Pointer

Další fotografie (11)

O tom, že ohaři, k nimž patří i pointer, jsou na zemi několik dlouhých staletí, není pochyb. Schopnost loveckého psa „vystavovat zvěř“, ať už vleže, vsedě, či vestoje, je zdokumentována od 15. století. Ovšem až později, s příchodem lehkých palných ručnic zvaných arkebuza, začala být tato zajímavá vlastnost – „vystavení“ – právem oceňována a prošlechťována. Jednalo se o přelom 17. a 18. století.

Potřeba dobrého loveckého pomocníka

O tom, se rozvoj „spolupráce“ psů a ručnic používaných na střelbu letících ptáků rozvíjel pomalu, svědčí fakt, že až v roce 1767 vyšel první spis popisující využívání střelby při lovu ptáků, třebaže byl v tu dobu takový způsob lovu znám minimálně 60 let. Spis se jmenoval „The Art of Shooting Flying“ a napsal jej tehdy velmi známý T. Page.

Koncem 17. století se vraceli důstojníci z války o španělské dědictví (1701–14) zpět do Anglie a dovezli si s sebou také výborné lovecké ohaře navarro, později nazývané starošpanělští pointeři. Pokud je tento nejrozšířenější názor o historickém původu plemene pravdivý, byli by základem anglického pointera krátkosrstí ohaři navarro z Pyrenejského poloostrova. Avšak někteří historici, např. Hancock, se přiklánějí k francouzskému původu pointera. Přece jen je Francie geograficky blíž Anglii. Tento názor však nebyl nikdy dostatečně prosazován. Existuje ještě třetí názor, že anglický pointer je ve své základní podstatě místní, anglické plemeno, které bylo zušlechtěno dovezenými psy ze Španělska, Francie a dalšími v Anglii již existujícími plemeny. Rozhodně je anglický pointer jedním z nejstarších plemen ohařů. Jeho zřejmě první vyobrazení pochází z roku 1725.

Pes šlechticů

Je pravda, že od počátku šlechtění pointera v Anglii se jeho chovu, a tedy i lovu s ním, věnovali jen zámožní lidé, šlechtici. Psi byli šlechtěni ve velkých psincích, zřídkakdy o menším počtu než 100 jedinců. Chovatelům nebylo zatěžko experimentovat s přikřížením jiných plemen a stále hledali cestu, jak docílit ideálního loveckého psa zaměřeného na polní práce, s přesným vystavováním pernaté zvěře. Šlechtičtí gentlemani k sobě chtěli elegantního a dokonalého společníka při lovu.

Základ budoucího plemene zušlechťovali vzájemným křížením nejlepších jedinců, ale významnou roli sehrálo i přikřížení místních foxhoundů, v malé míře také bloodhoundů a nejméně pak greyhoundů. Vznikající angličtí pointeři byli o poznání menší než původní navarro, ale výrazně rychlejší, ohebnější, temperamentnější, pracovitější a s vynikajícím a neomylným čichem. Mírně se zhoršila poslušnost a objevilo se nežádoucí zbarvení, ale i tak se hovořilo o dokonalém ohaři. K přikřížení se nezřídka používali také francouzští ohaři, kteří byli převážně lehcí, a chovatelé se zaměřovali na zdokonalení „vystavení zvěře“. Při lovu používali běžně i více pointerů navzájem spolupracujících. Dnes typický ladný cval pro pointera během vyhledávání rozhodně nebyl běžný od počátku jeho chovu. Jak se zdokonaloval lov za pomoci pušky a psa, zdokonalovala se i práce psa. Chov byl zkvalitňován za pomoci selektivního výběru.

Dlouho byl šlechtěn jen v Anglii, ale pak se výraznou měrou přidali chovatelé ze širšího okolí, zejména ze Skotska, a kupodivu se dokázali domluvit. Plemeno tak mohlo vyrůstat v určité typové vyrovnanosti, při zachování bohaté nepříbuznosti krve. Lov se stavěcími psy (kteří zvěř vystavují) byl považován za sport zámožných gentlemanů.

Při pohledu na španělské, německé, francouzské, portugalské a konečně i anglické ohaře vidíme opravdu velkou podobnost nejen v exteriéru, ale také v podobném stylu práce. Tudíž je zřejmé, že se v osmnáctém i dřívějším století dozajista vzájemně ovlivňovali. Těžko se pak hledá, kde jsou kořeny daného ohaře. Najít neochvějný původ pointera jen se současnými poznatky věda zatím neumožňuje.

Až do konce 19. století plemenné knihy neexistovaly a jen někteří chovatelé si vedli podrobnější záznamy o křížení psů a jejich výsledky. Bohužel nikdo ze stěžejních chovatelů nenechal pro následující generace žádné přesnější záznamy o chovu, neboť nechtěli, aby kdokoli věděl, jak k tak dobrým psům došli. Tedy písemných záznamů až do založení plemenných knih existuje opravdu minimum.

Vliv dalších plemen

Všichni významní chovatelé se již v 19. století shodovali na tom, že nejlepšími pointery jsou psi střední velikosti. Sledování pachu zvěře uznávali jen s vysokým nosem a exteriérově nejdůležitějšími částmi těla byla hlava a ocas. Hrubý a vzhůru nesený ocas považovali za známky příliš velkého dílu krve foxhounda, od kořene úzký a málo „živý“ ocas prý byl pro změnu důkazem přílišného vlivu greyhounda. Křížení s greyhoundem by sice bylo ve velmi malé míře plemeni zřejmě prospělo, přesto ho chovatelé velmi zatracovali. Křížení s foxhoundem naopak nebylo žádnou velkou zvláštností, ale jeho velkému vlivu se chovatelé také bránili.

K přikřížení anglického pointera s již v tu dobu vcelku ustáleným foxhoundem se sáhlo až na přelomu 18. a 19. století. Pro tento výrazný krok se rozhodl mezi prvními plukovník Thornton. Prvním významným představitelem tohoto křížení byl pes Dash. Ten zcela naplňoval představy o ideálním loveckém „psu pod puškou“. Bohužel, své vynikající vlastnosti v následném chovu nepředával. Třebaže někteří Thorntonovo křížení více či méně odsuzovali, i oni je tajně napodobovali nebo do svých chovů pouštěli křížence s foxhoundy. Odtud zřejmě pochází vcelku neoblíbené pointerovo trikolorní zbarvení. Další zbarvení, plášťové a jednobarevné, je připisováno ojedinělým přikřížením greyhounda. Toto tvrzení je však sporné, neboť v jednolité a plášťové barvě se vyskytuje mnoho ohařů, aniž by v krvi měli jakýkoli podíl greyhounda. V jednu dobu byli jednobarevní pointeři vyřazováni z chovu a jediným možným zbarvením tak byla základní bílá barva s různě barevnými plotnami.

O pointerovi koluje historka, která ukazuje na to, že všichni velkochovatelé nešli jen po slávě a zisku. Jeden z nich, známý a nikdo menší než samotný Thornton, prodal svého vynikajícího, již lovecky vycvičeného a exteriérově typického pointera panu R. Symonsovi. Jak jinak než za úctyhodnou sumu peněz. Jednoho dne si však pes během práce zlomil nohu. Rozčarovaný Symons ho chtěl dát utratit, neboť neviděl žádnou možnost jeho dalšího využití. Naštěstí se o tom včas dozvěděl Thornton a rozhodl se svého psa koupit zpět, třebaže měl psinec čítající několik stovek zvířat plný. Bílooranžový pes, původně výborný pomocník lovce, ale nyní takřka nepoužitelný, se nakonec u Thorntona dožil krásných 13 let. Po celou dobu se uplatňoval v chovu a Thornton neviděl nejmenší důvod, proč pointera, který kdysi dobře sloužil, jen kvůli neštěstí, jež ho potkalo, dát utratit.

Někdy se píše i o přikřížení anglického buldoka a dalších plemen. I přes představu, že na přelomu 19. a 20. století vypadali buldoci jinak, než jak je známe dnes, je velmi málo pravděpodobné, že by třeba i jen jedinkrát zapůsobili v chovu. Angličané chtěli jemnou, ovladatelnou, zcela agresivitu postrádající, neostrou povahu, zvýšit rychlost, zlepšit čich a soustředění a k tomu elegantní, až aerodynamický tvar těla. Těžko si představit, jaký přínos by viděli v takovém spojení.

Snaha o ujednocení typu

Chovatel, který se v počátcích chovu pointerů asi nejvíce zasloužil o zdokonalení plemene, byl William Arkwright (1857–1925), žijící v Sutton Scarsdale v Anglii. Tento člověk se také podrobně zajímal o jejich dávnou historii a napsal v letech 1890–1919 knihu „The Pointer and his Predecessors“ neboli „Pointer a jeho předchůdci“, někdy nazývanou „Arkwright o pointerech“. Ilustrovaná byla světoznámým Georgem Earlem. Arkwright po nastudování veškerých dostupných materiálů dospěl k názoru, že pointeři jsou španělského původu, ale do Španělska se dostali přes Itálii z východu. Zastával názor, že v Anglii před rokem 1700 žádní španělští ohaři, pointeři, ze kterých vzešel dnešní anglický pointer, nebyli. Arkwright odchoval velké množství štěňat, hovoří se o tisících. Běžně odchovával i jednobarevná štěňata a jeho odchovům se říkalo Arkwright pointers.

Je pozitivní, že v Anglii se chovatelé, zámožní chovatelé, brzy dokázali domluvit a své psy ujednotili v jedno plemeno. Například Francie takové štěstí neměla, a proto se zde vyskytuje mnoho různých plemen ohařů, aniž by byl mezi nimi výraznější rozdíl. Ujednocení anglických ohařů na různých panstvích brzy přineslo výsledky, neboť základna byla z velké části nepříbuzná a nebylo zapotřebí se zaměřovat na hledání nepříbuzných párů, přikřižovat další a další „nečisté psy“ a odstraňovat následky příbuzenské plemenitby. Za stěžejní plemeníky jsou považováni bílohnědí psi Drake a Bounce a bíložlutí Major a Hamlet. Z jejich krve vzešel Ch. Bang, velmi úspěšný pointer dnešního typu.

Rozdělení linií na výstavní a pracovní

Na první výstavu určenou jen pro pointery a setry 29. června 1859 v Newcastlu se přijeli ukázat nejlepší lovečtí psi těchto plemen. Na to, že to byla zřejmě vůbec první výstava psů na světě, měla slušnou účast. Zúčastnilo se jí na 60 psů, přičemž byli posuzováni pointeři i setři zvlášť. Cenou pro vítěze byly pušky, což dodávalo celé této soutěži na atraktivitě. Měla to být přehlídka ukazující psy v takové kvalitě, jakou si velcí chovatelé představovali. Bohužel lidská chamtivost převálcovala ideály a posuzovatel, který hodnotil setry, dal 1. cenu psovi, jenž byl v majetku člověka posuzujícího pointery, a naopak posuzující pointery dal 1. cenu psu, který patřil chovateli hodnotícímu setry. Toto fiasko přineslo velké rozčarování. Možná to byl i první krok k tomu, že neskutečně brzy došlo k rozdělení chovu na čistě pracovní a výstavní linie, což v mnohých zemích zůstalo do dnešních dnů.

Avšak chovatelé zaměřující se na pracovní schopnosti pointerů při zachování hezkého vzhledu se rozhodli uspořádat vlastní soutěž. Jak jinak než soutěž prověřující pracovní schopnosti vlastních psů. A proto byly v roce 1865 uspořádány úplně první zkoušky v polní práci dvojic pointerů a setrů. Tato významná událost se konala v Southillu u Bedfordu pod pro nás i dnes známým názvem „Field Trial for Pointers and Setters“. Tím však začaly vedle sebe existovat pracovní a výstavní chovy, přičemž každý šel svou cestou. Čistě pracovní britské linie dosahující až do současnosti se dají zpětně vysledovat do období 30. let 19. století. Toto výrazné rozdělení však bylo především doménou Velké Británie. A právě především ve Velké Británii, ale i v dalších zemích se chovatelé pracovních psů zcela distancují od chovatelů psů výstavních. Jinde ve světě tyto rozdíly tak patrné nejsou.

K prvním zápisům do ústřední plemenné knihy Kennel Clubu a vydávání rodokmenů začalo docházet od roku 1874. Již na přelomu 19. a 20. století se pointeři dostali z Velké Británie do okolních evropských států a následně do Spojených států amerických. Tak trochu paradoxně byl nejdříve uznán v AKC – v roce 1884 – a až v roce 1937 ve Velké Británii tehdejším klubem ohařů a pointerů. Je jediným hladkosrstým ohařem, jehož původ je připisován Anglii. Pro svou náruživost k vyhledávání a eleganci byl přikřížen k mnohým kontinentálním ohařům.

Druhá světová válka téměř zdecimovala chov pointerů v Anglii. Problémem byl velký nedostatek jídla a snad nikdo si nemohl dovolit uživit větší množství psů. Mnoho dobrých jedinců tak bylo utraceno. Zemřeli i někteří výborní chovatelé. Aby se chov opět dostal na nohy, museli pomoci pointeři importovaní z jiných zemí, a to včetně Ameriky. Nejvíce jsou chováni ve Velké Británii a v Itálii. Na našem území se více rozšířili až v polovině 20. století.

Dlouhá řada označení plemene

Co do historického označení tohoto plemene nejsou všichni zajedno. Je však pravda, že předci pointera a vznikající pointer sám vystřídal mnoho označení. Názvy se i různě prolínaly a ještě v době nedávno minuté bychom stejného psa hledali pod různými názvy. Poměrně dlouho byl u nás znám i jako anglický krátkosrstý ohař, najdeme ho pod označením anglický pointer, anglický ohař nebo pod jediným slovem pointer.

Třebaže se označení pro starošpanělské ohaře „braco de punta“ objevovalo v různé literatuře, údajně sami Španělé pro své psy běžně používali označení pachón nebo také perdiguero. Navíc starošpanělští ohaři existovali ve více variantách – podle místa svého výskytu – a tak měli i další „podnázvy“. Pojmenování často mělo lokální charakter, např. pachón navarro nebo (dnes již uznán za samostatné plemeno) perdiguero de Burgos.

Existuje také plemeno Hertha pointer. Ten je v barvě žlutočervené, celoplášťové, na které se objevují drobné bílé znaky. Hertha pointer je anglickému pointerovi velice podobný, ale nejedná se o totéž plemeno. Existuje již od roku 1897 a přikřížení s anglickým pointerem bylo jen v počátcích jeho vzniku, a to ještě zřídkakdy. Herta pointer je i dnes velmi málo znám a také mnohem méně chován nežli anglický pointer.

Slovo pointer je odvozeno od slova „point“, což bývá nejčastěji překládáno jako „ukazovat“. A je to výstižné, neboť pointer opravdu používá každičkou část svého těla na ukázání k místu, kde se skrývá zvěř, kterou právě objevil. Říká se tomu „vystavit“. Po běhání velkou rychlostí (cvalem) koordinovaně a systematicky sem a tam najednou zničehonic ztuhne. Jednu přední tlapku zpravidla zvedne pokrčenou směrem k hrudnímu koši a celý se natáhne dopředu, od čumáku ke špičce ocasu, a tak celým svým tělem ukazuje na místo, které jeho lovce rozhodně bude zajímat. Pointer je v běžném překladu „ukazatel“. Je tedy zřejmé, že zcela vystihuje ukazování na zvěř.

Ovšem najdou se i autoři, kteří slovo „point“ vykládají jinak. Například H. Schwoyer uvádí, že slovo vystihuje „bod“, nehybnou tečku v poli, která znázorňuje strnulého pointera u zvěře.

Les a lov

Pointer je v každém případě výborný pomocník myslivce. Je považován za specialistu pro lov zvěře pernaté, křepelek, bažantů, kachen či sluk. Jeho doménou je práce v poli, v otevřené krajině, kde hledá a následným chováním – tělesným postojem – upozorňuje svého lovce, že nalezl bod jeho zájmu.

Pointerovo prozkoumávání terénu je velmi rychlé, takže během krátkého času prověří velkou část území. Má smysl pro příčné hledání, často však vyhledává i tzv. kruhovitým způsobem, v pravidelných smyčkách, ale vždy systematicky. Od svého pána odbíhá poměrně daleko. Prozkoumá nadšeně a s chytrostí každou část terénu, téměř nic nevynechá, nic mu neunikne. Výborně vycvičený pes je schopen poslouchat v terénu svého člověka i na šeptající povely nebo jen na gesta rukou.

Jeho typickým pohybem je cval, a to jak pomalý, tak rychlý – jak je zrovna potřeba. Působivá je pointerova schopnost okamžitého zrychlení i zastavení. Ani prudké změny směru mu nedělají nejmenší problém. Je velice ohebný, vytrvalý, pohybuje se s naprostou lehkostí a hledá s vysoko neseným nosem. Má mimořádně vyvinuté všechny smysly, které umí výborně využít a ihned reagovat. Pohled na něj je přirovnáván ke kráse pohybu anglického dostihového plnokrevníka. Rozhodně patří k nejrychlejším a nejtemperamentnějším ohařům.

Má vynikající, velmi jemný čich, díky němuž bleskově reaguje na jakoukoli ukrytou zvěř.

Jakmile zvěř svým vytříbeným čichem objeví, ihned zastaví a zvěř „vystaví“. Zvěř vystavuje s jistotou. Vystavení má v krvi a není potřeba jej učit. Vystavení zvěře je pro pointera přirozené a vrozené. Bez toho by pointer nebyl pointerem. Již několikaměsíční štěňata tento typický postoj po nalezení ukryté zvěře vykazují. A právě bezvadné a pevné vystavení zvěře je u pointera nejvíce ceněno.

Angličané neříkají „vystaví“, ale „zmrzne“. Tak či tak to zcela vystihuje pozici psa, jakou zaujme při objevení zvěře. Každopádně platí, že část chování pointerů se může trochu měnit. Je běžné, ovšem ne pravidlem, že u vystavení zvěře pointer výrazně sliní. A sliní třeba i tak, že vydechováním a vdechováním se pysky výrazně nafukují a zase splaskávají. Tomuto jevu se říká, že „kouše vítr“. Výraz nadšení může být v mimice pointera různý. Někteří pointeři doslova strnou během běhu, čímž snadno ztratí rovnováhu a upadnou. U jiných pointerů je okamžité vystavení obzvláště intenzivní, až na pohled neuvěřitelné. Samozřejmě se najdou i méně vzrušiví a nadšení jedinci, ale těch je poskrovnu.

Pointer pracuje tzv. pod puškou (gun dogs). Po ukázání na zvěř – vystavení – čeká, až lovec přijde na dostřel. Pracuje dobře i ve dvojici, kdy jeden pointer zvěř „vystaví“ a druhý ji „přizná“. Žádný lovecky vedený pointer se samozřejmě nesmí bát střelby.

Nejen v Evropě je tento pes často používán všestranně, ale ve Velké Británii nikoli. Angličtí chovatelé přímo odmítají všestranné využívání pointerů, neboť v tom vidí kažení pracovního charakteru a absolutní jistoty při vystavení zvěře. Především lovci v jeho zemi původu používají při lovu více plemen psů – pointery na vyhledání a vystavení zvěře a třeba retrívry na jejich aportování.

Pointer by nikdy neměl pracovat jako stopař, třebaže všestrannost je u loveckých psů ve většině zemí běžně vyžadována. Jeho doménou rozhodně není sledovat stopu ani přinášet zastřelenou zvěř, přestože tuto práci někteří lovci po pointerovi vyžadují. A právě aportování může být u pointerů složité. Někteří aportují rádi, jiní tuto činnost přímo nesnášejí.

Každopádně pointerům chybí sklon k zabíjení zvířat. Proto se zcela nehodí na lov škodné (např. lišky). Jen opravdové minimum pointerů se projevuje při styku se zvěří útočně. Mezi nežádoucí vlastnosti patří zájem o srstnatou zvěř, ale protože jsou to lovečtí psi s běžnými instinkty, zajímá je veškerá zvěř. Mají velmi výrazný lovecký pud a nezdolné nadšení do práce, proto ovladatelnost v lese a přírodě plné zvěře je u nich poněkud složitá. Pak záleží jen na míře výcviku a následném přístupu jejich člověka.

Pointerovy bravurní výkony jsou dobře patrné např. při soutěžích Field–Trials. Těm doslova vévodí. Přestože má krátkou srst, nevadí mu práce za každého počasí. Je houževnatý a nadšený do práce a z volného pohybu.

Jak ještě jinak zabavit pointera

Pes takových pracovních nároků a potřeby pohybu rozhodně nemůže být pouhým rodinným psem. Téměř na celém světě převažuje jeho využití v lovecké praxi coby pomocníka lovce/myslivce. A tak by to mělo i zůstat. Pokud chce člověk pointerovi dopřát hezký život, musí mu nabídnout dostatek pohybu a vhodného zaměstnání. Když by se však nemělo jednat o lovecké využití, velmi špatně se bude hledat adekvátní sport.

Pointer je celosvětově známé a chované plemeno, ale nelze je označit za moderní. Jeho početnost je střízlivá a pointer má to štěstí, že většina majitelů je uvážlivá a nedostává se příliš často do rukou zaneprázdněných lidí, kteří hledají jen milého psa k pomazlení.

Vedle loveckého výcviku a využití může svou energii odčerpat i vedle kola, při joggingu coby sparing partner svého pána či při canicrossu. Běhá rád a vytrvale. Náruživější aportéři, což samozřejmě rozhodně nejsou všichni pointeři, mohou najít náplň přebytečného volného času ve hrách s míčky nebo jinými vhodnějšími aportovacími předměty (třeba aportovací lovecký dummy). Mnozí se rádi proběhnou po parkúru agility, a často s velmi dobrými výsledky.

Ne všichni pointeři budou nadšeně plavat, ale pro ty, které plavání baví, a že jich není málo, je dovádění v teplých letních dnech příjemnou změnou. Horka pointer snáší velmi dobře, i když samozřejmě musí mít dostatek tekutin, stínu a menší fyzickou zátěž. Jsou i jedinci, kteří si dobře vedou také v pachových pracích, např. při vyhledávání předmětů. Čich umějí používat opravdu bravurně.

Jaký pointer je?

Pointer je přirozeně sebevědomý a nebojácný, s ušlechtilým charakterem. Je velmi snášenlivý, komunikativní a přátelský. Spíše jen výjimky se chovají k cizím lidem nedůvěřivě. Velmi mnoho ovlivňuje množství času věnovaného socializaci v mladém věku. Psychicky dozrává kolem druhého roku věku. Je výborným společníkem pro celou rodinu, děti má rád a doma rozhodně nepřekáží. Přesto mnozí chovatelé uznávají ubytování pointera jen venku na zahradě. Je však nutné brát zřetel na jeho krátkou srst v mrazivých dnech a ubytování mu zkvalitnit tak, aby netrpěl příliš velkou zimou. Pointer velmi málo štěká, a i když zpravidla oznámí podezřelou osobu, nelze jej brát za hlídače majetku ani domu.

Je velice činorodý a zejména v mladém věku dychtí po tom, aby neustále něco dělal. Je milý, veselý, srdnatý a velice příjemný, doma klidný společník. K dětem je tolerantní stejně jako k domácím zvířatům. Dobře se snese s kočkami i králíkem, stejně tak s velkými hospodářskými zvířaty. Jeho povaha je citlivá a uvolněná.

Výchova musí být důsledná, ale zcela bez násilí. I jen zvýšený hlas si mnozí pointeři příliš berou a špatně ho snášejí. Mají jemnou povahu, která se při hrubém zacházení může poměrně snadno zničit. S vlídností, motivací a srozumitelným chováním není výchova a následný výcvik těžký. Cviky poslušnosti chápou velmi rychle, tudíž komunikace s nimi je bezproblémová. Dobře a rádi se učí, ale při práci jsou hůře ovladatelní. Problémy tudíž snadno nastanou při volném pohybu v přírodě, kde psí mysl zcela pohlcují pachy zvěře a touha po vyhledávání všeho živého. Pointer je však mírumilovný, zvěři neublíží. Přesto se člověk musí snažit mít toho svého pod kontrolou kdekoli. I v lese. Pracovně není rozdíl mezi fenou a psem, ale snadnější výcvik poslušnosti se připisuje fenám.

Pohyb na volno – bez vodítka – ke své psychické pohodě nutně potřebuje, aby se předešlo vnitřnímu neklidu. Dlouhé procházky, alespoň několikrát týdně, jsou nevyhnutelné. Je neúnavný a plný nekonečného temperamentu. Má velmi dobrou paměť a cviky nezapomíná. Jen někdy jsou pro něj důležitější jiné věci než hned poslechnout. Ve volné přírodě se pointeři chovají poněkud nezávisle.

Zdraví a péče o pointera

Pointeři patří mezi zdravá plemena geneticky nezatížená žádnou pravidelně se vyskytující deformací či nemocí. Stejně jako u většiny ostatních velkých a středních plemen se může vyskytnout dysplazie kyčelních kloubů, ale v populaci pointerů je pozitivní výsledek tohoto zdravotního problému v malém množství. Může se však také objevit dysplazie carpusu (kloubu zápěstí) nebo Osteochondrosis dissecans (onemocnění kloubních chrupavek). Posledně jmenované onemocnění je vrozené a u postižených jedinců se projevuje ve věku 5–12 měsíců.

V malé míře mohou někteří pointeři trpět nemocí očí, např. PRA, nebo mohou mít dědičnou dispozici ke kataraktě. Také u tohoto plemene se může objevit porucha štítné žlázy nebo kožní onemocnění. Poměrně vzácným onemocněním vyskytujícím se u pointerů je určitý druh nervového onemocnění, který způsobuje nemožnost výcviku a následně ohluchnutí a oslepnutí jedince. Děje se tak zpravidla u velmi mladých psů.

Pointer je prakticky bezúdržbový pes. Stačí občas překartáčovat srst na celém těle, aby se odstranily nečistoty a uvolněné chlupy. Drápy musejí být krátké, proto je dle potřeby vhodné přerostlou část zastřihnout. Dále je zapotřebí pravidelná kontrola a případné ošetření zvukovodů. Protože má pointer krátkou srst, je nutné, aby měl měkké místo na spaní, bez ohledu na to, zda bydlí venku, nebo v domě. Zabrání se tak otlakům, které se mohou začít vyskytovat na končetinách, zejména na kloubech, ale také na hrudním koši.

Chov pointera

Pro pointera je nejtypičtějším zbarvením dvoubarevná srst, respektive bílá se znaky. V jednu dobu v historii pointerů na francouzském území byla srst některých celobílá. Třebaže se ve standardu objevuje i tříbarevná varianta zbarvení srsti, snad žádný z pracovních psů tuto barvu srsti nemá. Pro téměř každého chovatele pracovní linie je trikolor zbarvení ve vlastním chovu nepřijatelné.

Pokud se u štěňat objeví paspárky, musejí být odstraněny. Štěňata v jednom vrhu oplývají různým zbarvením. Vrhy pointerů bývají poměrně početné. Jako jeden z mála ohařů má přirozeně dlouhý ocas. Nekupíruje se. Zřetelným rozpoznávacím znamením od ostatních plemen krátkosrstých loveckých psů je proláklý čenich – nos mírně nahoru.

Chovatelé a majitelé pointerů se u nás sdružují ve dvou různých klubech – buď v Moravskoslezském klubu chovatelů anglických ohařů (MSKAO), nebo v Českém pointer a setter klubu (ČPSK). Druhý jmenovaný klub trvá u chovných jedinců na vyšetření RTG DKK s výsledkem do 2/2. U obou klubů je povinností pro zařazení do chovu lovecké vedení a lovecké zkoušky psů i fen a samozřejmě i výstavní ocenění, s výsledkem minimálně „velmi dobrý/á“.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Hlavu pointer nese vysoko, je dlouhá a poměrně suchá. Mozkovna je středně široká, týlní hrbol a čelní sklon (stop) jsou výrazné. Nosní houba je tmavá, u bíložluté, citronové a bílé barvy je povolena i světlejší barva. Morda je mírně konkávní, přitom je konec mordy v jedné rovině s nozdrami, což vzbuzuje dojem zvednutého nosu (dish–face). Je lehce prohloubená pod očima. Skus je úplný a nůžkový, tváře nemají výrazné lícní kosti. Oči mají jasný a přátelský výraz. Barva očí odpovídá barvě srsti, buď jsou oříškově hnědé, nebo hnědé. Oční víčka jsou tmavá, u bíložluté, citronové a bílé barvy je povolena i světlejší barva. Uši jsou tenké, poměrně vysoko nasazené a těsně přiléhající k hlavě, od středu a na dolním konci lehce zašpičatělé. Krk je dlouhý, bez volné kůže. Hrudník je hluboký, dosahuje k loktům. Ocas je středně dlouhý, u kořene silný, ke špičce se pozvolně zužuje, dobře a hustě osrstěný. Je nesen v jedné linii se hřbetem, aniž by se zvedal nahoru. Končetiny jsou rovné a pevné, kyčelní klouby daleko od sebe, vystupující, avšak nepřesahující linii hřbetu. Tlapky oválné, kompaktní, prsty s výraznými klouby a dobře vyvinutými polštářky.

Srst je jemná, krátká a pevná, rovnoměrně pokrývající tělo, zcela hladká a přiléhavá s výrazným leskem. Zbarvení srsti je obvykle bílá s citronovou, bílá s oranžovou, bílá s játrově hnědou a bílá s černou. Standardu odpovídá i jednobarevné nebo tříbarevné zbarvení (trikolor).

Žádoucí kohoutková výška: psi 63–69 cm, feny 61–66 cm.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře