Český strakáč (ČS)

O plemenu

Plemeno český strakáč se řadí mezi velmi častá a poměrně dostupná střední plemena králíků v ČR. V roce 2019 bylo prostřednictvím okresní a klubové registrace Českého svazu chovatelů, z. s. (dále jen ČSCH) registrováno celkem 2287 mláďat, přičemž nejvíce mláďat náleželo k černému rázu. 

Vybrané málo chované a existenčně ohrožené barevné rázy se navíc registrují rovněž v režimu regeneračního křížení.

Vznik

Naše původní plemeno český strakáč představuje nejstarší středně velké strakaté plemeno v Evropě. Český strakáč je přímým potomkem českého stájového králíka, který je v tuzemsku popisován již od 18. století, výraznější zmínky o něm jsou však až z 19. století. Tehdy byli králíci považováni za „doplňková“ domácí zvířata a jejich systematickému chovu a hospodářskému významu se nevěnovala pozornost. Tito různě strakatí králíci žili nejčastěji ve stájích a chlévech na podlaze pod velkými hospodářskými zvířaty a živili se převážně tím, co těmto zvířatům vypadlo ze žlabu. 

Význam českého strakáče jako národního králíka propagoval zakladatel tuzemského králíkářství Jan Václav Kálal z Bernartic u Tábora, který na přelomu 19. a 20. století soustředil pozornost šlechtění tohoto původního českého králíka. Český strakáč byl uznán v prvním návrhu českého vzorníku v roce 1907 a od té doby figuroval ve všech dalších vydáních až do současnosti. V roce 1914 byl založen první speciální chovatelský klub. Zajímavostí je, že čeští strakáči byli vystaveni již v roce 1936 na světové výstavě králíků v Lipsku, avšak tehdy, bohužel, příliš nezaujali veřejnost.

Dobře je historicky zdokumentován vývoj barevných rázů českého strakáče. Všeobecně vzato, chovatelský zájem se na počátku 20. století se soustředil téměř výhradně na české strakáče černé. Modří čeští strakáči vznikli vyštěpením z černé variety a následným prošlechtěním. Havanovitý ráz vyšlechtil především František Švejda ze Slatiňan koncem 50. let a v 60. letech. Divoce zbarvení čeští strakáči se vyštěpovali již na počátku vzniku samotného plemene, avšak systematickou pozornost jim věnoval až zejména František Švejda; v roce 1982 byli tito králíci s úspěchem vystaveni na mezinárodní výstavě Interkanin v Budapešti. 

V novodobé historii je s chovem českých strakáčů divoce zbarvených spjat zejména Jiří Vacek z Koburku. Mimoto, chovatelům se podařilo ten ráz rozšířit i do Německa, kde se následně stal velmi oblíbenou varietou. Obdobně tomu bylo i s železitě zbarvenými českými strakáči, kteří se pravidelně vyštěpují z divoce zbarvených. 

Ačkoliv byl žlutý ráz českého strakáče uváděn již v 40. a 50. letech, na oficiálním uznání má zásluhu František Hrdina ze Žďánic (1972), podobně jako tomu bylo s českými strakáči v durynském rázu. Izabelový ráz byl začleněn do vzorníku až v roce 1986, činčilový pak v roce 1994. Tříbarevný (v praxi vystavování většinou černožlutý, zřídka modrožlutý) ráz je u českého strakáče oblíbenou varietou, vznikl na historickém základě tzv. plzeňského strakáče (dnes již zaniklého), zachovává si stejné typologické znaky jako ostatní barevné rázy českého strakáče.

Spolupráce a exporty českých strakáčů (vč. raritní barev) do zahraničí byly realizovány českými chovateli již od 70. let minulého století, čímž se plemeno podařilo rozšířit do značné části Evropy (Slovensko, Rakousko, Německo, Švýcarsko aj.). Zahraniční spolupráce pokračuje i v současné době a prezentaci našich českých strakáčů na velkých mezinárodních výstavách lze považovat na prvořadý prvek v rámci propagace a dalšího rozšíření plemene.

Plemeno je dlouhodobě adaptováno na tuzemské klimatické a chovatelské podmínky a vyniká skromností. Je zařazeno v tzv. genetických zdrojích plemen králíků České republiky a představuje jedinečný genofond, který je nezbytné udržovat (http://genetickezdroje.cz/).

Popis a charakteristika

Český strakáč (zkratka ČS) je střední plemeno jemnějšího tělesného rámce s pravidelnou strakatostí na hlavě a těle. Požadovaná živá hmotnost se má podle standardu plemene pohybovat v rozmezí 3,40 - 4,00 kg, s tím, že běžně dosahovaná hmotnost dospělých českých strakáčů králíků je okolo 3,50 kg. 

Tělo je mírně zavalité, válcovitého tvaru, rovnoměrně osvalené. Postoj je polovysoký. Hlava je výrazná, kulatá, širší v čele i nose. Uši jsou vzpřímené, pevné a měří 10,0 - 11,0 cm. 

Srst je normální. Kresba je typickým znakem plemene, jedná se tzv. pravidelnou anglickou strakatost (lokus K) typu českého strakáče. Podkladová barva je bílá. Kresba hlavy se skládá z pravidelných očních kroužků, skráňových skvrn (po jedné pod každým kroužkem), motýlku na nosní partii a pigmentovaných uší. Ke kresbě těla náleží nepřerušovaný hřbetní pruh (1,5 - 3 cm šířky) začínající v zátylku a končící u kořene pírka, a dále boční kresba skládající se z 4 - 6 skvrn kruhovitého tvaru na zadní partii těla a stehen. Všechny znaky musejí být přesně ohraničené a výrazné. 

Barva kresby odpovídá barevnému rázu, uznáno je 23 barevných variet českého strakáče. Povrch pírka je rovněž pigmentovaný. Barva očí odpovídá barevnému rázu, drápy jsou vždy bílé.

Ustájení

Běžná velikost kotců králíkárny pro české strakáče by měla být min. 80 – 100 × 70 – 80 × 70 cm (délka, hloubka, výška). Mladé králíky určené pro výstavy je nejvhodnější od 3. měsíce věku ustájit individuálně. 

Negativně vyselektované králíky (např. nestandardní kresba, sražená záď, pigmentovaný dráp apod.) je vhodné po odstavu převést na krátkodobý výkrm do věku 3,5 - 4 měsíců, totéž lze provést s většinou tzv. kominíků od českých strakáčů. Pro ustájení těchto králíků pro jateční účely lze s úspěchem využít adaptované stájové kotce po malých přežvýkavcích či stájové boxy s hlubokou podestýlkou.

Krmení

Český strakáč nemá žádné zvláštní nutriční požadavky. Celkově se jedná o poměrně skromné plemeno.

Manipulace a zdraví

Český strakáč náleží mezi plemena, která lze doporučit spíše poněkud pokročilým chovatelům se znalostmi o chovu a šlechtění králíků. Vzhledem ke šlechtitelským nárokům na kresbu, chov českého strakáče vyžaduje určité zkušenosti a v neposlední řadě trpělivost. To se týká především méně chovaných barevných rázů.

Zacházení s tímto středním plemenem je poměrně snadné, většinu českých strakáčů však lze obecně označit za temperamentnější, což je nezbytné brát v potaz při manipulaci. Všeobecně vzato, u českých strakáčů (standardní heterozygoti Kk) není známa plemenná vnímavost vůči specifickým nemocem, celkově se jedná o poměrně odolné plemeno s živým temperamentem.

Podobná plemena

V Německu existuje podobné plemeno, tzv. malý strakáč zařazené mezi rámcově větší malá plemena (3,0 - 3,75 kg). Toto plemeno bylo v Německu uznáno až v roce 1978. Mimoto, v roce 1975 bylo v Nizozemsku uznáno plemeno malý lotrinský strakáč. Rámcově i typologicky se obě plemena liší od českého strakáče. V tzv. evropském vzorníku je tento králík uznán pod názvem český strakáč.

Zajímavosti

Ve vrhu českých strakáčů se vyštěpují 3 formy zbarvení: relativně standardní strakáči, králíci se slabou kresbou (tzv. mlynáři) a celopigmentovaní králíci bez kresby (tzv. kominíci). Vybraní kominíci mohou být registrováni, tetováni a použiti v chovu, avšak se nevystavují.

Kontakty

Pod hlavičkou králíkářské sekce ČSCH působí Klub chovatelů králíků českých strakáčů, webové stránky jsou https://klubceskystrakac.estranky.cz/ . Členy tohoto klubu se mohou stát členové ČSCH v rámci nadstavby jejich svazového členství.

Použitá literatura je dostupná u autora.

MVDr. Vlastimil Šimek, Ph.D.