Americká akita

O plemenu

Americká Akita vychází z původního japonského plemene Akita inu, od kterého se liší především robustnější tělesnou stavbou s patrným vlivem mastifů, kteří byli v chovu použiti po druhé světové válce.

Navzdory pozdějšímu přikřížení západních plemen však americké akity neztratily rysy orientálních špicovitých psů. Hlava má tvar tupého trojúhelníku, oči jsou menší, uši vztyčené a dopředu směřující. 

Tělesný rámec amerických akit je obdélníkový. Standard požaduje poměr kohoutkové výšky k délce trupu přibližně 9 : 10 u psů a 9 : 11 u fen.

Historie

Až do druhé světové války je historie amerických akit shodná s historií akit japonských. Původní akity byly používány k lovu šelem a také jako bojoví psi. V průběhu 19. století došlo k prvnímu křížení s evropskými mastify, ale také s jiným japonským plemenem - tosa inu. 

Ještě roku 1931 bylo několik vynikajících jedinců akit prohlášeno národní památkou, avšak o deset let později nebyly ani akity uchráněny před nemilosrdným vybíjením. 

Za druhé světové války byli psi používáni jako kožešinová zvířata, především pro potřeby armády. Dokonce byli zabavováni i soukromým majitelům, což se někteří chovatelé snažili obcházet křížením akit s německými ovčáky, kteří byli (coby armádní plemeno) z konfiskace vyloučeni. 

Kombinace neuváženého křížení a vybíjení čistokrevných akit vedla k tomu, že po roce 1945 bylo plemeno doslova zdecimováno. Situaci ještě komplikovalo rozdělení zbývajících psů do typů: původní matagi akity, zvláště mohutné bojové akity a ovčácké akity s největším podílem krve německých ovčáků. 

Během následujících deseti let se snahy o záchranu japonských akit vydaly dvěma různými směry. Zatímco chovatelé v Japonsku šli cestou maximálního návratu k původnímu typu, americké chovatele zaujali potomci psa jménem Kongo-go, pocházející z linie Dewa. 

V této chovné linii byl dobře patrný podíl krve mastifů a německých ovčáků - tyto akity byly mohutnější, jejich rysy zaoblenější a svou povahou se více blížily evropským psům. 

V USA slavily tyto akity úspěchy, již roku 1956 byl založen Akita Club of America, Americký Kennel Club (AKC) plemeno uznal počátkem 70. let. 

FCI však americké akity definitivně uznala až v roce 1999, po složitém jednání s Japonským Kennel Clubem. 

Povaha

Ačkoliv je americká akita tvárnější a přizpůsobivější, než její japonský protějšek, stále jde o plemeno vhodné pouze pro zkušeného chovatele. 

Má klidnou a vyrovnanou povahu, ráda se rozhoduje samostatně a vždy si zachovává určitou míru nezávislosti. 

Na své rodině lpí a nemá ráda delší samotu, k cizím lidem je však rezervovaná až podezřívavá. Velmi dobře hlídá a je teritoriální, zejména samci mohou mít sklony k nadměrně dominantnímu chování. 

Při dobrém vedení je oddaným přítelem a neohroženým ochráncem členů své rodiny. 

Výcvik

Akity jsou inteligentní a mají dlouhou paměť. Klíčová je pečlivá socializace a navázání vztahu mezi psem a lidskou rodinou. 

Jsou to samostatné osobnosti, které nesnesou dril a stereotypní práci. V rukou zkušeného chovatele se snadno naučí základní poslušnost a díky vyrovnané povaze jim pak lze důvěřovat i při kontaktu s dětmi (nelekají se, nereagují přehnaně atd.). 

Chyby při výcviku ale neodpouští - hrubost a tvrdé tresty v nich vyvolávají agresi a nervozitu, nedůsledný přístup zase vede k tomu, že ztratí k majiteli respekt. Takto zkažená akita může být dokonce nebezpečná svému okolí. 

Krmení

Oproti svému japonskému příbuznému má americká akita větší apetit a při nedostatku pohybu poměrně snadno tloustne. 

Na krmení nemá žádné specifické nároky. Jako každý pes, také akita potřebuje vyvážený poměr živin a jejich adekvátní množství. Je-li toto splněno, příliš nezáleží na tom, zda krmíte granulemi, domácí vařenou stravu, nebo BARFem. Vždy však dbejte na kvalitu vstupních surovin a dodržujte doporučené podmínky skladování. 

Srst a péče

Srst americké akity je patrová, s jemnou a hustou podsadou a rovnými, mírně odstávajícími pesíky. Zvláště dlouhá a bohatá srst je na ocasu, naopak nejkratší najdeme na uších a v obličejové partii. 

Americká akita má povolené mnohem širší spektrum barev než japonská. Standard povoluje jakoukoliv červenou, žlutou, bílou i strakatou a žíhanou. Vyskytovat se může tmavá maska, světlá lysinka a další znaky. Typické japonské urajiro však zpravidla chybí. 

Péče o americkou akitu není náročná, pouze dvakrát ročně počítejte s poměrně silným línáním, kdy je nutné každodenní vyčesávání.

Zdraví / nemoci

V zásadě jde o zdravé plemeno bez zvýšených rizikových faktorů. Vyskytnout se může dysplazie kyčelních a loketních kloubů, případně stomatologické obtíže. 

Mírně zvýšený výskyt se uvádí u kožních onemocnění a alergií.