Šarpej

Nejčastěji se setkáme s tvrzením, že historie šarpejů má minimálně 2000 let. Důkazem mají být sošky a malby z roku 202 před Kristem až 220 po Kristovi, z doby dynastie Han. Ovšem i chovatelé čau čaů a některých dalších původních čínských plemen vidí v těchto nálezech právě své oblíbené plemeno. Tito psi sice byli podobní šarpejovi, ale údajně mnohem, až třikrát, větší a zcela bez vrásek. Proto je vhodnější zůstat u názoru, že se jedná o tzv. „hanské psy“, podle kterých byly relikvie prapředků ztvárněny. A tedy že jsou to prapředci šarpeje a několika dalších plemen.

Jedná se o nejstarší plemeno?
Následuje již podloženější a více důvěryhodná domněnka, že Šarpej přece jen existoval o mnoho století dříve, nežli byl objeven širokou veřejností. Tedy zhruba ve století čtrnáctém. To měl být využíván k lovu (ostatně jako snad každý v tu dobu žijící pes), ale zejména coby bojové plemeno v arénách. A tam také je počátek snahy o získání volné kůže, která přinášela psovi výhodu při útocích protivníka. Umožňovala mu obranu i boj v momentě, kdy jej protivník za kůži držel, a pes s nadměrně volnou kůží se i přesto mohl mrštně otočit a protivníka kousnout tam, kde to rozhodně nečekal. Psů v aréně bylo používáno velké množství, zkoušeno mnoho „plemen“. Nikdo se však v tu dobu nebránil dopingu / drogám a alkoholu podporujícím vzájemnou agresivitu psů. Na psech byla prováděna i mnohá sadistická opatření, která měla psy proti sobě ještě více rozběsnit. Ovšem to se stále ještě nejednalo o šarpeje jako takového, ale o psa zvaného Dah Let (či také Tai Leh nebo Fu). Byl to dahletský bojový pes, jehož název je odvozen od malého městečka v provincii Kuang-tung. Jeho srst je popisována jako „ježatá“ a měla být protivníkovi při zákusech nepříjemná. Asi by se dalo říci, že se jednalo o přímého předchůdce šarpeje, přestože tento čínský bojový pes vážil 60 až 70 kg a byl popisován jako vytrvalý, houževnatý, rozhodný, ale nepříliš agresivní a útočný. Možná právě pro nedostatečnou bojeschopnost se po pár desetiletích vytratil a několik století není o něm nikde ani zmínka. Dokonce ani velcí uznávaní kynologové jako Strebel, Hauck, ani Wegener a Lauber, kteří na začátku 20. století cestovali přes Tibet, Čínu a Mongolsko, se o šarpejovi (nebo psu s nadměrně volnou kůží) ani jednou větou nezmiňují. A přitom, pokud by v tu dobu existoval, jistě by se o tak prazvláštním typu psa zmínili. Neexistují o něm ani zmínky v textech, ani jiné jasné důkazy, že šarpej dnešní podoby, alespoň s občasnými záhyby, mezi 14. a 20. stoletím někdy existoval. A to dokonce ani v 50. letech 20. století! A tak to nakonec vypadá tak, že je sice spousta legend a domněnek, ale důkaz žádný. Na vině zčásti může být jednooký císař Juan, který nechal ve 14. století zničit obrovské množství nejrůznějších písemností, knih, a tedy i dokladů o existenci těchto psů. Bál se, aby po jeho smrti nepadly do nepovolaných rukou.

Typ čenichu, modrý jazyk, zatočený ocas, podobná stavba těla i úhlení končetin, to vše poukazuje na spřízněnost s krátkosrstým čau čau. Anebo alespoň na asijský původ a mnohé shodné předky. Je dost pravděpodobné, že šarpej vznikl až na základě zkřížení více plemen. Jakých, to nám zatím zůstává skryto. Kromě čau čaů se někdy hovoří o přimíchání krve mastinů, Tibetské dogy, buldoka, či dokonce i Mopse.

I když je nepochybné, že šarpejovi podobní psi či jeho předci existovali před velmi dlouhou dobou, ke znovuvzkříšení šarpeje došlo až ve druhé polovině 20. století. A zde se teprve píše čistá, podložená historie plemene šarpej. „Shar–pei“ je z čínského překladu „pes s pichlavou srstí“, nebo „srst jako ostrý písek“. Překlad na „písková srst“ neznamená tedy barvu srsti, ale strukturu.

Záchrana v nejvyšší čas
V padesátých létech 20. století, s nástupem komunismu v Číně, přišla těžká doba nejen pro lidi, ale také pro psy. Z důvodu vysokého počtu lidí a nedostatku potravin byla nehorázným způsobem zvednuta daň ze psů. Tím došlo k jejich hromadnému vybíjení. Koncem 50. let 20. století postihl čínský lid hladomor a zemřelo velké množství lidí. Snad nikoho v tu dobu nezajímal chov psů, každý hleděl hlavně na to, jak přežít. Psi sloužili jako potrava a zejména na vesnicích i coby hlídači obydlí a případně lovci. Ani v šedesátých létech se situace příliš nezlepšila. Psi byli bráni jako přežitek a kynologie zde neměla žádné místo. Cenné záznamy se neuvěřitelnou rychlostí ztrácely a byly nepochopitelně ničeny. Byl a pravděpodobně i neustále zde je prosazován názor, že psi jsou jen pojídači potravy a chov psů je buržoazní přežitek. Skoro žádný občan Číny neví, že existují „čínská plemena“, jak vypadají, ani jak se jim říká.

První známý šarpej, který se objevil v Americe, se jmenoval Lucky a přivezl ho v roce 1966 C. M. Chung. Ten kupodivu ještě nerozpoutal „šarpejí mánii“. Za tu (naštěstí) mohl Matgo Law z Hongkongu. V roce 1971 vyšel v americkém časopise „Pes“ článek popisující poslední existující exemplář šarpeje. Článek se dostal i k mladému chovateli psů Matgo Lawovi žijícímu v Hongkongu, který tyto psy choval a několik jich vlastnil. V tu dobu Hongkong ještě nespadal pod Čínu. Společně s Chung Ching Ming se pustil do záchrany plemene. Matgo Law začal vyhledávat tyto psy, kterých však bylo velmi málo. Nacházel je často v žalostném stavu a začal ty, kteří byli alespoň trochu chovu a života schopni, svážet k sobě do Hongkongu. Zde založil chovatelskou stanici „Down Homes“. M. Law a Ch. Ch. Ming se ale velmi obávali, že přijde den, kdy jim bude zakázán chov a o šarpeje přijdou. Rozhodli se tedy napsat vydavateli časopisu „Pes“ do New Yorku dopis s fotografiemi svých psů a se žádostí, zda by se američtí milovníci psů mohli pokusit zachránit šarpeje. Časopis vše zveřejnil a začali se ve velkém množství hrnout zájemci o chov tohoto zvláštního psa se záhyby. Rozhodně lze říci, že tímto krokem Matgo Law chov šarpejů zachránil. Hongkong koncem devadesátých let 20. století připadl Číně.

Během exportu hongkongských psů do Ameriky byli objeveni další jedinci tohoto plemene v Macau a dokonce i v Tchaj–wanu. V Hongkongu byla založena asociace, která šarpeje registrovala a uspořádala v roce 1972 první výstavu pro šarpeje.

V roce 1974 se v Severní Americe v chovatelské stanici Ho–Wun manželů Albrightových narodil první vrh šarpejů mimo čínské území. Bohužel, když se v sedmdesátých létech dvacátého století chovatelé zejména v Hongkongu snažili získat „původního šarpeje“, nehleděli na nic jiného než na co největší ustálení v typu. I zdravotní a povahové vlastnosti šly zcela stranou a používala se velmi blízká příbuzenská plemenitba. V roce 1978 existovalo na světě stále jen 145 šarpejů a z toho pouze 92 registrovaných. Dnes ho známe snad všichni. Přesto je v Guinnessově knize rekordů zapsán v roce 1979 jako nejvzácněji se vyskytující psí plemeno.

Poptávka po šarpejovi neskutečnou rychlostí narůstala, ale počet dospělých psů ani štěňat rozhodně ani zdaleka nepokrýval poptávku. Cena za štěně šplhala do obrovských výšin a chov šarpejů se bohužel stal výborným byznysem. Lidé za šarpeje nabízeli i více než 10 000 dolarů. A tak se do chovu dostávali i takoví jedinci, kteří tam neměli co dělat, a takoví chovatelé, kteří lásku ke psům žádnou neměli a ani se nesnažili to předstírat. Byl to pro ně pouze dobrý obchod. Dokonce začal vzkvétat obchod s kradenými šarpeji a chovatelé místo svého chovu byli nuceni tajit a štěňata předávali na jiném místě.
Neexistuje jasné zdůvodnění proč, ale za místo nového zrodu šarpejů dnešní podoby je považováno Macao, přístavní město, a až na druhém místě je Hongkong. Přestože první popisy šarpeje, můžeme i říci standard, vznikly hned v sedmdesátých létech, do dnešní doby v nich bylo několikrát provedeno mnoho změn. V 80. létech se ze standardu vypustily zmínky o vlivu čau čaů a také o bojových psech. Velmi těžko se domlouvali chovatelé v Číně s americkými chovateli na změnách ve standardu. Což samozřejmě vedlo i k odklonům a vytvořením dalších chovatelských větví.

Šarpej třikrát jinak
Je známo, že od počátku je u šarpeje vyžadována jednobarevnost, ale zároveň se od jeho vzniku vyskytovali jedinci dvoubarevní. Na scéně se tak objevil Flowered Shar–Pei (v překladu květovaný šarpej), který se liší od standardního šarpeje zejména zbarvením a tvarem hlavy. Je minimálně z poloviny bílý a po těle má nerovnoměrně rozesety skvrny nebo tečky. Květovaného šarpeje však FCI ani AKC neuznává. Matgo Law při posuzování na klubové výstavě ve Phoenixu v roce 1990 jednoznačně odmítá možnost, že by mohl být dvoubarevný (Flowered) uznán za standardní barvu šarpeje. Přesto existují, a ne v malém množství, nadšenci pro tento ráz, a i když neoficiálně, mají svůj klub, výstavy, vlastní standard a stále usilují třeba i o samostatné uznání (nové plemeno) takto zbarvených šarpejů.

Vedle dnes již velmi rozšířeného šarpeje americké rarity Flowered Shar–Pei existuje také americký mini pei neboli toy shar–pei. Ten byl odvozen od standardního šarpeje a je pouze jeho „zmenšeninou“. Ani ten však zatím nebyl uznán.

Kromě zvláštností v typech šarpejů mají Američané i svá specifika v prodeji psů, šarpeje nevyjímaje. V Americe se dělí chov šarpejů do tří kategorií. Tou nejdražší jsou psi určení pro výstavy. Často se takoví jedinci ani nenechávají do chovu, pouze jsou reklamou dané chovatelské stanici a majiteli. Druhou, levnější kategorií jsou ti, kteří jsou sice standardní, sem tam i vyhrají nějakou tu výstavu a často se využívají v chovu. Nejlevnější je třída zvaná „pet“, což jsou psi určení hlavně jako společníci do rodiny. V Americe se zpravidla nikdo nesnaží zakrývat vady, ani lhát kupci. Vědí, co chovají, a nestydí se za to. Když někdo chce levné štěně, musí počítat s tím, že je důvod, proč je levné. Velkou roli hraje zbarvení šarpejů. Některé barevné varianty se prodávají lépe, jiné hůře, raritní zbarvení je nejdražší, většinou i bez ohledu na celkovou kvalitu daného jedince. V Americe se také netrápí s vyhýbáním se příbuzenské plemenitbě, a dokonce nejsou raritou chovatelské stanice s padesáti a více chovnými fenami. Dokonce se netají chirurgickým odstraněním např. vady skusu, avšak takového jedince jen ukazují na výstavách a nikdy jej nevyužijí k chovu, když chtějí odchovávat štěňata prvotřídní kvality. Škodili by si sami sobě.

Začátky v Evropě
Do Evropy se šarpej dostal v roce 1979 z USA, následovaly další importy z Ameriky i Hongkongu přímo od M. Lawa. První vrh v Evropě se narodil na území Německa, a to v roce 1980 v chovatelské stanici Tsihmao's paní Gebauerové. Štěňata byla po feně jménem Bedlams Love Song. Na začátku 80. let 20. století se štěňata v Německu údajně prodávala v přibližném přepočtu za neuvěřitelných 90 000 Kč. Což na danou dobu byly velmi velké peníze.

Základ pro chov šarpejů v České republice dala první fena šarpeje, co se na území České republiky objevila. Jednalo se o černošedou Fallohide Shanghaj Lilly, kterou coby roční přivezli z Dánska manželé Petrusovi. První vrh se narodil v roce 1987 ve spojení s německým psem Guojian de Nongren v. Oekonom.

Vskutku orientální povaha
Není to rozhodně žádný sportovec, ani pes do aktivní sportovní rodiny. Není to pes do přírody, ale do města. Nesnáší bláto, většinou ani vodu nebo mokrou trávu. I když je jeho vzhled často přirovnáván ke vzhledu hrocha, do vody vleze opravdu jen málokterý šarpej, aby si liboval v plavání.

Šarpej se spokojí s krátkými procházkami. A i když někteří jedinci mohou mít rádi delší procházky, většina z nich ráda chodí pomalu – nikam nespěchají. Dlouhá procházka za hezkého počasí rozhodně není na škodu, ale že by ji šarpej nutně potřeboval, nebo dokonce vyžadoval, to určitě ne. Proto ani pobyt na horách rozhodně pro něj není hezká dovolená. Nemají rádi nevlídné počasí a ani nechtějí na kratičkou procházku, když takovou slotu vidí.

Nemusíte se zabývat otázkou, jak svého šarpeje zaměstnat, jaké mu přichystat povyražení. Šarpej rád lenoší, rád si užívá pohodlí a pohody domova. Má malou až střední potřebu pohybu a moc se nenamáhá přemýšlet. Má rád stereotyp – že ví kde co je a co ho kdy čeká. Je však lepší nesklouznout k úplnému stereotypu, protože pak jakákoliv náhlá změna šarpeje zbytečně rozhodí. Když je od štěněčího věku zvyklý na změny, zbytečně pak není ze změn rozrušený a nervózní.

Bez nadsázky není vhodný pro žádný druh psího sportu. To však neznamená, že se nemůže ničemu naučit, nebo že by byl každý šarpej neschopný většího pohybu. Najdou se jedinci, kteří se i rádi proběhnou nebo dokonce spolupracují se svým pánem. I když se jedná spíše o výjimky, ale např. Erwin Black Charisma má složenou zkoušku ZZO a Hakim Xin Doubravecký vrch má složenou zkoušku ZOP. Úplně tu nejzákladnější poslušnost a vychovanost je schopen se postupně naučit každý šarpej. Člověk však musí při výchově a výcviku vytrvat a obrnit se pevnými nervy. Důslednost je absolutně nevyhnutelná. Fyzické tresty při výcviku vedou k ještě větší zatvrzelosti, tedy přes ně cesta nevede. Dobře se se šarpejem cvičí na pamlsky. V dospělosti je sebevědomý a značně samostatný. Pořád je potřeba mít na paměti, že je poměrně nezávislý a většinou dlouho přemýšlí, zda je v dané situaci vhodné poslechnout nebo ne. Ale když je nejhůř, dají si říct.

Na procházkách zpravidla neodbíhá daleko od pána a nemá sklon k toulání během vycházky. Že by úmyslně utíkal ze zahrady, o tom nemůže být ani řeč. Spíš se bude pořád tlačit domů na měkkou matraci či molitanový pelíšek. Nemá tendence hrabat v záhoncích, naopak zřejmě bude důstojně chodit po chodníčkách a úspěšně se vyhýbat zašpinění tlapek.

Štěněti je nutné trpělivě ukazovat, co se může kousat a za co tahat, a co ne. Velmi brzy to pochopí, jestliže budete důslední a malé štěně nenecháte bez dozoru. To platí o venčení venku. Jsou velice čistotní a nemívají problémy se znečišťováním bytu.

Je to pes coby domácí společník a bezmezně miluje svou rodinu. K dětem je celkem tolerantní, ale vyloženě dětským mazlíčkem není. Do bytu se hodí úplně famózně. Rozhodně to není pes do kotce. Mají rádi teplo a měkko. Je dobré, když má své místo, kde ho nikdy a nikdo nebude rušit, jakmile tam ulehne.

K cizím lidem je zpravidla rezervovaný, spíše výjimečně kamarádský. Nezřídka to můžeme pozorovat už i u 6týdenních štěňat. Nemá rád hlazení od cizích lidí. Hlazení od nich si nevychutná, ale s odporem jej přetrpí.

Většinou se jedná o dobré hlídače, respektive hlásiče. I když má sklony sem tam něco podezřelého ohlásit štěkotem, není to pes vhodný na hlídání. Neštěká zbytečně, spíše málo, ale také není agresivní. Jen reaguje na podezřelé zvuky. Se psy se však většinou nesnášejí zrovna dobře. Paradoxně si většinou začne ten druhý pes, pravděpodobně proto, že šarpej se vzhledem i vydáváním zvuků běžně vypadajícím psům tak trochu vymyká. Ale šarpej se při útoku rozhodně neschová do kouta. S jinými zvířaty pod jednou střechou může sice svorně žít, ale je nutné je velmi dobře postupně seznámit, a to v jeho štěněčím věku.

Na co je nutné upozornit, že poměrně hodně slintají, respektive jim teče voda z tlamy po každém napití a malým loužím na podlaze se pravděpodobně úplně nevyhnete. Také často hodně slintají a pění kolem tlamy, když se rozčílí nebo jsou nervózní. Co se rozhodně nevyplatí ošidit, tak kvalita krmení. Šarpej je náročný na stravu. Ovšem ne na množství, ale její složení. Rozhodně není možné krmit levnými granulemi nebo konzervami z marketů, neboť pak mnohonásobně více zaplatíte za léčení u veterináře. Navíc po každém krmení je nutné zkontrolovat, zda nezůstaly zbytky potravy v některém ze záhybů, případně je odstranit a měkkým hadříkem kůži vytřít.

Co může šarpeje čekat a co ho také minout
Často je používaná věta: „Jejich kůže je jim příliš velká“, což je nejvýraznější ve štěněčím věku. Někteří jedinci v dospělosti mají kůži téměř bez vrásek, čímž se pro mnohé stávají obyčejnými, nezajímavými a neatraktivními psy. Proto se většinou objevuje v inzerci na šarpeje fotografie štěňat ve věku 7 až 12 týdnů. Ovšem pryč už jsou doby, kdy se upřednostňovala nadměrně volná kůže po celém těle psa i v dospělosti. Naopak. Jsou doslova místa, kde volná kůže rozhodně není vítána. Zajímavé je si přečíst celý standard. Snad všechny jednotlivé části těla šarpeje jsou zvláštní.

Chovatelé o zvláštnostech povahy i zdraví naštěstí mluví většinou otevřeně. Kdo chce toto plemeno chovat nebo vlastnit, musí si být vědom možných starostí a k nim rozhodně patří péče o jeho zdraví. Chov šarpejů určitě patří k těm složitějším, už i proto, že už jen několik dní staré malé pomačkané štěně může mít problémy s příliš volnou kůží kolem očí. Již ve štěněčím věku může mít volnou kůži na hlavě natolik, že tyto velké záhyby znemožňují psovi vidět a v extrémních případech je zapotřebí operace. Tu je často nutné zvážit i v případě různého stupně entropia či ektropia, což jsou víčka vtočená dovnitř na bulvu nebo uvolněná natolik, že se bulva nepřirozeně odkrývá a přitahuje velké množství nečistot a problémů.

Srst je mimořádně krátká, tvrdá, vzpřímená, bez podsady, v délce většinou do 1 cm a nepříjemně pichlavá a hrubá na omak. Velmi krátkosrstí jedinci (tzv. “horsecoat“) mívají jemnější tělesnou stavbu a mnohem menší hlavu s méně masitými pysky. Jejich kůže bývá většinou více zvrásněná a celkově působí tento typ sportovnějším dojmem. Jedinci s extrémně krátkou srstí trpí kožními problémy mnohem více než jedinci s delší srstí. Existuje několik druhů srsti, od velmi krátké ježaté až dlouhou i 2,5 cm. Této poněkud delší srsti, tzv. „bushcoat“, se však nedává přednost. Velmi krátká srst, která se u některých jedinců nachází, je problematická také v létě. Kůže se snadno spálí, a proto je zapotřebí dávat na šarpeje pozor nejen v místech záhybů – aby se netvořily kožní problémy zapříčiněné bakteriemi, ale také tam, kde je snadno spálí sluníčko. Je také známo, že kůže šarpejů se velmi snadno protrhne, ale stejně poměrně snadno zase sroste. Péče o srst se nejlépe provádí gumovou rukavicí určenou k česání. Šarpej je velmi citlivý na chemické látky na srsti a na to je potřeba myslet ve všech ohledech.

Zbarvení srsti je pro české majitele a chovatele šarpejů dost důležité. Dokonce u nás o ceně rozhoduje zejména barva srsti, na druhém místě mohutnost a vrásčitost štěněte a případně kvalita srsti. V zahraničí se zpravidla řídí i jinými aspekty.

Šarpej je poměrně houževnaté plemeno, avšak dosud může trpět velkou řadou dědičných poruch, které zapříčinilo množení štěňat na zisk, neboť byli velmi žádáni a prodáváni za vysoké ceny. Tím se nehledělo na zdraví a v chovu byli mnohokrát použiti různě nemocní (geneticky postižení) jedinci. Tak se dědičné vady velmi rychle rozšířily a upevnily. V jednu dobu dokonce Švédsko zakázalo chov šarpejů z důvodu jejich přehnaných zdravotních problémů. Naštěstí ty nejhorší doby jsou již zažehnány, už se chovatelé nesnaží tolik jít do extrémů, štěňat je dostatek, a tak i chov se uklidnil a zástup chovatelů prořídl. To přineslo větší snahu o zdravé jedince.

I když se rozhodně nedá říci, že se jedná o úplně zdravé plemeno, pryč jsou doby, kdy byl kup šarpeje jistou vstupenkou k nekonečným návštěvám veterináře. Přesto se některé genetické problémy vyskytují tu a tam stále, i když v menší míře.

Většina jeho zdravotních problémů je ryze chovatelskou záležitostí, neboť se jedná o genetické (dědičné) vady. Přesto jít cestou zlepšování zdraví ještě neznamená, že se i tomu nejlepšímu chovateli nenarodí zdravotně problematičtí jedinci. Je spousta dědičných onemocnění, která jsou recesivní, a tedy ani jeden z rodičů dané postižení na první pohled nemá, ale může být jeho přenašečem.

Již u štěněte můžeme objevit podkus a volné zápěstní klouby. Mezi třetím a čtvrtým měsícem může docházet ke stočení dolního pysku, který má za následek nerovný růst zubů. V pozdějším věku se pak může objevit luxace pately = vykloubení čéšky, kožní alergie a jiné kožní problémy. Ty mohou být typu: alergie na určitou potravinu, alergická dermatitida (je většinou sezónní), alergie na blechy a demodikóza (trudovitost). Všechny vyjmenované kožní problémy se vyskytují i u jiných plemen, a nejsou tedy specifické jen pro šarpeje. Dále jej může postihnout: mucinóza, vyrážka šarpejů (dosud neprobádaný zdroj problémů kůží), či vředy na rohovce. Dalším strašákem majitelů šarpejů je amyloidóza šarpejů (jiným označením také familiární horečka šarpejů, nebo syndrom oteklých hlezen), což je selhání ledvin, někdy i jater. Jedná se o poruchu imunity, jejímž výsledkem je chronický zánětlivý proces. Je to onemocnění dědičné! Postihnout a zemřít na tuto nemoc může šarpěj kdykoliv během svého života. Jak mladý roční pes, tak šarpejí dvanáctiletý důchodce. Na dysplazii kyčelních kloubů a nemoci infekčního charakteru není šarpej příliš náchylný. Někdy mívají problémy s dýcháním, také často chroptí a samozřejmě velmi chrápou.

Standard šarpeje
Celkový vzhled: středně velký, živý, kompaktní pes s kvadratickou stavbou těla a krátkou partií beder. Kožní záhyby na mozkovně a kohoutku, malé uši a tlama podobná hrochovi mu propůjčují jedinečný vzhled. Psi jsou větší než feny.
Důležité proporce: výška šarpeje od podložky ke kohoutku zhruba odpovídá délce jeho těla od ramenního kloubu k vrcholu sedací kosti. To platí zvláště o psech. Vzdálenost mezi nosní houbou a stopem odpovídá vzdálenosti mezi stopem a týlním hrbolem.
Chování a charakter (povaha): klidná, nezávislá, věrná, láskyplná ke členům své rodiny.
Hlava: spíše velká v poměru k tělu. Záhyby kůže na čele a na lících pokračují a tvoří lalok.
Lebka: plochá, široká.
Stop: středně vyvinutý.
Nosní houba: velká a široká, přednostně černá, ale přípustná je jakákoliv barva, jež odpovídá barvě srsti. Nosní otvory široce otevřené.
Tlama: charakteristická vlastnost plemene. Široká od nasazení až ke špičce tlamy, bez jakékoliv tendence k zužování. Pysky a horní část tlamy jsou dobře vyplněny. Záhyb silné kůže v nasazení nosní houby je přípustný.
Jazyk, patro, dásně a pysky jsou přednostně modročerné. Růžově skvrnitý jazyk je přípustný. Jednotně růžově zbarvený jazyk je vysoce nežádoucí. U psů, jejichž barva srsti je vybledlá, je jazyk zbarven jednotně levandulově.
Čelisti a zuby: silné čelisti s dokonalým nůžkovým skusem, přičemž horní řezáky v horní čelisti přesahují bez mezery přes řadu řezáků v dolní čelisti a zuby stojí kolmo v čelistech. Dolní pysk nemá být natolik přehnaně masitý, aby tím byl ovlivněn zámek skusu.
Oči: tmavé, mandlové barvy, se zachmuřeným výrazem. Světlejší barva duhovky je přípustná, pokud je barva srsti vybledlá. Zdravá funkce očí a očních víček nikdy nesmí být nepříznivě ovlivněna okolní kůží, vráskami nebo srstí. Jakákoliv známka podráždění očních bulv, spojivky nebo očních víček je vysoce nežádoucí. Bez entropia.
Uši: velmi malé, spíše tlusté, tvaru rovnostranného trojúhelníka. Na špičce lehce zaoblené a vysoko na hlavě nasazené; špičky uší směřují k očím. Nad očima jsou výrazně vpředu a široce nasazené a těsně přiléhají k lebce. Postavené uši jsou navýsost nežádoucí.
Krk: střední délky, silný, dobře nasazený na plecích. Volná kůže na dolní straně krku by neměla být přehnaně vyvinutá.
Trup: u dospělých psů jsou kožní vrásky na těle navýsost nežádoucí kromě kohoutku a kořene ocasu, kde se tvoří mírné vrásky.
Horní linie z profilu: za kohoutkem lehce pronesený, směrem k bedrům opět lehce stoupá.
Hřbet: krátký, silný. Partie beder: krátká, široká, lehce klenutá.
Záď: spíše plochá.
Hruď: široká a hluboká. Hrudník dosahuje až k loktům.
Dolní linie: pod partií beder lehce stoupá.
Ocas: silný a kulatý u kořene, postupně se zužuje až k tenké špičce. Ocas je velmi vysoko nasazen a je charakteristickou vlastností plemena. Může být nesen vysoko a zahnutý, úzce stočený nebo nad hřbetem nebo k jedné straně zkřivený. Neúplný nebo zcela chybějící ocas je vysoce nežádoucí.
Hrudní končetiny: hrudní končetiny jsou rovné, středně dlouhé a dobré síly kostí. Kůže hrudních končetin nevykazuje žádné vrásky.
Plece: svalnaté, dobře šikmo uložené a dozadu skloněné.
Přední nadprstí: poněkud šikmo postavené, silné a pružné.
Pánevní končetiny: svalnaté, silné, středně zaúhlené. Běhy stojí kolmo k zemi a při pohledu zezadu jsou rovnoběžné.
Záhyby kůže na stehnu, na lýtku a na zadním nadprstí a také zesílená kůže na hleznu jsou nežádoucí.
Hlezno: hluboko nasazené.
Tlapy: středně velké, kompaktní, ne rozevřené. Prsty jsou dobře klenuté. Bez paspárků na pánevních končetinách.
Chody: přednostním způsobem pohybu tohoto plemene je klus. Pohyb je volný, harmonický, energický a aktivní, vpředu prostorný a se silným posunem zezadu. S rostoucí rychlostí mají tlapy sklon blížit se k myšlené ose těla. Strnulý pohyb je nežádoucí.
Srst: charakteristická vlastnost plemene: Krátká, drsná a naježená. Srst je rovná a odstává od těla; na končetinách však většinou lépe přiléhá. Bez podsady. Délka srsti může být 1 až 2,5 cm. Nikdy není trimovaná.
Barva: kromě bílé jsou všechny jednotné barvy přípustné. Ocas a zadní strana stehen jsou často zbarveny světleji. Tmavší odstín podél hřbetu a na uších je přípustný.
Velikost: kohoutková výška 44–51 cm (17,5 až 20 palců).
Chyby: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
Těžké vady:
• Jakýkoliv jiný než nůžkový skus (jako přechodné opatření je přípustný lehký podkus).
• Špičatá, úzká tlama.
• Skvrnitý jazyk (kromě růžově skvrnitého jazyka).
• Velké uši.
• Nízko nasazený ocas.
• Srst delší než 2,5 cm.
Vylučující vady:
• Agresivita nebo bojácnost.
• Plochá obličejová část se silným podkusem; předkus.
• Jednotně růžově zbarvený jazyk.
• Vtočený vnitřní pysk, který brání správnému zámku skusu.
• Kulaté, vypouklé oči. Entropium, ektropium.
• Kožní záhyby nebo chlupy, které brání normální funkci očí.
• Postavené uši.
• Ztráta ocasu. Vrozené zkrácení ocasu.
• Hluboké kožní záhyby na trupu (s výjimkou kohoutku a u kořene ocasu) a na končetinách.
• Jiná než jednotná barva (albín, žíhaná, skvrnitá, tečkovaná, černá s tříslovou, zbarvení v podobě sedla).
Psi vykazující patrné psychické abnormality nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.
Poznámka: psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.
Jakýkoliv umělý fyzický zásah na šarpejovi (zejména v oblasti pysků a očních víček) vylučuje psa z konkurence.