Výmarský ohař

Lovecká plemena jako celek mají dalekosáhlou historii, přičemž ohaři se postupem času vyvinuli především z honičů. I když je výmarský ohař řazen mezi ohaře s nejdelší historií, jeho cílený chov písemně zaznamenávaný nemá delšího trvání než přibližně 200 let.

Obraz jako důkaz?

O mnohem delší existenci výmarského ohaře jsou však přesvědčeni mnozí kynologičtí odborníci. Může za to jeden jediný obraz, který má sloužit jako první záznam o výmarských ohařích v 17. století. Namaloval jej Antonish van Dyck a je na něm vyobrazen princ Ruprecht (Rupert) Falcký, vévoda z Cumberlandu, coby asi jedenáctiletý s loveckým psem velmi výrazně připomínajícím právě stříbrošedého výmarského ohaře. Mimochodem, Ruprecht byl syn Fridricha V. Falckého a Alžběty Stuartovny a narodil se v Praze. Tento obraz byl namalován v období 1631–1632 a běžně je veřejnosti představován jako obraz prince Ruprechta s dánskou dogou. Jestli se nakonec jedná o dánskou dogu, nebo předchůdce výmarského ohaře, těžko soudit, s přihlédnutím k tomu, že se jedná o malbu, nikoli fotografii. Pravdou zůstává, že typově má k dánské doze vyobrazený pes poměrně daleko. Také není zcela jasné, zda byl obraz namalován v Haagu, tedy v Nizozemsku, nebo na dvoře Karla I. Stuarta. Zůstává tedy otázkou, kde se malovaný pes vyskytoval. Princ Ruprecht totiž v roce 1632 přecestoval z Haagu na dvůr Karla I. (král Anglie, Skotska a Irska), kde strávil několik dalších let.

Pokud se však budeme řídit racionálním uvažováním, nemůže být jeden obraz důkazem o existenci plemene, nýbrž jen důkazem, že v tu dobu existovali výmarskému ohaři podobní psi a zároveň že stříbrošedé zbarvení výmarského ohaře nepřišlo poprvé na svět až zkřížením či přikřížením některých již existujících plemen v 19. století.

Kdy začal opravdový chov?

Nebudeme-li se chytat každého náhodného, jediného a jedinečného vyobrazení a budeme trvat na dalších, jasnějších důkazech, musíme se přiklonit k názoru, že jeho existenci je nutné datovat až k počátku opravdového chovu zaměřeného na určitý jeden typ loveckého psa – výmarského ohaře. To se psal přibližně rok 1810 a prvenství chovu výmaráků je přiřknuto Karlu Augustovi (1757–1828). Přesto standard uvádí, že až rok 1890 je ten správný, kdy začal plánovaný a vedený chov v plemenné knize. Ovšem máme zde další nesrovnalost. Velkovévoda K. August opravdu začal jako první s řízeným chovem výmarských ohařů, byť bez zápisu do ještě neexistujících plemenných knih. Avšak odkud získal první jedince, je dodnes otázkou sporů. Jako nejpodloženější verze se nabízí původ na českém území. Karel August sem přijel na konci 18. století do lázní a samozřejmě jako vášnivý lovec si neodpustil i tady se této zálibě věnovat. Když uviděl tyto silné šedé houževnaté psy v panství Auersperků, byl natolik uchvácen, že je chtěl nejen vlastnit, ale i chovat. O takovém počátku chovu výmaranů píše německý kynolog Emil Ilger na začátku 20. století.

Druhou verzí je dovoz těchto psů K. Augustem z Francie. Ovšem dnes je skoro jisté, že se ve Francii v tu dobu rozhodně žádní lovečtí psi stříbrošedé barvy nevyskytovali. Mělo se jednat o (hrubosrsté) grifony krále Ludvíka svatého, jenže ti se nikdy nevyskytovali v šedostříbrné barvě. Nejpravděpodobněji se zpravidla jednalo o modré bělouše. Tedy francouzský původ je vhodné ze seznamu možností vyloučit. Hovoří se také o přikřížení německých honičů, psa svatohubertského (bloodhounda), snad i pointera či některého ze španělských loveckých plemen.

Často se objevuje názor, že modré zbarvení získali výmaři z křížení s modrými dogami. To je však velmi málo pravděpodobné. Značí to už fakt, že štěňata výmarů jsou světlounce modrooká a jejich barva se časem radikálně změní. Spíš se jednalo o náhodně stejný vývoj barvy těchto dvou plemen, z nichž každé šlo svou samostatnou cestou bez nějakého společného propojení.

Kteří psi nakonec opravdu byli použiti v chovu, nebo zda K. August stavěl jen na příbuzenské plemenitbě dovezených psů, se asi také nikdy nepodaří zjistit. Velkovévoda August nechtěl, aby jeho šlechtěné psy vlastnil a choval někdo jiný, než on sám uzná za vhodné. V tu dobu bylo ještě mnoho zvěře v lesích a na polích a dobří lovečtí psi byli žádaní a vážení. Zpočátku byli specializací tehdejších výmarských ohařů divočáci a jeleni, ale občasně i medvědi a vlci. Ovšem jak této zvěře ubývalo, rozšiřovala se původní specializace na další zvěř, jako spárkatou, či dokonce pernatou. Sasko–výmarský velkovévoda Karel August z Výmaru (Duryňsko, střední Německo) byl uznávaným lovcem a říkalo se, že je to král mezi lovci a nejlepší lovec mezi králi. Měl tedy na své psy vysoké pracovní nároky při zachování zvláštního zbarvení. Ze svého postu velkovévody mohl určovat, kdo smí tyto psy vlastnit a kam se chov bude ubírat, a tak se výmarští ohaři po dlouhou dobu nedostali mimo aristokracii. Přísně trval na tom, že tito psi mohou být drženi jen za účelem lovu. Výmarští ohaři se po celé 18. a 19. století příliš nerozšířili a nebyli příliš známi u širší veřejnosti.

Jak je tomu s dlouhosrstou variantou

Dlouhosrstí jedinci se začali objevovat zřejmě až ve druhé polovině 19. století. Nikdo však neměl chuť chovat dlouhosrsté ohaře, a tak bývala tato štěňata bez milosti utrácena. Přestože geny pro krátkou srst jsou dominantní, stávalo se, že čas od času byla výjimečně krátkosrstost potlačena a narodil se i po letech čistokrevného chovu na krátkosrstých jedincích nějaký dlouhosrstý potomek.

Postupem času dal i těmto nekrátkosrstým variantám některý chovatel šanci, a i když velice dlouho nebyly uznány, a tedy ani zapisovány do plemenných knih, přežily, byť ve velmi malém počtu, do dnešní doby. Až do 30. let 20. století byla dlouhosrstá i hrubosrstá varianta všeobecně odmítána. Naštěstí Ludwig von Mérey von Kapos Mére (Rakušan známý pod jménem Hegendorf) našel zalíbení v dlouhosrsté variantě a společně s mysliveckým radou O. Stockmeyerem se jim podařilo dlouhosrstého výmarského ohaře prosadit. Poměrně brzy od počátku jejich snažení, v roce 1935, byla dlouhosrstá varianta mezinárodně uznána FCI.

Dlouhosrstý výmarský ohař se nestal novým plemenem, nýbrž byla povolena dlouhosrstá varianta výmarského ohaře. Standard je tedy shodný, až na popis srsti a to, že dlouhosrsté variantě se od počátku jejího chovu nechává ocas v přirozené délce bez kupírování.

Němečtí chovatelé však z uznání dlouhosrsté varianty nebyli rozhodně nadšeni. Toto odmítání bylo zjemněno až po uplynutí dlouhého času. Vždyť až v roce 1963 se v Německu začalo s chovem dlouhosrsté varianty. Do té doby se jí plně věnovali pouze Rakušané a ti také dali základ německému chovu. A třebaže je dnes Německo státem s největším počtem dlouhosrstých výmarských ohařů, jejich pomyslnou domovinou zůstává Rakousko. Dnes můžeme jen litovat genetického materiálu, který se ztratil kvůli lidské malichernosti.

Zpočátku dokonce byli běžnější hrubosrstí výmarští ohaři než dlouhosrstí. Hrubosrstá varianta však nikdy nebyla uznána jako výmarský ohař. Přesto i hrubosrstá varianta dostala poněkud kuriózním způsobem šanci. Těchto vlastně již v typu ustálených psů se ujali v 60. letech 20. století slovenští myslivci a rychle a relativně snadno z nich vytvořili nové plemeno – slovenského hrubosrstého ohaře. Přesto ještě v 70. letech 20. století byli zapisováni do chovné knihy jako „hrubosrstí výmarští ohaři“, třebaže nikdy nebyli FCI uznáni jako výmarští ohaři. Že se stal doslova ze dne na den z hrubosrstého výmara slovenský hrubosrstý ohař, je však jen dobře. Dostal druhou šanci, kterou slovenští chovatelé využili naplno a neponechali mu jen stříbřitě šedou barvu, ale standard povoluje i jiná zbarvení, např. psy s plotnami. Až do 70. let 20. století se všechny 3 varianty za určitých podmínek mezi sebou křížily. Něco podobného se dělo i v 90. letech 20. století, kdy bylo rozhodnuto, že se povolí vzájemné křížení vybraných psů a fen dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Cílem bylo zlepšení kvalit chovu, lepší koeficient příbuznosti a zvýšení počtu jedinců dlouhosrsté varianty. Tento záměr schválil FCI.

Přísná pravidla po velmi dlouhou dobu

V roce 1880 bylo na výstavě v Berlíně vystaveno na 14 výmarských ohařů. V tu dobu však ještě byli zapisováni a vedeni jako „varianta krátkosrstého německého ohaře“. Na konci 19. století byli výmarani chováni ve třech liniích. Rozlišovali se: 1. durynští ohaři z výmarské oblasti – což byl nejstarší a výchozí typ, 2. sanderlebenští psi (od chovatele Pitschkeho) a 3. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha. V roce 1896 byl v Německu uznán jako samostatné plemeno, byl vytvořen standard a zvolen oficiální název. O přikřižování jiných plemen se ani neuvažovalo, a výmarský ohař je tedy považován za nejstarší německé plemeno ohařů, které bylo chováno čistokrevně minimálně od samotného počátku 20. století.

Následující rok, tedy v roce 1897, byl založen klub specializovaný na výmarské ohaře a v Erfurtu se několik chovatelů dohodlo, že tohoto psa mohou chovat jen pečlivě vybraní členové založeného klubu. Jestliže by musel jít výmaran do jiných rukou, musel by být předně vykastrován. Pravidla byla nemilosrdná, chovy byly kontrolovány a nepovolená štěňata utracována. Stejně jako předchůdce těchto zásadových chovatelů Karel August i oni dělali vše pro to, aby výmarského ohaře vlastnili jen myslivci a lovci, tedy aby byl pouze a jen lovecky využíván. Rozhodně se klub nesnažil o propagaci plemene, jak by se dalo čekat. Dokonce členové klubu byli přesvědčeni, že průměrný lovec není schopen dostatečně ocenit kvality tohoto plemene, a tedy ani mu dělat dobré jméno. Tito chovatelé, členové klubu, vždy velmi zvažovali a radili se, komu štěně prodají a komu ne. Zejména proto se výmarští ohaři ani v tuto pokročilou dobu příliš nerozšířili do povědomí lidí, i když na pohled učarují snad každému, a to i nekynologovi.

Začátkem 20. století měl hlavní slovo mjr. Robert A. D. Herbert (zemřel v roce 1939). Ten choval výmarské ohaře pod chovatelkou stanicí v.d.Wulssriede a byl znám svým nekompromisním chováním, jasným pohledem na věc a rázností sobě vlastní, co se chovu výmarských ohařů týkalo. Dalším rozhodně důležitým jménem je Heinz Reuper a jeho chovatelská stanice Zenthof. Tento dlouhodobý německý chovatel výmarských ohařů (nikoli velkochovatel – za svou existenci od roku 1925 do roku 1995 odchoval 30 vrhů), byl ve 20. století věhlasným rozhodčím a vedl s citem chov výmarských ohařů tím správným směrem.

Od počátku 21. století se zvedl zájem o výmaráky a počet členů v klubu výmarských ohařů se pohyboval kolem čísla 500. V tu dobu byl změněn standard, přesněji s platností od 1. 7. 2002. Ročně je zapsáno kolem 100 štěňat a mnohem častěji je vidět výmara v rukou nemyslivců.

Starší literatura jej zkráceně označuje s dlouhým „a“ jako „výmarán“, dnes se můžeme hovorově setkat jak s pojmem „výmar“, tak „výmaran“. Zajímavostí je používání květnatého „stříbrný duch“.

Jak se do Ameriky dostal …

Se členy klubu na počátku 20. století lovil nejednou Američan Howard Knight. Tomu se výmaři natolik líbili, že si po dlouhé době prosadil odvezení jednoho chovného páru do Ameriky. Ovšem až doma zjistil, že byl oklamán, protože oba jedinci byli vykastrováni. To se psal rok 1919. Jeho nadšení pro výmarany bylo však tak velké, že po necelých 10 letech se mu přeci jen podařilo získat psa Marse a feny Dorle a Auru. Na nich byl před vypuknutím 2. světové války založen americký chov. Americký klub pro chovatele výmarských ohařů byl založen v roce 1941 a v roce 1943 AKC toto plemeno oficiálně uznal. Nicméně byl Knight stejně tvrdý jako chovatelé, od kterých výmarany získal. I v Americe museli výmary chovat pouze členové klubu a nevhodná či jinde narozená štěňata byla utrácena. V tu dobu patřili výmarští ohaři mezi nejdražší štěňata na světě. Jejich počet se však rychle násobil, až i Knight ztratil přehled i moc nad všemi jedinci chovanými v USA.

Zajímavostí je, že i dnes AKC uznává pouze krátkosrstou variantu. Přesto je několik dlouhosrstých exemplářů i v USA a chovatelé se je snaží prosadit.

Chov na území České republiky

Psi velmi podobní výmarskému ohaři, a dost nepochybně tedy i předchůdci výmarských ohařů byli chováni Auersperky v 17. století ve Vlašimi, Žlebech a Nasavrkách. Údajně vzešli z albínů a z křížení pointrů a také místních krátkosrstých ohařů. To uvádí mimo jiné Václav Fuks na přelomu 19. a 20. století. Že existovali již v 17. století psi tohoto typu, avšak rozhodně ještě nebyli chováni čistokrevně, jak je psáno výše, je zřejmé. Ovšem je také pravda, že následující dvě století o těchto psech na našem území není ani zmínka.

Další záznamy o vlastnění výmarů na území dnešní České republiky pocházejí až z roku 1910 a vlastnila je výhradně nečeská šlechta. K prvním zápisům do plemenné knihy, vedené Karlem Podhájským, došlo až v roce 1923, přičemž byli zapsáni jako první výmaři dva „čeští“ a dva importy. Již v roce 1924 bylo na výstavě psů v Olomouci vystaveno 6 výmarských ohařů. Zmiňované importy dovezl Richard Tománek z Lübecku a jednalo se o psa Arga von Rundhof a fenu Gerdu von Berchtoldsburg–Schleisingen. Na tomto páru R. Tománek založil chov a odchovával výmarské ohaře „z Baltu“. První dva vrhy v této chovatelské stanici se narodily v roce 1926. R. Tománek je považován za zakladatele chovu výmaráků u nás, třebaže ve stejném období se výmarských ohařů objevilo více, např. pes pana Blažeje, kterého dostal od hraběnky Kinské. V roce 1926 se také narodila štěňata výmaráků v chovatelské stanici „Bělá“ v Brně u K. Matějů.

Na konci 30. let 20. století byli výmarští ohaři chováni ve třech samostatných krevních liniích. Z českých známých chovatelů výmarských ohařů kolem poloviny 20. století je třeba jmenovat zakladatele českého klubu MUDr. Jana Fialu a Kolomana Slimáka ze Slovenska (ch. s. z Povážia). Významným chovatelem dlouhosrsté varianty byl Stanislav Kulanda (ch. s. „z Vlčavských břehů“). Zejména v 50. letech 20. století došlo k mnoha importům.

V 60. letech 20. století početně výrazně převyšovali krátkosrstí výmarští ohaři, ale bylo i 10 chovných hrubosrstých a jen jediný dlouhosrstý jedinec. Zpočátku se u nás sdružovali chovatelé výmarských ohařů v klubu krátkosrstých ohařů. Až v roce 1966 byl v Praze založen přímo Klub chovatelů výmarských ohařů. Velké diskuse byly vedeny o tom, zda chov zaměřit jen na krátkosrsté výmarské ohaře, nebo chovat i hrubosrstou a dlouhosrstou formu. Nakonec bylo rozhodnuto, že se zachovají všechny 3 varianty a budou se chovat odděleně, třebaže nejsou uznány FCI.

Především je to lovecké plemeno, na to se nesmí zapomínat!

Je to pes, který potřebuje zaměstnání, nechce se jen povalovat a chodit na krátké procházky. Chce práci, chce zábavu. Rozhodně by si jej neměl pořizovat někdo, kdo má málo času a očekává, že výmarák bude spokojený na velké oplocené zahradě. Ani na sebevětší zahradě nebude. Velmi uvítá a měl by být prioritní lovecký výcvik. Říká se, že ohaři pracují z lásky k lovu, ale výmaran je výjimka, ten pracuje z lásky ke svému pánovi. Se složením zkoušek nemá problémy a v lese pracuje s nadšením. Co se týče práce na poli, má tendence se držet poměrně blízko svého lovce, nemá snahu příliš daleko odbíhat, ale přesto je dostatečně samostatný. Je ochotný v lese pracovat i s „náhradním majitelem“, tedy je možné jej nechat vycvičit odborníkem na lovecký výcvik a dále dovolit ho lovecky využívat. Ovšem ne vždy tyto možnosti jsou. Pak výmarský ohař vezme zavděk i jinou, náhradní činností, jako např. agility nebo výcvikem poslušnosti.

Výmarák je pes, který se hodí pro práci v lese a na poli snad pro všechno. Vyhledává systematicky a vytrvale, nechová se ale přespříliš temperamentně ani zbrkle. Spolehlivě vystavuje a zvládne i práci ve vodě. Je bez debat všestranný. Kromě zkoušek, které může dělat každý výmarský ohař s průkazem původu, se může účastnit i tří prestižních českých vrcholových soutěží. Jedná se o: Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Karla Podhajského a Memoriál Jindřicha Steinitze. Kromě kvality nosu se zde posuzuje také ovladatelnost psa, což je u loveckého psa samozřejmě také velmi důležité.

Když se nemůžete aktivně věnovat myslivosti, možností, čím svého psa zabavit, je spousta. Je vhodné zpočátku svého psa vést všestranně a sledovat, k čemu tíhne nejvíce, co mu jde a z čeho naopak není nadšený. Podle toho je možné zvolit optimální sport, který bude vyhovovat psovi i vám. Rozhodně nezůstaňte jen u krátkých procházek. Výmarákovi nestačí, a i když vám to neřekne, bude nešťastný. Bude se chovat hyperaktivně, destruktivně a nezvladatelně, nebo naopak propadne apatičnosti. Nic z toho není dobré.

Na lovecké plemeno až neuvěřitelná všestrannost

Když se po 2. světové válce rozšířil do USA, získal si ihned neuvěřitelné množství nadšenců. Jeho velká obliba setrvává v Americe dodnes a vděčí za to nejen mystickému vzhledu, ale také všestranné povaze. Nejedná se jen o všestranné lovecké využití, ale využití pracovního potenciálu i v jiných oblastech. A tak se s výmarským ohařem můžeme setkat u policie, záchranářů i na soutěžích agility, frisbee či dogdancingu. Že i záchranářský výcvik mu svědčí, dokázala Eva Vošmiková s fenou Vandou Anisok, když obsadila před několika lety 1. místo na výběrovém závodě pro mistrovství světa záchranářských psů. Dále např. pes Astor z Lištína Hany Boldysové složil všestrannou zkoušku (stopa, poslušnost, obrana) ZVV1. Zkoušky poslušnosti a ovladatelnosti, jako je ZZO, BH, ZOP, ZPU atd., jsou pro vyzrálého výmarského ohaře poměrně snadnými zkouškami.

Zejména v Americe se hojně využívá u policie, ale i u nás ho tu a tam můžeme spatřit coby psa na pachové práce. Jeho nos je opravdu výborný. Když přidáme výmaří píli a houževnatost, k tomu dostaneme pod kontrolu jeho soustředění, vznikne nám pes neuvěřitelných kvalit. O tom se přesvědčil snad každý, kdo tohoto psa viděl pracovat anebo ho vhodnou formou sám cvičil. Po stopě jde s nízkým nosem a rád pracuje relativně blízko svého pána.

Vedle zmíněné „záchranařiny“ je možné vyzkoušet i třeba zmiňované agility. Je to pes, co rád běhá, rád skáče a dokáže vyvinout značnou rychlost. Zároveň je obratný a tvořivý. Přidá-li se k tomu i ochota a radost z aportování, kterou má také snad každý výmarský ohař v sobě, je vhodným adeptem pro sport zvaný frisbee. Jak bylo již zmíněno, nepohrdne ani výcvikem poslušnosti, neboť je-li správně motivován, baví ho spolupracovat. Jen je nutné myslet na to, že dospívá a tzv. dozraje poměrně pozdě, rozhodně ne dříve než ve dvou letech.

Co od výmarského ohaře můžeme čekat?

Také je nutné si uvědomit jeho velikost v dospělosti, a tedy i větší problémy s výchovou, než když začnete v jeho štěněcím a mladém věku. Výcvik od štěněte je nejen důležitý, ale i o poznání lehčí. Výborné je se přihlásit na dobré kynologické cvičiště, kde se váš pes naučí nejen základům poslušnosti, ale také vhodnému chování mezi ostatními psy a zároveň si zaběhá a částečně vybije energii při hrách s ostatními čtyřnožci. Zkušení kynologové vám také poradí, jak vyřešit běžné domácí problémy při skřípající výchově, a v neposlední řadě zde možná najdete sport, který bude vyhovovat vám oběma. Bohužel ne každý majitel výmara si z jakéhokoliv důvodu může dovolit svému psovi poskytnout nejen lovecký výcvik, ale i následné časté lovecké využití. Lovecký výcvik je pro výmara krásný, ale ne každému psovi je umožněno své umění využívat častěji než párkrát za život.

Výmarský ohař je dostatečně vnímavý, aby pochopil výchovu a jednotlivé cviky. Jen se mu musí umět vysvětlit, že poslouchat se vyplatí. Má výraznou schopnost řešit problémy a je schopen se určité věci učit i napodobovací metodou. Je velice vnímavý také na chyby svého pána. Potřebuje ve výcviku cit, ale zároveň i autoritativní a důsledné chování člověka, který jej vychovává a vede. I když patří ke psům poměrně dobře ovladatelným, chápavým a nadšeným stále něco dělat, rozhodně není vhodný úplně pro každého. Jeho určitá samostatnost a paličatost můžou rozhodit kdekoho, ale především začátečníka ve výchově psů. Jeho výraznou vlastností je také nebojácnost a z toho vyplývající značné sebevědomí. Toto sebevědomí jde ruku v ruce se samostatností, může tedy činit problémy při výchově. Rád si dělá věci po svém a jeho tvrdohlavost je poměrně proslulá. Když se k tomu přidá velká chuť stále něco dělat, lze konstatovat, že není zrovna ideálním psem pro příliš benevolentního člověka a člověka, který si nezřídka rád pohoví. Senzibilita výmarského ohaře je vcelku všestranná, a je tedy jen na člověku, jak si s ní poradí. Rozhodně patří do rukou vyrovnaného člověka, který se rád pohybuje, nejlépe v přírodě.

Zajímavostí je, že výmaran je jediný ohař v historii kynologie, který v jednu dobu vedle loveckých zkoušek byl podrobován zkoušce vyžadující „ostrost na člověka“. Do dnešní doby je dostatečně ostrý na to, aby pohlídal dům, zejména psi – samci, a zároveň není agresivní, aby se s ním jeho majitel bál jít do společnosti. Zpravidla jsou výmaři velice kamarádští v běžném životě, ale svůj domov si pečlivě střeží. Jsou milé a přátelské povahy, jestliže nemají důvod být ve střehu a dle potřeby výstražně reagovat.

Nutno znovu předeslat, že s jeho tvrdohlavostí se necvičí zrovna snadno a rád si upravuje pravidla hry podle svého. Při výchově je velice důležitá důslednost. Jakékoliv nepozornosti a benevolentnosti velmi rád využije ke svému prospěchu. Důslednost však rozhodně nezaměňujte s tvrdostí. Výcvik musí být prováděn s pochopením, s určitou dávkou jemnosti a zároveň s maximální srozumitelností. Důsledná a rozumná výchova je zcela nezbytná. Rád dlouhodobě, někdy i celoživotně zkouší svého pána, co všechno mu projde, co si může dovolit. Nevychovaný a nedostatečně zaměstnávaný výmar se stává obtížným břemenem rodiny, často i sousedů.

Potřebuje mít silné pouto se svým majitelem, chce být milován a být věrným kamarádem. Společné sportování anebo společná práce toto pouto jen utuží. Říká se, že výmarák je tak dobrý, jak mu to jeho pán dovolí.

Výmarský ohař je sportovec každým coulem a rozhodně nebude rád, když většinu svého života bude muset strávit zavřený v domě anebo uvázaný na vodítko. Je vytrvalý, energický, pracovitý a nerad se nudí. Také rád a dobře plave a nadšeně bude běhat i vedle kola.

Je nutné si ještě před jeho koupí uvědomit, kolik práce a pohybu toto plemeno potřebuje. Když sportováním a prací vybije energii, doma je výtečným, přítulným společníkem. S dětmi vychází zpravidla dobře. Na celou rodinu a zejména na svého pána je poměrně úzce fixován, ale někteří dominantnější jedinci mohou mít tendence velet rodině. Není to však běžný jev.

K jeho ne zrovna příjemným povahovým rysům patří hrabání a zbytečné štěkání. Obojí se dá včas podchytit a vhodnou výchovou a zaměstnáváním je možné oba zlozvyky udržet pod kontrolou. Rozhodně je nutné při prvních náznacích dát psovi srozumitelně a nekompromisně najevo, že takové chování nebudete tolerovat. Je však nezbytné štěkání z nudy zaregistrovat včas a být důsledný. Tento přirozený, ale z lidského pohledu velice nepříjemný a obtěžující zlozvyk nedělá dobrotu ani v domácnosti, ani s ohledem na dobré soužití se sousedy.

K domácím zvířatům se povětšinou bude chovat dobře, pokud k tomu bude správně a dostatečně včas veden. Většina jedinců má i v případě, že není lovecky vedena, výrazný lovecký pud, který se může (ale ani nemusí) projevit nejen v lese. Jsou sice psi, kteří po celý svůj život nevztáhnou zub na jiného čtyřnohého či opeřeného spolubydlícího, ale jejich přirozenost po staletí v nich živená jim říká – lovit. Mnozí lovečtí psi, jsou-li pod dozorem svého pána, ani nepomyslí na možné pronásledování svého malého spolubydlícího, ale jakmile jsou mimo oko a vliv člověka, můžou se chopit příležitosti. Rozhodně ani ten nejhodnější výmarský ohař by neměl být ponechán bez dozoru s ostatními domácími zvířaty jiného druhu. Ve vztahu k jiným psům se ve štěněcím a mladém věku chovají především hravě, v dospělosti někteří jedinci, spíše psi – samci, mohou mít tendence k dominanci.

Vzhled a zdravotní problémy

I když je v povědomí široké veřejnosti, není jich v České republice příliš mnoho. Protože je to plemeno, které může být zařazeno do chovu mimo jiné jen na základě složených loveckých zkoušek a přitom je atraktivní, bohužel se objevuje mnoho štěňat bez původu.

Výmarský ohař se rodí s blankytně modrýma očima a až před dovršením prvního roku věku se oči zbarví jantarově. Ani barva srsti ve dvou měsících rozhodně není konečná a do dospělosti ještě zesvětlá a zvýrazní svou šedostříbrnost.

S touto barvou to od počátku nebylo úplně jednoduché a zjevně to chovatelé věděli – proto si jej střežili jako oko v hlavě. Barvu výmara ovlivňuje zesvětlující faktor a mohla vzniknout pouze díky příbuzenské plemenitbě. Ovšem odborníci již před 100 lety (např. Strebel) upozorňovali na to, že zesvětlující faktor stále více podporovaný v chovu může znamenat stupňující se kožní problémy a špatnou kvalitu funkčnosti kůže. O tom, že chovatelé si v chovu výmarského ohaře toho byli vědomi, svědčí fakt, že ani po tak dlouhou dobu se chov nezvrtl k všeobecně postiženým nebo přecitlivělým jedincům a míra genetických nemocí je na spodní hranici jako u většiny nezdegenerovaných plemen.

Výmarský ohař patří do velkého seznamu plemen, která mohou být postižena dysplazií kyčelních kloubů různého stupně. Také ne zřídka se může objevit přetočení žaludku, tzv. torze žaludku, stejně jako u většiny velkých plemen. I když již spíše výjimečně, ale přeci, je možné u výmarana objevit entropium i ektropium, což je dráždivé vtočení víček dovnitř nebo naopak ven.

U výmarského ohaře se objevují častěji kožní problémy nejrůznějšího charakteru. Může se jednat o kožní problém zvaný nerogenní dermatitida, což je syndrom, který vyvolává u psa olizování především prstů a meziprstí na tlapkách, až slízají srst a škaredě rozedřou kůži do značně velkých boláků. Tímto problémem trpí mnoho plemen (především typu bull), avšak příčina není zatím jednoznačně prokázána. Další problém týkající se kůže spočívá v alergické reakci na pyly, zejména rostlin, anebo na kousnutí hmyzem. Někteří jedinci mohou být alergičtí na pyly stejně jako lidé, ovšem jen zřídkakdy se to odrazí v kýchání, obvyklejší je drbání a svědění kůže. Alergické reakce však mohou být na ledacos, například na mléčné výrobky, nebo i jiné prvky ve stravě. Najít příčinu alergické reakce psa je někdy velmi těžké a většinou na ni za pomoci veterináře může přijít majitel jen soustavným sledováním psa v určitých situacích a podrobným prozkoumáním jeho každodenního života a stravy. Rozhodně nelze podcenit žádný problém a je lepší navštívit veterináře zbytečně než pozdě. Běžně se výmarský ohař dožívá 12–13 let života. Občas se narodí nějaké štěně s paspárky, které musí být co nejdříve odstraněny.

Co vše je ještě zapotřebí

Tento pes se díky krátké srsti zpravidla bez podsady nehodí k celoročnímu ubytování venku. Navíc zavřený sám v kotci by byl doslova nešťastný. Bude spokojený s kombinací zahrady a domu, bude dokonce spokojený i v panelovém bytě, ale samozřejmě nejspokojenější bude v hájence. Má rád přírodu, venkov, ale zvykne si i na život ve městě. Všude bude šťastný za předpokladu bydlení v blízkosti své rodiny a dostatečného vyžití a využití jeho energie.

Péče o zevnějšek výmarana je snadná. Postačí překartáčování, nejlépe kartáčem z přírodních žíní nebo rukavicí na krátkou srst přímo určenou. Čím častěji psa překartáčujete, tím méně budete mít doma chlupů a tím kvalitnější a lesklejší srst bude mít váš pes. Je to otázka tří minut a stojí to rozhodně za to. I dlouhosrstá varianta nevyžaduje nic víc než pročesání a prokartáčování srsti a i toto nezabere jednorázově více než pět minut práce.

I když při pohledu na zbarvení srsti a ještě na její délku se může zdát, že koupání nepotřebuje, není tomu tak. Občasné koupání za pomoci šamponu, tedy jedenkrát za 1–2 měsíce, je potřebné i vhodné. Navíc je zapotřebí dohlédnout na stříhání drápků. Výmarští ohaři je mívají poměrně dlouhé, a pokud se neudržují v přijatelné délce, mohou časem i částečně zdeformovat tlapku. Občas je zapotřebí prohlédnout a případně vhodně ošetřit vnitřní části ušních boltců.

A jak by měl vypadat?

Již při pohledu na hlavu jedince musí být zřejmé, zda se jedná o psa, nebo fenu. Přesto je nutné, aby byla adekvátně široká, s vhodnou délkou a uprostřed čela se nacházela prohlubeň. Týlní hrbol je znatelně vystupující a stejně tak jsou za očima patrné jařmové oblouky. Jantarově zbarvené oči se v dospělosti vyskytují v různých odstínech této barvy, jsou poměrně kulaté a nepatrně šikmo uložené. Oční víčka musí dobře přiléhat. Uši jsou poměrně velké, široké, svislé a vysoko nasazené. Jsou tak dlouhé, aby při natažení dosahovaly přibližně ke koutku tlamy. Při pozornosti jsou lehce dopředu natočené a se záhybem. Nosní houba přesahuje přes spodní čelist, je zvláštně – břidlicově šedě/masově zbarvená, přičemž postupně přechází v šedou. Hřbet nosu je rovný, ale může být i lehce klenutý. Nikdy však nesmí být naopak prohnutý směrem dolů. Pysky na mordě jsou mírně převislé a okraje pysků jsou stejně jako patro a nosní houba masově zbarvené. Skus je vyžadován nůžkový.

Krk nesmí být příliš krátký a navazuje na dobře vyjádřený kohoutek. Hřbet je pevný, rovný a svalnatý. Hrudník a předhrudí mají být dobře vyvinuté, ale ne přehnaně široké, břicho by nemělo být vtažené. Končetiny jsou rovné, dobře zaúhlené, prsty na tlapách těsně sevřené, klenuté a prostřední prsty jsou na první pohled delší. Drápy jsou světle až tmavě šedé. Nasazení ocasu je poněkud pod linií hřbetu, v klidu volně visí dolů, při jakémkoliv vzruchu – pozornosti, je nesen vodorovně či ještě výše. Při výstavním postoji se ocas drží v prodloužené linii hřbetu. Ocas je vždy dobře osrstěn, u dlouhosrsté varianty není nikdy kupírován.

Krátká srst má jen velmi málo podsady nebo je zcela bez podsady, těsně přiléhá ke kůži, je hustá, u krátkosrsté formy je krátká a silná a u dlouhosrsté varianty měkká, polodlouhá (3–5 cm), různě dlouhá na různých částech těla, s podsadou či bez ní, rovná nebo lehce zvlněná a na ocase tvoří vlajku. Dobře osrstěny jsou i tlapy, nejméně srsti je na hlavě. Zbarvení srsti je omezené na nejžádanější stříbrnou nebo pak srnčí hněď či myší šeď. Může se jednat i o přechody mezi těmito barvami. Hlava je obvykle o něco světlejší. Malá bílá skvrna na hrudi či tlapkách je tolerována. Občas se na hřbetě vyskytuje i takzvaný tmavý „úhoří pruh“, který není penalizován. Hnědé či žluté pálení je nepřípustné.

Velikost psů je stanovena na 59–70 cm a fen na 57–65 cm. Hmotnost se pohybuje u psů mezi 30–40 kg a u fen 25–35 kg.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře