Gordonsetr

Mnohé encyklopedie hovoří o třech setrech, ale před několika lety byl uznán i čtvrtý. Dnes tedy existuje irský setr, irský červenobílý setr, anglický setr a gordonsetr. Všichni mají vlastní standardy, jsou samostatně uznanými plemeny, posuzují se tedy zvlášť, každý má jiné zbarvení, ale přesto mají společnou dlouhou historii a vzájemnou propojenost rozhodně nezapřou.

Všichni setři

Prvotní historii mají všichni čtyři setři společnou. Byli chováni v celém britském království, ovšem v každé části (anglické, skotské a irské) se chovatelé časem zaměřili na určitou barvu a dnes i na jednotlivá plemena setrů. Kdybychom trochu popustili uzdu fantazii, zjistíme, že každý barevný ráz setra se svou barvou srsti či charakterem k místu svého šlechtění náramně hodí.

Setři se na svém území údajně vyskytovali již od 16. století, možná i dříve. První zmínka o setrech, kteří se používali k lovu, pochází z roku 1570. J. Caius o nich psal jako o „sitting spaniels“. Prapředkem setrů je tehdy všudypřítomný lovecký pes, tzv. „ptačí pes“, jenž se vyskytoval v nejrůznějších barevných kombinacích a byl základem pro vznik vícera plemen, např. anglického špringršpaněla. Kde je však hranice, kdy se ještě jednalo o ptačího psa a kdy již o setra, se nedá určit, stejně tak se nedá přesně určit čas vzniku setra. Označení „ptačí pes“ má hned dvojí vysvětlení. Jednak proto, že pomáhal s lovem pernaté zvěře, ale také to může být proto, že nezřídka pracoval společně s dravými ptáky, neboť právě i v období 16. století bylo sokolnictví běžné a oblíbené. Soudí se, že nejčastěji se ve svých počátcích vyskytovali v barvě bílé se skvrnami, ale i černé, případně černé s pálením anebo bílými znaky. A přestože začátek historie setrů se odhaduje na zmiňované 16. století, první záznamy popisující psa strnulého před zvěří – vystavujícího, jsou více než 2000 let staré.

Lov se psy se rozvíjel postupně a nároky na psa byly v průběhu doby různé. Zpočátku byli potřební psi, kteří lovenou zvěř našli, ihned ji pronásledovali, chytili a nezřídka i sami zabili. Před příchodem palných zbraní se po psovi chtělo, aby zvěř našel, označil, ale pak tiše čekal, až přes zvěř, často i psa samotného, lovci hodí sítě. Když došlo k rozšíření palných zbraní, nároky na psa se sice opět změnily, ale to už si člověk uvědomil tvárnost a rozdílnost povah psů a s ohledem na vlohy psa po něm požadoval různý druh práce se zvěří. Psi se začali rozdělovat na slídiče, honiče, ohaře …

Práce setrů, kteří pracovali jako ohaři, měla základ ve vyhledání zvěře a jejím vystavení – tichém určení místa jejího výskytu. Nezřídka bylo při lovu používáno více druhů loveckých plemen pohromadě, aby své lovecké techniky vzájemně doplňovaly. A tak setři, především ve svých počátcích, pracovali společně převážně se španěly.

Prvním a dlouho jediným kritériem pro zařazení psa či feny do dalšího chovu, rozkvětu plemene, byla schopnost tichého vystavení zvěře. Samozřejmě stále byly snahy o jeho zlepšování a chovatelé připouštěli do chovu různé psy, bez ohledu na vzhled a možné zařazení k jednotlivým plemenům. Při hledání cesty chovu setrů byl možná přikřížen pointr a snad i prapředek španělského ohaře. Přestože se časem v určitých oblastech šlechtili přednostně setři i dle barvy srsti, prvořadý byl stále výborný pracovní výkon. Proto se v jednotlivých chovech i nadále objevovaly různé barevné kombinace. Pravé šlechtění dle barev srsti má svůj počátek až kolem roku 1820.

Vznik gordonsetra

Třebaže si irský či anglický setr mohli dovolit být specialisty na určitý druh práce, u gordonsetra se téměř od samotného počátku trvalo na jeho všestrannosti, aby nemuselo být pro lov drženo příliš mnoho psů. Velmi důležitá také byla houževnatost, aby zvládl pracovat bez problémů i od rána do večera. V neposlední řadě byly důležité i aportovací schopnosti, protože ve Skotsku je hodně jezer, řek, bažin, mokřadů a dalších vod. Měl být psem pro všechno a tímto směrem se také jeho chov ubíral. Třebaže se na zbarvení zpočátku možná příliš nehledělo, ve Skotsku byli chováni především v barvě černé, černé s bílými znaky a černé s pálením. Když se na šlechtění gordonsetra podíváme podrobněji, zjistíme, že jeho černé zbarvení bylo určitou samozřejmostí závislou na průběhu šlechtění.

Za zakladatele chovu gordonsetrů je považován čtvrtý vévoda z Gordonu, Alexandr Gordon (1743–1827) ze zámku Fochabers v Banffshiru. Někdy se uvádí, že zámek, na kterém Alexandr sídlil, se jmenoval Gordon a Alexandr byl čtvrtým vévodou z Richmondu a Gordonu. Zajímavostí o Alexandru IV. také je, že stál u zrodu whisky a byl spolutvůrcem listiny získávající práva na její výrobu. Byl to jak vidno velmi tvůrčí a aktivní člověk.

Gordonsetra začal šlechtit a podporoval jeho lovecké využití zejména při lovu pernaté zvěře, především křepelek, sluk a bažantů. Toužil však po psovi s všestranným využitím, poměrně mohutném, výrazně vytrvalém, ale nenáročném. První doložené přikřížení, které ke zdokonalení svých setrů záměrně použil, bylo přikřížení černotříslovým bloodhoundem. Tím podpořil jeho čichové schopnosti a zřejmě právě bloodhound může za skutečnost, že Gordonsetr je jediný setr, který pracuje s nosem u země. To, že se však stával při práci pomalejším, vévodovi nikterak nevadilo. Další přikřížení jiného plemene, černě zbarvené kolie, je sice také dokladováno, ale není jisté, zda se jednalo o úmysl, nebo o nešťastnou, ale v důsledku vlastně šťastnou náhodu z nepozornosti. Říká se, že vévoda Alexandr měl na lov pouze setry a černě zbarvenou kolii. Tu na lovu údajně používal pro přinášení zastřelené zvěře, kterou jeho setři nedonesli. Proto, když se štěňata po setrovi a kolii narodila, rozhodně to nemusela být pouze roztomilost štěňat, pro kterou se rozhodl štěňata ponechat a posléze je používat také při lovu a dalším chovu. Spolehlivé aportování zvěře, to bylo to, co Alexandrovi u gordonsetrů chybělo. Kolie neměla na vzhled gordonsetra příliš neblahý vliv. Byla černě zbarvená a vlastně se dnes známé kolii exteriérem příliš nepodobala. V tu dobu byla celkově mohutnější, méně osrstěná a měla výrazně masivnější a jinak utvářenou hlavu.

Jak se následně ukázalo, černě zbarvená kolie a černotříslový bloodhound měli dobrý a poměrně výrazný vliv na zkvalitnění lovecké práce gordonsetra. Vévoda Alexandr dál podporoval tyto křížence a snažil se zachovat vzhled setrů, ale i zděděné dobré vlastnosti přikřížených plemen.

Po smrti čtvrtého vévody z Gordonu neměl nikdo zájem psy zdědit, a proto šli do dražby. Odtud se naštěstí dochovaly poměrně přesné záznamy, abychom dnes věděli, že vévoda neměl jen černotříslově zbarvené setry, ale i setry v různé kombinaci s bílou a že někteří jedinci byli vydraženi za překvapivě vysoké ceny. O gordonsetry tedy byl zájem a v chovu bylo dál pokračováno.

Vedle mnohem známějšího vévody čtvrtého gordonsetry následně úspěšně choval také např. markýz z Bute. Občas se v některých publikacích objeví zmínka o možnosti přikřížení Rotvajlera, ale tato možnost je zcela nepravděpodobná, až úsměvná.

Protože původ gordonsetra je skotský, byl velmi dlouho znám i pod označením „skotský setr“. Dnes už toto označení téměř vymizelo. Setkat jsme se mohli také s názvem setr Gordonův, ale celosvětově je znám především pod označením gordonsetr – gordonsetter, jako vzpomínka na jeho tvůrce.

Novodobé šlechtění

Opravdu oblíbeným a hojně chovaným se gordonsetr stal až v polovině 19. století. Již v tu dobu se první jedinci dostali do Ameriky a i do Austrálie se dostal ještě před rokem 1865.

Gordonsetr se poprvé objevil na výstavě v červnu roku 1859. Tato výstava se však negativně zapsala do dějin počátků výstav, nejen chovu gordonsetra. Nejlépe oceněný pes mezi gordonsetry Dandy patřil chovateli posuzujícímu na této výstavě pointry a cenu za nejlepšího pointra získal („výměnou“) pes rozhodčího, který posuzoval gordonsetry. Toho si však všimli vystavovatelé a velmi výrazně, nevybíravě a dlouho protestovali, přestože se později psalo, že pes Dandy si vítězství tak či tak zasloužil. Protože v tu dobu byl gordonsetr nadprůměrně oblíbené, a tedy i početné plemeno, již v šedesátých letech 19. století měl na výstavách svou samostatnou třídu. A to je úctyhodné.

Ve druhé polovině 19. století patřil k nejznámějším a nejuznávanějším pracovním i výstavním gordonsetrům pes Old Kent. Ten je také považován za jednoho ze zakladatelů čistokrevného chovu tohoto plemene, přestože byl jeho původ neznámý. Jeho majitelem byl farář T. Pearc (jiným jménem také Idstone), který se rovněž významnou měrou zasloužil o propagaci a rozvoj plemene. Dalšími významnými chovateli gordonsetrů té doby byli např. R. Chapman a I. Sharpe. Plemenná kniha gordonsetrů byla zavedena v roce 1874 a klub pro toto plemeno byl založen v roce 1890.

Britský klub chovatelů gordonsetrů vznikl až v roce 1927, ale i přesto se gordonsetr stal jedním z prvních plemen, která uznal FCI. Bohužel se již v první polovině 20. století začal chov gordonsetrů rozdělovat na výstavní a pracovní linie. A třebaže mnoho známých chovatelů apelovalo na vyrovnání těchto nepoměrů, mnohé se dodnes ve světě nezměnilo. Jsou sice země, kde je zapotřebí, aby i špičkoví výstavní jedinci byli prověřeni pracovně, a měli tedy alespoň jednu loveckou zkoušku, přesto rozdíl mezi výstavní a pracovní linií je v zahraničí zejména za posledních několik desetiletí na první pohled zřejmý.

Na našem území byli gordonsetři velmi oblíbeni zejména po 1. světové válce, kdy byli chováni mnohonásobně častěji než ostatní setři. Následně však byla jejich popularita jako na houpačce. Přesto se gordonsetr nikdy nestal málopočetným plemenem, třebaže se chovatelé v některých zemích, i u nás, v určitém období potýkali s velkou příbuzností. To byla doba, kdy bohužel někteří chovatelé sáhli po řešení na první pohled jednoduchém – přilití cizí krve, přikřížení Irského setra. A to navíc nejen jednou. Na našem území bylo křížení gordonsetra a irského setra rezolutně zakázáno až v roce 1935. Přimíchání krve irského setra se později ukázalo jako velmi špatný krok, neboť exteriérové i povahové důsledky se těžce odstraňovaly po desetiletí a údajně i v našem 21. století se výjimečně může ve vrhu gordonsetra objevit červeně zbarvené štěně.

Momentálně patří gordonsetr k nenápadným plemenům, která není příliš často vidět. Po dlouhá léta je oblíbený, a tudíž často chovaný zejména v Americe a ve Skandinávii. U nás byla ve 20. století nejzvučnější chovatelská stanice gordonsetrů „Z Jeleního luhu“, která byla svými výsledky známá po celé Evropě a dodnes je mezi chovateli gordonsetrů ve velké úctě. Dnes se chovatelé, majitelé a příznivci gordonsetrů sdružují v klubu Český pointer a setter klub (ČPSK) nebo v Moravskoslezském klubu anglických ohařů (MSKAO).

Na prvním místě lovecký pes

Pro naše povětrnostní podmínky i pracovní nároky je gordonsetr ideálním pomocníkem českého myslivce. Je možné ho vycvičit všestranně a má vynikající čichové vlastnosti. Patří mezi ohaře, tzv. stavěče. Pracuje rád i ve vodě, je nejlepším aportérem ze všech setrů, a protože je poměrně houževnatý, ani bláto a nepřízeň počasí ho nerozhodí. Při vyhledávání je sice o něco pomalejší a méně obratný než ostatní setři, ale ostatní jeho povahové vlastnosti tento malý handicap snadno setřou. Přestože se jedná o mírumilovné plemeno, dokáže se vypořádat i se škodnou. Je to neúnavný pracant, který spolupracuje rád a je neuvěřitelně vytrvalý. Pracuje poměrně klidně a systematičtěji, než je u ostatních setrů zvykem. Výborně slídí i v hustých křovinách, velmi dobře se uplatní i při dohledávce, ať už v lese, nebo na poli. S gordonsetrem se mnozí majitelé věnují field trialu.

Psi, kteří zvěř nehoní, ale tzv. vystavují, tedy i setři, zaujmou při objevení zvěře určitou polohu a upřeně se dívají do směru jejího výskytu. Vystavují vleže, vsedě nebo vestoje. Setři zpočátku své existence vystavovali vsedě. Proto se jim začalo říkat „psi sedaví“ – „sitting dog“. Ovšem časem se označování vsedě jaksi vytratilo a dnes je pro setry, stejně jako pro ohaře typické vystavování vestoje. U setrů se vystavování vsedě sice toleruje, ale na zkouškách a soutěžích je bodově znevýhodněno. Moment, kdy pes vystavuje zvěř, nelze přehlédnout. Při vystavení zvěře vestoje je hlava, tělo a ocas je v jedné linii, pes je dopředu natáhnutý, každý jeho sval je napnutý, zadní končetiny jsou zpravidla nakročené a jedna přední končetina je pokrčená a dotýká se až téměř hrudního koše. Při postupování udržuje stejnou vzdálenost od utíkající zvěře. Přiznávání je okamžité a spontánní. U gordona byl vypracován tzv. pracovní standard. To znamená, že je písemně přesně určeno, jaké mají být povahové vlastnosti, respektive pracovní využití tohoto plemene.

Gordon stopuje s nízkým nosem, což není u ostatních setrů obvyklé. Rád pracuje v jakémkoliv terénu, výborně také dohledává postřelenou zvěř či jde po stopě. Upřednostní lovení o samotě se svým pánem před tím skupinovým s dalšími psy a myslivci. Navíc je to zpravidla pes jednoho pána a rozhodně ne každý se hodí k půjčování jiným myslivcům. Špatně snáší změnu pána, ať už krátkodobou, nebo dlouhodobou.

Ať už si jej člověk pořídí z jakéhokoliv důvodu, nikdy nesmí zapomínat, že je to plemeno lovecké. Jeho touhy a chování tomu odpovídají a je dobré, když mohou být naplněny. Pokud nemohou, je třeba pro něj najít alespoň nějaké náhradní zaměstnání, nejen fyzické, ale především rozumové. Rozhodně však tento pes není vhodný jen jako partner pro lenošení.

Výchova, výcvik a potřeba zaměstnání

S výchovou a základní ovladatelností se u setra musí začít brzy, od prvního dne, kdy si ho nový majitel doveze domů. Výchovu znesnadňuje jeho tvrdohlavost spojená s citlivostí. Gordonsetr je vnímavé plemeno, které chce být dobrým partnerem pro každou chvíli, ovšem zároveň je osobností, jež se výrazně chce podílet na vytváření pravidel. Jeho výchova není nějak zvlášť těžká, ovšem má několik specifik. Předně je nevýhodou jeho dlouhé dospívání. Gordonovo pubertální chování trvá zpravidla do dvou let či do dvou a půl roku. Do té doby je poměrně divoký a může působit až roztěkaně. Teprve po tomto náročném období se zklidní a celkově povahově zjemní. Během své puberty dokonale prověří trpělivost, důslednost i inteligenci svého pána. Jsou to měsíce, kdy je zapotřebí psa přesvědčit, že pravidla určuje člověk, že uposlechnout se musí za každé situace a že dobrá socializace vede k atmosféře bez stresů. Jeho majitel musí disponovat vyrovnaným charakterem i určitým druhem tolerance.

Nutná je dobrá socializace. Pak je v průběhu dospělého života velmi tvárný a v člověku vidí svůj vzor a jasného vůdce. Aby se v dospělosti stal vyrovnaným a bezproblémovým psem, musí ve štěněcím věku přijít do častého kontaktu se psy, s domácími i divokými zvířaty, s dopravními prostředky a městským ruchem a samozřejmě i s cizími lidmi a různými situacemi. Rozhodně potřebuje i častý pohyb bez vodítka. Proto je nutné se hned ve štěněcím věku zaměřit na přivolání za všech situací.

I přes svůj krásný vzhled je to samorost. Potřebuje důrazný, nikoli tvrdý výcvik a výchovu. Mladý, ale i dospělý gordonsetr je nenáročný na péči, ale náročný na čas – na zaměstnání. Rozhodně však není vhodné zaměňovat náročnost na zaměstnání s náročností na fyzické vyžití. Samozřejmě, i gordonsetr potřebuje pohyb, procházky, běhání, ale hlavně potřebuje zaměstnávat mysl. Pohybem u něj člověk především zvýší kondici a nároky na fyzickou potřebu výdeje energie během dne, ale měl by myslet především na vyplnění času společnými hrami, rozvíjení spolupráce, mysli, používání smyslů a rozšiřování vědomostí. Rozvíjení a využití jeho schopností, to je to, co gordonsetr potřebuje.

Je to pes, který citlivě vnímá, poměrně rychle se učí i se přizpůsobuje. Ovšem stejně jako dobré věci se snadno učí i ty, které se nám lidem nelíbí. Proto je nutná důslednost. Je pověstný tím, že umí nenápadně a milým způsobem „vytrénovat svého pána“.

Učení téměř jakéhokoliv směru ho baví, pokud nemá obavu z tvrdosti. Výcvik musí být na bázi odměny, vlídnosti, ale také důslednosti. Dospělému setrovi prospěje běhání vedle kola, ale na to je důležité, aby byl v dopravě klidný, nezmatkoval a nelekal se. Běhání u kola je možné zařadit do programu až po 18. měsíci věku psa, s ohledem na jeho vývin. Ovšem při pozvolném tréninku je pak schopen bez problémů a ve vhodném terénu denně urazit třeba i 25 km. Je to silný a velmi vytrvalý pes.

Je také výborným partnerem při běhání, jízdě na kolečkových bruslích nebo i při jiných sportech, kde se může fyzicky vyřádit. Pro jeho ohebnost, rychlost a chuť sportovat je ho možné zaměstnat i běháním po parkúru agility. Je-li v jeho mládí podporováno aportování, uvítá také jakoukoliv hru s míčkem. V zámoří všichni setři excelují v obedienci. Jeho čichové schopnosti a lásku k vyhledávání je možné vhodně zužitkovat ve výcviku záchranářského psa. Ale samozřejmě největší službu plemeni i psovi samotnému člověk udělá, najde-li pro něj lovecké uplatnění, třebaže jen na poli sportovním.

Vyrovnaná povaha pracovního a rodinného psa

Má příjemnou a oddanou povahu, ale zároveň je velmi paličatý. To z něj dělá výraznou osobnost a znesnadňuje výchovu a výcvik. Jeho tvrdohlavost je sice poměrně výrazná, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout. Vše se dá překonat. Důležité je zachovat klid, správný směr a vychovávat psa bez přílišné tvrdosti a ztráty nervů. Velmi špatně snáší hrubé zacházení.

Gordonsetr je výborný partner pro práci, zábavu a skvělý člen rodiny. Přestože je plemenem především loveckým, je zároveň výborným rodinným psem. Hodí se do rodiny s dětmi, ale je třeba, aby rodiče dohlíželi na chování dětí, aby setří dušičce neubližovaly. Hodí se také pro třeba i osamocené, ale vitální seniory, kterým pohyb není cizí. Na složení rodiny není náročný, chce však být její součástí a podílet se na každodenním programu. Gordona je možné kamkoliv brát s sebou, neboť dobře vychovaný pes rozhodně nikde nebude dělat ostudu. Má však svůj vlastní smysl pro humor, se kterým nelze udělat nic jiného než si na něj zvyknout. Každopádně je to pes přítulný, ale ne vtíravý, laskavý a milý. Ovšem k cizím lidem bývá většinou poněkud zdrženlivější či nevšímavý.

Je pravda, že gordonsetr je ze všech setrů málokdy jen rodinným psem. Většina z nich je lovecky vedena. Zpravidla je považován za nejvyrovnanějšího a nejklidnějšího ze čtveřice setrů. Jeho lovecká vášeň je výrazná, na což by měli myslet všichni, kdo si nechtějí gordonsetra pořídit jako lovecké plemeno, ale jen jako společníka pro volný čas.

Má velmi snášenlivou povahu, pevné nervy a je výborným a dobromyslným přítelem, citlivým na domácí atmosféru. Nikdy se v rodině nechová podrážděně a rád ustoupí. Má rád svou rodinu, společnost člověka, je shovívavý, ale je jen velmi nerad sám. Zvykání na občasnou samotu je nutné zařadit do výchovného procesu již ve štěněcím věku, aby s tím později nebyly zbytečně velké problémy. V případě, že je mu poskytnut dostatek pohybu a zábavy, je doma klidný.

Není to hlídací plemeno

Gordonsetr rozhodně není hlídací pes. Přesto je zpravidla největším hlídačem ze čtveřice setrů. Nebývá však agresivní ani kousavý. Není příliš uštěkaný, ale jakoukoliv, tedy i nezvanou návštěvu ohlásí. Jinak se jedná o tichého kamaráda, který zpravidla ani svou radost nedoprovází nekontrolovatelným štěkotem. Ovšem někteří jedinci jsou obdařeni širokým zvukovým repertoárem a nejednu situaci budou patřičně komentovat.

Je to otužilý pes, který může žít celoročně venku, ale pokud by si mohl vybrat, jistě bude spokojenější ve střídavém ubytování v domě a na zahradě anebo alespoň v bytě se svým člověkem, kterému věří s bezmeznou oddaností. Při výběru kterékoliv verze musí být dostatek zaměstnání psa samozřejmostí.

Jestliže žije na zahradě, je nutné kontrolovat stav plotu a ani jeho velikost nesmí být příliš malá. Gordonsetr je stejně jako ostatní setři zvědavý a rád bude chodit prozkoumávat okolí. Využije každou díru v plotě nebo potenciální příležitost, aby splnil touhu po toulání po okolí. K tomuto má sklony o to větší, čím více se nudí. Přílišná nuda navíc může způsobovat destrukci v jakémkoliv ohledu, a to i nejrůznějších předmětů.

Gordonsetr a zvířata

Není jeho přirozeností, přestože je loveckým plemenem, zvěř napadat, či dokonce zabíjet. Zejména je-li zvykán na zvěř od štěněte, nemá potřebu jí ubližovat. Chce ji jen tiše najít a upozornit na ni. Obdobně se chová i k domácím zvířatům. Pokud nebyla zanedbána socializace, nemá problém pokojně žít ve společnosti koček, slepic, králíků či jiných zvířat.

Ve volné přírodě si člověk musí gordonsetra hledět každou minutu, není-li zrovna upoután na vodítku. Nemá problém zmizet během okamžení, jakmile zavětří divokou zvěř. Jestliže mu nechybí výchova a základní výcvik, dokáže být v lese, stejně jako na poli dobře ovladatelný. Ovšem i tak musí být jeho člověk neustále ve střehu.

Péče o gordonsetra

Třebaže gordonsetr nepotřebuje mnoho tělesné péče, pročesání srsti alespoň jednou za čtrnáct dní je nutné. Samozřejmě péče o srst výstavního psa musí být mnohem pečlivější a obšírnější. Oproti ostatním setrům s hustotou a délkou srsti nemívá problém. Potíž však může vytvořit nevhodný výběr nekvalitního krmiva, kdy srst ztratí lesk a získá rezavý nádech.

Výstavní psi se koupou nezřídka častěji něž jednou za 14 dní a srst se pročesává každý druhý či třetí den. U jedinců, u kterých je to zapotřebí, se upravuje srst na hlavě. Prodloužená srst na temeni, jakýsi „vlasatý čepec“, není na výstavě povolena. Gordonsetrovi se neupravují na výstavy uši vyholováním (celkovým ostříháním), jak je u ostatních setrů běžné. Přesto je určitý zásah nůžkami na srsti v oblasti uší vhodný. Zejména pod dlouhými ušními boltci, kde je srst velmi hustá a hrozí zvýšené riziko tvorby zánětů zvukovodu, neboť se ke zvukovodu dostává málo vzduchu.

Výstavní psi se musí naučit stát ve specifickém výstavním postoji, kdy se drží hlava a ocas nahoře, jakoby v prodloužené linii hřbetu.

Zejména v zimním období je vhodné odstraňování dlouhých chlupů mezi prsty a polštářky na tlapkách, neboť se zde velmi snadno zachytí agresivní posypová sůl anebo se vytvářejí ledové kuličky, které psovi znesnadňují chůzi a mohou tlapky poranit.

Zdraví gordonsetrů

U gordonsetrů se hlídají výsledky DKK, je tedy běžné rentgenování kyčelních kloubů. Ovšem dysplazie není v současné době největším strašákem chovatelů tohoto plemene. Tím je možnost postižení sítnice, přesněji onemocnění s názvem PRA–rcd4 (PRA – progresivní retinální atrofie). Na základě studií anglické laboratoře Animal Health Trust nese vlohu pro PRA–rcd4 (to je carrier nebo affected) minimálně 50 procent gordonsetrů. V Čechách je toto číslo vyšší – 62,5 procenta! Přesto platí jedno pravidlo: pokud je alespoň jeden z rodičů s výsledkem clear, u potomků se nikdy klinicky neprojeví PRA–rcd4, tzn. neoslepnou (informační zdroj: Český pointer a setter klub – www.pointer-setter.cz).

Český chov začal prověřovat své jedince před velmi nedávnou dobou, předběžná chovatelská opatření jsou tedy zatím ve vývinu a minimální. Není to však chyba chovatelů či klubů, neboť genetický test prověřující zmiňované možné postižení je dostupný od března 2011. Je paradox, že PRA byla poprvé popsána v roce 1911, a to zrovna u plemene gordonsetr. PRA je velmi známým onemocněním u mnohých plemen, ale u gordonsetrů se jedná o jinou genetickou mutaci.

Je potřeba si uvědomit, jak se rozdělují jedinci dle výsledku vyšetření, jaké jsou možné následky a že rozhodně ne všichni jedinci mohou oslepnout. Možnost oslepnutí u pozitivních jedinců není ani zdaleka v počtu zmiňovaných procent!

U gordonsetra je možné setkat se i s dalšími, byť spíše ojedinělejšími nemocemi. Vedle již zmiňované dysplazie, PRA a zánětu zvukovodů mohou nastat problémy se spodními víčky – odchlípnutí. Je pak vidět úzký červený proužek sliznice pod okem. Zejména tato skutečnost může být příčinou častějšího zánětu spojivek. Také toto plemeno nemusí být ušetřeno hypotyreózy (onemocnění štítné žlázy), šedého zákalu či torzí žaludku. Ve Spojených státech amerických se u gordonsetrů objevilo také onemocnění CCA (Cerebellar Cortical Abiotrophy), způsobující křečovité pohyby. U nás toto onemocnění nebylo doposud zaznamenáno.

Gordonsetr se v průměru dožívá 12 let života, ale jsou i jedinci, kteří tuto cifru o několik let překonají. Někteří jedinci mohou mít sklony k drobnému slintání, zejména během krmení a pití.

A jak vypadá ideální představitel plemene?

Hlava gordonsetra je spíše hluboká než široká. Vzdálenost od týlního hrbolu ke stopu je větší než od stopu k nosu. Mozkovna je nejširší mezi ušima, s výrazným týlním hrbolem. Stop je také výrazný, nosní houba vždy velká, široká a černě zbarvená. Nosní partie není špičatá ani úzká. Pysky nejsou volné a jejich okraje jsou výrazně ohraničené. Čelisti jsou silné a mají perfektní kompletní nůžkový skus. Líce jsou jen tak málo vyplněné, aby hlava zůstala suchá. Oči nejsou ani příliš zapadlé, ani vystouplé, jejich výraz je milý a inteligentní. Jsou tmavě hnědé a zářivé. Uši jsou má gordonsetr středně dlouhé a jemné, zavěšené nízko a visící těsně podél hlavy.

Krk je dlouhý, suchý a klenutý, bez laloku. Tělo gordonsetra je středně dlouhé, bedra                široká a mírně klenutá. Hrudník je hluboký, ale ne příliš široký. Ocas je rovný nebo mírně prohnutý a nesmí délkou přesahovat hlezenní kloub. Je nesen horizontálně ve výši hřbetní linie nebo pod ní. U kořene je silný, ke špičce se zužuje. Vlajka na ocase, která začíná hned u kořene, je tvořena rovnou dlouhou srstí, jež se směrem ke špičce zkracuje. Končetiny jsou se silnými rovnými kostmi, tlapky oválného tvaru, prsty jsou sevřené a správně klenuté. Mezi prsty je mnoho srsti. Pohyb gordonsetra je pravidelný, uvolněný a lehký, s výraznými impulzy vycházejícími ze zádi.

Srst na hlavě, na přední straně nohou a na konci uší je velmi krátká, přiléhavá a jemná. Na všech ostatních částech těla je středně dlouhá, rovná, bez kudrlin či zvlnění. Praporce v horní části uší jsou dlouhé a hedvábné. Praporce na zadní straně běhů jsou dlouhé, jemné a rovné. Praporce jsou rovněž na břiše a mohou dosahovat až na hrudník a hrdlo. Jsou co nejrovnější a prosté zvlnění či kudrnacení. Zbarvení srsti je v intenzivní zářivě uhlově černé, bez měděného nádechu, s jasně kaštanovými znaky pálení. Výskyt černých šmouh je přípustný na prstech a pod čelistmi. Pálení se vyskytuje jako dvě výrazné skvrny nad očima, jejichž průměr není větší než 2 cm. Po stranách čenichu pálení nesmí dosahovat výš než k základně nosu (nozder). Na hrdle a na hrudi jsou dvě výrazné skvrny, jasně ohraničené. Znaky na vnitřní straně zadních nohou a stehen dosahují na přední stranu podkolení a dále pokrývají vnější stranu zadních nohou od hlezen až na prsty. Na předních nohou pálení dosahuje zezadu až k lokti a zepředu na zánártí či o málo výše. Pálení je také okolo konečníku. Je přípustná také velmi malá bílá skvrna na hrudi. Jakékoli jiné barvy nejsou přípustné.

Ideální kohoutková výška je u psů určena na 66 cm a u fen na 62 cm. Je uvedena i ideální váha, a to u psů 29,5 kg a u fen 25,5 kg.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (4x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře