Islandský pes

O plemenu

Toto poměrně vzácné plemeno je ovčácký pes nižší střední velikosti, o jehož příslušnosti ke špicovitým psům svědčí malé vztyčené uši a nad hřbet zatočený, bohatě osrstěný ocas.  

Jako většina tzv. primitivních plemen, také islanďan má výrazný pohlavní výraz, kdy feny jsou na první pohled drobnější a jemnější tělesné stavby.  

Tělesný rámec je zřetelně obdélníkový (pes je delší než vyšší), trup i nohy mají dobře vyvinuté, ne však přehnaně mohutné svalstvo. 

Zařazení FCI: Skupina 5 - Špicové a primitivní plemena, Sekce 3 - Severští strážní a pastevečtí psi, číslo standardu: 289

Historie

Předkem dnešního islandského ovčáka byli psi vikingů, kteří ostrov kolonizovali od 9. století. Z vikingských psů, kteří zůstali na kontinentu se posléze vyvinulo jiné, příbuzné plemeno -norský buhund. Pomenší, tvrdí a odolní psi pomáhali v nehostinné krajině se sháněním dobytka a hlídáním obydlí.  

První islandský pes byl představen roku 1880 na výstavě v Anglii, přesto se plemeno dočkalo oficiálního uznání anglickým Kennel Clubem až roku  1905.  

Počátkem 20. století zdecimovala populaci psů na Islandu epidemie psinky a následně tasemnic, které se přenášely i na člověka. K záchraně plemene bylo nutné křížení s jinými, co možná podobnými plemeny, například s anglickou border kolií.  

Než byl roku 1969 v Reykjavíku založen Icelandic Kennel Club, nepůsobila na ostrově žádná oficiální kynologická organizace, proto čistokrevný chov i vypracování prvního standardu probíhalo pod záštitou Britů. O deset let později se IKC stal členem FCI, která převzala Brity vypracovaný standard.

Povaha

Vlivem přikřížení border kolie získal islandský ovčák ovladatelnější povahu a úzkou vazbu na člověka. Islanďan potřebuje blízkost své rodiny, absolutně se nehodí k chovu venku, i když jeho srst a tělesná stavba mu umožňuje přečkat i extrémní počasí.  

Je to typický ovčácký a pastevecký pes, který bude „shánět do houfu“ nejen ovce, ale i děti, slepice nebo třeba králíky.  

Lovecký pud v podstatě nemá, proto se dobře snáší i se zvířaty jiného druhu včetně koček. Díky své veselá, přátelské povaze se dobře hodí i k dětem. Nemá sklon k agresivitě a rád si hraje, proto ho lze pro rodinný život vysloveně doporučit.  

Islandský ovčák dobře hlídá, ale nečekejte od něj aktivní obranu dvorku či bytu, jeho funkce je čistě ohlašovací a štěkot je záhy vystřídán radostným vítáním nově příchozích. 

Výcvik

Pokud mu dokáže zajistit dostatek pohybu a zaměstnání, zvládne islanďana i začínající chovatel.  

Důležitá je klidná a přátelská výchova založená na pozitivní motivaci, bez hrubosti a nepřiměřených trestů.  

Díky zmíněné bordeří krvi je islanďan poměrně snaživý a s majitelem rád spolupracuje, proto dobře pracuje i metodou shapingu - postupným formováním a upevňováním žádoucího chování pomocí odměňování klikrem, název pochází z anglického výrazu „shape“=tvar. 

Krmení

Tento houževnatý ovčák může být krmen jak granulemi, tak i BARFem či vařenou stravou.  

Nepatří mezi psy s citlivým zažíváním nebo vysokými výživovými nároky, přesto by měl být zachován určitý standard - granule kvalitního složení a vhodné produktové řady (malý/střední pes adekvátního věku) nebo doma nachystané krmení složené s čerstvých surovin vyvážených tak, aby byly pokryty výživové potřeby psa. 

Srst a péče

Existují dvě verze osrstění - krátkosrstá a dlouhosrstá. Obě mají dosti hrubou krycí srst a velmi hustou, měkkou podsadu, která dokonale chrání před drsným počasím. Poměrně delší srst se vždy nachází na krku, hrudi, stehnech a především na zatočeném ocase, naopak krátká je vždy v obličejové části hlavy, na uších a přední straně nohou.  

Z barev standard uvádí různé odstíny plavé, červené, šedé, čokoládové i černé, vždy v kombinaci s bílými znaky a světlejším stínováním, případně tmavou maskou u světlých a tříslovými znaky u tmavých jedinců. Vyskytují se také strakatí psi, se skvrnami více barev různé velikosti.  

Péče o Islanďana patří k nenáročným, pouze v období línání je počítejte s častějším vyčesáváním. 

Zdraví / nemoci

Islandský ovčák je zdravé a dlouhověké plemeno, nezatížené významnými genetickými dispozicemi k chorobám. Mírně častěji se u něj vyskytují onemocnění očí, zejména katarakta (šedý zákal), ve vyšším věku pak mohou přijít kardiologické problémy a degenerativní změny na kloubech (artróza).