Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.

Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod).

 
iFauna.cz » Články » Psi »

Bordeauxská doga

I když se má za to, že bordeauxská doga, stejně jako mnohá dogovitá plemena, pochází z tibetské dogy, pravda to zřejmě nebude. Podle vykopávek je totiž zřejmé, že dogovitá plemena vznikala, vyvíjela se a existovala na různých místech Evropy několik tisíc let před naším letopočtem. A tak rozhodně není vyloučeno, že prapředci bordeauxské dogy existovali a následně se vyvíjeli již před více než 2 000 lety na území Francie, k čemuž se přiklání i mnoho dnešních zdrojů. Je pravdou, že velcí molossoidní psi byli ve Francii známí již ve 14. století, jak dokládá zápis Gastona Phoebuse, hraběte z Foix. Ten se ve své „Knize o lovu“ vyjadřuje o molossech z jihu Francie takto: „… drží svoji kořist lépe, než dokážou tři chrti.“

Fotografie:

 

 

 

 

Najde se někde začátek historie?

Využívání, oblíbenost i vzhled francouzských molossů se však během staletí měnily, a tak není možné s jistotou říci, co je historie bordeauxské dogy a co už není. Prapředci bordeauxské dogy byli uznávanými strážnými psy, kteří hlídali jak farmáře, tak řezníky, jejich dobytek a majetek a dle potřeb zejména zámožných lidí pomáhali při lovu.

Nejčastěji bývá uváděna jako přímý prapředek bordeauxské dogy doga aquitánská (Doguins dʼAquitaine). Existují však i další teorie vývoje bordeauxské dogy za přispění nejrůznějších dalších psích ras. Jedna uvádí křížení buldoka a mastifa, jiná mastifa a španělského alana, další se přiklání ke křížení řeckých molossů s tibetskou dogou. V neposlední řadě existuje názor, že by se mohlo jednat o na území Francie dovezené starobylé římské plemeno příbuzné s neapolským mastinem. Každopádně je to typický moloss spadající do skupiny molossů, přičemž jeho historie je z velké části historií mnohých dalších molossoidních plemen.

 

Je velký a silný, bude bojovat…

Údajně se tento pes vyskytoval ve dvou velikostních variantách. Menší nesla označení „doguin“ a větší „dogue“. Obě varianty prý existovaly v 18. století, ale 19. století se měla dožít pouze větší bordeauxská doga, neboli „dogue“. V době „malé a velké“ varianty měla velká varianta údajně i výrazně nad 70 cm. Traduje se, že ke „zmenšení“ bordeauxské dogy na dnešní velikost došlo přikřížením buldoků. Dogovitým psům z jižní Francie se neřeklo jinak než „Dogue de Bordeaux“ (podle města Bordeaux) nebo „Dogue du Midi“.

Po velmi dlouhou dobu se tito psi potýkali s nejednotným vzhledem a také způsoby jeho využití se výrazně různily, dle potřeb majitele. Spojovalo je pouze místo jejich působení (jih Francie) a molossoidní rysy. Jak již bylo řečeno, nejčastěji byli strážnými, tedy hlídacími psy, občas se používali i k lovu. Následně však přišla doba psích zápasů. Síla a vzhled těchto psů přímo vybízely k použití na tento druh zvrhlé zábavy.

V 19. století byli velmi často řeznickými psy a byli považováni za velmi nebezpečné. Dokonce existovala vyhláška, že tito psi musí být vždy na vodítku a s náhubkem, což v dobách dávno minulých bylo spíše raritou. Bordeauxským dogám byly poměrně běžně kupírovány uši, aby v boji se zvířaty hrozilo psovi co nejméně bolestivých zranění. Pověstná nebezpečnost dovedla toto plemeno do zmiňovaných arén pro zápas proti nejrůznějším nebezpečným zvířatům, nejčastěji medvědům, ale také psům.

Bordeauxská doga byla považována za nejnebezpečnějšího psa a zřejmě ji tato pověst, možná tehdy i skutečnost, dovedla nejen do arén a do lesů k lovu nebezpečných zvířat, ale také na pole válečné. Zpočátku byly tyto dogy chovány jen v jižní části Francie a ve Španělsku v okolí hranic s Francií. Když se tito psi dostali do Ameriky, používali se k pronásledování uprchlých otroků a vězňů, ale i k boji s indiány.

Dobyvatelé a otrokáři psy dokázali řádně zneužívat. O krvelačnosti některých psů se mluvilo široko daleko. A tak není divu, že se do dnešních dob zachovala pověst o bordeauxské doze, která projevila více soucitu a lidskosti než mnozí lidé tehdejší doby. Vlivný majitel psa jménem Becerillo dal jedné staré indiánské ženě vzkaz a poslal ji, ať jej doručí indiánskému kmenu. Jeho čin však měl za cíl něco zcela jiného. Pro své pobavení a všech přítomných žoldáků po krátké chvíli vyslal svého psa Becerilla, aby starou ženu dostihl a roztrhal. Proslavený psí zabiják doběhl ke stařeně, ta se lekla, klekla si a prosila psa, ať ji ušetří. Psovi ukázala papírek se vzkazem. Beserillo se zklidnil, stařenu očichal, a aniž by jí jakkoli ublížil, klidným krokem se vrátil zpět ke svému pánovi.

 

Bordeauxská doga 100× jinak

Poté, co tato doba násilí pominula, vlastnosti, které lidé dlouho podporovali, dostaly bordeauxskou dogu na pokraj vymření. Dalo by se možná i říci, že tyto dogy vymřely, aby následně povstaly díky přikřížení jiných plemen a staly se „novou bordeauxskou dogou“, která je povahově příjemným společníkem, nikoli krvelačnou bestií.

Pro toto plemeno se nadchli jak Francouzi, tak Angličané. Všichni si šli svou chovatelskou cestou, ale každý po svém se snažil postupně dopracovat k ustálenosti typu. Francouzi zcela odmítali černý nos a černou masku v obličeji psa, kterou přisuzovali jasnému přikřížení anglického mastifa a jeho možná silnějších genů. Chtěli také udržet krvelačnost a bojechtivost bordeauxských dog. Angličané šli zcela odlišnou cestou chovu. Barvu masky nepovažovali za rozhodující aspekt v chovu a povahu se snažili zřejmě z prozřetelnosti směrovat zcela jinam.

Černá maska a černý nos anebo naopak červená maska (bez masky) a hnědý nos, o to se vedly spory téměř 150 let. Údajně byly původní bordeauxské dogy vždy bez černé masky, ale v roce 1888 bylo několik fen nakrytých velkým mastifem, který přijel s Angličanem Bostnem do Paříže společně s cirkusem. Následně v chovu zapůsobil druhý pes s černou maskou od majitele známého jako Tony. Od té doby se však táhnou spory, zda je bordeauxská doga s černou maskou stále bordeauxskou dogou, nebo zda takový pes již není spíše mastifem.

Jednalo se však o krásné a mohutné jedince, a tak se od roku 1890 na výstavách předváděli především jedinci s černou maskou. V roce 1914 přišli někteří chovatelé s návrhem na rozdělení těchto dog. Na dogu pařížskou – bez černé masky a dogu bordeauxskou – s černou maskou.

Dlouho ale existoval i negativní pohled na hnědou pigmentaci a červenou masku neboli psa bez černé masky. Některými chovateli, a to i velmi vlivnými, byli takoví psi považováni za zdegenerované jedince. Hnědý pigment považovali za následek příbuzenského křížení a za nedostatek pigmentu. Naopak černou masku odsuzovali všichni, kteří nechtěli bordeauxskou dogu, jež měla podle jejich názoru mít blíže k anglickému mastifovi než k sobě samé.

Každopádně v dnešní době jsou bordeauxské dogy s černou maskou spíše výjimečné.

 

Cesta chovu přes obnovu standardů

Označení „bordeauxská doga“ se začalo používat roku 1860 a již nikdy se nezměnilo. První francouzská výstava psů se konala v botanické zahradě (v pařížském parku Jardin dʼAcclimatation) v roce 1863. Byla přehlídkou různých psích ras, které se v tu dobu ve Francii nacházely. Nemohla tam chybět ani bordeauxská doga, jež byla na jihu Francie velmi dobře známá.

Této výstavy se zúčastnilo osm jedinců, kteří se hlásili k bordeauxským dogám. Tehdy rozhodčí Pierre Pichet vybral jako nejlepší bordeauxskou dogu, která získala zlatou medaili, 70 cm měřící fenu Magentu majitele Radiquea. Zda byla právě ona tou nejlepší, těžko říci, protože standard neexistoval a najít typově podobnou skupinu těchto psů bylo skoro nemožné. Zvítězil tak jen subjektivní názor na „hezký vzhled“ přítomných osmi jedinců. Posuzující rozhodčí, stejně jako ostatní kapacity kynologického světa druhé poloviny 19. století, neustále upozorňovali na velkou exteriérovou nejednotnost bordeauxských dog. Existovaly různé typy: toulouský typ, pařížský typ či bordeauxský typ. Všechny mají svůj díl na vzniku dnešní bordeauxské dogy. Ale sjednocení typu bylo velmi těžké, jak dokazuje vývoj a časté změny ve standardu plemene.

Slavným psem s výraznou velkou hlavou, což tehdy bylo velmi žádoucí, byl na konci 19. století Bataille, který byl považován za exteriérový i povahový ideál tohoto plemene a vyhrál nejednu výstavu a mnoho bojů v aréně se zvířaty.

Že bordeauxská doga měla velký vliv a velké jméno, dokazuje fakt, kolik kynologických ikon se o toto plemeno nejen zajímalo, ale i staralo. Jako první, kdo sepsal standard bordeauxské dogy, se tohoto těžkého úkolu ujal znalec psích plemen Pierre Mégnin. Ten byl přesvědčen, že bordeauxská doga vznikla křížením mastifů a španělských buldoků. Až v 80. letech 19. století se Mégninovi opravdu zalíbily první dvě bordeauxské dogy, Sultane a Buffalo. Ty považoval za typické a dle těchto psů vypracoval standard v roce 1896 pod názvem „Znaky skutečných dog“ v díle: Le Dogue de Bordeaux.

V roce 1897 toto plemeno popisuje hrabě Henri de Bylandt a doporučuje chov co největších, nejmohutnějších a hlavně co nejtěžších jedinců, přičemž za ideál určil váhu 65–85 kilogramů. V roce 1910 následuje přepracování standardu bordeauxských dog v díle „Etude critique du Dogue de Bordeaux“ J. Kunstlerem. Profesor Kunstler, uznávaný znalec bordeauxských dog, se ani na začátku 20. století nevyjadřuje o ustálenosti typu, a tím ani o podobnosti jednotlivců tohoto plemene, zrovna pozitivně. Nastal zde však velký zlom.

Kunstler doporučoval váhu tohoto psa na 45–55 kg, naproti tomu Bylandt ve svém díle o dogách uvádí za ideál co největší váhu, až 85 kg. A to byl značně rozdílný pohled na vývoj a cíl plemene. Navíc J. Kunstler kladl do popředí co největší a nejmohutnější hlavu. Chtěl, aby byla jeho hlava největší z celé psí říše. Uváděl, že obvod hlavy by se měl rovnat kohoutkové výšce tohoto plemene. Tehdy si ale možná neuvědomil, že všechny „nej“ bez celkové vyváženosti psa snadno vedou ke zkáze plemene. Kunstlerův standard se základem standardu Mégnina byl oficiálně uznán v roce 1913. V téměř identickou dobu však vznikl standard tohoto plemene i v Německu, který byl vytvořen Strebelem a přepracován a doplněn L. Beckmannem.

 

Nenápadně proplouval 20. stoletím

Protože bordeauxské dogy neměly během světových válek prakticky žádné uplatnění, jen se objevovaly v arénách v boji pes proti psovi, dostaly se na pokraj vyhubení a zániku. Pomoc se chovatelé snažili najít i u jiných plemen.

Ve 30. letech 20. století byl vzorem všech budoucích chovatelů krásný pes jménem Bantor I. des Girondius. Přesto živit „jen tak“ tak velkého psa a nemít sám co jíst, to byl nad lidský výkon. Po druhé světové válce tak existovalo jen 12 jedinců hlásících se k tomuto plemeni. Následovalo asi 15 let tápání a zmítání se od ničeho k ničemu. Chovatelé se pokusili přikřížit krátkosrstého bernardýna. Toto přikřížení však nemělo žádný úspěch. Začali se totiž ve větším množství vyskytovat jedinci s velkými bílými znaky, což chov zpomalilo, ne-li přímo zastavilo.

Největší zásluhu na znovuvzkříšení bordeauxské dogy po druhé světové válce má dr. Raymond Triquet, který s cíleným chovem začal v 60. letech 20. století. Ten následně s MVDr. Mauricem Luquetem v roce 1971 poupravil standard plemene. Dr. R. Triquet zůstal bordeauxským dogám věrný po celý svůj život a ještě v roce 1993 a v roce 2007 byl iniciátorem pro drobnou úpravu standardu tohoto plemene.

Vedle Francie se v chovu nejvíce angažovalo Německo. Počet bordeauxských dog začal pomalu stoupat. Dnes se nachází téměř v každém státě Evropy a Ameriky. Sice v malém počtu, ale dostatečném na to, aby její chov zůstal zachován.

V roce 1989 byl natočen film Turner a Hooch s Tomem Hanksem v hlavní roli, kde jednu z dalších výrazných postav ztvárnil pes bordeauxské dogy jménem Beasley. I tento film měl zásluhu na tom, že se zvedla početnost plemene a hlavně že se bordeauxská doga dostala více do povědomí veřejnosti.

 

Bordeauxská doga v rodině

Majitelé tohoto zajímavého plemene svému psímu kamarádovi neřeknou jinak než bordynka. Bordynka chce být členem rodiny a přítelem. Její povaha je klidná, důstojná a zcela oddaná. Je přívětivá, nenápadně vtíravá, přítulná, ale snaží se nepřekážet. Miluje svou rodinu, svého pána a chce být s nimi co nejčastěji a co nejtěsněji. Pokud jí je dovoleno, ráda se natáhne na sedačku nebo si ustele v posteli. Má ráda měkko a pohodlí.

V domě má snahu doprovázet svého člověka na každém kroku. Ráda sleduje děj kolem sebe, ale stejně ráda i spí. Pak sleduje děj jen po očku. Je velmi citlivá a vnímavá na atmosféru a dobrou či špatnou náladu všech členů rodiny. Jak vidno, rozhodně to není pes do kotce ani na zahradu. Po zahradě se projde ráda, bude ji ochotně několik hodin denně hlídat a ukazovat „tady hlídám já“. Bordynka je odvážná a pozorná, přesto štěká málo. Nebývá nervózní a nenechá se jen tak vyvést z klidu. Působí impozantně, až odstrašujícím dojmem. I když majitelé předpokládají, že by nikoho nekousla, snad nikdo si nedovolí k tak hrůzostrašně vypadajícímu psovi vlézt do zahrady. Jakmile však bude rodina doma, a především její nejoblíbenější člen, bude se domů hrnout také. Uznává přirozenou autoritu, člověka, kterého si sama vybere, a k tomu bude nejvíce tíhnout. Pokud v rodině přirozeně autoritativní člověk chybí, odborníci doporučují zvolit při výběru psího kamaráda raději fenu, neboť psi (samci) zpravidla bývají dominantnější.

Nemá problém žít v početné rodině. Je láskyplná a dobromyslná. K dětem je velmi trpělivá, tolerantní a ohleduplná. Samozřejmě s ohledem na její velikost je potřeba dohlédnout, aby nechtěně do malého dítěte nestrčila, zejména jedná-li se o mladou bordynku, která je ještě nedostatečně opatrná. Na druhé straně je bezpodmínečně nutné dohlédnout na to, jestli dítě netrápí psa, nepoužívá ho jako skákací polštář, přerostlou hračku medvěda, jezdící autíčko apod. To nesnese ani ten nejtrpělivější pes.

Doma z ní vyřazuje klid, trpělivost, mírumilovnost a nekonečná snášenlivost. Vydrží neuvěřitelně mnoho a někdy působí až flegmatickým dojmem. Má velmi vysoký práh vzrušivosti, proto je velmi těžké ji vyvést z míry. Obličejová mimika a herecké výkony, díky nimž zaručeně umí manipulovat svými lidmi, jsou proslulé. Má silnou vazbu na svou rodinu a velmi špatně snáší delší odloučení.

Bordynka je kamarád a parťák, ať je člověku dobře, nebo zle. Vždycky je tu jen pro něj. Pohoda, klid a žádný stres, to je doménou bordynky. Chová se a působí velmi důstojným a vyrovnaným dojmem. Je vhodná i do městského bytu, protože zpravidla upřednostní ležení vedle svého člověka před procházením se prázdnou zahradou bez své rodiny.

 

Poměrně snadná, ale liberální výchova

Tak jako snad každý pes, i bordeauxská doga potřebuje dostatek pozornosti během doby socializace. Pakliže je tato socializace dostatečná a jen s pozitivními zkušenostmi, vyroste z ní vyrovnaný jedinec a výborný rodinný pes, kterého nerozhodí žádná situace. Potřebuje však klidného a vyrovnaného majitele. Je běžné, že v přítomnosti svého člověka, který se chová vyrovnaně, se i ona bude chovat vyrovnaně a neutrálně. Protože je v jádru přátelská a nekonfliktní, neprojevuje agresivitu a rozhodně nikdy zbytečně na nikoho neútočí. Socializace a výchova hodně ovlivňují chování bordeauxské dogy v cizím prostředí, ale i k cizím lidem, kteří nemají zlé úmysly. K těm se může chovat přátelsky, ale i nedůvěřivě, zdrženlivě či zcela nevšímavě.

Socializace musí jít ruku v ruce s výchovou. Potřebuje pozornost a čas svého pána. Pochvala, vlídné slovo, hravé učení, to je to, na co bordeauxská doga slyší. Je ráda chválena a při výchově jsou pro ni laskavá slova velkou odměnou. Zpravidla k její výchově stačí dobrá intonace hlasu, důslednost a trpělivost. Naopak přílišná tvrdost, stálé opakování stejných cviků, špatná nálada, dril a nesmyslné lpění na přesnosti, to je to, co toto plemeno dozajista od spolupráce a poslechnutí jeho člověka odradí. Nesnáší tlak, nátlak, sílu a nucení. Snaží se poslechnout a nezklamat. Poslouchat však bude jen člověka přirozeně autoritativního, s pochopitelným chováním a rozumnými nároky. Občas jí trvá, než splní povel nebo přání jejího člověka, protože si to potřebuje rozmyslet. Rozhodně to není pes určený k výcviku ani ke sportování. Také to není pes vhodný na běhání ani na dlouhé výlety a procházky.

Výcvik nejrůznějších cviků není nutný, ale ani vhodný. Výchova v dobrého psa však musí obsahovat i dobrou chůzi na vodítku, neboť v dospělosti udržet tak silného a nevychovaného psa by byl problém i pro silného muže.

Bordodoga je pes chytrý a někdy se snaží přelstít svého člověka. Umí hrát „hru na nervy“ a zkoušet lidskou trpělivost. Často se člověk bez vynalézavosti, aby dostál důslednosti při výchově, neobejde.

I když je to celkově velmi klidné plemeno, jsou jedinci, kteří vykazují více temperamentu. Zejména v mládí jsou velmi hraví, veselí a radují se z každého pozitivního podnětu. Chovají se tak i někteří dospělí jedinci, ale samozřejmě tak nějak přiměřeně své mohutnosti.

 

Moc pohybu a moc velké teplo jí nesvědčí

Každopádně u tohoto plemene platí, že všeho moc škodí. Nesmí mít moc ani málo pohybu. Obojí se snadno odrazí v problémech se zdravím. Pohyb se musí umět ordinovat s rozumem. V době růstu, tedy až minimálně do dvou let věku, se nikdy nesmí příliš unavit a přetěžovat, ale pohyb rozhodně potřebuje.

Co se týče pohybu, je dostačující střídání různě dlouhých procházek, každopádně s přihlédnutím na věk. U dospělých jedinců samozřejmě lze postupným prodlužováním vzdáleností a nasvalováním vybudovat kondici a zdraví i pro delší výlety. Avšak před pořízením tohoto plemene je důležité si uvědomit, že na dlouhé túry, celodenní náročnější výlety ani na dlouhé cestování se příliš nehodí.

Problémem u ní jsou horké dny. Cestování je tak možné pouze v klimatizovaném autě. Na okolní teplotu člověk musí neustále myslet a v případě většího tepla pohyb bordynky omezit na minimum. Samozřejmostí musí být stín a dostatek čisté vody. I v jarních měsících, když teplota není příliš vysoká, je potřeba se vyhýbat dlouhodobému slunečnímu záření.

 

Bordeauxská doga a zvířata

Dobře vychovaná bordeauxská doga nemá často problémy s ostatními psy, ale samozřejmě více dominantní jedinci problémy s jinými cizími psy mít mohou. S dominancí k jiným psům je to velice individuální. Samozřejmě, hodně dělá dobrá socializace a výchova, ale u některých jedinců ani to nestačí. To musí mít majitel tak silného psa stále na paměti.

Také při soužití ve smečce dalších psů jsou problémy s pořadím na žebříčku hierarchie možné. Do smečky dalších psů lze toto plemeno doporučit pouze u zkušených majitelů. Lépe se snese ve smečce pes s fenou než dva jedinci stejného pohlaví. Údajně jsou k sobě častěji problematičtější dvě feny než dva psi (samci). Je lepší, když je ve smečce více psů s výraznějšími věkovými rozdíly a rozdělení pozic v hierarchii smečky je tak snadnější. Avšak ne každé bordeauxské doze dělá problém žít ve smečce dalších psů nebo druhého psího společníka.

S domácími zvířecími mazlíčky jako kočka, králík či papoušek, ale ani s nejrůznějšími hospodářskými zvířaty zpravidla problém nemá. Samozřejmě je zapotřebí, aby si na sebe postupně a vhodně zvykali, ale navázání kamarádských vztahů zpravidla netrvá dlouho. Napomáhá tomu i fakt, že toto plemeno nemá téměř žádný lovecký a kořistnický pud.

 

Chov zajímavých molossů

Jak říká standard plemene, jedná se o téměř kvadraticky stavěného molosse, který má na tento typ psa dosti pružné chody. Při chůzi je její pohyb volný a pružný, nízko nad zemí. Krátký cval je s poměrně vysokou akcí. Na krátkou vzdálenost je pes schopný dosahovat velké rychlosti, při které se sníží k zemi. Opravdu nejsou tak pomalí, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Problémem chovu je velká genetická příbuznost mezi jedinci, která podporuje dědičná onemocnění. Tím se chov stává finančně nákladným. Přesto se chovatelé snaží o zlepšení zdraví těchto psů díky nejrůznějším zdravotním vyšetřením. To dostává chov do daleko lepšího světla, než byl před deseti či dvaceti lety.

Běžný počet štěňat je 4–5. Ale jsou vrhy, kde se narodí jen jedno štěně, nebo absolutní výjimky, kdy se narodí i 15 štěňat. Chov tohoto plemene je nejen díky tomu plný překvapení i těžkostí. Některá štěňata, která se narodí s černou maskou, zesvětlají a maska se věkem ztratí. Štěňata bordeauxských dog jsou velmi krásná a na pohled poutavá, neboť jejich oči mají v kombinaci s barvou srsti nevšední, překrásnou barvu.

Porody fen jsou většinou bezproblémové, ale kvůli velkým hlavám tohoto plemene není vyloučen císařský řez. Také u tohoto plemene je zapotřebí zkontrolovat nejen pupeční kýlu, ale i ocásky, zda nemají deformaci ve formě zalomení obratle.

 

Péče a zdraví bordeauxské dogy

Srst těchto dog líná stejně jako u většiny psů. Tedy, i když je její srst krátká, potřebuje občasné prokartáčování, čímž se odstraní uvolněné a odumřelé chlupy. Pro velikost se jí mohou vytvářet zejména na kloubech otlaky. Těm se dá předcházet měkkým místem na odpočinek. Také se může zapařit srst, jsou-li v horkých dnech ponechány mokré bez vytření záhybů.

Dále je zapotřebí kontrolovat čistotu zvukovodů, očních koutků, ale také kožních záhybů, zda jsou všechna místa čistá a suchá. Péče o čistotu zvukovodů, kůže, očí, ale také zastřihávání drápů musí být průběžné, ale pravidelné.

Komu vadí v domácnosti chlupy a značné množství slin, se kterými se potýkají všechny bordynky v různé míře, potažmo jejich majitelé, v žádném případě nemůže uvažovat o koupi tohoto plemene. Slintá hodně, a když se otřepe, sliny jsou všude. Ručníky je nutné mít vždy po ruce, ať už v domě, v autě, nebo na výletech. Když pije, voda je všude. Stejně tak když jí, není nic neobvyklého, že jí kousky krmení vypadávají na zem.

Velmi náročná je na množství, ale zejména na kvalitu krmiva, především v době dospívání, kdy je zároveň nutné nejen psa nepřetěžovat, ale ani nepřekrmovat. Krmivo musí být opravdu velmi kvalitní, určené pro štěňata a mladé psy těžkých plemen, ideálně s přídavkem chondroprotektiv a glukosaminů.

I protože má toto plemeno, stejně jako většina podobně velkých plemen, sklony k torzi (přetočení) žaludku, je zapotřebí celoživotně psa krmit 2× denně a po nakrmení dodržovat dvouhodinový klidový režim.

Kvůli volné kůži na hlavě se mohou bordeauxské dogy potýkat s entropiem a ektropiem jednostranně nebo i oboustranně. Tento defekt je často zřejmý již u štěňat v době odběru.

Bordeauxská doga se potýká s několika základními genetickými zdravotními problémy. Za asi nejvýraznější a nejznámější je považována dysplazie kyčelních a loketních kloubů, a to i těch nejvyšších stupňů. Její mohutnost přináší i možnost růstových problémů, stejně tak větší šance poškození šlach a vazů.

Známý je u tohoto plemene i výskyt srdečních vad, epilepsie a uváděna je i leukemie. Co však majitele nevšedních molossů trápí, je velká citlivost na narkózu a poměrně krátká délka jejich života. Ta totiž spíše výjimečně překračuje 8 let.

 

Jak by měla bordeauxská doga vypadat?

Hlava bordeauxské dogy je mohutná, hranatá, široká, poměrně krátká a při pohledu shora a zepředu lichoběžníková. U psů, samců, se obvod lebky přibližně rovná výšce v kohoutku. Hlava je na každé straně čelní rýhy zbrázděná symetrickými vráskami. Tyto hluboké záhyby vrásek se mění podle toho, zda je pes v pozoru, či ne. Čelní rýha je hluboká, směrem k týlu se zmenšuje. Stop je velmi výrazný, se hřbetem nosu tvoří téměř pravý úhel. Čenich je silný, široký, hluboký, ale ne masitý pod očima. Je relativně krátký, přičemž horní linie je lehce prohnutá s přiměřeně zřetelnými vráskami. Nosní houba je široká, dobře pigmentovaná, přičemž barva odpovídá barvě masky. Pro plemeno je typický předkus. Zadní strana dolních řezáků stojí bez dotyku před přední stranou horních řezáků. Dolní čelist je zakřivená směrem nahoru. Brada je dobře vyjádřená a nesmí ani přehnaně přesahovat horní pysk, ani jím nesmí být zakrytá. Řezáky nesmí být trvale viditelné při zavřené tlamě. Horní pysk je masitý, lehce svěšený a volný, překrývá po stranách dolní čelist. Při pohledu z boku je dolní okraj pysku zaoblený. Vpředu se okraj horního pysku dotýká dolního pysku, pak po obou stranách klesá dolů a tvoří (při pohledu zepředu) široké obrácené V. Líce jsou výrazné díky velmi silně vyvinutým žvýkacím svalům. Oči jsou oválné a posazené daleko od sebe. Vzdálenost mezi oběma vnitřními očními koutky odpovídá zhruba dvojnásobku délky jednoho oka (oční štěrbiny). Třetí víčko nesmí být vidět. Barva očí je oříšková až tmavě hnědá u psů s černou maskou. Světlejší zbarvení očí je přípustné, ale ne žádoucí, u psů s hnědou maskou (bez masky). Uši jsou poměrně malé, poněkud tmavší barvy srsti než jinde na těle. Uši jsou nasazené poměrně vysoko, v úrovni temene hlavy, jejíž šířku ještě zdůrazňují. V místě nasazení se ucho mírně zvedá, pak je klopené, ale ne těžce visící. Je-li pes pozorný, přiléhá vnitřní hrana ucha k líci. Špička ucha je mírně zaoblená a nesmí sahat dále než k oku. Krk je velmi silný, svalnatý a téměř válcový, s dostatkem volné pružné kůže. Průměrný obvod krku odpovídá téměř obvodu hlavy. Dobře vyjádřený lalok začíná v úrovni hrdla, tvoří záhyby až k hrudníku, aniž by přehnaně visel. Horní linie trupu je pevná, kohoutek je dobře patrný, hřbet je široký a záď je mírně skloněná ke kořeni ocasu. Hrudník je mohutný, dlouhý, hluboký, široký, dosahuje pod lokty. Břicho není ani prověšené, ani příliš vtažené. Ocas je u kořene velmi silný. Jeho špička přednostně dosahuje ke hleznu, ale nepřesahuje ho. Je nízko nesený, bez zálomku nebo zakřivení. Silná stavba kostí končetin je u tohoto psa nutností. Předloktí je při pohledu zepředu rovné nebo od loktů mírně vbočené ke střední linii těla, především u psů s velmi širokým hrudníkem. Nadprstí je při pohledu z boku mírně šikmé, při pohledu zepředu někdy mírně vybočené, aby se tak vyrovnalo menší vbočení předloktí. Kůže je silná a dostatečně volná, bez nadměrných vrásek. Srst je hladká, krátká a na dotek měkká. Zbarvení je jednobarevné ve všech odstínech žluté od mahagonové až po izabelovou. Žádoucí je dobrá pigmentace. Malé bílé odznaky na hrudi a prstech jsou přípustné. Pes může být s černou maskou, pak je maska často jen menší. Nesmí dosahovat až na lebku. Může se objevit lehké černé stínování na lebce, uších, krku a hřbetu. Nosní houba je černá. Jedinci s hnědou maskou, také červenou nebo hnědožlutou mají nosní houbu hnědou, stejně jako okraje víček a pysků. V tomto případě se může vyskytnout neinvazivní hnědé stínování, což znamená, že každý chlup má žlutohnědou či pískovou část a hnědou část. V takovém případě mají šikmé partie těla světlejší zbarvení. Existují i jedinci označovaní „bez masky“, kdy se kůže zdá být červená, srst je plavá a nosní houba je načervenalá.

Kohoutková výška psů je 60 až 68 cm, s hmotností minimálně 50 kg, a kohoutková výška fen je 58 až 66 cm, s hmotností minimálně 45 kg. Odchylka v uvedené kohoutkové výšce 1 cm dolů a 2 cm nahoru se toleruje.

text: Eva Nohelová, foto: Kateřina Dobrovská

Diskuze k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé.
K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Komerční sdělení Vytvořit zde reklamu
Přípravky s BETA GLUKANEM pro zvířátka
České výrobky s BETA GLUKANEM z hlívy ústřičné pro zdraví Vašich zvířecích kamarádů.
Zažívání, tlusté střevo, imunita
Veterinární produkt Probiovet obnovuje střevní mikroflóru. Řeší zažívací problémy a posiluje obranyschopnost.
Jsem VÁŠ CHOVATEL
Granule pro psy nejvyšší kvality za super ceny. Nejlepší ceny pro mé registrované zákazníky. Nevěříte?! Přesvědčte se!
Kovové kotce pro psy od 10 990 Kč
Montované kotce, nejprodávanější skladem, SLEVY až 36 % + DÁRKY...