Landseer

Tento nepřehlédnutelný černobílý „medvěd“ patří k méně známým členům rodiny evropských horských molossů. Z všeobecně známých plemen se nejvíce podobá novofundlandskému psu, se kterým je  vývojově příbuzný a organizacemi mimo FCI je dokonce považován pouze za jeho variantu.  

Přesto se od novofundlandského psa odlišuje i tělesnou stavbou,  landseer je ještě o něco větší a má poměrně dlouhé nohy, zejména samci tak na pohled působí až kvadratickým dojmem. Pohlavní výraz je velmi dobře vyjádřen, feny jsou celkově menší, více obdélníkového tělesného rámce a jemnější konstituce. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi,  Sekce 2.2 - Molossové horského typu, číslo standardu: 226

Ačkoliv standard FCI uvádí jako zemi původu Německo/Švýcarsko, kořeny landseerů sahají do Anglie, kde již v 17. století používali místní řezníci podobné psy k tahání nákladů. Podle jedné z teorií se odtud dostali spolu s britskými osadníky až na ostrov Newfoundland, kde se křížili s místními rybářskými vodními psy, kteří plemenu dodali  typické černo-bílé zbarvení a náklonnost k vodě.  

Druhá teorie naopak tvrdí, že landseeři jsou potomky černobílých štěňat novofundlanských psů, která byla původně vyřazována z chovu či utrácena coby nežádoucí. Několika nadšencům se ale černobíle strakatí psi zalíbili a odvezli si je do Anglie, kde došlo k jejich křížení s místními řeznickými a tažnými plemeny.  

Tito psi nesou ve svém názvu jméno slavného umělce 19. století, sira Edwina Henryho Landseera, kterému sloužili za model pro mnoho obrazů. Na malbách sira Edwina bývá velký černobílý pes často zobrazen jako strážce dětí či zachránce tonoucích. 

Historii Landseera pro časopis Fauna popsala i Eva Nohelová:

 Psi typu landseera se vyskytovali již před 400 lety, neznamená to však, že tak dlouhá je jejich historie. Na pobřeží ostrovů Labradoru, St. John's a Newfoundlandu vznikaly dva rozdílné typy psů: menší pes svatého Jana (který byl pravděpodobně základem chovu labradorských retrívrů) a velký pes svatého Jana (z něhož se vyvinula plemena novofundlandský pes a landseer).

První písemné zprávy i o bílo–černých novofundlandských psech nalezneme v knize „Pán podkovář“ z roku 1732. Následovala publikace „Historie Země a animace přírody“, kterou v roce 1774 napsal Oliver Goldsmith. Následně je znám text o těchto psech v podání spisovatele Buffona, pocházející z roku 1782. Ovšem i v tuto dobu byly popisy natolik stručné, že rozhodně nemůžeme říci, že se jednalo o landseera. Ale protože se jednalo o popisy psů z Newfoundlandu, můžeme je považovat za prapředky tohoto plemene. Ano, Landseer má společnou historii s novofundlandským psem, ale něco ryze landseerovatého v ní přece jen najdeme.

První psi, kteří byli dováženi z Newfoundlandu do Anglie, byli bílo–černí. Byli o poznání větší než v tu dobu existující černí a hnědí novofundlanďané. Dlužno také podotknout, že landseer, potažmo bílo–černý Novofundlandský pes, nemusí být tak ryze psem z Newfoundlandu. Totiž i v Anglii se již dlouho před jejich dovezením „ze země původu“ tito psi také vyskytovali. Jednalo se o pracovní selské psy, kteří žili skromně a nenápadně a nikdo si jich moc nevšímal. Občas je však s sebou brali na své poutě rybáři a obchodníci, a tak se mohl dostat i na severovýchod Kanady na ostrov Newfoundland. Díky častému křížení s místními indiánskými psy a posléze typickými novofundlandskými psy získal oblibu k vodě a práci s ní spojenou. Poté byl opět necíleně dovezen do Anglie. Každopádně jeho historie je opravdu velmi úzce svázána s novofundlandským psem, za kterého byl a v některých případech stále je považován.

Námořníci si jich velice považovali. Údajně měli jejich bílo-černí a černí psi statečné srdce a byli velice pracovití a inteligentní. Říká se, že zachraňovali námořníky před utopením na moři, hlídali rybářské sítě, aportovali předměty spadlé do vody, lovili lana a tahali malé čluny. Aby toho nebylo málo, pomáhali také se stahováním dřeva do vesnice.

Člověk, na kterého není možné zapomenout
S tímto plemenem je velice úzce spjat sir Edwin Henry Landseer (7. březen 1802 – 1. říjen 1873). A hned je zřejmé, kde k tak zvláštnímu pojmenování tento pes přišel. Sir Landseer byl talentem od přírody. Naštěstí jeho umělecké vlohy byly postřehnuty včas a díky ochotě rodičů se dostal k několika umělcům, kde byl jeho talent rozvíjen. Zejména jeho otec John Landseer, který miloval umění a sám byl rytec, podporoval jeho vztah k umělecké tvorbě. Všechny syny otec vedl od nejútlejšího dětství k malování, ale Edwin vynikal. Jeho zdařilé obrazy schovával otec od doby, kdy Edwinovi bylo pět let. První obrazy vystavoval již ve věku svých 13 let. Dokonce dokázal malovat oběma rukama najednou. Například hlavu rukou levou a současně ocas rukou pravou. Mimo jiné se učil také u Benjamina Roberta Haydona, známého a kontroverzního historického malíře. Právě on jej vedl i k pitvě zvířat, aby porozuměl svalstvu a kosterní struktuře zvířat. Landseerovy obrazy byly a jsou velmi známé a obdivované. Velmi populární jsou jeho obrazy psů, na kterých se často objevuje právě plemeno po něm pojmenované. Nezřídka maloval psy s dětmi, což doslova přitahovalo pozornost. V roce 1831 se stal akademikem. Jeho popularita ve viktoriánské Británii byla značná. Na vyžádání královny Victorie nakreslil i mnoho obrazů její rodiny a samozřejmě také jejich zvířat, včetně psů. Díky němu nám byl zachován i důvěryhodný obrazový materiál několik plemen, aniž by byla jejich stavba těla či velkost  zkreslována. Všem živočichům, které nakreslil, dokázal „dát duši“ a výraz jasně vyjadřující momentální náladu či zaujetí. Asi nejznámější obraz landseera od sira Landseera je ležící bílo–černý pes jménem Paul Pry, který byl namalován roku 1831, a je až neskutečné, že se toto plemeno do dnešního dne prakticky nijak nezměnilo. Byl tak populární, že se přímo nabízelo, aby bílo–černý pes „novofundlandského typu“ dostal pojmenování právě po něm. V době, kdy landseery sir Erwin Landseer maloval, byla jejich popularita značná.

Po smrti sira Landseera

Všem psům dovezeným z New foundlandu se říkalo jednoduše: psi z Newfoundlandu. Proto nejdříve byli bráni jako jedno plemeno. Časem si však nešlo nevšimnout rozdílu ve výšce a mohutnosti, a tak se začalo hovořit o dvou různých plemenech. Někdo s tím nesouhlasil, jiní ano a vedly se dlouhé spory. V roce 1885 byl na Newfoundlandu vydán zákon výrazně omezující chov psů a zároveň v Anglii vznikla povinnost karantény. Tedy dovoz nových jedinců byl prakticky nemožný.
Ještě na začátku 20. století byl zřejmý rozdíl mezi landseerem a novofundlandským psem nejen v barvě, ale také ve velikosti. I tak významný kynolog, jako byl A. Heim, je jasně rozděloval na dvě samostatná plemena. Přesto pochybnosti o rozdílnosti stále přetrvávaly …

Černý chlupatý a silný pes připomínal medvěda, což se nejen námořníkům zdálo atraktivní. Stále častěji se více pozornosti obracelo na novofundlandského psa a landseer se dostával do pozadí. Je-li ještě jiný důvod, proč zájem o tohoto psa od začátku 20. století tak prudce klesal, není pravděpodobně nikomu znám. Po světových válkách chov landseera téměř zanikl a nebylo na čem stavět. Nadšenci se přesto pustili do regenerace za pomoci jiných plemen. Byli použiti zejména novofundlandský pes, Svatobernardský pes a také pointr. Bohužel dlouho trvalo, než se oprostili od velké podobnosti s novofundlandským psem. Pravděpodobně proto nesouhlasily některé organizace s osamostatněním tohoto plemene. Nejvíce (od roku 1930) se o následný chov landseerů staralo Německo a Švýcarsko, a tak jim byl FCI přiřknut patronát nad tímto krásným plemenem.

Právě přetrvávající pochybnosti vedly k tomu, že světová kynologie se v závěrech neshodla a FCI landseera a novofundlandského psa považuje za dvě samostatná plemena a ostatní kynologický svět jen za dva typy jednoho plemene.
Landseer za samostatné plemeno u FCI byl uznán v roce 1956. Není však možné soudit, zda je či není dobře, že FCI landseera uznala za samostatné plemeno a zároveň za několik let poté – v roce 1981 – dovolila, aby se novofundlandský pes vyskytoval nejen v barvě černé a hnědé, ale také bílo–černé. Pravdou však je, že už tak málopočetný landseer je pomalinku vytlačován bílo-černým novofundlandským psem a stojí na pokraji svého zániku.

Plným jménem při zařazení u FCI je to: „landseer - evropsko-kontinentální typ“. A tam, kde není uznán za samostatné plemeno, jej musíme hledat pod označením: „landseer-novofundlandský pes“, případně „novofundlandský pes – britsko–americký landseer“. Pro Angličany a Američany je to novofundlandský pes v různě barevném kožichu a na výstavách bývá posuzován v jedné třídě s černým či hnědým novofundlandským psem.

Na území bývalého Československa se první landseer dostal v sedmdesátých letech 20. století. Zakladatelkou českého chovu byla Eirine v. Ostseestrand, dovezená z Německa.

Podobně jako novofundlanďan, také landseer vyniká výborným vztahem k lidem a vrozeným talentem pro práci ve vodě, zejména pro záchranářské práce.  

Přátelský a mírný landseer není příliš dobrým hlídačem, nicméně svou rodinu si chrání a v případě jejího ohrožení neváhá využít svou sílu a velikost.  

Podobně snášenlivý bývá i ve vztahu k ostatním zvířatům a ani chov více psů pohromadě obvykle nepředstavuje problém.  

Jeho povaha z něj činí vynikajícího rodinného psa, který je trpělivý a laskavý i k malým dětem. Vzhledem k jeho velikosti a osrstění ho lze doporučit spíše k domu se zahradou, ovšem měl by mít přístup do obytných místností, protože špatně snáší delší samotu. 

Landseera zvládne i začínající chovatel, má laskavou povahu a při klidném přístupu a pozitivní motivaci se snadno naučí základní „provozní“ poslušnost. Pro pokročilý výcvik typu obedience se však příliš nehodí, je trochu pohodlný a svéhlavý.  

Vzhledem k jeho mohutnosti není vhodným plemenem pro sportovní kynologii, kde skoky, doskoky a rychlé změny směru přetěžují už tak namáhané klouby. Plavání a jiné vodní aktivity tak představují ideální příležitost k vybití energie, aniž trpí pohybový aparát tohoto velkého psa. 

Vedle rtg vyšetření kyčelních kloubů se u chovných psů doporučují ještě genetická vyšetření na trombopatii (onemocnění způsobující zvýšenou krvácivost), muskulární dystrofii (nemoc vedoucí k postupnému ochabování svalů) nebo na cystinurii (metabolickou poruchu ledvin). 

S výjimkou kratší srsti na hlavě má landseer po celém těle dlouhou, hladkou a jemnou krycí srst promísenou s podsadou, která je trochu hrubší než u novofundlanďana. Mírnému zvlnění chlupů na hřbetě či stehnech se nepřikládá význam.  

Typickým a jediným možným zbarvením landseerů je čistě bílý základ s černými plotnami  a černou maskou. Stříkance černé barvy na bílých plochách se nepenalizují, avšak chovatelský trend vede k jejich omezování.  

Péče o landseera obnáší  především pravidelné kartáčování srsti, vhodná je také občasná kontrola uší, zejména po delším koupání. 

Obří plemena jsou mimořádně náročná jak na množství, tak i na kvalitu potravy. Výdaje za jejich stravu tak představují nezanedbatelnou položku, se kterou je třeba v rodinném rozpočtu dlouhodobě počítat.  

Pokud nedisponujete pokročilými znalostmi o  výživových potřebách psa a nutričních hodnotách jednotlivých surovin, raději se nepouštějte do experimentů s domácí přípravou krmení a vsaďte na kvalitní granule.  

Jestliže vyberete (třeba po poradě s odborníkem) vhodný produkt, máte jistotu, že pes každý den dostává adekvátní porci živin a energie.