Šeltie - Šetlendský ovčák


Bohužel o původu šeltie je známo opravdu pramálo. Nezachovaly se žádné písemnosti, ani jiné doklady, kdy a jak šeltie vznikla. Jisté je pouze to, že...

Bohužel o původu Šeltie je známo opravdu pramálo. Nezachovaly se žádné písemnosti, ani jiné doklady, kdy a jak šeltie vznikla. Jisté je pouze to, že pochází z hornatých Shetlandských ostrovů. Zima je zde poměrně mírná, avšak velmi dlouhá (průměrná roční teplota je cca 7°C). Výhodou Shetlandských ostrovů je úplná absence velkých šelem, které by stáda hospodářských zvířat mohly napadat. Avšak žádné velké, volně se pasoucí stádo, se neobejde bez dobrého ovčáckého psa. Pro zdejší potřeby to musel být malý, skromný, houževnatý pes, tedy-- Shetland Sheepdog (šetlendský ovčák), u nás znám zejména pod názvem: šeltie.

Odborníci pouze odhadují, která plemena měla podíl na utváření vzhledu šeltie. Byl to vallhund, King charles španěl, islandský ovčák, nebo snad nějaký místní či severský špic? Kdo ví. Co jediné je jisté, že do zušlechťování byla zapojena také kolie, neboli Skotský ovčák. Protože vše nasvědčuje tomu, že šeltie je plemeno starší a původnější než kolie, není pochyb, že šeltie nevznikla “z kolie”, tedy není její miniaturní formou. Měly však některé stejné předky. Traduje se, že první šeltie byly k vidění cca od roku 1840, přesto si jí širší veřejnost začala všímat až začátkem 20. století. V roce 1906 byl na Shetlandských ostrovech založen první Klub šeltií a ve stejném roce se poprvé objevila na výstavě. První “oficiální” označení tohoto inteligentního chlupáče znělo “Shetland Collies”, což se však chovatelům kolií nelíbilo a po jejich protestech musel být název změněn do podoby, jakou známe dnes.

Již v roce 1914 (někdy se hovoří o roku 1909) byla šeltie anglickým Kennel Clubem uznána jako samostatné plemeno. Bylo rozhodnuto, že cílem chovu bude vytvoření “miniaturní kolie”, s výškou 38 cm. Jistě není od věci se zmínit, že první představy také hovořily o krátkosrsté variantě (po vzoru kolie), avšak její obliba byla pramalá, a tak se při tvorbě standardu kolem roku 1928 tato varianta zamítla. Nelze opomenout snažení, (či pouhý experiment?) slečny Huphries, která se pokusila u šeltií za pomocí přikřížení kolie získat zbarvení známé jako blue merle - modré mramorování, (do té doby u šeltie nevídané), zkřížením feny kolie malého vzrůstu jménem “Teena” a psa šeltie “Wallace”. Právě křížení s koliemi v minulosti je dáváno za vinu stále se objevujících problémů s kohoutkovou výškou šeltie, která nezřídka přesahuje povolenou horní hranici.

Šeltie je po všech stránkách nenáročná a výborně se hodí i pro začátečníky. Nehodí se však do příliš hlučné a nevyrovnané rodiny, k lidem uzurpátorským a tvrdým. Všude jinde a ve všech prostorových podmínkách (malý byt, malá zahrádka, velký statek…), bude velice šťastná. K celé rodině se chová neuvěřitelně mile a je na ni velmi citově vázána. Šeltie je hravá a svou vitalitu si udrží až do vysokého stáří. K dětem se chová velice ohleduplně. Doslova cítí jejich bezmocnost, což ji nutí, aby si s nimi hrála opatrně. Dokonce se snaží vyplnit jejich povely. Právě pro její citlivou a trpělivou povahu by ji měli rodiče před dětmi svým způsobem chránit a dětem především vysvětlit, jak si s psíkem hrát mohou a jak nikoliv. Může se stát, že šeltie vyrůstající v rodině bez dětí, (případně přijde-li s nimi jen občas do styku), se k nim bude chovat rezervovaně. Nikdy však není agresivní! Jen z nich může být natolik vyvedena z míry, že se raději velkým obloukem uchýlí do ústraní.

Jako snad u každého plemene, tak i u šeltie je důležitá při výchově a výcviku důslednost. Malá důslednost = malé spolehnutí, že požadovanou věc provede tak, jak by jste si přáli. Ale důslednost neznamená trestání! Jakýkoliv tělesný trest, ale i zlostný křik bere velmi osobně, uzavírá se do sebe, stává se ustrašenou a rychle ztrácí důvěru ke svému pánovi. Pro “vysvětlení” co je správné a co špatné, většinou bohatě postačí správná intonace hlasu. To, že se s ní její páníček bezprostředně po nějaké její lumpačině nebaví a zlobí se na ni, je pro šeltii tím největším trestem. Při výchově a výcviku potřebuje jemný a citlivý přístup. Učí se snadno, rychle a ráda. Jediným problémem při výchově může být, že se zejména v jejím mladém věku projevuje občasná malá koncentrace, což především začátečníkům může činit drobné problémy.

Je poměrně temperamentní, ale ne přehnaně. Charakteristické pro ni je vyskakování na místě a skákání na své oblíbené lidičky, čímž dává najevo, jak je šťastná. Pokud však máte strach, aby vás v sychravém počasí neušpinila apod., můžete ji to odnaučit. Jistě vám to nebude mít za zlé. Ráda šťouchá čumákem (doluje svou hlavou) pod ruku svému pánovi, čímž chce něco “říci”, (např. že je s vámi ráda, nebo také že chce, aby jste se s ní šli projít). Není těžké porozumět všem jejím gestům.

Šeltie jsou nezřídka spíše nedůvěřivé, či odtažité k cizím lidem. Avšak najdou se i takoví jedinci, kteří milují všechny lidi a hned se s každým kamarádí. Jistě hodně záleží i na socializaci, výchově a “představě” jejich páníčků, jak se má “ideální pes” k okolí chovat.

Takřka postrádá loveckou vášeň, proto s ní nebývají problémy ani při procházkách lesem “na volno”. Navíc sleduje každý krok svého pána, tudíž nějaké větší samovolné vzdalování skoro nepřichází v úvahu. Velmi dobře se snáší s různými domácími zvířaty, včetně psů a koček. Jen u některých dominantnějších psů - samců, je zapotřebí od štěněcího věku dbát na správné chování ke psům stejného pohlaví. Šeltie je dosti živá a někdy má sklony k vyprovokování hry na honěnou za pomoci rozverného štěkotu. Asi právě toto má za příčinu, že se někdy o nich dočtete, že jsou více uštěkané. Pravdou je, že někteří jedinci štěkají více, jiní méně. Záleží totiž nejen na prostředí v jakém žijí, ale i na výchově, nakolik a “na co” své šeltii štěkání dovolíte. Její vzhled nebudí respekt ani strach, přesto svým štěkotem ohlásí každou vítanou i nevítanou návštěvu. Je tedy ostražitým a bdělým hlídačem.

Šeltie je pes vynikajících schopností. Vyniká snad ve všech rychlostních sportech a závodech obratnosti, či ovladatelnosti (miniagility, flybbal…). Má velké předpoklady naučit se všem cvikům poslušnosti a bezesporu ji lze zařadit mezi nejlépe cvičitelná a ovladatelná plemena. Je také vynikajícím partnerem pro pěší turisty, pro jezdce na koni, či milovníky jízdy na kole přírodou. Při základním výcviku je za všech okolností snadno ovladatelná i bez vodítka. Většinou ráda cestuje a poznává nová místa i nové situace. Snadno se přizpůsobí i nepravidelným změnám v množství pohybu. Také (je-li k tomu vedena) miluje práci pastevce. Je dynamická, neúnavná a zvládne sama i větší stádo.

Doposud šeltie patří k nejčastěji chovaným plemenům v Anglii. Vždy se také objevuje na seznamu 20 nejoblíbenějších plemen v Americe. Zajímavé je, že u nás není příliš hojně rozšířena. Snad proto, že se potenciální majitelé obávají neustálého česání, (přitom není čeho se obávat). Nebo proto, že nepůsobí hrozivě a obranářsky?

Ač se to může zdát neuvěřitelné, péče o její krásně bohatou srst není vůbec náročná. Neplstnatí, proto její pročesání postačí pouze jednou za 14 dní. Jen problematickým místům, jakými je srst kolem uší a pod lokty je vhodné při česání věnovat zvýšenou pozornost. Srst šeltie jednou, či dvakrát ročně zcela vylíná, ale poměrně rychle se opět obnoví. Vypadává po chumáčcích a česat srst v tomto období je nutné častěji. Línání u psů není většinou tolik intenzivní jako u fen. Koupání se nedoporučuje pokud možno častěji jak jednou ročně, či v případech nezbytné nutnosti. Koupáním se totiž ztrácí tuk z kůže, (tolik potřebný pro kvalitní a zdravou srst) a uvolňuje se spodní srst. Od patního kloubu dolů by měla být srst krátká. Proto je-li zapotřebí, před výstavou se v těchto místech mírně a citlivě upraví nůžkami. Na výstavu je nutné šeltii předvést v dobré kondici, což se týče zejména bohatosti srsti.

Feny zpočátku hárají ve větších časových intervalech, tedy cca co 9 měsíců a průměrný počet štěňat ve vrhu jsou 4. Především ve stáří mají velký apetit, což způsobuje jejich tloustnutí, proto je nutné hlídat, aby neměla nadbytečná kila. Nezřídka se dožívá 16 let.

Asi nejznámějším dědičným onemocněním recesivního charakteru, které je u šeltií známo, (ale nepostihuje podle výzkumů v Severní Americe více jak 10% šeltií) je choroidální hypoplasie (zkratka CEA) - - oční anomálie. Při vážnějším průběhu může způsobit oslepnutí na jedno, i na obě oči. Již u 6 týdenního štěněte může veterinární lékař určit, zda štěně tuto vadu má či nikoliv. Přesto diagnóza nemusí být vždy 100%. Především chovatelé z Holandska (ale i Severní Ameriky, a dalších zemí různých světadílů) tvrdě bojují pro potlačení této vady. Občas se může objevit i zákal rohovky - jako důsledek poruchy látkové výměny, či chronické dráždění oční koule způsobené nárůstem druhé řady řas. (Z knihy: Domácí lékař vašeho psa, E.Allan a R.Blogg, nakl.Cesty, 1999).

Hlava šeltie je úzká, s lehkým, ale zřetelným stopem. Pigment je vždy černý, tedy nosní houba, víčka a pysky jsou černě zbarveny. Oči tvaru mandlového, šikmo posazené, tmavě hnědé barvy, ale u zbarvení srsti merle mohou být i modré, modrobílé, či modročerno skvrnité, vždy s pohledem živým, ale zároveň mírným. Je-li pes v klidu, drží uši položeny vzad, při pozornosti je staví - vztyčuje, přičemž horní polovina uší je překlopena směrem dolů, tedy jsou jen částečně vzpřímené. Skus je nůžkový. Krk je dobře klenutý a měl by být dostatečně dlouhý, což zvýrazňuje eleganci šeltie. Hřbet rovný, ale nad bederní partii se pozvolna svažuje. Hrudník dosahuje až k loktům. Ocas díky spádité zádi nízko nasazený, je rovný, při vzrušení se zvedá až na úroveň hřbetu, ale neměl by být zvedán výše. Končetiny rovné, silné a svalnaté, s oválnými tlapkami a dobře uzavřenými prsty. Srst dlouhá, rovná, poněkud tvrdá, s hustou a měkkou podsadou. Zejména bujná je srst kolem krku (hříva). Pouze v obličeji, na konci uší a na přední části končetin je krátká a přiléhavá. Nejoblíbenějším zbarvením je barva zlatá (světle zlatá až tmavý mahagon), dalším častým zbarvením je trikolor (černá, bílá a tříslově zbarvené znaky). Nezřídka se objevuje a pozornost vzbuzuje zbarvení blue merle, neboli mramorovaná (jasně stříbřitá modř s černým tečkováním a tzv. mramorováním, většinou ještě se sytě zlatými znaky), dalším možným zbarvením je černobílá. U žádného zbarvení by neměly bílé znaky zaujímat více jak 50%. Možnost krytí různě barevných jedinců navzájem má jistá pravidla. Pouze trikolorní jedinec může být spojen s jedincem kteréhokoliv zbarvení. Výška psa je 37 cm a výška feny 35,5 cm, povolená tolerance je +- 1,5 cm, a váha cca 6 - 9 kg.

Ve věku 8 týdnů má většina štěňat šeltie uši zcela svěšené. Postupem času se napřimují a může se stát, že někdy ve věku 3 až 6 měsíců se vztyčí a narovnají zcela. Šeltie, jak jsme si řekli, mají konce vzpřímených ušních boltců klopené dolů, proto se zavčasu poraďte s chovatelem jak postupovat, dojde-li ke vztyčení celého ucha. U štěňat šeltií je také zapotřebí kontrolovat výměnu zubů. Mléčný chrup nezřídka příliš pevně drží a nechce ustoupit zubům trvalým. Stále nepotlačeným problémem je u šeltií chudozubost (absence některých zubů). Právě tento problém, společně s problémem přerostlých jedinců mějte na paměti při výběru chovatele, od kterého si chcete štěně koupit - chcete-li se věnovat chovu.

Velmi děkuji chovatelce šeltií Ingrid Dedkové, (ch.s. Bohemia Platina) Rychvald 80, 735 32, http://chs-platina.webpark.cz/sheltie/sheltie.htm, za dohled nad obsahem tohoto textu.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5


Autor textu a fotografií Eva Nohelová

Ve velmi mladém dětském věku jsem tajně chodila v dírou v plotě na cvičiště psů a cvičila tam maltézského psíka mých rodičů. Domů jsem vodila toulavé psy a přesvědčovala rodiče, jak by i tito psi potřebovali domov. Rodiče vždy dovolili jednu noc. A tím to všechno začalo…

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře