GRIFONCI - belgický, bruselský a brabantský

Vývoj grifonka Malí belgičtí pinčové byli známí již ve středověku. Lépe řečeno, již ve středověku existovali psi, pinčové, jejichž výška se pohyb...


Vývoj grifonka
Malí belgičtí pinčové byli známí již ve středověku. Lépe řečeno, již ve středověku existovali psi, pinčové, jejichž výška se pohybovala okolo 30 - 40 cm, a kteří byli využíváni k lovu potkanů, krys a myší ve stájích. “Psů krysařů” bylo zapotřebí snad ve všech koutech Evropy, přičemž všude měli svou lokální podobu.
Ano. I grifonci vývojově patří do velké skupiny pinčů. Mezi první přikřížené psy při zrodu grifonka pravděpodobně patřili holandský smoushound a barbet. Tato plemena jsou poměrně velká a zcela jiná v typu, proto se tato hypotéza zdá být až neuvěřitelná. Dále se hovoří o přikřížení malých španělů, jorkšírských teriérů, black and tan teriérů a dokonce i irských teriérů. Neexistují však žádné písemné záznamy, které by tato tvrzení potvrzovaly či vyvracely. Jisté pouze je, že došlo k hojnému přikřížení mopsů, díky němuž vznikl také nový typ grifonka - brabantík. Do té doby byli grifonci pouze hrubosrstí s delší rozježenou srstí.
Kdy přesně začali belgičtí chovatelé zušlechťovat grifonka není známo, ale obecně se hovoří o době kolem roku 1880. V tom roce byl poprvé předveden na výstavě v Bruselu, kde byl zároveň zvolen nejlepším psem výstavy.
V mnohých rodokmenech se vyskytuje jméno “Garcon”. Psa tohoto jména tedy lze bezpochyby považovat za jednoho ze stěžejnějších zakladatelů chovu. Přestože grifonky Královská společnost sv.Huberta uznala za samostatná plemena již v roce 1883, standardy byly vypracovány belgickým klubem až v roce 1905. Každý ze tří samostatně uznaných grifonků má vlastní standard a je belgickým národním plemenem. Zbytečnost tří standardů je na první pohled zřejmá, neboť se od sebe navzájem liší pouze zbarvením, strukturou a délkou srsti.

Podobnost s opičím pinčem
Jistě ještě stojí za zmínku, že někteří kynologové se domnívali (a domnívají), že grifonci vznikli křížením tzv. belgického uličního psa a mopse. Známý kynolog Richard Strebel naproti tomu zastával názor, že grifonek vznikl zkřížením opičího pinče a mopse. Strebel také neuznával žádného jiného grifonka, nežli červenožlutě zbarveného, tedy bruselského. Nazýval ho “belgickým opičím pinčem”. Ano, není vyloučeno přikřížení opičího pinče, ani dokonce to, že grifonek přímo vzešel z opičího pinče. Ale stejně tak nelze vyloučit, že opičí pinč vznikl z grifonka. Avšak ani jejich velká podobnost nemůže být důkazem, že tato plemena vznikala vzájemným křížením. Drsnosrstých pinčů existovalo v Evropě velmi mnoho a lišili se většinou výrazněji pouze ve zbarvení srsti.

Grifonci v České republice
Patří celosvětově k poměrně vzácným a málo rozšířeným plemenům. V České republice je však chován poměrně početně a úspěšně. Pravděpodobně první grifonci se u nás objevili již koncem dvacátých let 20.století. Patrně první fena grifonka (bruselského) byla na území našeho státu importována Janem Pátkem (Brno) z Německa v roce 1925. Rozhodně nebyli ničím neobvyklým ani na výstavě psů v Praze roku 1935. Ale po druhé světové válce se grifonci z neznámých důvodů na výstavách přestali objevovat a chov grifonků na našem území zcela zanikl. Návrat grifonků začíná opět až v roce 1984 importem feny bruselského grifonka jménem Debby von Lustigen Kleeblatt Františkem Pěničkou. Následující rok se v chovatelské stanici F.Pěničky narodil po této feně (po několika desetiletích) první vrh grifonků na území dnešní České republiky.

Jaký je?
Jejich krása je schovaná uvnitř. Tou je jejich povaha. Je to plemeno s neuvěřitelně něžnou povahou, i když někomu může připadat groteskní. Rádi vyhoví svému pánovi, proto ani začátečník s jeho výchovou nebude mít větší problémy. Jsou bystří, dobře se učí, a jsou schopni a ochotni se naučit různým legračním i užitečným kouskům.
Až extremně přilnou ke svému pánovi, kterého se snaží doprovázet na každém kroku, a to i v bytě. Taková závislost na pánovi je až neuvěřitelná. Miluje svého pána natolik, že z něj oči nespustí ani na okamžik. Rádi si hoví v jeho klíně. Zkrátka chce být svému pánovi co nejblíže. Ovšem ne každému je příjemné mít psíka stále v bezprostřední blízkosti. K takovému člověku se grifonek příliš nehodí.
Je okouzlujícím společníkem, vhodným jak pro důchodce, tak pro mnohočetnou rodinu. S dětmi si obvykle dobře rozumí. Potrpí si na lidskou společnost, čím větší, tím lépe. Je neobyčejně jemný, citlivý, mazlivý, přítulný, zkrátka výborný rodinný pes. Na druhé straně je to nepřehlédnutelný, skotačivý, čilý, dovádivý a stále dobře naladěný uličník. Je zvědavý a mile rozpustilý. Nechce u ničeho chybět. Je plný hravosti a radosti ze života. Miluje hry, zábavu, řádění a běhání. Zkrátka, když se něco děje. Není líný, a tedy pro něj není typické polehávání na gauči. Je překvapivě obratný, proto se hodí i pro mini agility. Přesto není tak výrazně rychlý, aby v nich nějak obzvlášť vynikal.
Jeho vazba na rodinu je velmi silná. Nemá sklony utíkat ze zahrady, toulat se, ani vyhledávat stopy divoké zvěře. Je dobromyslný a velmi dobře vychází s domácími zvířaty, včetně koček. Pokud jeho socializace a výchova není vyloženě zanedbaná, dobře se snese s jinými psy. Někteří jedinci, zejména je-li jich více pohromadě, mají sklony štěkat na cizí psy, pokud se jim zdá, že je ohrožují. Ovšem cílevědomou výchovou k tomu docházet nikdy nemusí. Má nekonfliktní a vyrovnanou povahu.
Grifonci jsou k cizím většinou zpočátku nedůvěřiví, ale známou návštěvu radostně uvítají. Jsou neuvěřitelně odvážní a sebevědomí, což z nich dělá výborné hlídače. Někdy působí až jaksi drze. Nikdy však nejsou nervní, kousaví či agresivní. Je pro ně typické, že štěkají poměrně potichu, proto většinou odpadají problémy se sousedy v panelovém domě. Co však může některým majitelům grifonků vadit, jiným naopak připadat velice roztomile, je to, že hlasitě chrápou.

Exteriér
I když se jedná o tři samostatné standardy FCI, jedná se vlastně o jedno plemeno tří variant srsti. Úplný a nejpodrobnější standard má pouze bruselský grifonek. Povoleny jsou dvě hmotnostní kategorie. A to “malý velikostní ráz” s hmotností do 3 kg a “velký velikostní ráz” do 4,5 kg (u fen do 5 kg). Kohoutková výška “velkého rázu grifonka”nepřesahuje 28 cm. Malý ráz je přibližně o 4 cm menší. Jedná se o statného a kvadraticky stavěného psa.
Hlava grifonků je kulatá, široká, s klenutým čelem a velmi výrazným stopem. V poměru k tělu je poměrně velká. Mezi čelem a nosem se většinou tvoří jakýsi záhyb. Tomuto záhybu se často říká “pekingský”. Ideální je, je-li při pohledu ze strany vrchol nosu v jedné rovině s nejpřednějším bodem vyklenutého čela. Dopředu vysunutá spodní čelist směřuje směrem nahoru. To znamená, že grifonci vždy mají výrazný předkus. Nos je široký a co nejkratší. Nutná je dobrá pigmentace. Velké, okrouhlé, pokud možno co nejtmavěji zbarvené oči jsou položeny daleko od sebe, mírně vystupují, a zdobí je dlouhé černé řasy. Vysoko posazené malé uši jsou klopené dopředu. Hlava grifonků jako celek je velmi zajímavá, nevšední a chovatelé často přirovnávají tvářnost grifonků k “výrazu lidské tváře”. Ani standard se tomuto označení nevyhýbá. Krk grifonků je poměrně krátký a silný, hrudník výrazný, široký a hluboký, hřbet krátký, široký a rovný. Končetiny jsou vždy rovné, s kulatými a malými tlapkami, s černě zbarvenými drápky. Ocas je nasazen v prodloužení hřbetu a měl by být nesen vysoko. Hned po narození se krátí o dvě třetiny. Přesto již někteří chovatelé nechávají ocásky přirozeně dlouhé. Srst bruselského a belgického grifonka je střední délky, střapatá, hustá, tvrdá a drsná. Krátká a přiléhavá je pouze na čele a uších. Neodpustitelnou chybou je srst dlouhá a hedvábná. Podsada je krátká, zato hustá a neměla by chybět. Drsnosrstý grifonek má velmi výrazný a dlouhý knír a vous, dlouhými chlupy jsou porostlé také líce a oblast okolo očí a nosu. Srst drsnosrstých grifonků roste v obličeji jakoby do kruhu kolem očí. Brabantík má po celém těle srst krátkou, hladkou, přiléhavou, ale také tvrdou. Belgický grifonek může být zbarven černě, černě s pálením či černě s červenohnědým melírováním. Bruselský grifonek se vyskytuje pouze v barvě zvané liščí červeň (v nejrůznějších odstínech). Spíše výjimečně se rodí s černou maskou. Krátkosrstý zástupce grifonků (brabantík) může být zbarven červeně s černou maskou, případně bez ní, černě s tříslově zbarveným pálením, a ojediněle se vyskytují také celočerní brabantíci. Červené zbarvení může mít černý nádech, který se vytváří, jsou-li jednotlivé konce jinak červených chlupů černé. Bílý znak je chybou. Výjimečně si u brabantíků příroda zahraje s genetickým fondem a narodí se brabantík v barvě čokoládové se světlejším pálením. Ač je to zbarvení velmi zajímavé a líbivé, dle standardu je nepřípustné.

Úprava srsti
Má-li drsnosrstý grifonek vypadat pěkně upraveně, je zapotřebí škubání srsti, trimování a lehká úprava srsti zejména na hlavě za pomoci nůžek. Trimování má i ten význam, že zkvalitňuje drsnou srst. Grifonka je vhodné trimovat tehdy, když pod srstí v horní vrstvě povyroste nová krycí srst. Pevná krycí srst totiž v určité délce odumírá a narůstá nová. Tím nedochází k známému línání jako u většiny plemen a pokud se pes trimuje, nenajdete v koberci téměř ani jediný psí chlup.
Na trimování je velmi vhodné zvykat již štěně. Musí se naučit během úpravy stát i ležet klidně. Vous se ponechává co nejdelší, přesto musí působit upraveně. Správný je “sluníčkový” (kruhový) vous a knír. Typická srst a tvar hlavy se vyvíjejí poměrně dlouho. Asi 1,5 - 2 roky. Je-li zapotřebí, je vhodné drsnosrstým grifonkům opatrně odstřihávat chlupy z očních koutků, které mohou, jsou-li dlouhé, působit dráždivě na oční bulvy.

Slzení očí
Velké a mírně vypouklé oči logicky více slzí. Je tomu tak u mnohých, zejména malých plemen. Tvar lebky stlačuje slzné kanály, až jejich funkci zcela utlumí. Kanálky jsou neprostupné, slzy nemohou jimi odtékat a začnou přetékat přes okraje spodních víček. Slzy sice nezanechávají barevné skvrny na srsti, ale nezřídka se dostávají do kožního nosního záhybu (pokud jej psík má). Neudržuje-li se tento pekingský záhyb v suchu, může se zde vytvořit zánět. Očím i kožní řase na nose je tedy nutné věnovat pozornost.
Jinak se jedná o velmi zdravé plemeno, které si své zdraví a dobrou náladu udrží do velmi vysokého věku. Většinou se dožívá patnácti i více let.

Chov
Protože je povoleno vzájemné křížení všech grifonků, při porodech není o překvapení nouze. I hrubosrsté feně kryté hrubosrstým psem se může narodit brabantík. Záleží na skrytých vlohách. Porody neprobíhají vždy zcela bez problémů, ale grifonci jsou výborné a pečlivé matky. Počet štěňat v jednom vrhu je 1 - 4, ale výjimečně i více.
Již dlouho se chov potýká s přerůstáním maximální povolené výšky a s výskytem jemné srsti u hrubosrstých jedinců. Ještě dosti často se vyskytují nedostatky ve zbarvení srsti. Stále se ve vrhu objevují i jedinci s mírně delším nosem či nosem položeným níže. Ač takový nos není pro grifonky příliš typický, oči těchto jedinců tolik neslzí, kožní řasa na nose chybí a tedy nehrozí záněty kůže.

Závěrem
Jak jsem se mohla sama přesvědčit, tento psík člověka většinou učaruje až po osobním poznání, nikoliv při přečtení několika řádků a prohlédnutí fotografií.
Děkuji chovatelce grifonků Iloně Kupčíkové, chov.stanice “Corsairey Cash”, (Polní 16, 737 01 Český Těšín, tel.: 737 377 865), za informace o tomto plemeni.

text a foto: Eva Nohelová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře