Landseer


Společná historie. Psi typu landseera se vyskytovali již před 400 lety, neznamená to však, že tak dlouhá je jejich historie. Na pobřeží ostrovů Labradoru, St. John's a Newfoundlandu vznikaly dva rozdílné typy psů: menší pes svatého Jana (který byl pravděpodobně základem chovu labradorských retrívrů) a velký pes svatého Jana (z něhož se vyvinula plemena novofundlandský pes a landseer).

První písemné zprávy i o bílo–černých novofundlandských psech nalezneme v knize „Pán podkovář“ z roku 1732. Následovala publikace „Historie Země a animace přírody“, kterou v roce 1774 napsal Oliver Goldsmith. Následně je znám text o těchto psech v podání spisovatele Buffona, pocházející z roku 1782. Ovšem i v tuto dobu byly popisy natolik stručné, že rozhodně nemůžeme říci, že se jednalo o landseera. Ale protože se jednalo o popisy psů z Newfoundlandu, můžeme je považovat za prapředky tohoto plemene. Ano, Landseer má společnou historii s novofundlandským psem, ale něco ryze landseerovatého v ní přece jen najdeme.


První psi, kteří byli dováženi z Newfoundlandu do Anglie, byli bílo–černí. Byli o poznání větší než v tu dobu existující černí a hnědí novofundlanďané. Dlužno také podotknout, že landseer, potažmo bílo–černý Novofundlandský pes, nemusí být tak ryze psem z Newfoundlandu. Totiž i v Anglii se již dlouho před jejich dovezením „ze země původu“ tito psi také vyskytovali. Jednalo se o pracovní selské psy, kteří žili skromně a nenápadně a nikdo si jich moc nevšímal. Občas je však s sebou brali na své poutě rybáři a obchodníci, a tak se mohl dostat i na severovýchod Kanady na ostrov Newfoundland. Díky častému křížení s místními indiánskými psy a posléze typickými novofundlandskými psy získal oblibu k vodě a práci s ní spojenou. Poté byl opět necíleně dovezen do Anglie. Každopádně jeho historie je opravdu velmi úzce svázána s novofundlandským psem, za kterého byl a v některých případech stále je považován.


Námořníci si jich velice považovali. Údajně měli jejich bílo-černí a černí psi statečné srdce a byli velice pracovití a inteligentní. Říká se, že zachraňovali námořníky před utopením na moři, hlídali rybářské sítě, aportovali předměty spadlé do vody, lovili lana a tahali malé čluny. Aby toho nebylo málo, pomáhali také se stahováním dřeva do vesnice.


Člověk, na kterého není možné zapomenout
S tímto plemenem je velice úzce spjat sir Edwin Henry Landseer (7. březen 1802 – 1. říjen 1873). A hned je zřejmé, kde k tak zvláštnímu pojmenování tento pes přišel. Sir Landseer byl talentem od přírody. Naštěstí jeho umělecké vlohy byly postřehnuty včas a díky ochotě rodičů se dostal k několika umělcům, kde byl jeho talent rozvíjen. Zejména jeho otec John Landseer, který miloval umění a sám byl rytec, podporoval jeho vztah k umělecké tvorbě. Všechny syny otec vedl od nejútlejšího dětství k malování, ale Edwin vynikal. Jeho zdařilé obrazy schovával otec od doby, kdy Edwinovi bylo pět let. První obrazy vystavoval již ve věku svých 13 let. Dokonce dokázal malovat oběma rukama najednou. Například hlavu rukou levou a současně ocas rukou pravou. Mimo jiné se učil také u Benjamina Roberta Haydona, známého a kontroverzního historického malíře. Právě on jej vedl i k pitvě zvířat, aby porozuměl svalstvu a kosterní struktuře zvířat. Landseerovy obrazy byly a jsou velmi známé a obdivované. Velmi populární jsou jeho obrazy psů, na kterých se často objevuje právě plemeno po něm pojmenované. Nezřídka maloval psy s dětmi, což doslova přitahovalo pozornost. V roce 1831 se stal akademikem. Jeho popularita ve viktoriánské Británii byla značná. Na vyžádání královny Victorie nakreslil i mnoho obrazů její rodiny a samozřejmě také jejich zvířat, včetně psů. Díky němu nám byl zachován i důvěryhodný obrazový materiál několik plemen, aniž by byla jejich stavba těla či velkost  zkreslována. Všem živočichům, které nakreslil, dokázal „dát duši“ a výraz jasně vyjadřující momentální náladu či zaujetí. Asi nejznámější obraz landseera od sira Landseera je ležící bílo–černý pes jménem Paul Pry, který byl namalován roku 1831, a je až neskutečné, že se toto plemeno do dnešního dne prakticky nijak nezměnilo. Byl tak populární, že se přímo nabízelo, aby bílo–černý pes „novofundlandského typu“ dostal pojmenování právě po něm. V době, kdy landseery sir Erwin Landseer maloval, byla jejich popularita značná.


PO SMRTI SIRA  LANDSEERA
Všem psům dovezeným z New foundlandu se říkalo jednoduše: psi z Newfoundlandu. Proto nejdříve byli bráni jako jedno plemeno. Časem si však nešlo nevšimnout rozdílu ve výšce a mohutnosti, a tak se začalo hovořit o dvou různých plemenech. Někdo s tím nesouhlasil, jiní ano a vedly se dlouhé spory. V roce 1885 byl na Newfoundlandu vydán zákon výrazně omezující chov psů a zároveň v Anglii vznikla povinnost karantény. Tedy dovoz nových jedinců byl prakticky nemožný.
Ještě na začátku 20. století byl zřejmý rozdíl mezi landseerem a novofundlandským psem nejen v barvě, ale také ve velikosti. I tak významný kynolog, jako byl A. Heim, je jasně rozděloval na dvě samostatná plemena. Přesto pochybnosti o rozdílnosti stále přetrvávaly …


Černý chlupatý a silný pes připomínal medvěda, což se nejen námořníkům zdálo atraktivní. Stále častěji se více pozornosti obracelo na novofundlandského psa a landseer se dostával do pozadí. Je-li ještě jiný důvod, proč zájem o tohoto psa od začátku 20. století tak prudce klesal, není pravděpodobně nikomu znám. Po světových válkách chov landseera téměř zanikl a nebylo na čem stavět. Nadšenci se přesto pustili do regenerace za pomoci jiných plemen. Byli použiti zejména novofundlandský pes, Svatobernardský pes a také pointr. Bohužel dlouho trvalo, než se oprostili od velké podobnosti s novofundlandským psem. Pravděpodobně proto nesouhlasily některé organizace s osamostatněním tohoto plemene. Nejvíce (od roku 1930) se o následný chov landseerů staralo Německo a Švýcarsko, a tak jim byl FCI přiřknut patronát nad tímto krásným plemenem.


Právě přetrvávající pochybnosti vedly k tomu, že světová kynologie se v závěrech neshodla a FCI landseera a novofundlandského psa považuje za dvě samostatná plemena a ostatní kynologický svět jen za dva typy jednoho plemene.
Landseer za samostatné plemeno u FCI byl uznán v roce 1956. Není však možné soudit, zda je či není dobře, že FCI landseera uznala za samostatné plemeno a zároveň za několik let poté – v roce 1981 – dovolila, aby se novofundlandský pes vyskytoval nejen v barvě černé a hnědé, ale také bílo–černé. Pravdou však je, že už tak málopočetný landseer je pomalinku vytlačován bílo-černým novofundlandským psem a stojí na pokraji svého zániku.


Plným jménem při zařazení u FCI je to: „landseer - evropsko-kontinentální typ“. A tam, kde není uznán za samostatné plemeno, jej musíme hledat pod označením: „landseer-novofundlandský pes“, případně „novofundlandský pes – britsko–americký landseer“. Pro Angličany a Američany je to novofundlandský pes v různě barevném kožichu a na výstavách bývá posuzován v jedné třídě s černým či hnědým novofundlandským psem.


Na území bývalého Československa se první landseer dostal v sedmdesátých letech 20. století. Zakladatelkou českého chovu byla Eirine v. Ostseestrand, dovezená z Německa.



A jaký vlastně landseer je?
Je to klidný pes, který může působit až líně. Je to něžný obr, loajální a bezstarostný. Rozhodně není nervózní typ, má jemný charakter a je poměrně nezávislý. Chce se mazlit bez ohledu na svou velikost i stáří. Má snad vždy dobrou náladu, je přítulný a rád rozdává radost. Potřebují velmi častý kontakt se svou rodinou. Mimořádně hezky se chová k dětem, a to i tehdy, když se s nimi ve štěněčím či mladém věku ani nesetkali. Z tahání za srst či za ocas si moc nedělá, a když už si chce od dětí odpočinout, odejde si na klidnější místo. Nikdy nemá sklony k agresivitě ani přehnané bázlivosti. Je dobromyslný a nekomplikovaný, zároveň velmi oddaný své rodině. Jeho mírná a společenská povaha jej předurčuje k práci canisterapeutického psa, a přidá-li se k tomu náruživost k vodě, je přímo stvořený k záchranářským pracím (zkouškám) ve vodě. Zejména v Německu a Holandsku s ním nadále provozují záchranářský výcvik.


Je zvláštní, že většina landseerů má pozorovací smysl rozpoznat plavce od špatných plavců a neplavců. Je-li jim ponechána „volná tlapka“, snaží se špatné plavce přinutit plavat na břeh nebo k nějaké přítomné loďce. Odpradávna pomáhali vytahovat sítě z vody, zachraňovali lidi před utopením, na pevnině tahali a nosili náklady. Chuť pracovat a pomáhat jim zůstala dosud. Plavou poměrně rychle a i ve vodě mají sílu. Zvládnou nejen vytáhnout ke břehu člověka, ale také člun s nákladem.
Většina landseerů ráda aportuje a někteří psi dokonce rádi vytahují ze dna vody předměty. Je učenlivý a poměrně dobře ovladatelný. Může si jej pořídit i úplný začátečník. Rád se nechá rozmazlovat a i nějaký ten prohřešek ve výchově výrazněji nezneužije. Je citlivý na intonaci hlasu, tedy výchova rozhodně nesmí být tvrdá, plná trestů. Jeho výchova opravdu není příliš těžká, je však zapotřebí postupovat v klidu, uvážlivě a důsledně. Každopádně je to pes, který se pohybuje pomalu, a i na toto je potřeba při výcviku brát ohled. Výcvik postačí jen v základu, tedy naučit psa chodit na vodítku a poslechnout na přivolání.
Landseer sice určitě není typické služební nebo sportovní plemeno, ale je schopný se ledasčemu naučit. A to někteří jedinci i dokonce základům obranářských prací sportovní kynologie nebo pracím pachovým. Například Corádo Jizerský achát má splněnou celou řadu náročných všestranných zkoušek: ZM, ZVV1, T1, ZPO1, ZOP, ZPU1, nebo Yolly d. Silvanbull má úspěšně složené zkoušky: ZOP, ZZO, BH, ZPU1. Landseer se za pomoci pamlsků nebo hračky rád učí, a pokud má schopného psovoda naladěného na stejnou vlnu, jsou schopni spolu spolupracovat a dělat si vzájemně radost.


Někteří jedinci jsou hraví, ale většina z nich ráda odpočívá. Je relativně neaktivní a trpělivě čeká, až na něj jeho pán bude mít čas. Proto je možné jej doporučit i do bytu, pokud nejste zvyklí dům v zimním období přetápět a jste schopni mu zajistit dostatek procházek. Procházky mu stačí krátké, ale pozornost člověka nutně potřebuje. Miluje prostor a pobyt v přírodě, zejména pokud je to u vody. Na procházkách se zpravidla nevzdaluje od své rodiny. Rád se brodí ve vodě či plave. K ostatním psům a zvířatům jsou bezproblémoví. Nemá tendence honit zvěř, ani se toulat.


Je výborným společníkem. Kdo má rád velké psy, ale nechce řešit složité výchovné problémy, nebo mít strach, že jeho pes někoho pokouše, je landseer pro něj to pravé. Mají dobrý vliv na neklidné nebo hyperaktivní lidi.


Zima mu nečiní žádné problémy a bez problémů může být celoročně držen venku. Naopak vedra nemají rádi. Ale samozřejmě je přetrpí. Mají-li však přístup k vodní ploše, hned je pro ně léto příjemnější. Zahrada jim postačuje i malá, ale v létě rozhodně musí mít volný přístup na místo, kde je chladněji (garáž, sklep) nebo alespoň stín. Samozřejmostí je dostatek čisté vody.
Svou velkostí  budí respekt, ale je to mírumilovný pes, který štěká velmi málo. I když nejeden landseer projevuje známky hlídání, hlídač v pravém slova smyslu to není.



Co je dobré ještě vědět
Landseer musí být alespoň z 65 % bílý s bílou lysinou na hlavě. Avšak i když je vyžadována lysina od čumáku až po límec, landseerů je dnes již tak málo, že ani na tento zpočátku důležitý exteriérový znak již není brán tak velký zřetel. Vždyť i rozvržení ploten může být problém, neboť nemohou být v jakékoliv míře a kdekoliv po těle. Rozdíly mezi novofundlandským psem a landseerem nejsou jen v barvě, respektive rozložení barev. Landseer má méně hustou a kratší srst než novofundlandský pes. Landseer je „na delších nohách“, chodí relativně lehčeji a zpravidla mírným mimochodem, ale postrádá kolébavou chůzi, jaká je patrná u novofundlandského psa. Někteří kynologičtí začátečníci si mohou landseera plést s bernardýnem, pyrenejským mastinem, českým horským psem nebo pyrenejským horským psem.


Průměrná délka života těchto něžných obrů se pohybuje kolem 10 let. V období růstu nutně potřebuje kvalitní a vyváženou stravu s ohledem na jeho velikost. Ve štěněčím věku spotřebují velké množství potravy, ale v dospělosti přísun denní dávky klesne téměř na polovinu. Nedoporučuje se však psa překrmovat, aby vážil více, než je potřeba. U obézních jedinců klouby trpí mnohem více.


Jako většina velkých plemen, i landseer může trpět dysplazií kyčelních kloubů. Spíše výjimečně se u něj můžeme setkat se sub-aortální stenózou (SAS), což je dědičné onemocnění srdce. I u landseerů se může vyskytnout ektropium – vychlípení očního víčka, což je také věcí dědičnou a vrozenou. V neposlední řadě je nutné připomenout i nebezpečí torze žaludku, která může postihnout jakékoliv velké plemeno.


Časté koupání šamponem se rozhodně nedoporučuje. Je-li to nutné, je lepší použít tzv. suchý šampon a poté psa důkladně vyčesat. Za ušima a pod lokty se často tvoří chuchvalce. Tato místa je zapotřebí rozčesávat častěji. Jinak, až na období línání, není časté česání nutné.



Zkrácený standard plemene
Celkový vzhled: landseer musí působit dojmem velkého, robustního, harmonických forem. Nohy, zvláště u psů, jsou relativně vyšší, než je tomu u černého novofoundlandského psa.


Hlava: kůže na hlavě je bez vrásek, pokrytá krátkou a jemnou srstí. Modelace hlavy je výrazná, výraz je ušlechtilý.


Mozkovna: široká  a mohutná. Týlní hrbol je výrazný.


Stop: výrazný, obvykle ne tak výrazný a tak strmý jako u svatobernardského psa.


Nos: černý.


Čenichová partie: měřeno od stopu odpovídá délka tlamy její hloubce.


Pysky: suché, černě pigmentované. Pokud možno těsně přiléhající horní pysk, neslintající, by měl mírně překrývat spodní.


Čelisti a zuby: nůžkový skus.


Líce: středně vyplněné líce přecházejí plynule do čenichové partie.


Oči: středně velké, středně hluboko uložené, hnědé až tmavě hnědé (světle hnědé se mohou tolerovat); s přátelským pohledem. Oční víčka ve tvaru mandle, spojivka není vidět. Vysloveně světlé oči (sírově žluté nebo žlutošedé) jsou vadou; vadou jsou také příliš blízko u sebe posazené oči.


Uši: středně velké; dosahující až k vnitřnímu koutku oka, natáhneme-li je tím směrem, trojúhelníkového tvaru, dole poněkud zaoblené; nasazené vysoko, ale nejsou zavěšené příliš daleko vzadu; těsně a hladce přiléhají ke stranám hlavy; s krátkým a jemným osrstěním; delší třásně srsti jsou jen na zadní části v místě zavěšení ucha.


Krk: průřez krku není zcela kruhový, ale lehce vejčitý; je svalnatý a symetrický; v oblasti, kde vychází z partie hrudi a plecí, je široký, směrem k hlavě se mírně zeštíhluje. Jeho délka od týlního hrbolu až ke kohoutku činí přibližně 3 až 4/5 délky hlavy měřené od týlního hrbolu až ke špičce čenichu. Výrazný lalok na hrdle nebo na krku není žádoucí.


Tělo: velmi široké a mohutné od lopatek až po záď. Délka hřbetní partie, měřená od kohoutku až po místo nasazení ocasu, musí být skoro stejná jako dvojnásobek délky hlavy.


Hřbet: pevný, rovný.


Bedra: svalnatá.


Záď: široká, mohutné polštáře svalů ji formují zboku i zezadu.


Hruď: hrudní koš tvoří silně klenutá žebra, přechází do široké hrudi mezi silně osvalenými lopatkami.


Břicho: málo vtažené. Mezi břichem a bedry by měla být zřetelně patrná plochá prohlubeň v oblasti slabin. Slabý hřbet, klesající hřbet, povolená bedra, příliš krátká poslední žebra nebo silně vtažené břicho jsou vadou.


Ocas: silný, přesahující mírně hlezenní kloub, bohatě osrstěný přiléhavou srstí, která však netvoří vlajku. V klidu a v postoji je ocas svěšený, s koncem mírně zahnutým nahoru. V pohybu, a je-li pes vzrušen, může nést ocas v prodloužené linii hřbetu s koncem zahnutým směrem vzhůru. Deformované ocasy a ocasy zatočené na hřbetě jsou vylučující.


Hrudní končetiny: silné, mohutné svalstvo vycházející z plecí obaluje silné kosti ramen, spojené s předníma nohama, postavenýma v ose, které jsou perfektně rovné svalnaté a korektně zaúhlené. Celá zadní strana přední nohy, až po loketní kloub, je pokrytá dlouhou srstí ve formě praporců.


Loket: lokty přiléhají k nejspodnější části hrudníku. Jsou postaveny poměrně vysoko a směřují přesně dozadu.


Pánevní končetiny: celá zadní noha musí být mohutná. Pánevní končetiny jsou lehce pohyblivé, jejich kostra musí být silná a osvalení mohutné. Praporce jsou středně výrazné.


Stehna: vrchní část stehna je obzvlášť silně vyvinutá.


Paspárky: přítomnost paspárků je vylučující. Vyskytnou-li se, měly by se odstraňovat co nejdříve po narození. Kravský postoj a nedostatky v úhlení jsou vadou.


Pohyb: končetiny jsou velmi svalnaté, pohyb je uvolněný a krok prostorný.


Srst: osrstění by mělo být s výjimkou hlavy dlouhé, co nejhladší a co nejjemnější, měkké na omak, promísené podsadou; ta není tak jemňoučká, jako u černého novofoundlandského psa. Mírně zvlněné srsti na hřbetě a stehnech se nepřikládá žádný význam. Srst, kterou kartáčujeme proti směru růstu chlupů, se musí opět sama položit do správné polohy.


Barva: základní barva srsti je jasně bílá s černými plotnami rozmístěnými na trupu a zádi. Krk, hruď, břicho, přední nohy od loktů dolů, zadní nohy od kolen dolů a ocas musí být bílé. Hlava je černá. Za žádoucí znak, který by se měl upevňovat chovem, se považuje bílá oblast tlamy s bílou, symetrickou, nepříliš širokou lysinou, která dělí masku na dvě půlky. Stříkání v bílém podkladu, které se dosud vyskytuje, není vadou, ale je třeba je chovem omezovat.


Velikost: kohoutková výška landseerů se smí pohybovat v následujícím rozmezí: u psů v průměru mezi 72 a 80 cm, u fen v průměru mezi 67 a 72 cm. Menší odchylky směrem dolů nebo nahoru se tolerují.


Chyby: jakákoliv odchylka od výše uvedeného standardu musí být považována za chybu a musí být penalizována podle stupně její závažnosti.


NB: psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata, kompletně sestouplá v šourku.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (6x):

1
2
3
4
5


Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře