Úsměvy ze ZOO: druhé kolo

Jakmile jsem vystřízlivěl a usmířil se s manželkou, už tu byl Milan se slzami v očích. Koukal na mě a brečel a nemohl ze sebe vypravit kloudného slova.

Neštěstí nechodí po horách, ale po zoologických zahradách

"Co je?" zeptal jsem se.
Nic. Nebyl schopen odpovědi.
"Co se vám stalo, Milane?" opakoval jsem otázku.
Zase nic.
"Něco ve výběhu?"
Kýval a rozvzlykal se hlasitě. Nic naplat, nasadil jsem si pokrývku hlavy, tu, pro niž jsem býval tuze často vysmíván, a vydal jsem se s ošetřovatelem k hrošíkům. Trnulo ve mně a celou cestu mi bylo ouvej. Jak by také ne, vždyť mužův pláč nemohl věstit nic dobrého. Mládě bylo mrtvé!
V noci došlo pravděpodobně k tomu, že se samice převalila přes krmící se hroší miminko a svou vahou je doslova rozválcovala. To ovšem nebyl jen neúspěch odchovu, to bylo navíc ohromné minus v našem boji o záchranu ZOO. Dnes už nikdo nepřesvědčí vlastníky družstva o nutnosti udržet chov vzácných zvířat, nikdo se nebude moci odvolávat na rozmnožování vymírajících druhů, ani oponovat finančním efektem z odprodeje mláďat. Čekaly nás perné chvíle.
Na druhé straně však tento neúspěch byl vyvážen živými a krásnými koťaty gepardů, která se ohromně rychle sžila s náhradní matkou. První týden ale neprobíhal tak úplně bez problémů a chudák Jelínková musela u krmení asistovat. Přikládala koťata k feně, protože ta nebyla sama schopna nalézt struk a přisát se dost pevně.
Pojmenovali jsme je Lusy a Lusk a jak ze jmen vyplývá, šlo o párek. Při narození vážila koťata 400 a420 gramů, měla uzavřené zvukovody a oči a jejich nedokonalá srst byla bílá, až našedlá.
Musím zde smeknout před hodnou paní Jelínkovou, která se oběma bezmocným tvorečkům opravdu věnovala s nevšední pílí. Vždyť zpočátku bylo nutné opakovat kojení až desetkrát denně. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Koťata rostla a sílila, od šestého týdne přijímala masitou stravu a ve čtyřech měsících dosáhla váhy přes 8 kilogramů.
Ale sílil nejen Lusk a Lusy, ale zvětšoval se i tlak ze strany našeho nadřízeného a ...ani se mi o tom nechce psát, ještě než bylo gepardím batolatům půl roku, přestal jsem být ředitelem zooparku Číšťanov. Ba co víc, zoopark Číšťanov přestal existoval.

Zoopark Čišťanov zmizel ze světa

Zoopark Čišťanov zmizel ze světa a já byl tím pádem bez práce. Není to věru žádná slast, když má člověk na krku ženu a dvě děti, ovšem na druhé straně dává tento stav věcí neskutečné množství času k přemýšlení a ...no prostě pak to všechno začalo. Byl jsem bez práce, ale ne bez vůle něco dělat. Navíc jsem měl všechno to, co mi zanechal děda Urbánek, a pak, miloval jsem zvířata. To je přece v lidském životě to nejdůležitější, mít něco, k čemu se člověk upíná a co jej drží nad vodou. A tak se stalo, že jsem jednoho dubnového rána stál před úřednicí živnostenského úřadu a podával jí svou žádost o registraci.
"Cože?" zadívala se na mě svýma pomněnkově modrýma očima a v levé tváří jí nervózně zacukalo.
"Co cože?" nechápal jsem otázku.
"Soukromá ZOO?"
"No ano, a k tomu obchod se zvířaty."
Zakroutila nevěříně hlavou a dodala: "Přijďte za týden, třeba vám to projde."
Nechápal jsem sice, proč by mi to nemělo projít, ale uposlechl jsem a za týden třímal v ruce povolení opravňující mě k provozování výše uvedených činností. Stál jsem na prahu nového života. Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu vybudovat si pro potěšení zoologickou zahradu, ani jsem nikdy nevěřil, že bych na něčem podobném mohl zbohatnout. Chtěl jsem jen dál chovat zvířata, pozorovat je, studovat jejich životní projevy a obchodem s nimi si vydělávat alespoň na průměrné živobytí. Rozhodl jsem se tedy, že se budu věnovat víceméně těm živočichům, kteří mi vždycky bývali nejbližší, a to jsou plazi. Měl jsem v plánu vystavět si svou vlastní herpetologickou stanici.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)