Pyrenejský horský pes

Tak jak tomu je u mnohých jiných plemen, nikdy se nikomu nepodařilo s jistotou zjistit, odkud se do Pyrenejí tito psi dostali. Předpokládá se, že jejich historie je dlouhá více než 3 000 let, a tedy sahá až do doby bronzové. Většina kynologických historiků se domnívá, že jeho základním prapředkem je tibetská doga, stejně jako v případě mnoha dalších podobných plemen. Tuto verzi má podpořit fakt, že ve vykopávkách z dob dávno minulých na území Francie zcela chybí přítomnost velkých psů.

Záhadný cizinec, nebo původní plemeno?

Argumenty jiných historiků však domněnku o příchodu původní tibetské dogy do Pyrenejí a následném přetváření na pyrenejského horského psa výrazně zpochybňují svými fakty. Za nejvýraznější argument považují bílé zbarvení, které je neslučitelné s tibetskou dogou. Dalším výrazným rozdílem je původně střední velikost pyrenejského psa, neboť několik století trvalo, než se Pyrenejský horský pes dostal do takových značných tělesných rozměrů, jaké u něj vidíme za posledních asi dvě stě let.

Stejně tak však mohou být jeho prapředci psi starořímští anebo psi, kteří se dostali do Pyrenejí ze Sibiře. Za pravděpodobné můžeme považovat, že předci pyrenejských psů přišli do Pyrenejí s baskickým lidem, který se sem dostal přes západní pobřeží Středozemního moře s fénickými kupci, původně z blíže nespecifikované oblasti Středního východu.

Rozhodně se jedná o prastaré plemeno, jehož pradávná historie může být dlouho společná s jinými plemeny, anebo určitá plemena měla s velkou pravděpodobností výrazný vliv na jeho dnešní podobu i povahu. Lze předpokládat, že největší díl na formování pyrenejského horského psa měl maremmansko–abruzský pastevecký pes z Itálie a kuvasz z Maďarska, který se do Pyrenejí dostal s migrujícími národy z Asie přes maďarskou kotlinu.

Jak je historie kynologie spletitě složitá, dokazuje i pravděpodobnost, že pyrenejský horský pes měl do určité míry zasáhnout do vývoje Novofundlandského psa a landseera při jejich vzniku. Několik psů z Pyrenejí se totiž dostalo s baskickými rybáři i do okolí Newfoundlandu v průběhu 17. století. I když se velmi často hovoří o příbuznosti Bernardýna s pyrenejským horským psem, je tato informace nejméně podložena a ověřena. Naproti tomu je příbuznost pyrenejského psa s leonbergerem více než jistá.

Šlechtic, nebo horal?

Tak či tak pochází pyrenejský horský pes (coby základ plemene, jaké známe dnes) z Pyrenejí, rozprostírajících se na území Francie a Španělska. Vyskytoval se na území celých Pyrenejí a byl zde prakticky jediným pasteveckým „plemenem“. Tedy následně již nedocházelo k přikřížení jiných psů. Přestože ze dvou třetin patří Pyreneje Španělsku a z jedné třetiny Francii, právě Francouzi se postarali o rozšíření tohoto psa a dostali ho z hor do vesnic na jejich úpatí. Tam od nich požadovali i jinou práci než hlídat stáda. Jako samozřejmost bylo bráno ohlídání nemovitostí a někteří byli pro svou statnou postavu využíváni i k nošení a tahání nákladů. Dlouho netrvalo a o jejich kvalitách a hezkém vzhledu se začalo mluvit široko daleko. Již ve 12. století se stal oblíbeným hlídacím psem na hradech a zámcích. A tak se dočkal asi pocty nejvyšší – byl chován jak chudým lidem v horách, tak šlechtici na zámcích. Na straně jedné třel bídu s nouzí v horách u chudých pastevců a na straně druhé se mu dostávalo pocty v blahobytu pomalu jako nějakému urozenému pánovi po boku šlechticů ve městech.

V horských oblastech Pyrenejí pracoval po velmi dlouhou dobu coby spolehlivý pastevecký pes. Nebyl však volně puštěn u stáda, jak se mnozí domnívají, ale byl přivázán na kolíku či u stromu na dlouhém řetězu. Blížilo-li se nebezpečí, zdánlivé či faktické, byl pes z řetězu vypuštěn.

I když první písemná zmínka o těchto horských psech coby ochráncích stád pochází z roku 1441, dá se předpokládat, že tu pracovali o několik století dříve, jen se o nich nikdo nezmiňoval. Tato písemná zmínka popisuje hraběnku von Foix s jejími velkými bílými hlídacími psy. Další nejstarší dokument popisující tyto bílé strážce pochází ze 14. století z pera Gastona Phoeba.

Od počátku pyrenejci platili za neohrožené hlídače, chránili zejména ovce před medvědy, vlky a zloději. Nechránili však jen stádo, ale i svého pána. A měl-li majetek a rodinu, tak i je. Ostražitost a neohroženost pyrenejského horského psa byly proslulé. Na obojku nosili dlouhé železné ostny, aby jejich hrdlo bylo co nejlépe chráněno před zákusy šelem.

V Baregges (jedná se o oblast Pyrenejí na jihozápadě Francie) uviděl Ludvík XIV. krásného bílého velkého psa. Jednalo se právě o pyrenejského horského psa. Natolik se mu zalíbil, že se rozhodl jednoho koupit a odvézt ho s sebou do Versailles. Zde vzbudil tento pes takovou pozornost, že se stal vyhledávaným psem šlechticů. Jak byl ceněný a populární, ukazuje i ocenění Ludvíkem XIV. (1638–1715), který tomuto bílému obrovi udělil titul „Francouzský královský pes“. Kdo vlastnil zámek s parkem, musel mít tohoto psa, aby dal najevo své postavení. A tak se stal pes „společenským statusem“ …

Poměrně rychle se pyrenejci rozšířili do Evropy a již v 18. století byli dobře známí i na území dnešní České republiky. Často byli chováni ve státě Andorra a v oblasti Ariege.

Problémy na královském dvoře

Ovšem neustálé napětí mezi bohatými a chudými vyústilo ve Velkou francouzskou revoluci (1789 až 1799), kdy nebylo tolerováno a snášeno nic, co patřilo bohatým. Ušetřeni nebyli ani jejich psi, a tak pyrenejské psy zachránil fakt, že mnozí zůstali u stád v horských oblastech Pyrenejí. Avšak ani tady nebyla jejich existence jistá. Predátorů pomalu, ale jistě ubývalo a tím přicházel i pyrenejský horský pes o práci. Pomalu neměl před kým stáda hlídat.

Existuje pověst, že pyrenejští psi pracovali také jako pašeráci. Byli ověšeni brašnami, ve kterých měli zboží, jež přenášeli přes dlouhé pyrenejské pohoří. Putovali trasami, kam se nedostali žádní lidé, a tak byly ztráty ze zabaveného či ukradeného zboží minimální. Jak tomu psa naučili a jak věděl kam jít, již nikdo neuvádí.

Do Ameriky se dostal první pyrenej v roce 1815 s vydavatelem kynologického časopisu J. S. Skinnerem. Ten jim pak zůstal věrný a neskončil jen u prvních dvou jedinců. O 10 let později dostal od generála Lafayetta, který měl tyto psy také ve velké oblibě, další pár typických pyrenejských horských psů. O svém pyrenejském psovi jménem Maida se nadšeně zmiňuje i skotský spisovatel W. Skott v roce 1816.

Za svou dlouhou službu lidstvu však nebyl po zásluze odměněn, neboť na přelomu 19. a 20. století stál na pokraji zániku. Medvědů i vlků bylo jako šafránu, a pyrenejský pes tak neměl využití. Zachránil ho jen vzhled „oživlé sněhové závěje“ a jeho klidná povaha.

V 19. století jsou už poměrně vzácně k vidění a jejich popis uvádí dva typy. Jedním byl typ východopyrenejský, který se vyskytoval zřídka, byl vyšší a štíhlejší, měl téměř špičatý čenich, špičaté svislé uši a měkkou, hedvábnou a hustou srst. Druhým typem byl pes západopyrenejský, který byl velice rozšířený, měl široký čenich, povislé pysky, trojúhelníkové uši a lehce vlnitou srst. Rozdíl mezi nimi byl především v utváření hlavy, tvaru uší a mohutnosti. Nezřídka se vyskytovali s modrýma očima. Od počátku byly oba typy především v bílé barvě, případně jen s několika tmavšími fleky. Poprvé byl předveden na výstavě v roce 1863 ve Francii. První podrobný popis tohoto plemene pochází z roku 1897 a objevil se v knize Dogs of All Nations hraběte von Bylandta.

Jak už to však v kynologii bývá, ke znovuoživení zájmu o rasu přispěla určitá módní vlna způsobená vlastnictvím psa známou osobností. Tou byla britská královna Viktorie (1819 až 1901), která vlastnila pyrenejského psa jménem Cabas. Královna Viktorie byla velice vážená, její názory a chování byly přijímány zpravidla kladně, přesto se již nikdy tento pes nedostal do početnosti tak vysoké jako předtím.

V 70. a 80. letech 19. století toto plemeno uchvátilo mnoho kynologických velikánů v Evropě i Americe a začalo se o něm psát. Přišla snaha o záchranu plemene, jeho ujednocení a vytvoření chovatelského základu. Asi největšími nadšenými chovateli pyrenejského psa byli H. v. Bylandt a Theodor Dretzen (chovatelská stanice Zaila).

Pyrenejský pes ve 20. století

V roce 1904 sepsal Strebl návrh standardu, který uvádí jako nutnost tmavé oči, střední mohutnost, hmotnost až 70 kg. Dále je upřednostňována bílá barva po celém těle a upozorňoval na rozšířenou a nepřípustnou vadu končetin, přesněji křivé nohy a rozevřené tlapy.

Zajímavostí je, že v roce 1907 vznikly současně dva kluby sdružující chovatele a majitele těchto psů a zároveň si každý vytvořil vlastní standard. Jeden z nich nesl název „Club du Chien des Pyrénées“ a konkurenční klub „Pastour Club“. Tento druhý klub založil hrabě de la Chevreliére a ještě tentýž rok předvedl na výstavě v jeden den svých 53 pyrenejských psů. Toto číslo vztahující se k jedinému vystavovateli tak velkých psů je dodnes nepředstavitelné.

Jeho krása, která je obdivována dodnes, byla oceněna cenou prezidenta republiky v roce 1911 – titulem za nejkrásnějšího psa Francie.

Dvě světové války chov pyrenejských psů, stejně jako většiny plemen v Evropě, doslova zdecimovaly. Po 1. světové válce se do chovu pyrenejských psů s plnou vervou vložil Bernard Sénac–Lagrange. V roce 1923 se stal prezidentem francouzského klubu R.A.C.P. (na tomto postu zůstal až do roku 1954) a na jeho žádost byl zapsán standard v oficiální podobě do Société Centrale Canine ve Francii. V roce 1935 byl uznán AKC a CKC. Přesto v tu dobu byl Sénac–Lagrange značně roztrpčený, co se týče vzrůstající kvality chovu tohoto psa. Poukazoval na nechovatelské praktiky obchodníků se psy, kterým šlo pouze o co největší výdělek na prodaných štěňatech. Po světových válkách, které téměř zdecimovaly chov, se jejich dalšímu využití, a tedy i chovu věnovali chovatelé především v Německu a Anglii. Těm vedle francouzských chovatelů také patří největší dík za to, že plemeno stále ještě existuje. Aby bylo plemeno životaschopné, činily se pokusy s přikřížením bernardýna a Leonbergera. Obojí křížení nebylo považováno za úspěšné. Pokusy s přikřížením někteří historikové vyvracejí, neboť jasné důkazy zřejmě chybí, avšak tato možnost přikřížení je velmi reálná. Otázkou zůstává, zda jejich odchovy byly dál puštěny do chovu.

V Americe byla vydána první monografie plemene v roce 1936 Francisem B. Cranem. Do České republiky se pyrenejský horský pes po dlouhé době opět dostal až v roce 1990, avšak polovina štěňat odcházela vždy do zahraničí. Zakladatelkou české linie psů byla fena Ch. Ajka.

Každopádně pyrenejský horský pes patří mezi málopočetná plemena u nás i ve světě. Přesto je můžeme vidět – a to ve velmi dobré kvalitě – např. v Austrálii, Anglii, Japonsku, Maďarsku, Německu, Španělsku, Nizozemsku, USA, Kanadě, Jižní Americe či v Mexiku.

Jak se v nich vyznat …

Mezi vzhledově podobnými plemeny je pyrenejský horský pes považován za nejméně agresivního. Jak již bylo řečeno, s maremmansko–abruzským pasteveckým psem je nejen spřízněný, ale je mu i velice podobný. Další podobnost najedeme i u kuvasze, podhalaňského pasteveckého psa a jeho blízkého příbuzného, slovanského čuvače, a v neposlední řadě najdeme velkou podobnost s pyrenejským mastinem. Právě pyrenejský mastin a ve všech směrech odlišný pyrenejský ovčák často vnáší zmatek v rozlišování tří pyrenejských plemen. Nemůže však za to ani tak vzhled, jako spíš podobnost názvů. O pohánění a pasení stáda se staral malý čiperný pyrenejský ovčák a o jejich ochranu pyrenejský horský pes.

Během 20. století byl znám i pod označením pyrenejský pastevecký pes anebo jen pyrenejský pes. Název pyrenejský vlčí pes nebo pyrenejský medvědí pes byl také velice dlouho vžitý. Ještě v roce 1888 tento název používal anglický kynolog Hugh Dalziel. Na konci 19. století najdeme pyrenejského horského psa na výstavách pod „Chiens de Montagne a poil long“.

Po dlouhou dobu, vlastně občas i dnes, je v zemi svého původu nazýván „patou“. Toto označení je používáno po celou dobu existence pyrenejského horského psa po celém světě, ale zejména ve Francii.

Roztomilý pes, nebo dobrý hlídač?

Jeho medvídkovitý vzhled dokázal v poslední době nalákat nemálo zájemců o toto plemeno. Exteriér však klame mnohými směry, a než se člověk rozhodne pro pyrenejského psa, neměl by se nechat omámit krásným vzhledem, ale zjistit, jestli i povaha a náročnost bílého medvěda jsou tím, co hledal, a chce s ním více než 10 let žít.

V dnešní době je to příjemný, krásný, ale nepraktický rodinný pes, který je nejen nekonfliktním kamarádem, ale zároveň dobrým hlídačem. Vlastně není jen dobrým, ale mimořádným hlídačem, kterému nic neunikne. Dává najevo svou přítomnost v hlídaném objektu, ale zároveň zbytečně nenapadá. Vše podezřelé ohlásí hlubokým štěkotem. Některá štěňata pyrenejských horských psů za soumraku a v noci poštěkávají zbytečně. U mnohých to věkem samo odezní a v dospělosti se řadí spíše ke klidným hlídacím psům, ale někteří mají snahu být za tmy zbytečně až moc iniciativní i v dospělosti. Proto bydlí-li se svou rodinou v hustěji zalidněné oblasti, je vhodné jej v mladém věku v množství štěkání na každý zvuk či pohyb v rozumné míře omezovat.

Většina pyrenejských horských psů má tendence každý den při soumraku i první půlku noci obcházet své teritorium a být opravdu stále ve střehu. Občas jen tak zavrčí nebo bafnou. Dávají tím najevo, že zde hlídají a ať se nikdo nepřibližuje.

Tento pes je výborným hlídačem, avšak agresivitu v pravém slova smyslu v něm asi nikdy neobjevíme. Nikdy a za žádných okolností typický pyrenejský pes neprojevuje dominantní chování vůči majiteli ani žádnému členu rodiny. A to je při jeho velikosti obzvláště důležité. Nemá žádné velké ambice být vůdcem smečky a prosazovat se. Naopak, rád projevuje náklonnost a dobromyslnost. Své rodině je naprosto oddán.

Je nadmíru přátelský k dětem a k jiným malým zvířatům. Má potlačený práh bolesti a velkou dávku tolerance, což je mnohdy při styku s nimi zapotřebí. Je to velice mírný, klidný a vyrovnaný pes, který ví, jak se chovat – a k dětem obzvlášť. I od těch nejmenších si nechá snad všechno líbit. Je něžný, trpělivý, ohleduplný a pohodový. Pyrenejského horského psa můžeme objevit coby hlavního hrdinu v celosvětově proslulém zfilmovaném díle „Bella a Sebastián“. Klidná a k dětem neuvěřitelně tolerantní povaha pyreneje je proslulá. Jen je třeba myslet na jeho mohutnost a váhu. Vlídnost k dětem a spolehlivost při hlídání jsou jeho největší přednosti.

K cizím lidem je zpravidla ostražitý a nedůvěřivý, ale pokud se jeho pán chová v přátelském duchu, pes tomu hned porozumí a chová se také tak. Je to přátelské plemeno, které neútočí na lidi. Jeho odvaha je neuvěřitelná, ale nepotřebuje si nic dokazovat. Někdy může být nedůvěřivý. To však není bázlivost. Nikdy není nervózní a roztěkaný. Na nové situace a předměty zpravidla reaguje opatrně.

Emoce vyjadřuje velmi nenápadně, nepropadá nadšení ani panice a rád si žije v monotónním klidu. Jako by si byl plně vědom své síly a žije si ve vlastním světě. Je trpělivý a umí být velmi přítulný, vlídný, mazlivý a rodině plně oddaný. Je vhodný i pro začátečníka, který si předem plně uvědomí jeho povahové zvláštnosti. Je to vyrovnaný pes s velkým sklonem k nezávislosti.

S ostatními psy nemívá problém, pokud nepřichází nabídka do pranice z druhé strany. Malých ani těch drzých psů si zpravidla nevšímá a přehlíží je. S kočkami ani jinými domácími zvířaty nemívá nejmenší problém. Někdy má tendence honit, či dokonce napadat na pastvinách velká zvířata, jako např. skot či koně.

Je nutné stále si uvědomovat jeho značnou samostatnost v jednání a malou snahu poslechnout. Neznamená to, že by nebyl schopen se naučit některým cvikům z poslušnosti, na to je chytrý dost, jen nemá potřebu poslouchat. Toto je vlastnost, kterou ne každý člověk je schopen u psa tolerovat. Na jeho výchovu je nutné mít medvědí trpělivost.

Nesnáší jakékoliv stereotypní cvičení. Je nutné se snažit být ke psu od počátku důsledný, aby pochopil, že komunikace s pánem je důležitá. Feny jsou zpravidla poddajnější a vstřícnější ke spolupráci. Svéhlavost je u tohoto plemene výrazná vlastnost a s ní ruku v ruce jde i zmiňovaná neposlušnost. Rád rozhoduje dle vlastního instinktu a přesvědčit ho, že to má dělat jinak, je často nadlidský výkon. Proto je velice důležité ho hned od nejútlejšího věku vést alespoň k základním cvikům poslušnosti, a to jsou chůze na vodítku a přivolání. Jak s chůzí na vodítku nebývají až tak velké problémy, s uposlechnutím na přivolání jistota nebude nikdy. A protože někteří jedinci mají i sklony k toulání (což je způsobeno samostatností), je u většiny jedinců poměrně problematický pohyb na volném prostranství „na volno“. Co se nenaučí v mladém věku, kdy ještě hledá oporu ve svém pánovi, v dospělosti se nenaučí.

Jeho hlavní pracovní náplní by mělo být hlídání, procházky a dělání společnosti své rodině. Neoplývá velkým temperamentem, není rychlý, ale dokáže být vytrvalý. Dlouhé procházky má velmi rád. Je také výborným canisterapeutickým psem, čehož využívají zejména v Americe. Na Newfoundlandu a na Aljašce pracuje i dnes coby saňový pes. V první půlce 20. století nosil či vozil jak munici, tak topné oleje. Dnes jsou věci, které přepravuje k jinému využití a se stejnou houževnatostí. Občasné zaměstnání potřebuje. Pokud se bude extrémně nudit, může mít sklony ke zbytečnému štěkání nebo devastaci čehokoliv.

Kam s ním

Pyrenejský horský pes potřebuje dostatek prostoru. Rozhodně to není pes do kotce a ani v bytě nebude šťastný. Nejvhodnější je pro něj volný pobyt na zahradě s možností schovat se do boudy či do zastřešeného kotce. Přístřeší poskytující stín využije zejména v parném létě, v zimě se však rád nechá zasypat sněhem. Přesto jsou nevlídné sychravé dny, kdy se rád schová do závětří a odkráčí od přílišné plískanice schováním na suché místo.

I když je mu nejlépe v oplocené zahradě, potřebuje přítomnost člověka. Nechce být dlouho sám a chce být v přítomnosti své rodiny. Ocení i přítomnost svého pána běhajícího po zahradě se sekačkou anebo dětí stavějících sněhuláka. Je to přírodní plemeno, které má rádo čerstvý vzduch, jakékoliv počasí, ale upřednostní sníh a zimu. Není to samotář ani individualista.

Paspárky k němu patří

Pastevci věřili, že silné, pevné, dobře vyvinuté paspárky na pánevních končetinách jsou znakem dobrého, zdravého a typického pasteveckého psa, a psi bez paspárků byli považováni (a doposud někde i jsou) za druhořadné a k dalšímu chovu nevhodné. Dle názoru pastevců paspárky pomáhaly k lepšímu balancování psa na ovcích, potřeboval-li se dostat z jedné strany stáda na druhou. Když spěchal, bral to pak tou nejkratší cestou – přes stádo, respektive hřbety ovcí. Ovšem pyrenejský horský pes nepracoval nikdy přímo se stádem jako např. pyrenejský ovčák. Také je dost těžké si ho představit s jeho hmotností pohybovat se skrz obrovské stádo ovcí po jejich hřbetě. Je však pravda, že před několika sty lety zdaleka nedosahoval dnešní velikosti. Paspárky (někdy je užíván název „vlčí drápy“ či „pátý prst“) údajně pomáhaly při boji s medvědy a vlky. Jestli mají paspárky v dnešní době a při dnešním využívání stále takový význam, nechme na posouzení každého z nás.

Paspárky se vyskytují na pánevních končetinách a existuje mnoho různých utváření. Nedotýkají se země, a je tedy nutné často zde zkracovat drápy, které se samy nemohou pohybem obrušovat. Paspárky mají téměř všechna francouzská pastevecká a ovčácká plemena, jako např. briard či beauceron.

Pastevci však kdysi také nechtěli psy s barevnými „fleky“ na bílé srsti. Ty ale zase chtěli šlechtici na hlídání svých panství a paspárkům také nepřikládali velkou vážnost. Tedy paspárky a zbarvení měly většinou velký vliv na pozdější využívání daného jedince.

Dodnes pyrenejský horský pes vhodný k dalšímu chovu má standardem nařízeny paspárky, přičemž jejich vzhled a připevnění k noze musí být korektní. Nevhodné jsou paspárky bez pevného připojení, stejně tak příliš malé paspárky. Správné jsou zdvojené paspárky s kostním základem.

Srst, chov a zdraví

Srst pyreneje vyžaduje kartáčování 1krát týdně. Musí se pravidelně rozčesávat, aby nezplstnatěla. Zvýšenou péči při rozčesávání potřebují zejména chlupy na pánevních končetinách, polem genitálií, za ušima a pod lokty. Náročnější údržba srsti je v době línání. Na česání by si mělo zvykat již malé štěně, i když v tu dobu ještě kartáčování a pročesávání srsti nejsou nutné.

Dalo by se říci, že bílá srst není problémem, neboť má jakousi samočisticí schopnost. I když je jeden den od bláta, jakmile pes uschne, prach a bláto opadají a i bez koupele vypadá pěkně čistě bíle.

Někteří chovatelé stále prahnou po zvedání maximální hranice výšky a snaží se o co největší, nejtěžší a nejmohutnější psy. Ovšem to pak není pyrenejský horský pes …

K uchovnění psa či feny s průkazem původu momentálně stačí jedna absolvovaná výstava s oceněním alespoň „velmi dobrý“, rentgen kyčelních klubů s výsledkem maximálně do 3. stupně (včetně) a úspěšně splněná bonitace.

Do jeho přibližně dvou let stáří se vyvíjejí kosti, klouby a svaly. V mladém věku roste překotně a při nevhodném krmivu (či pohybu) může dojít k nemalým a nevratným problémům s pohybovým aparátem. Na to je důležité myslet jak při kvalitě a množství krmení, tak při dávkování a typu pohybu. Má-li se dožít vysokého stáří ve zdraví, je nutné na toto brát zřetel.

U tohoto plemene nejsou známy téměř žádné genetické zdravotní problémy. Důležité je upozornit na možnost výskytu dysplazie kyčelních a loketních kloubů, avšak až tak časté problémy s tímto u pyrenejského horského psa nejsou, ale stejně jako jiná velká plemena může mít problém s torzí žaludku. Občas se může vyskytnout entropium či ektropium. Zpravidla se dožívá na tak velké plemeno vysokého věku – 12 až 13 let.

Jak by měl vypadat

Rozhodně je to majestátně a impozantně stavěný pes, mohutný a lehce obdélníkového rámce. Hlava je ze všech stran poměrně plochá a v poměru k velikosti psa není tak mohutná, jak by se nabízelo. Skus musí být nůžkový a úplný, tedy absence jakýchkoliv zubů je nepřípustná. Za jistých podmínek je přípustný i klešťový skus. Pysky by neměly být příliš uvolněné – visící. Nosní houba musí být vždy černá, stejně jako pigmentace pysků. Ty však případně mohou být i velmi silně černě skvrnité. Oči jsou spíše malé, mandlového tvaru, v barvě tmavého jantaru. Uši jsou posazeny ve výšce očí, poměrně malé, trojúhelníkovitého tvaru se zaoblenou špičkou. Visí a ploše přiléhají k hlavě. Při pozornosti psa jsou neseny poněkud výše.

Krk pyrenejského horského psa je poměrně krátký, silný a jen s málo vyvinutým lalokem. Hřbet je pevný, záď lehce zešikmená, se značně vystouplou kyčelní kostí. Není příliš hluboká, ale je široká a dlouhá. Dosahuje až na úroveň loktů, ale nesahá hlouběji. Obě pánevní končetiny nesou dvojité dobře vyvinuté paspárky. Hrudní končetiny někdy mají jednoduché nebo dvojité paspárky. Osrstění zadních končetin (s praporci) je hustší a delší než hrudních končetin.

Ocas dosahuje nejméně k patní kosti. Je huňatý a tvoří prapor. V klidu je nesen hluboko, přednostně s háčkem na konci. Pouze při vzruchu je nesen vysoko a je silně zatočený, přičemž špička ocasu se dotýká beder (obyvatelé pyrenejských hor o něm tvrdí, že „dělá přemet“ nad hřbetem – „arroundera“).

Často se na celém těle vyskytují pigmentové skvrny. Srst je hustá a hladká, poměrně dlouhá a pružná. Na ocase a na krku je delší a může být lehce zvlněná. Srst na kalhotách (zadní straně pánevních končetin) je jemnější, více podobná vlně a velmi hustá. Podsada je rovněž velmi hustá. Zbarvení srsti je čistě bílé nebo bílé s šedými (jezevčími nebo vlkošedými), světle žlutými nebo oranžovými (zrzavými) skvrnami na hlavě, uších a u kořene ocasu, někdy také po těle. Znakům v barvě jezevčí šedé se dává přednost.

Kohoutková výška u psů je 70 až 80 cm a u fen 65 až 75 cm. U velmi typických jedinců se připouští tolerance 2 cm směrem nahoru.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (3x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

12.6.2018 21:49

Pyrenejský horský pes je naozaj krásne plemeno. Prvý krát som sa o ňom dočítala v jednom článku od jednej chovateľky týchto psíkov a odvtedy ich neviem dostať z hlavy: http://www.chovatelahospodar.sk/clanok/pyrenejsky-horsky-pes-vas-elegantny-a-hrdy-ochranca-307

Tie psy sa skrátka pozerajú ako ľudia:)