musím ven, musím se mu věnovat, o někoho se starám, někdo je na mě zcela závislý atd... Ale samozřejmě neznám tu diagnózu a nevím, jak ty stavy probíhají. Asi bych se poradila s doktorem nebo terapeutem, který mě léčí. Pokud jde o stavy, kde by člověk na toho psa mohl být i agresivní - tak bych do toho nešla.

A ještě teda dodám, že bych do toho šla jen a pouze za podpory rodičů a předpokladu, že psa budu mít doma a ne u prarodičů. Pokud rodiče počítají s tím, že se občas budou muset postarat oni, nebo dokonce i že pes pak zůstane na krku jen jim, tak proč ne. Ale volila bych méně aktivní plemeno, spíše společenské...

...s tím souhlasím.......prostě si psa primárně pořídí rodiče a zadavatelka se bude o psíka starat, sporovat a podobně, pokud to nepůjde, péči se vším všudy (vyjma třeba zrovna toho sportu) pak bez problémů zaopatří rodiče, zadavatelka bude v klidu, protože bude vědět, že psík je miláček celé rodiny a pokud se bude muset na pár dní vzdálit, nebude s jeho pobytem nebo péčí stran rodičů žádný problém.......v rodinách kde je nějaký problém s jeho členem, většinou pes slouží jako její terapeut.......nejvíc si myslím, že by vyhovoval střední nebo královský pudl, je to velký sporťák, učí se snadno, je to jemnější pes na ovládání, vhodný i pro začátečníka a v bytě žádný bordel z chlupů.......než psa u prarodičů, tak psa žádného.......

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...ach jo Megí, ne všemu rozumíte a umíte pochopit.........chodila sem kdysi jedna neuvěřitelně šikovná dívenka, a ta se psy uměla neuvěřitelné věci a přesto jí neodvrátili z odchodu ze života......sama kdesi psala, že když byla ve stavu hluboké deprese, že se jí její vlastní psi až báli......a ještě poznámka, když je člověk občas ve stavu opravdu hluboké deprese, leží někde zakután sám do sebe a ani pes ani nikdo jiný ho nedokáže donutit vstát a fungovat, takže tady pak musí nastoupit zbytek rodiny a o toho psa se postarat.......ono něco jiného je mít psa jako terapeuta, kterého vám přivede na chvíli pro radost jeho majitel a mít psa na trvalo doma, kdy se mu musí neustále poskytovat veškerá péče........

Evi, plně s Tebou souhlasím!!!
Ve stavu těžké deprese člověk většinou leží v posteli - a není schopen nic, opakuji NIC! Mnohdy nejí, nepije, kašle na sebe, já zase znala případ dívky, která se dostala do stavu, kdy ani nechodila na WC, prostě potřebu dělala pod sebe...než ji našli tuším příbuzní a zalarmovali odvoz do špitálu. Protože to už je samozřejmě na umístění na psychiatrii. Ta dívka ale zároveň nebyla ani schopná sebevraždy, prostě jen ležela a trápila se...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...tak ho vraťte......

Jinak po čase zdravím!

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...s tím souhlasím.......prostě si psa primárně pořídí rodiče a zadavatelka se bude o psíka starat, sporovat a podobně, pokud to nepůjde, péči se vším všudy (vyjma třeba zrovna toho sportu) pak bez problémů zaopatří rodiče, zadavatelka bude v klidu, protože bude vědět, že psík je miláček celé rodiny a pokud se bude muset na pár dní vzdálit, nebude s jeho pobytem nebo péčí stran rodičů žádný problém.......v rodinách kde je nějaký problém s jeho členem, většinou pes slouží jako její terapeut.......nejvíc si myslím, že by vyhovoval střední nebo královský pudl, je to velký sporťák, učí se snadno, je to jemnější pes na ovládání, vhodný i pro začátečníka a v bytě žádný bordel z chlupů.......než psa u prarodičů, tak psa žádného.......

Tak tak, opět souhlas!
Ještě mě včera pozdě večer napadala všechna možná zvířata, která by bya schopna zabezpečit event. rodinní příslušníci nebo kamarádi - počínaje já nevím akvaristikou po tera (tomu roumíš mnohem lépe Ty), po hlodavce... Vše samozřejmě s tím, že by se zadavatelce tato zvířata líbila a měla k nim vztah. Já začínala na křečcích a i s nimi se dá pomazlit, re,lativně nedávno jsem měla krásně zbarveného potkana - též se dal vzít do ruky a pohladit. S těmi tera zvířaty mazlení ne ....a chápu ten laický pohled na věc - že pomazlení se s pesanem (nebo s kočkou) v podstatě často funguje jako lék...ale to jsou případy spíš osamělých lidí, starých lidí, apod. Já se jen snažila všemožně upozornit na to, že ne vždy může být zakladatelka natolik fit, aby třeba zvládala vycházky se psem...i když opakovaně jí přeji, aby další život zvládala a hlavně prožívala co nejlépe (protože především o absenci prožitku - jakéhokoli - u HPO jde)!

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
...ach jo Megí, ne všemu rozumíte a umíte pochopit.........chodila sem kdysi jedna neuvěřitelně šikovná dívenka, a ta se psy uměla neuvěřitelné věci a přesto jí neodvrátili z odchodu ze života......sama kdesi psala, že když byla ve stavu hluboké deprese, že se jí její vlastní psi až báli......a ještě poznámka, když je člověk občas ve stavu opravdu hluboké deprese, leží někde zakután sám do sebe a ani pes ani nikdo jiný ho nedokáže donutit vstát a fungovat, takže tady pak musí nastoupit zbytek rodiny a o toho psa se postarat.......ono něco jiného je mít psa jako terapeuta, kterého vám přivede na chvíli pro radost jeho majitel a mít psa na trvalo doma, kdy se mu musí neustále poskytovat veškerá péče........

Evi, uf, teď to čtu celé znovu - můžu se zeptat - ta dívka, co tu už není....měla BOCku??? Jestli jo, tak...no, nemám slov.
Pokud nechceš sem, písneš mi prosím do SZ?

manitschka napsal(a):
Jeeje, Sardullah, ted jste me ale straaasne rozbulela, tim povidanim u vareni a gaucem..a to jsem si zrovna rikala, jak to docela zvladam :,-) Pred dvema tydny mi necekane odesel pejsek na druhou stranu duhy, a tyhle momenty mi chybi uplne nejvic. A taky usi ve zpetnym zrcatku, mam od ty doby dost problem ridit...omlouvam se za OT.

Jinak zadavatelce: diagnozu znam celkem dobre, vas ale ne, takze psa bych doporucila jen v pripade, ze ma kdo pomoct. Mamka? Ja mam tedy diagnozu jinou (boha to ale zni!), ovsem taky se stalo, ze jsem vazne zvazovala, kam se pejskem a konickem, jestli je radeji neprodat, kdyz jsem pred dvema lety mela nekolik mesicu stav, ve kterem jsem temer nebyla schopna opustit roh mistnosti/postel. Tak aby v tom pejsek taky nebyl sam, kdyz vy treba nebudete moct. A domu, urcite, k prarodicum vubec. Kdyz pominu vsechno ostatni, tak jen z predstavy toho bezmocnyho vzteku, ze nekdo muze bejt hrubej na mojeho pejska, mi jde mraz po zadech. A dedu fakt neprevychovate. Pudl mi prijde jako dobra volba, slycham na ne samou chvalu, u borderky ci AUO bych se obavala, ze nezvladnete jejich potrebu psychickeho i fyzickeho zamestnani. Hlavne drzim palce, at sezenete dobreho terapeuta, a nebojte se pripadne i zmeny, pokud vam nebude vyhovovat..

A jeste dotaz do plena, vy, co mate zkusenost. Da se na psisku nejak odhadnout, jak se bude hodit pro nejak "naruseneho" cloveka? Ptam se proto, ze treba muj kun to vyslovene nenavidi, kdyz za nim prijedu v takzvane rozlozenem rozpolozeni. :-) Fakt vubec nechce byt s necim takovym konfrontovan, jinym je to zas jedno, znam i kobylu "terapeutku"...u pesanu ale nevim, ten muj byl zboznujici v kazdem momente, a pri porizovani me vlastne ani nenapadlo to nejak resit, byla jsem o deset let mladsi a blbsi. :-)

"A jeste dotaz do plena, vy, co mate zkusenost. Da se na psisku nejak odhadnout, jak se bude hodit pro nejak "naruseneho" cloveka? Ptam se proto, ze treba muj kun to vyslovene nenavidi, kdyz za nim prijedu v takzvane rozlozenem rozpolozeni. :-)"

Toto asi umí zodpovědět zkušenější. A omlouvám se, že se sem zase vecpu s kočkami. Ale když to s mým nejstarším kocourem bylo v září opravdu na umření a já z toho kolabovala (psychicky, ale i fyzicky - denně infúze x hodin, mnoho injekcí), tak zbylé dvě kočky, ač hravé, si přestaly hrát, prostě chovaly se divně. Napřed jsem myslela, že tu hnusnou nemoc chytily taky, ale ne, neonemocněly v pravém slova smyslu, "jen" se jim narušilo fungování smečky - nejstarší kocour byl divnej a panička byla divná... Takže zvířata chování a hlavně emoce majitele bezpečně vycítí.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Co víme o duševním stavu ostatních diskutujících?
Tento člověk má rodiče.
Vlastně na názory zdejších diskutérů už ani nemám slov a mám chuť svého psa vrátit.

O zdravotním či duševním stavu víme kulové, to je samozřejmě fakt. Předpovídat zadavatelce sebevraždu a podobné, no, od toho se já distancuji. Poruchy osobnosti mají fúru projevů od nejzávažnějších po naprosté banality, a pokud tyto poruchy budu brát jako jediné vodítko, na základě kterého se mám rozhodnout, naprosto nelze odhadnout, jestli je či není vhodné pořídit psa.
Znám člověka s poruchou osobnosti, který vede firmu o padesáti zaměstnancích, má dvě dcery, dvě vnoučata, jezdí na kole denně 50 km... Ten by toho psa zvládl s přehledem. Oproti tomu může být spousta lidí, kteří by toho psa nezvládli, ať poruchu mají, nebo nemají.
Ale faktem je, že toto nejsou vhodné podmínky pro držení psa. Zvláště pro nezkušenou slečnu a maminku alergičku, zvláště pro slečnu na pokraji dospělého života. Za pár let se bude chtít odstěhovat do samostatného bytu, najde si práci, najde si partnera, jak se s tím popere ten pes? Je to období velkých změn, přijde mi, že počkat pár let a pořídit si psa, až se mi život trochu usadí, není od věci.
Ono to není buď a nebo, vždyť se dá najít ten kompromis. Za á lze koupi psa ještě trošku pozdržet, promyslet si to plemeno, trochu si nastudovat teorii, užívat si to očekávání.
A za bé lze navštěvovat někoho se psem.
Nejvíc mi ale nevyhovuje ten záměr pořídit si psa jako pomocníka pro zotavení.
Kdyby zadavatelka chtěla asistenčního psa, jsem všemi deseti pro. (Podotýkám, že naprosto netuším, jestli existují asistenční psi pro takovéto případy.) Ovšem srovnávat situaci běžného psa se psem asistenčním shledávám nešťastné. Asistenční psi bývají vybíráni a cvičeni přesně pro podmínky daného zákazníka. Chodí na pravidelné kontroly a jsou pravidelně přezkušováni. Vybíráni a školeni jsou samozřejmě i zákazníci.
Ale pořídit si běžné „neasistenční“ štěně, třebaže pečlivě vybrané, do této situace (celkové, ne jen s ohledem na zadavatelčinu diagnózu) mi nepřijde k tomu štěněti fér.

Meginku nevracejte. Co by si bez Vás počala? Kdo by ji informoval o problému s taurinem? Kdo by jí dal parůžek, aby s ním mohla bouchat ve skříni?

Varaxi napsal(a):
O zdravotním či duševním stavu víme kulové, to je samozřejmě fakt. Předpovídat zadavatelce sebevraždu a podobné, no, od toho se já distancuji. Poruchy osobnosti mají fúru projevů od nejzávažnějších po naprosté banality, a pokud tyto poruchy budu brát jako jediné vodítko, na základě kterého se mám rozhodnout, naprosto nelze odhadnout, jestli je či není vhodné pořídit psa.
Znám člověka s poruchou osobnosti, který vede firmu o padesáti zaměstnancích, má dvě dcery, dvě vnoučata, jezdí na kole denně 50 km... Ten by toho psa zvládl s přehledem. Oproti tomu může být spousta lidí, kteří by toho psa nezvládli, ať poruchu mají, nebo nemají.
Ale faktem je, že toto nejsou vhodné podmínky pro držení psa. Zvláště pro nezkušenou slečnu a maminku alergičku, zvláště pro slečnu na pokraji dospělého života. Za pár let se bude chtít odstěhovat do samostatného bytu, najde si práci, najde si partnera, jak se s tím popere ten pes? Je to období velkých změn, přijde mi, že počkat pár let a pořídit si psa, až se mi život trochu usadí, není od věci.
Ono to není buď a nebo, vždyť se dá najít ten kompromis. Za á lze koupi psa ještě trošku pozdržet, promyslet si to plemeno, trochu si nastudovat teorii, užívat si to očekávání.
A za bé lze navštěvovat někoho se psem.
Nejvíc mi ale nevyhovuje ten záměr pořídit si psa jako pomocníka pro zotavení.
Kdyby zadavatelka chtěla asistenčního psa, jsem všemi deseti pro. (Podotýkám, že naprosto netuším, jestli existují asistenční psi pro takovéto případy.) Ovšem srovnávat situaci běžného psa se psem asistenčním shledávám nešťastné. Asistenční psi bývají vybíráni a cvičeni přesně pro podmínky daného zákazníka. Chodí na pravidelné kontroly a jsou pravidelně přezkušováni. Vybíráni a školeni jsou samozřejmě i zákazníci.
Ale pořídit si běžné „neasistenční“ štěně, třebaže pečlivě vybrané, do této situace (celkové, ne jen s ohledem na zadavatelčinu diagnózu) mi nepřijde k tomu štěněti fér.

Meginku nevracejte. Co by si bez Vás počala? Kdo by ji informoval o problému s taurinem? Kdo by jí dal parůžek, aby s ním mohla bouchat ve skříni?

Jestli je ten úvod na mě, tak prosím o to, aby to nebylo převraceno, že já jí něco předpovídám! Napsala jsem fakta, "ChameleonHugo" napsala fakta. Opakovaně jsem této dívce přála šťastný život jak to jen jde.
A máte pravdu - není PO jako PO. Pokud se v tom vyznáte, tak třeba člověk s anankastickou PO jistě může vést firmu. A i u dalších typů si to umím představit. Bohužel zrovna HPO je fakt na prd, ale předpokládám, že zadavatelka není malá holka - a že o své dg. toho ví celkem dost, ostatně popisuje to sama - své pocity a stavy.

fikovnice napsal(a):
Evi, uf, teď to čtu celé znovu - můžu se zeptat - ta dívka, co tu už není....měla BOCku??? Jestli jo, tak...no, nemám slov.
Pokud nechceš sem, písneš mi prosím do SZ?

Snad nevadí, ze odpovím ja, myslím, ze to tu vi většina z nas. Ano ta holčina měla BOCku - a myslím, že měla dvě? Stoprocentně jednu hluchou. Zrovna nedavno jsem neco hledala v diskuzi a narazila na "jeji" tema, škoda jí 😪.

marcelaamax napsal(a):
Snad nevadí, ze odpovím ja, myslím, ze to tu vi většina z nas. Ano ta holčina měla BOCku - a myslím, že měla dvě? Stoprocentně jednu hluchou. Zrovna nedavno jsem neco hledala v diskuzi a narazila na "jeji" tema, škoda jí 😪.

Marci fakt??? A byla známá i z nějakých časáků, byly s ní rozhovory...je to ona?
Ach jo, ach jo, život je někdy tak krutej.

fikovnice napsal(a):
Marci fakt??? A byla známá i z nějakých časáků, byly s ní rozhovory...je to ona?
Ach jo, ach jo, život je někdy tak krutej.

Ano, je to ona. Byla známá z časopisu i z facebookovych skupin. Na jmeno si nevzpomenu, ale tady byla pod nickem "Shavoid",nebo tak nějak.

Edit. : tady vic info https://www.ifauna.cz/psi/diskuse/detail/3458965/shavoid-neni?from-list=1#a3461389 😔

marcelaamax napsal(a):
Ano, je to ona. Byla známá z časopisu i z facebookovych skupin. Na jmeno si nevzpomenu, ale tady byla pod nickem "Shavoid",nebo tak nějak.

Edit. : tady vic info https://www.ifauna.cz/psi/diskuse/detail/3458965/shavoid-neni?from-list=1#a3461389 😔

Ano, tento nick jsem myslela. Já tu jednu dobu, dost dlouhou dobu (možná i rok a déle), nechodila. Tak možná se to stalo tehdy. Jak psala "ChameleonHugo", byla velmi šikovná, ráda jsem četla její příspěvky. Tak snad je její duši už lépe...

marcelaamax napsal(a):
Ano, je to ona. Byla známá z časopisu i z facebookovych skupin. Na jmeno si nevzpomenu, ale tady byla pod nickem "Shavoid",nebo tak nějak.

Edit. : tady vic info https://www.ifauna.cz/psi/diskuse/detail/3458965/shavoid-neni?from-list=1#a3461389 😔

A děkuji Ti za link. Přečtu, až budu mít čas a asi i sílu...

fikovnice napsal(a):
Marci fakt??? A byla známá i z nějakých časáků, byly s ní rozhovory...je to ona?
Ach jo, ach jo, život je někdy tak krutej.

Měla nick "Shavoid" - jestli to nepletu a ano měla jednu BOC hluchou. Je to poměrně dost dlouho, co "už není".
A poruchu osobnosti má dnes kdekdo. Ne každý spáchá sebevraždu a ne každý vystřílí hospodu.
Mnozí jsou úspěšní vědečtí pracovníci, herci ( Kopecký ) a šéfové institucí. Jen se to o všech neví a každý se se svou zátěží pere jak to jde. A myslím, že pes v tom může hodně pomoci.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Měla nick "Shavoid" - jestli to nepletu a ano měla jednu BOC hluchou. Je to poměrně dost dlouho, co "už není".
A poruchu osobnosti má dnes kdekdo. Ne každý spáchá sebevraždu a ne každý vystřílí hospodu.
Mnozí jsou úspěšní vědečtí pracovníci, herci ( Kopecký ) a šéfové institucí. Jen se to o všech neví a každý se se svou zátěží pere jak to jde. A myslím, že pes v tom může hodně pomoci.

Ano, už mi ta smutná zpráva byla potvrzena.

Dg. HPO jste nicméně neznala, a věřte, že tam se mnohdy prát s touto "nemocí" prostě nejde vůbec. To je reakce na Vaši pasáž (níže), jinak asi se vším souhlasím.
"každý se se svou zátěží pere jak to jde"

Věřím, že této dívce by péče o nějaké zvíře pomohla. Jen, jak jsem psala, já sama nevím, zda zrovna pes je pro ni vhodný. Nejsem ani ve skupině, která říká "Pes ano", ani ve skupině, která říká "Pes ne". Jen jsem upozorňovala na možná úskalí, které kdyby se rozhodla pro psa, mohou nastat. A třeba taky ne. To neví nikdo z nás tady.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Měla nick "Shavoid" - jestli to nepletu a ano měla jednu BOC hluchou. Je to poměrně dost dlouho, co "už není".
A poruchu osobnosti má dnes kdekdo. Ne každý spáchá sebevraždu a ne každý vystřílí hospodu.
Mnozí jsou úspěšní vědečtí pracovníci, herci ( Kopecký ) a šéfové institucí. Jen se to o všech neví a každý se se svou zátěží pere jak to jde. A myslím, že pes v tom může hodně pomoci.

Edit.: Kopecký měl bipolární poruchu, a to už nemoc opravdu je, a dá se dnes léčit - mám na mysli farmaky.

Je to smutné téma, já se ztotožním s tím, co už bylo napsáno v příspěvcích výše....to jestli mi pes může pomoci bych asi probrala se svým psychiatrem....alespoň předpokládám, že když má někdo poruchu osobnosti, tak někam ambulantně dochází. A pak žádný pes u prarodičů, ale doma s tím, že budu vědět, že kdyby cokoliv, tak se rodiče postarají. A zvolila bych méně náročné plemeno, nějaké, které rodiče bez problémů zvládnou, kdyby byli nuceni se o psa plnohodnotně postarat.
Maminka alergik je v tomhle asi limitující, otázkou je jak hodně a na co je alergická.
Znám alergiky, kteří např. nemají problém s pudlem a znám alergiky, kterým dělá problém i naháč, navíc u těch naháčů myslím, že už se v nějaké diskuzi probíralo, že to jsou citlivky....byl by takový pes jako "terapeut-amatér" vhodný? Takže ještě je otázka, je vůbec možné do domácnosti nějakého psa pořídit??
Než mít psa u prarodičů, tak bych spíš zvážila nějakou dobrovolnickou činnost v útulku.

Zadavatelka psala: "Ano, přiznávám se, máme tři morčátka a občas se mi vskutku nechce, je jít třeba vyčistit a tak. A vím, že to bude znít hloupě, a tak jakože sliby-chyby atd..
Ale pejskovi bych se ze sebe snažila dát všechno."

Pokud mají doma morčta tak to s tou alergií třeba není tak horké...?

Na druhou stranu, upřímně, napsat že o morčata se mi sice někdy starat nechce, ale už vím, že o psa že budu chtít starat vždycky, je trochu naivní, bohužel.

Nyala napsal(a):
Zadavatelka psala: "Ano, přiznávám se, máme tři morčátka a občas se mi vskutku nechce, je jít třeba vyčistit a tak. A vím, že to bude znít hloupě, a tak jakože sliby-chyby atd..
Ale pejskovi bych se ze sebe snažila dát všechno."

Pokud mají doma morčta tak to s tou alergií třeba není tak horké...?

Na druhou stranu, upřímně, napsat že o morčata se mi sice někdy starat nechce, ale už vím, že o psa že budu chtít starat vždycky, je trochu naivní, bohužel.

Na druhou stranu, upřímně, napsat že o morčata se mi sice někdy starat nechce, ale už vím, že o psa že budu chtít starat vždycky, je trochu naivní, bohužel.


Teď to ode mě asi vyzní blbě, ale já tohle chápu. Taky jsem jako malá měla morčata, a zakrslého králíka - a jo, starala jsem se o ně - ale byla to pro mě povinnost a musím říct, že se mi kolikrát taky nechtělo a byla jsem z toho otrávená.

Kdežto když mi pak rodiče pořídili vlastního psa, tak tam se nikdy nestalo, že by se mi nechtělo starat, nebo bych z toho byla otrávená. Protože morče nebylo na rozdíl od psa to pravé vytoužené zvíře pro mě. Nevím, jak to pořádně vysvětlit.

Chápu, že rodiče kolikrát opravdu neví, jestli by se dítě o psa vážně staralo nebo ne, i přes to, že po něm tolik touží. Ale osobně mi nepřijde jako dobrý nápad (jak to spousta lidí dělá) koupit dítěti třeba morče s tím, že si vyzkoušíme, jestli se zvládne starat i o psa.

Péče o psa je bezpochyby o dost náročnější než péče o morče, ale zase je rozdíl se starat o psa, po kterém fakt toužím. Pro mě není žádné zvíře srovnatelné se psem a žádné jiné zvíře by mi psa nenahradilo. Jo, pokud už bych to jiné zvíře měla, tak se o něj samozřejmě budu starat, protože budu muset. Ale u psa je to trochu jiné, alespoň u mě. Nicméně každý rodič, který pořídí dítěti psa by měl počítat s tím, že se třeba bude muset starat i on, nebo časem jen on.

Marcelaamax - ano, určitě to může být jak píšete, tak jako jste to měla vy. Ale napsat že to vím docela určitě dopředu přece nejde - možná to tak bude, a možná ne.

Já zadavatelce pejska přeju, a hlavně jí přeju pomoc, jen doufám, že to má opravdu dobře a zodpovědně rozmyšlené.

Souhlasím, já tím jen chtěla říct, že holý fakt, že se jí někdy nechce starat o morčata ještě neznamená, že by se jí nechtělo starat o psa.

Jak píšete - možná to tak bude, možná ne. Ale to bychom my nevěděli ani bez té informace s morčaty...

A tak já to s těmi morčaty vidím podobně a to morčata miluju, ale čištění ubikací mě taky nebavilo a to jsem si morčata sama pořídila, protože jsem je chtěla (jako že pro děti )...postarat se o psa, s tím nemám problém......to bych nebrala jako bernou minci.

fikovnice napsal(a):

Jinak po čase zdravím!

...taky zdravím, napíšu ti SZ.....

Tak nevím, jestli nebudu za vyvrhele, ale bez mučení přiznám, že se mi někdy fakt nechce starat se o psa. A teď nevím jestli vy všichni ostatní jste takoví vzorňáci.....nebo tak neupřímní.
Jasně, že vždycky nakonec jdu, ale někdy dokonce i smlouvám....Tak ještě aspoň kafe mě nech vypít.....

Co si budeme povídat, také přiznám bez mučení, že někdy prostě třeba nemám chuť jít se psema ven. Ale většinou se to změní hned po chvíli venku. A přiznám se, že kolikrát (hlavně na jaře - když začínám dostávat do formy jak psy, tak sebe ) fakt padám na hubu - přijedu z práce, letím 70 km na trénink, vrátím se večer, udělám doma co je třeba, uvařím, nakrmím, najím se, jdeme spát. Ráno vstávám do práce, přijedu, jedeme na cvičák a doma pak to samé. Další den přijedu, letíme na procházku. O víkendu třeba na celodenní závody - jo někdy je toho prostě moc, ale nikdy jsem ani minutu nelitovala toho, že psy mám a že tohle všechno dělám a hlavně mě to prostě baví a naplňuje - a v tom je asi ten hlavní rozdíl s tím morčetem. Já fakt sama nevím, jak to pořádně popsat - ale zatímco starání se morče by pro mě byla povinnost, leckdy i otrava, tak o psech to říct nemůžu. I když se mi někdy nechce, tak nemůžu říct, že by mě to starání o psy nebavilo.

Jinak teď jsem týden na neschopence bez vycházek a z toho tři dny mi bylo fakt zle, že jsem se nehnula z postele. Psi to asi cítili a ani nějakou větší činnost nevyžadovali, leželi semnou. Ale hned co se mi udělalo líp, tak začalo hrabat jak mě, tak psům a už je to s nimi k nevydržení. Zítra jedu k dr a hned až se vrátím, tak mažeme na procházku a můžu vám říct, že se po týdnu už fakt neskutečně těším , jak načerpám energii.

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak nevím, jestli nebudu za vyvrhele, ale bez mučení přiznám, že se mi někdy fakt nechce starat se o psa. A teď nevím jestli vy všichni ostatní jste takoví vzorňáci.....nebo tak neupřímní.
Jasně, že vždycky nakonec jdu, ale někdy dokonce i smlouvám....Tak ještě aspoň kafe mě nech vypít.....

Takto hovořívám ke svým třem kočkám. Ono i kočky jsou nejen radost, ale i fůra práce. Z práce člověk přijede vyřízenej, vyčistit tři záchody, přičemž po každém vyčištění mi tam nakluše jedna z koček a vykoná malou potřebu, tak znovu čistím, pak se jde vykadit, mezitím druhá kočka dřepí ve druhém záchodě....a nakonec je z toho rund šest! Poté nakrmit, a jelikož a protože mám zvířata vybíravá, tak chce každej něco jinýho (teda ne vždy to tak je). Pak vyčistit všechny fontány, správně by se měly "odkamenovávat" octem tak nejm. jednou týdně...Poté jít uklidit bordel, co kočky přes den v bytě udělaly. No a když toto udělám a sednu si, že chvíli spočinu nebo si něco přečtu, tak především můj prostřední kocour obvykle přijde a začne mě hypnotizovat - nejdéle to bez hnutí vydržel přes hodinu. Já ovšem vyměknu mnohem dřív - jde mu o to, aby si s ním někdo šel pohrát jak to má rád - tj. házet aporty...
Po odhadem tak dvou hodinách této "práce" s kočkami obvykle už trochu padám na pusu (mluvím o situaci, kdy se vracím z práce až třeba hodně večer). No a i když snad každý den jim říkám "Musíš počkat, až za chvíli, panička si musí odpočinout...." nebo "Dnes si hrát nebudeme...", tak druhý den zase vzorně najedu na stejný koloběh. Jsou to členové rodiny a jsem za ně zodpovědná.

fikovnice napsal(a):
Takto hovořívám ke svým třem kočkám. Ono i kočky jsou nejen radost, ale i fůra práce. Z práce člověk přijede vyřízenej, vyčistit tři záchody, přičemž po každém vyčištění mi tam nakluše jedna z koček a vykoná malou potřebu, tak znovu čistím, pak se jde vykadit, mezitím druhá kočka dřepí ve druhém záchodě....a nakonec je z toho rund šest! Poté nakrmit, a jelikož a protože mám zvířata vybíravá, tak chce každej něco jinýho (teda ne vždy to tak je). Pak vyčistit všechny fontány, správně by se měly "odkamenovávat" octem tak nejm. jednou týdně...Poté jít uklidit bordel, co kočky přes den v bytě udělaly. No a když toto udělám a sednu si, že chvíli spočinu nebo si něco přečtu, tak především můj prostřední kocour obvykle přijde a začne mě hypnotizovat - nejdéle to bez hnutí vydržel přes hodinu. Já ovšem vyměknu mnohem dřív - jde mu o to, aby si s ním někdo šel pohrát jak to má rád - tj. házet aporty...
Po odhadem tak dvou hodinách této "práce" s kočkami obvykle už trochu padám na pusu (mluvím o situaci, kdy se vracím z práce až třeba hodně večer). No a i když snad každý den jim říkám "Musíš počkat, až za chvíli, panička si musí odpočinout...." nebo "Dnes si hrát nebudeme...", tak druhý den zase vzorně najedu na stejný koloběh. Jsou to členové rodiny a jsem za ně zodpovědná.

Dodatek: Když odpočívám a třeba odpočívají i kočky (obzvlášť prostřední), tak se především snažím vyvarovat se pohledu z očí do očí, radši koukám úplně někam jinam. Už to tu tuším bylo psáno - takové to zacílení pohledem, pak sekunda proměření, jaký že to skok bude potřebovat, a buď skok přímo na mě, anebo ke mně a hypnotizovat a hypnotizovat...

Uživatel s deaktivovaným účtem napsal(a):
Tak nevím, jestli nebudu za vyvrhele, ale bez mučení přiznám, že se mi někdy fakt nechce starat se o psa. A teď nevím jestli vy všichni ostatní jste takoví vzorňáci.....nebo tak neupřímní.
Jasně, že vždycky nakonec jdu, ale někdy dokonce i smlouvám....Tak ještě aspoň kafe mě nech vypít.....

A tak já teda lhát nebudu, opravdu se mi v pět ráno nechce NIKDY a chudákům psům taky moc ne, ale v rámci toho, že jsem pak následně celý den v práci a pesani by celý den proleželi a v rámci zajištění alespoň nějakého pohybu jdeme. Pesany ta nechuť přejde hned, jak se začnu oblíkat a vidí, že jdeme ven, mě tak nějak postupně, když jdeme zpátky, tak už si říkám, jak se cítím výborně a jak jsme se hezky prošli.
Ale tak co se týče toho chtění a nechtění, tak já jsem trochu švindlíř a tím, že mám zahradu a tím, že pesani nejsou plemeno, které bych musela utahat nebo je nějak smysluplně zaměstnávat, tak když je psí počasí nebo když jsem nemocná, tak fakty nikam nejdu.
Ale i s těma mejma lenochama se chodit musí, minulý týden mi fena nějak blbě šlápla a pajdala, takže se nechodilo vůbec a je to znát, protože pesani začínali být uštěkaný, zajímavý je, že když jsem nemocná já a když se se mnou ty moje chůvičky válí tejden v posteli, tak problém s uštěkaností není.
Takže vzorňák rozhodně vzorňák nejsem.
Jinak včera jsem potřebovala udělat něco na zahradě, sice blbý dvě hodiny, ale ti moji psí asistenti přišli se mnou ve dvě odpolko domů, spucli oběd a šli si lehnot, ve čtyři jsme odjížděli k mamině a do kina, tak se ani nezvedli, aby se nám motali pod nohy, přijeli jsme kolem sedmý, pesani snědli večeři po deseti minutách na zahradě..tak to už prý stačilo a tradá dom a dobrou. Manžel mi pak říká, hele nejsou nemocný, co jsem přišel, tak chrápou. Jako je to "pomáhání" utahalo víc než prochajda.
Už nemám nejmladší psy, dneska už je hodinová procházka "ta dlouhá" na jednu stranu jsem ráda, že nemusím nikde nachodit sto jarních kilometrů, na druhou stranu dřív jsme chodili běžně, když jsem měla volno na 3-4 hoďky odpolko a třeba ještě hodinu ráno a alespoň 3/4 hoďky večer a občas mi to teda chybí. Hlavně jedinej pohyb, co mám jsou ty procházky se psema a i mě ten pohyb chybí, o tom, že kynu (jakože se ze mě stává udatná slovanská žena a to UDATNÁ myslím doslova) ani nemluvím, ale jít na prochajdu sama bez psů, to mě nebaví. Takže zaplať pánbůh, že jít ven MUSÍM i když se mi nechce, protože jinak bych se asi válela doma na gauči.

Nikdo nezpochybňuje, že pes a vlastně jakékoli zvíře hodně obohatí život a v určitých případech určitě pomáhá i zdravotně. Mně teda hodně s mými fóbiemi a panickými stavy. Pokud jste si všimli, zatím se tu diskutuje bez zadavatelky. Podle mě člověk skutečně s touto poruchou si ji neuvědomuje. Měla jsem jednu známou, která něčím podobným trpěla a shodou okolností, pokud se o tom tady bavíme, zabila svého psa. Jeden den se s ním mazlila, druhý ho umlátila. Ale nikdy by si nepřipustila, že je nemocná. Ten dotaz je prostě divný, zdá se mi vykonstruovaný a celkově nepravděpodobný.

To snad měla schízu.

Dotaz nemusí být blábol.
Pes je výborný antidepresivum,
ale tady by se musela zapojit celá rodina,
Pokud s tím mají v té domácnosti
problém, tak ... snad raději nic.
Pro někoho je pes jen věc, práce a starost
navíc, NIC VÍC.
Znám takové lidi, nejsou špatní ani blbí,
ale zvíře jim v životě nechybí.

fikovnice napsal(a):
Dodatek: Když odpočívám a třeba odpočívají i kočky (obzvlášť prostřední), tak se především snažím vyvarovat se pohledu z očí do očí, radši koukám úplně někam jinam. Už to tu tuším bylo psáno - takové to zacílení pohledem, pak sekunda proměření, jaký že to skok bude potřebovat, a buď skok přímo na mě, anebo ke mně a hypnotizovat a hypnotizovat...

To vyvarovaní se pohledu znám i u psů - obzvlášť o víkendu po ránu, kdy si chci přispat . Cooper už je starší a rozumenj, ale Ejbí ještě ne. Kolikrát otevřu ráno oči a první co vidím je její čumák a jak mě sleduje. Jen co vidí, že jsem otevřela oko, tak začne radostně poskakovat a čeká, že se zvednu. Když se mi fakt ještě nechce, tak zavřu oči nebo se ještě na chvíli otočím a ona taky ještě leží. Ale jakmile zaznamená pohyb, tak je na nohách. Takže já kvůli tomu kolikrát nehnutě ležím a dělám, že tam nejsem . Pak tedy vstanu, ona hned skočí z postele a je akční, zatímco Cooper se vyvaluje v posteli a nechápavě zívá . Tohle se koná ale jen o víkendu, pokud je to v týdnu, kdy v půl 5 vstávám, tak je musím z postele tahat oba.

A jinak pokud venku prší, tak si zase naopak na neviditelný hrají psi. To jsou fakt vzorní - zalezou většinou ke kamnům na pelech a ani nedutají. Někdy je podezřívám i z toho, že fakt dělají, že spí, když se na ně podívám . Hlavně, aby si jich nikdo nevšiml a nemuseli jít ven do deště.

A tak já teda lhát nebudu, opravdu se mi v pět ráno nechce NIKDY a chudákům psům taky moc ne, ale v rámci toho, že jsem pak následně celý den v práci a pesani by celý den proleželi a v rámci zajištění alespoň nějakého pohybu jdeme. Pesany ta nechuť přejde hned, jak se začnu oblíkat a vidí, že jdeme ven, mě tak nějak postupně, když jdeme zpátky, tak už si říkám, jak se cítím výborně a jak jsme se hezky prošli.

Mně se takhle brzy nechce hlavně vstávat, procházka se psem jako taková mi nevadí, ta je na tom ránu to nejlepší. Pokud jdu do práce od šesti, venčím v půl pátý, fenu musím často vynést z postele jako mimino a v předsíni probudit, ale venku obě ožijeme, já se nastartuju a pak už pohoda.
Asi jsem divná, ale chození ven mi na vlastnictví psa přijde to nejlepší a až na výjimky, kdy je mi třeba blbě anebo jsem v časovým presu, mě baví. Pokud by mně vadilo venčení, psa bych si nepořizovala, ono se s ním musí poměrně často, přece bych si dobrovolně neordinovala takovej vopruz.

Tak pro mě to mě to taky není vopruz. Baví mě se psy chodit ven, trénovat a jakkoli jinak se jim věnovat. Já těmi psy žiju. Ale klidně úplně upřímně přiznám, že někdy se mi ven fakt nechce...Jak jsem psala, většinou se to změní po chvíli venku. Ale někdy se prostě z toho baráku musím fakt "vykopat" . Ono taky asi záleží na zaměstnání, mám fyzicky náročnou práci, kde jsem 7,5 hodiny na nohách a nemohu nohám ani na chvíli ulevit. I při cestě domů se těším na psy a těším se, až půjdeme ven. Ale když si pak doma nachviličku sednu a cítím tu úlevu pro nohy, tak se mi třeba prostě někdy nechce a nejradši bych jen seděla no . Takže úplně ideální je se rychle převléknout a jít ven hned, dřív, než si sednu a než se rozsedím .

Nebo pak takový typický příklad - venku hodně mrzne, já si dám horkou vanu, ležím na gauči kousek od kamen pod dekou - taková ta domácí pohodička no a musím jít venčit. Fenu můžu pustit samotnou, ale se psem musím. No a taky se mi do té zimy nechce - ale vůbec to neznamená, že by to byl vyloženě vopruz, nebo že by mě to venčení vadilo. .

marcelaamax napsal(a):
To vyvarovaní se pohledu znám i u psů - obzvlášť o víkendu po ránu, kdy si chci přispat . Cooper už je starší a rozumenj, ale Ejbí ještě ne. Kolikrát otevřu ráno oči a první co vidím je její čumák a jak mě sleduje. Jen co vidí, že jsem otevřela oko, tak začne radostně poskakovat a čeká, že se zvednu. Když se mi fakt ještě nechce, tak zavřu oči nebo se ještě na chvíli otočím a ona taky ještě leží. Ale jakmile zaznamená pohyb, tak je na nohách. Takže já kvůli tomu kolikrát nehnutě ležím a dělám, že tam nejsem . Pak tedy vstanu, ona hned skočí z postele a je akční, zatímco Cooper se vyvaluje v posteli a nechápavě zívá . Tohle se koná ale jen o víkendu, pokud je to v týdnu, kdy v půl 5 vstávám, tak je musím z postele tahat oba.

A jinak pokud venku prší, tak si zase naopak na neviditelný hrají psi. To jsou fakt vzorní - zalezou většinou ke kamnům na pelech a ani nedutají. Někdy je podezřívám i z toho, že fakt dělají, že spí, když se na ně podívám . Hlavně, aby si jich nikdo nevšiml a nemuseli jít ven do deště.

No jo, ale Elsa (MCO) to dovedla k dokonalosti (své). Už pochopila, že zavřené oči = nulová aktivita, takže třeba takhle ve 4 nebo v 5h ráno mě začne budit tím, že mi těma svýma fakt obříma tlapama sahá do očí, na víčka:"Už se probuď, už se probuď, já se nudím!" Ale je fakt, že to dělá strašně moc opatrně. No kdyby ne, tak už jsem dávno bez očí...

eli22 napsal(a):
Nikdo nezpochybňuje, že pes a vlastně jakékoli zvíře hodně obohatí život a v určitých případech určitě pomáhá i zdravotně. Mně teda hodně s mými fóbiemi a panickými stavy. Pokud jste si všimli, zatím se tu diskutuje bez zadavatelky. Podle mě člověk skutečně s touto poruchou si ji neuvědomuje. Měla jsem jednu známou, která něčím podobným trpěla a shodou okolností, pokud se o tom tady bavíme, zabila svého psa. Jeden den se s ním mazlila, druhý ho umlátila. Ale nikdy by si nepřipustila, že je nemocná. Ten dotaz je prostě divný, zdá se mi vykonstruovaný a celkově nepravděpodobný.

Jak kdy neuvědomuje... Pokud se sebepoškozuje, tak si to sakra uvědomuje. Ti lidé se za to ex post stydí (jen v danou chvíli se nedokážou udržet, je tam obrovská impulsivita) a třeba pořezaná místa schovávají dlouhými rukávy, apod. Ale je fakt, že zadavatelka se posléze "odpojila", tak to asi nemá cenu dál probírat...

fikovnice napsal(a):
Jak kdy neuvědomuje... Pokud se sebepoškozuje, tak si to sakra uvědomuje. Ti lidé se za to ex post stydí (jen v danou chvíli se nedokážou udržet, je tam obrovská impulsivita) a třeba pořezaná místa schovávají dlouhými rukávy, apod. Ale je fakt, že zadavatelka se posléze "odpojila", tak to asi nemá cenu dál probírat...

Spíš jsem to myslela tak, že pokud skutečně člověk nějakou takovou poruchou trpí, tak o tom takhle otevřeně nemluví a spíš činí.

eli22 napsal(a):
Spíš jsem to myslela tak, že pokud skutečně člověk nějakou takovou poruchou trpí, tak o tom takhle otevřeně nemluví a spíš činí.

To ano, to máte pravdu. Proto jsem i někde v úvodu diskuze psala, že dotyčná má odvahu jen za to, že svoji dg. napsala zde na veřejném internetovém fóru. I když samozřejmě anonymně.
Ale je možná i varianta Vaše - že je vše vymyšlené.