Slovenský čuvač

Mohutně stavěný pes horského typu, dokonale přizpůsobený drsným podmínkám slovenských Tater a okolních hor. Má mírně obdélníkový tělesný rámec, poměrně dlouhé nohy, dobře vyvinuté svaly a pevnou, odolnou kostru. Jak napovídá název (slovensky „čuvat“ znamená „slyšet“), čuvač je ostražitý hlídač, k tomu statečný a věrný. 

Zařazení FCI: Skupina 1 - ovčáčtí a honáčtí psi, Sekce 1 - ovčáci, číslo standardu: 142

Stručná historie

Již staří Římané radili svým ovčákům používat ke strážení stád psy bílé barvy, aby nedocházelo k jejich záměně za škůdce, zejména vlky. Této zásady se po generace drželi i slovenští pastevci, i když zmiňovaný římský spisek patrně nikdy nečetli.

Vedle stád dobytka střežili odnepaměti slovenští horalé se svými psy také zemské hranice. Podobně jako západočeští Chodové, i tito slovenští strážci požívali mnoha privilegií, především byli vyňati z robotní povinnosti a byli osobně svobodní, nikoliv nevolníci.

Na přelomu 19. a 20. století začal kvést turistický ruch a mnoho zámožných lidí objevilo krásu tatranské přírody.  Nápadní bílí psi některé z nich zaujali natolik, že si roztomilá štěňata odváželi domů,  kde pokračovali v chovu. Ve 30. letech 20. století byla zásluhou Prof. MVDr. Antonína Hrůzy  založena Ústřední kniha tatranských čuvačů,  ve Svitavách u Brna pak byla založena první chovatelská stanice „Ze zlaté studny“.

Podrobná historie

Podrobnou historii slovenského čuvače popsal pro časopis Fauna Jiří Růžička: 

Zvěrolékař profesor Antonín Hrůza se ve 30. letech minulého století zasloužil o záchranu národního plemene, slovenského čuvače. K dalšímu zušlechtění tohoto pracovního psa měl pomáhat Klub chovatelů slovenských čuvačů (KCHSČ), od jehož založení právě letos uplynulo 80 let.

Kulaté výročí bylo důvodem k oslavě, a jak jinak než prezentací chovatelského výkvětu plemene. Posloužil k tomu brněnský jezdecký areál Eliot, kam se na klubovou výstavu – Memoriál profesora MVDr. Antonína Hrůzy, sjelo 40 soutěžících psů z tuzemska, Německa a Rakouska. O tom, že si národního plemena z dob společného státu Čechů a Slováků váží oba národy, svědčí i účast předsedy Českomoravské kynologické unie MVDr. Lubomíra Širokého a zástupce KCHSČ na Slovensku a vydavatele časopisu Chovateľ Dušana Barlíka. Jak připomněl v úvodu výstavy dr. Široký, ČMKU si váží každého, kdo se snaží o udržení vysoké chovatelské úrovně slovenských čuvačů, kteří patří ke kulturnímu dědictví Slováků i Čechů.

Uznání plemene

Prosadit slovenského čuvače (SČ) jako národní plemeno nebylo snadné. Odpor maďarských chovatelů kuvaszů proti uznání SČ jako plemene FCI přetrvával do roku 1969, kdy bylo plemeno po čtyřiceti letech chovatelského a diplomatického úsilí oficiálně uznáno. Ještě na počátku svého snažení se prof. Hrůza rozhodl dát plemeni jasné jméno. „Použil jsem pro označení tohoto tatranského domácího pastýřského psa Čapkova pojmenování čuvaš, na Slovensku namnoze pro psa vůbec používaného, které jsem zčeštil na čuvač,“ uvádí ve své monografii o čuvačovi z roku 1947. Protože bílí pastevečtí psi byli ve dvacátých letech minulého století oblíbeným obchodním artiklem, hromadně vyváženým ze Slovenska do Německa a do Polska, hrozilo, že plemeno zanikne. Bylo obtížné získat nepříbuzenský chovný pár, a tak se první vrh uskutečnil až po získání odpovídajících jedinců z Vysokých Tater v červnu roku 1929. Pro majitele a příznivce slovenských čuvačů byl na podporu organizovaného chovu v roce 1933 založen KCHSČ se sídlem v Brně.

Neobvyklá pomoc

Avšak ani se započatým organizovaným chovem nebyl prof. Hrůza spokojený a pro opatření nové krve do chovu chtěl získat další kvalitní čuvače. Dokonce mu v jeho snažení v roce 1936 pomáhalo četnictvo na Slovensku, které mělo za úkol hledat místa chovu či držení čuvačů. Několik psů podobných čuvačům se našlo, ale skutečný užitek pro chov to nepřineslo. Ale možná i díky této četnicko–chovatelské kampani se dostalo do povědomí veřejnosti, že čuvači patří ke kulturnímu dědictví národa, a proto se musí ochraňovat. A tak stojí za zmínku hlášení z četnické stanice Dolný Ohaj, které našel v archivech JUDr. Michal Dlouhý, duchovní autor televizních Četnických humoresek: „Velkostatkář Sergius Dola z Hulu v okrese Vráble od 4. prosince 1936 psa čuvače jménem Fičur nemá. Uvedeného dne se pes utrhl z řetězu a utekl do blízkého lesa, odkud byly krátce nato slyšet dva výstřely z pušky. Pravděpodobně byl zasažen v lese hajným. Případ byl vyšetřován četnictvem, avšak výsledek pátrání tamní i sousedské četnické stanice byl negativní. Vyslýchaní hajní, kteří psa dobře znali, popřeli, že by ho některý z nich zastřelil. Přesto se tamní četnická stanice domnívá, že některý z hajných psa zastřelil, a když poznal zastřeleného psa jako čuvače, tak jej zakopal a jeho zastřelení raději zatajil.“

Mezi služební elitou

O kvalitách tatranských čuvačů nebylo už v předválečném Československu pochyb, proto se také ve třicátých letech objevili ve výčtu doporučovaných a využívaných plemen pro četnictvo vedle německých ovčáků, dobrmanských pinčů, erdelteriérů, kníračů, boxerů a rotvajlerů. Zda a s jakým úspěchem byli využíváni, se nepodařilo zjistit. Kvality čuvačů jsou nezpochybnitelné, ale plemeno od nepaměti sloužilo a bylo šlechtěno k jiným účelům. Pro využití v úloze klasického policejního či sportovního psa nemá čuvač předpoklady. Je příliš samostatný a má daleko k nezbytné míře submisivity, stejně jako k bleskovým reakcím, jež známe třeba u německých či belgických ovčáků. Zato je vytrvalý, otužilý, ostražitý, neohrožený, bystrý, což zase psům mnoha jiných plemen chybí. Pokusů o méně obvyklé využití slovenských čuvačů bylo mnoho. Uveďme třeba lavinový výcvik, který s čuvačem prováděla Horská služba na Slovensku po vzniku brigády lavinových psů v šedesátých a sedmdesátých letech. V roce 1974 si na doporučení JUDr. Čestmíra Hrůzy (syn profesora Hrůzy) převzala armáda jedno štěně SČ ze Zlaté studny, vyhlášené chovné stanice, tehdy patřící Leu Stachelbergrovi. Čuvač byl testován pro využití u vojska i MVDr. Vladimírem Mikulicou, průkopníkem uplatňování etologie v československé kynologii. Jak vyplynulo z jeho závěrů, stejně jako z názoru Ing. Ladislava Milana ze slovenské HS, čuvač je plemeno se skvělými vlastnostmi, které však nepatří k těm nejvíce žádaným jak u služebních, tak u záchranářských psů. Armádní čuvač Eso ze Zlaté studny se nakonec osvědčil jako kamarád dětí a zároveň strážce rozlehlé privátní zahrady, kde potvrdil, že ke spolehlivému hlídání nepotřebuje, kromě běžné ovladatelnosti, žádný výcvik.

Prezidentův pes

V roce 1968 se stal generál Ludvík Svoboda československým prezidentem a bylo všeobecně známo, jak tento veterán 2. světové války miluje a pravidelně navštěvuje Vysoké Tatry. A protože odtud pochází i tatranští čuvači, kteří se stali základem moderního chovu, myšlenka na darování krásného bílého psa tomuto představiteli státu se přímo nabízela. Není pochyb, že štěně darované KCHSČ udělalo prezidentovi radost. Vyplývá to i z dopisu, který Ludvík Svoboda poslal dárcům, a vlastně všem chovatelům SČ, a jehož znění má ve svém archivu přední slovenský chovatel plemena Dušan Barlík. Zajímavý byl osud prezidentova psa, který byl nejprve na páníčkově chalupě v Jizerských horách. Když Ludvík Svoboda onemocněl a do hor nedojížděl, vzala si ho pracovnice tamního lesního závodu, která se o něho občas starala. Pak se s rodinou a čuvačem odstěhovala do Lužických hor, a protože pes měl negativní zkušenosti s opilými lidmi, v novém bydlišti došlo k dalšímu pokousání alkoholika. Poté paní darovala čuvače vojákům v nedaleké posádce Grabštejn. A tak se prezidentský čuvač dostal mezi služební psy, a dokonce se svobodníkem Čermákem absolvoval poddůstojnickou školu psovodů. Psovod byl u zkoušek výtečný, zato pes na opačné straně hodnoticí stupnice. Sloužit nemohl, neboť raději než zápas s figurantem měl rvačku s jinými psy. Jak se v dalších letech potvrdilo, čuvač je pes jednoho pána. Po odchodu četaře Čermáka do civilu už čuvače žádný jiný psovod spolehlivě nezvládl.

Pýcha je namístě

Na čuvače lze pohlížet z mnoha úhlů, ale že jde o výjimečné národní plemeno spojené s historií společného státu Čechů a Slováků, je fakt. Přesto zamrzí, když někteří pejskaři ze země původu považují čuvače za agresivní a zbabělé. „Jenže to jsou ti kynologové– ‘nečuvačáři’, kteří zároveň přiznávají, že znají jen čuvače uvázané na řetězu. Asi bych také nebyla šťastná a statečná, nemít možnost volby ani úniku před nebezpečím. Řetěz nikdy čuvačovi nedovolí samostatně pracovat, což je jeho základní charakterová vlastnost. Pak se z takového psa musí zákonitě stát nečuvač,“ říká předsedkyně českého KCHSČ Ing. Petra Konečná. Poukazuje tak na problém, který ona sama pomáhá v klubu řešit už od roku 1995, a to aby chovatelé a zájemci o čuvače pochopili, co plemeno s jedinečnými vlastnostmi pro práci na pastvinách vyžaduje, jak ho vychovávat a jak socializovat a naučit minimální poslušnosti v nových podmínkách, tedy v rodině. „Prezentací na výstavách a na internetu a akcemi pro zájemce, jako jsou čuvačí víkendy, letní výcvikové tábory, pastevecké víkendy, s čuvači na běžkách nebo na kánoích, se nám podařilo zvýšit členskou základnu i počet odchovaných vrhů. Domnívám, se že vzrůstající tendenci mají výsledky chovu ve všech klubech,“ dodává Petra Konečná. A protože stejný zájem o kvalitu chovu a spokojenost s čuvači má i další česká organizace vzniklá po rozpadu Československa – Spolek chovatelů slovenských čuvačů – , je předpoklad, že i nadále můžeme být pyšní na krásné plemeno, které je spojené s historií společného státu Čechů a Slováků.

Čuvač je dokonalým hlídacím psem. Jakéhokoliv „vetřelce“ včas ohlásí a pokud je třeba, dokáže i razantně zakročit.  

Vůči neznámým lidem se chová s odstupem a dlouho mu trvá, než si k někomu vybuduje vztah. I když hájí a respektuje celou svou rodinu, vždy si zvolí jednoho pána, který je pro něj opravdovým vůdcem a autoritou.  

Ke starším dětem se chová ohleduplně, musí ale mít čas se s nimi postupně seznámit a ony zase musí respektovat, že i pes má rád svůj klid. Při kontaktu s malými dětmi je na místě opatrnost.  

Domácí zvířata snáší velmi dobře, lovecký pud má mírný a snadno zvladatelný. Při setkání s jiným psem stejného pohlaví může přestavovat problém čuvačův sklon k dominantnímu chování. 

Slovenský čuvač potřebuje důsledné vedení a pečlivou socializaci. Při ne zcela podařené výchově může být vůči neznámým lidem nadměrně ostrý, další jeho slabou stránkou je až přílišná nezávislost a tvrdohlavost.

Pokud se výchova podaří, získáte výborného rodinného psa, ideálním životním prostředím je pro něj dům se zahradou a aktivní majitelé. Čuvač je výborným společníkem na dlouhé tůry náročným terénem, obstojí i v mnoha sportovních disciplínách, někteří psi mají složeno i několik zkoušek z poslušnosti.

Zkušenost laika se slovenským čuvačem

Z archivu časopisu Fauna, autor textu: Pavel Vrcha

Pro toto odolné, mohutné plemeno představuje nejcitelnější problém dysplazie kyčelních a loketních kloubů nebo degenerativní onemocnění chrupavky. 

Ke snížení rizika rozvoje ortopedických onemocnění přispívá vhodná výživa a především správná pohybová aktivita. Psy minimálně do jednoho roku věku nepouštíme do velké zátěže, zejména prudké změny směru a pohyb na kluzkém povrchu významně přispívají k poškození kloubů a vazů. Štěně klouzající za míčkem po plovoucí podlaze vypadá sice roztomile, ale jeho vyvíjející se klouby tím značně trpí. 

Srst čuvače ho dokonale chrání před horským počasím. Mírně zvlněné pesíky střední délky zcela zakrývají hustou podsadu. Samci mají od zadní části hlavy až na krk nápadnou hřívu, na hlavě a nohou je srst kratší a měla by dobře přiléhat.  Na hřbetě by se neměla tvořit pěšinka, nežádoucí jsou rovněž praporce na ocasu či končetinách.

Jedinou povolenou barvou je čistě bílá, bez nádechu žluté nebo červené, beze skvrn. Péče o čuvače není náročná, vhodné je pravidelné kartáčování, ideálním nástrojem je kovový kartáč, který srst pročeše až ke kůži a odstraní odumřelé chlupy.

Velká plemena potřebují velmi hodnotnou stravu, v období růstu pak více než kdy jindy. Čuvač není výjimkou, na kvalitní výživě se nevyplatí šetřit.

Mnoho chovatelů si oblíbilo krmení syrovou stravou (BARF), které představuje návrat k původnímu typu stravy. BARF, je-li správně prováděn, představuje výbornou alternativu ke granulovaným krmivům. 

Pokud dáváte přednost suchým krmivům, věnujte pozornost složení (co nejméně obilovin, kvalitní maso) a volte granule s ohledem na velikost, věk a míru fyzické zátěže vašeho psa.