Evropský saňový pes

Mnoho romantických duší bylo odkojeno romány nezapomenutelného Jacka Londona. Jeho příběhy z dalekého severu nedávaly českým snílkům spát. Pro milovníky koní je prý svět nejkrásnější ze sedla jejich ořů, pro milovníky severských tažných psů pak nepochybně ze saní tažených neohroženou smečkou chlupatých pracantů. Seveřáci pracovali jako tahouni saní pro Inuity i severní indiánské kmeny a pro původní národy Sibiře odnepaměti. Jejich praxi později převzali bílí osadníci, lovci kožešin i zlatokopové. Mnohem později se na Aljašce a v Kanadě začaly pořádat závody psích spřežení. Tak také vznikly dva nejtěžší mushingové závody světa – Iditarod z Anchorage do Nome na Aljašce (1 800 km) a Yukon Quest z Whitehorse v Kanadě do Fairbanksu na Aljašce na 1 000 mil (1 600 km).

Kde však měli brát naši dobrodruhové vhodné psy, když v české kotlině nebylo dlouho po seveřanech ani zdání? Zasvěcenci je znali jen z několika černobílých fotografií v tehdy jediném kynologickém časopise.

Pouhému projektování vzdušných zámků se však neoddávali všichni: Petr Hanzlík a parta podobně postižených nadšenců byli muži činu. Podařilo se jim vyšlechtit českého horského psa, u jehož kolébky stál zamilovaný alaskan Leif a hárající fenka slovenského čuvače. Jejich úsilí neslo výsledky: o víkendu 16.–17. března 1985 se v Krko­noších konaly první závody psích spřežení (tehdy pod taktovkou právě českých horských psů). Na prvních mushingových závodech jsme mohli ve startovní listině objevit i německé ovčáky, a především československé vlčáky. Krátce po premiéře se se závody roztrhl pytel – vznikaly další a další závody různého typu (např. sprint, mid, long) – i na mezinárodní úrovni, a to jak pro čistokrevné psy, tak otevřené (open) pro jakékoliv psy.

Počátkem osmdesátých let se v Česku objevili i první seveřáci: v roce 1981 aljašští malamuti a sibiřští husky, v roce 1984 samojedi (jednoho samojeda dlouho před tímto datem vlastnila slavná gymnastka Eva Bosáková) a konečně v roce 1989 i grónští psi. Severská plemena postupně opanovala závody psích spřežení a stála i u prvních úspěchů musherů (jezdců se psím spřežením) na mezinárodním poli.

Jak se postupně sport psích spřežení rozvíjel, klesal u některých musherů zájem o prvotní romantiku a naopak stoupala jejich touha po vyšší rychlosti a vyšších sportovních výkonech. V té době se na závodních trailech objevil alaskan čili aljašský saňový pes nebo též aljašský závodní pes (Alaska racing dog). Alaskani jsou čistě pracovním plemenem k zápřahu do saní, jejichž chovu se věnují nejúspěšnější musheři Aljašky a Kanady. Jasným kritériem výběru jsou nejlepší pracovní schopnosti, nikoliv exteriér. Vzhled těchto psů je velmi rozmanitý; jak by ne: u jejich vzniku stál sibiřský husky i aljašský malamut, ale postupně i některá lovecká plemena. Psi nemají průkaz původu, považovat však tyto psy za „pouhé voříšky“ je naprosto mylné. Vynikající musheři – chovatelé – věnují jejich šlechtění maximální péči a své celoživotní zkušenosti, a pochopitelně si o jejich chovu vedou pečlivou evidenci.

Ale postupme dále. Nároky na rychlost a pracovní efektivitu rostly, a právě v té době vstoupil na scénu evropský saňový pes (ESP).

Historie ESP

Evropský saňový pes byl vyšlechtěn v Norsku, kde byl rovněž poprvé představen na závodech psích spřežení. Počátky jeho historie nejsou tak docela jasné, poněvadž psi tahající saně se chovali ve Skandinávii odedávna. Původně byli ESP šlechtěni k tahání běžkařů (skijöring) a pro pulkaře (k tahání malých nákladních sáněk – pulek) a běžkaře.

Evropský saňový pes byl vyšlechtěn z německého krátkosrstého ohaře, pointera a greyhounda. Do některých krevních linií byl prý později přikřížen i alaskan, aljašský malamut a sibiřský husky (osobně o významném vlivu seveřanů na krev ESP dosti pochybuji, na jejich exteriéru i v povaze jsem stopy seveřanů nenalezl). Tvrdí se, že každičký pes je originálem a každý v sobě skrývá jinou krev.

Faktem zůstává, že pointer daroval ESP mimořádně vynikající čich, chrt greyhound zase ďábelskou rychlost a německý krátkosrstý ohař převahu vzhledu. Přesná definice ESP je i pro odborníky dosti ošidná. Můžeme však celkem s jistotou tvrdit, že za ESP se považuje tažný pes, který má v sobě alespoň 50 % německého krátkosrstého ohaře nebo pointera.

Vzhled ESP

Psi evropských saňových psů zpravidla mívají v kohoutku 65–70 cm, fenky 60–70 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 20–30 kilogramy. V průměru se dožívají asi dvanácti až čtrnácti let. Vzhledem se nejvíce podobají ohařům. Jejich hlava by měla mít širší mozkovnu a zužující se čenich. Oči mívají tmavohnědou barvu. Uši mají tvar písmene V se zakulacenou špičkou a jsou svěšené. Skus je nůžkový. Jejich tělesná stavba je vyrovnaná a nese v sobě velký silový i vytrvalostní potenciál. Končetiny jsou rovné a velmi dobře osvalené. Ocas je vysoko nasazený a zužuje se do špičky. Srst těchto psů je krátká, hustá a může být jak tvrdší, tak jemná. Zbarvení bývá černé, hnědé, hnědý bělouš světlý i tmavý, černý bělouš; časté je i hnědobílé i černobílé grošování. Může být též žluté nebo béžové ve stejných odstínech jako předešlé barvy. V čistě bílé variantě se tito psi nevyskytují.

Povaha ESP

Evropský saňový pes je obecně považován za velmi temperamentní a inteligentní plemeno. Poměrně velmi snadno se učí, je dobře ovladatelný, a tak se hodí pro mnohé psí sporty včetně cviků poslušnosti. Znalci oceňují, že tito psi jsou většinou mimořádně ctižádostiví a soutěživí a mají velmi dobrou výdrž.

Jejich lovečtí předkové a greyhoundi jim dali do vínku nekonfliktnost, jejich socializace je snadná a zpravidla tolerují jiná zvířata, se kterými se dobře snášejí. Většina evropských saňových psů ráda aportuje a ráda plave.

Mají velmi rádi děti, a mají-li dostatek pohybu a možností k vybití svého nezdolného temperamentu, jsou vynikajícími rodinnými psy.

Mnozí z nich rovněž vynikají jako hlídači svého domovského teritoria.

Základní péče

Srst evropských saňových psů nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Maximální pozornost je třeba věnovat jejich svěšeným uším, ve kterých se může hromadit ušní maz. Pokud tento aspekt chovatel zanedbá, může hromadění ušního mazu vést k zánětům a posléze až k ohluchnutí psa.

V zimě je třeba pečovat o polštářky psích nohou, aby nepraskaly (ošetřovat preventivně mastí). Jestliže pes v zimě závodí, je dobré používat speciální botičky.

Následující informace je tak trochu pod čarou a dozvěděl jsem se ji při neformálních debatách s některými mushery (a nemám pro ni žádný veterinární důkaz): prý je nutno velmi hlídat u ESP podíl krve greyhounda. Když je příliš vysoká, jsou takoví psi údajně náchylní k epilepsii či hluchotě.

Především však evropský saňový pes potřebuje mimořádně velké množství pohybu a vhodného pracovního vytížení. Jak už bylo řečeno, hodí se k mnoha psím sportům, nejvíce je však bezesporu využíván pro mushing, a to jak v zimě, tak „na suchu“ (včetně canicrossu – běhu se psem).

Nevýhodou evropského saňového psa pro zimní sportovní využití je bezesporu jeho krátká srst bez podsady. Po výkonu je tedy nutné oblékat psy do speciálních oblečků a umisťovat a transportovat je v termoboxech.

Norská šampionka

Jedněmi z prvních evropských saňových psů dovezených do Česka byla štěňata z elitní chovné stanice mnohonásobné norské šampionky Leny Boysen Hillestadové (jen pro ilustraci – Lena byla 3× mistryní světa, 15× mistryní Evropy a 26× mistryní Norska). Měl jsem tu čest se s touto dámou i s jejími psy setkat na několika evropských a světových šampionátech. Dobře si vzpomínám, jak jsem byl překvapen, když své krátkosrsté miláčky ještě před závody upravovala holicím strojkem. Samozřejmě že ihned po závodu museli do slušivých oblečků a poté do tepla auta do připravených boxů.

Martina Štěpánková o ESP

„Evropští saňoví psi nejsou schváleným plemenem FCI, a já doufám, že ani nikdy nebudou,“ říká čerstvá dvojnásobná mistryně světa ve skijöringu a pulce Martina Štěpánková. „Museli bychom splňovat určité parametry, což by v tomto sportu nebylo dobré. Jak známo, jde o křížence německého ohaře a pointera s příměsí chrta. Snažíme se, aby pejsci byli nejlepší povahově i stavbou těla.“ Vyžaduje trénink ESP nějaká specifika? „V létě jsou to jen procházky a koupání,“ vysvětluje Martina. „V závodním období trénujeme třikrát až čtyřikrát týdně. Nebo dvakrát plus víkendové závody. Když má pes volno, neznamená to, že leží na kanapi. Je pořád v pohybu.“ Patří ESP do kotce? „Rozhodně ne,“ vrtí hlavou Martina Štěpánková. „Všech pět našich psů bydlí s námi doma. Jsou to neskuteční mazlíčci. Já říkám, že si psa pořizuji, aby byl v rodině. Zavřít ho do kotce, to už pak vztah není takový. Přiznám se, že když byl jen jeden, spal s námi v posteli, ale pět bychom už s manželem nedali.“

Jak je těžké ESP vycvičit? „Správný evropský saňový pes se necvičí,“ vysvětluje Martina. „Má to v sobě. Maximálně ho učíte odbočky, levou a pravou stranu. Ale tah má přirozený. Už jako štěňátko na vodítku tahá. Alespoň já vždycky měla to štěstí.“

Jaké jsou osvědčené metody výcviku? „Na každého psa musíte jinak,“ přiznává Martina Štěpánková. „Na povahově měkčího se musí opatrně. Ale je jedno, jaká je to rasa, pes by měl být ovladatelný, poslušný, neagresivní. Měl by být také kontaktní, což docílíte tím, že s ním odmalička chodíte mezi jiné psy a k dětem, aby si na ně zvykl.“

Na co je třeba dávat u sportu pozor? „Psi trpí hlavně na natažené svaly, docela i na polštářky, na zmrzlém sněhu můžou být prasklé u drápků,“ vypočítává Martina Štěpánková.

Jiný názor

Musher a člen někdejší české mushingové reprezentace Slavomír Pavlík kdysi začínal s aljašskými malamuty. Posléze i on v touze po rychlosti a úspěších podlehl kouzlu evropských saňových psů. Když jsem se ptal na jeho názor, odpověděl mi: „Evropští saňoví psi jsou proklatě rychlí, mají to v krvi. Ale na rozdíl od malamutů tolik nepřemýšlejí. Rychlost je pro ně jako opiát, dokážou se rozdat až za svůj vlastní práh. A to není vždy výhodou.“

Nejasná hranice

Nedá mi to, abych se na problém nepodíval ještě z jiného úhlu. Vynikající český musher Vít Kolátor (vítěz nejtěžšího etapového longového závodu psích spřežení v Česku Šediváčkův long z roku 2015 a pátý z legendární La Grande Odyssée ve francouzských Savojských Alpách 2016) má dvaadvacet tažných psů. Vždy mně imponoval jeho důvěrný individuální vztah s každým psem, což u takto početné smečky opravdu není jednoduché. Někteří z jeho psů vypadají spíše jako alaskan, jiní jako ESP. Sám Vítek je považuje spíše za alaskany. Ale dejme raději zkušenému musheru slovo: „Mají v sobě 30 až 50 % alaskana, ale ono je to ve finále jedno, prostě to jsou kříženci šlechtění na běhání,“ vysvětluje Vít Kolátor. „Jsou křížení nejčastěji s alaskanem, greyhoundem, německým ohařem a pointerem. Díky křížení jsou nastavení povahově do pohody, a to je jedna z věcí, na kterou kladu velký důraz při výběru rodičů. Samozřejmě se daleko lépe pracuje, když jsou psi hodní a neperou se. Pochopitelně se také někdy chytnou, pořád to jsou psi, ale je to v daleko menší míře než klasická severská plemena. Díky kombinaci krve ve svých žilách jsou hodně zapálení pro běh v zápřahu a celkově jsou mimořádně hyperaktivní a natěšení na práci. Někteří jdou opravdu až na doraz, a proto je naprosto nezbytná poctivá příprava na to, co od nich člověk v dané závodní sezoně chce. Díky plynulosti tréninku se psi postupně připravují na vzdálenost, kterou je třeba uběhnout. Plynulost a pravidelnost je hodně důležitá, aby se psi nepřetěžovali, a i díky tomu se těší na každý další trénink.“

Post scriptum

Evropský saňový pes je bez diskuse psem mimořádným. Můžete to považovat za mé staromilství, ale přiznávám, že je mi trochu teskno, když na závodech psích spřežení vidím takřka jen samé ESP. Rozmanitost seveřáků (kterým to na sněhu tak sluší a kteří jako by vyběhli ze stránek románů z dob zlaté horečky na Klondiku) by jistě i dnes přidala mushingu tu pravou šťávu. Co na tom, že by s evropskými saňovými psy ve sprintových závodech prohrávali… Vždyť přece každý nemusí být první!