Pixie-bob

O plemenu

Pixie-bob je zatím málo známé plemeno domácí kočky. Dorůstá poměrně mohutných rozměrů a svým zevnějškem připomíná severoamerické rysy (anglicky nazývané „bobcat“). Důraz se klade zejména na divoké zbarvení a na hruškovitý tvar hlavy.

Podobně jako rys, také pixie-bob mívá do různé míry zkrácený ocas. Vyskytují se i zcela bezocasí jedinci, nazývaní „rumpy“, avšak chovatelská organizace TICA v plemenném standardu požaduje minimální délku ocasu 2 palce (zhruba 5 cm). Maximální požadovaná délka ocasu je popsána jako „špička dosahující hlezenního kloubu“. Tu a tam se však narodí i kočky s ocasem plné délky. 

Zajímavostí také je, že „pixie“ je jediným plemenem, u kterého se běžně vyskytuje a je povolena polydaktylie - zvýšený počet prstů. Pixie jich na jedné tlapce může mít až 7. (U koček jsou obvyklé 4 prsty na zadních a 5 na předních nohou.)

Historie

Historie pixie-bobů se začala psát roku 1985 v americkém státě Washington. Milovnice koček, Carol Ann Brewer, objevila poblíž Mount Baker unikátního kocoura s polydaktylií, krátkým ocáskem a divoce skvrnitou srstí. V lednu následujícího roku k němu přibyl podobně vypadající kocour Keba, který byl navíc nápadně veliký. Kebovým otcem byl údajně divoký rys, avšak toto tvrzení nebylo prokázáno. 

Keba se po čase spářil s domácí kočkou žijící v sousedství, první vrh koťat spatřil světlo světa na jaře 1986. Carol si z nich vybrala milou samičku jménem Pixie a začala s cíleným šlechtěním nového plemene. 

V následujících letech pak vyhledávala podobné kočky, o některých z nich byla přesvědčena, že jsou také potomky divokých rysů či jejich kříženců.

Od roku 1993 převzala na pixie-bobem patronát organizace TICA, roku 1998 bylo plemeno uznáno v plném rozsahu.

Ačkoliv se pixie-bobům přisuzuje hybridní původ, příbuznost s rysy nebyla geneticky prokázána a plemeno má status zcela domácí, domestikované kočky. Stejně tak není v současné době zmapováno, zda existuje příbuznost s dalšími bezocasými plemeny. 

Vše však nasvědčuje tomu, že krátkoocasost není u tohoto plemene spojená s žádnými zdravotními komplikacemi (jako je tomu například u manských či kymerských koček). 

Povaha

Pixie-bob má temperamentní a hravou povahu. Miluje společnost svých lidí, dalších koček i ostatních zvířat. Špatně snáší delší samotu, přítomnost další kočky či jiného zvířete pomáhá pouze částečně. 

Tyto kočky jsou velmi odvážné, podnikavé a zvídavé. Pro čistě bytový chov se příliš nehodí, ideální je možnost velkého zabezpečeného výběhu (voliéra). Výběh bez ohrazení je také možný, pro kočku však bude vždy znamenat určité riziko. Toto lze částečně eliminovat nácvikem přivolání, které jsou pixie schopné poměrně spolehlivě zvládnout. 

Typické jsou jejich zvukové projevy, svému majiteli rády „vypráví“ pomocí mručení, „zpívání“ a zvuků připomínajících ptačí vrkání či cvrlikání. 

Výchova a socializace

Toto plemeno obvykle dobře snáší ostatní zvířata a i k dětem mívá přátelský přístup. Někteří jedinci však bývají poněkud nedůtkliví a špatně snášet dětskou neohrabanost. Když připočteme i jejich velikost, je při kontaktu s menšími dětmi na místě určitá opatrnost. 

Pixie má ráda své známé prostřední a každodenní rituály. Vytržení z příjemné rutiny je pro ní nepříjemné a stresující. Vhodnou „terapií“ je včasný nácvik chůze na vodítku a pravidelné procházky mimo domov. Nikdy to však nelámejte přes koleno a nevystavujte kotě přílišnému stresu.

Krmení

Toto plemeno nemá žádné specifické nároky na výživu. Krmit můžete jak kvalitními průmyslovými krmivy (granulemi, pro zpestření i kapsičkami atd.), tak i domácí stravou. 

Granule i pamlsky volte s rozmyslem. Nedejte na veselou reklamu v televizi, ale na složení, případně na reference od zkušených chovatelů. Rady ohledně krmení můžete dostat také na veterinární klinice. 

Z domácí stravy je pro kočky vhodné vařené či syrové hovězí, telecí, jehněčí, králičí či rybí maso. Lze podávat i drůbež, pokud ji kočka dobře snáší. Vepřové maso není vhodné k příliš častému podávání, kvůli možnému riziku Aujeszkyho choroby ho navíc pro jistotu nezkrmujeme syrové, i když v našich podmínkách by maso z domácích vepřů nemělo představovat riziko. Choroba se však na našem území vyskytuje u divočáků - zde představuje syrové maso zcela reálnou hrozbu pro psy i kočky.

Srst a péče

Pixie-bob se chová v krátkosrsté a dlouhosrsté (resp. polodlouhosrsté) variantě. V obou případech má hustou srst s bohatou podsadou, která svou texturou připomíná vlnu. Srst těchto koček je na pohmat bohatá a měkká, poskytující výbornou ochranu před rozmary počasí. 

Žádoucí jsou drobné štětičky delších chlupů na špičkách uší, zdůrazňující podobu s divokým rysem. Za ideál je pokládáno také zbarvení připomínající rysa - „spotted tabby“ , v hnědých či červenohnědých odstínech. Barva očí je u dospělých koček zlatohnědá či angreštová, koťata se však často rodí modrooká. 

Péče o srst patří mezi středně náročné, zvláště u dlouhosrsté varianty je třeba počítat s pravidelným kartáčováním. 

Zdraví / nemoci

Plemeno má poměrně bohatý genofond, při jeho šlechtění nedocházelo k příliš úzké příbuzenské plemenitbě, proto se těšívá dobrému zdraví. 

Z dědičných onemocnění se sleduje zejména výskyt polycystické choroby ledvin (PKD) a onemocnění srdečního svalu - hypertrofická kardiomyopatie (HCM).