Briard

Určit datum vzniku briarda není jako obvykle nic snadného, protože jen málokteré plemeno vzniklo ze dne na den. Briard patřil a patří do skupiny francouzských ovčáků, a po jeho boku bychom ve stejné době našli i pikardského ovčáka, pyrenejského ovčáka a beaucerona. Zejména s beauceronem je velmi úzce spjat. Všichni tito patřili až do 19. století do jedné skupiny psů, a i když již tuto historii můžeme brát jako historii briarda, je společná i s ostatními uvedenými plemeny.

Vždy byl pracovně veden
Dost pravděpodobně se prapředci briarda dostali na území Francie ve středověku s nájezdníky z východu. Zpočátku existovali francouzští ovčáci se vzpřímenýma i svěšenýma ušima bez ohledu na délku srsti. Hodně ovlivňovalo i přikřížení dalších plemen a konečná podoba se neustále vyvíjela. Kdy přesně a proč se u briardů začalo s kupírováním uší, není známo. Předpokládá se, že v období vzniku výstav, kdy mělo docházet k ujednocení typu a Briard se svěšenýma ušima asi do vymezeného cíle nezapadal.


Podle podobnosti vyobrazení měl briardy (francouzské ovčáky typu briarda) např. Karel Veliký (9. století), nebo například i Napoleon.


Briardi byli chováni, dalo by se říci, ve dvou typech, přičemž u stáda byli zástupci obou typů. Jedni byli zaměřeni na práci ovčáckého psa, který obíhal stádo a neustále dohlížel na to, aby se žádný kus neoddělil. Zároveň měl stádo chránit před predátory. Tento typ musel být co nejvíce samostatný, odvážný a spoléhal jen sám na sebe. Druhý typ byl používán na vyhledávání a přivádění jednotlivých zaběhlých ovcí a byl pravou rukou pana ovčáka. Tito psi, zpravidla menšího vzrůstu, měli reagovat zejména na pokyny svého pána a neustále mu byli na blízku. Oba byli bráni jako jedno „plemeno“, přesto se vyžadovala odlišná povaha a práce. Až když začal být briard využíván i pro jiné činnosti, jako bylo například tahání nákladů, hlídání usedlostí apod., byly jednotlivé typy mezi sebou kříženy. Briard byl vždy držen jako pracovní pes rolníků a pastevců. Nikdy si nežil v blahobytu, u šlechty ani v jiných vyšších sférách. Nikoho moc nezajímal vzhled, ani „plemenná příslušnost“, pářeni mezi sebou byli jen nejlepší ovčáčtí psi, neboť jejich pracovitost byla pro chovatele nejdůležitějším měřítkem.


Jaká plemena kdy zasáhla do vývojového řetězce briarda, asi zůstane navěky záhadou. Uznávaní kynologové se shodují na loveckém plemeni s názvem Barbet a v pozdější době také na dlouhosrsté kolii. Barbet, dnes existující lovecké plemeno, dal základ mnohým dalším plemenům. Ovšem nutno podotknout, že se nejednalo po celou dobu o lovecké plemeno, ale po dlouhou dobu před jeho specializací na lov byl psem všestranným. Samozřejmě, briard z barbeta přímo nevzešel, ale jistě koluje v jeho krvi ve výrazném poměru. Než briard došel k tzv. modernímu typu dneška, přešel i přes spojovací článek, kterým byl pes z oblasti Champagne. Dalo by se říci, že právě tento pes byl přímým předchůdcem briarda. Přikřížení dlouhosrsté kolie mělo přinést zlepšení kvality a délky srsti, ale chovu to moc nepomohlo. Možná dokonce naopak, protože typ srsti kolie je zcela odlišný od toho, co se považuje za žádoucí kvalitu srsti u briarda. Jako další plemena, která by mohla zasáhnout do utváření vzhledu a povahy briarda, bývají uváděni knírač, dlouhosrstý grifon, labrit či původní španělský honič. Jako další příbuzní jsou často uváděni Bobtail, bearded colie, nebo dokonce i Tibetský teriér (který však nemá s teriérem nic společného). Jaká plemena to nakonec opravdu byla, či jestli vůbec nějaká ze jmenovaných, zůstává s velkým otazníkem.



Proč zrovna název „briard“?
Můžeme se setkat i s označením francouzský ovčák nebo starofrancouzský ovčák. Je však méně časté i méně přesné. Pojmenování v originále Berger de Brie zaznělo asi poprvé v roce 1809 v díle „Všeobecný slovník zemědělský“ – Cours deAgriculture od opata Roziera. Popisuje černého dlouhosrstého psa „Chien de Brie“, který je velice pracovitý a pomáhá na planinách a málo zalesněných kopcích ovčákům (pastýřům) s ovcemi. Uvádí, že je velice ceněn pro svou ovladatelnost a preciznost.


Avšak přímo se nabízí, že slovo – pojmenování „briard“ bylo odvozeno od psů žijících v oblasti Brie. Není to však pravda. Tito psi žili v různých oblastech, rozhodně ne jen v okolí Brie, a dokonce ani není jistota, že v této oblasti se nacházeli ve větším počtu, či dokonce vůbec nějací. Proto myšlenka, že název je odvozen od místa původu, byla již dávno smetena ze stolu. Je zvláštní, že pojmenování 200 let staré nemá jasné vysvětlení. Někteří kynologové se domnívají, že slovo briard bylo odvozeno od slova „briller“, což znamená „zářit“. Ovšem v čem či proč by měl briard zářit? Jistě ne kvůli zářivé srsti, protože v době svého utváření byla upřednostňována černá barva srsti.


Existuje také domněnka, že slovo „briard“ (tedy Brie) je odvozeno od jména Aubry. Toto jméno zaznívá ve starodávné pověsti, která pochází ze 14. století. Pověst praví: Jednoho dne došlo k vraždě a byl zabit rytíř Aubry z Montdidieru. Jediným svědkem byl jeho věrný pes Brutus. Vrahovi se sice podařilo uniknout, ovšem o pár dní později ho pes rytíře Aubryho z Montdidieru poznal a začal pronásledovat a napadat. To se opakovalo několikrát, ale pokaždé se vrahovi dařilo unikat. Tvrdil, že se psem nemá nic společného. Dozvěděl se o tom král a nařídil, že tento člověk, přesněji Richard de Macaire, neozbrojený v drátěné košili a s ochranným štítem, se postaví v boji tváří v tvář psovi. Kdo vyhraje, má pravdu. Vyhrál pes „Chin de Aubry“ a pomstil tak svého pána. S ohledem na dobu, kdy se tak stalo, tedy za vlády Karla V., sice nelze přímo říci, že se jednalo o briarda, ale mohlo se jednat o jednoho z jeho předků, neboť to nepochybně dlouhosrstý francouzský ovčák byl a byl briardovi podobný.



Cesta k ustálenému typu
Popisy briarda od různých autorů ještě v druhé polovině 19. století jsou nejen nepřesné, ale i dost rozdílné. Často bohužel i zařazení jednotlivých psů bylo mylné, protože jeden autor popisuje jednoho psa z konkrétní oblasti a představuje ho jako „briarda“ a jiný autor téhož psa představuje jako zcela jiné plemeno. Např. Sédir uvádí, že briard je velice podobný bobtailovi. Dlouho byl využíván na práci se stádem ovcí a byl v tom velmi dobrý. Většina chovatelů zpočátku uznávala jen černě zbarvené jedince. Ty ostatní nepovažovali za čistokrevné. Až chovatelka Houet (chovatelská stanice „Du Val deArque“) začala chovat šedé a černé briardy.


V roce 1863 se briard poprvé objevil na výstavě v Paříži v nové podobě, kdy k jeho vzhledu přispělo přikřížení pudla. Za první popis briarda je považována stať z jednoho z prvních atlasů psů z roku 1867, kterou napsal Henri Revloise. Již zde se objevuje jeho název „Chin de Brie“. První opravdový briard, který se začal objevovat na výstavách, byla fena Charmante. Jednalo se o hnědě zbarvenou menší fenu, která velmi ráda pracovala u stáda a byla výborným hlídačem. Přesto jako první do plemenné knihy byl zapsán až briard černé barvy s bílou skvrnou na hrudi jménem Sans Gëne. Byl v majetku princů von Béarn a vychovával ho ovčák z Poitou. Sans Gëne je zároveň považován za zakladatele čistokrevného chovu. To se psal rok 1882.


Za jednu z prvních chovatelských stanic zaměřující se na briardy je považována „De leEttoile de Berhgr“ chovatele Houilleta, která vznikla v roce 1880. Ještě v roce 1885 byli všichni francouzští ovčáci na výstavě vystavovaní v jedné – stejné skupině.
Až v roce 1893 byly oficiálně vytvořeny samostatné výstavní kategorie francouzských ovčáků a briard a Beauceron již nestáli v kruhu vedle sebe, jako – dalo by se říci – jedno plemeno různé délky srsti. K prvnímu popisu briarda jako plemene došlo v roce 1895 v knize Historie a popis psích plemen od L. Beckmanna, což bylo předzvěstí vytvoření prvního opravdového standardu. Strohý standard byl sestaven v roce 1897. Následně byl v roce 1925 přepracován, avšak až v 60. letech 20. století se briard dočkal mezinárodního uznání FCI.



Briard ve 20. století
Na začátku 20. století ještě existovali ve dvou typech srsti, tzv. kozí a vlněné. Brzy však kozí – kvalitnější srst vytlačila měkkou vlněnou srst.


V roce 1909 velký znalec a chovatel briardů Lamarque založil Klub „Les Amis du Briard“.


Do USA se první briardi dostali v roce 1922 a v roce 1928 vznikl Klub chovatelů briardů v USA. Do Velké Británie se dostali až v 60. letech 20. století.


Tento pes působil v obou světových válkách, kde jich hodně přišlo o život, ale zároveň byli velkými pomocníky. Ve válce byl zejména poslem a vyhledával raněné. Zařazení mezi pracovní psy pro jeho všestrannost mu zůstalo dodnes.


Od počátku, co se briardi na našem území objevili, se s nimi pracovalo a skládali zkoušky všestrannosti. Např. Vladimir měl složenou mimo jiné i zkoušku ZVV2. Na naše území byl první briard dovezen z Francie v roce 1969 Alenou Bendovou z Prahy. A zde se píše počátek děje briardů na českém území. Jednalo se o plavě zbarvenou fenu Sibelle des Philippiques. Byla připuštěna francouzským psem Rosciusem des Elfes de Malouse a 7. 10. 1971 se narodil v chovatelské stanici Bohemia–Sibelle první český vrh briardů. V roce 1972 se k nám dostal první černě zbarvený briard. Jednalo se o zmiňovaného psa jménem Vladimir des Elfes de Malouse. Ten zdárně začal s rozšiřováním černě zbarvených briardů.



Úžasný, ale ne pro každého
Briard je přítulný a věrný pes, který se na svět dívá s nadhledem. Má bohémskou povahou a nerad se nechává od každého sekýrovat. Je to úžasný pes, ovšem ne úplně pro každého. Potřebuje trpělivost a porozumění. Briarda musí pochopit především jeho páníček …


Uvnitř rodiny je velmi milý a něžný. Je výborným rodinným psem, který bezmezně miluje svého pána a nedělá problémy v soužití s dalšími členy rodiny. Děti má rád, hodně jim toleruje, ale že by toužil s nimi trávit veškerý volný čas, to spíše ne. Má sice smysl pro humor, ale pro ten svůj. Rád přemýšlí a rád se do všeho zapojuje. Má smysl pro iniciativu. Je vynalézavý a má rád kolem sebe rušno. Vyhovuje mu, když se pořád něco děje a když nemusí zahálet. Nechce se nudit a není nudný. Potřebuje akčního a aktivního majitele. Není to pes pro lidi, co mají málo času, stráví většinu času u PC nebo TV. V takové rodině bude briard nešťastný a může si začít hledat jinou zábavu sám. A dost pravděpodobně nevhodnou.


Potřebuje však autoritativního majitele, už i proto, že někteří jedinci mohou být dominantní. Přílišné rozmazlování jeho povaze škodí, a proto se pro úplného začátečníka nehodí. Kolem 12 až 24 měsíců věku se dostane do věku teenagera a nezřídka se snaží prosadit. Je mazlivý a miluje přítomnost svých lidí. O samotě by žít spokojeně nedokázal. Pokud je dostatečně zaměstnávaný, doma se chová tiše, klidně a nenápadně.


Má tendence horlivě ochraňovat svou rodinu. Patří sice spíše k mírným vyrovnaným plemenům, ale je-li potřeba, zakročí. Je ostražitý, bdělý a odvážný, a tedy i dobrý a přesvědčivý hlídač. Není útočný, ale majetek hlídá dostatečně razantně. Není to však pes jen na hlídání. Pokud by neměl mít nic jiného na práci než hlídat majetek, dům a ochraňovat rodinu, nudil by se a byl by nešťastný. Potřebuje k sobě aktivního lidského parťáka. K cizím lidem je více či méně většinou spíše nedůvěřivý a odměřený. Pozitivní a přirozeně kamarádský vztah k lidem získá jen velmi častým kontaktem s lidmi od štěněčího věku.


Je to šibal, věčné dítě, s překypujícím temperamentem. Rád skotačí, hraje si, je rošťácký, neunavitelný, radostný a dovádivý. Nudící se briard je špatný briard. Nikdy nesmí být ponechán „svému nudění“. Je nutné zaměstnat jeho temperament a bude to ke štěstí všech přítomných. Rozhodně je to pes, který potřebuje hodně pohybu, zábavy a pokud možno volnosti. Ovšem té regulované. Briardi jsou hraví do vysokého stáří. Jsou pracovití, houževnatí, odolní, vytrvalí a vitální. Většinou milují plavání, aportování a kreativní hry.


Honění zvěře a toulání není typickou vlastností briarda. Tedy v tomto ohledu s ním nebývají problémy. K jiným zvířatům se chová nevšímavě nebo kamarádsky, ale musí s nimi být seznámen a veden k rozumnému chování již od štěněčího věku. Briard není psím samotářem, může žít ve skupině dalších psů, i si rád v parku pohraje s psími kamarády, ovšem poměrně hodně jedinců, zejména samců, se může k jiným psům chovat dominantněji.



Výcvik a výchova briarda
Potřebuje velmi intenzivní a pečlivou socializaci. Někdy jeho výchova může někomu činit problémy, protože tvrdohlavost skloubená s chytrostí a ke všemu citlivost na špatné zacházení je těžká kombinace i pro některé zkušenější vycvikáře či psovody. Že je nutná výchova od štěněčího věku, asi není nutné připomínat, ale v tomto věku by měl být podán i základ většiny cviků. Od štěněte by měl výcvik probíhat důsledně ve splnění, ale zevrubně v dokonalosti provedení. Později se s takto vedeným psem velice dobře spolupracuje a cvičí.


Jak již bylo zmíněno, potřebuje dostatek zaměstnání s ohledem na svůj výraznější temperament a kreativní myšlení. Briardi se učí velice rádi a ochotně, rychle dokážou vše pochopit i zopakovat, ale zároveň se snaží prosadit svůj názor. Neustále něco vymýšlejí, jsou činorodí zpravidla až do vysokého stáří. S nimi se člověk nenudí a musí dokázat psa nejen zabavit, ale také nezřídka přelstít. Briardi potřebují hodně trpělivosti ze strany majitele, neboť dokážou být paličatí a zároveň citliví. Potřebují spravedlivé, ale důsledné zacházení. Vedení musí být jasné, pevné, nikoli však hrubé, vznětlivé či roztěkané. Člověk musí být při výcviku briarda také kreativní, hravý a rozumně energický.


Výcvik briarda není snadný, protože jeho povaha je briard od briarda rozdílná. Nelze pracovat stejným systémem u každého jedince. Člověk musí při výcviku stále přemýšlet a snažit se dopracovat přes dílčí úspěchy ke konečnému správnému a spolehlivému provedení. Tento pes nepromíjí výchovné chyby. Jen tak nezapomíná a to může být klad ve výcviku, ale zároveň zápor při chybné výchově.


I když má rád dlouhé procházky a pohyb, není bezpodmínečně nutný každý den. Přesto ho potřebuje hodně. Snad jakýkoliv druh sportu je pro briarda vhodný. Je rád zaměstnáván, rád se pohybuje, běhá a pracuje hlavou. Pro svůj temperament a oblibu ve skákání je vhodným psem na agility. Totéž platí pro frisbee, kde je zapotřebí i chuť aportovat, která zpravidla briardovi nechybí, pokud je rozvíjena od štěněčího věku. Tedy i flyball bude rád dělat, protože míčky na všechny způsoby rád uvítá. Je také výborným doprovodným psem při joggingu nebo při jízdě na koni. Je dobře ovladatelný a vytrvalý, a při pohybu dává přednost klusu. Rád poběží na výletech vedle kola, pokud terén a rychlost budou v rekreačním duchu. V některých částech Francie a Belgie doposud plní roli ovčáckého psa. V jiných zemích je to už spíše raritou.


Jako jedno z mála plemen je vhodný k výcviku všestrannosti (poslušnost, stopování pachu a obrana). Již v roce 1976 byl v ČR zařazen mezi služební plemena a dlouho byla do chovu nutná zkouška z výkonu. Jsou i jedinci, co složili zkoušky nejvyšší, jakými jsou IPO3 či ZVV3 (ZV3) apod. Miluje obranu i stopování. Je však poměrně citlivý a platí, že chyby ve výcviku neodpouští. Cviky si dobře pamatuje, stejně tak nejen pochvalu, ale i křivdu. Na stopách zpočátku často velmi spěchá, špatně dokáže sám sebe umravnit a dlouho mu trvá, než se začne na práci maximálně soustředit a jít po stopě s nízkým nosem. U obran má tendence hodně štěkat, což je potřeba od počátku směrovat jen do určitých částí práce.


Pro jeho velkou všestrannost je ho možné zařadit mezi plemena, která budou dobře pracovat i jako záchranářští psi, ale k tomuto výkonu je velice nutné přizpůsobit a velmi podrobně se zaměřit u štěněte na socializaci.


Pozdě dospívají, běžně až ve třech letech. Oproti jiným plemenům je nesmírně vitální až do vysokého stáří, a tedy i stejně dlouho může cvičit a sportovat. Je to energický pracovní pes, který umí dělat radost.


Základem ve výcviku musí být hra. Odpovídá to nejen jeho věčně hravé náladě, ale je pro něj nejvýraznější motivací poslouchat. Zdá-li se mu trénink (nebo i závody) příliš nudné nebo se zbytečným množstvím drilu, vymýšlí drobné lumpačiny a lsti, aby výcvik oživil dle své představy. Opravdu ani při zkouškách a závodech si lišáctví neodpouští a rád cvičení okoření něčím, co běžně nedělá.


Dlouho byla po něm vyžadována samostatnost a ta je dnes největším problémem při výcviku a spolehlivosti při vykonávání jednotlivých cviků. Proto ani u sebelépe vycvičeného briarda si člověk nemůže být nikdy stoprocentně jist, protože briard celoživotně zkouší, zda by nemohl iniciativu v čemkoli přece jen převzít on. Monotónní cviky jej nudí a pak nezřídka odmítá spolupracovat. Psovod musí neustále vymýšlet, jak vše oživit. Jak vidno, není při výcviku úplně jednoduchý.


Potřebuje důslednou a jasnou výchovu, s jasně danými pravidly. Na výcvik je zapotřebí trpělivosti, porozumění, ale zároveň i cílevědomosti majitele. Nesnese tvrdé tresty nebo nespravedlnost. Pak se uzavře do sebe a přestane komunikovat nebo vše dělá jinak, než je po něm žádáno. U práce většinou až moc přemýšlí.



Briardí srst
Krycí srst je hrubá a tvrdá, což nám na první pohled zřejmě nepřijde. Podsada je však příjemně měkká a středně hustá. Briardí srst při promnutí mezi prsty jakoby šustí. Takové srsti říkáme kozí srst. Jejím účelem je psa chránit před nepřízní počasí. Proto je vyžadována taková textura. Srst musí být minimálně 7 cm a na hlavě minimálně 3 cm dlouhá, ale běžně je podstatně delší, třeba až 40 cm. Samozřejmě že její délka je jedinec od jedince různá. Záleží na genetických dispozicích a na péči o ni.


Konečný odstín zbarvení srsti se ustaluje až ve třetím roku věku. Ovšem do té doby se srst může v různé intenzitě zesvětlovat či tmavnout a to i střídavě. Poznat u plavě zbarvených štěňat, jaké konečné zbarvení budou mít v dospělosti, je skoro nemožné. Nejvíce nám napoví zbarvení srsti u kůže – u kořínků chlupů.


Plavé zbarvení má nespočet barevných odstínů a ke všemu se často vyskytuje charbonáž, což vypadá jako černý závoj na světlé srsti. Tento uhlový nádech, který je o to zajímavější, když pes běží nebo fouká vítr a srst vlaje, nezpůsobuje namíchání černých a světlých chlupů, ale je to tak, že konečky většiny jednotlivých chlupů jsou černě zbarvené.


Ani černě zbarvená štěňata nemusí být po celý život černá. Většina jedinců začne poměrně brzy „šedivět“ a dostávat odstín tzv. břidlicové. Šedí briardi se opravdu rodí většinou černí a vysvětlují během následujících dvou let svého života. Spíše výjimečně se stává, že se jako šedí přímo narodí. Není mnoho jedinců, kteří se narodí černí a po celý život zůstanou uhlově černí. Ještě vzácněji se objevují jedinci tzv. ocelově modří. Mohou se narodit už v této barvě nebo také mohou být ve štěněčím věku černí a do tohoto „modrého“ zbarvení se dostanou až věkem.


Černé zbarvení je při páření dominantní. Tedy spojí-li se černý (z čistě černé linie) a plavý jedinec, narodí se černá štěňata. Jsou-li linie barevně tzv. míchány, i srst štěňat v jednom vrhu je různá. Šedé zbarvení dlouho nebylo žádané a taková štěňata se velice špatně prodávala. Dnes se již situace trochu změnila.


Zpravidla se připouští plaví briadi na plavé a černí na černé. Ovšem čas od času je provedeno i „křížení“ těchto barev, aby se neztratila intenzita plavé barvy. Barvu srsti ovlivňuje sedm vloh. Někdy se u štěňat při narození objeví malé bílé skvrny na hrudi. Bílá srst je samozřejmě krajně nežádoucí, avšak malé skvrny velmi brzy, jak štěně rostě, mizí.



Péče o srst, bydlení a zdraví
Na česání a klidné ležení na boku a stání na stole je nutné zvykat už malé štěně, i když česání ještě nepotřebuje. Pes si musí zvyknout na tuto manipulaci – čím dříve, tím lépe, protože učit dlouhodobému klidu při česání dospívajícího psa je velice těžké a fyzicky náročné.


Srst se důkladně pročesává přibližně jedenkrát za 14 dní. Ale samozřejmě větvičky, bodláky a jiné větší nečistoty je třeba ze srsti vytáhnout hned. Jeho srst vyžaduje poměrně hodně péče a rozčesávání, ale na druhé straně je natolik kvalitní, že žádná nepřízeň počasí pro briarda není problém. Péče o srst musí být pravidelná a pečlivá. Pokud je srst opravdu kvalitní, tzv. „kozí“, necuchá se a nešpiní tolik jako srst jemnější a měkká, u které je zacuchání srsti mnohem rychlejší, a tedy i péče o ni musí být podstatně častější.


Tím, že se uvolněná srst zaplétá mezi neuvolněnou, srst rychleji plstnatí, ale na druhé straně je v bytě minimum chlupů. Při česání je nutné se dostat až na kůži. Česání jen povrchové by brzy ztratilo na významu. K česání je zapotřebí několik druhů kartáčů a hřebenů. Většinou si každý majitel rychle najde to své, co jemu a jeho briardovi nejlépe vyhovuje.


Kromě česání je vhodné mýt nejlépe po každém krmení chlupy kolem tlamy, neboť snadno na nich ulpí zbytky potravy. Pak se zde více zacuchávají chlupy, nebo dokonce může vzniknout vyrážka. Zejména pokud je pes v bytě, je vhodné vystříhávání chlupů mezi polštářky na tlapkách. A to jak v létě, tak v zimě. Také je potřeba občas zkontrolovat čistotu zvukovodů, případně očistit, aby se předešlo zánětům.


Co se týče koupání, je vhodné příliš často nekoupat. Jeho srst to většinou ani nepotřebuje. Navíc častým koupáním může ztrácet na kvalitě a péče o srst před a po koupání je časově náročná. Ofinu majitelé briardům nezřídka sepínají do culíku.


Tento pes bude nejspokojenější v domě se svou rodinou. Je rád uprostřed děje a mezi těmi, kdo ho má nejraději. Na zahradě psi bývají dlouhé hodiny sami, nudí se, a nemůžou si ani přijít pro pohlazení. Pokud ale není jiná možnost než být trvale umístněn na zahradě u domu, zvykne si. Ovšem opravdu je nutné se briardovi každý den věnovat a nemyslet si, že mu proběhnutí po zahradě a zaštěkání na kolemjdoucí stačí.


Briard má to štěstí, že patří k celkově poměrně zdravým plemenům. Až na srst a zaměstnání je péče o briarda nenáročná a ani o zdraví není potřeba se příliš obávat. Briardi, stejně jako snad každé velké plemeno, můžou mít problémy s dysplazií kyčelních kloubů, což se v chovu přísně kontroluje. Občas se u briardů objevuje onemocnění očí nebo rakovina. Jiná onemocnění bývají spíše raritou.



K briardovi patří paspárky
Briard má paspárky, kterým se také někdy říká vlčí drápy. Paspárek je pátý prst na zadní končetině a musí být dvojitý. U briarda je vyžadován, i když (již) rozhodně neplní žádnou funkci, spíše naopak, může být snadným terčem úrazu. Kdysi, když byl vždy nízko položený, pomáhal při balancování při přebíhání po hřbetech ovcí. Jenže Francouzi se chtějí držet tradice. I když se už od roku 1921 diskutuje o jejich nesmyslnosti, a tedy odstranění paspárků jako nutnost při zařazení do chovu, dosud je standardem vyžadován.


V roce 1980 se většina významných chovatelů a některé kluby s rozhodčími domluvily na tom, že nebudou striktně vyžadovat na výstavách při posuzování paspárky. Ovšem ihned nato nastaly nesouhlasné názory francouzského klubu chovatelů briardů, vznikl chaos a opět docházelo k penalizaci, nebo dokonce diskvalifikaci jen kvůli chybějícím nebo špatně utvářeným paspárkům. Stále jsou tedy dvojité paspárky vyžadovány standardem a zatím to na zásadní změnu nevypadá. Každopádně správný tvar paspárků, stejně jako intenzitu tmavé barvy očí, lze poznat již v době odběru sedmitýdenních štěňat.



A jak by měl vypadat?
Je to mrštný, poměrně vysoký pes obdélníkového rámce. Kohoutková výška psů se pohybuje mezi 62 až 68 cm, fen 56 až 64 cm.


Hlava briarda je silná, dlouhá, s vyjádřeným stopem a celá je dobře pokrytá srstí. Ta tvoří kozí bradku, vousy a obočí lehce zakrývající oči. Nosní houba vždy černá, bez ohledu na zbarvení srsti. Skus by měl být nůžkový a chrup úplný, i když absence až dvou řezáků či premolárů, a mírný podkus či předkus se považují za vadu, ale ne vylučující. Oči má spíše velké a tmavé barvy. Šedé oči u šedého briarda nemají být penalizovány. Uši má vysoko nasazené, jsou poněkud krátké a nikoliv přiléhající. Velmi dlouho byl znám s ušima postavenýma, tedy kupírovanýma. To, že vypadaly přirozeně vztyčené, způsobovalo dlouhé osrstění všude na ušních boltcích. U nás bylo zakázáno kupírování uší v roce 1993 a dlouho si na to museli chovatelé i veřejnost zvykat, neboť zákaz kupírování uší značně změnil výraz briarda.


Hrudník má briard široký a poměrně hluboký, hřbet rovný. Uprostřed zad tvoří srst pěšinku. Končetiny jsou rovné, dobře zaúhlené a svalnaté, s černou pigmentací drápků na tlapách. Jak již bylo uvedeno, dvojité paspárky na pánevních končetinách jsou nutností. Jedinci, byť i velmi dobrého typu, mající jen jednoduchý paspárek, nesmějí být oceněni a připuštěni do chovu. Dvojité paspárky musejí sestávat ze dvou kostěných částí s drápky, posazené tak nízko nad zemí, jak jen možno, aby zajistily lepší oporu tlapky. Příliš vysoko posazené paspárky (v polovině výšky zadního nadprstí) jsou povoleny, ale již považovány za drobnou vadu. Ocas má být dobře osrstěný, nízko nasazený, poměrně dlouhý a na konci se tvoří háček.


Srst je lehce kroucená, dlouhá a – jak bylo již řečeno – „kozí“. Co se týče zbarvení, tak je vyžadováno jakékoliv jednotné zbarvení, s výjimkou níže uvedených. Tmavé barvy jsou upřednostňovány. Jako dvoubarevnost není posuzován lehce světlejší odstín na špičkách pesíků. Taková barva musí být ve stejném barevném odstínu, jen maličko světlejší (tmavá plavá na světleplavou, tmavá černá na vymytou černou, tmavá šedá na světlešedou atd.). Plavá musí být teplá a jednotná, ani světlá ani vymytá. Za vadu je považována černá s příliš červenavým leskem, výrazná charbonáž, nedostatečně teplá plavá, ale také bílá skvrna na hrudi. Stejně tak je za vadu považována příliš světlá nebo vymytá plavá. Jako vylučující zbarvení je uváděno: bílé, kaštanově a mahagonově hnědá, dvoubarevnost, bílé pruhy na hrudi, bílé pesíky na špičkách prstů. Plavá s pláštíkem na zádech díky výrazné charbonáži a také naopak příliš světlá barva srsti. U dvoubarevnosti je třeba sledovat barvu kůže, která je v oblasti tmavé barvy modravá a v oblasti světlé barvy růžová.

 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře