Jugoslávský pastevecký pes – šarplaninec (šarplaninský pastevecký pes)

Další fotografie (4)

Říká se, že historie šarplanince sahá do doby před dvěma tisíciletími. To na Balkán přišli pastevci z Asie a usídlili se na planině Šar planina neboli Stará planina – jsou to nejvyšší a nejkrásnější hory mezi Makedonií a Černou Horou, na severní hranici s Kosovem. Léta jsou zde horká, zimy ledové.

Od obyčejného pasteveckého psa k uznanému plemeni

Kromě ovcí pastevci s sebou přivedli i velké psy, předchůdce dnešních šarplaninců. O jaké psy se ale tehdy přesněji jednalo, zatím není možné prokázat. Za jisté se zatím považuje pouze to, že jenom tibetská doga je coby plemeno nejpůvodnější formou molossů. Zda ona stála na počátku vývinu šarplanince, nejsou výzkumy zatím schopny zjistit.
Za asi největší srbskou legendu se považuje tato: „Kdysi dávno lovci našli osamělá vlčata. Ta, která pila jako psi – nesrkala, ta nechali. Ostatní utratili. Následně je křížili s domácími psy, až vznikl šarplaninec.“ Proč je právě tato tak propagovaná, těžko říci. Asi nikdo si ve skutečnosti neumí představit, že by potomci vlků chránili stádo ovcí před jinými vlky. Možná tím chtěli pastevci vyzdvihnout šedou barvu srsti, přírodnost plemene, samostatnost uvažování …
I když milovníci šarplanince uvádějí jejich historii v délce trvání na několik pomalu desítek století, zmínky o šarplaninci jako takovém přicházejí až z konce 19. století. Ty popisují psa pozoruhodně bdělého a inteligentního. Jisté je, že šarplaninec byl izolován od okolního světa velice dlouho a lidé chtěli ne hezkého psa, ale praktického, který by silou i odvahou předčil jak vlka, tak i medvěda. Zůstali tedy ti nejlepší a nejsilnější. Ostatní byli utraceni. Po šarplaninci se požadovala samostatnost při rozhodování, neboť často hlídali stáda i bez pastevce. Tehdy pastevci opravdu příliš nehleděli na vzhled, ale „uzavřeností společnosti“ se utvářel v exteriérově jednotné plemeno. Jejich majitelé se zaměřili na použitelnost plemene, tedy vyžadovali od psa pomoc = využitelnost. I dnes je možné spatřit pastevce převážně albánského původu na planině Šar v doprovodu jeho věrných psů šarplaninců.
Poprvé byl šarplaninec oficiálně představen veřejnosti na výstavě 8. až 9. září 1926 v Ljublani. Ovšem byl v jedné třídě společně s krašským ovčákem a dalšími pasteveckými psy podobného typu.
Aby plemeno bylo uznáno, musel být nejdříve vytvořen standard. Ovšem to nebylo vůbec jednoduché, protože se jednalo o přírodní plemeno, tedy neujednocené v exteriéru, pouze v povaze. Šarplaninec ve své domovině existoval v nejrozličnějších velikostech, zbarveních i délce srsti, a proto vytvoření prvního standardu bylo opravdu složité. A tak k uznání plemene došlo 2. 6. 1939, přičemž standard uznával dva typy: krašského a šarplaninského psa dnešní podoby. K rozdělení těchto dvou plemen na plemena samostatně uznaná FCI došlo až v roce 1957.

Nekonečný seznam pojmenování
Šarplaninský pastevecký pes má už za sebou tolik nejrůznějších pojmenování, že laik se v tom nevyzná a kynolog žasne.
V začátcích pojmenování až po vydání prvního standardu byl publikován v různých zkomoleninách odvozených od názvu Illyria, neboť tak se Šar planina nazývala předtím. Tedy běžné pojmenování samotnými Slovinci znělo „ilýrijský ovčák“. A pod tímto pojmenováním byl také v roce 1939 zapsán u FCI. Standard a uznání však sdílel s krašským ovčákem, neboť byli považováni za jedno plemeno dvou rázů. I označení „istrijský ovčák“ patří šarplaninci, neboť jej tak nazýval a popsal známý německý kynolog Strebel. Toto pojmenování vybral proto, že je viděl na poloostrově Istrie. Až v roce 1957 byl jeho název změněn na „šarplaninec“ – podle místa svého původu.
Uznáním zvlášť chorvatského krašského ovčáka a srbského šarplanince si téměř všichni oddychli, protože se plně mohli věnovat jen té své oblíbené variantě. Krašští ovčáci vytvořili svoji vlastní větev, která zahrnovala spíše psy menší velikosti, jemnější a ve zbarvení pouze železitě šedém. A i šarplaninci si šli svou cestou a nebránili se zvedat kohoutkovou výšku těchto psů. V roce 1968 byl přepracován standard tak, aby respektoval původní typ psa z planiny Šar. Na vytvoření přesnějšího popisu plemenného standardu se nejvíce podílel dr. S. Pavlovič. A ten je také považován za nestora tohoto plemene. Byl veterinářem se zaměřením na pastevectví a zároveň kynologem.
Ovšem mimo další, již zmiňované, se setkáme i s označením: jugoslávský pastevecký pes, šarplaninský pastevecký pes a šarplaninský ovčák. Dalo by se říci, že vše je správné …

Plemeno je uznáno a co dál?
Profesor Pavlovič od počátku prosazoval určité rozdělení do typů: 1) murdž – ocelově šedá barva, kterou tehdy mělo asi 20 % jedinců, 2) sari – rezavé zbarvení, které bylo poměrně vzácné a postupem času se pravděpodobně vytratilo, 3) merdžan – v překladu z turečtiny znamená „perla“ a je to bílé zbarvení, které mělo asi 30 % jedinců, a dodnes se jich několik vyskytuje, 4) karabaš – v překladu z turečtiny znamená „černá hlava“ a jednalo se o jedince v krémové barvě a s černou maskou, přičemž těchto jedinců bylo odhadem 30–35 %, 5) akbaš – turecky „bělohlavý“, tedy pes bez černé masky. Následovalo další pojmenování typu, a to nejen barevného zaměření. Ti však se v chovu dál již vůbec neprosadili. Jednalo se například o baljuse – strakaté zbarvení a tigara či ruda, což označovalo krátkosrsté varianty různého zbarvení. Zajímavostí ještě je, že v bývalé Jugoslávii se zbarvení typu „vlkošedá“ říkalo v překladu „zelená“.
Kdysi byl vývoz šarplanince z bývalé Jugoslávie přísně zakázán. Pravděpodobně i proto, že byl ve válce využíván jako dobrý hlídač a pro armádu byl prodej šarplanince nemyslitelný. Pastevci velice neradi své psy prodávali, a když už některého ze svých dobrých psů dali, tak pro mimořádně dobrý skutek nebo nejlepšímu příteli za záchranu života apod.
Šarplanince měla armáda snahu využívat jako služební plemeno. Ovšem nastával problém se změnou psovodů, což za války bylo běžné. Šarplaninec si na nové pány zvyká dlouze a některé nové psovody nepřijal nikdy. Časem tedy bylo upuštěno od chování tohoto psa jako univerzálního služebního plemene, ale používal se dál jako ryze pes hlídací. Takovou práci zastal znamenitě a byl v ní nenahraditelný. Armáda chov šarplaninců brala a vedla velice poctivě a pečlivě. Štěňata z tohoto chovu se však nemohla dostat k běžnému majiteli či chovateli, a tak jedinou možnou cestou, jak získat štěně „z armádou prověřených psů“, bylo nakrýt „civilní“ fenu „armádním psem“.
A právě za nejúspěšnější chovatelské a výcvikové stanice šarplaninců na území bývalé Jugoslávie patřily Vojenské ústřední výcvikové centrum psovodů v Niši a jedna z největších věznic ve Sremské Mitrovici. Ve věznicích pracoval šarplaninec ve skupině dalších psů. Každý večer byla smečka šarplaninců puštěna do uliček a prostranství obklopujících budovu věznice, aby zde samostatně hlídali. Ráno je vězeňská služba odváděla odpočnout si do kotců mimo věznici. Z takto hlídaného objektu neměl prakticky nikdo šanci uniknout. Zajímavostí také je, že v armádní chovatelské stanici v Niši se věnovali chovu „železnošedé barvy“, aby se shodovala s barvou uniforem.
Když se však obyvatelé bývalé Jugoslávie stěhovali do světa za prací, někteří si s sebou vzali i svého psa, šarplanince. Tím se „národní stříbro“ dostalo do povědomí a šarplaninec se začal chovat, i když spíše v malé míře, téměř na celém světě.
Zejména v období válek, kdy se o chov v zemi původu prakticky nikdo nestaral, docházelo často k ilegálnímu přikřižování jinými plemeny. To však změnilo u některých linií povahu a ztratila se lehkost. Což je velká škoda, protože chov „čistých“ šarplaninců byl na poměrně vysoké úrovni. A protože se chovatelé (a to v různých státech) nemohli dohodnout, zda nemá mít moderní typ jinou kohoutkovou výšku, v některých chovatelských stanicích samozřejmě nelegálně docházelo ke křížení s kavkazským pasteveckým psem, nebo dokonce mastifem. Mluví se však i o pokusech s přikřížením jiných plemen, jako například novofundlandským psem nebo německým ovčákem, nebo dokonce i vlkem. Naštěstí existuje mnoho fotografií původních psů, je tedy možné čeho se držet a „nepravé“ šarplanince dostat z chovu.
První klub chovatelů tohoto plemene vznikl až v roce 1977 v bývalé Jugoslávii. Kromě chovatelsky utužovaných jedinců, pečlivě vedených a vystavovaných, existuje ještě skupina tzv. přírodních šarplaninců, známá pod označením třída „izvornich“. Je vyhlášena na speciálních výstavách a samozřejmě vzbuzuje pozornost především kynologické veřejnosti. Nalezneme zde jedince, kteří jsou houževnatí, ale také nevyzpytatelní, žijící v horách a „postaru“. Nejlepší z těchto jedinců jsou pak využiti k chovu, což zaručuje přilití nové krve, tedy oživení chovu správnou cestou k původnímu exteriéru a povaze šarplanince.
Kromě místa původu je nejpočetnější asi ve Francii a v Německu. Dále je oblíben i ve Finsku, Itálii, Řecku a Maďarsku. Jinde je plemenem málopočetným a nebo se nevyskytuje vůbec.
Za první výraznou chovnou linii na území České republiky je považováno spojení importovaných jedinců – psa Dika a feny jménem Akrea (oba narozeni v roce 1975) chovatele Jiřího Poledníčka – ch. s. „z Cerhovických drah“. Psal se rok 1980. Klub pro příznivce, majitele a chovatele šarplaninského pasteveckého psa vznikl až v lednu 1987.
V osmdesátých letech 20. století měli farmáři v Americe velké problémy se šelmami, zejména s přemnoženým kojoty, kteří likvidovali jejich stáda. Když farmáři hledali, kupovali a zkoušeli nejvhodnější plemena, která by vyřešila jejich problém, údajně se jim nejvíce osvědčil právě šarplaninec.
V devadesátých letech se začaly objevovat a zvýrazňovat dva typy. Milovníci šarplaninců je rozškatulkovali na „medvědy“ a „kočičky“, což mělo vystihovat jejich exteriérový typ. Rozdílnost byla vskutku výrazná i pro laika. Nastala dlouhá polemika a zdůvodňování jednotlivých stran, proč je ten či onen typ šarplanince správný.

Jaký je, a co od něj můžeme čekat?
Ve štěněčím věku je nutná socializace, laskavost, důslednost a také oboustranné porozumění. Rozhodně není možné, aby s ním cvičil jiný člověk než jeho pán. Uznává jen jednoho pána, ostatní členy rodiny bere jako ostatní členy smečky. K dětem je hodný a až neuvěřitelně mazlivý, i přes svou značnou velikost. Má rád toho, kdo si ho zaslouží. Bez důvěry to nejde, a pokud si k někomu vytvoří averzi, za celý svůj život to nezmění.
Neodpouští a nezapomíná výchovné chyby. Proto je nutné být důsledný, ale i spravedlivý. Tělesné tresty jsou u štěněte nepřípustné. K cizím je nedůvěřivý, a vyhodnotí-li situaci či člověka jako nebezpečného pro jeho pána, může i zaútočit. Rozhodně to není medvídek na mazlení pro každého kolemjdoucího. Je to věrný a neúplatný přítel rodiny.
Není psem, který by dělal vše, co vidí v očích svého pána. Chce být partner, nechce se zcela ve všem podřizovat. Nepracuje z podřízenosti, ale z oddanosti svému pánovi. Je ochotný spolupracovat, ale je potřeba si jej umět získat. Je velmi vnímavý a nesnese křivdu.
Také je velice inteligentní. Tím však není myšleno, že se rychle a rád učí, protože jako žák je výrazně pomalejší než např. ovčácká plemena. Oplývá inteligencí řešit samostatně úkoly a vyhodnocovat správně situace.
Mimo své území je (měl by být) většinou nevšímavý a klidný, přesto připravený zasáhnout v případě opravdového ohrožení. Je klidný, velice pohotový, když je třeba.
Je poměrně tvrdohlavý, což pramení z jeho samostatnosti. Proto se nehodí ani na závody a zkoušky, kdyby byl dobře vycvičený a vedený, protože nemá vždy náladu plnit povely „jen tak“, aniž by znal důvod. Není to pes, který by se hodil k všestrannému výcviku, i když mnoho z cviků poslušnosti je ho možné naučit. Dokonce i stopovat nebo kousat do rukávu. Ovšem šarplaninec má jiné uvažování, nejedná impulzivně. Často si chce počkat na pravou chvíli anebo zauvažuje, kde má protivník slabinu dříve, nežli bezhlavě zaútočí. To někdy může připadat jako zaváhání. Také dobře pracují ve smečce. Určitě u něj platí, že práce – hlídání v týmu (dva či více šarplaninců) – je efektivnější a razantnější.
Pokud si myslí, že na protivníka stačí štěkat, zůstane jen u štěkání. Jestliže vyhodnotí situaci jako značně nebezpečnou, nehnutě vyčkává na vhodnou dobu razantního zákroku. Do té doby vypadá, jako by se ho nastalá situace netýkala.
Je to pes, který má hlídání v krvi a je na něj spolehnutí. Umí cizím dát jasně najevo, že je třeba se ho bát, ale svou rodinu má velice rád. Platí, že k rodinným příslušníkům je vstřícný a ohleduplný. Většina šarplaninců má poměrně vysoké sebevědomí. Jakmile se mu něco nezdá, něco slyší nebo vidí, vše jde ihned zkontrolovat, i kdyby měl být celou noc a celý den na nohou. Jeho reakce je rychlá a nečekaná. V boji s medvědem musel hledat na zvířeti slabá místa, musel být v útoku nepředvídatelný a záludný. Často zaútočil a stáhl se, aby znovu zase zaútočil z jiného úhlu a v pravou chvíli. Medvěd je příliš velký a silný na to, aby stačil jeden nekompromisní zákus. Snadno by psa zabil jednou ranou své tlapy. Toto chování – přemýšlivá obrana – mu zůstalo doposud. Proto není vhodný ke klasickému výcviku již zmiňované „cvičákové obrany“.
Někteří jedinci zůstávají velice nedůvěřiví až do druhého roku věku. Jakmile dospějí, naberou sebedůvěru a jejich počínání je velice rozhodné a odvážné. Dospívají mezi druhým a třetím rokem věku.
Při hlídání stáda má snahu pomáhat právě narozeným mláďatům. Pro někoho se může zdát překvapivá skutečnost, že většina šarplaninců ve své domovině samostatně odejde hledat ztracené jehně a přivede jej zpátky ke stádu. Stádo a pastevce hlídá bez výcviku, sám od sebe, stejně tak zahradu, dům a majetek svého pána.
V současné době však šarplaninec u stáda pracuje jen v ojedinělých případech. A nastala situace, kdy chovatelé začali řešit otázku, jestli se změnou prostředí a využití šarplanince je vhodné přizpůsobovat i jeho povahu a vzhled. Platí, že plemeno přežije jen v případě, že o něj bude zájem …

Zkrácený standard plemene
Celkový vzhled a vlastnosti: šarplaninec je mohutný pes vyrovnaných proporcí, s mohutnou kostrou, výrazně nadprůměrné velikosti. Má hustou, dlouhou, poněkud hrubou srst, která zdůrazňuje dojem zavalitosti. Má statnou konstituci, vyrovnanou a dobrou povahu, je spolehlivý, ochranitelský, ale nikoliv nevrlý či kousavý, je neúplatný a oddaný svému pánovi.
Kohoutková výška: dosahuje u psů průměrně 62 cm a u fen průměrně 58 cm. Psi s výškou pod 56 cm a feny pod 54 cm nejsou způsobilí do chovu.
Hmotnost: psi 35–45 kg, feny 30–40 kg.
Délka těla: délka těla je o něco větší než kohoutková výška, poměr je okolo 8:10 pro psy, 10:12 pro feny.
Hlava: je v dobrém poměru k tělu. Její celková délka je zhruba 25 cm, což odpovídá zhruba 40 % kohoutkové výšky. Lebeční partie hlavy je poněkud delší než tlama (poměr je 57:43 %). Lebka má lehce konvexní horní linii; nosní hřbet je rovný. Linie obou profilů jsou konvergentní.
Lebeční partie: je široká s dobře vyznačenou čelní rýhou. Při pohledu z profilu i shora má lebka být lehce konvexní a mírně zaoblená. Nadočnicové oblouky (obočí) jsou jen lehce vyznačené. Týlní hrbolek není viditelný.
Stop: slabě vyjádřený.
Tlama: je kratší než lebeční partie, široká a hluboká u kořene, lehce se zužuje směrem k nosní houbě. Nosní hřbet je rovný a široký. Spodní čelist při pohledu z profilu začíná obloukem a pokračuje rovnou linií divergující (odklánějící se) od profilu nosního hřbetu.
Nosní houba: široká a černá.
Pysky: středně silné a přiléhající; horní pysk jen mírně překrývá spodní. Koutky pysků jsou čisté, bez byť jen náznaku převislosti.
Zuby: nůžkový skus, úplný chrup.
Oči: mandlového tvaru, nejsou velké ani hluboko uložené, barva je tmavě nebo světle hnědá. Klidný, ale pronikavý pohled, beze strachu. Víčka a viditelné pojivové tkáně mají být černé.
Uši: jsou nasazeny na linii probíhající od špičky nosu vnitřním koutkem oka nebo lehce pod ním. Jsou tvaru „V“ a svěšené, nesené přiléhavě k lícím, pokryté krátkou hustou srstí.
Krk: šíje je lehce konvexní nebo rovná. Linie hrdla je rovná. Krk je středně dlouhý, ale kvůli délce a hustotě srsti vypadá kratší, než ve skutečnosti je. Široký, hluboký a svalnatý, hladce přechází v hlavu i v plece. Má být nesen lehce na linii hřbetu. Kůže je přiléhající, bez laloků. Srst je hustá, dlouhá a hrubá, s vyznačeným límcem v místě přechodu hlavy v krk; tento znak zvyšuje šířku a hloubku této části těla.
Trup: celkový vzhled: horní linie trupu je vodorovná nebo mírně spadající směrem k zádi. U psů chovaných v horách je možno povolit záď položenou lehce výše než kohoutek (přestavění), ale není to žádoucí znak. Celková délka těla mírně přesahuje kohoutkovou výšku.
Kohoutek: středně vyvinutý a široký. Spojení s krkem je mohutné a přechod sotva znatelný.
Hřbet: je rovný a široký, ne příliš dlouhý. Bederní část je kratší, široká a osvalená.
Záď: středně dlouhá, spadající, dobře osvalená.
Hrudník: je hluboký, hrudní koš dosahuje k loktům. Je střední délky, s lehce klenutými žebry. Předhrudí je široké a osvalené. Obvod hrudního koše má přesahovat kohoutkovou výšku o nejméně 20 %.
Břicho: vtažené a osvalené. Spodní linie jemně stoupá směrem zpředu dozadu. Slabiny jsou poměrně krátké, s dobře vyjádřeným přechodem.
Ocas: je dlouhý, dosahuje nejméně k hlezennímu kloubu. Horní linie zádi postupně a pravidelně spadá k ocasu. Ocas je v kořeni silný, zužuje se ke špičce, s praporcem na spodní straně. Nesen v lehkém oblouku jako šavle; když je pes v afektu, je oblouk výraznější a ocas může být zvednutý nad linii hřbetu.
Hrudní končetiny: celkový vzhled – hrudní končetiny jsou rovné, proporčně přiměřené k trupu. Lokty jsou zhruba v 55 % kohoutkové výšky. Jednotlivé části hrudních končetin jsou vzájemně v dobrém poměru i v dobrém poměru k trupu. Plece jsou poměrně dlouhé a široké, ploché, spadající, a tvoří s horizontální linií úhel 65°. Nadloktí (humerus) je uloženo šikměji než ramenní lopatka, s úhlem 55° k horizontální linii. Spojuje se s předloktím v úhlu 145°. Loketní kloub je široký, není ani vtočený dovnitř, ani vytočený ven, je uložen jen těsně vedle hrudního koše. Předloktí je rovné, dlouhé, s mohutnou kostrou a dobře vyvinutým osvalením a s praporcem na zadní straně. Nadprstí jsou široká a silná, lehce šikmá. Tlapky jsou pevné, oválného tvaru, s dobře klenutými uzavřenými prsty. Drápky silné a černé. Polštářky tuhé, ale pružné, černé.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu stojí nohy stejnoměrně, poněkud šířeji než hrudní končetiny. Při pohledu ze strany vykazují rovnoměrnou stavbu a poměrně dobré úhlení. Stehno je dobře osvalené, zaoblené, šikmo umístěné, svírá s horizontálou podobný úhel jako rameno. Koleno (kloub mezi stehnem a bércem) je o něco méně úhlené než skapulo–humerální kloub (kolem 125°). Koleno je silné a široké. Bérec je také šikmo postaven, silný, s dlouhými svaly a velmi huňatým praporcem. Hlezno je široké a vykazuje poměrně otevřený úhel (kolem 130°). Nárt (zadní nadprstí) má být méně šikmý než nadprstí (pozn. překl.: zde je zřejmě míněno přední nadprstí). Paspárky jsou vzácné a měly by být odstraněny.
Pohyb: krok je dlouhý a pružný. Nejobvyklejším krokem je klus s vysokým pohybem a středním předkrokem. Ve cvalu pes působí poněkud těžkopádněji, ale skoky jsou dlouhé a prostorné.
Kůže: středně silná, pružná a po celém těle dobře přiléhající. Bez laloků a volné kůže. Všechny viditelné sliznice jsou černě nebo tmavě pigmentované.
Srst: hlava, uši a přední strany končetin jsou pokryty krátkou srstí. Kolem krku, na zádi, na zadní straně končetin a na ocase je srst dlouhá, téměř plochá a poněkud hrubá. Pod krycí srstí je krátká hustá bohatá podsada s jemnou texturou. Na kohoutku má srst měřit 10 až 12 cm; nesmí být kratší než 7 cm.
Barva: šarplaninec je jednobarevný pes. Přijatelné jsou všechny barvy, od bílé k tmavě hnědé, která vypadá téměř jako černá. Upřednostňované odstíny jsou zelenavě šedá (kovově šedá) a tmavě šedá. Tečkování a bílé znaky nejsou povoleny. Pigmentovaní psi mohou vykazovat maličké bílé znaky na hrudníku a prstech, tyto znaky jsou ale nežádoucí. Horní část hlavy, krk a tělo jsou tmavšího odstínu, který se zeslabuje až k špinavě bílé nebo žlutavě šedé na okrajových částech těla. Změna musí být velmi pozvolná a v žádném případě nesmí působit dojmem skvrnitosti nebo skutečně vytvářet skvrnitou srst.
Hmotnost: psi v pracovní kondici 35 až 45 kg, feny mezi 30 a 40 kg.
Vady: jakákoliv odchylka od uvedeného standardu musí být nahlížena jako vada, a závažnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni.
Vylučující vady: agresivita nebo přílišná plachost, chybějící premoláry, velká disproporce délky těla a kohoutkové výšky. Nedostatečná kohoutková výška, srst kratší než 7 cm, větší bílé znaky (skvrny) a žíhané zbarvení, depigmentace viditelných sliznic a očí, jakékoliv degenerativní vlohy, silně kravský postoj nebo kravská hlezna, předkus, podkus, psi narození jen s pahýlem ocasu nebo zcela bez ocasu, silně prohnutý hřbet atd.
Psi jasně vykazující povahové nebo fyzické abnormality musí být diskvalifikováni.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře