Tonkinská kočka

O plemenu

Tonkinská kočka patří mezi poměrně mladá a v Evropě méně rozšířená plemena. Jde o středně velkou kočku s některými orientálními rysy, na pohled připomínající barmské a siamské kočky. Ostatně právě tato dvě plemena stála u jejího vzniku. 

Tělo je štíhlé a elegantní, avšak velmi dobře osvalené a s robustní kostrou. Proporce tonkinské kočky by měly být vyvážené, harmonické, bez tendence k extrémům.

Hlava má mírně klínovitý tvar, stop je lehce naznačen. Uši tvaru zaobleného trojúhelníku poukazují na orientální krev, podobně jako uhrančivé mandlové oči. Barva očí se pohybuje od modré po zeleno-žlutou, proslulá je akvamarínová barva, typická pro zbarvení srsti „mink“.

Historie

Oficiálně začal chovný program tonkinských koček v polovině 60. let 20. století v kanadském Ontariu, což z nich dělá nejstarší kočičí plemeno vyšlechtěné v Kanadě. 

Ve 30. letech 20. století však dr. Joseph Thompson přivezl do amerického San Franciska hnědou barmskou kočičku pojmenovanou Wong Mau. Wong Mau byla využita v šlechtitelském programu barmských koček (měla atraktivní sépiové zbarvení), i když z dnešního pohledu vykazovala rysy tonkinského typu. I když někteří její potomci zdědili tonkinský typ, do vývoje moderních tonkinských koček Wong Mau nezasáhla - do dalšího chovu byli tehdy použiti pouze jedinci barmského typu.

Vrátíme se tedy do 60. let 20. století, kdy již byly dobře zavedené barmské a siamské kočky a jejich rozdílné exteriéry. Chovatelky Jane Barletta a Margaret Conroy začaly nezávisle na sobě pracovat na novém plemeni, které by stálo kdesi uprostřed mezi těmito zavedenými plemeny a spojilo v sobě jejich nejkrásnější rysy a vlastnosti. Velmi brzy spolu obě chovatelky začaly spolupracovat a díky jejich úsilí byla tonkinská kočka plně uznána organizacemi TICA (1979) i CFA (1984).

Mimo americký kontinent je plemeno vzácné, také převážně v Evropě působící chovatelská organizace FIFe tonkinské kočky neuznává.

Povaha

Nejen exteriér, ale i povahové rysy tonkinských koček představují mix siamských a barmských rysů. 

Tonkinské kočky nejsou tak hlučné jako siamky, přesto i ony se domáhají pozornosti „zpíváním“ a těžce snášejí delší samotu. Hodí se tedy pro člověka, který tráví hodně času doma, případně má možnost brát si kočku s sebou do práce. 

Díky úzké vazbě na člověka se většina tonkinských koček snadno naučí chůzi na postroji a vodítku, problémy jim nečiní ani změna prostředí. Staré pořekadlo, že „kočka se drží domu“ pro ně neplatí. Pro ně je stěžejní přítomnost jejich člověka.

Výchova a socializace

Výhodou tonkinských koček je jejich vysoká učenlivost a značná schopnost a ochota se přizpůsobit. 

Ostatní kočky většinou dobře snáší, zvláště jde-li o kočku podobného typu a povahy. Konflikty nevyhledávají ani se psy, avšak v malých hlodavcích či drobných králíčcích mohou spatřovat kořist, proto je na místě opatrnost. 

S odrostlejšími dětmi si tonkinské kočky dobře rozumí, protože mohou uplatnit svou hravost a ochotu učit se i nějaké ty veselé kousky. Neohrabanost a nepředvídatelnost malých dětí však může tyto kočky obtěžovat či dokonce trochu děsit. Doporučujeme proto dozor dospělého a především ponechat kočce možnost ústupu z dosahu dětských ruček.

Krmení

Zvolíte-li kvalitní produkty a suroviny, je v zásadě lhostejné, zda budete krmit granulemi či domácí stravou. Oba přístupy i jejich kombinace mají své klady i zápory, v obou případech je zapotřebí dodržovat určitá pravidla.

Při výběru granulí či konzerviček se řiďte především složením. Základní surovinou by mělo být čisté maso (pozor na formulaci „ostatní výrobky živočišného původu“), dále by měl výrobek obsahovat co nejméně obilovin a především byste v seznamu ingrediencí neměli najít přidanou sůl (NaCl). Vhodný je také přiměřený obsah vlákniny. 

Nemáte-li dostatečnou povědomost o výživě koček, konzultujte svou volbu se zkušeným chovatelem nebo na veterinární klinice.

Kvalitní suroviny jsou důležité i při přípravě domácí stravy – servírujeme hlavně čisté maso (může být rybí, drůbeží, jehněčí, hovězí či králičí, ohledně vhodnosti vepřového masa nepanuje jednotný názor). Mléčné výrobky by kočka měla dostávat pouze výjimečně, třeba v období březosti a laktace. Nezpracované mléko často působí trávicí potíže, vhodnější jsou fermentované produkty (jogurt, zakysaná smetana). 

Srst a péče

Srst tonkinských koček by měla být krátká, hedvábné struktury a dobře přiléhající. 

CFA uvádí 12 barevných variant, založených na kombinaci čtyř barev znaků: Platinum, Champagne, Natural, Blue a tří typů zbarvení: Pointed - výrazný kontrast znaků oproti základu (nejvíce podobný siamskému zbarvení), Mink - znaky ve středním kontrastu k základu (u tonikinských koček nejžádanější) a Solid - téměř neznatelný přechod mezi základem a znaky(nejvíce podobný barmskému zbarvení). 

TICA uznává stejné typy zbarvení, uvádí však pestřejší barevnou paletu: Seal, Chocolate, Cinnamon, Red, Blue, Lilac, Fawn, Cream a dokonce i želvovinování.

Péče o tonkinskou kočku není náročná, avšak při pravidelném jemném kartáčování nejlépe vynikne lesk srsti. Vhodná je také pravidelná kontrola drápků.

Zdraví / nemoci

Tonkinské kočky patří mezi plemena s průměrným zdravím. Po siamských kočkách zdědily sklony k očním chorobám (zákalům a strabismu), vhodné je také vyšetření chovných jedinců na dědičné onemocnění sítnice - PRA.