Bloodhound

O plemenu

Bloodhound, někdy také psáno počeštěně „bladhaund“, je nejstatnějším z tzv. parfosních honičů. Jeden z jeho názvů, anglický barvář, však upozorňuje spíše na jeho vynikající nos, kterým je toto plemeno proslulé.  

Svatohubertský pes má delší tělesný rámec, mohutné osvalení a statnou kostru, přesto nesmí vzbuzovat dojem těžkopádnosti. Nápadným plemenným znakem jsou velmi dlouhé uši a hluboké kožní záhyby na hlavě a krku.

Historie

Ačkoliv jeho anglický název ukazuje na britský původ, pravou kolébkou bloodhoundů je Belgie. Své původní jméno, svatohubertský pes, totiž dostal po franském biskupovi žijícím na přelomu 7. a 8. století, který se po svém svatořečení stal patronem myslivců a lovců.  Sv. Hubert, za svého života údajně vášnivý lovec, dal jméno klášteru v Ardenách, kde tradičně chovali velké honiče.  

V 11. století byli tito psi dovezeni do Anglie, kde si plemeno vysloužilo dnes známější pojmenování bloodhound (barvář), které však vzniklo z výrazu „blooded hound“ , označující čistokrevného psa.  

Výtečný čich bloodhoundů se v Anglii začal užívat také k vyhledávání zločinců a již v 16. století platilo označení bloodhoundem za významný soudní důkaz.  

Během kolonizace Ameriky se plemeno dostalo také do rodících se Spojených států, kde si v 18. a 19. století vysloužilo poněkud démonickou pověst, protože se používalo k vyhledávání uprchlých otroků. 

Povaha

Bloodhound je  šlechtic a gentleman. Má klidnou a mírnou povahu, dobře se snáší s ostatními psy a vyniká také trpělivostí k dětem a jejich hrám.  

Potřebuje hodně pohybu, zejména chůzi a mírný klus. Ačkoliv je řazen mezi honiče, rychlý běh není jeho silnou stránkou a ani se pro něj příliš nehodí. Za to chůzí dokáže urazit velmi dlouhé trasy, lze ho tedy doporučit jako průvodce i na náročnější turistiku.  

Pozor však na jeho lovecký pud, pokud nemáte na 100% zvládnuté přivolání, v lese ho raději nechávejte na vodítku, jeho instinkt k následování zvířecí stopy je velmi silný. 

Výcvik

Výhodou bloodhounda je, že v něm není ani stopa agresivity a má spíše rozvážný temperament. I při ne zcela dokonalé výchově tedy nejspíš nebude nebezpečným psem, který terorizuje rodinu i široké okolí.  

Za to je však svéhlavý samorost, který povel pokládá spíše za přátelské požádání. Jeho výchova proto patří do zkušenějších rukou, potřebuje důsledný, avšak klidný a laskavý přístup. Základní poslušnost se dokáže naučit, avšak máte-li vyšší výcvikářské ambice, volte raději jinou rasu.  

Vedle myslivecké práce se bloodhoundi uplatňují také v záchranných a ozbrojených složkách při vyhledávání osob, drog či výbušnin. 

Krmení

Jakožto velké plemeno je bloodhound náročný na kvalitu i množství potravy. Majitelé tohoto impozantního plemene tak musí počítat s dlouhodobými nezanedbatelnými výdaji na jeho obživu.  

Pokud jsou pokryty výživové nároky a každý den zajištěna vyvážená krmná dávka, je lhostejné, zda krmíte granule, BARF nebo domácí vařenou stravu.  V každém případě však dbejte na vhodné složení (u granulí) a na kvalitní suroviny (u domácí stravy).

Bloodhound patří mezi plemena se zvýšeným rizikem torze žaludku, proto dodržujte preventivní opatření, jako je podávání navlhčených granulí, vyvýšené misky a především klidový režim zhruba 2 hodiny po jídle. 

Srst a péče

Srst bloodhounda  je hustá, tvrdá a dobře přiléhající. Na dlouhých ušních boltcích je zvláště jemná a kratičká.  

Barva může být černá či játrově hnědá s pálením nebo jednobarevně červená. U pálených psů rozlišujeme plášťový a sedlový typ, podle rozložení barev. Plášťový typ má pálení mnohem menšího rozsahu než sedlový, který má tmavý v podstatě pouze hřbet. Stopy bílé barvy na hrudi, prstech nebo na konci ocasu se tolerují.  

Bloodhound není náročný na péči o zevnějšek, pečlivější ošetření potřebují pouze dlouhé a těžké uši, které způsobují náchylnost k zapaření a zánětům zvukovodu, proto musí být udržovány suché a čisté.

Zdraví / nemoci

Vedle výše zmíněných ušních problémů se u bloodhoundů častěji vyskytují vady očních víček (vchlípení a vychlípení), volná, záhyby tvořící kůže také přeje kožním zánětům a ekzémům.  

Nevyhýbá se jim ani dysplazie kyčelních a loketních kloubů, z interních onemocnění byl popsán vyšší výskyt hypotyreózy a nádorových onemocnění.