Anglický špringršpaněl

Jak a kde najít zemi původu vzniku španělů, není možné s určitostí určit. Jak již několik historiků v čele s J. Phillipsem naznačilo, je možné, že zemí původu je Francie, kde ostatně z velkých špringršpanělů vznikli i dlouhosrstí ohaři. Ovšem také to může být Španělsko, ke kterému se přiklání většina kynologických odborníků. Důvody jsou hned dva…

Rozluštění hádanky

Slovo „spaniel“ vzešlo zřejmě z latinského slova Hispania, což dnes sice znamená Španělsko, ale kdysi „Pobřeží králíků“. A právě králíci zřejmě mohou za popularitu loveckých psů s dlouhýma ušima, kteří obyvatelům této oblasti pomohli od přemnožení králíků a jimž se tak začalo říkat španělé.

Proč „špringr“, je vysvětlováno hned několika způsoby. Jedním z nich je jeho vypichování – zvedání zvěře z úkrytu, které vyplaší pro špringra typickým skokem. Dalším důvodem je, „koho“ loví. Jeho cílem po velmi dlouhou dobu byla tzv. skákavá zvěř, a tudíž pojmenování mohl získat po ní. A posledním důvodem, proč si ve svém pojmenování vysloužil část „springer“, je, že jeho typickým chováním během lovu je občas si vyskočit do výšky, jestli nezahlédne sledovanou zvěř.

I když se mu u nás říká „špringr“, správně by to mělo být „springer“, neboť to pochází ze slova „to spring“ = skákat a i v názvu země původu je slovo „springerspaniel“, tudíž písmeno „š“ na začátek nepatří. Proč se pak označení „špringr“ u nás uchytilo? To je přisuzováno sousednímu Německu, které mělo na českou myslivost až do téměř poloviny 20. století velký vliv a označení „springerspaniel“ vyslovovali se „š“ na začátku.

Jak to všechno začalo

Ani dnes není jasné, kdo dopomohl loveckým psím španělům dostat se do Velké Británie. Nejčastěji se tento akt přisuzuje římským dobyvatelům, ale žádné důkazy o tom nejsou. Najdeme pár kusých zpráv, záznamů či kreseb, které ukazují, že lovečtí psi s dlouhýma ušima, střední velikosti, v typu dnešních španělů existovali již několik let před začátkem našeho letopočtu. Drobné důkazy o existenci takových psů se nacházejí s velkými ročními rozestupy po dobu více než dva tisíce let. Samozřejmě, až do 19. století nemůžeme ještě mluvit o špringršpanělech, ale je pravda, že podobný typ psů bezesporu existoval již před velmi dlouhou dobou. Například v roce 1570 popsal vážený historik Caisus loveckého španěla, jehož popis odpovídá právě dnešnímu anglickému špringršpanělovi. S tím však nesouhlasí úplně všichni historici. Např. Youatt (v polovině 19. století) byl přesvědčen, že špringršpaněl pochází z křížení s black–and–tan teriéry. Toto tvrzení se však zdá být velmi nepravděpodobné.

Většina starých kynologických historiků a odborníků se přiklání k názoru, že anglický špringršpaněl je ve své podstatě nejstarší plemeno španěla, který stál u zrodu všech loveckých španělů – „land španělů“, kromě clumber španěla, jehož historie se odvíjela poněkud jinak. Tudíž je společně s clumber španělem považován za nejstarší plemeno loveckých anglických španělů. Za celou dobu se v ničem zásadním nezměnil, jen znamenitě vykonával svoji práci. Vždy se přizpůsobil době, typu lovu. Ať už se jednalo o nahánění ptáků do sítí, nebo společný lov s dravými ptáky, či společný lov s chrty nebo honiči. Byl spolehlivý o samotě stejně jako ve skupině dalších psů.

Do doby, než došlo k rozdělení loveckých španělů na více plemen, žili a vyvíjeli se všichni španělé bok po boku a jejich chovatele a majitele zajímalo jen to, aby byli dobrými loveckými psy a zda jsou velcí, nebo spíše malí, a tudíž do jakých terénů jsou vhodní.

Ještě na začátku 19. století prakticky nikdo nedělal rozdíl mezi setry a špringršpaněly. Přesto je zajímavé, jak je v části Taplinova díla „Lovcův kabinet“ z roku 1803 popsán právě špringršpaněl: „… jemně stavěný pes s dlouhýma ušima, jemnou, poddajnou a zvlněnou hedvábnou srstí, očima a nosem černým nebo červeným, ocasem huňatým, který je vždy v pohybu, když je aktivní.“ Psy velmi podobné dnešním špringršpanělům však najdeme na mnoha obrazech pocházejících z 18. nebo 19. století. Takže určité rozdíly v typech psů se zřejmě dělaly již tehdy.

Dělení a použití španělů

Dnes existuje devět FCI uznaných plemen loveckých španělů. Sedm se řadí mezi „pozemní španěly“ (anglický špringršpaněl, velššpringršpaněl, anglický kokršpaněl, americký kokršpaněl, clumber španěl, field španěl a sussex španěl) a dva z nich jsou „španělé vodní“ (irský vodní španěl a americký vodní španěl). Zajímavostí je, že v nepříliš dávné době byl k loveckým španělům řazen pes dnes známý pod označením „bretaňský ohař“. Vedle anglického kokršpaněla se v dnešní době nejvíce v praxi využívají dvě plemena španělů: anglický špringršpaněl a velššpringršpaněl.

Velmi dlouho se všichni angličtí španělé vyvíjeli společně. Až teprve poté se začali dělit podle velikosti a nakonec i podle typu. V 18. století se španělé začali rozdělovat do tří velikostních kategorií: psi a feny do 25 liber, druhou skupinu tvořili jedinci vážící 25–50 liber a největší kategorií byli španělé s váhou od 50 liber (1 libra = 453 g). Špringršpanělé společně s velššpringršpaněly byli zařazeni do střední váhové kategorie. Nejdříve se k lovu přestali používat nejmenší španělé, a to dnešní kavalír king charles španěl, king charles španěl a malý kontinentální španěl neboli papillon (motýlek) a phalléne. Ostatní španělé zůstali pod souhrnným označením „field španělé“, občas se objevovalo jednotné označení pro všechny: „špringršpanělé“. Koncem 18. století a začátkem 19. století se některá hrabství a panství začala specializovat na chov určitého typu španěla, a mnozí si dokonce vedli záznamy, které je možné označit za předchůdce dnešních „plemenných knih“. Tím byly položeny základy pro jednotlivá plemena. Dle velikosti (hmotnosti) se začali rozdělovat na kokršpaněly a špringršpaněly, z velkých loveckých španělů vzniklo mnoho ostrovních a kontinentálních ohařů.

K většímu rozšíření španělů v 19. století dopomohl fakt, že se v Evropě začaly objevovat zákazy parforsních honů a změnil se styl lovu. Také zvěř obývající evropské lesy změnila své početní poměry, velmi ubylo šelem a přibylo plachých býložravců. To byla výzva pro všechny lovecké španěly a ohaře, kteří právě v této době našli největší uplatnění.

Norfolkský španěl

Při proplouvání historií anglického špringršpaněla rozhodně nelze vynechat psa, který byl v 19. Století, a dokonce ještě na začátku 20. století znám jako „norfolkský španěl“.

Významní historici, jako např. Vero Shaw a Youatt, se přiklánějí k názoru, že norfolkský španěl byl samostatným plemenem, a Youatt ho dokonce popisuje takto: „… je větší, temperamentnější a tvrdohlavější než pravý špringr.“ Jiná skupina neméně významných kynologů se však přiklání k názoru, že norfolkský španěl je anglický špringršpaněl, jen se v jednu dobu nazýval jinak. Avšak existuje i třetí výklad, jak zasáhl v chovu anglického špringršpaněla norfolkský španěl. A to, že norfolkský španěl je předchůdce špringršpaněla, který v dnešní moderní podobě vznikl právě ze základu norfolkského španěla. Ať se však přikloníme k jakékoliv z těchto verzí, faktem zůstává, že norfolkský španěl měl v chovu anglického špringršpaněla velký vliv a je s ním přímo spjatý. Norfolkský španěl měl dvě stejné varianty zbarvení jako dnešní špringr a vždy mu byl ponecháván přirozeně dlouhý ocas. Když se na jeho konci ocasu vyskytovala bílá špička, bylo to znamení ušlechtilosti.

Třebaže psi s označení norfolkský španěl byli známi po téměř celé 19. Století, a dokonce se toto označení drželo až do 30. let 20. století v souvislosti s tehdy již uznaným špringršpanělem, není jisté, proč získal právě toto označení. Údajně vévoda z Norfolku obdržel začátkem 20. století přímý dotaz, zda se jeho rodina věnovala chovu těchto psů. Vévoda na to měl odpovědět, že jeho rodina je nikdy nechovala. Psy sice chovali a používali k lovu, ale v tu dobu žili v Sussexu. Vysvětlení, proč „norfolkský španěl“ se nakonec najít dá. Hrabství Norfolk je vcelku rozsáhlé a rozhodně psy nechoval a nevlastnil pouze vévoda. Španělé v typu dnešního špringršpaněla a dnes neexistujícího norfolkského španěla se nacházeli na různých místech hrabství Norfolk, a třebaže dnes bohužel není známo, kdo s jejich chovem začal, byli a zůstali oblíbenými loveckými psy, typickými právě pro tuto oblast.

Začátky registrovaného chovu

V roce 1885 vznikl Anglický klub španělů (všech). Anglický špringršpaněl se dočkal uznání samostatného plemene v roce 1902 anglickým Kennel Clubem. V tu dobu ještě původní anglický standard povoloval jednobarevnost celého těla a vyskytovaly se typy velmi podobné kokršpanělům. Někteří chovatelé se ještě začátkem 20. století netajili tím, že v některé předchozí dávné generaci svých psů mají kokršpaněla. S uznáním a rozvojem anglických špringršpanělů v 19. století výrazně pomohl sir Thomas Boughey, který samozřejmě několik špringrů vlastnil. Tito jeho španělé měli rodokmen známý až do roku 1812.

První britský klub pro toto plemeno vznikl v roce 1921. Jedním z nejznámějších špringrů byl začátkem 20. století pes Velox Powder, potomek Bougheyho feny, který měl vynikající lovecké výsledky a pyšnil se 20 tituly z loveckých soutěží. I po smrti sira T. Bougheyho byly dál v jeho rodině odchováváni kvalitní angličtí špringršpanělé. Jeho chovatelská stanice ukončila práci ve 30. letech 20. století.

Pravý anglický špringršpaněl, již jako uznané anglické plemeno, se do Ameriky dostal v roce 1907. Americkým klubem byl uznán až v roce 1927.

Dva typy

První výstava, kde se anglický špringršpaněl představil v samostatné třídě, se konala v roce 1903. Vítězem se stal pes Beechgrove Will v majetku Wintona Smitha. Tentýž pes se pak o tři roky později mohl chlubit prvním titulem „Champion“ svého plemene.

Již od uznání plemene se chovatelé špringrů nemohli domluvit na cílech chovu. Spory byly natolik vleklé a silné, že se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory a každý si šel svou cestou. Tím vznikly dva druhy chovu – jeden výstavní („show“) a druhý pracovní („working“). Jejich zaměření bylo jasné. Jedni upřednostňovali perfektní typ a vzhled dle standardu, druzí bez ohledu na standard výborné lovecké vlastnosti.

Dodnes toto „výstavní a lovecké“ rozdělení existuje v mnohých státech světa, přičemž nejvýraznější rozdíly jsou především v Americe a ve Velké Británii. Pracovní typ je možné najít i pod označením „Field Trialer“ a výstavní jako „moderní anglický špringršpaněl“. Existují však země, kde je snahou oba tyto typy chovat společně a vyváženě. Snaží se udržet krásný exteriér ve spojení s výbornými pracovními schopnostmi tohoto plemene v jednom chovu s označením „dual purpose“. Jejich výsledky jasně ukazují, že to možné je.

Špringršpaněl v České republice

Na našem území se první špringršpaněl prý vyskytl již v 19. století. Jeden záznam pocházející z roku 1857 obsahuje tento text: „Štalmajtr Angličan Swift na panství Turn–Taxisů dovezl na Loučeň s anglickými plnokrevnými koňmi pár pravých anglických křepeláků, kteří drobnou zvěř z houštin vyháněli štěkotem, střelenou aportovali a postřelenou zaštěkávali.“ Další text pocházejí z chlumeckého zámku Hvězda z doby pár let poté: „Jeho Jasnost Pán na Hvězdě, Oktavián Kinský, dovezl pro potěchu své líbezné choti pět sprigginspanelů, kteří však jako koroptváři a bažantníci sloužili jemu.“ Oba texty dokazují existenci dnes nám známých anglických špringršpanělů v českých zemích již v 19. století. Avšak chováno toto plemeno u nás bylo až ve 20. století.

Asi k největšímu rozkvětu chovu špringršpanělů na našem území došlo v první polovině 20. Století, ve 30.–40. letech. Pozornost vzbudila chovatelská stanice „of Buxton“ dr. Uhlíře, která odchovala několik kvalitních vrhů, avšak většina jejích odchovů byla importována do zahraničí. Nejznámější je Alán of Buxton, který se v roce 1935 stal světovým vítězem na výstavě ve Frankfurtu nad Mohanem. Nemálo odchovů špringršpanělů na začátku 20. století vyprodukoval i MUDr. Baum, švýcarský lékař, který všechny své odchovy rozdával profesorům a studentům medicíny na Univerzitě Karlově. Jeho špringršpanělé byli dovezeni z Anglie. I po odjezdu do Švýcarska se dál věnoval nějaký čas chovu špringršpanělů na potomcích v Česku odchovaných jedinců. (Texty záznamů uvedl v roce 1976 K. Trojan v časopisu PPČ.)

Několik jedinců žilo ve 40. letech 20. století. Možná by se i zdálo, že obliba stoupala, ale v 60. letech bylo špringrů stále velmi málo a začalo se bojovat s velmi blízkou příbuzenskou plemenitbou. Proto právě v 60.–70. letech došlo k několika významným importům (dovozům), především z Německa, a občasnému importu z Francie. Spíše ojediněle i z jiných zemí, jako např. z Anglie. Zároveň v 60. letech 20. století Čs. myslivecký svaz na dva roky udělil špringršpanělům výjimku, že mohou zapůsobit v chovu i bez vykonané lovecké zkoušky, pouze s výstavním oceněním. To velmi pomohlo k výraznému zvýšení počtu odchovaných štěňat. Dlužno podotknout, že v tu dobu bylo u nás zapsaných špringršpanělů nejvíce ze všech evropských zemí.

V českém chovu se chovatelé snaží o odchovy krásných, pracovitých a zdravých jedinců. Ovšem je to příliš velký úkol na poměrně malý počet chovatelů, a tak je to práce ještě na hodně dlouho. V České republice existují uchovnění jedinci jak s loveckými zkouškami, tak bez nich. Tím se dává prostor pro zvyšování zájmu veřejnosti o toto milé a poměrně všestranné plemeno, a tedy i pro plynulé zvětšování chovatelské základny.

Mnoho velmi zajímavých a podrobných informací o anglickém špringršpanělovi v podání např. Mgr. R. Tetřevové, J. Dědinové, Mgr. V. Nováka, M. Bendy a dalších najdete na výborně zpracovaných a obsáhlých stránkách Klubu chovatelů loveckých španělů v sekci anglický špringršpaněl: http://ass.kchls.cz/.

Krása a příjemná povaha

Je to krásný nepřehlédnutelný elegán a gentleman, který s radostí proběhne každým křovím. Že si to odporuje? Ale vůbec ne. Je to velice milé stvoření, hodný, příjemný, ale i spontánní a veselý pes. Jednoho zástupce tohoto plemene vlastnila i manželka bývalého amerického prezidenta G. Bushe. Vyzdvihla toto plemeno i v knize, kterou o špringršpanělovi napsala. V Americe a také ve Velké Británii je špringr velmi oblíbený. Kdo ho uvidí na vlastní oči a blíže ho pozná, pochopí, proč tomu tak je.

Samozřejmě, i u tohoto plemene se najdou drobnosti, které ne každému člověku mohou vyhovovat, ale s čistým svědomím je možné říci, že kdo je ochoten věnovat psímu kamarádovi kus svého času i života, nebojí se častého, třebaže krátkodobého pročesání srsti a je alespoň trochu tvůrčí, aby mohl nabídnout svému psovi víc než jen nudné procházky na vodítku, určitě bude tímto plemenem nadšen. Pak nejenže bude mít krásného psa, ale i příjemného společníka, který je přítulný, oddaný a nekonfliktní.

Anglický špringršpaněl je vyrovnaný pes, aktivní a příjemně temperamentní, ale v domě se chová klidně a vcelku nenápadně. Rád odpočívá v měkkém pelíšku, ale po očku sleduje, kdy o něj projeví jeho člověk zájem a půjdou se spolu ven bavit. Chce všude být se svým člověkem, u ničeho a nikde nesmí chybět. Rád cestuje, protože ví, že na konci cesty na něj čeká zábava. Každopádně jen běhání po zahradě nestačí. Je to pes, který musí mít poměrně často nějakou aktivitu, jinak bude nešťastný a mohou se objevit různé zlozvyky. Může i začít ničit zařízení nebo příliš štěkat, pokud se nudí.

Je to podnikavý a čilý pes, který rád plave, žádné počasí pro něj není nevlídné, žádná voda dostatečně studená. Nebojí se ani proudu, ani hloubky. Nepohrdne hezkou louží ani blátem, které má v cestě. Nic z toho sice neprospěje jeho srsti, ovšem špringrovi to udělá velkou radost. I přes svůj oko poutající vzhled je psem houževnatým, otužilým, odolným a velmi sportovním. Miluje sníh, ani horko mu nedělá velké problémy.

Má rád pohodu a klid, ale nesmí jich být moc. Od přírody je veselý a hravý. Je ideálním psem pro sportovně založeného člověka, který při svém aktivním trávení volného času má prostor i pro sportovně založeného špringra. Každopádně je to plemeno velmi přizpůsobivé, může být jak společníkem osamělému aktivnímu seniorovi, tak členem početné rodiny, kde je však i na něj dostatek času a může trávit denní dění s rodinou. S dětmi, které vědí, jak se ke psu správně chovat, tvoří výborný tým. Má je velmi rád a snaží se je pochopit, nejen tolerovat. Často vyhledává jejich společnost. Je vhodným psem i pro úplné začátečníky, kteří mají alespoň zvládnutou teorii o potřebách a chování tohoto plemene. Má nekomplikovanou povahu. Mnozí jej přirovnávají ke zlatému středu mezi kokršpanělem a setrem nebo mezi zlatým kokršpanělem a retrívrem. A to i velikostí. Špringr je zlatý střed. Ani malý, ani velký.

Ubytován může být celoročně venku se zateplenou boudou pro období zimy, ale i v bytě bez zahrady. Samozřejmě, nejraději bude se svou rodinou v domě a v době osamění běhat po rozlehlé zahradě. Ale tyto možnosti každá rodina nemá. Může žít ve městě stejně jako na venkově. Není příliš teritoriální a v kombinaci se svou zvídavostí využije každé nedokonalosti plotu nebo zapomenuté zavření brány k pochůzkám a zkoumání okolí. Dobře hlásí každého cizího člověka za plotem a oznámí i cokoliv podezřelého v blízkosti svého domu. Je ostražitý, ale rozhodně nikdy ne ostrý, zlý nebo agresivní. K cizím lidem může být poněkud zdrženlivější nebo lehce nedůvěřivý, ale to hodně ovlivní socializace.

S ostatními psy i s domácími či hospodářskými zvířaty vychází velmi dobře. Bude sice zapotřebí zaměřit socializaci na potlačení chutě prohánět slepice či jinou drůbež, ale není to nic, co by se správnou výchovou nedalo zvládnout. Může žít v kamarádském vztahu s kočkou, králíkem či papouškem, stejně tak mu nedělá problém být součástí početnější psí rodiny. Doma ani v cizím prostředí nemá tendence vyvolávat konflikty.

Výchova a výcvik

Výchova a socializace musí probíhat od raného věku, třebaže jeho milý štěněčí vzhled může lákat k rozmazlování a k nedodržování pravidel a důslednosti. Anglický špringršpaněl ale potřebuje důslednost. Ta má být něžná, bez drilu a přílišného nátlaku, ale při výchově špringra k bezproblémovému psu je nepostradatelná. Je to sportovní pes, ne pes jen na rozmazlování, činnost je pro něj důležitou částí jeho života.

Špringr má podnikavého ducha, přirozenou zvídavost, má rád akci, dobrodružství, úkoly a spolupráci. Pokud se nenudí, stane se dobře ovladatelným. Sám se však nevychová. Potřebuje vhodně vedenou všestrannou socializaci. Povely a požadavky člověka musí být při výchově jednoznačné a psovi srozumitelné. Jen tak z něj vyroste bezproblémový a poslušný pes, který se bude umět dobře chovat v každém prostředí.

Jelikož má velmi silné pouto k rodině a jejímu společnému životu, jen velmi nerad je sám doma. Dlouhé čekání na svého pána nese poměrně těžce. Proto je velmi nutné, aby socializace obsahovala i zvykání na samotu.

Je nutné mít na paměti, že je po staletí loveckým plemenem a ani výchovou v dobrého rodinného psa z něj lovecké pudy nevymizí. Pohyb bez vodítka ke svému životu rozhodně potřebuje. Aby mohl být i v přírodě na volno, bez obav jeho člověka, že se ztratí, musí se naučit spolehlivé poslušnosti. Špringr je velmi učenlivý a ochotný poslechnout, ale musí mu být v přírodě vždy věnovaná dostatečná pozornost. Stejně tak musí být věnována dostatečná pozornost nácviku jednotlivých cviků poslušnosti. Výcvik se rozhodně musí obejít bez drilu, bez dlouhého nudného cvičení a neustálého opakování. Potřebuje se učit v krátkých úsecích, třeba i několikrát denně.

Protože rád aportuje a má rád dobré jídlo, k výcviku se snadno motivuje jak za pomoci pamlsků, tak aportíků. Je považován za nejinteligentnějšího ze španělů. Spolupráce se špringrem je radost. Někdy se mohou objevit náznaky paličatosti, ale v jádru je to plemeno, které svému člověku rádo vyhoví. Chce to jen trpělivost a uvědomit si, že po fyzické i psychické stránce dospívá nejdříve ve dvou letech.

Lovecké využití

V každém ohledu je to výborný lovecký pes, neúnavný, pracovitý a poměrně všestranný. Hodí se prakticky do každého terénu, pracovat může ve vodě, v lese i na poli. Nejlépe se cítí ve smíšených lesích obohacených vodními toky. Je vhodný všude tam, kde není zapotřebí „vystavování“ ohařů. Právě až na chybějící „vystavování“ (ukázání na zvěř strnutím postoje), může ohaře v práci zcela nahradit, neboť je dostatečně velký a silný, aby mohl donést např. těžkého zajíce i na velkou vzdálenost. Díky své velikosti patří k nejrychlejším a k nejsilnějším ze španělů.

Rád prohledává křoviny a pracuje i bez vyzvání. Je výborným slídičem. Slídí „pod flintou“. Uplatní se stejně dobře na dohledávkách spárkaté zvěře v práci na barvě, při dohledávce postřelené černé zvěře (divoké prase), stejně jako při přinášení zastřelené zvěře na souši či z vody. Je výborným pomocníkem při lovu kachen, bažantů, králíků, zajíců a další podobné zvěře. V lese běhá v kruzích a sleduje více stop najednou. Nepracuje příliš důsledně s nízkým nosem a často větří. Rád si pomůže vyskočením do výšky, zda sledovanou zvěř nezahlédne. Zvěř umí vyhledat, zvednout (vyhnat) a po zastřelení lovcem také aportovat (donést). Když pernatou zvěř zvedne, třeba i z nejhustšího porostu, čeká, až lovec vystřelí. Následně ochotně zvěř přinese a odevzdá.

V různých státech jsou na špringra různé nároky. Někde je žádané hlasité sledování nalezené stopy zvěře, jinde ignorování stopy spárkaté zvěře, někde po špringrovi požadují nahánění zvěře na lovce a jinde je jeho nejhlavnějším úkolem slídění. Jeho původním posláním bylo slídění, vyhánění zvěře z houštin a práce ve vodě. Dnes zastane práci výborného univerzálního loveckého psa. Jeho atributy jsou jemný čich a velké nadšení do práce.

V 70. letech 20. století o něm Ing. P. Rohon hovořil jako o „ostrém loveckém psovi, dobrém dáviči a hlasitém štváči“. Dnes je situace zcela jiná. Ostrost na škodnou (včetně koček) je poměrně nevýrazná, hlasitost povětšinou chybí. Přesto zůstal vynikajícím pomocníkem lovce. I když může pracovat i ve skupině s jinými psy, je ideálním psem do samoty k jednomu lovci. Jeho lovecké pudy jsou dnes stejně jako tehdy výrazné, třebaže jsou chovné linie, které se využití psa při lovu nevěnují. Pracovat radostně, nadšeně a svědomitě v těžkém trnitém terénu, ve vodě a prakticky kdekoli v přírodě v něm zůstala a nepochybně i dlouhou řadu desetiletí zůstane.

Co je však dodnes sporné a poměrně ožehavé téma, je jeho hlasitost (štěkání) při práci. Mnoho zemí hlasitost při lovu požaduje, jsou státy, kde ji vyloženě nechtějí, a naopak jsou země, kde na hlasitosti při práci trvají. Špringr hlasitý na stopě zpravidla není. Existují sice výjimky, ale těch je jen pár. Většinou hlásí jen tehdy, kdy zvěř vidí. Proč tomu tak je a zda je to možné výcvikem či výběrem krevních linií v chovu ovlivnit, ještě dlouho zůstane ožehavým tématem v některých evropských zemích.

Rozmanité využití schopností špringršpaněla

Velmi uvítá, když bude využíván k tomu, k čemu byl stvořen, ale pokud loveckou vášeň jeho majitel nehodlá využít, je potřeba, aby pro něj našel jiné uplatnění nebo jiné zaměstnání. Pro potřebu lovce je důležité, aby měl již jako štěně v přírodě dostatek volnosti na poměrně velkou vzdálenost (i 40 m), aby se naučil slídit a ne se držet v bezprostřední blízkosti lovce. Nehodláte-li se však se svým špringrem lovu věnovat, je výchova psa v přírodě zcela jiná a není žádoucí, aby stopy zvěře vyhledával a běhal za nimi.

Má velmi rád jakkoliv dlouhé procházky, ale jen ty ho příliš nenaplňují. Potřebuje rozvíjet svou mysl, hrát si a sportovat. Je velmi ohebný, rád aportuje a ke všemu je výborný skokan. To jej přímo předurčuje k nejrůznějším kynologickým sportům jako je například agility nebo dogfrisbee. Vytrvalost snadno prokáže při canicrossu nebo dogtrekkingu a rychlost v coursingu (přírodní dostihy). Je výborným sparingpartnerem pro běhání a také pro turistiku, neboť vydrží bez známek únavy chodit v různorodém terénu po boku člověka třeba i několik dní.

Při vhodně zvoleném výcviku je výborným psem pro výcvik poslušnosti – obedienci a dogdancing. Zvládne být nejen výborně ovladatelný, ale je schopen pochopit dlouhou řadu slov a vykonat nejrůznější cviky. Má také vrozenou chuť stopovat i přinášet. Tak může splnit náročné požadavky na záchranářský výcvik, ať už při práci např. sutinách, nebo ve vodě, či na výcvik pro práci u ozbrojených složek, které čich a ochotu anglického špringršpaněla využívají při hledání drog a dalších pašovaných věcí. U nás pes Garp z Rohozenských Bořin s Jitkou Dědinovou dokázal neuvěřitelné věci. Nejenže splnil na 20 zkoušek záchranářských psů a velmi úspěšně se účastnil mnohých závodů, ale dostal se i na mistrovství světa záchranářských psů v Romny na Ukrajině, kde v kategorii plošného vyhledávání vybojoval překrásné 3. místo. A to zdaleka není všechno…

Péče o srst je nutností

Kdo by jen velmi nerad psa česal, ať si toto plemeno raději nepořizuje. Ani zběžné česání jednou týdně stačí. Nevýhodou jeho krásné srsti totiž je, že se na ni v přírodě nachytá mnoho nečistot, které je nutné po každé procházce opatrně vytahat a dle potřeby psa opláchnout čistou vodou či srst rozčesat. Dlouhá srst na uších musí být kontrolována a nejlépe i rozčesávána denně. Časté pročesávání však pomůže k tomu, aby se srst na zádech příliš nevlnila a aby v domě nebylo příliš mnoho vypadané srsti. Tento pes totiž líná celoročně.

Vedle potřebného pročesávání srsti (dle potřeby) je nutná i její občasná úprava. Ta se samozřejmě bude lišit podle toho, zda se jedná o výstavního jedince, nebo o psa, který pracuje v lese, či je jen rodinným přítelem. Každopádně má-li vypadat úhledně, ani „nevýstavní“ pes nemůže být ponechán zcela bez úpravy srsti.

Celková úprava srsti se nejčastěji provádí 3–4× ročně a spočívá v trimování srsti a nepříliš razantním zákroku nůžkami. Pokud se jedná o psa, který jezdí na výstavy, a tudíž je u něj důležitý precizní vzhled, je doporučeno nechat úpravu na odborníkovi nebo zkušeném chovateli. Majitel psa, který se nebude zúčastňovat výstav, si základní úpravu srsti může samozřejmě udělat i sám, má-li cit a práce s nůžkami se nebojí. Střih srsti je zejména na výstavách důležitý – jak může psa v očích rozhodčího pozdvihnout, tak může naopak upozornit na jeho nedostatky.

Nejde však jen o líbivý exteriér. Úprava srsti usnadní následnou péči o psa a je i pro samotného psa v mnohých ohledech přínosná. Ať už se jedná o provzdušnění oblasti blízko ušních zvukovodů, nebo vystříhání dlouhé srsti mezi polštářky na tlapkách, kde se bez jejich úpravy snadno zachytávají nečistoty a v zimě se tvoří ledové kuličky, které psa při chůzi velmi tlačí, nebo dokonce odírají.

Úprava špringršpaněla je velice podobná úpravě anglického kokršpaněla. Střih je zaměřen jen na určité oblasti těla, kdy se největšího zásahu nůžkami dočká krk, základna ušních boltců a tlapky. Určitou úpravu však potřebuje i hlava, hlezna, zarovnají se různě dlouhé chlupy na břiše, stehnech, hrudníku a v neposlední řadě i na ocase.

Zajímavosti z chovu

Dlouho byl anglickému špringršpanělovi kupírován ocas. Dnes je to věc spíše ojedinělá. Nadále se kupíruje v některých pracovních liniích, ve státech, kde není kupírování ocasu zakázáno. Délka ocasu může být ponechána, nebo kupírována, záleží na pravidlech daného státu i na rozhodnutí chovatele.

Štěňata se rodí téměř bílá, vybarvují se až po pár dnech. Tečkování se objevuje až u větších štěňat. Tečkování v srsti je zcela běžné a jedinců bez těchto malých tmavých teček v srsti je opravdu minimum. Trochu jiné zbarvení srsti je v Americe. Tam se chov zpravidla zaměřuje na bílou barvu bez teček. Líbivá, ale ne povinná je bílá lysinka. Kromě nejčastějšího játrově–bílého zbarvení se objevuje i černo–bílé zbarvení, a výrazně méně je trikolorních jedinců (černá–tříslová–bílá nebo hnědá–tříslová–bílá).

Při klidné chůzi je u tohoto plemene typický mimochod. Třebaže tento pohyb není příliš elegantní, když se špringr dá do klusu, je jeho pohyb nadmíru poutavý a lehký.

Zdraví špringršpanělů

Nejvýrazněji se toto plemeno potýká s onemocněním očí zvaným PRA, fucosidózou (fuccocidosis) a s dysplazií kyčelních kloubů. Problémem u prvních dvou jmenovaných je, že se chovatelé na ně zaměřili poměrně v nedávné době, a co se týče PRA (progresní atrofie sítnice – progrese retinal atrophy), momentálně je jí v chovu postiženo poměrně velké procento jedinců. Vedle PRA je vcelku velkým strašákem fucosidóza (progresivní neurologické onemocnění napadající centrální nervový systém). Je to onemocnění velmi podobné epilepsii, ale je neléčitelné a postižený jedinec umírá již do dvou let věku. Nemoc se bohužel dědí recesivně, a tudíž chovný jedinec může být nositelem této nemoci, aniž by se u něj viditelně projevila. Při spojení s druhým nositelem této skryté nemoci se však může narodit až 25 % nemocných jedinců. Proto je velmi důležité, aby alespoň jeden jedinec z páru byl na fucosidózu vyšetřen. V chovu anglického špringršpaněla je pojem fucosidóza dobře znám, ale neprojevuje se u příliš velkého procenta psů. Naštěstí je možné obě zmiňovaná onemocnění nejen včas odhalit, ale vyšetřením chovných jedinců a nezařazením postižených jedinců by se tato onemocnění mohlo podařit eliminovat z chovu. Bohužel testování jedinců je teprve v začátcích, ve většině států je jen doporučené, nikoli povinné, a proto ještě nějaký čas potrvá, než budou zmiňované nemoci z chovu vytlačeny. Snad bude přibývat zodpovědných chovatelů, kteří vedle výborného exteriéru, typické povahy a loveckého nadšení svých psů budou dbát i na jejich zdraví.

Dysplazie kyčelních kloubů se již dlouho a vcelku běžně kontroluje a jen výjimečně se u špringrů objevuje v těžké formě. S čím se však majitelé a jejich psi mohou potýkat, jsou záněty zvukovodů, které mohou být i chronické. Proto je pravidelná kontrola zvukovodů nutností. Každopádně přemíra jejich čištění může být i na škodu, neboť se ucho může stát přecitlivělým. V malé míře se můžeme u špringršpanělů setkat s různými alergiemi, infekčním zánětem meziprstí nebo se zánětem kůže. Problém také někdy dělají volnější víčka, která jsou nezřídka na hranici s ektropiem. Anglický špringršpaněl se zpravidla dožívá 13–14 let.

A jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Mozkovna i tlama jsou poměrně široké a stop je zřetelný. Mezi očima je patrná rýha. Tato rýha se postupně ztrácí od čela směrem k týlnímu hrbolu, který nesmí být výrazný. Pod očima je výrazná modelace tlamy. Pysky jsou dostatečně hluboké a hranaté. Čelisti mají perfektní nůžkový skus, kompletní a dobře postavené řezáky. Líce jsou ploché. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, ani vystouplé, ani zapadlé. Spojivky nejsou viditelné. Mají tmavě oříškovou barvu. Světlé oko je nežádoucí. Uši mají tvar křídel, jsou poměrně dlouhé, dobře přiléhají k hlavě a jsou nasazené v linii očí. Vždy jsou pokryty dlouhou srstí. Krk je silný a svalnatý, bez volné kůže a laloku. Směrem k hlavě se zeštíhluje. Celkově je tělo anglického špringršpaněla silné, ani příliš krátké, ani příliš dlouhé. Hrudník je hluboký a prostorný. Ocas, ať už je, či není kupírovaný, je nízko nasazený, nikdy nesmí být nesený nad úrovní hřbetu a je stále v živém pohybu. Nekupírovaný ocas má mít navíc krásnou vlajku a musí být přirozeně dlouhý ke svému tělu. Končetiny jsou přirozeně rovné, tlapy pevné, kompaktní, dobře zaoblené, se silnými polštářky. Srst je přiléhavá, rovná a odolná proti vlivům počasí. Nikdy není hrubá. Na uších, zadních stranách končetin a spodní linii těla tvoří mírné praporce. Zbarvení je játrová a bílá, černá a bílá nebo některé z těchto zbarvení se znaky pálení. Kohoutková výška se pohybuje okolo 51 cm.