Anglický setr

Ohaři patří k nejvyužívanějším loveckým plemenům. Nejvíce ohařů vzniklo v Německu, přičemž však žádný z nich není původním typem. Anglický setr patří společně s gordonsetrem, irským setrem a červeno-bílým setrem k jediným anglickým dlouhosrstým ohařům. Anglický setr byl v pořadí druhým FCI uznaným plemenem.

Historie pradávná
Kdysi existoval také balloch setr, staroirský (ahascrag) setr, stafordšírský setr, dále pak ruský ohař, který – sice s tímto pojmenováním – stále byl setrem, psem vystavujícím vsedě či vleže. Objevíme zmínky i o Llanidloes nebo také velšském setrovi. Je to však dvojí označení pro jeden typ setra. Všichni tito jmenovaní však patří daleké historii a již zanikli. V jednu dobu byl učiněn i pokus zkřížit setry a pointry. Variabilita tohoto „plemene“ však byla dlouho značná, povaha různorodá, a tak o vznikající plemeno zvané dropper byl pramalý zájem. Plemeno postupně vymizelo.


Kdysi, než se začala pernatá zvěř střílet, chytali se ptáci do sítí. Na tento druh lovu bylo zapotřebí klidných psů, rozhodně ne výrazně temperamentních a dychtivých za zvěří běhat. Pes musel zvěř najít, „ukázat na ni“ a vyčkávat. A právě takoví byli a jsou všichni setři, kteří vznikli z anglických dlouhosrstých ohařů šestnáctého století, z tzv. ptačích psů. O tom, že vzešli ze psů typu španěla, není pochyb. Možná šlo přímo o předky Anglického špringršpaněla a pak následovalo přikřížení dalších plemen. I některé morfologické znaky blízkou příbuznost se španěly, možná přesněji vodními španěly, potvrzují. Je možné, že jeho přímým předkem byl i pointr. Do vzhledu anglického setra a samozřejmě i charakteru pravděpodobně zasáhli i různí francouzští ohaři (épagneuls) a ohaři španělští.


Již kolem roku 1550 trénoval vévoda z Northumberlandu Robert Dudley své psy k usedání před zvěří. Pravděpodobně tam je také doba, kdy se začalo s podporováním a upevňováním takového označování zvěře.


Existují dvě verze, kde, respektive u koho se sedací setr / španěl objevil poprvé. Jedna verze mluví o zmiňovaném vévodovi z Northumberlandu (hrabství na severu Anglie), jiná se přiklání k francouzskému králi Ludvíku XIII., který kolem roku 1620 poslal několik těchto psů anglickému králi Jakubovi I. Ovšem Anglický setr měl svoje chovatelské centrum zejména na jihu Anglie. V počátcích Angličané po svých ohařích – setrech nevyžadovali přinášení. Tuto práci zastávali retrívři.



Čistokrevná plemenitba
Asi prvním opravdovým chovatelem byl A. Harrison, který anglické setry začal chovat v čisté formě koncem 18. století. Dlouhých 35 let se snažil zachovávat čistou liniovou plemenitbu. Na jeho práci navázal Edward Laverack.


E. Laverack (1800 až 1877) byl z Ash (Shorpshire), setry začal chovat od roku 1825. V některých ze svých písemností uvedl, že „setr je jen vylepšeným španělem“. První psy, Ponto a Moll, dostal právě od faráře A. Harrisona. Lovu se sice věnoval a loveckými vlastnostmi plemene byl nadšen, ovšem nakonec se vydal cestou exteriérovou – výstavní. Již v roce 1830 je začal chovat s ohledem na zbarvení srsti.


Laverackovy odchovy můžeme vysledovat zpětně až asi do roku 1860, ale pravděpodobně pouze papírově. To, že je opravdu každý pes ten, za kterého je Laverackem vydáván, se nejspíš nezakládá na pravdě. Zásluhy Laveracka, i když jeho písemné doložení chovu není zcela jisté, nelze upřít.


Laverack tvrdil, že celý jeho chov je jen na vlastních odchovech bez příměsi cizích psů, jenže jich měl v základu velmi málo. A tak úzká příbuzenská plemenitba po dobu 50 let by chov zcela zdecimovala. Proto byl Laverack nejednou osočován, že jeho rodokmeny odchovaných psů se nezakládají na pravdě. Jisté je, že velmi úzkou příbuzenskou plemenitbu provozoval a na prvním místě u něj stál exteriér a vyrovnanost typu. To se mu sice podařilo, ale nešlo si nepovšimnout upadajících kvalit loveckých schopností. Ať je pravda kdekoli, vděčíme mu za ustálení typu a ujednocení barvy „belton“. Slovo „belton“ u nás překládáme něco jako modrý, oranžový, nebo červený bělouš.


Kdysi byla příbuzenská plemenitba na denním pořádku a díky ní vniklo během relativně krátké doby mnoho plemen ustáleného typu. Chov bez příbuzenské plemenitby trvá mnohem delší čas, byť je po zdravotní stránce pro plemeno samozřejmě nesrovnatelně lepší. Ale jak vidno, kdysi o genetice mnoho nevěděli, a tak si s příbuzenskou plemenitbou chovatelé příliš hlavu nelámali.


Asi první knihu věnovanou jen plemeni setr napsal v roce 1872 právě Edward Laverack. Zde také navrhl první standard plemene. Ať si Laverack pohrával s údaji v rodokmenech či nikoli, vyvinul elegantní a líbivý typ, u kterého již anglický setr zůstal.


Pokračovatelem Laveracka po jeho smrti byl R. L. Purcell Llewellin. Ten měl v ruce dobrý exteriér, a tak měl prostor zaměřit se naopak na dobré lovecké vlastnosti. Psi Purcella Llewellina vynikali při známých Field Trials (lovecké zkoušky) konaných v Anglii od roku 1865. U britského Kennel Clubu byl anglický setr zaregistrován v roce 1873.


Llewellin zkřížil některé Laverackovy psy se setry sira Vincenta Corbeta a ještě chovatele Slattera. Této linii se pak říkalo „Duke–Kate– –Rhoebes“. Mnozí z těchto psů byli vyvezeni do USA, kde někteří sbírali první ceny ve výstavních kruzích. Ovšem z Llewellina se stal velkochovatel a údajně měl ve svém psinci i kolem 300 psů. Ani Llewellinův chov nebyl bez chyby a košer, neboť vydával psy z jiných chovů při prodeji za hranice za svůj odchov. Údajně prodávaní jedinci si často vůbec nebyli podobní. I když si Purcell Llewellin neudělal úplně dobré jméno, v tom kvantu vyprodukovaných psů se objevilo mnoho těch, kteří podrželi celkový chov anglických setrů v dobré kvalitě.


Po smrti Purcella Llewellina v roce 1925 se jeho psů ujal W. Humprey a snaživě pokračoval v chovu. Ten dokázal od obou významných chovatelů vybrat to nejlepší a našel tu zlatou střední cestu jak na poli výstavním, tak pracovním. Následně bylo využito k zušlechtění a oživení plemene velkého münsterlandského ohaře. První Československý klub anglických ohařů vznikl 1. ledna 1936.



Vývoj pojmenování plemene
Nejdříve byl znám jako „setting dog“. Následovalo pojmenování „setting spaniels“ nebo také „crouching spaniel“. Znamená to sedící či dřepící španěl. Termín „setter“ asi poprvé zazněl u Johna Harrise v roce 1485 při povídání o sedavých španělech před pernatou zvěří. A následně se objevil i v roce 1570 v souvislosti s loveckými španěly v knize o psech z britských ostrovů od dr. J. Caiuse.


„To set“ znamenalo mimo jiné i „vystavovat“, tedy ukazovat na zvěř, ve volném překladu „stavěč“. Anglický setr je ohař neboli stavěč, který byl od počátku šlechtěn tak, aby pracoval vsedě, což vypovídá o tom, jak se chová, když zvěř objeví. „To sit“ pak přeložíme jako „sedět“ či „sedni si“. Setr dlouho nesl ve svém názvu jméno Laveracka nebo Llewellina. Ještě v polovině 20. století byl i u nás znám pod pojmem „laverak“, byť oficiální název již zněl „anglický setr“.


Všichni čtyři setrové mají ve svém názvu místo, kde v počátcích bylo jejich chovatelské centrum. I irský červeno–bílý setr, který je pravděpodobně nejstarším barevným rázem, ale byl uznán poměrně nedávno, dostal takový název, aby bylo zřejmé, kde má kořeny a přitom je jiný nežli Irský setr, kterých je podstatně více.



Kouzelně krásné zbarvení
Nejdříve existoval setr v různých barvách. Až později se jednotlivé barvy odtrhly a vznikla čtyři plemena setrů. Údajně se nejdříve setři vyskytovali nejvíce v barvě bílo-černé, bílo-červené, nebo v jednotné bílé, černé a červené. Také hodně záleželo na oblasti, kde se choval.


Barevné provedení anglického setra v 19. století bylo různorodé. V tu dobu byl nazýván jen „settrem“, i když ostatní setři již měli název přesnější: Gordon Setter a Irsch Sester. Irský červeno–bílý setr ještě uznán jako plemeno v tu dobu nebyl. Zajímavá je citace popisu setra od Karla Hrubého, pocházející z roku 1895: „Barvy právě jako u pointera celkem nerozhodují. Shledáváme zpravidla černé a bílé, oranžovité a citronové, hnědé i černé s patřičnou dávkou běle. Také zvířata barev zcela čistých, bílá, černá, hnědá a žlutá nejsou vzácností.“ Irský setr a gordon setr již v té době měli povoleno zbarvení jediné, nám dnes dobře známé. Naopak u angličana bylo z čeho vybírat.


Černě stříkaným psům (černá v bílé srsti), vlastně tzv. modrému stříkání, se říká blue belton. Méně známé je žlutá v bílé, tedy orange nebo lemon belton, a nejméně jedinců se vyskytuje s červeným a hnědým stříkáním, neboli red belton či liver belton.



Srst, chov a zdraví
Jeho srst potřebuje pravidelnou péči, má-li být krásná. Není však nijak zvlášť náročná. Postačí na pročesání jen pár minut týdně. Srst není po celém těle stejně dlouhá, a tedy je potřeba se zaměřit jen na určité problémovější partie. Občasné kartáčování srsti je potřebné pro běžnou údržbu srsti. Ovšem něco jiného je příprava na výstavu. Ta se rozhodně nesmí podceňovat, protože dokáže snadno zkazit ohodnocení a následné umístnění jinak krásného psa. I když je srst anglického setra světlá, neměl by se často koupat za pomoci šamponu. Jen opravdu je-li to již nevyhnutelné, nebo před výstavou. Na výstavy je nutná lehká úprava celého těla zastřihnutím do ladných křivek, ostříhání uší a tlapek. Přibližně 14 dní před výstavou je vhodný výstavní sestřih, který zvládne zkušený chovatel či majitel sám, nebo psa upraví téměř v každém psím salónu.
Anglický setr se vystavuje jako většina loveckých plemen. Tedy výstavní postoj neznamená, jen aby pes stál, jak ho zrovna napadne. Vystavovatel musí psa postavit rovně, jednou rukou drží na konci prut (ocas) ve výšce pokračující linie hřbetu psa a druhou rukou zvedá hlavu psa. Rozhodně není od věci, aby vystavovatel byl oblečen „po myslivecku“.


Jedná se o poměrně zdravé plemeno, které je v chovatelství podrobeno různým vyšetřením a testům, aby se chov po zdravotní stránce zkvalitňoval. Do chovu je mimo jiné zapotřebí rentgenu kyčelních kloubů a plnochrupost. Většina chovatelů již nechává své odchovy testovat na hluchotu, která se výjimečně také může objevit. Jinak nejsou známy další zdravotní defekty v chovu ve větším měřítku, než je u jiných plemen běžné.



ANGLICKÝ SETR V LESE
Jedná se o lovecké plemeno a na to případný zájemce i majitel tohoto plemene nesmí zapomínat. I když je ho více vidět na výstavách a v rodinném domácím prostředí, je to plemeno, které hlavně patří do lesa, protože právě taková práce ho zcela naplňuje.


Jejich způsob hledání je tzv. obloukovitý s vysokým nosem. Úžasně a neomylně vystavuje a není zbrklý. Ve vystavování zvěře je spolehlivý. Vystavit zvěř znamená strnout - usednout (případně ulehnout) a nespustit zvěř z očí. Nemá tendenci ji pronásledovat, ale čeká na povel svého pána. Co se týče hledání a vystavování, je setr jedním slovem dokonalý. Má jemný a dobrý čich, je vytrvalý, a má rychlé a daleké vyhledávání.


Je specialistou na práci na poli i práci ve vodě. Ano, většina jedinců velmi ráda pracuje ve vodě, a to téměř za každého počasí. Hodí se zejména na drobnou zvěř, především na rovinatých a polních honitbách. Je neúnavný a pro práci v lese je ochotný, ba přímo nadšený. Avšak při stopování zvěře příliš nevyniká. Na škodnou je málo, až nedostatečně ostrý a mívá problémy s aportováním. Většinu však lze pílí naučit.


I když u nás není moc anglických setrů věnujících se práci v lese, ti, co jsou u nás lovecky vedeni, jsou na vysoké úrovni a v roce 2010 na mezinárodních závodech doslova zářili. Anglický setr potřebuje pochopení, trpělivost, klid a nejlépe zkušenou ruku. Důslednost nesmí chybět a to vše dohromady není schopen zvládnout každý majitel angličana.


U nás se angličan cvičí buď na Field Trails nebo na všestrannost. Obojí dohromady není možné dělat pořádně. Pracovat může jak sám, tak ve skupině dalších psů.



Jaký je elegán setr?
Je to pes milý, jemný, opatrný a laskavý, proto je tak vyhledávaným rodinným psem. Má rád celou rodinu, ale upíná se na jednoho pána, kterého je ochotný nejvíce poslouchat. Je to lidumil a k dětem je velice trpělivý. Jen je důležité, aby jeho vlídnosti děti nezneužívaly. Má však rád klidné prostředí.


Ne jeden člověk se do něj už jen z fotografie zamiloval, a když se ještě dočetl, jak je mírný, přítulný a má rád svou rodinu, bez dalšího prostudování plemene si jej pořídil. Jenže za tím krásným vzhledem se ukrývá srdce lovce a pracanta, což už mu je pak dopřáno jen sporadicky. A to je škoda.


Agresivita či ostrost se u něj neobjevuje. Lidi má rád, ale družný většinou zrovna není. Je přátelský, pokud vyrůstá, je seznamován a obklopen i mnohými cizími lidmi. Žije-li více méně uzavřen a obklopen jen svou rodinou, k cizím lidem je v dospělosti spíše odtažitý.


Potřebuje nejen hodně pochopení, laskavosti, ale také pohybu. Na pohyb je setr opravdu náročný, mají-li být splněny jeho potřeby. Nemusí být za každou cenu veden lovecky, ale musí mít dostatečné vyžití, a to i v přírodě. Miluje jakkoliv dlouhé procházky a je výborným společníkem na turistiku. Bohužel je jednodušší a spolehlivější jej většinu cesty vést na vodítku.
O psí sporty anglický setr nejeví příliš zájem. Některé jedince však může bavit coursing, jiného agility. Rád poběží vedle kola, nebo bude dělat doprovod při joggingu nebo jízdě na kolečkových bruslích. Ovšem tady také platí, že bez dobré ovladatelnosti to nepůjde. Může se i dobře uplatnit coby canisterapeutický pes.


Hodí se i pro seniory, kteří jsou schopni mu poskytnout dostatek pohybu. Nejvíc zaměstnání potřebuje mladý pes. Anglický setr je v mládí zpravidla neposedným čertíkem vyžadujícím neustálé hlídání. Aktivní je až do vysokého stáří, ale jakmile dospěje, postaví se do role klidného aristokrata.


Vychází dobře s ostatními psy, ať už ve vlastním teritoriu či venku. Není to rváč a nevyhledává zbytečné konflikty.


Dobře se snese s domácími zvířaty a může se kamarádit i s kočkou či hlodavci, ovšem za předpokladu, že je k tomu veden od štěněčího věku. Hned od začátku je vhodné již malé štěně seznamovat s nejrůznějšími domácími zvířaty a učit ho správnému chování k nim, i když nežijí pod jednou střechou. To je nutné obzvláště u jedinců, kteří budou vedeni lovecky. Štěňata jsou důvěřivá a měla by mít se zvířaty jen dobré zkušenosti.


Avšak pozor. To, že se kamarádí s kočkou, ještě neznamená, že cizí kočky nebude honit – lovit. Při setkání s domácími mazlíčky je nutné myslet na to, že je to lovecké plemeno.



Výchova a výcvik jsou nepostradatelné
Potřebuje srozumitelnou a důslednou výchovu. S výchovou je nutné začít ve štěněčím věku. Vysvětlit štěněti, co po něm chcete, je o mnoho snazší než se snažit přeformovat chování dospělého či dospívajícího psa s již vypěstovanými a utvrzenými svými pravidly. Hlavně je nutné zaměřit se na přivolání, a to i v otevřené přírodě. Naučit dobře přivolání lovecké plemeno je velmi těžké, ale ne nemožné. I lovecký pes musí být ovladatelný za všech okolností. Proto je potřeba začít již s malým štěnětem, nevyhýbat se přírodě a trénovat a trénovat. Angličan opravdu nemá výraznou potřebu se držet u svého pána, a proto je-li bez vlivu „na volno“, začne okamžitě vyhledávat zvěř bez ohledu na to, zda je páníček vzdálen 50, 200 nebo 500 metrů.


Na výcvik poslušnosti není anglický setr zrovna jednoduchý, protože je nutná velká dávka důslednosti a citlivosti zároveň. Ale výcvik poslušnosti je nezbytně nutný, má-li být pro potěšení a spokojenost jeho pána, respektive celé rodiny. Jen se výcvik nesmí odkládat. I když je anglický setr považován ze všech setrů za nejlépe ovladatelného, neznamená to, že se dobře cvičí a následně spolehlivě poslouchá. Chápavý je dostatečně, avšak v kombinaci se značnou tvrdohlavostí jeho výcvik opravdu není nic snadného. Navíc je to pes poměrně citlivý, nesnese dril a potřebuje celkově citlivý a promyšlený přístup. Na druhou stranu nic se nesmí přehánět, protože citlivost snadno spadne do nedůslednosti, které angličan mile rád využije. Jeho vycvičitelnost je složitější než u mnohých jiných loveckých plemen. Ale ta práce stojí za to. Má rád pochvalu a nadšení svého pána. Co se naučí, to si zapamatuje. Nakolik je výcvik důsledný, natolik je poslušnost spolehlivá.



A kam s ním?
Může být ubytován jak v bytě, tak venku na zahradě s kotcem, ovšem za předpokladu dostatku pozornosti i pohybu. Je rád se svou rodinou, proto upřednostní celoroční ubytování v domě. Avšak nesmí to být rodina, která je po celý den v práci. Je nerad doma sám. Přesto je zapotřebí ho na samotu navykat, i když předpokládáte, že doma sám bude minimálně. Mohou nastat situace, se kterými dříve nepočítáme.


V bytě se chová zpravidla vzorně, štěňata nemají příliš velké tendence něco ničit, jen je potřeba jej denně dostatečně zaměstnávat. Protože nepatří k uštěkaným plemenům a není hlídačem, většinou platí, že štěkotem sousedy neobtěžuje, a proto se hodí i pro ubytování ve městě. I zde je rozhodující, kolik času mu je denně věnováno.


Doma je klidný, opatrný a pohodový. Neškodí a přizpůsobí se prostoru. Rychle chápe, co se doma může a co ne. Venku je naopak velmi temperamentní a veselý. Není to žádný městský povaleč, a proto jeho páníček musí žít aktivním životem, do kterého dokáže začlenit i svého psa.


Uzavření v kotci je pro něj učiněné neštěstí. Když už ho nemůžete mít střídavě v domě a na zahradě, neuzavírejte ho na dlouhé hodiny do kotce. Dopřejte mu volný pohyb po zahradě s možností jít se schovat do boudy dle vlastního uvážení. K uzavírání psa do kotce by mělo docházet jen v případě občasné nutnosti. Je však potřeba nebrat na lehkou váhu upozornění, že anglický setr neuznává hranice svého teritoria, a proto je namístě mít dobrý plot a nezapomínat zavírat branku. Přece jen je to lovecké plemeno, které rádo prozkoumává okolní přírodu. Nemá potřebu držet se na zahradě, má-li málo pozornosti ze strany svého pána a k tomu nízký nebo nepevný, snadno překonatelný plot.



Zkrácený standard plemene

Hlava: je nesená vysoko, je dlouhá a přiměřeně suchých linií.


Mozkovna: je klenutá mezi ušima, což poskytuje dostatek prostoru pro mozek. Týlní hrbol je dobře patrný.


Stop: je výrazný.


Nosní houba: musí být černá nebo játrová v souladu s odstínem srsti. Nozdry jsou široce otevřené.


Čenichová partie: je hranatá, středně hluboká. Její délka od stopu ke konci nosní houby musí být stejná, jako délka mozkovny od týlního hrbolu po oči.


Pysky: nesmí být příliš spuštěné (větrné).


Čelisti a zuby: čelisti jsou téměř stejně dlouhé, jsou silné a mají kompletní nůžkový skus, což znamená, že horní řezáky překrývají spodní v těsném kontaktu. Jsou postavené v čelistech kolmo. Kompletní chrup je žádoucí (doslova „vítán“).


Oči: zářivé, s milým a přátelským pohledem. Jsou zbarvené od oříškové po tmavě játrovou. Čím jsou tmavší, tím lépe. Světle zbarvené oko je přijatelné pouze u „liver belton“, tj. játrově hnědobílého zbarvení. Oko je oválného tvaru a není vypoulené.


Uši: jsou středně dlouhé, nízko nasazené, splývají podél lící a tvoří dobře patrné záhyby. Jejich konec je semišově hladký. Horní část ucha je pokrytá jemnou a hedvábnou srstí.


Krk: krk je dost dlouhý, svalnatý a suchý, lehce klenutý ve svrchní linii při pohledu z profilu, připojení hlavy je dobře patrné. Směrem k ramenům je silnější a svalnatý. Nemá nikdy lalok ani volnou kůži na hrdle. Jeho vzhled je elegantní.


Tělo: je středně dlouhé.


Hřbet: krátký a vodorovný.


Bedra: široká, mírně klenutá, silná a svalnatá.


Hrudník: je hluboký ve sternální části, je prostorný a široký mezi lopatkami. Žebra jsou dobře vyklenutá; poslední žebra jsou dost dlouhá, tak, aby pes měl správně hluboký hrudník.


Ocas: ocas je nasazen téměř v prodloužené linii hřbetu. Je středně dlouhý, nepřesahuje přes hlezenní kloub, není ani huňatý, ani holý. Je mírně prohnutý nebo rovný, ale bez tendence přetáčet se do výšky. Srst na něm tvoří dlouhou vlajku. Vlajka začíná obvykle kousek od nasazení ocasu a do poloviny jeho délky se srst prodlužuje, pak směrem ke konci se opět zkracuje. Srst je dlouhá, lesklá, jemná a hedvábná, zvlněná, nikoli však kudrnatá. Ocas se v akci pohybuje; je nesen v úrovni, která nepřevyšuje linii hřbetu.


Hrudní končetiny


Lopatky: správně uložené, se šikmým sklonem směrem k zádi.


Lokty: dobře postavené podle těla.


Předloktí: rovné a svalnaté, se zaoblenými kostmi.


Nadprstí: krátké, silné a oblé, rovné.


Přední tlapky: tlapky jsou pevné, s odolnými polštářky a dobře sevřenými pružnými prsty, které jsou dobře chráněny srstí mezi nimi.


Pánevní končetiny: zadní končetina je svalnatá, včetně stehna. Partie od stehna k hlezennímu kloubu je dlouhá.


Stehno: dlouhé.


Kolenní kloub: správně zaúhlený.


Hlezna: nejsou vbočená ani vybočená. Jsou rovnoběžně postavená.


Zadní tlapky: tlapky jsou pevné, s odolnými polštářky a dobře sevřenými pružnými prsty, které jsou dobře chráněny srstí mezi nimi.


Pohyb: pohyb je lehký a harmonický, svědčící o rychlosti a vytrvalosti. Hlezna se pohybují volně, z jejich pohybu je zřejmá síla, kterou dodávají chodu pánevních končetin. Při pohledu zezadu je celá končetina ve stejné svislé ose. Hlava je přirozeně nesena vysoko.


Srst: srst je od zadní části hlavy, počínaje linií uší, jemně zvlněná, nikoli však kudrnatá, je dlouhá a hedvábná, což platí u setrů všeobecně. Na zadní straně stehen a zadní části předních nohou až téměř k zemi tvoří praporce.


Zbarvení: černé a bílé (blue belton), oranžové a bílé (orange belton), citronové a bílé (lemon belton), játrově hnědé a bílé (liver belton) nebo trikolorní, což značí černé a bílé se znaky pálení nebo s hnědé a bílé se znaky pálení. Tyto barvy netvoří po těle velké skvrny (plotny). Je preferováno jemné stříkání či drobné skvrny po celém těle.


Výška: psi 65 až 68 cm, feny 61 až 65 cm.


Vady: všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za vady a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti a podle jejich vlivu na zdraví a pohodu psa a na možnost jeho tradičního pracovního využití.


Vady vedoucí k diskvalifikaci: agresivita nebo bázlivost. Všichni psi s viditelnými anomáliemi psychického stavu nebo chování musí být diskvalifikováni.


Poznámka: všichni psi (samci) musí mít obě normálně vyvinutá varlata, kompletně sestouplá v šourku.
 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře