Bladhaund Bloodhound

Další fotografie (4)

Jak dlouhá historie bloodhounda je, pravděpodobně už nikdy nezjistíme. Psi jsou chovaní již velmi dlouhou dobu a stále se vyvíjejí a i částečně mění svou podobu. Samozřejmě, že mnoho plemen se typově podobá a čím je delší jejich historie, tím více plemen se hlásí do některého vývojového článku zejména díky jisté podobnosti, využitelnosti nebo i místa výskytu. Rozhodně nepopíratelné je, že bloodhound v podobě, jakou známe dnes, existuje několik staletí, ale jeho genetický základ je pravděpodobně delší než dvě tisíciletí.

Bezesporu se jedná o prastaré plemeno
Existuje jistá hliněná babylonská tabulka stará 2 000 až 1 000 let před Kristem, na které jsou vyobrazeni dva s největší pravděpodobností lovečtí psi. Jejich podobnost s bloodhoundem je výrazná. Ovšem podobnost stejné míry můžeme spatřit i s některými dogovitými plemeny a zejména mastify. Proto sice může až sem sahat historie bloodhoundů, ale také nemusí.


Další možnou stopou do hloubky historie tohoto zajímavého plemene je záznam pocházející z doby 55 let před Kristem, kde jsou popisováni velcí lovečtí psi s vynikajícími čichovými schopnostmi. Dle popisu a s ohledem na historii jiných plemen by se mohlo jednat o přímého předchůdce bloodhounda. Má se za to, že genetický základ bloodhounda koluje v těle většiny barvářů, ne-li všech.


Samotný vznik tohoto psa je stále ještě velkou neznámou. Pravděpodobně je potomkem keltského brakýře, přičemž postupně v chovu zapůsobila i dogovitá plemena.



Proč pes sv. Huberta?
Svatý Hubert, syn Bertranda, vévody Akvitánského, byl původně rytíř a slavný lovec. Jmenoval se Francois Hubert z Ardenau. Kostel nechal postavit v místě, kde se mu údajně zjevil jelen se zlatým křížem mezi parohy. Po této příhodě se dal na cestu víry.


Ještě než se v 7. století vystavěl benediktinský kostel, existovali v jeho okolí (v okolí Arden) dobří lovečtí psi. Byli v různých barvách, ale nejčastěji se zde vyskytovali celočerní honiči, kterým se jednoduše říkalo Black. Sv. Hubert byl po celý svůj život velkým milovníkem lovu a psů. A tedy nejen víře, ale i chovu psů zasvětil svůj život.


Psi sv. Huberta jsou zřejmě nejstarším parforsním plemenem honičů ve Francii. Byli to specialisté, kteří byli rozděleni na jednotlivá „plemena“, ale přitom se, až na zbarvení srsti, jednalo o stejný typ psa. A tak se ustaloval typ psa královského v bílé barvě, šedí a bílo–šedí jedinci byli považováni za psy sv. Ludvíka, hnědě zbarveným jedincům se říkalo svatohubertští psi a z černých a černo–hnědých (s pálením) posléze vyvstali bloodhoundi. Bíle zbarvení jedinci byli považováni za specialisty na jeleny. Za nejslavnějšího bílého psa sv. Huberta je považován pes jménem Souillard, kterého vlastnil král Ludvík XI.


Tito psi byli častým darem králů navzájem. Byli to psi bohatších vrstev a nezřídka chováni v několika stohlavých smečkách. Velkou smečku vlastnili panovníci jako např. král Jakub I., Jindřich III., nebo i královna Alžběta. Například Jindřich III. je v jednu dobu zakázal komukoliv dalšímu chovat pod pohrůžkou trestu smrti. Tak to možná kdysi bylo. Dnes jsou všichni jedním plemenem a bílá či šedá barva je zcela nepřípustná. I když takto zbarvení jedinci jistě museli vypadat krásně a zajímavě.


Od osmého až do osmnáctého století muselo obyvatelstvo sv. Huberta místo daní každoročně dodávat na královský dvůr na 180 mladých výborných psích stopařů. Za tu dobu se plemeno ustálilo a již dlouhou dobu se výrazně nezměnilo.


Roky plynuly a loveckých vlastností se využívalo a byly víc a víc podporovány. Bloodhoundi byli zpravidla voděni na stopě na šňůře. Nepracovali na volno. Pracovali ve smečce, která byla na volno a zvěř štvala. Kdykoli ztratili stopu, bloodhound pomohl.


Později byli psi sv. Huberta používáni jen jako vodiči při lovu černé zvěře. Psi se ujednotili v typu, ale zároveň byli od sebe, až na zbarvení srsti k nerozeznání. Ovšem koncem 19. století přišel zlom a naopak se všechna plemena typu bloodhounda chovaná v Ardenau téměř vytratila.


Následovaly sice pokusy o jeho znovuzrození, bohužel téměř bez výsledku. Plemeno zachránil fakt, že v předchozích letech byli častým darem a rozšířili se tak po celém světě. Bylo tedy odkud brát a mohlo se začít znovu. Nacházeli se jak v Severní, tak Jižní Americe, ale i v Africe. Zároveň vycestování psů mimo oblast původního chovu dalo za vznik několika dalším plemenům, ale také přetvoření psa sv. Huberta do odlišných typů. Zjednodušeně by se dalo říci, že v Evropě to byl bloodhound a v Anglii svatohubertský pes. Přesto lze konstatovat, že psi sv. Huberta a posléze odděleně chovaní bloodhoundi si byli až k nerozeznání podobní. Kolikrát ani nebylo jisté, zda se jedná o bloodhounda, nebo psa sv. Huberta. Proto je také FCI uznala jako jedno plemeno a nedovolila jejich rozdělení.


Zcela zamotaná je pak historie o putování tohoto plemene po Evropě a Velké Britanii. Údajně bloodhounda dovezl do Velké Británie Vilém Dobyvatel už v 11. století. Někteří kynologové se domnívají, že se jedná o import z pevniny, jiní, že jsou původem francouzským plemenem. Můžeme se také dostat k tvrzení, že bloodhound chovaný ve Velké Británii je kříženec anglických loveckých psů a dánské dogy …


Kdybychom to shrnuli, před mnoha stovkami let existovalo jedno „plemeno“, které se vyskytovalo v několika variantách a pod různými názvy. Více méně kromě zbarvení šlo o shodné exteriérové i povahové typy, které se lišily jen v barvě a několika exteriérových drobnostech dle místa svého chovu.


Milou zajímavostí je, že v kostele sv. Huberta se od 7. století až po druhou světovou válku sloužila vyhlášená středověká psí mše.



Název stokrát jinak
Pozastavit se u názvu tohoto psa je nutné, avšak narazíme na názvy, které mají velkou spojitost s bloodhoundem, byť jsou někdy považováni za samostatné plemeno. Slovo bloodhound je pravděpodobně odvozeno od výrazu „blooded hound“, což znamená „čistokrevný“. Zároveň slovo bloodhound lze přeložit jako „krvák“. Není to však krvelačný pes nebo krvavá bestie, ale vysvětlení musíme hledat v čistotě jeho chovu neboli v královské krvi (šlechtic, plnokrevník). Také je toto označení někdy překládáno jako pes, který jde po barvené stopě, tedy sleduje krvavou stopu zvěře. Rozhodně označení psa coby krvežíznivce je protipólem toho, jaký bloodhound je. Jeho mírumilovnost je příslovečná. Označení bloodhound se poprvé objevilo přesně v roce 1256.


Dále se můžeme setkat s názvem „sleuth hound“. Jeden kynologický zdroj uvádí, že tento pes je prapředek bloodhounda, jiný, že je to pouze jiné označení bloodhounda. Jedno však nevyvrací druhé. A tak dále můžeme číst o sleughoundovi (slothaundovi), sloughaund či bluthundovi a vlastně se dané informace budou přímo týkat bloodhounda. Totéž platí pro označení svatohubertský pes nebo pes sv. Huberta. Jinými slovy také Chin de saint–hubert. Toto označení vzniklo až v 16. století.


Abychom na někoho nezapomněli, vzpomeňme na dalšího „bílého bloodhounda“, tehdy známého pod označením anglický talbot. O jeho historii je známo minimum informací, ale výskyt, upotřebení i popis se shodují s bíle zbarveným bloodhoundem, respektive psem sv. Huberta. Tedy nelze předpokládat, že by se jednalo o další podobné plemeno, ale téhož psa, jen chovaného v jiné části země.



Nikdy se nejednalo o lovce, ale o stopaře
Z 16. století pochází mnoho zpráv o bloodhoundech. Nejen že se již vyskytovali téměř výhradně jen v barvách, jaké známe dnes (ovšem bílé „stříkance“ byly povoleny, a to hodně dlouho), ale byla to doba, kdy se využívalo jeho vynikajícího nosu k hledání zlodějů a dalších pobertů.


Ze stejného století existují záznamy a pověsti o bloodhoundech, kteří zejména v Anglii stopovali a následně masakrovali své oběti. Je však velice nepravděpodobné, že by toho bloodhoundi byli někdy schopni. Nikdy předtím ani nikdy potom totiž neprojevovali agresivitu ke sledované oběti. Nabízí se dvojí vysvětlení. Buď příběhy o bloodhoundech byly značně zkreslené a předávaly se jejich příběhy dál proto, aby zvedly obavu až paniku mezi zloději, nebo se nejednalo o bloodhoundy, ale psy jim podobné, případně jejich křížence s mastify či různými dogovitými plemeny. Také je fakt, že i některé záznamy těch dob hovoří o tom, že pes, který strhl pronásledovaného člověka, nebyl považován za bloodhounda, ale za křížence s kubánským mastifem.


Popisováni jsou psi vzhledu bloodhounda, také jsou označováni za bloodhoundy, kteří měli nejen stopovat zvěř, ale také zloděje a vrahy. Údajně často spolupracovali s greyhoundy, kterým se říkalo „ti první“.


Tito „bloodhoundi“ byli přes den drženi v chlévech a večer se vypouštěli, aby polapili jakéhokoliv zloděje dobytka. Tvrdilo se, že zloděje tento pes pozná kdykoliv a také na něj zaútočí. Většinou hladoví psi zloděje napadali a údajně se často nerozpakovali jej po strhnutí i hned roztrhat na kusy a sežrat. Ty, které psi nezabili na místě, lidé pověsili na nejbližším stromě. Tyto velmi tvrdé postupy proti zlodějům opravdu byly natolik odstrašující, že zlodějů velmi rychle ubývalo. Kdo nepustil psa do svého obydlí, byl sám potrestán stejně jako vrah.


Tito psi byli vyhlášenými lovci lidí bez slitování a jejich jméno se dostalo rychle i za hranice Anglie. Dostali se tak např. do Ameriky, kde chytali uprchlé otroky. Ovšem záznamy hovoří o tom, že psi dovezení do Ameriky nebyli čistokrevní bloodhoundi, neboť prý byli více podobní dánským dogám, a mluvilo se i o křížení s americkými foxhoundy a zmiňovanými kubánskými mastify.


Ať tomu bylo jakkoli, psi označovaní jako bloodhound měli i v Americe velkou vážnost. Koho pes označil jako pachatele, ten byl automaticky brán coby hlavní podezřelý a „výpověď“ psa tak měla váhu důkazního materiálu.



Důležitější exteriér, nebo schopnosti?
V 18. století byl jejich počet velmi nízký. V Evropě se téměř nechovali a byli k vidění zejména v černo-tříslové barvě téměř výhradně ve Velké Britanii. Současně se však stále vyváželi za hranice, a to i na americký kontinent, zejména pro jejich neuvěřitelně dobré čichové schopnosti a vytrvalost na stopě.


Koncem 19. století, když se začaly rozmáhat výstavy, se i tito psi dostali do rukou chovatelů, kteří je rádi ve výstavních kruzích prezentovali. Poprvé se na výstavě objevil v roce 1860 v Birminghamu. Nejen zde zazářil nejlepší bloodhound té doby jménem Druid. Jednoho z výstavních jedinců vlastnil i třeba Napoleon III. Za nejvýznamnějšího chovatele konce 19. století je považován Erwin Brough. Ten také pomáhal s vytvořením prvního standardu s Dr. Sidney Turnerem. Ovšem již na přelomu 19. a 20. století se hovořilo o degeneraci plemene, především přehnaném zdůrazňování některých částí hlavy. Dokonce výstavní boom kolem bloodhoundů vedl tak daleko, že jejich vynikající stopařské vlastnosti se jako by vytratily.



Najdeme i článek z roku 1903, který popisuje pokus učiněný v roce 1898, kdy bylo 16 bloodhoundů navedeno na stopu lišky (na vlečce), v jednoduchém terénu a jen 2 000 metrů dlouhou. Většina ze psů nejevila vůbec o stopu zájem, jiní během stopování z trasy zcela sešli. Nakonec k cíli došli pouze dva jedinci. Na to, kolik bylo po staletí bloodhoundů, tak po druhé světové válce křičel alarm, že je jejich chov na vymření. V roce 1944 jich bylo zaregistrováno pouze šest! Nezvratně muselo dojít ke křížení s dalším plemenem. Byl vybrán jako nejvhodnější plemeno foxhound.


Dlouho byla v chovu běžně využívána příbuzenská plemenitba. Ta upevňovala bloodhounda v typu, ale zároveň snižovala jeho vitalitu. Bloodhoundi byli známí tím, že jejich chov velmi často postihovala psinka. Bylo to přisuzováno právě příbuzenské plemenitbě. Z tohoto důvodu docházelo k přikřižování dalších v tu dobu známých plemen, aby se koeficient příbuzenské plemenitby zmenšil. Těmito kroky a několika vhodnými kříženími se zlepšil nejen zdravotní stav psů, ale také jejich čichové schopnosti.


Amerika a Evropa si řídily chov bloodhounda dle svého, a tak nakonec si mohly vzájemně s chovem pomoci. Po několika stoletích, kdy byli bloodhoundi využíváni v praxi ke sledování lidí, přišly na řadu i různé zkoušky a následně soutěže v tomto směru. Ty jsou zachovány v některých částech světa dodnes.


Bloodhoundi od začátku 20. století pracují u policie jako stopařští psi, kteří vyhledávají jak oběti, tak násilníky. Patří mezi první plemena, která byla využívána ozbrojenými složkami a záchrannými skupinami k prospěchu lidstva. Byli známí vypracováním dlouhých a složitých stop, a to i několik desítek hodin starých. Někdy byly stopy staré i několik dnů! Za legendárního je považován pes jménem Nick Carter, který údajně vypracovával několik až 100 hodin starých stop a pomohl za svůj život najít přes 600 hledaných osob.


Bloodhound je jedním z plemen, která dala vzniknout několika plemenům. Asi nejvýrazněji se podepsal u plemene coonhound a polský honič.


K nám byl dovezen první bloodhound jménem Athos of Jalen's Wood, a to v roce 1974. První štěňata na našem území se narodila v chovatelské stanici Ze stříbrné stezky.


Dobrák od kosti
Jak je velký, tak je něžný. Opravdu jeho velikost nevypovídá o nebezpečnosti, neboť se jedná o jemného, mírného, rozvážného a mírumilovného psa. Nejen že vyhlíží důstojně, ale on se tak i chová. V mládí je sice i přes svou velikost akční a bouřlivý, ale v dospělosti má příjemný a přiměřený temperament rodinného psa. Proslul beránčí dobromyslností a najít agresivního bloodhounda je nemožné. Proto kdo chce hlavně hlídače, rozhodně by neměl přemýšlet nad tímto plemenem. Rozhodně to ale není gaučový povaleč. Potřebuje procházky, čím delší, tím lepší, a velice ocení majitele, který se s ním bude věnovat stopařině. Milují to.


Dnes je držen nejčastěji jako společenské plemeno, čas od času jej můžeme spatřit v lese nebo na náročných stopařských akcích. Je to pes s příjemnou nekomplikovanou povahou, pokud nebudeme mít na mysli jeho poměrně chabou poslušnost. Jsou totiž ochotní poslechnout jen do určité míry a jen když sami uznají za vhodné. Majitel potřebuje notnou dávku trpělivosti i taktu při jeho výchově i při společném životě. S poslušností je poměrně velký problém. Jeho výrazná samostatnost může způsobovat někdy potíže. Dá se cvičit za pomoci pamlsků a jeho výchova potřebuje cit pro takovou povahu a důsledné, leč láskyplné zacházení. Důslednost je opravdu nevyhnutelná. Velmi rychle zjistí, jaké má jeho pán slabiny. Není to pes na výcvik. Má svůj rozum a netouží po plnění povelů lidí. Přesto je schopný i ochotný se základům naučit. Je velice citlivý na tresty a vnímavý k odměnám. Ale že by pak vše vykonával spolehlivě, to se určitě říci nedá. Jeho umíněnost je značná.


Je radarem na náladu a rozpoložení svého pána. Je pokorný, rozvážný, přítulný, pohodový a mírný. To ocení snad každý. Je to typ mezi flegmatikem a sangvinikem. Nesnáší nátlak a potřebuje jistou svobodu.


Miluje rodinu a je výborným společenským psem pro rodinu, která nehodlá jen sedět doma a ráda chodí na procházky či túry do hor. I přes svou velikost a melancholický pohled má neuvěřitelnou výdrž. Dokáže mnoho hodin neúnavně chodit. Ovšem pozor! Delší trasy může absolvovat opravdu až v dospělém věku, po vývinu všech kostí a kloubů. Je houževnatý a rozmary počasí pro něj nejsou problém, stejně jako se zimou se vypořádává poměrně dobře.


Jak již bylo řečeno, rozhodně to není hlídací pes. Má rád jakoukoliv návštěvu a umí to dát najevo. Většina bloodhoundů lidi miluje, ale najdou se i tací, kteří jsou k cizím zdrženliví či odmítaví. Je to pes přímé povahy a otevřeného srdce. Jeho povaha vyjadřuje klid a rozvahu. Rozhodně není uštěkaný, ale když zaštěká, hluboký a temný hlas nejde přeslechnout.


K dětem je velice tolerantní, ale nesmí se jeho dobrácké povahy zneužívat. Ani malé děti. O to se musí postarat rodiče. Bloodhound si i od dětí nechá vše líbit, ale neznamená to, že by mu něco z jejich jednání nevadilo.


S domácími zvířaty a ostatními psy se zpravidla snáší velmi dobře a má snahu je opečovávat. Neustále se snaží být kamarádský a bezkonfliktní snad za všech okolností.



Kam s ním?
Mají rádi pohodlí, teplo domova a měkké gauče. Rádi budou ležet po boku svého pána, u televize nebo u krbu. Ovšem s ohledem na jejich velikost a výrazné slinění ne každý je ochotný mu toto přání splnit. Většinou tedy bývá ubytován celoročně na dobře oplocené zahradě. Pak je zapotřebí zateplené a vhodně velké boudy a také vhodné podložky na ležení. Bloodhoundi trpí na velké mozolové otlaky, proto je zapotřebí vyhledat vhodnou podložku, v některých případech matraci, jindy velkou vrstvu slámy, nebo různé podložky moderních materiálů, které mu tak zajistí jistý potřebný komfort.

Neuvěřitelný stopař
Velmi často, po dobu několik desítek let se vede polemika o moderní využitelnosti bloodhounda. Všichni jej znají coby fantastického stopaře. Hned se nabídne práce u ozbrojených složek nebo v myslivosti. Avšak v obojím narazíme na problém, a to je paradoxně jeho přílišná mírnost a prakticky chybějící poslušnost. Pokud se však s tímto od začátku počítá, nestojí nic v cestě a jejich výsledky na poli pachových prací jsou dech beroucí.


Snaží se pracovat precizně a je schopen navětřit pach i na velkou vzdálenost. Je vytrvalý, ale ne rychlý. Zejména staré stopy stopuje s nosem těsně u země a poměrně pomalu, naproti tomu po čerstvé stopě chodí svěže a s vysokým nosem. Dokážou jít po stopě i několik dnů staré, a to nejen po povrchu držícím pach. Bravurně zvládají stopování i po silnici a hustě osídlených oblastech.


Zdá se, že takto zvláštně utvářená hlava, jakou bloodhound má, je přímo stvořená ke stopování. Vrásky a silná kůže chrání psa před křovím a ostrými trávami, zároveň se v jejich záhybech udržuje delší dobu pach sledované osoby. Silné slinění podporuje vlhčení sliznice a podporuje uchovávání pachu v čichovém ústrojí. Dlouhé uši, nezřídka tahající se po zemi, rozviřují pach směrem k čenichu. Bloodhound rozhodně patří mezi průkopníky v používání psů u policie a jiných ozbrojených složek ku prospěchu vyřešení trestních činů.


Právem je považován za psa s nejlepším čichem ze všech psích plemen světa. Existují soutěže v pachových pracích výhradně určené pro toto plemeno. Může stopovat pach zvěře, stejně jako provádět jiné nejrůznější pachové práce, jako je sledování stopy člověka, vyhledávání výbušnin, drog apod. V Americe jsou velmi často využíváni k hledání lidí z rozličných důvodů. Vidět je můžeme nejen u policie, ale i na záchranářských misích. Hledanou osobu bloodhound nikdy nenapadá.


I když se mu občas říká anglický barvář, barvář v pravém slova smyslu, jakého si myslivci představují, to není. Jeho čich je perfektní, ale je mu vytýkána velká shovívavost k nalezené zvěři. Nalezenou zvířecí oběť nikdy nenapadá a je málo důrazný při jejím zadržení. Zpravidla stopuje zcela tiše. V ostatních ohledech může pracovat a být cvičen stejně jako další barváři. Je schopen štvát i stavět zvěř hlasitě. Ovšem někdy je zapotřebí citlivě a rozvážně naplánovaného výcviku. Je především využíván jako limier (to znamená pes sloužící k bezhlučnému vyhledání zalehlé vysoké zvěře, především jelena, před lovem štvanicí). Také je často užívaný k dosledu postřelené zvěře, stejně jako na zkoušce dohledávky po barvě.


Je nemožné odnaučit psa vydávat se po zajímavých stopách. Je to jeho vášeň. V přírodě musíte být obzvláště opatrní, pokud chcete bloodhoundovi dát možnost volného pohybu.


Stačí, když objeví zajímavou stopu, a na zoufalé volání svého majitele rozhodně nereaguje ani otočením.



Péče je středně náročná
Není to ani příliš náročné, ale ani nenáročné plemeno. Jak již bylo jednou předesláno, je potřeba se postarat o minimalizování mozolových otlaků. Dále je potřebná a to zpravidla každodenní péče o oči, a to minimálně v podobě kontroly, zda se v nich nenachází nečistota a zda příliš neslzí. Právě oči, respektive výrazně pokleslá víčka, jsou nejčastějším zdravotním problémem tohoto plemene. Bloodhound nezřídka trpí na záněty spojivek. Často poměrně špatně vidí.


Dále je potřeba kontrolovat místa velkých záhybů kůže a zde srst udržovat v suchu a čistotě. Je zapotřebí dohlédnout na čistotu zvukovodu, ale také na čistotu konců uší, neboť je má velmi dlouhé a běžně je vláčí po zemi nebo namáčí v misce s krmením. Srst na celém těle stačí čas od času překartáčovat.


U bloodhounda pozor na obezitu. Avšak zároveň je nutné dohlédnout na kvalitu přijímané potravy. Odchov štěňat nepatří zrovna k lehkým a porodu i štěňatům je nutné věnovat velkou pozornost. Jejich průměrná délka života je bohužel velmi nízká. Hovoří se o osmi letech.


Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře