Evropská krátkosrstá kočka

O plemenu

Evropská kočka je přírodní plemeno založené na selských kočkách kontinentální Evropy. 

Na pohled se podobá „vesnické směsi“, proto se její název vžil také jako označení kříženců, což je však zavádějící. 

Jde o kočku střední velikosti, pevné a dobře osvalené tělesné stavby. Toto plemeno je prosté jakýchkoliv extrémů, jeho zjev je nenápadný, avšak elegantní. 

Historie

Na území střední a severozápadní Evropy přišly domácí kočky pravděpodobně s vojáky a dobyvateli ve službách antického Říma. Zde se křížily s místními divokými formami koček, až se ustálil typ domácí, selské kočky. 

Šikovní lovci hospodářských škůdců (zejména hlodavců) si velmi rychle vydobyli své místo ve venkovských hospodářstvích i v bohatých sýpkách. Po staletí se však chovali jaksi mimochodem - i díky svým nízkým nárokům na lidskou péči.

První tendence k ustálení plemenných znaků venkovských domácích koček se objevily až ve 20. letech 20. století ve Velké Británii. Tamní britské krátkosrsté kočky se původně podobaly kočkám kontinentálním, avšak postupem let došlo ke vkřížení tehdy velice populárních perských a exotických koček, což vedlo k pozměnění exteriéru - robustnější stavba těla, širší hlava, kratší nos…

Evropské kočky jako čistokrevné plemeno se začaly doopravdy formovat až o mnoho let později, jejich nejhorlivějšími chovateli byly především skandinávské země v čele s Finskem, kde se evropská kočka dodnes těší nadprůměrné popularitě.

Ve světě, včetně většiny Evropy, je však evropská kočka stále poněkud ve stínu britských krátkosrstých koček či orientálních plemen, které mají pro mnoho lidí zajímavější exteriér a stabilnější povahu. 

Jako samostatné plemeno byla evropská kočka uznána FIFe roku 1981 (do té doby se neodlišovala od britských krátkosrstých koček). 

Povaha

Evropská kočka nemá v rámci plemene příliš ustálenou povahu. Najdeme mezi nimi klidné mírumilovné lenochy, rváče, hravé smíšky i mrzuté samotáře. Ačkoliv povahové rysy rodičovského páru mohou sloužit k odhadu povahových vloh potomků, každá kočka je unikátní osobnost.

Výchova a socializace

Koťata je dobré od útlého věku zvykat na běžnou „provozní“ manipulaci - kartáčování srsti, kontrolu uší a tlamičky, případně na zastřihávání drápků. 

Hodit se může i nácvik spolknutí tabletky, což je úkon, který bývá pro mnoho majitelů koček noční můrou.

Krmení

Osvědčeným standardem jsou kvalitní granule, doplněné masovými kapsičkami či paštikami. I když měkké pochoutky jsou pro kočky obvykle chuťově atraktivnější, základ jídelníčku by měly tvořit granulky. Chroupání tvrdých granulí totiž působí jako výborná prevence proti zubnímu plaku a kameni.

Pokud preferujete domácí přípravu krmení, vsaďte na čisté libové maso - lze podávat syrové nebo vařené, ideálně rybí, drůbeží, hovězí či jehněčí. Syrové maso však vždy necháme hluboce přemrznout, abychom minimalizovali riziko přenosu infekce bakteriemi nebo parazity. 

Zejména v období březosti a laktace mohou být vhodným zpestřením také fermentované mléčné výrobky, nezpracovanému kravskému mléku se ale raději vyhněte. Navzdory vžitému obrázku kočky nad miskou s mlékem, mnoho šelmiček mívá s trávením nezpracovaného kravského mléka problém. O něco lépe bývá tolerováno mléko kozí. 

Srst a péče

Srst evropských koček je krátká, hustá, s dobře vyvinutou podsadou. Standard povoluje mnoho barevných variet, často se vyskytuje kresba tvaru písmene „M“ na čele, která se pokládá za jeden z plemenných znaků. Základní barvy evropských koček jsou bílá, černá, červená, modrá, krémová, z kreseb a kombinací standard povoluje například želvovinovou (tortie), tabby, harlekýna a několik dalších, nesmí však jít o barvy vzniklé křížením s jinými plemeny (např. colorpoint).

Péče o evropskou kočku není náročná - postačí kartáčování dle potřeby a pravidelná kontrola stavu drápků, uší a dutiny ústní.

Zdraví / nemoci

Evropské kočky nebývají zvýšeně nemocné, přesto nepatří k příliš dlouhověkým plemenům. Z dědičných onemocnění je významný například deficit pyruvátkinázy (PK deficience) - onemocnění krve. Jde o nemoc autosomálně recesivní, tedy existují klinicky zdraví přenašeči, kteří mohou onemocnění šířit do dalších generací. Vhodnou prevencí je proto genetické testování chovných jedinců.