Jihoruský ovčák

Poslední plemeno pocházející z východu, vhodné a používané pro strážní službu, které vám chci představit v tomto seriálu, se jmenuje jihoruský ovčák...


Poslední plemeno pocházející z východu, vhodné a používané pro strážní službu, které vám chci představit v tomto seriálu, se jmenuje Jihoruský ovčák, jinak také zvaný Jihorus, Južak nebo krátce JRO. Jeho historie sahá až k roku 1797. Ve starých ruských sbornících z té doby, zabývajících se zemědělstvím, je popsán pes s vrozenou vlastností pracovat bez pomoci člověka a samostatně jednat při ochraně a pasení ovcí.
Vzhledem k požadavkům pastevců a tamním podmínkám, byl po několik století cílevědomě, s použitím tvrdého přirozeného výběru, křížen asturijský ovčák (pastevecké plemeno) s původním vlkodavem. Pastevci tak získali dobrého ostrého hlídače, který byl schopen bleskurychle se rozhodnout a uhájit svěřené stádo a majetek před šelmami a dalšími predátory, pytláky nevyjímaje (tisícihlavé stádo ovcí má v zemi původu na starosti třeba jen pět psů). Kvůli pytlákům, kteří s ukradenými kusy ujížděli koňmo a na saních, byla do žil jihoruského ovčáka přilita i krev chrtů. Tak se stali bleskurychlí nejen v reakcích, ale ještě dnes předhoní správný jihorus koně v plném trysku.

Přestože se historické prameny rozchází, považuji znalost původních plemen a vývoje, za základ pochopení povahy a výchovy tohoto plemene. Staletí trávil jihoruský ovčák převážnou část svého života s jedním člověkem, s pastevcem, či dokonce zcela sám s početným stádem. Díky tomu získal nesmírnou ostražitost a nedůvěřivost k cizím lidem.
Jako všechna pastevecká plemena je i jihorus velmi inteligentní. Rozdíl od ostatních však spočívá v nadměrné samostatnosti, která vede mnohdy až k dominanci. V hierarchii smečky, kterou je pro něj rodina, přijme maximálně druhou pozici, po svém pánovi. Z tohoto důvodu není v žádném případě vhodná alternativní výchova typu „půjdeš ke mně nebo ne“. Štěněti jihorusa totiž nelze ustupovat. Zároveň však při jeho výchově není vhodné využívat tvrdých trestů a ani používat výcvikových metod pro podporu obranného a útočného chování. To by se mohlo vymstít nejen psovodovi. Ruku v ruce se samostatností jihoruského ovčáka totiž kráčí vychytralost a pomstychtivost. Proto při výchově a další práci musíte být myšlenkami vždy o krok před ním. Jedině tak budete vy i vaše okolí spokojeni a získáte věrného a bezvýhradně oddaného přítele.
Jihorus je psem jedné rodiny a miluje děti. Své rodině je velmi oddaný a velmi špatně snáší změnu majitele. V žádném případě sám nekontaktuje cizí lidi (například na procházce), natož aby se jim vnucoval. Je k nim naopak spíše nedůvěřivý.

Geneticky má zakódované ochranářské reflexy, takže ho pro tuto práci není třeba cvičit. Jeho způsob práce je pozoruhodný. Není totiž psem, který by se do narušitele zakousl a nepustil. Spíše naopak. Vybere si nejzranitelnější místo, krátce a ostře kousne a odskočí do bezpečné vzdálenosti. Tuto zábavnou činnost stále opakuje. (Krátké rychlé zákusy používají často ovčáčtí psi při nahánění stád. Aby dostali neposlušné kusy dobytka tam, kam chtějí, „štípou“ je do zadních končetin. Velmi důležité je, aby pes rychle uskočil, jinak by ho dobytek mohl zranit. Ale jihoruský ovčák je dostatečně rychlý a mrštný, aby to zvládl.) Není pro něj problém srazit útočníka na zem a zalehnout ho. Při útoku ho v žádném případě nezastaví ani bolestivé zranění. Bude bránit svěřený majetek či osobu i za cenu svého života.
Díky velmi dobře vyvinutému obrannému reflexu byli jihorusi používáni v Rudé armádě a také ve strážní službě k hlídání objektů zvláštního určení.

„Zkoušeli jsme jihoruské ovčáky v první polovině devadesátých let na hlídání objektů a k pořádkové službě. Velmi se nám osvědčili. Jsou to docela poslušní psi, chtějí však důsledné ale laskavé vedení. Používali jsme je na hlídání firmy Pergamen a byli jsme velmi spokojeni. Pracovali výborně ve velkých vedrech, ale ani zima jim nevadila. Co se týče spotřeby krmiva, je srovnatelná s německým ovčákem. Zkoušeli jsme je také na hlídání ovcí a musím říci, že jejich práce byla výborná. Velkou výhodou při této práci byla jejich nenápadnost, díky své dlouhé převážně světlé srsti byli téměř k nerozeznání od ovcí. Zloděj, který by přicházel krást, by velmi špatně pochodil, neboť jihorus opravdu bránil vše, co jsme mu svěřili, ať auto, zahradu nebo mne na procházce“, vypráví pan Froněk, někdejší majitel jihoruských ovčáků, pracovník strážní služby.
„Jihorus má u nás, stejně jako kavkazský ovčák, povinné povahové přezkoušení, pokud má být zařazen do chovu. To probíhá následujícím způsobem: Psovod přichází se psem na prověšeném vodítku a proti němu jde figurant s holí. Když je asi dva metry před nimi, zaútočí. Povahově vyrovnaný pes by měl aktivně chránit svého pána. Důležitá je nejen jeho obranná reakce, ale také schopnost opět se zklidnit.
Zkoušeli jsme s jihoruskými ovčáky také zákus do ringového obleku (s tříletými a staršími psy) a musím říci, že za služebními psy rozhodně nezaostávali. Výborně překonávali také překážky a to i dosti vysoké, až 170 centimetrů. Neselhali ani při pachových pracích. Někteří jedinci složili i zkoušku z výkonu.
Jihorus se od cizích lidí hladit nenechá, takže jsme na procházce měli mnohdy co dělat, aby nedošlo k nějakému konfliktu, i když nikdo neměl špatné úmysly. Mnozí lidé si psa chtěli pohladit, protože si ho pletli třeba s bobtailem. „Nevinný cizinec“ by zřejmě dopadl velmi špatně...“

(Více informací o plemeni jihoruský ovčák můžete získat např. u paní Pacákové na http://www.volny.cz/jihorus/).
 
text: Eva a Evžen Němcovi, foto: Terezie Pacáková
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře