Entlebušský salašnický pes

Jeho první podrobnější popis vypracoval v roce 1889 E.Bauer. Přesto se ještě nedalo mluvit o standardu. Dříve byli švýcarští salašničtí psi různobarevní a s různým rozmístněním znaků. Tříbarevnost se symetrickými bílými znaky je typická až pro salašnické psy od počátku 20.století. Původ obou rodičů byl často zcela neznámý, a tak ustálení typu a určení, zda se opravdu jedná o entlebucha či appenzella, bylo velice složité. A není divu. Vždyť v 19.století jediným rozlišovacím znakem mezi těmito dvěmi plemeny byl kupírovaný ocas. Ten však podle přání budoucího majitele mohl být kupírován u entlebucha stejně jako u appenzella.

Asi první, kdo se snažil entlebušského psa prosadit a ukázat širší veřejnosti byl M.Siber - velký obdivovatel všech švýcarských salašnických psů. Entlebuchovi však hodně pomohl uznávaný geolog a znalec kynologie, profesor A.Heim, když v roce 1914 uveřejnil své dílo o všech švýcarských salašnických plemenech. Dva roky předtím přivedl F.Schertenleib na výstavu do Langenthalu dvě feny a dva psy (Cäsara, Sepplii, Blässlii a Sentu) entlebušského salašnického psa a nechal je posoudit právě A.Heimem. Tito čtyři jedinci byli jako první zástupci entlebušského salašnického psa zapsáni do plemenné knihy Švýcarska. V roce 1914 tentýž chovatel předvedl A.Heimovi dalších pět exteriérově vyrovnaných entlebuchů. Přesto se poté na několik let po entlebušských psech slehla zem.

Snad jediný, kdo se nechtěl vzdát myšlenky existence entlebucha, byl zvěrolékař Dr.B.Kobler. Po dlouhém snažení a hledání dostal v roce 1926 od F.Schertenleiba (v té době vlastnící na 40 jedinců švýcarských salašnických psů) Babeli v.d.Rothöhe - někdy také zvaná Babeli v.d.Walke, jistě ne neprávem označovanou jako zakladatelku chovu - pramáti entlebušského salašnického psa. Dr.B.Kobler se neúnavně pustil do odchovů tohoto plemene a již v roce 1928 založil švýcarský Klub entlebušského salašnického psa. Významným krycím psem byl zejména Zeno v. Gehretschwand (nar.1946). Velmi typickým představitelem plemene, a také povahově velmi dobrým psem, který složil i všestrannou zkoušku ScH1, byl pes jménem Dingo v.Staffenfeld (nar.1967).


• foto: Olga Raudis

Asi největšího rozmachu se entlebuch dočkal v polovině sedmdesátých let 20.století. Poté zájem o toto plemeno opět mírně klesl. Entlebušský salašnický pes není bohužel ani dnes často k vidění. Přesto je naštěstí stále dostatek opravdových obdivovatelů tohoto plemene, především v jeho domovině, kteří horlivě dbají na to, aby se entlebuch nestal plemenem málopočetným. Přestože vypadá “voříškovatě”, je velice harmonický a jeho zánik, především pro jeho vynikající povahu, by byl obrovskou ztrátou pro celý kynologický svět. Vždyť výkony entlebucha na cvičišti jen potvrzují, že se jedná o psa velmi vyrovnaného a všestranného, schopného naučit se čemukoliv.

Hodí se pro všechny typy kynologického sportu, i jen jako rodinný společník pro aktivnější rodinu. Dobře zvládne agility, výcvik záchranářského psa, všestranný výcvik psa služebního, či pasení stáda. Jistěže však záleží nejen na výchově a stylu výcviku, ale také na samotném výběru štěněte. Je většinou výborným a nadšeným aportérem. Má také vrozené schopnosti stát se dobrým stopařem. Taktéž bravurně zvládne např. výcvik “hlídání předmětu”, a další neméně náročné cviky obrany, či poslušnosti. Je neustále připraven pracovat.

Je velmi vhodným plemenem i pro začátečníka. Výchova entlebucha není těžká. Chce být zaměstnáván a byla by škoda toho nevyužít. Jeho výchova musí být důsledná, ale bez křiku a drezůry. Stále se snaží svému pánovi vyhovět. Nejlepší motivací jak něco naučit, či naopak utlumit, jsou pamlsky. Především mladí psi disponují neúnavným temperamentem a usnou až v době, kdy se opravdu unaví.

Entlebušský pes nezřídka začne pracovat dříve, než mu jeho pán řekne (např.pasení ovcí), což může být výhodou i nevýhodou. Záleží na situaci. Entlebuch miluje oční kontakt a je schopen reagovat na takřka nepostřehnutelná gesta svého pána. Tzv.krátkonohost z něj dělá ideálního honáckého psa, s maximálním využitím. Opravdu dobře vycvičený entlebuch je schopen bez problémů ohlídat a usměrnit stádo ovcí o velikosti 250 i 300 kusů.

Je nesmírně vnímavý, snadno ovladatelný a učenlivý. Umí velmi dobře odhadnout situaci. Je chápavý víc, než si umíte představit. Ale také se u něj objevují vlastnosti, přisuzující se pouze lidem: bláznivost, ztřeštěnost, provinilost, mrzutost, urážlivost… Dle potřeby je samostatný, avšak pokud dá jeho pán povel, je pro něj přednější, než-li jeho vlastní rozhodnutí. Jsou velice inteligentní a mimořádně vynalézaví. Právě jeho vynalézavost může být pro někoho dost nepříjemná. Svůj intelektuální potenciál totiž občas využívá doslova nesprávným směrem. Například pro otevření spolehlivě uzavřené ledničky… Zejména pokud se jedná o získání něčeho dobrého na zub, je velice důvtipný. Jednoduše řečeno, s tímto plemenem se jistě nudit nebudete.

Entlebuch je pes, který vás zejména v jeho mladém věku naučí udržovat pořádek. Jeho neutuchající legrácky a smysl pro humor nenechá žádnou volně ležící věc bez povšimnutí. Pokud něco provede a je za to pokárán, umí se tvářit a chovat lítostivě. Přesto již v ten moment vymýšlí další lumpačinu. Také jeho “slovní zásoba” - bohatý hlasový projev (nejrůznější tóny kňučení, mrmlání, pískání…) je neuvěřitelný a ne jednoho člověka rozesměje. Je vyloženě optimistou a rozeným klaunem, který se stále snaží rozveselit rodinu a navodit příjemnou atmosféru. Doslova překypuje energií a radostí, ale také emocemi. Je to srdnatý sportovec, který strádá, není-li mu nabídnuto dostatek pohybu. Je-li stále jen zavřený na zahradě, či se jeho život skládá jen ze tří kratičkých procházek denně, je nešťastný a protivný zároveň. Pokud se nudí, nezřídka hodně štěká.


• foto: Olga Raudis

Neúnavnost, houževnatost a vytrvalost jsou další typické vlastnosti entlebucha. Ač je oproti “bratranci” appenzellskému salašnickému psovi zavalitější a menší, není o nic míň temperamentní a obratný. Podoba appenzellského psa s entlebušským je jistou nevýhodou. Mnozí laici i méně informovaní kynologové mezi těmito plemeny nevidí rozdíl a i kdyby byl pro jejich potřeby vhodnější entlebuch, nebo naopak appenzell, většinou koupí toho, “kdo je blíže”.

Neřestí entlebucha je takřka vrozené “žebrání u stolu”. Proto ho nikdy nekrmte od stolu, ani se s ním nedělte o svačinu. Jediný vyžebraný kousek dává jistotu, že ho již nikdy loudění neodnaučíte. Nemá zvláštní sklony k hrabání na zahradě, ale celkem běžná je situace, kdy si v záhonku zahrabe kost a po několika dnech si pro ni s naprostou jistotou a neomylně opět zajde.

Je doslova posedlý hrou a zábavou, proto je vynikajícím partnerem pro odrostlejší děti. Je rád, když je celá rodina pohromadě. Svého pána miluje, ale není typickým psem “jednoho pána”. Má rád celou rodinu. Nejdůležitější pro něj je, aby byl skoro stále v přítomnosti člověka, neboť déle trvajícím osaměním se hodně trápí. Naopak se nehodí pro člověka, či rodinu milující pohodlí a nicnedělání. Chce a potřebuje být zaměstnáván a to jakkoliv.

Je ostražitý, nebojácný, s vrozeným hlídacím a obranářským pudem. K návštěvám, a vůbec všem cizím lidem, si nezřídka zpočátku udržují odstup, ale nechovají se agresivně. Většinou zpočátku každou návštěvu ohlásí bujarým štěkotem, ale brzy se s nimi skamarádí.

Někdy s oblibou “otravuje” ostatní psy, ale ne svou agresivitou, nýbrž legráckami. Nebývá problematický ani při styku s jinými zvířaty. Nemá skony k toulání, či utíkání od domu jakmile pochopí, jak velké je “jeho území”.


Entlebuch je velmi inteligentní a mimořádně vynalézavý pes. Bohužel, občas toho využívá nesprávným směrem. Například na otevření spolehlivě zavřené ledničky.

 

Pokud by měl být od rána do pozdního odpoledne sám zavřený v bytě, může z nudy nejen štěkat, ale také ničit některé zařízení bytu. (Zejména mladí psi). Proto pokud nemáte dostatek času se svému psovi denně věnovat a většinu dne není nikdo doma, entlebucha si raději nepořizujte. Entlebušský salašnický pes je otužilý a může být celoročně ubytován venku, kde se bude nacházet zateplená bouda. Velice spokojený však bude i v bytě. Péče o srst je snadná, postačí jen občasné překartáčování (cca 2 x - 4 x měsíčně). Častěji pak v době línání.

Ač se jedná o plemeno poměrně malého vzrůstu, potýká se stejně jako ostatní plemena švýcarských pasteveckých psů s dysplazií kyčelních kloubů. Také se u něj může vyskytnout slabozrakost - “progresivní atrofie sítnice”, často označováno zkratkou PRA, nebo také šedý zákal čočky (katarakta). Pro oblibu entlebucha stále a cokoliv jíst - pozor na jeho obezitu! Co se týče stravy, je spíše nenáročný a nikdy není vybíravý.

Hlava entlebušského salašnického psa je mírně klínovitá, s mělkou, málo zřetelnou čelní brázdou. Oči malé až středně velké, v barvě tmavě hnědé až oříškové. Uši jsou zavěšené, spíše vysoko nasazené, trojúhelníkového tvaru. Nosní houba je černě pigmentovaná, skus nůžkový, ale je tolerován také klešťový. Formát těla je obdélníkový, hrudník oválný, dostatečně hluboký (dosahující k loktům), trup válcovitý, hřbet rovný a široký, záď taktéž široká, zaoblená a mírně sbíhavá. Končetiny spíše kratší, ale celkový dojem musí působit harmonicky. Ohon je krátký (vrozeně či se kupíruje), nebo i dlouhý - v některých zemích se nekupíruje, tedy je ponechán v takové délce, s jakým se narodí. Nikdy nesmí být stočený na záď, jako je k vidění u Appenzellského salašnického psa. Přirozeně krátký ohon je důsledkem zkrácení jednotlivých obratlů, aniž by se snížil jejich počet. Ovšem úplnou ztrátu ocasu zapříčiňuje absence posledního obratle. Zcela chybějící ohon je dědičný a většinou je považován za vadu, která může vést až ke zničení plemene. Srst entlebucha je krátká, tvrdá, přiléhavá a lesklá, v tricolorním zbarvení: základní barva je černá, žlutohnědé až rezavohnědé pálení (znaky) se nachází v podobě skvrnek nad očima, dále pak na mordě, na lících, hrdle, po stranách hrudi, na všech končetinách a pod ohonem, a bílé znaky musí být na mordě, tlapkách, hrudi, dále ve formě lysinky na hlavě a zčásti “límec” kolem krku. Toleruje se i tenký, souvislý bílý kruh kolem krku, či jednostranný náznak kruhu z kterékoliv strany. Je nejmenším ze čtyř plemen švýcarských salašnických psů. Psi měří 44-50 cm a feny 42-48 cm (tolerují se i jedinci překračující horní hranici, avšak max. o 2 cm).

Stále se objevujícím nedostatkem, bohužel občas přehlíženým, je pronesený hřbet. Poměrně často se objevují odchylky v rozměrech a rozložení bílých znaků.

Velice děkuji paní Olze Raudis (Rázcestie 2/135, 900 89 Častá, Slovensko) za poskytnutí cenných informací a dohled nad obsahem tohoto textu.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře