Sdílet:
Hyeny – královny matky
(Pokračování.) „Krotitel“ Brehm S hyenami se kdysi setkal i slavný Alfred Brehm: „Několik dní po příjezdu do Chartúmu jsem koupil dvě mladé hyen...
(Pokračování.)
„Krotitel“ Brehm
S hyenami se kdysi setkal i slavný Alfred Brehm: „Několik dní po příjezdu do Chartúmu jsem koupil dvě mladé hyeny. Zvířata byla velká asi jako poloviční jezevčík a byla porostlá velmi měkkou a jemnou tmavošedou srstí. Zavřel jsem je do chlívku a denně jsem je tam navštěvoval. Chlívek byl temný, a proto jsem při vstupu viděl jen čtyři zelenavě svítící body. Když jsem se blížil, začala zvířata zvláštním způsobem funět a kvikat, a sáhl-li jsem neprozřetelně na některé, kouslo mě silně do ruky.“ Slavný zoolog mláďata spráskal, což považoval za vhodnou výchovnou metodu, kterou ještě několikrát zopakoval. Nakonec však – kupodivu – slavil úspěch: „Od toho okamžiku už nebylo potřeba přísnosti, obě hyeny se docela podrobily mé vůli. Po čtvrt roce byly už tak krotké, že jsem si s nimi mohl hrát jako se psy a měly vždy velkou radost, když jsem k nim přišel.“
Lidožrouti?
Nebezpečnost hyen pro člověka se často velmi přeceňuje. Hyena však je mocná a zdatná šelma, která – za určitých okolností – skutečným nebezpečím být může. Josef Vágner v knize Afrika – ráj a peklo zvířat – uvádí: „V Africe neustále kolují pověsti, že hyeny zabíjejí lidi. Znám dva případy z Karamodže, kdy hyena v noci napadla člověka. V prvním případě ležel starý hlídač stáda u ohníčku, hlavu měl podepřenou o malou dřevěnou stoličku a podřimoval. Hyena mu jediným škubnutím vytrhla kus tváře i s uchem. V druhém případě napadla jednoho ze tří Karamodžanů, sedících u ohně. Nespali, nemluvili, tiše odpočívali. Hladová hyena se přiřítila neslyšně jako blesk a jediným kousnutím vytrhla jednomu z nich kus valu nad loktem, o který se opíral.“
Tragickou zkušenost učinila s hyenou v zajetí Joanna Greenfieldová. Její příběh zaznamenal ve své knize Stín Kilimandžára americký horolezec a dobrodruh Rick Ridgeway. Američanka Greenfieldová pracovala v izraelské zoo, kde se starala o vlky, lišky, levharty a hyeny. „Otevřela jsem dvířka klece, shýbla se k misce a mluvila na hyenu,“ vzpomínala později Joanna Greenfieldová. „Lidský duch je podivně ustrojený. Vzpomínám si, že když šelma zaútočila, zmlkla jsem, ale zůstala úplně klidná. Nepamatuji se, jak se mi zakousla do ruky, ačkoli jsem zřetelně slyšela praskat své drcené kosti. Táhla mě za paži a po celou tu dobu na mne hleděla tmavýma, jakoby prázdnýma žraločíma očima, hodnotíc mě chladným, takřka přátelským pohledem. V té době byla má pravá ruka už jen rozžvýkanou směsicí masa, vyrvaných kloubů a na pět centimetrů obnažených mastně lesklých kostí, ale mé mysli se to vše jevilo jako zpomalený film, jako když jsem si v dětství hrávala se psem – až na to, že tentokrát jsem se nepřetahovala o ponožku, ale o vlastní ruku. Nebolelo to. Ani v nejmenším.“ Greenfieldové se nakonec podařil z klece uniknout; její ruka však zůstala natrvalo znetvořena. Již o pět let později putovala Joanna Greenfieldová africkou divočinou a ze svého stanu pohlížela přes malý táborový ohníček do očí hyen, které obklopovaly její tábořiště. „Ty oči zářily těsně nad zemí zeleně a zlatě,“ vyprávěla o svých cestách Greenfieldová. „Nepociťovala hrůzu ani strach,“ píše o statečné ženě Rick Ridgeway, „ale naopak spříznění se zemí i zvířaty – zvláště pak s hyenami. Uvědomil jsem si, že to, co popisuje, je zvláštní alchymie přírody, podivuhodná směsice strachu a fascinace, přitažlivých i odpudivých sil, které panují mezi dravcem a jeho kořistí.“
Podobně jako kdysi táhli evropskými venkovy medvědáři, kteří obveselovali lidi kousky svých Míšů, putují dodnes africkým venkovem (zejména v Tanzanii, Keni, Zairu a Etiopii) „hyenáři“. Muži vedou na silném řetěze ochočenou hyenu (většinou s náhubkem) a předvádí ji publiku. Občas na hřbetě statného zvířete povozí i děti … Hyeny prý není obtížné ochočit, pokud je chovatel získá jako malá mláďata a uměle je odkojí.
„Metropole“ hyen
Vítanou atrakci může turistům nabídnout (dodnes) tajemné město Harer, které leží ve východní části Etiopie na hřebenech pohoří Chercher v nadmořské výšce 1870 metrů. Prvním Evropanem, který proklouzl až v roce 1854 za městské hradby v přestrojení, byl slavný britský cestovatel Richard Burton. Harer si však později oblíbil i francouzský prokletý básník Jean Arthur Rimbaud, který zde prožil několik let. Ale zpět k hyenám … Přímo z oken hotelu Tewodros, který se nachází za hradbami starého města, mohou návštěvníci sledovat neuvěřitelné divadlo: každý večer zde Yusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny. Z plastové nádoby rozděluje Yusuf páchnoucí maso mezi své oblíbené šelmy, které si dokonce pojmenoval. Jeho oblíbenkyně mu něžně dokáží dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který drží muž v ústech, ačkoliv se samy mezi sebou o potravu bez milosti servou. Kam až Yusufova paměť sahá, vždy existoval v Hareru „hyení muž“, který tajemné návštěvnice krmil; on sám se této bohulibé činnosti věnuje již přes deset let. Nyní už učí Yusuf krmit hyeny i svého syna, kterého si vychovává jako svého nástupce.
Hyena žíhaná
Žije v severní a západní Africe (až po Somálsko), avšak vyskytuje se také v Asii (až po Indii). Obývá otevřené plochy nebo řídké savanové lesy. Je výrazně menší než hyena skvrnitá, dosahuje hmotnosti 25 až 55 kg. Samice jsou březí 88 až 92 dní a ve vrhu bývá jedno až pět mláďat.
V Somálsku, Tanzanii, jižní Zambii a v Kapsku žije samotářsky v lesích, savanách a pouštích křehká hyenka hřivnatá, která dosahuje hmotnosti jen 7 až 14 kg. Je-li tato šelmička vyplašena, ježí na hřbetě svou dlouhou srst, aby se zdála být větší. Její potrava se od ostatních hyen výrazně liší. Specializuje se totiž na hmyz, zejména se živí termity (především na povrchu mravenišť se vyskytujícími nosatými vojáky). Z této specializace se vyvinul i odlišný chrup: zatímco přední zuby se neliší od ostatních hyen, stoličky hyenky hřivnaté jsou kolíčkovité, aby byly schopné dokonale rozdrtit potravu – plnou chitinu – na stravitelné částečky.
Hyenky hřivnaté jsou březí 90 až 110 dní a ve vrhu mívají jedno až pět mláďat.
Bohužel maso hyenek považují některé africké kmeny za vybranou lahůdku, a proto je bez milosti a usilovně loví.
Hyena čabraková
Na jih od Namibie a jižního Mozambiku se v Jižní Africe (ve stepích, nehostinných pouštích a horách) vyskytuje atraktivní hyena čabraková, která dosahuje hmotnosti 37 až 47,5 kg. Tyto šelmy dokáží přežít ve vyprahlé krajině často bez kapky čerstvé vody po řadu měsíců. Životodárnou tekutinu získávají jen ze své kořisti. Hyeny čabrakové již po několik let studuje v žíznivých solných pánvích Makgadikgadi (jméno této lokalitě dali afričtí Křováci; v překladu znamená – Místo přeludů a soli) v Botswaně zoolog Glyn Maude.
V současnosti prý žije v Africe jen 10 000 exemplářů hyeny čabrakové, což je podle Maudeho nebezpečně málo. „Hyeny čabrakové nejsou hlučné,“ tvrdí Glyn Maude, „hlasovými projevy určitě neplýtvají. Zvířata se mezi sebou zdraví očicháváním análních váčků.“
V solných pánvích od listopadu do dubna prší a dočasná jezera oživí plameňáci, jejichž mláďata jsou vítanou kořistí hyen. „Teritorium klanu hyen čabrakových má asi 700 km čtverečních,“ informuje Glyn Maude. „jsou to zvláštní šelmy – naoko samotářské, ale ve skrytu duše velmi společenské.“
Na Pobřeží koster v Namibii se hyeny čabrakové živí mrtvými mořskými ptáky a lachtaními mláďaty. Ve vnitrozemí pak vyhledávají svým neuvěřitelným čichem zdechliny (dokáží zvětřit zdechlinu až do vzdálenosti 14 km). V poušti Kalahari loví zase tyto šelmy především noháče.
Hyeny čabrakové jsou pohlavně dospělé ve dvou a půl letech. Se samicí se často spáří cizí – nepříbuzný samec (to však není podmínkou ani dogmatickým pravidlem). Samice jsou březí 97 dní a vrhají jedno až pět mláďat v norách (rády využívají starých nor hrabáčů kapských). Noru často obývá několik samic, a ty pak se všechny starají o mláďata i o kojení (i když to zní neuvěřitelně – kojí i „tety“). Mláďata sají mléko až do věku 12 až 15 měsíců, ale už od tří měsíců žerou i maso.
Mladé samice většinou zůstávají v „rodném teritoriu“. Mladí samci se zpravidla (ve stáří asi tří let) vydávají hledat nová teritoria, často velmi vzdálená od svého rodiště.
Bohužel hyeny čabrakové jsou – zejména v Namibii, JAR a Zimbabwe – velmi pronásledovány farmáři, kteří je střílejí, chytají do pastí a kladou otrávené návnady. V těchto oblastech počty hyen čabrakových (které jsou považovány za „téměř ohrožený druh“) trvale klesají. Průměrná délka života hyen čabrakových (mají-li štěstí) je dvanáct let.
Kdysi dávno chtěl orel přelstít hyenu. Proto jí napovídal, že ví o spoustě masa, které vystačí celému jejími klanu na mnoho let. Hyena byla nadšená, svolala svůj klan s poprosila orla, aby je k hostině donesl. První hyena se orlu zakousla do ocasu, další chytila její ohon až všechny hyeny tak vytvořily dlouhý řetěz. Orel se s nimi jen těžce zdvihl do vzduchu. Stoupal však výš a výš, a když už dosáhl mračen, zeptal se lstivě první hyeny, zda ještě vidí zemi. Hloupá šelma otevřela tlamu, aby odpověděla – v ten okamžik se všechny hyeny zřítily k zemi, kde se zabily. Přežila jen jedna jediná hyena, která od té doby kulhá.
Post scriptum
„Vy Evropané jste velmi chytří; umíte vyrobit auta, vysílačky a letadla. Ale nejdůležitější věc neumíte udělat: srdce,“ řekl kdysi stařec z afrického kmene Turkana Joy Adamsonové, když portrétovala náčelníka jeho kmene.
Hyeny si po staletí nezískaly evropská, avšak většinou ani africká srdce. Snad nastal čas to změnit. Tyto fascinující a stále málo probádané šelmy je třeba nejen studovat, ale i důsledně chránit!
„Krotitel“ Brehm
S hyenami se kdysi setkal i slavný Alfred Brehm: „Několik dní po příjezdu do Chartúmu jsem koupil dvě mladé hyeny. Zvířata byla velká asi jako poloviční jezevčík a byla porostlá velmi měkkou a jemnou tmavošedou srstí. Zavřel jsem je do chlívku a denně jsem je tam navštěvoval. Chlívek byl temný, a proto jsem při vstupu viděl jen čtyři zelenavě svítící body. Když jsem se blížil, začala zvířata zvláštním způsobem funět a kvikat, a sáhl-li jsem neprozřetelně na některé, kouslo mě silně do ruky.“ Slavný zoolog mláďata spráskal, což považoval za vhodnou výchovnou metodu, kterou ještě několikrát zopakoval. Nakonec však – kupodivu – slavil úspěch: „Od toho okamžiku už nebylo potřeba přísnosti, obě hyeny se docela podrobily mé vůli. Po čtvrt roce byly už tak krotké, že jsem si s nimi mohl hrát jako se psy a měly vždy velkou radost, když jsem k nim přišel.“
Lidožrouti?
Nebezpečnost hyen pro člověka se často velmi přeceňuje. Hyena však je mocná a zdatná šelma, která – za určitých okolností – skutečným nebezpečím být může. Josef Vágner v knize Afrika – ráj a peklo zvířat – uvádí: „V Africe neustále kolují pověsti, že hyeny zabíjejí lidi. Znám dva případy z Karamodže, kdy hyena v noci napadla člověka. V prvním případě ležel starý hlídač stáda u ohníčku, hlavu měl podepřenou o malou dřevěnou stoličku a podřimoval. Hyena mu jediným škubnutím vytrhla kus tváře i s uchem. V druhém případě napadla jednoho ze tří Karamodžanů, sedících u ohně. Nespali, nemluvili, tiše odpočívali. Hladová hyena se přiřítila neslyšně jako blesk a jediným kousnutím vytrhla jednomu z nich kus valu nad loktem, o který se opíral.“
Tragickou zkušenost učinila s hyenou v zajetí Joanna Greenfieldová. Její příběh zaznamenal ve své knize Stín Kilimandžára americký horolezec a dobrodruh Rick Ridgeway. Američanka Greenfieldová pracovala v izraelské zoo, kde se starala o vlky, lišky, levharty a hyeny. „Otevřela jsem dvířka klece, shýbla se k misce a mluvila na hyenu,“ vzpomínala později Joanna Greenfieldová. „Lidský duch je podivně ustrojený. Vzpomínám si, že když šelma zaútočila, zmlkla jsem, ale zůstala úplně klidná. Nepamatuji se, jak se mi zakousla do ruky, ačkoli jsem zřetelně slyšela praskat své drcené kosti. Táhla mě za paži a po celou tu dobu na mne hleděla tmavýma, jakoby prázdnýma žraločíma očima, hodnotíc mě chladným, takřka přátelským pohledem. V té době byla má pravá ruka už jen rozžvýkanou směsicí masa, vyrvaných kloubů a na pět centimetrů obnažených mastně lesklých kostí, ale mé mysli se to vše jevilo jako zpomalený film, jako když jsem si v dětství hrávala se psem – až na to, že tentokrát jsem se nepřetahovala o ponožku, ale o vlastní ruku. Nebolelo to. Ani v nejmenším.“ Greenfieldové se nakonec podařil z klece uniknout; její ruka však zůstala natrvalo znetvořena. Již o pět let později putovala Joanna Greenfieldová africkou divočinou a ze svého stanu pohlížela přes malý táborový ohníček do očí hyen, které obklopovaly její tábořiště. „Ty oči zářily těsně nad zemí zeleně a zlatě,“ vyprávěla o svých cestách Greenfieldová. „Nepociťovala hrůzu ani strach,“ píše o statečné ženě Rick Ridgeway, „ale naopak spříznění se zemí i zvířaty – zvláště pak s hyenami. Uvědomil jsem si, že to, co popisuje, je zvláštní alchymie přírody, podivuhodná směsice strachu a fascinace, přitažlivých i odpudivých sil, které panují mezi dravcem a jeho kořistí.“
Hierarchie je u hyen dědičná.
Podobně jako kdysi táhli evropskými venkovy medvědáři, kteří obveselovali lidi kousky svých Míšů, putují dodnes africkým venkovem (zejména v Tanzanii, Keni, Zairu a Etiopii) „hyenáři“. Muži vedou na silném řetěze ochočenou hyenu (většinou s náhubkem) a předvádí ji publiku. Občas na hřbetě statného zvířete povozí i děti … Hyeny prý není obtížné ochočit, pokud je chovatel získá jako malá mláďata a uměle je odkojí.
„Metropole“ hyen
Vítanou atrakci může turistům nabídnout (dodnes) tajemné město Harer, které leží ve východní části Etiopie na hřebenech pohoří Chercher v nadmořské výšce 1870 metrů. Prvním Evropanem, který proklouzl až v roce 1854 za městské hradby v přestrojení, byl slavný britský cestovatel Richard Burton. Harer si však později oblíbil i francouzský prokletý básník Jean Arthur Rimbaud, který zde prožil několik let. Ale zpět k hyenám … Přímo z oken hotelu Tewodros, který se nachází za hradbami starého města, mohou návštěvníci sledovat neuvěřitelné divadlo: každý večer zde Yusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny. Z plastové nádoby rozděluje Yusuf páchnoucí maso mezi své oblíbené šelmy, které si dokonce pojmenoval. Jeho oblíbenkyně mu něžně dokáží dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který drží muž v ústech, ačkoliv se samy mezi sebou o potravu bez milosti servou. Kam až Yusufova paměť sahá, vždy existoval v Hareru „hyení muž“, který tajemné návštěvnice krmil; on sám se této bohulibé činnosti věnuje již přes deset let. Nyní už učí Yusuf krmit hyeny i svého syna, kterého si vychovává jako svého nástupce.
Hyena žíhaná
Žije v severní a západní Africe (až po Somálsko), avšak vyskytuje se také v Asii (až po Indii). Obývá otevřené plochy nebo řídké savanové lesy. Je výrazně menší než hyena skvrnitá, dosahuje hmotnosti 25 až 55 kg. Samice jsou březí 88 až 92 dní a ve vrhu bývá jedno až pět mláďat.
Hyena čabraková
V Somálsku, Tanzanii, jižní Zambii a v Kapsku žije samotářsky v lesích, savanách a pouštích křehká hyenka hřivnatá, která dosahuje hmotnosti jen 7 až 14 kg. Je-li tato šelmička vyplašena, ježí na hřbetě svou dlouhou srst, aby se zdála být větší. Její potrava se od ostatních hyen výrazně liší. Specializuje se totiž na hmyz, zejména se živí termity (především na povrchu mravenišť se vyskytujícími nosatými vojáky). Z této specializace se vyvinul i odlišný chrup: zatímco přední zuby se neliší od ostatních hyen, stoličky hyenky hřivnaté jsou kolíčkovité, aby byly schopné dokonale rozdrtit potravu – plnou chitinu – na stravitelné částečky.
Hyenky hřivnaté jsou březí 90 až 110 dní a ve vrhu mívají jedno až pět mláďat.
Bohužel maso hyenek považují některé africké kmeny za vybranou lahůdku, a proto je bez milosti a usilovně loví.
Hyena čabraková
Na jih od Namibie a jižního Mozambiku se v Jižní Africe (ve stepích, nehostinných pouštích a horách) vyskytuje atraktivní hyena čabraková, která dosahuje hmotnosti 37 až 47,5 kg. Tyto šelmy dokáží přežít ve vyprahlé krajině často bez kapky čerstvé vody po řadu měsíců. Životodárnou tekutinu získávají jen ze své kořisti. Hyeny čabrakové již po několik let studuje v žíznivých solných pánvích Makgadikgadi (jméno této lokalitě dali afričtí Křováci; v překladu znamená – Místo přeludů a soli) v Botswaně zoolog Glyn Maude.
V současnosti prý žije v Africe jen 10 000 exemplářů hyeny čabrakové, což je podle Maudeho nebezpečně málo. „Hyeny čabrakové nejsou hlučné,“ tvrdí Glyn Maude, „hlasovými projevy určitě neplýtvají. Zvířata se mezi sebou zdraví očicháváním análních váčků.“
V solných pánvích od listopadu do dubna prší a dočasná jezera oživí plameňáci, jejichž mláďata jsou vítanou kořistí hyen. „Teritorium klanu hyen čabrakových má asi 700 km čtverečních,“ informuje Glyn Maude. „jsou to zvláštní šelmy – naoko samotářské, ale ve skrytu duše velmi společenské.“
Na Pobřeží koster v Namibii se hyeny čabrakové živí mrtvými mořskými ptáky a lachtaními mláďaty. Ve vnitrozemí pak vyhledávají svým neuvěřitelným čichem zdechliny (dokáží zvětřit zdechlinu až do vzdálenosti 14 km). V poušti Kalahari loví zase tyto šelmy především noháče.
Hyeny čabrakové jsou pohlavně dospělé ve dvou a půl letech. Se samicí se často spáří cizí – nepříbuzný samec (to však není podmínkou ani dogmatickým pravidlem). Samice jsou březí 97 dní a vrhají jedno až pět mláďat v norách (rády využívají starých nor hrabáčů kapských). Noru často obývá několik samic, a ty pak se všechny starají o mláďata i o kojení (i když to zní neuvěřitelně – kojí i „tety“). Mláďata sají mléko až do věku 12 až 15 měsíců, ale už od tří měsíců žerou i maso.
Mladé samice většinou zůstávají v „rodném teritoriu“. Mladí samci se zpravidla (ve stáří asi tří let) vydávají hledat nová teritoria, často velmi vzdálená od svého rodiště.
Bohužel hyeny čabrakové jsou – zejména v Namibii, JAR a Zimbabwe – velmi pronásledovány farmáři, kteří je střílejí, chytají do pastí a kladou otrávené návnady. V těchto oblastech počty hyen čabrakových (které jsou považovány za „téměř ohrožený druh“) trvale klesají. Průměrná délka života hyen čabrakových (mají-li štěstí) je dvanáct let.
Hyena skvrnitá
Kdysi dávno chtěl orel přelstít hyenu. Proto jí napovídal, že ví o spoustě masa, které vystačí celému jejími klanu na mnoho let. Hyena byla nadšená, svolala svůj klan s poprosila orla, aby je k hostině donesl. První hyena se orlu zakousla do ocasu, další chytila její ohon až všechny hyeny tak vytvořily dlouhý řetěz. Orel se s nimi jen těžce zdvihl do vzduchu. Stoupal však výš a výš, a když už dosáhl mračen, zeptal se lstivě první hyeny, zda ještě vidí zemi. Hloupá šelma otevřela tlamu, aby odpověděla – v ten okamžik se všechny hyeny zřítily k zemi, kde se zabily. Přežila jen jedna jediná hyena, která od té doby kulhá.
Post scriptum
„Vy Evropané jste velmi chytří; umíte vyrobit auta, vysílačky a letadla. Ale nejdůležitější věc neumíte udělat: srdce,“ řekl kdysi stařec z afrického kmene Turkana Joy Adamsonové, když portrétovala náčelníka jeho kmene.
Hyeny si po staletí nezískaly evropská, avšak většinou ani africká srdce. Snad nastal čas to změnit. Tyto fascinující a stále málo probádané šelmy je třeba nejen studovat, ale i důsledně chránit!
Autor textu: Jaroslav Monte Kvasnica
Autor fotografií zdroj: Jiří Grbavčic
