Český horský pes
První štěňata českého horského psa se narodila 12. 8. 1977 v chovatelské stanici v Třeboni. Vzešla ze spojení feny Slovenského čuvače Galka Vajgarské vrchy a Leifa, černobílého tažného psa z Athabasky. Po konzultaci s několika předními kynology se přistoupilo ke šlechtění nového českého plemene. Hlavním cílem šlechtění bylo získat psa všestranného, dobře ovladatelného, přátelského k lidem, otužilého a houževnatého, vhodného hlavně do našich horských a podhorských oblastí. Psa, kterého bude možné zapřáhnout do saní, stejně jako třeba s ním absolvovat záchranářský výcvik. A v neposlední řadě psa, který by se nejen líbil, ale zároveň by byl člověku dobrým společníkem doma i na cestách. Podobně všestranné plemeno u nás dosud chybělo. Před nadšením chovatelů stála tvrdá a nelehká práce ztížená tím, že se při vzniku plemene vycházelo jen ze dvou jedinců a příbuzenská plemenitba se musela používat po několik generací. Nové plemeno dostalo název Český horský pes. V roce 1984 bylo toto plemeno uznáno československými úřady jako české národní, ale na uznání mezinárodní federace FCI stále čeká.
Historie
Historii plemene je ale dobré hledat už dříve, v genetickém založení obou rodičů. Leif, otec prvních štěňat, pocházel z Aljašky, kde tito psi sloužili k přepravě pošty, jako služební psi jízdní policie, jako psi strážní nebo jako stopaři při hledání zločinců. Byli to psi s průkazem plemene alaska. Plemene, které údajně vzniklo křížením psů dogovitých se psy loveckými a se špicovitými psy severoamerických indiánů. V období zlaté horečky na Klondiku už bylo plemeno alaska ustáleným a známým typem. V drsných klimatických podmínkách, při každodenní tvrdé práci, se postupem času vyvinulo v plemeno psů schopných přežívat v těch nejnáročnějších podmínkách. Zdá se, že právě Leif předal následujícím generacím psů vytrvalost a otužilost, přátelskou povahu a silné vlohy pro tah. Někteří čeští horští psi mají tuto vlastnost obzvláště vyvinutou. Na druhou stranu čuvač Galka, tedy matka prvních štěňat, byl vybrán nejen proto, že byl typem, vzrůstem i vzhledem podobný kanadskému Leifovi, ale taky proto, že byl již ve svém genetickém základu adaptován na podmínky našich horských a podhorských oblastí.
Začátky
Začátky chovu byly charakteristické tím, že po pět generací byla uplatňována výhradně příbuzenská plemenitba. První rok chovu bylo zaregistrováno šest štěňat, druhý rok dvě, třetí tři a ve čtvrtém roce se nepodařilo registrovat ani jedno. Začátek byl tedy poměrně pomalý, avšak v pátém roce se podařilo zaregistrovat dalších 13 štěňat, z toho pět již ve třetí generaci. V roce 1984, osm let po zahájení chovu, bylo v registru 36 psů českého horského psa, z toho jedenáct z páté generace. První etapa chovu byla tedy příznačná pomalým nárůstem počtů registrovaných jedinců, vysokým počtem štěňat v jednom vrhu, malou úmrtností štěňat a vysokým počtem psů posouzených na výstavách a bonitacích. Toto období bylo význačné ze dvou aspektů. Velkým zájmem o chov mezi lidmi na straně jedné a velkou touhou po uznání plemena komisí FCI za plemeno mezinárodní na straně druhé. Na radu pana Františka Horáka, známého českého kynologa, se upustilo od příbuzenské plemenitby a ke vzájemnému spojování se začali vyhledávat jedinci co nejméně příbuzní. Tím se dospělo k tomu, že v roce 1991 mohly být FCI předloženy materiály ke schválení plemene mezinárodním. V červnu 1991 v Dortmundu, kde standardní i vědecká komise FCI zasedala, bylo rozhodnuto, že plemeno prozatím uznáno nebude. Zklamání chovatelů nad rozhodnutím komise FCI na několik let velmi negativně ovlivnilo chov. Z vedení Klubu českého horského psa dokonce odešel i jeho předseda Petr Hanzlík, jeden ze zakladatelů a tvůrců plemene. Chov v tomto období byl spíše udržovací, a přestože majitelů psů stále přibývalo, nebylo to již takovým tempem jako na začátku chovu. V roce 1991 byl zaznamenán nejvyšší počet štěňat zapsaných za jeden rok v plemenné knize, bylo to celkem 103, od té doby však jejich počet pomalu klesá. Mohlo by se zdát, že snižování počtu zapsaných štěňat spolu s pomalým nárůstem generací signalizuje úpadek chovu, reálně tomu tak naštěstí není.
Šlechtění
Po celou dobu šlechtění je u českého horského psa uplatňována čistokrevná plemenitba – ve dvou případech bylo využito možnosti přilití krve, tedy zušlechtění, osvěžení, nebo chcete-li vylepšení vlastností plemene. Poprvé to bylo v roce 1981 přilitím krve bernardýna, podruhé v roce 1992 přilitím krve sibiřského Husky. Obě přilití se projevila velmi pozitivně a na další populaci a vývoj plemene měla pozitivní dopad.
Dnes, po čtyřiceti letech od prvního vrhu můžeme říct, že se naděje, přání a vlastně i cíl chovatelů vytvořit nenáročné, otužilé, silné, rychlé a vytrvalé plemeno splnily. Český horský pes totiž vyniká ve všech zmiňovaných vlastnostech, a co víc – je všestranně použitelný, sportovní, pracovní, může být i tažný, používá se k výcviku jako záchranářský pes, jako pes lavinový, pastevecký, hlídací nebo jako „obyčejný“ rodinný společník. Což je tak velká škála činností a schopností, že mu v tomto směru může konkurovat jen málokteré plemeno. Pro chov českého horského psa se podařilo získat mnoho nadšenců, kteří pro své mazlíčky dnes již čtyřicetiletého plemene neváhají obětovat spoustu času. V rozvoji a udržení chovu samozřejmě pomáhají i rozhodčí, kteří české horské psy posuzují na výstavbách a bonitacích.
Vlastnosti plemene
Po chovatelské stránce je český horský pes nenáročný a nemívá problémy se zdravím. Český horský pes je také velmi otužilý a bez přístřešku vydrží i v extrémních klimatických podmínkách. Nic se však nemá přehánět, a i když je pes otužilý, měl by mít vlastní kotec nebo boudu a na pobyt v extrémních podmínkách je třeba ho připravovat.
Ačkoli někteří jedinci vypadají na první pohled hřmotně, objemně a nemotorně, bývají temperamentní, pracují ochotně a s radostí a na startech různých závodů poštěkávají stejně nedočkavě jako jejich soupeři specializovaných plemen. Pokud se jim věnuje při výcviku dostatečná píle a pozornost, dovedou se naučit velké množství cviků a odmění se svému pánovi poslušností a oddaností. Jejich všestrannost, pracovní a sportovní upotřebitelnost byly v průběhu šlechtění mnohokráte prokázány a potvrzeny. Asi největší zkouškou byly pro plemeno českého horského psa expedice za severní polární kruh, konkrétně na Severní Ural a pak na jezero Bajkal. Při expedicích psí spřežení složené výhradně z tohoto plemene najezdilo stovky kilometrů, v mnohdy až padesátistupňových mrazech. Jenže na rozdíl od severských „saňových“ plemen dokáže český horský pes nejen tahat náklad v extrémních teplotách, ale i hlídat a chránit majetek a navíc je k člověku velmi přátelský a přítulný. A aby těch pozitiv nebylo málo, dokážou někteří jedinci zabodovat i v silových a vytrvalostních soutěžích a závodech. Disciplínou číslo jedna je ale pro českého horského psa skijöring – soutěž v jízdě ve psím spřežení, která se v Československu a poté samozřejmě v České republice pořádá od roku 1985.
Klub
Chov a vše, co s ním souvisí, je veden v Klubu českého horského psa, který sdružuje příznivce plemene a dbá na to, aby veškerá činnost odpovídala stanovám a řádům ČMKU. Klub také organizuje bonitace a výstavy. Od roku 1984 vydává klub i svůj zpravodaj „Spřežení“, který obsahuje zápisy ze schůzí, seznamy členů, výsledky výstav a soutěží, vyhodnocení soutěže o Psa roku a další zajímavé informace z oblasti kynologie. Každoročně je také na klubových výstavách udělován titul Klubový vítěz a nejvyšším oceněním exteriéru českého horského psa je titul Český šampion.
Co říct závěrem?
Český horský pes se osvědčil nejen při práci, ale i jako dobrý společník člověka a někteří jedinci tohoto plemene se ve výkonu a zápřahu vyrovnají i specializovaným severským psům. A také v dalších kynologických disciplínách se může porovnávat prakticky se všemi plemeny. Svědčí o tom složené zkoušky poslušnosti, záchranářské i agility a výtečné výsledky v závodech psích spřežení, skijöringu, canicrossu, bikejöringu a dalších disciplínách. A přestože zatím není toto plemeno mezinárodně uznáno, zájem o jeho chov u nás, ale i v zahraničí dává naději do budoucna, že se to jednou změní.
V článku byly použity úryvky a citace z knihy Česká národní plemena psů, Jan Findejs a kolektiv.
http://www.severozapadnicesta.cz
