Bobtail – staroanglický ovčák
Hovoří se o něm jako o nejstarším ovčáckém plemeni, které se objevilo na britských ostrovech. Ovšem pravda je trochu složitější …
Důkazy chybí
I když je tento typ psa již několik tisíciletí na území Velké Británie, původním plemenem není. Předpokládá se, že je to původně pes Přední Asie a z míst jihovýchodní Evropy a že na britské ostrovy se poprvé dostal společně s kočovnými zemědělci a pastevci ovcí přibližně v době 4 000 let před naším letopočtem. V tu dobu samozřejmě neexistovala plemena jako taková, pouze typy psů, kterých bylo využíváno na stejnou věc. Jednalo se čistě o pracovní ovčácké a honácké psy. Exteriérovým společným znakem jednoho typu byla dlouhá srst po celém těle, tedy i v obličeji, což psi evropského typu ani psi ve Velké Británii neměli.
Za nejstarší důkaz existence bobtaila bývá považován obraz Gainza Borougha z roku 1771. Je na něm vyobrazen vévoda se svým psem. Ovšem nejen že to má být jediný důkaz existence bobtaila té doby, ale k obrazu se hlásí více chovatelů různých plemen. Někteří kynologové ve vyobrazeném psovi vidí i tak dnes rozdílná plemena, jakými jsou např. Dandie Dinmont teriér a vodní španěl. Navíc je zde další problém. Obraz vznikl ve Skotsku (tam se v tu dobu vévoda z Buccleughu nacházel), kdežto Bobtail nepochybně vznikl a dlouho pobýval jen v místech nacházejících se na jihovýchodě Anglie. Dalším faktem je, že před touto dobou a následně minimálně do konce 18. století není nikde o bobtailovi ani zmínka. Tím vším je existence bobtaila jako plemene před 19. stoletím vyvrácena.
Spekulace o přikřížení plemen
S přičiněním jakých psů nebo přímo plemen bobtail vznikl, se už asi s jistotou nedovíme a nezbývá než spekulovat. Významní kynologové ve spojitosti se vznikem bobtaila hovoří o bearded colii, jihoruském ovčákovi, francouzském briardovi, ale také Tibetském teriérovi (který není teriérem v pravém slova smyslu). Asi nejvíce zastánců má návaznost na jihoruského ovčáka, který opravdu na první pohled může i připomínat nenačesaného bobtaila. Dokonce i povaha bobtaila na přelomu 19. a 20. století odpovídala povaze jihoruského ovčáka, jakého známe dnes. Avšak podobnost s ovčákem z jihu Ruska může být čistě náhodná, protože vzdálenost těchto zemí je značná, a tedy je málo pravděpodobné, že by ve větším počtu do chovu bobtaila zasáhl Jihoruský ovčák coby plemeno. Údajně však v polovině 18. století začali pastevci z Francie a z východní Evropy hromadně putovat i se svými ovčáckými psy za prací do Anglie, neboť zde byla zavedena velkovýrobna vlny a textilií. Samozřejmě následně docházelo k mísení ovčáckých plemen. Například tak významný kynolog, jakým bezesporu R. Strebel byl, se domníval, že bobtail mohl vzniknout začátkem 19. století zkřížením dlouhosrstých vodních psů a jihoruských ovčáků. Zůstává však nezodpovězeno několik otazníků, jako např. kde se vzala u bobtaila stoupající záď nebo modře zbarvené oči …?
Vzájemnou propojenost s bearded colií jde snadno prokázat a je i více než pravděpodobná. Uvádí se i společná historie, a to dokonce až do 19. století. Je pravda, že se po celé 19. století mluvilo o tom, že někteří dlouhosrstí ovčáci stejného typu jsou bobtailové – ti, kteří žijí v Anglii, a že ti ze sousedního Skotska jsou bearded colie. Jasné jiné rozdělení neexistovalo, snad ještě kromě kupírovaného a nekupírovaného ocasu. Tak se mohli i vzájemně křížit, aniž by se na to přišlo, či chtělo přijít.
Kde začíná podložená historie bobtaila
Mnohem více důkazů o existenci staroanglického ovčáka pochází z celého období 19. století, a je tedy možné považovat tuto dobu jako čas, kdy se bobtail utvářel v jednotné plemeno. Zajímavostí také je, že starší forma bobtaila byla na ostrovech známá jako cumberlandský ovčák.
Poprvé se objevil na výstavě v roce 1865 v Islingtonu. Představen zde byl ve skupině s jinými ovčáckými plemeny jeden pes jménem Bob. A právě on je považován za praotce snad všech bobtailů. Až od roku 1873 byl jejich počet dostatečně velký, aby mohl na výstavách tvořit samostatnou třídu. Ovšem hned na první výstavě, kde měl vypsanou samostatnou třídu, rozhodčí udělil jen druhá místa, neboť se mu kvalita vystavovaných bobtailů vůbec nelíbila.
První dva bobtailové byli zapsáni, respektive registrováni v plemenné knize v roce 1877. Jednalo se o dva psy shodného jména – Bob. První Bob nesl číslo 4511 a patřil F. Aggrissovi. Druhý Bob byl zapsán pod číslem 4552 a ten byl v majetku hraběte z Blandfordu. I když tito psi byli zapsáni jako první, ani o jednom se o jejich původu nevědělo zhola nic. Byli však uváděni pod názvem Short Tailed English Sheppdog. O pár let později začalo docházet k dalším zápisům a od roku 1893 byl zapisován pod názvem, jaký známe dnes – staroanglický ovčák neboli Old English Sheepdog.
První standard sestavil Freeman Lloyd, a to v roce 1885. Později byl Dr. Keerem částečně přepracován. Nejnovější verze pochází z roku 2004. Za bobtailskářskou legendu je považována Florence Tilley, která zdědila chov bobtailů po svém otci. Odchovávala kvalitní jedince a mnoho jejich odchovů bylo základem chovu bobtailů v Americe. Do USA se začali dostávat přibližně od roku 1880 a na konci 19. století jej už údajně vlastnilo pět z desíti nejbohatších rodin Ameriky. V USA byl oficiálně uznán v roce 1888.
Kennel Clubem byl uznán v roce 1890 a ve stejném roce byl založen první Old English Sheepdog Club. Od této doby se na výstavách objevovali hojně a kvalita se lepšila. Velkým přínosem, co se týče délky srsti, byl pes Harkaway, nar. 1891. Ovšem až do konce 19. století se o bobtaila jako plemenný celek vlastně nikdo moc nestaral.
Praktiky s výběrem nejlepších štěňat z vrhu se různily a někdy byly vskutku zvláštní. Někteří chovatelé se drželi toho názoru, že když všechna štěňata odeberou matce, nejlepší bude to, které se k ní jako první vrátí. Samozřejmě ne všichni chtěli své psy vystavovat a více jim záleželo na dobrých ovčáckých / pasteveckých výkonech. Pes býval jednou ročně stříhán společně s ovcemi a i jeho srst byla využívána k výrobě oděvů. Například se také věřilo, že psi s modrýma očima brzy oslepnou.
Nezřídka pastevci upřednostňovali menší velikost psa, aby nespotřeboval příliš mnoho krmiva. Na výstavách se však od počátku upřednostňovali bobtailové velcí, kteří budili obdiv svou impozantností.
Do konce 19. století zněl popis bobtaila (mimo jiné): „… kravský postoj je charakteristickým znakem plemene, … linie hřbetu je od kohoutku šikmo nahoru stoupající“. V tu dobu byl znám také jako „sussex sheepdog“.
Za legendu z počátku chovu bobtaila je považována fena Ch. Fairweather z chovatelské stanice paní Fare–Fosse. Ta nejen že získala všechny možné tituly a běžně vyhrávala na všech výstavách, ale také 5× vyhrála na Cruftově výstavě a tento rekord doposud nebyl překonán.
Hlavně kolem 20. až 30. let 20. století byl velice vyhledávaným atraktivním plemenem. Ovšem mezi světovými válkami přišla velká stagnace, která zejména v Evropě trvala až do 60. let 20. století. Zlom přišel v 70. letech, přičemž v roce 1975 se stal dokonce nejoblíbenějším plemenem v Anglii. Stal se televizní hvězdou, dlouhodobým maskotem televizního studia Dulux a častým hercem zejména v reklamách. Jenže i tehdy si málo kdo uvědomoval, jaké břímě s sebou nese jeho krásná, hustá a dlouhá srst.
Bobtailí příjemná povaha
Kdysi čistě pracovní pes je v dnešní době především psem rodinným. Po bytě coby dospělák rozhodně nepobíhá, ani se neustále nevnucuje. Je tichý až nenápadný. Také je nekonfliktní, laskavý, milý a přátelský. Bobíci, jak se jim také důvěrně říká, jsou velkými závisláky na svých pánech. Mají je rádi a nechtějí je ztratit. I proto s nimi nebývají problémy při procházkách, neboť pohyb svého pána po očku neustále sledují.
K dětem je velmi mírný a rád si s nimi hraje. Je pro ně výborným společníkem, ovšem je nutné myslet na to, že v dospělosti váží i 40 kg, tedy v zápalu hry a radosti může malé dítě povalit na zem. Říká se o něm, že je to klaun v psím kožichu. Je veselý a bezkonfliktní. Přítulnost, vyrovnanost, vlídnost a výrazná přizpůsobivost jsou jeho velkými atributy.
Je těžké vyřešit „kam s ním“. Má rád prostor, ale zároveň lidi kolem sebe. Přesto sám na zahradě nebude šťastný. Jeho srst potřebuje poctivou a častou péči, a zároveň je to pes, co uvítá dostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Častý kontakt s lidmi by mu rozhodně neměl být odepírán.
Jeho nekomplikovaná povaha jej předurčuje i jako psa pro začátečníky. Nebývá zpravidla dominantní. Při výchově potřebuje jemnost, ale důslednost. Štěňata jsou poměrně bouřlivá, někdy až příliš rozverná a dovádivá. Z tohoto období však vyrostou.
Lidé si jej pořizují jako společníka a jen zcela výjimečně pro jeho pracovní schopnosti. I dnes však může být sportovně vedený, předpoklady k tomu má, záleží tedy jen na majiteli, jakou cestu svému psovi přichystá. Je velice chápavý a poměrně poslušný. Tvrdohlavost v dospělém věku je spíše výjimkou. Ovšem tento fakt je nutné nezaměňovat za špatnou vycvičenost či nevychovanost …
Staroanglický ovčák je vnímavý a učenlivý, se středním příjemným temperamentem v dospělosti a rád se bude věnovat agility, obedienci (cvikům poslušnosti), dogdancingu, nebo třeba záchranářskému výcviku či stopování. Většina jedinců miluje hru s míčkem, jsou tedy vhodní i na frisbee nebo hru flyball. Na výběr je v dnešní době mnohé a je škoda toho nevyužít. Jen je potřeba najít, co psovi i jeho majiteli bude nejvíce vyhovovat. Bobtail bude rád za jakoukoliv náplň práce. Rád sportuje a dovádí, rád spolupracuje a je to otevřená povaha. Někteří jedinci zvládnou i pastevecký výcvik, ale ten už je u tohoto plemene opravdu spíše raritou, neboť v dnešní době se k tomuto účelu využívá několik jiných vhodnějších plemen.
Je vytrvalý, rychlý, dobře pohyblivý, obratný, ochotný sportovní typ. Je to pes, co chce něco dělat, být zaměstnáván. Radostně vítá jakýkoliv sport či zaměstnání, jakkoliv dlouhou procházku či výlet. Ovšem dobře přijme i dny, kdy na něj jeho pán nemá moc času a nabídne jen krátkou procházku. Takových dnů by však nemělo být v jednom měsíci mnoho. Pokud mu není dopřáno dostatek pohybu a je věčně zavřený v domě, začne se bavit sám, tak jak se lidem zpravidla nelíbí.
Často je obrazem svého pána. Jak jej vychová, takový bude, neboť se nabídnutému způsobu života snaží přizpůsobit. Potřebuje vlídnou, ale důslednou výchovu. Pokud rozumí tomu, co jeho pán vyžaduje, snaží se vyhovět. Je to pes nekomplikovaný se smyslem pro povinnost. Tvrdohlavý je spíše výjimečně.
Je spíše jen středně ostražitý. Hlídacími psy nejsou, ale většinou vše podezřelé alespoň ohlásí svým zvláštním a nezaměnitelným štěkotem. Nikdy nebývá agresivní a ani příliš ostrý. Návštěvy má rád. Je mírumilovný a kamarádský. Má snahu vycházet s každým dobře a to platí i o ostatních zvířatech a psech. Velice rád si hraje s jinými psy, a pokud i oni jsou pohodáři, jako snad každý bobtail, dělají, jako by se znali léta, i když se potkali třeba poprvé ve svém životě.
Mají pozitivní pohled na svět. Jsou nekomplikovaní, zdravě zvědaví a sebevědomí, nebojácní a s jistým, jaksi samozřejmým chováním. Nemají lovecké pudy, netoulají se a ani nemají tendence běhat za zvěří a lovit. Koho nezaskočí péče o srst, jiného psa než bobtaila si pravděpodobně už nikdy nepořídí a zůstane bobíkům věrný. Povahově je to velmi příjemné stvoření.
Tak má ocas, nebo nemá?
Slovo „Bob“ znamená krátký a „tail“ ocas. Tolik jednoduché vysvětlení jeho kratšího názvu. Snad od počátku jeho šlechtění do dnešní doby je s bobtailem spojováno právě vrozené chybění ocasu. Ano, je rozšířen názor, a to velmi silně, že se bobtail rodí bez ocasu, neboli že se jedná a vrozeně bezocasé plemeno. To však není vůbec pravda. Mýtus, že se rodí většinou bez ocasu, se zřejmě začal objevovat v době, kdy se v Anglii podle délky ocasu platily daně ze psa. Protože chtěl každý samozřejmě platit co nejméně a kdekdo přišel s nápadem, aby jeho pes ocas neměl, začaly se ocasy hromadně krátit. Ovšem kdyby to dělali všichni, všichni by byli osvobozeni od poplatku. A to by nešlo. Proto se o bobtailovi začalo rozšiřovat, že se už tak rodí, že to není ovlivněno činem člověka … Bobtail se přitom snad nikdy nerodil bez ocasu, ani nebyl postižen chondrodystrofií (vrozený defekt, který ovlivňuje délku ocasu). Bohužel americký standard i standard FCI v popisu ocasu jaksi svou slovní formulací „připouštěl“, že bobtail se může narodit bez ocasu. Ale podle chovatelů se tak nikdy nestalo. Přesto pochybnosti o vrozené bezocasosti přetrvávají, protože v mnohých více než 100 let starých písemnostech (samozřejmě i těch mladších) je o této možnosti zmínka, či dokonce polemika, a i některé obrazy, které bobtaila vyobrazují, jej zachycují coby bezocasého.
Dlouhý ocas hned prozradí, jestli má radost, nebo se bojí. Chovatelé i široká veřejnost si již vcelku zvykli vídat u bobtaila přirozeně dlouhý ocas. A tak tedy dnešní trend je, že se bobtailům nechává taková délka ocasu, s jakou se narodí. Vrozeně krátký ocas, respektive krátkoocasost, vede u některých plemen k úhynu štěňat do pár dnů od narození nebo těžkým zdravotním problémům. Proč by tedy cílem chovu měl být právě krátký ocas?
Chov a odchov štěňat
Štěňata bobtailů se rodí poměrně ve vysokém počtu, ale s ohledem na velikost feny velmi malá. Do 8 týdnů však přiberou na váhu přibližně 7 kg. A to je už opravdu docela dost. Bobtail roste velice rychle a je nutné na toto brát zřetel. Kvalitní strava v rozumném množství je pro bobtaila velice důležitá. Ovlivňuje totiž nejen kostru a klouby, ale také kvalitu srsti. Ovšem někteří majitelé mají tendenci štěně překrmovat. A ani to není zrovna dobré. Kostra a svalstvo se pak nemohou správě vyvíjet.
Štěňata se rodí často se špatnou pigmentací nosní houby. Není však důvod k panice, že by nos bobtaila v dospělosti byl růžový. Zpravidla již v 10. týdnu věku je pigmentace dobrá a nos bobtaila černý.
Zbarvení srsti narozených štěňat je vždy černobílé. Jak štěně stárne, černá srst světlá. Zpočátku však často světlá až příliš, přičemž je šedé zbarvení kolikrát stříbrné, či dokonce do nádechu nežádoucí hnědé. Ovšem tento stav je poměrně běžný a většinou není trvalý. Srst se dobarvuje až v dospělosti. Někdy se však hnědý nádech srsti objevuje při častém pobytu na slunci, nebo po některých druzích granulí. Také chlupy na mordě se mají tendenci barvit díky působení zbytku krmiva. Proto je vhodné chlupy v obličejové části psa po krmení umývat.
Dlouho se v chovu tíhlo k celobílým hlavám. Ovšem tento trend zase vedl k občasným problémům s pigmentací a k nežádoucím bílým skvrnám v šedém podkladě. Kdysi byl standardem požadován kravský postoj pánevních končetin. Naštěstí se časem od tohoto upustilo. Přesto ještě nedávno se s kravským postojem pánevních končetin chov bobtailů výrazně potýkal a zčásti bojuje dodnes.
Pro bobtaila je specifický mimochod. Je to neobvyklý styl chůze či klusu, který se objevuje u několika plemen. U některých je považován za vadu, u jiných tolerován a u jiných plemen se tomuto způsobu chůze nepřikládá vůbec žádná vážnost, či dokonce je specifickým znakem. Je to pohyb, respektive posun končetin, kdy se současně pohybují vždy přední a zadní končetina stejné strany (např. levé) a následně se vystřídají a zvedají se ze země současně končetina na straně druhé (tedy obě pravé). Dalo by se říci, že se jedná o „houpavý pohyb medvěda“. Pro mimochod je potřebná určitá rychlost, s mimochodem se u bobtaila tedy rozhodně nesetkáváme vždy.
Péče o srst
Někdo si jej může možná na první pohled splést s bearded colií, úplný laik s polským ovčákem nížinným, který je však výrazně nižší, katalánským ovčákem, nebo i naopak velkým jihoruským ovčákem. Ovšem pokud je bobtail upraven – načesán tak, jak je u něj výstavně vyžadováno, je zcela nezaměnitelný.
Srst je to, co dělá bobtaila bobtailem. Ovšem mnozí si neuvědomují, že taková srst potřebuje i mnoho péče. A právě péče o srst je u tohoto plemene tak výraznou dominantou, že na ni musí myslet jako na prvním místě všichni potencionální zájemci o toto plemeno. Péče o srst se nikdy nesmí zanedbat, neboť dlouhodobější opomenutí brzy může znamenat úplné ostříhání jinak krásné dlouhé srsti bobtaila.
Jeho srst je vodě odpudivá a má tendence k plstnatění. Je nutností pravidelné rozčesávání. Jedná se o časově náročnou práci, i když ne každodenní. Kdo je však ochotný toto podstoupit, získá krásného a výborného kamaráda příjemné povahy.
Srst se kartáčuje v protisměru, používají se různé druhy kartáčů, kovových hrabiček a hřebenů. K ošetřování srsti potřebujeme kartáč (nylonový) i kovový bez kuliček na koncích. Právě ty s kuličkami na konci jsou velmi nevhodné, protože podsadu vytahují a stává se tak nevhodně řídkou. Naopak podsadu potřebujeme udržovat co nejvíce v hustém stavu. Potřebujeme také hřeben, s řídkými i hustějšími zuby. Ten používáme zejména na nohy a tlamu. Nepostradatelné jsou také nůžky s kulatými konci. To je asi základ, ale jistě si každý něco dalšího dle své potřeby dokoupí. V dnešním světě kvalitní psí kosmetiky je ošetřování a rozčesávání srsti méně náročné než kdysi. Jen vybrat to správné a dodržet pravidelnost v péči o srst.
Někteří majitelé oblékají v sychravém počasí nebo na procházku lesem bobtaila do oblečků. A není se moc čemu divit. Ušetří si tak mnoho času při očistě srsti z tak náročné procházky, kterou však pes ocení v každém počasí.
Srst se nepročesává důkladně každý den. Ani by to nebylo možné, neboť to trvá i 3 až 4 hodiny. Také příliš časté pročesávání dělá srst jemnou, lámavou, rychleji se plstnatějící a příliš tenkou. Důkladně se srst pročesává jednou za 2–3 týdny, podle kvality srsti. Po zbytek dnů se srst udržuje jen zběžným překartáčováním a vybráním případných uvízlých nečistot v srsti. Částečně se tak i urychlí výměna srsti. Je to pes, který příliš chlupů v domě nepustí, neboť se zachytí v okolní srsti a způsobuje to nepříjemné plstnatění srsti. Proto je zapotřebí česat a česat.
Péče o srst je podstatná a důležitá i ve štěněčím věku. I když štěně nepotřebuje nutně srst pročesávat kvůli plstnatění, protože minimálně do 6 měsíců věku neplstnatí ani nevypadává, je to nutné, aby si pes od počátku na manipulaci zvykal. Přece jen jej tento rituál bude čekat celý život. Je dobré psa navykat na česání na stole. Pes, který není v mladém věku na česání zvyklý, bude v dospělosti výrazně vzdorovat, což nás bude stát hodně psychického, časového a samozřejmě fyzického úsilí. Při důkladném česání češeme psa tak, že si ho nejdříve položíme na jeden bok a pročešeme jednu půlku psa – bok. Nejlepší je začít od hlavy. Psa češeme tak, aby ho to moc netahalo a při česání netrpěl. Až když vyčešeme oba boky ležícího psa, zběžně pročešeme celého psa vestoje a zkontrolujeme, zda je vše dobře pročesáno. Češeme tak, abychom psa co nejméně tahali a tuto zdlouhavou činnost mu ještě více neznepříjemňovali.
Koupání se doporučuje přibližně jedenkrát za 4 měsíce. U některých psů častěji, u jiných méně často. Zpravidla je kvalitnější tmavší srst než srst světle šedá. V každém případě je nutné psa pořádně vyčesat ještě před koupáním a po vykoupání opět a zároveň důsledně vyfénovat. Často se používají dva druhy šamponů, jiný na bílé chlupy a jiný na šedou část těla. Někteří vystavovatelé dokonce používají třetí typ, a to před výstavou. Sáhnou po šamponu pro tvrdou srst. Pes se pak i lépe formuje. Někdo psa těsně před výstavou nekoupe a jen se zaměří na bílou část chlupů. Avšak kdo ano, učiní tak nejpozději 4 dny před výstavou. Čerstvě vykoupaný pes je sice zářivě čistý, ale srst je rozlítaná a velice špatně se na výstavě doupravuje. Bohužel je ještě na výstavách vidět nešvar, kdy samozřejmě nejen kolem bobtailů jsou oblaky pudru a sprejů. Naštěstí tento trend polevuje a rozhodčími je tvrdě trestán.
Mnoho majitelů srst krátí, ať už proto, že zanedbali její péči, nebo proto, aby si usnadnili následnou péči. Na výstavy je jakýkoliv sestřih nepřípustný. Pouze se vystřihává srst mezi polštářky na tlapách, kolem genitálií a řitního otvoru. Ke stříhání se používají nůžky se zakulacenými špičkami. Často je také vidět sepínání ofiny do gumičky nebo sponkou.
Dědičná onemocnění
Bobtail je poměrně zdravé plemeno. Je sice nekompromisně sledována dysplazie kyčelních kloubů a jedinci s horším postižením než 1/1 jsou vyloučeni z chovu. Také jsou dělány každoroční testy na PRA a kataraktu, a do chovu jsou puštěni jen jedinci negativní. Ovšem vyloučených jedinců je opravdové minimum a rozhodně nelze říci, že by tímto onemocněním chov trpěl. Občas se však můžou vyskytnout kožní problémy nebo rakovina. Kromě dohledu nad těmito postiženími je potřeba pravidelně kontrolovat čistotu zvukovodů a také očí, aby se předešlo zánětům.
Něco o vzhledu …
Trvá až 2 roky, než pes dozraje – dospěje. Do té doby roste, formuje se hlava a výška, vlastně celý formát těla. Typickým, tzv. hotovým bobtailem je ale až ve 4 letech.
Formát těla bobtaila je oproti většině plemen čtvercový s jemně stoupající horní linií. V postoji je tedy kohoutek poněkud níž než bedra. V kroku je jeho pohyb typicky houpavý. Nosní houba je vždy černá a skus by měl být nůžkový, ovšem toleruje se i klešťový, byť je nežádoucí. Zajímavostí jsou oči, ty mohou být jak hnědé (čím tmavší, tím lepší), nebo modré, ale vyskytuje se i jedno modré a jedno hnědé, což je také povoleno. Pigmentace očních víček nebývá vždy dobrá, ale je preferovaná plná pigmentace. Uši jsou malé a jsou ploše přilehlé ke stranám hlavy. Ocas může být krátký – kupírovaný, nebo přirozeně dlouhý. Pokud je ponechán přirozeně dlouhý, pak je nenápadný, neměl by být stočený nebo nesený nad hřbetem. Ve většině států je už kupírování ocásků zakázáno. V některých zemích se dokonce nesmí takoví jedinci ani vystavovat. V případě, že se štěně narodí s paspárky, odstraňují se. Srst je poměrně hrubá, není rovná, ale je bez kadeří. Přirozené kontury nesmí být měněny stříháním. Textura a hojnost srsti má přednost před délkou srsti. Tyto body by měli mít na paměti opravdu všichni, chovatelé, rozhodčí … a všichni to striktně dodržovat. Ze zbarvení srsti jsou povolené barvy šedá všech odstínů, grizzly (grošované) nebo modré. Toto zbarvení se nachází na zádi, tělu a pánevních končetinách. Končetiny však mohou být bílé, ale nemusí. Bíle skvrny v srsti nejsou žádoucí. Bílá se nachází na zbytku těla. Odstíny hnědé jsou nežádoucí. Výška psů se pohybuje od 61 cm nahoru, u fen je minimální výška 56 cm.
Nyní má Kennel Club a FCI rozdílné standardy a je v jednání, jak se s tím vypořádat.
Zajímavost nakonec
Podle bobtaila vznikla velice známá večerníčková postava, kterou ztvárnil Rudolf Čechura a Jiří Šalamoun. Je jím Maxipes Fík. Jiří Šalamoun se nechal inspirovat svými psy, respektive psy své manželky Evy Nátus–Šalamounové.
