Český strakatý pes

„Strakáč“ je středně velký tříbarevný pes na první pohled připomínající spíše voříška. Má vyváženou, spíše lehčí konstituci mírně obdélníkového tělesného rámce (délka trupu představuje 110-120 % výšky v kohoutku). Nežádoucí je jak příliš slabá konstituce, tak naopak nadměrná lymfatičnost či hrubost.  

Hlava je suchá, mírně klínovitá s klopenýma ušima. U fen má být celkový dojem výrazně jemnější než u psů. 

Český strakatý pes má  pohnutou historii. V 50. letech 20. století  byl vyšlechtěn známým kynologem Františkem Horákem namísto bíglů, kteří sloužili laboratorním účelům na západě. Do té doby používal Fyziologický ústav Československé akademie věd k pokusům křížence, jejichž původ, zdravotní stav i rodové predispozice se významně lišily a docházelo tak ke zkreslování vývodů z pozorování a experimentů. F. Horák tedy započal se šlechtěním psa střední velikosti, nenáročného na péči, s dobrou plodností a v neposlední řadě také s klidnou a nekonfliktní povahou.  

Český strakatý pes nebyl vyšlechtěn z bígla

První fena, která dala základ tohoto plemene, se jmenovala Riga, a byla zřejmě křížencem německého ovčáka vážící 25 kg. V duchu jejího exteriérového typu, ale jiné barvy srsti, byl chov dál veden a udržen. Povaha Rigy byla velmi mírná a pohodová, přesně taková, jaké bylo potřeba. Za prvního krycího psa byl vybrán trikolórní strakatý pes bez rasové příslušnosti jménem Míša (vážící 10 kg). Údajně byl teriérského typu s hrubší srstí.

První vrh se narodil 4. 4. 1954 v počtu devět štěňat. Počátečním cílem chovu bylo získat ideálního psa pro potřeby ústavu: vyrovnaného, mírného, středně temperamentního, s velkou plodností, nenáročností a středně velkého tělesného rámce. V prvním vrhu se mimo jiné objevili dva zvláštně zbarvení jedinci - tříbarevní strakáči s tečkami a plotnami. Jednalo se o psa a fenu, a dostali jména Míša 1 a Dáša 6. Tito dva jedinci byli dále společně použiti v chovu.

František Horák se následně snažil o vylepšení plemene i přikřížením pointera, německého krátkosrstého ohaře, německého ovčáka a bulteriéra. Nakonec však do chovu dále šli pouze kříženci, jejichž otec byl německý krátkosrstý ohař Alan. Po spojení s ohařem Alanem vznikla samostatná linie, označovaná „O“. Ten také může za to, že se u českého strakatého psa začala objevovat krásná tmavohnědá trikolórní barva s tečkami. Výběr psů do chovu byl zpočátku spontánní a tak trochu náhodný. Základ tvořili psi z českého i rakouského venkova, kteří byli využíváni zejména k hlídání stavení a k lovu hlodavců a podobných škůdců.

Přestože výběr ze psů byl poměrně široký, hned na počátku se několikrát sáhlo po nejužší příbuzenské plemenitbě. Po spojení navzájem si zcela nepříbuzných Rigy a Míši následovalo spojení dvou sourozenců z tohoto spojení, Míši 10 a Dáši 6. Z jejich spojení vzešlo devět štěňat a jedno z nich – hrubosrstý pes Lov 10 – byl zase opakovaně použit při spojení s Dášou 6, tedy se svou matkou.

V prvních pěti generacích byla průměrná plodnost 9,1 štěňat, což bylo fascinující. Údajně se v laboratořích chovaly dva velikostní typy psů. Lehčí forma (10 až 15 kg) zejména pro farmakologii a studium vyšší nervové soustavy a epilepsie, a větší ráz (20 až 25 kg) k chirurgickým experimentům a k transplantacím tkání a orgánů. Vlastně český strakatý pes byl prvním tvorem, na kterém byla na území České republiky vyzkoušena transplantace ledviny.

Chov pro laboratorní účely ve FÚ ČSAV byl velmi přesně evidován, ale také omezován jen pro potřeby výzkumu. Stále byli upřednostňováni psi s krátkou srstí, a samozřejmě vyrovnané povahy. Vznik tohoto plemene tedy nebyl v dávné historii, ani zde nebyla touha o vzkříšení starobylého plemene. Jednalo se o selektivní výběr vyrovnaných jedinců selských psů.

Horákův laboratorní pes

V roce 1960 proběhla registrace plemene v tehdejší organizaci drobného zvířectva pod názvem „Horákův laboratorní pes“, a zároveň byl vypracován první standard plemene. V plemenné knize ČSCHDZ byl veden pod názvem chovatelské stanice „FISIOLOGIE“. Následně v roce 1961 bylo předvedeno na výstavě v Praze prvních šest jedinců. Stále však bylo možné tohoto psa chovat pouze za zavřenými dveřmi výzkumného ústavu.

Na přelomu 70. až 80. let 20. století strakáče již v ústavu nepotřebovali. Pokusy, na které je využívali, byly u konce, a došlo na svolení, aby přítomní psi přešli do rukou soukromníků. Byl odsouhlasen návrh F. Horáka, že bude přejmenován mimo zdi ústavu na českého strakatého psa. Ovšem přechod nebyl rozhodně tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo, a tak bránu ústavu nakonec opustilo jen několik málo jedinců, a někteří už ve velmi pokročilém věku. Chov se pokoušeli chovatelé udržet za pomoci několika málo jedinců: Andejs Dobrušská hacienda, Asmar Lovu zdar, Alma Z Údolí luciferů, Carmen Lovu zdar, Britka z Bironova lesa a Dejsi Voděradský háj. Chov tak byl od počátku velmi složitý, a to ještě nikdo nevěděl, že ty nejhorší roky chovu teprve přijdou.

První vrh českých strakatých psů, který se narodil mimo výzkumný ústav, mohl vidět svět 10. 9. 1981 v chovatelské stanici Dobrušská hacienda. Zpočátku byli lidé nadšení a hrdí na vznikající nové ryze české plemeno. I když byla snaha o mezinárodní uznání českého strakatého psa a i když se několik málo chovatelů snažilo udržet jeho chov, příliv nových plemen ze zahraničí srážel strakáče na kolena. Nejednomu člověku zachránil svou službou lidstvu život a on sám se teď ocitl se na pokraji vyhynutí. Nová štěňata se nerodila, psi stárli. Bohužel strakáč na vlastní kůži zjistil, že nevděk světem vládne. Pes, který byl obětován pro výzkum ve prospěch lidstva, málem vyhyne, protože již v laboratořích není zapotřebí, a jako o rodinného psa o něj nikdo nestojí, protože je příliš obyčejný.

Záchráněn na poslední chvíli

Mezi rokem 1989 a 1993 byla dlouhá a neúprosná pauza bez odchovu štěňat. Na počátku 90. let 20. století byl učiněn opětovný pokus plemeno opět dostat do přijatelného početního stavu. Zároveň v roce 1993 vznikl Klub českého strakatého psa pod hlavičkou Klubu málopočetných plemen psů.

Nakonec jen opravdu velmi malá část přímých potomků psů z ústavu figurovala ve vzkříšení strakáče v devadesátých letech. Podařilo se totiž najít pouze sedm jedinců s průkazem původu po celé republice. Z toho jen tři psi byli schopni využití v chovu. Byli to Car Voděradský háj (nar. 1986) manželů Mamičových, Argo Stříbřecký rybník (nar. 1989) RNDr. Macha a dlouhosrstý hnědý trikolor Artis z Nadějného chovu (nar. 1987) pana Klimeše. Aby mohla obnova plemene být uskutečněna, bylo zapotřebí fen schopných reprodukce. Bylo sáhnuto do řad fen bez průkazu původu, přesto typických strakáčů. Jednalo se o fenu Cilku manželů Mamičových, Betinu pana Spurného (kterou objevila budoucí chovatelka ČSP paní Libuše Charousová) a Peggy paní Merglové. Desátého března 1993 spatřil světlo světa po dlouhé době první vrh „A“ Prosmycký dvůr pěti krásných štěňat, a pro české strakaté psy znamenal naději na nový začátek.

Následná různorodost odchovů byla velká, přesto díky nadšení a snaze tehdejších chovatelů a přibývajících stále nových a nových nadšenců se podařilo dostat strakáče nejen do podvědomí lidí, ale také najít další a další majitele „schovaných strakáčů“ a posléze chovatele těchto psů.

I když v přicházejícím období během šesti let bylo odchováno na 134 štěňat, v chovu jich dále působilo jen celkem 27. Respektive 10 psů a 17 fen. Chovu se opět začala věnovat jen jediná chovatelská stanice, a v roce 1997 se dokonce nenarodilo ani jediné štěně. Nikdo už nevěřil, že se toto plemeno dožije 21. století …

Na začátku 21. století byla po pečlivém zvážení jedna fena nakryta münsterlandským ohařem. Z tohoto spojení je dále využíván v chovu jeden pes. Je sice větší konstituce, ale v ostatních ohledech „typický strakáč“. Také byli puštěni do chovu dva nalezení psi bez původu – Ben a Kerberos. Oba museli nejprve absolvovat posouzení svého exteriéru a povahy od dvou různých rozhodčích s aprobací pro českého strakatého psa. Následně obdrželi doporučení k zařazení do chovu a byli zapsáni do P Registru ČMKU, což je pomocný registr, nahrazující průkaz původu. Jistě ke spokojenosti všech se oba zapojili do chovu, čímž zmenšili procento příbuznosti v následných odchovech.

Je potěšující, že v dnešní době, kdy je na výběr z téměř 400 plemen, a to asi ze dvou třetin snadno dostupných i přímo v České republice, se našli zachránci nenápadného českého psa. Nyní došlo konečně období, kdy se sešlo více zapálených chovatelů pro věc, vehementně se snaží propagovat českého strakáče a s odhodláním se pustili do dalšího rozmnožování tohoto nenápadného, ale příjemného psa. Například v roce 2007 se narodilo již na 70 štěňat. O mediální zvýraznění existence českého strakatého psa se od počátku 20. století starala zejména paní Krupičková, ale i různí poradci chovu tohoto plemene.

Budoucnost českého strakatého psa

Dnes už je strakáč, zdá se, zachráněný, ale zejména dlouhosrstých jedinců je stále žalostně málo. Aktivních chovatelských stanic je přes 30, pořádají se akce určené přímo pro strakáče, majitelé se scházejí ve slušném počtu, předávají si zkušenosti a snaží se strakáče nejen zviditelnit, ale i s nimi stále něco podnikat.

Pokud máte nějakého kouzelného strakáče doma a nikdy jste se s ním na žádné kynologické akci neukázali, neváhejte a ozvěte se nejlépe poradci chovu pro toto plemeno. Ani nevíte, jak velkou službu tomuto plemeni takovým krokem uděláte. Zvláště vzácné odchovy jsou po fenách a psech: Car Voděradský háj, Asta Prosmycký dvůr, Bára Prosmycký dvůr a Aska z Kraje krkavce.

A jak je to tedy s výstavami a průkazem původu, když se zatím nejedná o mezinárodně uznávané plemeno? S národním plemenem, což je i český strakatý pes, je možné se účastnit výstav pouze v České republice a na Slovensku. Tedy jisté omezení zde je, a to také brání většímu rozšíření tohoto plemene. Přesto již bylo vyvezeno několik štěňat strakáčů i mimo tyto dvě země. Chov je však veden pouze u nás a na Slovensku. Průkaz původu standardně vystavuje příslušná plemenná kniha ČMKU. Jsou v něm uvedeni předkové daného psa či feny až do 4. generace, ovšem pokud jsou známi. U strakáčů totiž není nic neobvyklého, že některé kolonky předků nejsou vyplněny, nebo je uvedené jméno, ale bez uvedení chovatelské stanice. Průkaz původu nese místo loga FCI přelepku „ČMKU REGISTR“ a slovní označení, že se jedná o neuznané plemeno (Breed not recognized by the FCI).

(Text: Eva Nohelová, z archivu iFauny)

Příběh, jak byli strakáči zachráněni doslova za minutu dvanáct, popsala pro iFaunu v roce 2003 také  paní Jana Krupičková: 

Historii dalších českých a československých plemen naleznete například v tomto článku. 

Ze standardu:

Český strakatý pes je středně velký, tříbarevný pes s harmonickou a nepříliš těžkou stavbou těla. Proporce jsou dobře vyvážené, tělesný rámec je mírně obdélníkový. Tělesná konstituce je pevná, bez známek lymfatičnosti nebo hrubosti. 

Důležité proporce: 
Index formátu těla: délka trupu tvoří 110-120 % výšky v kohoutku 
Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 50 % výšky v kohoutku 
Index délky hlavy: délka hlavy tvoří 40 % kohoutkové výšky 

Hlava strakáče má být lehká, suchá, mírně klínovitého tvaru s nepříliš výrazným stopem. Délka hlavy odpovídá přibližně 2/5 kohoutkové výšky, mozkovna má být  plochá, čenichová partie stejně dlouhá jako mozkovna. Hřbet nosu je rovný. Čenichová partie nepůsobí jako zašpičatělá, pysky těsně přiléhají k čelisti. Nosní houba u černo-žluto-bílých jedinců černá, u hnědo-žluto-bílých hnědá, vždy dobře pigmentovaná, lehce vystupující před přední okraj pysků. Kůže na hlavě je jemná, bez vrásek, krátce osrstěná i u dlouhosrstých jedinců. Hlava by měla na první pohled odpovídat pohlaví jedince – u feny jemnější, u psa robustnější. 

Čelisti/chrup: 
Skus pravidelný nůžkový, v obou čelistech musí být po šesti řezácích a dvou špičácích. Zuby silné, dobře vyvinuté, postavené kolmo v čelistech. Pro plemeno je charakteristické chybění některých premolárů a molárů, což se nepokládá za vylučující vadu. Plnochrupost je ale předností.

Oči českého strakatého psa mají mandlový tvar, nesmí být vypoulené. Víčka musejí být dobře pigmentovaná a přiléhající, těžká víčka jsou pokládána za vadu. Zbarvení je tmavohnědé u černo-žluto-bílých jedinců, světlejší u hnědo-žluto-bílých jedinců. 

Uši jsou dopředu klopené ve tvaru V, přiléhající těsně ke skráním a poměrně malé, natažené dosahují svojí špičkou k ústnímu koutku. Ohbí ucha je těsně nad úrovní temene.

Krk má být nepříliš dlouhý, šikmo nesený, zužující se směrem k hlavě, přiměřeně silný, s volnější kůží na hrdle, která však nesmí tvořit výrazný lalok.

Hřbet rovný, pevný s vyjádřeným kohoutkem, směrem dozadu mírně se svažující, bedra spíše delší, rovná. Záď rovná nebo mírně spáditá, nikoliv přestavěná.

Hrudník je prostorný, dobře utvářený, ale ne přehnaně hluboký nebo sudovitý. Při pohledu shora se hrudník mírně zužuje směrem k zádi. Hloubka hrudníku je větší než jeho šířka. Vzdálenost od  lokte ke kohoutku je stejná, jako vzdálenost od země k lokti.

Spodní linie a břicho: 
Dolní okraj hrudníku dosahuje k loketním kloubům. Břicho pevné, vtažené. 

Ocas:
Nepříliš vysoko nasazený, zužující se do špičky. Natažený dosahuje nejméně ke hlezennímu kloubu. Nesen ve tvaru šavle i nad úrovní hřbetu, zakroucení nad hřbetem je povoleno, zakroucení do strany není žádoucí. Osrstění ocasu odpovídá celkovému typu osrstění jedince.

Hrudní končetiny:
Dobře úhlené, paralelní, středně silné kosti. Lokty směřují rovně dozadu, přiléhají k tělu, nejsou vbočené, ani vybočené. Předloktí je při pohledu  z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem. 

Pánevní končetiny:
Paralelní, dobře úhlené se středně silnou kostrou, přiměřeně osvalené. Při pohledu zezadu jsou rovné. Nárt je pevný.

Tlapky:
Ne příliš velké, spíše kočičí s dobře klenutými prsty a silnými drápy. Pigmentace drápů není podmínkou.

Pohyb:
Čilý, prostorný, plynulý, elegantní. Velmi vydatný a vytrvalý. Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký, pružný a prostorný.

Český strakatý pes se chová v dlouhosrsté i krátkosrsté variantě.
Krátká srst je patrová, s podsadou patrnou především v zimě. Na spodní straně krku, zadní straně stehen a spodku ocasu je srst mírně delší, avšak přilehlá, stejně jako po celém těle. Dlouhá srst je jen nepatrně zvlněná, rovněž s podsadou, splývající. Kratší je na hlavě a přední straně končetin, naopak výrazně delší je okolo uší, na krku tvoří mírný límec, na prsou, hrudníku a břiše splývá. Na hrudních končetinách tvoří praporce, na pánevních kalhoty. Rovněž je vyvinut praporec na ocase. Žádné z uvedených variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. 
Tzv. přechodný typ srstí – výskyt výrazně delší srsti na zadní straně stehen a delší odstávající srsti na spodině ocasu u některých jinak krátkosrstých jedinců není důvodem k penalizaci. 

Zbarvení je vždy trikolorní, vyskytují se dva základní typy zbarvení: černožlutobílé a hnědožlutobílé. Černožlutobílý jedinec má černý nos, tmavé oko, hnědožlutobílý má játrový nos a světlejší oko. Žádné z těchto dvou variant není dávána přednost, obě jsou rovnocenné. 
Základní zbarvení je tmavé (černé/hnědé) se žlutými znaky, vždy v kombinaci s bílou. Ideální poměr mezi pigmentovanou a nepigmentovanou plochou těla je 1 : 1. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení (roan). 

Výška:
Psi: 45-53 cm
Feny: 43-51 cm

Vady:
Každou odchylku od výše uvedených bodů je nutno považovat za vadu, jejíž posouzení by mělo být v přesném poměru ke stupni odchylky. 
Penalizovány by měly být zejména tyto vady:
Špatný tělesný formát, strmý, sbíhavý nebo rozbíhavý postoj, klenutá bedra, přestavěná záď, nedostatečně prostorné chody, nedostatečné osvalení, nadváha, nevyjádřený pohlavní výraz, výrazný lalok na krku. Nedostatečná sytost pigmentace, chybějící žlutá kresba na hlavě, hlava zcela černá, světlé oko, nesprávně nesené nebo tvarované ucho, klabonos, zub(y) navíc, mírně nepravidelný skus, klešťový skus. Příliš krátká srst, chybějící podsada, kadeřavá nebo odstávající srst. 

Vylučující vady: 
Jakékoliv výrazné odchylky od standardu; zejména vady plemenného typu, předkus, podkus, výrazně nepravidelný skus, chybějící řezák(y) a nebo špičák(y), odchylka o více než 2 centimetry pod nebo nad dané rozmezí kohoutkové výšky, absence tříbarevného zbarvení, hrubá srst s vousem, kryptorchismus, bojácnost, agresivita, zálomek či jiná deformace na ocasu.

Poznámka:
Psi musejí vykazovat dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, která jsou plně sestouplá v šourku.
Zvířata, která zjevně vykazují fyzické či psychické abnormality, musí být diskvalifikována.

Povahu má ČSP klidnou, není nervózní ani zbytečně uštěkaný, ale nechybí mu zdravý temperament, který dokáže plně projevit při dlouhých procházkách a honičkách s psími i lidskými kamarády. Zvládá i náročnější výcvik, např. agility. Pro svůj klid a ochotu k lenošení ovšem uvítá i méně rušný život u starších nebo méně sportovně založených lidí. Miluje děti. Je to pes do přírody k domku se zahradou i do panelákového bytu ve městě.

Existují lidé, kterým ze všech psů nejvíce učarovali voříšci, především svou nekomplikovanou povahou, přirozeným šarmem a "zdravým selským rozumem", ale zároveň by se rádi věnovali kynologii trochu hlouběji (výstav, chov), což s křížencem nejde. Také pro tyto lidi je strakáč ideální partner - lze ho charakterizovat jako jediného a zaručeně pravého "Voříška s papírama", ovšem díky svému atraktivnímu a ušlechtilému vzhledu, dojmem "nějakého podvraťáka" rozhodně nepůsobí.

Pes léčitel

V souladu se svým dávným posláním se český strakatý pes i dnes výrazně zasluhuje o zdraví a pohodu svých blízkých dvounožců, ovšem už úplně jiným způsobem. Protože:

Se "strakáčem" se člověk opravdu nenudí, nemá na to čas. Se strakáčem se člověk raduje, nechává se stále znova překvapovat jeho neobvyklými nápady a blaženě se poddává přívalům lásky a dobré nálady, kterou tento svérázný flekatec kolem sebe šíří.

Se strakáčem nepotřebujete tzv. "adrenalinové sporty", lze zažít podobné pocity, třeba když omdléváte hrůzou z pohledu na svého miláčka, čtyřměsíční štěně, jak běží tryskem ze strmého kopce, odráží se a několik metrů letí vzduchem jako vzduchoplavec bez rogala, aby pak se slyšitelným žuchnutím dopadlo na zem, přední nohy natažené dopředu, zadní dozadu, a bez hnutí zůstalo ležet. Se srdcem v krku uháníte k místu neštěstí, nic nenasvědčuje tomu, že by letec havárii přežil bez úhony - když v tom to po vás loupne okem, vyskočí na všechny čtyři a vesele odkluše opodál, aby to mohlo přemýšlet o další lumpárně.

Pes učitel

Strakáč vás naučí uklízet si pořádně své věci - vhodné zejména pro méně disciplinovaný lidský dorost. Co si pečlivě neuklidíte, to vám tvořivé a civilizací dosud nezkažené štěně přepracuje na hodnotné abstraktní dílo. Ale pozor - jelikož strakáč je zároveň učenlivý a přizpůsobuje se okolí, tyto blahodárné tvůrčí schopnosti zpravidla dříve či později vymizí!

Strakáč vám názorně předvede, jak nepříjemné důsledky může mít bezmyšlenkovité hltání všeho, co považujete za jídlo (vhodné jako odstrašující příklad při snaze o zhubnutí), když poté, co jste sebrali po zahradě všechny psí hovínka do staré, vyřazené misky a jdete je zlikvidovat strakáč přiběhne a chtivě se domáhá dobrot v misce. Aniž by cokoliv tušil on i vy, vyskočí a plnou tlamkou nabere... Výčitka v očích nebohého "oklamaného" pejska vás pak straší za bezesných nocí.

Pes psycholog

Strakáč je vám vždy právě tak nablízku, jak ho potřebujete - i ve chvílích, kdy vám není do smíchu, vytáhne vás na procházku. A tam, když se zastavíte a v myšlenkách se vrátíte k tomu, co vás trápí, najednou je u vás. Opře vám přední tlapky o břicho a tiše se na vás podívá svýma hlubokýma, vědoucíma očima. V té chvíli máte pocit, že jste blízko zázraku a může se vám zdát, že na vás ta překrásná, vnímající a citlivá bytost promluvila. Je to, jako by říkala: "Máš mě tady a jsem tu jen pro tebe."

Každému, kdo toho svého uštěkaného kamaráda již našel, je jasné, že na tom, jak pes vypadá nebo k jakému plemeni patří, tak moc nezáleží. Hlavní je, když si ti dva, dvounohý a čtyřnohý, padnou do oka. Mně bylo dopřáno poznat českého strakatého psa - a už bych neměnila. A vám, kteří jste přečetli tyto řádky, ať už svého psa máte nebo uvažujete o jeho pořízení, přeji mnoho krásných chvil strávených v jeho společnosti. A pokud se rozhodnete pro toho našeho českého strakatého, dodávám: určitě nebudete litovat.

(text: J. Krupičková, z archivu iFauny)

Díky mírné a snadno cvičitelné povaze lze českého strakatého psa doporučit i začínajícím chovatelům. Ačkoliv nevyžaduje příliš intenzivní pohybovou aktivitu, bude spokojenější s majitelem, který podniká aspoň pravidelné vycházky do přírody.  

Je dobře tvárný a snadno se učí, nemívá problém s motivací. Při klidném a laskavém přístupu dokáže obstát nejen v mnoha sportovních odvětvích, ale i na zkouškách poslušnosti. 

Tento sympatický pes je neúnavný a ochotný ke spolupráci. Jeho obratnost a zvladatelný temperament se dá krásně využít v psím sportu typu agility, flyball, frisbee, tanec se psem nebo obedience (cviky poslušnosti). Každý strakáč je individualita, tedy někteří rádi aportují, jiní rádi skáčou, a jsou i takoví, kteří rádi stopují. Stačí jen najít nejvhodnější odvětví psího sportu a nadšení a radosti psa a ostatně i vás nic nebrání. Někteří jedinci mohou být i dobrými canisterapeutickými psy. Je mnoho strakáčů se složenou zkouškou ZOP, ZPU, BH ale také se ZM nebo zkouškou stopařskou. Cviky poslušnosti nebývají problém, stopa zpravidla také ne, ale obranářské zaměření je většinou nenadchne. Proto kupovat strakáčem s úmyslem zkládání všestranných zkoušek z výkonu (stopa, obrana, poslušnost) nelze doporučit. Buď k tomu daný jedinec bude tíhnout, nebo se budete muset poohlédnout po jiné činnosti. Strakáč je poměrně tvárný a poměrně snadno ovladatelný. Jeho výchova není složitá, snadno si zvyká na nové situace a je ochotný poslouchat. Je celkově velice přizpůsobivý a rozhodně neopovrhne občasnému lenošení.

(text: E. Nohelová, z archivu iFauny)

Vzhledem k jeho původní úloze se od začátku v chovu dbalo zejména na mírnou povahu zcela prostou agresivního chování a na snášenlivost k ostatním psům. Strakáč je tedy velmi přizpůsobivý, nevyhledává konflikty ani s lidmi, ani s jinými psy. Pokud je s nimi seznámen ideálně v útlém mládí, výborně se snáší i se zvířaty ostatních druhů.  

Má rád lidskou společnost, dokáže udržet krok se sportovním nadšencem, stejně jako se přizpůsobit poklidnějšímu životnímu tempu starších lidí. 

Také k dětem je český strakatý pes přátelský a tolerantní. I když žádného psa nedoporučujeme nechávat s dětmi bez dozoru, strakáč patří mezi plemena, u kterých je riziko útoku na dítě velmi nízké.  

Aby byl chov psů na stále větší úrovni, jsou na chovatele, respektive jejich psy, kladeny čím dál větší nároky. V lednu 2007 došlo k výraznějším změnám v chovu, a k těm stávajícím přibyla nutnost vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů (DKK) a luxaci kolenních čéšek (LP). Stejně jako u všech plemen i u strakáče se objevují vylučující vady a zdravotní problémy.

Chov českých strakatých psů se asi nejvíce potýká s chudozubostí a s epilepsií a je dobře, že se o tom chovatelé nebojí nahlas mluvit. Oba tyto problémy byly totiž v počátcích záměrně podporovány z důvodu výzkumu, a nyní bude dlouhou řadu let ještě trvat, než budou naopak z chovu vytlačeny. To se povede jedině v tom případě, že chovatelé budou svědomití a budou chtít plemeni pomoci. Každopádně je možné konstatovat, že míra výskytu těchto vad se výrazně snížila a nadále snižuje, a tedy není potřeba se jí přehnaně obávat.

Při chudozubosti psům nejčastěji chybí jeden či dva premoláry. S výjimkou řezáků a špičáků se chybění zubů nepovažuje za vylučující vadu. Epilepsie, byť s jediným záchvatem za život, však ano.

(text: E. Nohelová, z archivu iFauny)

Strakáči jsou téměř bezúdržboví psi, vystačíte si s kontrolou čistoty uší a délky drápů, u dlouhosrsté varianty se přidává ještě pravidelné kartáčování. 

Jak název napovídá, zbarvení českého strakatého psa je vždy trikolorní, rozlišují se dva rovnocenné základní typy zbarvení - černožlutobílé a hnědožlutobílé. Hnědá nebo černá tvoří základní zbarvení se žlutými znaky v kombinaci s bílou. Bílé plochy jsou vždy tečkované a to žlutě nebo hnědě/černě.  

S lidmi je zpravidla velký kamarád, je milý a přátelský. Proto pohyb a pobyt ve společnosti lidí jej nevyvádí z míry. Uvítá jakoukoliv činnost, kterou mu vymyslíte, na výlet pojede s nadšením kdykoliv a kamkoliv. Je to ideální společník na turistiku, ale i jako doprovod při vyjížďkách na koni, při jízdě na kolečkových bruslích nebo pro kondičního běžce.

Dobře ohlídá dům a zahradu, protože pečlivě ohlásí vše podezřelé. Ovšem agresivní nebývá a ani nelze očekávat ostrý výpad na člověka, který se bez pozvání ocitne na jeho zahradě. Je to mírný a pohodový pes, a to snad za všech okolností. Projevy dominance se u něj objevují opravdu jen zřídka.

Český strakatý pes patří mezi nenáročné strávníky, dokáže přežít i na méně kvalitní stravě a jednorázové dietní chyby obvykle přejde bez výrazných zažívacích potíží. To však neznamená, že je v pořádku krmit ho zbytky z kuchyně, i když tento spartánský způsob výživy toleruje lépe než jiná plemena.  

Z průmyslově vyráběných krmiv je dobré držet se značek střední a vyšší kvality, „lahůdky“ ze supermarketů v ceně  kolem 200 Kč za 10 kg nejsou vhodné pro žádného psa, i když líbivé reklamy tvrdí opak.